Stín se šíří

11 Co leží skryto

Egwain, oděná v lehkou noční košili, se zhluboka nadechla. Kamenný prsten nechala ležet na stolku u postele vedle otevřené knihy. Prsten, samá hnědá, červená a modrá tečka a proužek, byl poněkud příliš velký, aby jej mohla nosit stále na prstě, a byl špatně tvarovaný, byl plochý a zkroucený, takže mohla prstem objet celou hranu zvenčí i zevnitř, než zase skončila na stejném místě. Vlastně tu byla jen jedna hrana, byť se to zdálo nemožné. Nenechala prsten ležet proto, že by bez něj nemusela uspět, proto, že nechtěla uspět. Dříve nebo později to musela zkusit bez prstenu, jinak by nikdy nedokázala víc než smočit si prsty tam, kde toužila plavat. Takže klidně mohla začít teď. To byl ten důvod. Ano, to byl ten důvod.

Silná, v kůži vázaná kniha se jmenovala Cesta do Tarabonu a napsal ji Eurian Romavni z Kandoru – před třiapadesáti lety podle data, které autor uvedl na první řádce, ale v Tanchiku se za tak krátkou dobu určitě nic důležitého nezměnilo. Kromě toho to byl jediný svazek, který našla, s užitečnými kresbami. – Většina knih obsahovala jen portréty králů nebo přehnaná vypodobnění bitev, namalovaných lidmi, kteří je nikdy neviděli.

Do oken se tlačila temnota, ale lampy vydávaly dostatek světla. V pozlaceném svícnu stojícím na stolku u postele hořela vysoká voskovice. Tu si musela sehnat sama, dnešní noci nemohla poslat komornou pro svíčku. Většina sluhů pečovala o raněné nebo lkala nad milovanými mrtvými, či se o ně někdo staral. Pro léčení bylo příliš mnoho raněných, takže bylo použito jen na ty, kteří by bez něj byli jistě zemřeli.

Elain a Nyneiva čekaly sedíce na židlích s vysokými opěradly, přitažených z obou stran k široké posteli s vysokými vyřezávanými sloupky. Elain se dařilo vypadat poměrně klidně, dojem kazilo jen to, že se mračila a hryzala si spodní ret vždycky, když si myslela, že se Egwain nedívá. Nyneiva překypovala ráznou sebedůvěrou onoho druhu, který vás vždycky uklidní, když onemocníte a ona vás strčí do postele a pečuje o vás, ale Egwain znala ten výraz v jejích očích. Ten prozrazoval, že Nyneiva má strach.

U dveří seděla se zkříženýma nohama Aviendha a hnědé a šedé odstíny jejích šatů bily na tmavomodrém koberci do očí. Tentokrát měla Aielanka tesák na jedné straně opasku, toulec ježící se šípy na druhé a čtyři krátké oštěpy na kolenou. Kulatý, kůží potažený štít jí ležel u ruky na luku z rohoviny v jemně vypracovaném koženém pouzdře s řemením, takže ho mohla nosit na zádech. Po dnešní noci jí Egwain nemohla dávat za vinu, že chodí ozbrojená. Ona sama chtěla mít blesky neustále připravené.

Světlo, co to Rand udělal? Světlo ho spal, vyděsil mě skoro tak jako ti mizelci. Možná víc. Není spravedlivé, že dokáže něco takového, a já dokonce ani neviděla prameny.

Vlezla do postele, knihu v kožené vazbě si položila na kolena a zamračila se na rytinu mapy Tanchika. Označeno na ní bylo jenom máloco užitečného. Tucet pevností obklopoval přístav a strážil město stojící na třech kopcovitých poloostrovech, Veranském na východě, Masetském uprostřed a Calpeneském nejblíže moři. – K ničemu. – Několik velkých náměstí, nějaké otevřené prostory, zřejmě parky, a množství pomníků vládců dávno obrácených v prach. Všechno k ničemu. Pár zámků a několik podivných věcí. Například na Calpene byl Velký kruh. Na mapě to byl jen prstenec, ale mistr Romavni ho popisoval jako obrovské shromaždiště, kam mohly přijít tisíce lidí dívat se na koňské dostihy či rachejtle ohňostrůjců. Také tu byl Královský kruh, na Masetě, ještě větší než Velký kruh, a Panaršin kruh na Veraně, jen o maličko menší. Též byla označena kapitulní síň cechu ohňostrůjců. Všechno to nebylo k ničemu. A v textu také nebylo nic užitečného.

„Jsi si jistá, že to chceš zkusit bez prstenu?“ zeptala se tiše Nyneiva.

„Rozhodně,“ opáčila Egwain, jak nejklidněji dokázala. Žaludek se jí svíral stejně, jako když v noci uviděla prvního trolloka, držícího za vlasy tu ubohou ženu a podřezávajícího jí krk jako králíkovi. Žena také jako králík vřeštěla. To, že Egwain trolloka zabila, té ženě již nepomohlo. Byla mrtvá stejně jako trollok. Jen její pronikavý vřískot neutichal. „Jestli to nebude fungovat, vždycky to můžu zkusit s prstenem.“ Naklonila se a nehtem poznačila svíčku. „Vzbuďte mě, až dohoří sem. Světlo, jak bych si přála, abychom měly hodiny.“

Elain se rozesmála bezstarostným trylkem, který téměř zněl nenuceně. „Hodiny v ložnici? Máti má tucet hodin, ale já ještě nikdy neslyšela o hodinách v ložnici.“

„No, můj táta má jedny hodiny,“ zavrčela Egwain, „Jediný hodiny v celý vesnici, a já bych je chtěla mít tady. Myslíte, že to za hodinu dohoří až sem? Nechci spát dýl. Musíte mě vzbudit hned, jak plamen dorazí k té značce. Hned!“

„Vzbudíme,“ konejšila ji Elain. „To ti slibuji.“

„Ten kamenný prsten,“ ozvala se náhle Aviendha. „Když už ho ty nepoužíváš, Egwain, nemohl by ho někdo – jedna z nás – použít a jít s tebou?“

„Ne!“ zarazila ji Egwain. Světlo, přála bych si, aby se mnou šly všechny tři. „Ale děkuju za nabídku.“

„To ho můžeš používat jen ty, Egwain?“ otázala se Aielanka.

