Stín se šíří

34 Ten, kdo přichází s úsvitem

Ranní stíny se krátily a bledly, když Rand s Matem klusali přes holé dno údolí, jež bylo stále ve tmě, nechávajíce tak mlhou zahalený Rhuidean za sebou. Suchý vzduch naznačoval nadcházející vedro, ale lehký větřík Randovi, jenž byl bez kabátce, připadal velice studený. Dlouho to však nevydrží. Brzy jej vystřídá spalující žár. Spěchali, co měli sil, v naději, že se ke svému cíli dostanou dřív, ale Rand si nemyslel, že to dokážou. Nejrychlejší tempo, jaké zvládli, nebylo právě rychlé.

Mat klusal celý skrčený bolestí. Půlku obličeje měl pokrytou černajícím koláčem a kabátec měl rozepnutý, takže bylo vidět rozvázané tkanice košile přilepené k hrudi další zasychající krví. Občas se váhavě dotkl silné podlitiny, kterou měl kolem krku, jež byla nyní skoro černá, tiše zavrčel a klopýtal dál, opíraje se o podivný oštěp s černým ratištěm a drže se za hlavu. Ale nijak si nestěžoval, což bylo špatné znamení. Mat si vždycky hrozně stěžoval na malé bolístky. To, že teď mlčel, znamenalo, že má opravdu silné bolesti.

Stará, zpola zahojená rána v boku Randa zabolela, jako by se mu do ní něco zarývalo, a šrámy na obličeji a na hlavě ho pálily, ale přesto se šoural dál, nakloněný na bolavou stranu, ale na vlastní zranění příliš nemyslel. Až moc dobře si uvědomoval, že za nimi vychází slunce a že Aielové čekají na holém úbočí hory před nimi. Tam nahoře byla voda a stín a pomoc pro Mata. Vycházející slunce za nimi a Aielové před nimi. Úsvit a Aielové.

Ten, kdo přichází s úsvitem. Ta Aes Sedai, kterou viděl, nebo snil, že vidí, před Rhuideanem – mluvila, jako by předpovídala. On vás spojí. On vás odvede zpátky a zničí vás. Slova pronesená jako proroctví. Zničí je. Proroctví pravilo, že znovu rozbije svět. Ta představa jej děsila. Třeba se mu podaří vyhnout aspoň té části, ale v jeho šlépějích se již hromadily válka, smrt a ničení. Tear byl prvním místem za velmi dlouhou dobu, kde za sebou nezanechal zmatek, umírající lidi a vypálené vesnice.

Přistihl se, jak si přeje, aby se mohl vyšplhat Jeade’enovi do sedla a ujíždět tak rychle, jak ho hřebec ponese. Nebylo to poprvé. Jenže já nemůžu utéci, pomyslel si. Musím to udělat, protože tu není nikdo jiný, kdo by to udělal. Udělám to, jinak Temný zvítězí. Byla to těžká dohoda, ale jediná možná. Ale proč bych měl ničit Aiely?A jak?

Ta poslední myšlenka ho zamrazila. Až příliš to vypadalo, že přijímá, že to udělá, že to může udělat. Nechtěl Aielům ublížit. „Světlo,“ vydechl chraptivě, „nechci nikoho zničit.“ Měl pocit, jako by měl znovu plná ústa prachu.

Mat se na něj mlčky podíval. Ostražitě.

Ještě jsem nezešílel, pomyslel si Rand ponuře.

Nahoře se ve třech táborech pohybovali Aielové. Faktem bylo, že je potřeboval. Proto vlastně začal uvažovat o tomhle, když poprvé zjistil, že Drak Znovuzrozený a Ten, kdo přichází s úsvitem, by docela dobře mohli být jedna a tatáž osoba. Potřeboval lidi, jimž by mohl důvěřovat, lidi, kteří ho budou následovat i z jiného důvodu než ze strachu z něj či touhy po moci. Lidi, kteří ho nebudou chtít využít ke svým vlastním cílům. Udělal, co bylo třeba, a teď využije on je. Protože musel. Ještě nebyl šílený – aspoň si nemyslel, že je – ale mnoho lidí jej bude brzy za šílence považovat. Dřív než začali šplhat nahoru po Chaendaeru, dostalo je plné, žhnoucí slunce. Žár je zasáhl jako rána palicí. Rand se po nerovném svahu šplhal, jak nejrychleji dokázal, přes prohlubně, římsy a skaliska. Jeho hrdlo již zapomnělo, kdy naposledy pil, a slunce mu vysušovalo košili tak rychle, jak se mu na těle tvořil pot. Mat také nepotřeboval pobízet. Tam nahoře byla voda. Před nízkými stany moudrých stála Bair s měchem s vodou, lesknoucím se sraženou vodní párou, v rukou. Rand si olízl popraskané rty a byl si jist, že ten lesk vidí.

„Kde je? Co jste mu udělali?“

Ten křik Randa na místě zastavil. Muž s vlasy jako oheň, Couladin, stál na silném žulovém výběžku, připomínajícím palec vyčnívající z hory. Kolem skaliska se tlačili další Shaidové a všichni upřeně sledovali Randa s Matem. Někteří měli zahalené tváře.

