Stín se šíří

42 Chybějící lístek

Perrin stál u tuatha’anských vozů v jasném světle sám a v boku neměl šíp, nic ho nebolelo. Mezi vozy bylo pod železnými kotlíky, zavěšenými na trojnožkách, naskládané dříví na oheň. Na šňůrách viselo vyprané prádlo. Nebyli tu však žádní lidé ani koně. On na sobě neměl kabátec ani košili, ale dlouhou koženou kovářskou zástěru, takže měl holé paže. Mohl to snad být obyčejný sen, až na to, že věděl, že je to sen. A znal pocit, jakým vlčí sen působil, znal jeho opravdovost, jeho tvrdou realitu, od vysoké trávy pod nohama přes vánek, dující ze západu, který mu čechral vlasy, po roztroušené jasany a jedlovce. Veselé cikánské vozy však příliš skutečné nevypadaly, působily nehmotně, jako by se každou chvíli měly rozvlnit a zmizet. Cikáni nikdy nezůstávali dlouho na jednom místě. Půda je nedržela.

Napadlo ho, nakolik drží půda jeho. Položil si ruku na sekeru – a překvapeně se podíval dolů. Ve smyčce u pasu měl těžké kovářské kladivo, ne sekeru. Zamračil se. Kdysi by se takto rozhodl, dokonce si myslel, že se tak rozhodl, ale teď už ne. Sekera. Vybral si sekeru. Hlavice kladiva se náhle rozvlnila a změnila se v půlměsíčnou čepel se silným trnem, načež tu zase byl válec pevné oceli, a zpátky. Nakonec se to zastavilo na sekeře. To se ještě nikdy nestalo. Tady mohl věci měnit podle své vůle docela snadno, přinejmenším věci na sobě. „A chci sekeru,“ pronesl pevně. „Sekeru.“

Rozhlédl se kolem a na jihu tak tak rozeznával nějaký statek. V poli s ječmenem obklopeném hrubou kamennou zídkou se pásli jeleni. Vlci tu cítit nebyli, a on ani nevolal Hopsala. Vlk mohl nebo nemusel přijít, dokonce ho ani nemusel slyšet, ale někde tam docela dobře mohl být Zabiječ. Za opasek proti sekeře ho náhle zatahal toulec ježící se šípy a v ruce se mu objevil pevný dlouhý luk s nasazeným šípem se širokou hlavicí. Levé předloktí mu kryl dlouhý kožený chránič. Kromě jelenů se nikde nic nehýbalo.

„Nejspíš se hned tak neprobudím,“ zabručel si pro sebe. Ať už do něj Faile nacpala cokoliv, úplně ho to odrovnalo. Vzpomínal si na to tak jasně, jako by se jí díval přes rameno. „Nacpala to do mě, jako bych byl malý dítě,“ zavrčel. Ženy!

Udělal jeden z těch dlouhých kroků – země se kolem něj rozmazala – a vstoupil na dvorek. Dvě tři slepice se rozprchly, utíkaly, jako by již zcela zdivočely. Košár s kamennými stěnami byl prázdný a obě stodoly s doškovými střechami byly pevně zavřené. Přestože v oknech stále visely záclony, působil dvouposchoďový dům prázdným dojmem. Byl-li toto skutečný odraz bdělého světa – a to vlčí sen obvykle byl, i když zvláštním způsobem – lidé odsud odešli již před mnoha dny. Faile měla pravdu. Jeho varování se zřejmě rozneslo i mimo místa, která navštívil.

„Faile,“ zamumlal. Dcera urozeného pána. Ne, ne jen tak nějakého urozeného pána. Trojnásobného urozeného pána – vrchního maršála a strýce královny. „Světlo, to z ní dělá sestřenici královny!“ A ona miluje obyčejného kováře. Ženy byly velmi zvláštní.

Ve snaze zjistit, jak daleko se jeho slovo dostalo, křížem krážem prošel přes půlku Devenského Průseku, míli i víc jedním krokem, zase se vrátil a překřížil vlastní stopu. Většina statků, které navštívil, byla stejně prázdná. Ani ne na jednom z pěti byly vidět známky obývání, otevřené dveře, vytažená okna, prádlo venku na šňůře, panenky, káči nebo dřevěné koníky ležící na zápraží. Zvláště při pohledu na hračky se mu svíralo srdce. I kdyby nevěřili jeho varování, kolem bylo určitě dost vypálených statků, aby jim řekly to stejné, zhroucené hromady ohořelých trámů, očazené komíny jako ponuré, mrtvé prsty.

Ohnul se, aby vrátil panenku s usmívající se skleněnou tvářičkou a šatičkami s vyšitými kvítky – nějaká žena tolik milovala svou dcerku, aby se namáhala se vším tím nimravým vyšíváním – a zamrkal. Stejná panenka dosud stále ležela na schodech, odkud ji zvedl. Když natáhl ruku, panenka v jeho ruce zmizela.

Záblesky černi na obloze mu překazily divení. Krkavci, dvacet nebo třicet pohromadě, mířili směrem k Západnímu polesí. Směrem k pohoří Oparů, kde poprvé zahlédl Zabíječe. Chladně je sledoval, až se krkavci změnili v černé tečky, a pak zmizeli úplně. Potom se vydal za nimi.