„Kdokoliv z nás,“ odvětila Nyneiva, „dokonce i ty, Aviendho. Žena nepotřebuje usměrňovat, jen spát s tím prstenem na těle. Myslím, že by to mohl dokázat i muž. Ale my Tel’aran’rhiod neznáme tak dobře jako Egwain, ani jeho pravidla.“

Aviendha kývla. „Chápu. Žena může udělat chybu, když nezná pravidla, a její chyby mohou kromě ní zabít i někoho jiného.“

„Právě,“ přitakala Nyneiva. „Svět snů je nebezpečný místo. Tolik aspoň víme.“

„Ale Egwain bude opatrná,“ dodala Elain hovoříc k Aviendze, ale očividně to bylo určeno pro Egwaininy uši. „Slíbila to. Jen se tam rozhlédne – opatrně! – a nic víc.“

Egwain se soustředila na mapu. Opatrně. Kdyby svůj zkroucený kamenný prsten nestrážila tak žárlivě – myslela na něj jako na svůj majetek. Věžová sněmovna by možná nesouhlasila, ale tam se ani nevědělo, že ho má – kdyby byla ochotná dovolit Elain či Nyneivě ho použít víc než jednou či dvakrát, mohly už vědět dost, aby ji teď mohly doprovodit. Přesto se pohledu na ostatní ženy nevyhýbala z lítosti. Nechtěla totiž, aby viděly strach v jejích očích.

Tel’aran’rhiod. Neviděný svět. Svět snů. Ne snů obyčejných lidí, i když ti se také občas Tel’aran’rhiodu zlehka dotkli ve snech, které jim připadaly skutečné jako život. Což také byly. Co se stalo v neviděném světě, bylo nějakým zvláštním způsobem skutečné. Nic, co se tam stalo, neovlivnilo to, co bylo – dveře otevřené do světa snů byly ve skutečném světě stále zavřené, strom, jenž byl tam poražen, tady stále stál – přesto tam žena mohla být zabita či utišena. Slovo „zvláštní“ to ani zdaleka nevystihovalo. V neviděném světě vám ležel u nohou celý svět, možná i další světy. Každé místo tam bylo snadno dosažitelné. Nebo aspoň jeho odraz ve světě snů. Tady bylo možné číst tkanivo vzoru – minulé, současné i budoucí – pokud člověk věděl jak. Pokud to byl snílek. V Bílé věži nebyl snílek od dob Corianin Nedeal, což bylo skoro před pěti sty lety.

Čtyři sta sedmdesát tři let přesně, pomyslela si Egwain. Nebo už to je čtyři sta sedmdesát čtyři? Kdy vlastně Corianin zemřela? Kdyby byla Egwain měla možnost dokončit ve Věži svá studia mladší novicky a pokračovat jako přijatá novicka, možná by to byla věděla. Bylo toho tolik, kolik by teď mohla vědět.

Egwain měla ve váčku seznam ter’angrialů, jež ukradly černé adžah, když prchaly z Bílé věže, z nichž většina byla dost malá, aby se jí vlezla do kapsáře. Kopii měly všechny tři. Třináct ukradených ter’angrialů, jejichž „použití neznámé“ bylo připsáno vedle „naposledy studováno Corianin Nedeal". Ale jestli Corianin Sedai opravdu nepřišla na způsob jejich použití, Egwain si alespoň jedním jejich použitím byla jista. – Umožňovaly vstup do Tel’aran’rhiodu. Možná ne tak snadno jako kamenný prsten a možná ne bez usměrňování, ale umožňovaly ho.

Dva získaly od Joiyi a Amico. Železný kotouč, tři couly v průměru, po obou stranách s vyrytou těsnou spirálou, a destičku zdéli její dlaně, očividně z čistého jantaru, přesto dost tvrdou, aby s ní bylo možné poškrábat ocel, do jejíhož středu byla nějakým záhadným způsobem vyřezána spící žena. Amico o nich mluvila volně, stejně jako Joiya po schůzce s Moirain ve své cele, po níž zůstala temná družka bílá jako křída a téměř zdvořilá. Stačilo usměrnit pramínek ducha do kteréhokoliv ter’angrialů a on vás přenese do spánku a potom do Tel’aran’rhiodu. Elain oba krátce vyzkoušela a ony fungovaly, i když spatřila jen vnitřek Kamene a Morgasin královský palác v Caemlynu.

Egwain nechtěla, aby to Elain zkoušela, ani nakratičko, ne však ze žárlivosti. – Nedokázala jenom předložit dostatečné námitky, protože se bála, že Elain a Nyneiva poznají to, co se jí ozývalo v hlase.

Když dva získaly zpět, zůstalo černým adžah ještě jedenáct ter’angrialů. To se jim Egwain snažila sdělit. Jedenáct ter’angrialů, jež mohou přenést ženu do Tel’aran’rhiodu, všechny v rukou černých adžah. Když Elain konala své krátké cesty do neviděného světa, mohla narazit na černé adžah, jak na ni čekají, nebo do nich vrazit dřív, než pozná, že tam jsou. Z toho pomyšlení se Egwain stahoval žaludek. I na ni teď mohly čekat. Nebylo to pravděpodobné, nemohly čekat schválně – jak by mohly vědět, že přichází? – ale mohly tam být, až projde. Jedné by čelit dokázala, pokud by ji nepřekvapila, a to Egwain rozhodně nehodlala dopustit. Ale co kdyby ji překvapily? Dvě či tři naráz? Liandrin a Rianna, Chesmal Emry a Jeaine Caide a všechny ty ostatní najednou?

Zamračila se na mapu a přiměla se otevřít pevně zaťaté pěsti. Dnešní noc byla důvodem k naléhavosti. Když mohli zplozenci Stínu napadnout Kámen, když se mohl jeden ze Zaprodanců z ničeho nic objevit v jejich středu, nesměla se Egwain poddat svému strachu. Musely zjistit, co dělat dál. Musely mít v ruce i něco jiného než neurčitý příběh Amico. Něco. Jen kdyby dokázala zjistit, zda je Mazrim Taim se svou klecí v pořádku na cestě do Tar Valonu, či kdyby se jí podařilo vklouznout do snů amyrlin a promluvit si s ní. Možná to mohl snílek dokázat. Pokud ano, Egwain nevěděla jak. Takže musela pracovat s Tanchikem.

„Musím jít sama, Aviendho. Prostě musím.“ Měla dojem, že mluví klidně a vyrovnaně, ale Elain ji poplácala po rameni.

Egwain nevěděla, proč si mapu tak pečlivě prohlíží. Už ji měla v hlavě, všechno hezky ve vztahu k tomu ostatnímu. Cokoliv existovalo v tomto světě, existovalo i ve světě snů, občas i víc. O cíli své cesty už rozhodla. Otevřela knihu na jediné rytině zobrazující vnitřek budovy označené i na mapě, panaršin palác. Nebylo by k ničemu, kdyby se ocitla v nějaké komnatě a neměla ponětí, kde ve městě vlastně je. Nic z toho jí však stejně nemuselo být k ničemu dobré. Tuto myšlenku hned zahnala. Musela věřit, že má nějakou naději.