Každým dlouhým krokem překonal pět mil, krajina byla rozmazaná, jen mezi každým krokem ne. Hnal se do hustě zarostlého, skalnatého Západního polesí, přes křovím porostlé Pískopce, k horám s čepicemi z mraků, kde údolí a svahy pokrývaly jedle, borovice a kaliny, právě do toho údolí, kde poprvé zahlédl muže, jehož Hopsal nazval Zabíječem, na horskou stráň, na níž se ocitl při návratu z Tearu.

Stála tam brána, zavřená, lístek avendesory byl jenom jedním z myriády složitě vyřezávaných lístků a lián. Na sporých kouscích hlíny mezi ohlazenými kameny, kde kdysi vyhořel Manetheren, rostly řídce roztroušené stromy, zakrslé a vytvarované větry. Na hladině Manetherendrelly dole se odráželo slunce. Slabý vítr, vanoucí zdola z údolí, k němu přinesl pach vysoké, králíků a lišek. Na dohled se nic nehýbalo.

Ve chvíli, kdy už chtěl odejít, ztuhl. Lístek avendesory. Jeden lístek. Loial uzavřel bránu tím, že umístil oba lístky na této straně. Obrátil se a zježily se mu vlasy. Brána byla otevřená, její křídla se vlnila ve větru jako živé rostlinstvo. V bráně se mihotal jeho odraz. Jak to? napadlo ho. Loial tu zatracenou věc zavřel.

Nevědomky překročil vzdálenost k bráně – a náhle byl přímo v ní. V zelené spleti na vnitřní straně brány žádný trojlístek nebyl. Zvláštní pomyšlení, že právě teď někdo v bdělém světě – někdo nebo něco – prochází místem, kde právě stál. Dotkl se matného povrchu a zavrčel. Klidně to mohlo být zrcadlo. Ruka mu klouzala jako po nejhladším skle.

Koutkem oka zachytil lístek avendesory, který se náhle objevil uvnitř, a uskočil právě včas, když se brána začala zavírat. Někdo – nebo něco – vyšel ven, nebo vstoupil dovnitř. Ven. Muselo to být ven. Chtěl pochybovat o tom, že to byli další trolloci a mizelci přicházející do Dvouříčí. Křídla brány se spojila a znovu tu byla jen kamenořezba.

Pocit, že ho někdo pozoruje, bylo jediné varování, jehož se mu dostalo. Odskočil – jen matně zahlédl cosi černého mířícího přímo k místu, kde předtím byla jeho hruď. Šíp – odskočil jedním z těch dlouhých kroků a přistál na protějším svahu, skočil znovu, ven z Manetherenského údolí do hájku vysokánských jedlí, a pak ještě jednou. Běžel a usilovně přemýšlel, představoval si v duchu údolí a krátký záblesk šípu. Přišel z tamtoho směru v takovém úhlu, když se dostal k němu, takže musel vyjít z...

Posledním krokem se vrátil zpátky na svah nad pohřebištěm Manetherenu a přikrčil se mezi slabými, větrem ohnutými borovicemi s lukem připraveným k použití. Pod ním, mezi zprohýbanými stromy a balvany, někdo vystřelil ten šíp. Zabíječ musel být někde tam dole. Musel být dole...

Perrin bez přemýšlení uskočil zpátky a hory se změnily v šedohnědozelenou šmouhu.

„Téměř,“ zavrčel. Téměř zopakoval svou chybu z Luhu, znovu si myslel, že se nepřítel bude pohybovat tak, aby to vyhovovalo jemu, čekat tam, kde chtěl on.

Tentokrát utíkal tak rychle, jak jen dokázal, třemi bleskovými kroky se dostal na okraj Pískopců v naději, že ho nikdo neviděl. Tentokrát udělal široký kruh a vrátil se výš na stejnou stráň, tam, kde byl vzduch řídký a studený, a těch pár stromů tu vypadalo jako keře s tlustými kmeny a stály přes padesát kroků od sebe, vrátil se tak, aby byl nad místem, které by si člověk mohl vybrat k tomu, aby viděl na toho, kdo by se chtěl proplížit na místo, odkud byl vystřelen šíp.

A tam byla jeho kořist, o sto kroků níž, vysoký, tmavovlasý muž v tmavém kabátci se krčil vedle žulové tabule, v ruce zpola natažený luk, a s dychtivou trpělivostí pozoroval svah pod sebou. Tohle bylo poprvé, kdy si ho Perrin mohl lépe prohlédnout. Pro jeho oči neznamenalo sto kroků žádnou dálku. Tento Zabíječ měl kabátec s vysokým límečkem hraničního střihu a tváří se natolik podobal Lanovi, aby mohl být strážcovým bratrem. Až na to, že Lan vůbec žádné bratry neměl – neměl jediného žijícího příbuzného, o němž by Perrin věděl – a i kdyby nějakého měl, ten by rozhodně nebyl tady. Ale muž byl z Hraničních států. Možná ze Shienaru, i když měl dlouhé vlasy, ne až na jeden pramen vyholenou hlavu, které mu přidržovala spletená kožená čelenka, právě jako to nosil Lan. Ale Malkieri být nemohl. Lan byl posledním žijícím Malkierim.

Ať už však přišel odkudkoliv, Perrin nijak neváhal natáhnout luk. Široká hlavice šípu mířila Zabíječi přímo na záda. Muž se ho snažil zabít ze zálohy. Střílet dolů z kopce však nebylo nijak snadné.

Možná mu to trvalo moc dlouho, nebo ten chlapík možná vycítil jeho studený pohled, ale Zabíječ se náhle změnil v rozmazanou šmouhu mizející k východu.

Perrin se ho s kletbou jal pronásledovat, třemi kroky k Pískopcům, dalším do Západního polesí. Mezi duby a kalinami a v podrostu Zabíječ zmizel.

Perrin se zastavil a zaposlouchal se. – Ticho. Veverky a ptáci umlkli. Zhluboka se nadechl. Nedávno tudy prošlo stádečko vysoké. A vznášel se tu slabý pach čehosi, sice lidského, ale na člověka příliš chladného, příliš bezcitného, pach, který mu cosi připomněl. Zabíječ byl někde blízko. Vzduch byl stejně nehybný jako les. Ani ten nejslabší vánek mu neprozradil, odkud ten pach přichází.

„Hezký trik, Zlatooký, uzavřít bránu.“

Perrin se napjal a nastražil uši. Nedalo se poznat, odkud z hustého podrostu ten hlas vycházel. Ani lístek se nepohnul.

„Kdybys věděl, kolik Stínemstvořených zahynulo, když se snažili dostat z Cest, zabolelo by tě u srdce. Machin Shin měl u té brány hostinu, Zlatooký. Ale nebyl to dost dobrý trik. Viděl jsi, brána je zase otevřená.“

Tam, kousek napravo. Perrin vklouzl mezi stromy tak tiše, jako když tady lovíval.

„Pro začátek to bylo jen pár set, Zlatooký. Dost na to, aby to ty hloupé bělokabátníky vyvedlo z míry a aby zařídili, že odpadlík zemře.“ Zabíječ teď mluvil rozzlobeně. „Ať mě Stín pohltí, jestli ten chlap nemá víc štěstí než Bílá věž.“ Najednou se zachichotal. „Ale ty, Zlatooký. Tvoje přítomnost mě překvapila. Jsou tací, kteří chtějí tvoji hlavu na kopí. To tvoje drahocenné Dvouříčí teď prohledají od začátku do konce, aby tě vyhnali ven. Co řekneš na to, Zlatooký?“

Perrin ztuhl vedle pokrouceného kmene velkého dubu. Proč ten muž tolik mluví? Proč vůbec mluví? Láká mě přímo k sobě.

Perrin se zády opřel o silnou kůru a prohlížel si les. Žádný pohyb. Zabíječ chtěl, aby přišel blíž. Nepochybně do léčky. – A on chtěl toho muže najít a rozervat mu hrdlo. Přesto by to mohl být on, kdo zemře, a kdyby k tomu došlo, nikdo by se nedozvěděl, že je brána otevřená a trolloci přicházejí po stovkách, možná po tisících. On nebude hrát Zabíječovu hru.

S neveselým úsměvem vystoupil z vlčího snu, nařídil si probudit se, a...

...Faile ho objala kolem krku a bílými zoubky mu okusovala vousy, zatímco u táborových ohňů cikánské housle vyluzovaly jakousi divokou, žhavou melodii. Ilin prášek. Nemůžu se probudit! Přestal si uvědomovat, že se jedná o sen. Se smíchem popadl Faile do náručí a zanesl ji do stínu, kde byla měkká tráva.

Probouzení byl pomalý proces, kdy si začal postupně uvědomovat tupou bolest v boku. Dovnitř malými okénky proudilo denní světlo. Jasné světlo. Ráno. Pokusil se posadit, ale se zasténáním se svezl zpátky.

Faile vyskočila z nízké stoličky. Podle tmavých kruhů pod očima bylo jasné, že nespala. „Lež klidně,“ řekla. „Už tak jsi sebou ve spánku pořád jenom házel. Nedávala jsem pozor, abys nespadl z postele a nevrazil sis tu věc do těla celou, jen aby sis to udělal teď, když jsi vzhůru.“ O rám dveří se opíral Ihvon, připomínající tmavou čepel.

„Pomoz mi sednout,“ řekl Perrin. Mluvení ho bolelo, ale dýchání také, a on musel mluvit. „Musím se dostat do hor. K bráně.“

Faile mu položila ruku na čelo a zamračila se. „Horečku nemáš,“ zamumlala. Pak, silnějším hlasem: „Ty pojedeš do Emondovy Role, kde tě jedna z Aes Sedai může vyléčit. Rozhodně se nezabiješ tím, že se budeš snažit dostat do hor s šípem v těle. Slyšíš mě? Jestli uslyším ještě jedno slovo o horách nebo bránách, tak nechám Ilu, aby ti namíchala něco, co tě zase uspí, a poputuješ v nosítkách. Stejně si myslím, že bys měl.“

„Trolloci, Faile! Brána je zase otevřená! Musím je zastavit!“

Žena ani na chvíli nezaváhala, než zavrtěla hlavou. „S tím nemůžeš nic dělat, určitě ne v takovým stavu. Tebe čeká Emondova Role.“

„Ale –!“

„Žádný ale, Perrine Aybaro. Už ani slovo.“

Perrin zaskřípal zuby. Nejhorší bylo, že měla pravdu. Jestli nedokáže ani sám vstát z postele, jak by se mohl udržet v sedle až do Manetherenu? „Tak Emondova Role,“ pravil velkomyslně, ale ona přesto prskala a mumlala něco o „umanutosti". Co vlastně chtěla? Já jsem byl velkomyslný, Světlo ji spal za tu její umínénost!