Rytina ukazovala velký sál s vysokým stropem. Provaz natažený mezi sloupky ve výši pasu zabraňoval v přístupu k věcem vystaveným na stojanech či v otevřených skříních u stěn. Většina vystavených věcí byla nejasná, až na to, co stálo na protějším konci místnosti. Umělec si dal velkou práci se zobrazením mohutné kostry stojící tam, jako by zbytek zvířete před chviličkou zmizel. Kostra měla čtyři nohy, ale jinak nepřipomínala žádné zvíře, které kdy Egwain viděla. Například musela mít nejméně dva sáhy na výšku, což bylo víc než dvakrát tolik, kolik měla na výšku ona. Kulatá lebka byla nízko posazená jako u býka a vypadala dost velká, aby se dovnitř vešlo dítě, a z obrázku to vypadalo, že má čtyři oční důlky. Kostra tuto místnost odlišovala ode všech ostatních, nedala se prostě s ničím splést. Ať to bylo cokoliv. Pokud to Eurian Romavni věděl, na svých stránkách to zvíře nepojmenoval.

„Co je to vůbec ta panarcha?“ zeptala se odkládajíc knihu. Obrázek už studovala snad tucetkrát. „Všichni tihle spisovatelé si zřejmě myslí, že to už víte.“

„Panarcha z Tanchika je pravomocí rovna králi,“ ocitovala Elain. „Je zodpovědná za vybírání daní, celních poplatků a dávek, král pak za to, aby je vhodně utratil. Ona řídí civilní hlídku a soudy až na nejvyšší soud, který patří králi. Také vojsko patří jemu, samozřejmě až na panaršinu legii. Ona –“

„Já to nechtěla vědět doopravdy.“ Egwain si povzdechla. Řekla to jen tak, aby ještě na chviličku oddálila to, co musela udělat. Svíce hořela a Egwain plýtvala drahocennými minutami. Věděla, jak vystoupit ze sna, kdy se jí zachce, jak se probudit, ale čas ve světě snů ubíhal jinak a bylo snadné ztratit přehled. „Jakmile dohoří až ke značce,“ zopakovala a Elain a Nyneiva ji rychle ujistily, že to udělají.

Uložila se do polštářů a nejdřív jen hleděla do stropu, na němž byla namalovaná modrá obloha a obláčky a kroužící vlaštovky. Ona je však neviděla.

V poslední době se jí zdály samé ošklivé sny, tedy většinou. Samozřejmě se v nich objevoval Rand. Rand vysoký jako hora, procházející městy, drtící pod nohama celé budovy, a ječící lidé se před ním rozbíhali jako mravenci. Rand v řetězech, a tentokrát křičel on. Rand stavící zeď, na jejíž jedné straně byl on a ona na druhé, ona a Elain a další, které nepoznala. „Musí se to udělat,“ říkal Rand, když na sebe vršil kameny. „Teď se zastavit nenechám.“ Nebyly to však jediné noční můry. Také se jí zdálo o Aielech bojujících mezi sebou, zabíjejících se navzájem, někdy dokonce odhazovali zbraně a prchali jako šílení. Mat zápasící se Seanchankou, která ho uvázala na neviditelné vodítko. Vlk – byla si však naprosto jistá, že je to Perrin – bojující s mužem, jemuž se neustále měnil obličej. Galad se halil do bílého roucha, jako by si oblékal vlastní rubáš, a Gawyn s očima plnýma bolesti a nenávisti. Její matka plakala. Byly to zřetelné sny, o nichž věděla, že něco znamenají. Byly ohavné, a ona nevěděla, co který značí. Jak tedy mohla předpokládat, že v Tel’aran’rhiodu najde nějaký smysl či alespoň klíč k tomu všemu? Ale jinou možnost neměla. Neexistovala jiná možnost, jinak by musela zůstat v nevědomosti, a to nemohla dopustit.

Přes svou nervozitu usnula bez potíží. Byla vyčerpaná. Stačilo jen zavřít oči a zhluboka, pravidelně dýchat. Zaměřila se v myšlenkách na místnost v panaršině paláci a na ohromnou kostru. – Zhluboka, pravidelně dýchat. Pamatovala si, jaké to bylo, když používala kamenný prsten, pamatovala si krok do Tel’aran’rhiodu. Zhluboka – pravidelně – dýchat.

Egwain s heknutím ustoupila a ruka jí vylétla k hrdlu. Takhle zblízka kostra vypadala ještě větší, než si původně myslela, kosti byly vybělené a drsné. Stála přímo před kostrou, za provazem. Provaz byl bílý, silný jako její zápěstí a zřejmě hedvábný. Nepochybovala, že je v Tel’aran’rhiodu. Podrobnosti byly stejně jasné jako ve skutečnosti, i věci, které jen nejasně viděla koutkem oka. To, že poznala rozdíl mezi tímhle a obyčejným snem, jí prozradilo, kde je. Kromě toho měla... ten správný pocit.

Otevřela se saidaru. Říznutí do prstu ve světě snů by jí zůstalo i po probuzení. Kdyby ji však zabila síla, už by se neprobudila, ani kdyby ji zasáhl meč či palice. A ona nechtěla být ani na okamžik zranitelná.

Místo noční košile měla něco, co velice připomínalo Aviendžino aielské odění, ale vyvedené v červeném hedvábném brokátu. Dokonce i vysoké měkké boty, přivázané ke kolenům, měla z jemné červené kůže vhodné i na rukavičky, se zlatou výšivkou a s krajkami. – Tiše se zasmála. Šaty v Tel’aran’rhiodu byly takové, jaké jste je chtěli mít. Očividně jedna její část chtěla být připravena rychle se pohnout, kdežto jiná část chtěla být připravena třeba na bál. To by tedy nešlo. Červená vybledla do šedých a hnědých odstínů a kabátec, spodky i boty se změnily v přesnou kopii toho, co nosily Děvy. Ale do města se to také moc nehodilo. Náhle tu stála v obdobných šatech, jaké vždycky nosívala Faile, tmavých, s úzkými rozstřiženými suknicemi, dlouhými rukávy a přiléhavým vysokým živůtkem. Je hloupé si s tím dělat starosti. Nikdo mě neuvidí, jen ve snu, a sem dosáhne jen málo obyčejných snů. Bylo by to stejné, i kdybych byla nahá.