„Takže tu bude víc trolloků,“ poznamenal Ihvon zamyšleně. Nezeptal se, jak to Perrin ví. Pak potřásl hlavou, jako by myšlenku na trolloky zaháněl. „Řeknu ostatním, že jsi vzhůru.“ Vyklouzl ven a zavřel za sebou dveře.

„Jsem snad ten jedinej, kdo vidí nebezpečí?“ zabručel Perrin.

„Já vidím šíp ve tvým těle,“ prohlásila pevně Faile.

Ta připomínka ho bodla. Jen tak tak potlačil ston. A ona spokojeně kývla. Spokojeně!

Chtěl být na nohou a okamžitě vyrazit na cestu. Čím dřív bude vyléčený, tím dřív bude moci zařídit uzavření brány, tentokrát navždy. Faile trvala na tom, že ho nakrmí. Ke snídani dostal hustý vývar plný mačkané zeleniny, vhodný tak pro bezzubé nemluvně. Faile ho krmila lžící a mezi sousty mu otírala bradu. Nedovolila mu, aby se najedl sám, a kdykoliv protestoval nebo chtěl, aby si pospíšila, zatlačila mu slova zpátky do úst lžící vývaru. Dokonce mu ani nedovolila, aby si omyl obličej. Když se dostala k tomu, že mu kartáčovala vlasy a česala vousy, rozhodl se pro důstojné mlčení.

„Když jsi mrzutý, moc ti to sluší,“ řekla. A štípla ho trochu do nosu!

Ila, dnes ráno v zelené haleně a modré sukni, vyšplhala na vůz s jeho kabátcem a košilí. Obojí bylo vyčištěno a zašito. K jeho rozhořčení musel nechat obě ženy, aby mu pomohly při oblékání. Musel jim dovolit, aby mu pomohly se posadit, aby se mohl obléknout. Kabátec zůstal rozepnutý a košili si nemohl strčit do spodků, jen ji ohrnul kolem dříku.

„Děkuju, Ilo,“ řekl a přejel prstem úhledné švy. „Tohle je skvělá práce s jehlou.“

„To je,“ souhlasila. „Faile je při šití velice šikovná.“

Faile zrudla a Perrin se zazubil, když si vzpomněl, jak ohnivě mu sdělovala, že mu nikdy nebude zašívat šaty. Záblesk v jejím oku ho však varoval, aby držel jazyk za zuby. Občas bylo mlčení moudřejší. „Děkuju, Faile,“ řekl místo toho vážně. Faile se zarděla ještě víc.

Když ho konečně dostaly na nohy, ke dveřím už došel docela snadno, ale musel obě ženy nechat, aby ho podpíraly cestou ze schodů. Aspoň že koně byli nasedláni a shromáždili se tu všichni dvouříčtí mládenci s luky na zádech. S čistými obličeji, v čistých šatech, a vidět bylo jen pár obvazů.

Noc s Tuatha’any jim očividně prospěla na duchu, dokonce i těm, kteří stále vypadali, že neujdou ani sto kroků. Divokost, která byla včera v jejich očích, teď byla jen stínem. Wil měl samozřejmě na každé ruce zavěšeno hezké cikánské děvče s velkýma očima a Ban Lewin, s velkým nosem a obvazem kolem hlavy, díky němuž mu vlasy stály jako křoví, držel v rukou další, která se nesměle usmívala. Většina ostatních držela misky s rozvařenou zeleninou a lžícemi a cpali se o sto šest.

„Tohle je dobrý, Perrine,“ řekl Dannil a podal prázdnou misku jedné Cikánce. Ta kývla, jako by se toho vysokého hubeňoura ptala, jestli chce ještě, a on zavrtěl hlavou, ale řekl: „Nemyslím, že bych toho někdy mohl dostat dost, tys dostal?“

„Já už mám dost,“ sdělil mu Perrin kysele. Zelenina a vývar.

„Cikánská děvčata včera v noci tancovala,“ vykládal Dannilův bratranec Tell s rozšířenýma očima. „Všechny neprovdaný ženy a některý z vdaných! Měl jsi to vidět, Perrine.“

„Už jsem viděl Cikánky tancovat, Telle.“

Očividně se mu nepodařilo potlačit v hlase to, co při pohledu na ně cítil, protože Faile suše podotkla: „Viděl jsi tiganzu, že ano? Jednou, jestli budeš hodný, tak ti možná zatančím sa’saru a ukážu ti, co je doopravdy tanec.“ Ila zalapala po dechu, když poznala název tance, a Faile začervenala ještě víc než uvnitř.

Perrin našpulil rty. Jestli tahle sa’sara dokázala rozproudit krev víc než pohupování a vlnění cikánských žen – tiganza, tak se to jmenovalo? – tak by rozhodně moc rád viděl, jak ji Faile tančí. Dával si pozor, aby se na ni nepodíval.

Přišel Raen ve stejném ostře zeleném kabátci, ale spodky měl červenější, než si Perrin vůbec uměl představit. Z té kombinace ho rozbolela hlava. „Dvakrát jsi navštívil naše ohně, Perrine, a podruhé odcházíš bez hostiny na rozloučenou. Musíš přijít brzy znovu, abychom to mohli napravit.“

Perrin se odstrčil od Faile a Ily – konečně mohl stát sám – a položil ruku šlachovitému muži na rameno. „Pojď s náma, Raene. Nikdo v Emondově Roli vám neublíží. Přinejhorším je to tam bezpečnější než tady s trolloky.“

Raen zaváhal, ale pak se otřásl a zamumlal: „Nevím, jak jsi mě vůbec přiměl o něčem takovém uvažovat.“ Obrátil se a hlasitě řekl: „Lidé, Perrin nás požádal, abychom šli s ním do jeho vesnice, kde budeme v bezpečí před trolloky. Kdo si přeje jít?“ Cikáni na něj šokovaně zírali. Některé ženy si k sobě přitáhly děti a ty se schovávaly do jejich sukní, jako by je vyděsila už jen pouhá představa. „Vidíš, Perrine?“ obrátil se k němu Raen. „Pro nás je bezpečí v tom, že jsme pořád v pohybu, ne ve vesnici. Ujišťuji tě, že jsme nestrávili ani dvě noci na jednom místě, a poputujeme celý den, než se zase zastavíme.“

„To by nemuselo stačit, Raene.“

Mahdí pokrčil rameny. „Tvoje starosti mě varují, ale budeme v pořádku, jestli na nás posvítí Světlo.“

„Cesta listu neznamená jen nepáchat násilí,“ poznamenala Ila jemně, „ale také přijímat to, co přichází. List spadne v pravý čas, bez námitek. Světlo nás zachová v bezpečí po náš vyměřený čas.“

Perrin se s nimi chtěl hádat, ale za vším tím přátelstvím a soucitem na tvářích ležela pevnost kamene. Napadlo ho, že by dřív přesvědčil Bain a Chiad, aby si oblékly šaty a vzdaly se oštěpu – nebo Gaul! – než by dokázal, aby se tito lidé pohnuli byť jenom o coul.

Raen potřásl Perrinovi rukou, a s tím začaly Cikánky objímat dvouříčské mládence, také Ihvona, a Cikáni jim začali potřásat rukama. Všichni se smáli a loučili se a přáli si navzájem bezpečnou cestu v naději, že se zase setkají. Tedy skoro všichni Cikáni. Aram stál stranou, mračil se a ruce měl vražené do kapes. Když ho Perrin viděl naposled, mladík v sobě měl jakousi trpkost, což bylo u Cikána zvláštní.

Muži se nespokojili s tím, že Faile potřásli rukou, ale taky ji objímali. Když někteří z mladších Cikánů byli příliš nadšení, Perrin se držel, jenom trochu skřípal zuby. Dokonce se mu podařilo se usmát. Jeho neobjala žádná žena mladší než Ila. Faile se jaksi podařilo, že i když se nechala objímat a mačkat kdejakým hubeným bláznivě oblečeným Cikánem, u něj stála na stráži jako mastif. Ženy bez šedých vlasů se na ni jen podívaly a vybraly si někoho jiného. Wil mezitím zřejmě políbil každou sukni v táboře. Taktéž Ban, i přes ten svůj nos. Dokonce i Ihvon se bavil. Faile by jedině prospělo, kdyby jí některý z těch chlapíků pochroumal žebra.

Nakonec Cikáni, až na Raena a Ilu, odstoupili, takže kolem Dvouříčanů vznikl volný prostor. Šlachovitý šedovlasý muž se obřadně uklonil s rukou na hrudi. „Přišli jste v míru. Odejděte v míru. U našich ohňů budete vždycky vítáni. Cesta listu je mír.“

„Mír buď vždycky s vámi,“ odpověděl Perrin, „a všechen Lid.“ Světlo, kéž tomu tak je. „Najdu tu píseň, nebo ji najde někdo jiný, ale píseň se bude zpívat, letos nebo příští rok.“ Napadlo ho, jestli ta píseň vůbec někdy existovala, nebo jestli Tuatha’ani začali svou nekonečnou pouť pátráním po něčem jiném. Elias mu řekl, že nevědí, jakou píseň hledají, jenom že ji poznají, až ji najdou. Ať najdou aspoň bezpečí. Aspoň to. „Jako tomu bylo, jako tomu bude zas, svět bez konce.“

„Svět bez konce,“ odpověděli Tuatha’ani vážně. „Svět a čas bez konce.“

Zatímco Ihvon a Faile pomáhali Perrinovi na Tanečníka, ostatní si vyměňovali ještě poslední potřesení rukama či objetí. Wil nasbíral posledních pár hubiček. A Ban taky. Ban! A jeho nos! Ostatním vážně zraněným pomohli do sedel a Cikáni mávali, jako by se staří sousedé vydávali na dalekou cestu.