Na okamžik byla nahá. Do tváří jí vystoupila červeň, jak se zastyděla. Nebyl tu nikdo, kdo by ji mohl spatřit tak, jak se koupávala, než se spěšně přioděla zpátky do tmavých šatů, ale bude si muset stále připomínat, jak mohou být věci tady snadno ovlivněny zatoulanými myšlenkami, zvláště když jste byli ve spojení s jedinou silou. Elain a Nyneiva ji považovaly za tak vědoucí. Znala pár pravidel neviděného světa a věděla, že jsou stovky, tisíce dalších, o nichž nevěděla vůbec nic. Nějak je musela zjistit, jestli má být prvním snílkem Věže od dob Corianin.

Podívala se lépe na lebku. Vyrostla v zapadlé vesnici a věděla, jak vypadají zvířecí kosti. Nakonec to nebyly čtyři oční důlky. Dva otvory po stranách toho, co bývalo nosem, zřejmě byly pro nějaké kly. Asi to byl nějaký příšerný kanec, i když to nevypadalo na žádnou prasečí lebku, jakou kdy viděla. Nicméně ta lebka vypadala stará. Hodně stará.

Se sílou v sobě tady takové věci vycítila. Jako obvykle měla zostřené smysly. Cítila maličké prasklinky na pozlacených svornících na stropě pětadvacet sáhů nad hlavou a hladký povrch bílé kamenné podlahy. Nekonečně malé prasklinky, pouhým okem neviditelné, byly i v kamenné podlaze.

Komnata, v níž stála, byla obrovská, asi sto sáhů na délku a něco přes polovinu na šíř, s řadami tenkých bílých sloupů. Kolem celé místnosti se táhl bílý provaz, jenž chyběl jen přede dveřmi s dvojitými lomenými oblouky. Další provazy vedly kolem stojanů a skříněk z leštěného dřeva, na nichž byly vystaveny další předměty. Pod stropem byly ve stěnách složité vyřezávané vzory, díky nimž dovnitř proudilo dost světla. Bylo jasné, že se prosnila do Tanchika, kde byl zrovna den.

„Veliká výstava pozůstatků z věků dávno minulých, z věku pověstí i věků před ním, otevřená pro každého, dokonce i pro obyčejné lidi, tři dny v měsíci a o svátcích,“ napsal Eurian Romavni. Nadšenými slovy popisoval neocenitelnou výstavku figurek z cuendillaru, celkem jich bylo šest, v pouzdře ze skla stojícím uprostřed místnosti, vždy hlídaným čtyřmi členy osobní stráže panarchy, když byli dovnitř vpuštěni lidé, a na dalších dvou stránkách se rozepisoval o kostech bájných zvířat, „které lidské oko nikdy nespatřilo". Egwain jich teď několik spatřila. Na druhé straně místnosti byla kostra něčeho, co vypadalo trochu jako medvěd, pokud ovšem mohl existovat medvěd s dvěma řezáky dlouhými jako její předloktí, a naproti na druhé straně byly kosti nějakého štíhlého čtyřnohého zvířete s krkem tak dlouhým, že mělo hlavu v polovině výšky místnosti. Byly tu další kosti, rozestavěné kolem stěn místnosti, a stejně fantastické. Všechny působily tak staře, že vedle nich vypadal Tearský Kámen jako nová stavba. Egwain se sklonila pod provazem a pomalu, rozhlížejíc se kolem sebe, vykročila sálem.

Ošumělá kamenná soška ženy, zdánlivě nahé, ale zahalené do vlasů, které jí spadaly ke kotníkům, se navenek nijak nelišila od ostatních věcí ve skříňce, z nichž žádná nebyla větší než její ruka. Ale tato soška působila teplým dojmem, který poznala. Byl to angrial, tím si byla Egwain jista. Napadlo ji, proč ho asi Věž nedokázala od panarchy získat. Při pohledu na obojek a dva náramky z jemných oček z nějakého matně černého kovu na stojanu se zachvěla. Cítila temnotu a bolest s nimi spojené – starou, prastarou pronikavou bolest. V další vitríně byla jakási stříbřitá věc, připomínající trojcípou hvězdu v kruhu, a byla vyrobena z nějakého materiálu, který vůbec neznala. Byl měkčí než kov, poškrábaný a rýhovaný, a přesto starší dokonce i než ty staré kosti. Z deseti kroků cítila pýchu a marnivost.

Jedna věc jí ale připadala povědomá, i když nedokázala říci proč. Nacpaná v rohu jedné skříňky, jako by si ten, kdo to tam dal, nebyl jist, zda vůbec stojí za vystavení, ležela horní polovina zlomené sošky, vyřezané z nějakého lesklého bílého kamene. Soška zjevně zpodobňovala ženu držící ve zdvižené ruce křišťálovou kouli. Žena měla vážnou a důstojnou tvář a byla z ní cítit moudrost a autorita. Celá soška by byla asi půl lokte vysoká. Ale proč jí připadala povědomá? Jako by na Egwain volala, aby jí zdvihla.

Teprve když Egwain položila ruku na zlomenou sošku, uvědomila si, že přelezla provaz. Je to hloupost, když ani nevím, co to je, říkala si, ale už bylo pozdě.

Jakmile sošku sevřela, přelila se přes ni jediná síla, nejdřív do sošky, pak zpět do ní, do sošky a zase zpátky, a tak pořád dál. Křišťálová koule se mihotala, létaly v ní nepravidelné, odpudivé blesky a do mozku se jí s každým zablýsknutím zabodly jehličky bolesti. Vzlykajíc sošku pustila a oběma rukama se chytila za hlavu.

Křišťálová koule se roztříštila, když soška dopadla na podlahu a rozlomila se na menší kousky, a jehličky zmizely, zanechávajíce po sobě jen matné vzpomínky na bolest a nevolnost, z níž se jí podlamovala kolena. Zavřela pevně oči, aby neviděla, jak se místnost houpe. Figurka musela být ter’angrial, ale proč ji tolik bolelo, když se jí jen dotkla? Možná proto, že byla rozbitá. Možná rozbitá nedokázala to, co měla dělat. Egwain ani nechtěla pomyslet na to, k čemu původně byla soška určena. Zkoušení ter’angrialů mohlo být nebezpečné. Aspoň teď byla soška rozbita úplně, takže už nemohla být nebezpečná. Přinejmenším tady. Proč se mi zdálo, že mě volá?

Nevolnost přešla a Egwain otevřela oči. Figurka byla zase na poličce a celá, jako byla, když ji uviděla poprvé. V Tel’aran’rhiodu se dály zvláštní věci, ale tohle bylo ještě podivnější, než toužila vidět. A také sem nepřišla kvůli tomuhle. Nejdřív musí najít cestu z panaršina paláce. Přelezla zase provaz a pak rychle vyšla z komnaty, přičemž se snažila neběžet.

Palác byl ovšem prázdný. – Tedy aspoň bez lidí. Barevné ryby plavaly v nádržích velkých kašen, které vesele šplouchaly na nádvořích obklopených chodníčky se sloupořadím a balkony stíněnými tak složitou kamenořezbou, až vypadala jako jemně tesaná krajka. Na hladině plavaly listy leknínů a jejich bílé květy byly velké jako talíře. – Ve světě snů bylo toto místo stejné jako v tak zvaném skutečném světě. Až na lidi. V chodbách stály umné zlaté lampy, jejichž knoty sice nebyly zapáleny, ale Egwain z nich cítila vonný olej. Z koberců jasných barev, které zcela jistě nebyly nikdy vyprášeny, přinejmenším ne tady, se však pod jejími kroky nezvedlo ani zrnko prachu.

Jednou před sebou zahlédla jinou osobu, muže v pozlacené, umně zdobené plátové i kroužkové zbroji, se špičatou zlatou přilbicí s chocholem bílých volavčích per pod paží. „Aeldro?“ zavolal ten muž s úsměvem. „Aeldro, pojď se na mne podívat. Jmenovali mě kapitánem panaršiny legie. Aeldro?“ Udělal ještě krok, stále volaje, a náhle tu nebyl. Nebyl to snílek. Dokonce ani někdo používající ter’angrial, jako byl třeba její kamenný prsten či železný kotouč Amico. Jen muž, jehož sen se dotkl místa, jež si ani neuvědomoval, plného nebezpečí, jež neznal. Lidé, kteří nečekaně zemřeli ve spánku, se často prosnili až do Tel’aran’rhiodu a vlastně zahynuli tam. Muž však byl již v bezpečí, zpátky v obyčejném snu.

Svíce u postele v Tearu však hořela. Její čas v Tel’aran’rhiodu ubíhal.

Zrychlila krok a došla k vysokým vyřezávaným dveřím, vedoucím ven na široké bílé schodiště a ohromné prázdné náměstí. Tanchiko se rozkládalo všemi směry na příkrých svazích kopců, jedna bílá budova za druhou, a všechny se leskly ve slunci. Egwain viděla stovky štíhlých věží a snad právě tolik špičatých kupolí, téměř všechny pozlacené. Panaršin kruh, vysoká kulatá zeď z bílého kamene, byl jasně viditelný o necelé půl míle dál a o něco níž než palác. Panaršin palác stál na jednom z nejvyšších pahorků. Na vrcholku dlouhého schodiště stála Egwain dost vysoko, aby dohlédla na vodní hladinu lesknoucí se na západě. Řada malých zátok ji oddělovala od kopcovitějších výběžků pevniny, na nichž se rozkládal zbytek města. Tanchiko bylo větší než Tear, možná i větší než Caemlyn.

Tolik toho musela prohledat, a ona ani nevěděla, co vlastně hledá. Něco, co by ukázalo na přítomnost černých adžah, nebo něco, co by ukazovalo na nebezpečí hrozící Randovi, pokud tu něco takového existovalo. Kdyby byla skutečný snílek, cvičená v používání svého nadání, určitě by věděla, po čem se má dívat a jak si vyložit, co vidí. Ale nezůstal nikdo, kdo by ji tomu mohl naučit. Předpokládalo se, že aielské moudré umějí vykládat sny. Aviendha se však o moudrých vyjadřovala velice zdráhavě, takže se Egwain ostatních Aielů ani neptala. Možná by ji to mohla některá z moudrých naučit. Jestli nějakou najde.

Vykročila k náměstí a najednou byla někde jinde.

Kolem se zvedaly velké kamenné věže a žár vysával i vlhkost z jejího dechu. Slunce jako by pražilo rovnou skrze šaty a vánek, jejž cítila ve tváři, jako by vycházel z rozpálené pece. V holé krajině nerostlo téměř nic, jen pár zakrslých stromů, několik trsů tuhé trávy a nějaké ostnité rostliny, které nepoznala. Poznala však lva, i když žádného živého nikdy neviděla. Tento ležel v proláklině mezi dvěma skalami ani ne o dvacet kroků dál, líně mrskal ocasem s černou špičkou a nedíval se na ni, ale na něco o dalších sto kroků dál. Pod trnitým keřem ryl velký kňour porostlý hustou srstí a nevšiml si, že se k němu plíží Aielanka s oštěpem připraveným k ráně. Byla oblečená jako Aielové v Kameni, šufu měla kolem krku, ale obličej měla volný.

Pustina, uvědomila si Egwain ohromeně. Přeskočila jsem do Aielské pustiny! Kdy se konečně naučím dávat si tady pozor na své myšlenky?

Aielanka ztuhla. Teď upírala oči na Egwain, ne na kňoura. Pokud to vůbec byl kanec. Nějak neměl ten úplně správný tvar těla. Egwain si byla jista, že ta žena není jednou z moudrých. Nebyla oblečená jako Děva, aspoň tak soudila z toho, co slyšela, protože Děva oštěpu, která se chtěla stát moudrou, se musela „vzdát oštěpu". Tohle byla jen obyčejná aielská žena, která se prosnila do Tel’aran’rhiodu jako ten muž v paláci. Ten by ji byl také zahlédl, kdyby se byl otočil. Egwain zavřela oči a soustředila se na jeden jasný obraz Tanchika, tu ohromnou kostru ve velké síni.

Když znovu otevřela oči, dívala se na mohutné kosti. Tentokrát si všimla, že jsou sdrátované, aby držely pohromadě. A docela mazaně, takže drátky skoro nebylo vidět. Polosoška se svou křišťálovou koulí stála pořád na poličce. Egwain však tentokrát nešla blíž a nepřiblížila se ani k černému obojku a náramkům, z nichž cítila tolik bolesti a utrpení. Angrial, kamenná žena, však byl pokušením. Co s ním budeš dělat? Světlo, jsi tu, abys hledala, pátrala! Nic víc než to. Tak se do toho dej, ženská!

Tentokrát našla cestu na náměstí rychle. Čas tu ubíhal jiným tempem. Elain a Nyneiva ji mohou vzbudit každou chvíli a ona pořád ještě ani nezačala. Už nesměla promarnit ani minutku. Musela být opatrná, co si tu pomyslí. Už nesmí myslet na moudré. Dokonce i pouhé varování způsobilo, že se kolem ní všechno zachvělo. Soustřeď se na to, co děláš, řekla si pevně.