Raen přišel a potřásl Perrinovi rukou. „Nezvážíš to znovu?“ zeptal se Perrin. „Pamatuju se, jaks říkal, že kdysi se po světě volně toulala špatnost. Teď je to horší, Raene, a tady.“

„Mír s tebou, Perrine,“ odvětil s úsměvem Raen.

„S tebou taky,“ řekl Perrin smutně.

Aielové se objevili teprve tehdy, když byli míli na sever od cikánského tábora. Bain a Chiad se podívaly na Faile, než odklusaly dopředu na své obvyklé místo. Perrin si nebyl jist, co by se jí podle nich mohlo u Cikánů stát.

K Tanečníkovi přistoupil Gaul a snadno s ním vyrovnal krok. Oddíl se nepohyboval příliš rychle, když skoro polovina mužů šla pěšky. Gaul se podíval na Ihvona zvažujícím pohledem, než se obrátil k Perrinovi. „To tvoje zranění je v pořádku?“

Perrina zranění bolelo jako ďas. Každý krok, který jeho kůň udělal, pohnul šípem. „Cítím se skvěle,“ řekl, aniž přitom zaskřípal zuby. „Možná si dneska večer budeme moct v Emondově Roli zatancovat. A co ty? Strávils noc příjemně hraním Dívčiny hubičky?“ Gaul klopýtl a málem spadl na obličej. „Co se to děje?“

„Kterou jsi slyšel tu hru navrhovat?“ zeptal se Aielan tiše s pohledem upřeným přímo před sebe.

„Chiad. Proč?“

„Chiad,“ zamumlal Gaul. „Ta žena je Goshienka. Goshienka! Měl bych ji vzít zpátky k Horkým pramenům jako gai’šain.“ Ta slova zněla rozhněvaně, ale ne jeho zvláštní tón. „Chiad.“

„Povíš mi, co to znamená?“

„Myrddraal je míň mazaný než ta ženská,“ prohlásil Gaul bezvýrazně, „a trollok bojuje s větší ctí.“ Po chvíli dodal se zuřivým podtónem: „A koza má víc rozumu.“ Gaul zrychlil krok a doběhl obě Děvy. Pokud však Perrin poznal, nemluvil s nimi, jen s nimi srovnal krok.

„Pochopils z toho něco?“ zeptal se Perrin Ihvona. Strážce zavrtěl hlavou.

Faile si odfrkla. „Jestli jim bude chtít dělat potíže, tak ho pověsí za paty na větev, aby vychladl.“

„Tys tomu rozuměla?“ zeptal se Perrin jí. Ona šla vedle něj a ani se na něj nepodívala, ani neodpověděla, což Perrin pochopil tak, že nerozuměla. „Myslím, že bych mohl ten Raenův tábor navštívit znovu. Už je to dávno, co jsem viděl tiganzu. Bylo to... zajímavý.“

Faile si cosi tiše zamumlala, ale Perrin zachytil: „Tobě by taky prospělo pověsit za paty!“

Perrin se na ni svrchu usmál. „Ale nebudu muset. Tys mi přece slíbila, že mi zatančíš tu sa’saru.“ Její tvář znachověla. „Je to něco podobnýho jako tiganza? Totiž, jinak by to nemělo smysl.“

„Ty zabedněnej troubo!“ vyštěkla Faile a vzhlédla pak k němu. „Muži hážou srdce i bohatství k nohám žen, co tancují sa’saru. Kdyby matka věděla, že ji umím –“ Zuby jí cvakly, jako by se rozhodla, že řekla až moc, a prudce otočila hlavu. Od kořínků tmavých vlasů až po okraj výstřihu byla celá šarlatová.

„Takže není důvod, abys to tancovala,“ řekl jí Perrin tiše. „Moje srdce a bohatství, teda to, co mám, ti už u nohou leží.“

Faile klopýtla, pak se tiše zasmála a přitiskla tvář k jeho lýtku. „Na mě jsi moc chytrý,“ zamumlala. „Jednou ti to zatancuju a krev ti bude vřít v žilách.“

„To už vře teď,“ řekl Perrin a ona se zasmála. Zasunula ruku za třmen a objala jeho nohu.

Po chvíli se ani pomyšlení na tancující Faile – představil si to z tance Cikánek, muselo to být něco ještě lepšího – nemohlo vyrovnat bolesti v jeho boku. Každý krok, který Tanečník udělal, byl hotová agonie. Perrin se držel zpříma. Tak to zřejmě bolelo o maličko míň. Kromě toho nechtěl zkazit to, jak Tuatha’ani všem zvedli náladu. Ostatní muži také seděli v sedlech vzpřímeně, dokonce i ti, kteří se den předtím choulili a drželi hřívy. A Ban, Dannil a ostatní kráčeli se zdviženou hlavou. On se nezhroutí první.

Wil si začal pohvizdovat „Návrat domů od Tarwinova sedla“ a tři čtyři další se k němu připojili. Po chvíli začal Ban zpívat hlubokým čistým hlasem.

Při druhé sloce se k němu připojili další, až zpívali všichni, dokonce i Ihvon. A Faile. Perrin samozřejmě ne, příliš často mu říkali, že zpívá jako přišlápnutá žába. Někteří dokonce srovnali krok do taktu.