Vydala se na cestu prázdným městem. Šla rychle, chvílemi i poklusávala. Křivolaké, kočičími hlavami dlážděné ulice vedly nahoru a dolů a zahýbaly všemi možnými směry, všechny však byly prázdné, jen holubi se zelenými hřbety a světle šedí rackové vzlétali za mohutného plácání křídel, kdykoliv se přiblížila. Proč ptáci ano a lidé ne? Bzučely tu mouchy a viděla i šváby a škvory, jak pobíhají ve stínech. Ulici o značný kus dál přeběhla smečka hubených psů. Proč psi?

Znovu si připomněla, proč tu vlastně je. Co by mohlo být znamením přítomnosti černých adžah? Nebo toho nebezpečí hrozícího Randovi, pokud existovalo? Většina bílých budov byla omítnutá. Omítka byla oprýskaná a často pod ní bylo vidět ošlehané dřevo či světle hnědé cihly. Jen věže a větší stavby – pokládala je za paláce – byly z kamene, také bílého. Avšak i v kameni byly malé prasklinky. Prasklinky příliš malé, aby byly vidět pouhým okem, ale díky jediné síle v sobě je cítila, jak jako pavučina obepínají kupole i věže. Možná to něco znamenalo. Možná to znamenalo, že Tanchiko je město, o něž jeho obyvatelé příliš nepečují. Což bylo stejně pravděpodobné jako cokoliv jiného.

Když se náhle z oblohy před ni zřítil jakýsi vřískající muž, Egwain nadskočila. Měla tak tak čas všimnout si baňatých bílých spodků a hustých knírů zakrytých průsvitným závojem, než muž zmizel jen krok nad chodníkem. Kdyby byl tu v Tel’aran’rhiodu dopadl, ve své vlastní posteli by byl zemřel. Má nejspíš se vším něco společného asi jako ti švábi, řekla si. Možná to bylo něco v budovách. Byla to malá naděje, šílená naděje, ale ona byla dost zoufalá, aby byla ochotna zkusit cokoliv. Téměř cokoliv. Kolik času jí zbývá? Rozběhla se ode dveří ke dveřím a nahlížela do krámků, hostinců i obyčejných domů.

V šencích stály stoly a lavice čekající na hosty, úhledně nastavěné, stejně jako matně se lesknoucí cínové korbele a talíře na policích. Krámky byly uklizené, jako by kramář právě ráno otevřel, avšak tam, kde na stolcích u krejčího ležely štůčky látek a u nožíře nože a nůžky, háky ve stropě u řezníka byly prázdné a police jako vymetené. Kdekoliv přejela prstem, nenašla ani smítko prachu. Všechno bylo tak čisté, že by to vyhovovalo i její matce.

V úzkých ulicích stály domky, malé, prosté, bíle omítnuté budovy s plochými střechami a bez oken do ulice, připravené, aby mohla rodina vstoupit dovnitř a sednout si na lavici před vyhaslým ohništěm či kolem stolů s vyřezávanými nohami, kde na čestném místě stála nejlepší mísa či talíř hospodyně. Na kolících visely šaty, od stropu visely hrnce, na lavicích ležely nástroje a čekaly.

Z náhlého popudu se jednou vrátila, jen aby se podívala, o tucet dveří zpět a nahlédla podruhé do dveří domova nějaké ženy ve skutečném světě. Všechno bylo skoro jako předtím. Skoro. Mísa s červenými pruhy, která předtím stála na stole, byla nyní nahrazena úzkou modrou vázou. Jedna lavice, na níž ležely poškozené postroje připravené k opravě a která předtím stála u ohniště, nyní byla u dveří a na ní košík se šitím a vyšívané dětské šatičky.

Proč ta změna? uvažovala Egwain. A vlastně, proč by to mělo zůstat stejné? Světlo, nic nevím!

Naproti přes ulici byla stáj a pod bílou omítkou byly vidět kusy cihel. Doběhla ke stáji a otevřela velké dveře. Špinavá podlaha byla pokrytá slámou, stejně jako stání, na něž viděla, jež však byla prázdná. Nebylí tu žádní koně. Proč? Něco zašustilo ve slámě a ona si uvědomila, že stání nejsou zdaleka prázdná. Krysy. Tucty krys na ni drze upíraly očka a čeníšky větřily, co je vlastně zač. Jediná krysa neutekla ani necouvla. Hlodavci se chovali, jako by měli větší právo tu být než ona. Proti své vůli ucouvla. Holubi, racci, psi, mouchy a krysy. Možná by moudré věděly proč.

A v tom okamžení byla zpátky v Pustině. Se zaječením se svalila rovnou na záda, jak se huňaté, kanci podobné zvíře vrhlo rovnou na ni, a teď vypadalo velké jako menší kůň. Ve chvíli, kdy ji to zvíře obratně přeskočilo, poznala, že to není prase. Na to mělo čenich příliš ostrý a tlamu plnou ostrých zubů a na každé noze mělo čtyři prsty. Uvažovala klidně, ale když se zvíře hnalo pryč mezi skalisky, otřásla se. Bylo dost velké, aby ji dokázalo pěkně podupat, polámat jí kosti i něco horšího. A ty zuby by ji dokázaly potrhat stejně jako vlčí. Byla by se probudila ošklivě zraněná. Pokud by se vůbec probudila.

Drsná skála pod jejími zády byla rozpálená jako pec. Rychle se vyškrábala na nohy, rozzlobená sama na sebe. Jestli se nedokáže soustředit na to, co dělá, nic nezvládne. Měla být přece v Tanchiku. Na to se musí soustředit. A na nic jiného.

Když si všimla, jak ji Aielanka stojící o deset kroků dál pozoruje bystrýma modrýma očima, přestala si oprašovat šaty. Ta žena byla asi v Aviendžině věku, rozhodně ne starší než ona sama, ale pramínky vlasů, jež jí vykukovaly zpod šufy, měla tak světlé, až byly skoro bílé. Oštěp držela připravený a na tuto vzdálenost by neměla minout.