Perrin potřásl hlavou. Den předtím byli připravení utéci a schovat se. Dneska zpívali o bitvě, která se odehrála tak dávno, že po ní zůstala vzpomínka jen v písni ve Dvouříčí. Třeba se z nich stávali vojáci. Budou se z nich muset stát vojáci, leda by se mu podařilo zavřít tu bránu.

Stále častěji se objevovaly statky a stály blíž u sebe, až cestovali po udusané cestě mezi poli lemovanými živými ploty či nízkými zídkami z hrubého kamene. Opuštěné statky. Tady se nikdo půdy nedržel.

Dorazili na Starou silnici, vedoucí na sever od Bílé řeky, od Manetherendrelly, skrze Devenský Průsek k Emondově Roli, a konečně spatřili ovce na pastvinách, velká stáda, jako by někdo sehnal stáda nejméně tuctu hospodářů dohromady, a tam, kde by kdysi byl jen jeden ovčák, jich nyní bylo deset, z čehož dobrou polovinu tvořili dospělí muži. Ovčáci vyzbrojení luky se za nimi dívali, jak projíždějí kolem a zpívají, co mají sil, aniž by věděli, co si z toho mají vybrat.

Perrin také nevěděl, co si má vybrat, když poprvé spatřil Emondovu Roli, a stejně na tom byli dvouříčtí muži, podle toho, jak přestali zpívat.

Stromy, plůtky a živé ploty u vesnice byly prostě pryč. Nejzápadnější domy Emondovy Role kdysi stály mezi stromy na okraji Západního polesí. Duby a kaliny mezi domy zůstaly, ale teď byl okraj lesa dobrých pět set kroků daleko, což bylo asi tak daleko, kolik dostřelil dlouhý luk, a ozývalo se zvonění seker, jak muži zatlačovali les ještě dál. Řada za řadou po pás sahajících kůlů zaražených do země ve stejném úhlu, obklopovaly vesnici hned kousek za domy a představovaly tak zátaras z naostřených hrotů, až na místo, kudy vedla silnice. V pravidelných rozestupech za kůly stálí muži jako hlídky. Někteří měli kusy staré zbroje či kožené košile pošité rezavými ocelovými kolečky, pár jich mělo jakési staré ocelové klobouky, v rukou drželi kančí oštěpy či halberdy, které vyhrabali někde na půdě, či háky na křoví nasazené na dlouhých tyčích. Jiní muži a chlapci byli s luky na některých doškových střechách. Když si všimli, že se Perrin a ostatní blíží, zavolali na lidi dole.

Vedle cesty za kůly stál nějaký vynález ze dřeva a s tlustého provazu a opodál ležela hromada kamenů větších než mužská hlava. Ihvon si všiml, jak se na to Perrin zamračil, když se přiblížili. „Katapult,“ vysvětloval strážce. „Zatím jich je šest. Vaši tesaři věděli, jak na to, když jsme jim to s Tomasem jednou ukázali. Ty kůly zadrží útočící trolloky i bělokabátníky.“ Klidně mohl rozebírat případný další déšť.

„Říkala jsem ti, že se vesnice připravuje na obranu.“ Faile mluvila s ohnivou pýchou, jako by to byla její vesnice. „Tvrdí lidé na tak měkkou zemi. Skoro by mohli být Saldejci. Moirain vždycky tvrdila, že krev Manetherenu tady pořád proudí v plné síle.“

Perrin mohl jenom vrtět hlavou.

Udusané ulice byly dost plné, aby to stačilo na město, a mezery mezi domy byly zaplněny vozy a žebřiňáky. Otevřenými dveřmi a okny bez okenic viděl další lidi. Dav se před Ihvonem a Aiely rozděloval a po ulici je doprovázel šepot.

„To je Perrin Zlatooký.“

„Perrin Zlatooký.“

„Perrin Zlatooký.“

Přál si, aby to nedělali. Tihle lidé ho znali, alespoň někteří z nich. Co si mysleli, že dělají? Támhle byla Neysa Ayellinová s koňskou tváří, která mu v deseti nasekala na zadek, když ho tenkrát Mat umluvil, aby jí ukradli angreštový koláč. A tady byla růžolící Cilia Coleová s velkýma očima, první děvče, které kdy políbil, a stále byla příjemně baculatá. Pel Aydaer s fajfkou a holou hlavou, který Perrina učil chytat pstruhy holýma rukama, samotná Daisa Congarová, vysoká, rozložitá žena, vedle níž vypadala Alsbet Luhhanová měkce, se svým manželem Witem, snědým mužíkem, jako obvykle zastíněným svou ženou. A všichni na něj civěli a šeptali lidem z daleka, kteří snad nevěděli, kdo je. Když starý Cenn Buie zvedl na ramena malého hošíka, ukázal na Perrina a cosi chlapci nadšeně vykládal, Perrin zasténal. Všichni se zbláznili.