O Aielech se tvrdilo, že k těm, kdo vstoupili do Pustiny bez povolení, jsou velice hrubí. Egwain věděla, že by mohla ženu i oštěp ovinout vzduchem a bezpečně je udržet, ale vydrží prameny dost dlouho, až se začne vytrácet? Či by jen ženu rozzlobily natolik, že by po ní oštěp hodila v první chvíli, kdy by mohla, možná dřív, než bude Egwain opravdu pryč? A nebylo by k ničemu, kdyby se do Tanchika vrátila probodena aielským oštěpem. A kdyby prameny svázala, zůstala by žena lapena v Tel’aran’rhiodu, dokud by nebyly přerušeny, takže by byla zcela bezmocná v případě, že by lev či to druhé zvíře zaútočili.

Ne. Potřebovala jen, aby žena oštěp sklonila na tak dlouho, aby mohla bezpečně zavřít oči a přenést se zpátky do Tanchika. Zpátky k tomu, co by měla dělat. Na tyhle úlety prostě neměla čas. Nebyla si vlastně ani jista, zda ji někdo, kdo se do Tel’aran’rhiodu prosní jen tak, může vůbec ublížit, ale nehodlala to zjišťovat s rizikem, že jí v těle skončí aielský oštěp. Aielanka by měla za chvilku zmizet. Takže musí vymyslet něco, co ji do té doby vyvede z rovnováhy.

Změnit šaty bylo snadné. Jakmile ji to napadlo, byla Egwain oblečena ve stejných hnědošedých šatech jako druhá žena. „Nechci ti ublížit,“ řekla Egwain navenek zcela klidná.

Aielanka však zbraň nesklonila. Místo toho se zamračila a řekla. „Nemáš právo nosit cadin sor, děvče.“ A Egwain zjistila, že tu stojí nahá pod žhnoucím sluncem a země ji pálí do bosých nohou.

Chvíli tu jen ohromeně, s otevřenými ústy, poskakovala z nohy na nohu. Myslela, že není možné změnit věci i na někom jiném. Tolik možností, tolik pravidel, která neznala. Spěšně se vmyslela zpátky do pevných bot a tmavých šatů s rozstřiženými suknicemi a zároveň nechala zmizet šaty Aielance. Aby to dokázala, musela nabrat sílu ze saidaru. Ta žena se musela soustředit na to, aby Egwain udržela nahou. Egwain si však připravila další pramen, aby zachytila oštěp v případě, že by ho druhá žena hodila.

Teď byla řada na Aielance, aby se tvářila ohromeně. Pustila i oštěp a Egwain toho využila, zavřela oči a přenesla se zpátky do Tanchika, zpátky ke kostře toho obrovského kance. Nebo co to vlastně bylo. Tentokrát se na ni ani nepodívala. Začínala být unavená z věcí, které vypadaly jako kanci a nebyly. Jak to udělala? Ne! Právě to, jak pořád přemýšlím proč a nač, to mě neustále svádí z cesty. Tentokrát se jí budu držet.

Ale váhala. Měla dojem, že právě když zavírala oči, spatřila za Aielankou další ženu, jak je obě pozoruje. Zlatovlasou ženu držící zlatý luk. Teď se tedy opravdu necháváš unést bláznivými představami. Slyšela jsi příliš mnoho vyprávění Toma Merrilina. Birgitte dávno zemřela. A nemohla se vrátit, dokud ji Valerský roh nepovolá z hrobu. Mrtvé ženy, dokonce i hrdinky z pověstí, se určitě nemohly prosnít do Tel’aran’rhiodu.

Ale byla to jen chvilička. Zahnala marné spekulace a vyběhla na náměstí. Kolik času jí zbývá? Musí prohledat celé město a čas jí uniká mezi prsty a ví toho stejně málo jako na začátku. Jen kdyby měla aspoň nějaké ponětí, po čem se dívat. Nebo kde hledat. Běhání ji tady ve světě snů zřejmě nevyčerpávalo, ale ať poběží, jak nejrychleji dokáže, nikdy nezvládne prohlédnout celé město, než ji Elain a Nyneiva probudí. A ona se ještě nechtěla vracet.

Náhle se před ní z hejna holubů, které sedlo na náměstí, vynořila jakási žena. Šaty měla světle zelené, tenoučké a tak přiléhavé, že by se to líbilo i Berelain. Tmavé vlasy měla spletené do tuctů copánků a obličej měla až k očím zahalen průsvitným závojem, podobným tomu, co měl onen padající muž. Holubi se vznesli do vzduchu a stejně tak žena, která s nimi vzlétla nad nejbližší střechy, než zmizela.

Egwain se usmála. Každou chvíli se jí zdálo, že létá jako pták, a tohle byl, koneckonců, také sen. Vyskočila do vzduchu a letěla stále výš ke střechám. Napadlo ji, jak je to směšné – létání? Lidé přece nelétají! – a okamžitě zakolísala. Hned to vyrovnala, jelikož se přinutila důvěřovat sama sobě. Letěla, a tím to končilo. Tohle je sen a ona létá. Do tváře jí vál vítr a bylo jí do smíchu.

Přenesla se přes Panaršin kruh, kde stupňovitě nad sebou stály řady kamenných lavic, od širokého prostranství s udusanou hlínou uprostřed až k vysoké vnějši zdi. Představila si tolik lidí, kteří se tu shromáždili, aby se mohli podívat na představení, jež jim uchystali samotní členové cechu ohňostrůjců. Doma byly rachejtle vzácným povyražením. Pamatovala se, že v době, kdy žila v Emondově Roli, měli jen pár ohňostrojů a dospělí při nich byli vzrušení stejně jako děti.

Letěla nad střechami jako sokol, přelétala paláce a zámky, chudá obydlí a krámky, skladiště a stáje. Klouzala podél kupolí se zlatými vížkami na vrcholcích a bronzovými korouhvičkami, letěla kolem věží lemovaných kamenným krajkovím balkonů. Na volných prostranstvích stály povozy i kočáry a čekaly. Lodě se mačkaly ve velkém přístavu a dlouhé zálivy mezi poloostrovy města byly lemované loděnicemi. Všechno vypadalo dost omšele, od kočárů po lodi, a nic, co viděla, neukazovalo na černé adžah. Tedy pokud věděla.

Napadlo ji, že si zkusí představit Liandrin – tu její tvář panenky s množstvím plavých cůpků, se sebou spokojený výraz v hnědých očích i opovržlivé poupě úst znala až příliš dobře – v naději, že by ji mohla přitáhnout k místu, kde černé sestry pobývají. Ale kdyby to fungovalo, mohla by najít Liandrin také v Tel’aran’rhiodu a možná i ostatní. A na to nebyla připravena.