Obyvatelé se táhli za Perrinem a ostatními a tlačili se i kolem nich, jako při přehlídce, a zástup provázela vlna šepotu. Slepice prchaly na všechny strany, aby je lidé nepošlapali. Bučení telat a kvičení vepřů v ohradách za domy soutěžilo s hlučením lidí. Na Trávníku se tlačily ovce a černobílé krávy okusovaly trávu ve společnosti hejna husí, šedých a bílých.

A uprostřed Trávníku se zvedala vysoká tyč, na jejímž vrcholku se líně vlnila červeně lemovaná bílá vlajka s červenou vlčí hlavou. Perrin se podíval na Faile, ale ona jen zavrtěla hlavou, byvši stejně překvapená jako on.

„Symbol.“

Perrin neslyšel Verin přicházet, i když teď zachytil tichý šepot „Aes Sedai", který se nesl kolem ní. Ihvon nevypadal nijak překvapeně. Lidé na Verin vrhali uctivé pohledy.

„Lidé potřebují symboly,“ pokračovala Verin a položila ruku Tanečníkovi na plec. „Když Alanna pár vesničanům řekla, jak moc se trolloci bojí vlků, všichni si mysleli, že tenhle prapor je skvělý nápad. Ty si to nemyslíš, Perrine?“ Zněl teď její hlas suše? S tím, jak na něj upírala tmavé oči, připomínala ptáka. Kosa pozorujícího žížalu?

„Zajímalo by mě, co by si o tomhle pomyslela královna Morgasa,“ promluvila Faile. „Tohle je část Andoru. Královnám se cizí zástavy v jejich říších zřídkakdy líbí.“

„To není nic než čára na mapě,“ řekl jí Perrin. Bylo dobře, že kůň stál. Bodáni šípu trochu ustoupilo. „Dokonce jsem nevěděl, že máme být část Andoru, dokud jsem se nedostal do Caemlynu. Pochybuju, že to tady moc lidí ví.“

„Vládci mívají většinou sklony věřit mapám, Perrine.“ Ve Faileině hlase se nepochybně ozýval suchý tón. „Když jsem byla ještě malá, v některých částech Saldeie neviděli výběrčího daní i pět pokolení. Jednou otec mohl na chvíli přestat věnovat pozornost výhradně Morně, a Tenobie zajistila, že poznali, kdo je jejich královna.“

„Tohle je Dvouříčí,“ sdělil jí s úsměvem, „ne Saldeia.“ Nahoře v Saldeii to muselo být divoké. Když se Perrin obrátil zpátky k Verin, úsměv se změnil v zamračení. „Myslel jsem, že... schováváte... kdo jste.“ Nevěděl, co je horší, jestli Aes Sedai v úkrytu, nebo Aes Sedai pohybující se otevřeně.

Ruka Aes Sedai se chvěla coul od ulomeného šípu, který Perrinovi trčel z boku. V ráně ho zabrnělo. „Ó, tohle není dobré,“ zamumlala Verin. „Je chycený v žebrech, a i přes tu mast je v ráně infekce. Tohle, myslím, chce Alannu.“ Zamrkala a odtáhla ruku. Brnění také přestalo. „Cože? Skrývat se? Aha. S tím, co se tady teď děje, jsme těžko mohly zůstat ve skrýši. Asi jsme mohly... odejít. To bys ale nechtěl, že ne?“ Zase na něj upřela ten pronikavý, zvažující ptačí pohled.

Perrin zaváhal a nakonec si povzdechl. „Asi ne.“

„Ó, to ráda slyším,“ pravila Verin s úsměvem.

„Proč jste sem doopravdy přišly, Verin?“

Zdálo se, že ho neslyší. Nebo nechce slyšet. „Teď musíme vyřídit tu věc, co máš v sobě. A všichni ostatní mládenci potřebují také ošetřit. Alanna a já vyřídíme to nejhorší, ale...“

Muže, kteří byli s ním, také ohromilo, co tu uviděli, stejně jako jej. Ban se při pohledu na vlajku poškrábal na hlavě. Pár dalších se prostě jen užasle rozhlíželo kolem sebe. Většina se ale dívala na Verin, s rozšířenýma očima a nejistě. Určitě zaslechli šeptat „Aes Sedai". Perrin si uvědomil, že se ty pohledy nevyhýbají ani jemu, když se tak bavil s Aes Sedai, jako by to byla prostě jen další vesničanka.

Verin to uvážila a pak, aniž by se dívala, sáhla za sebe a z davu přihlížejících vytáhla asi desetiletou dívenku. Dívka, s dlouhými tmavými vlasy zachycenými modrými stužkami, ztuhla děsem. – „Znáš Daisu Congarovou, holka?“ zeptala se Verin. „No, tak ji najdi a řekni jí, že tu jsou zranění muži, kteří potřebují bylinky od vědmy. A řekni jí, ať si pospíší. Řekni jí, že nemám trpělivost s její afektovaností. Máš to? Tak utíkej.“

Perrin dívku nepoznal, ale ona Daisu očividně znala, protože sebou při té zprávě trhla. Jenže Verin byla Aes Sedai. Chvíli to zvažovala – Daisa Congarová proti Aes Sedai – a pak zmizela zpátky v davu.

„A Alanna se postará o tebe,“ pravila Verin a znovu k němu vzhlédla.

Přál si, aby nemluvila, jako by v těch slovech byl skryt i jiný význam.