Náhle ji napadlo, že jestli jsou některé z černých adžah v Tanchiku, v Tanchiku v Tel’aran’rhiodu, tak se jim ukazuje. Každý, kdo by se podíval na oblohu, si musel všimnout letící ženy, která po chvilce nemizí. Její hladký let zakolísal a Egwain se snesla dolů pod úroveň střech, letíc nyní ulicemi o něco pomaleji, stále však rychleji než cválající kůň. Možná se jim řítí vstříc, ale nedokázala se přimět zastavit a počkat na ně.

Blázne! nadávala si zuřivě. Blázne! Ony už možná vědí, že jsem tady. Možná mi už chystají past. Zvážila, že by vystoupila ze sna zpátky na svou postel v Tearu, ale ještě nic nenašla. Pokud tu bylo něco, co by mohla najít.

V ulici před ní náhle stála vysoká žena, štíhlá v nabírané hnědé sukni a volné bílé jupce s hnědým šátkem kolem ramen a složeným šálem, jenž jí přidržoval bílé vlasy, které jí spadaly do pasu. Přes prostý šat měla mnoho náhrdelníků a náramků ze zlata nebo slonoviny či obojího. Stála tu s pěstmi v bok a zamračeně upírala zrak přímo na Egwain.

Další hloupá ženská, která se prosnila někam, kde nemá právo být, a nevěří svým očím, pomyslela si Egwain. Znala popis každé ženy, která odešla s Liandrin, a tato žena žádnému z popisů neodpovídala. Ale ta žena nemizela. Stála tam a čekala, jak se Egwain rychle blížila. Proč nemizí? Proč...? Ó, Světlo! Ona je opravdu...! Hrábla po pramenech, aby utkala blesk, aby tu ženu zapletla do vzduchu, a jak byla překvapená a spěchala, moc se jí to nedařilo.

„Postav nohy na zem, děvče,“ štěkla ta žena. „Už tak jsem měla spoustu potíží tě znovu najít, abys mi odletěla jako pták, když se mi to konečně povedlo.“

Egwain náhle dolétala. Tvrdě dopadla na chodník a zapotácela se. Byl to hlas oné aielské ženy, ale tato žena byla starší. Sice ne tak stará, jak si Egwain původně myslela – vlastně vypadala mnohem mladší, než by naznačovaly její bílé vlasy – ale díky hlasu a těm pronikavým modrým očím si Egwain byla jistá, že je to stejná žena. „Jsi... jiná,“ řekla.

„Tady můžeš být, čím chceš.“ Žena mluvila poněkud rozpačitě, ale jen trošičku. „V časech, na které ráda vzpomínám... To není důležité. Ty jsi z Bílé věže? Už je to dávno, co měli někoho, kdo umí chodit ve snech. Velice dávno. Já jsem Amys z klanu Devět údolí Taardad Aielů.“

„Ty jsi moudrá? Jsi! A znáš sny, znáš Tel’aran’rhiod! Můžeš... Jmenuju se Egwain. Egwain z al’Vereů. Jsem...“ Zhluboka se nadechla. Amys nevypadala jako někdo, komu byste měli lhát. „Jsem Aes Sedai. Ze zeleného adžah.“

Amysin výraz se příliš nezměnil. Snad se jí jen lehce zajiskřilo v očích, možná se zatvářila trochu skepticky. Egwain nevypadala dost stará, aby mohla být Aes Sedai. Ale Amys řekla jen: „Chtěla jsem tě tam nechat stát bez šatů, dokud bys nepožádala o nějaký vhodný oděv. Takhle si obléknout cadinsor, jako bys byla... Překvapilas mě, jak ses osvobodila a obrátila proti mně můj vlastní oštěp. Ale stále toho moc nevíš, viď, i když jsi hodně silná. Jinak bys mi takhle neskočila do lovu, když jsi tam očividně nechtěla být. A co má znamenat tohle poletování? Přišla jsi do Tel’aran’rhiodu – Tel’aran’rhiodu! – aby sis prohlédla tohle město, ať je to kdekoliv?“

„To je Tanchiko,“ odpověděla Egwain slabým hláskem. Ona to nevěděla. Ale jak ji tedy mohla Amys sledovat, jak ji mohla najít?

Bylo jasné, že toho o světě snů ví mnohem víc než Egwain. Mnohem, mnohem víc. „Mohla bys mi pomoct. Snažím se najít ženy z černého adžah, temné družky. Myslím, že jsou tady, a musím je najít, jestli tu jsou.“

„Takže opravdu existuje.“ Amys skoro šeptala. „Adžah Stínuzvědů v Bílé věži.“ Zavrtěla hlavou. „Jsi jako děvče, co bylo právě sezdáno s oštěpem, a myslí si, že teď může zápasit s muži a přeskočit horu. Jí se dostane jenom několika modřin a cenné lekce v pokoře. Pro tebe a tady by to mohlo skončit smrtí.“ Amys si prohlédla bílé budovy kolem a zamračila se. „Tanchiko? V... Tarabonu? Tohle město umírá, samo se požírá. Je tu temnota, zlo. Horší, než mohou spáchat muži. Nebo ženy.“ Významně se podívala na Egwain. „Ty to nevidíš a necítíš, viď? A to chceš honit Stínuzvědy v Tel’aran’rhiodu.“

„Zlo?“ řekla rychle Egwain. „To by mohly být ony. Jsi si jistá? Kdybych ti řekla, jak vypadají, poznala bys jistě, jestli to jsou ony? Můžu ti je popsat. Jednu dokážu popsat do posledního copu.“

„Dítě,“ zamumlala Amys, „žádající od otce okamžitě stříbrný náramek, i když ví, že není co vyměnit nebo z čeho udělat náramky. Musíš se hodně učit. Mnohem víc, než bych tě mohla naučit teď. Přijď do Trojí země. Rozšířím zprávu mezi kmeny, že Aes Sedai jménem Egwain al’Vere mají přivést ke mně do Držby Chladné skály. Sděl jim své jméno a ukaž prsten s Velkým hadem a oni tě nechají bezpečně projít. Teď tam nejsem, ale než bys mohla dorazit, dávno se stačím vrátit z Rhuideanu.“

„Prosím, musíš mi pomoct. Musím vědět, jestli tu jsou. Musím to vědět.“

„Jenže já ti to nemohu říci. Neznám je, ani toto místo, toto Tanchiko. Musíš přijít za mnou. Co děláš, je nebezpečné, mnohem nebezpečnější, než si umíš představit. Musíš – kam jdeš? Zůstaň!“

Něco jako by Egwain popadlo a strhlo ji to do temnoty.

Slyšela ještě Amysin hlas, dutý a slábnoucí. „Musíš přijít za mnou a učit se. Musíš...“