„O kom to mluvíš?“ zavolal Rand v odpověď. Hlas měl ochraptělý žízní.

Couladinovi vzteky málem lezly oči z důlků. „O Muradinovi, mokřiňane! Vstoupil tam dva dny před vámi, a vy jste přesto vyšli první. Nemohl neuspět tam, kde jste vy přežili! Museli jste ho zavraždit!“

Rand měl dojem, že od stanů moudrých slyší volání, ale než stačil jenom mrknout, Couladin se pohnul jako had a vrhl po něm oštěp. Dva další po něm mrštili Aielové, stojící pod žulovým prstem.

Rand pudově hrábl po saidínu a z plamenů ukutém meči. Čepel mu v rukou zavířila – Vítr točící se v horách, jak vhodné pojmenování – a rozsekl dva oštěpy vejpůl. Mat zatočil černým oštěpem a právě včas odrazil třetí.

„Důkaz!“ zavyl Couladin. „Vstoupili do Rhuideanu ozbrojení! To je zakázáno! Podívejte, jak jsou zakrvácení! Zavraždili Muradina!“ Ještě nedomluvil, a již hodil další oštěp. Tentokrát to byl jeden z celého tuctu.

Rand se vrhl stranou a jen si stačil uvědomit, že Mat odskočil na druhou stranu, ale než dopadl na zem, oštěpy se srazily na místě, kde předtím stál, a odrazily se od sebe. Rand se překulil a vstal. Zjistil, že oštěpy jsou všechny zaražené do kamenité země. V dokonalém kruhu kolem místa, z něhož odskočil. Couladin chvíli vypadal jako omráčený.

„Dost!“ křičela Bair a utíkala dolů v tom jako by zamrzlém okamžiku. Dlouhé nabírané sukně jí v běhu nebránily o nic víc než její věk. Přes bílé vlasy se hnala po stráni jako dívenka, a to velice rozzuřená dívenka. „Mír Rhuideanu, Couladine!“ Její slabý hlas byl tvrdý jako železo. „Už dvakrát ses ho pokusil narušit. Ještě jednou, a bude z tebe psanec! Máš moje slovo! Z tebe i každého, kdo jenom zvedne ruku!“ Se sklouznutím se zastavila před Randem, čelem k Shaidům, s měchem na vodu pozvednutým, jako by je tím chtěla utlouci. „Ať ten, kdo pochybuje o mých slovech, zvedne zbraň! Tomu bude odepřen stín podle rhuideanské dohody, bude mu odepřena držba, stojna i stan. Jeho vlastní kmen ho uštve jako divou zvěř.“

Někteří ze Shaidů si začali spěšně odhalovat obličeje – někteří z nich – ale Couladinem to nepohnulo. „Jsou ozbrojení, Bair! Vstoupili do Rhuideanu ozbrojení! To je –!“

„Mlč!“ Bair zatřásla pěstí. „Ty se odvažuješ mluvit o zbraních? Ty, který bys klidně porušil mír Rhuideanu a zabíjel s odhalenou tváří? Oni s sebou žádnou zbraň nenesli, to dosvědčuji.“ Schválně se ke Couladinovi obrátila zády, ale pohled, jímž přelétla Mata a Randa, nebyl o nic laskavější než ten, který věnovala Couladinovi. Zamračila se na Matův podivný oštěp s čepelí meče, a zamumlala: „Tohle jsi našel v Rhuideanu, chlapče?“

„Dostal jsem ho, stařeno,“ zavrčel Mat v odpověď drsně. „Zaplatil jsem za něj a hodlám si ho nechat.“

Bair si odfrkla. „Oba vypadáte, jako kdybyste se váleli v ostřici. Co –? Ne, to mi povíte později.“ Prohlédla si Randův s pomocí síly ukutý meč a otřásla se. „Zbav se toho. A ukaž jim znamení dřív, než se je ten hlupák Couladin pokusí znovu vybičovat. S tím, jak je rozzuřený, by bez mrknutí nechal vyštvat celý kmen. Rychle!“

Rand na ni chvíli zíral. Znamení? Pak si vzpomněl, co mu jednou ukázal Rhuark, znamení muže, který přežil Rhuidean. Nechal meč zmizet, rozvázal si tkanice na levé manžetě a vyhrnul si rukáv k lokti.

Kolem předloktí se mu vinul tvor jako ten na Dračím praporci. Hadovitý tvor se zlatou hřívou a šarlatovými a zlatými šupinami. Samozřejmě to čekal, ale přesto ho to poděsilo. Ta věc vypadala jako součást jeho kůže, jako by se s ním ten neexistující tvor spojil. Necítil se jinak, ale šupiny se přesto ve slunci třpytily jako leštěný kov. Měl dojem, že kdyby se dotkl zlaté lví hřívy na zápěstí, ucítil by jeden každý chlup.

Jakmile ohrnul rukáv, zvedl ruku do vzduchu tak, aby Couladin a jeho lidé viděli. Shaidové si začali mezi sebou mumlat a Couladin na ně vrčel. Počet lidí kolem skaliska se zvětšoval, jak sem od stanů přibíhali další Shaidové. O kousek výš po svahu stál Rhuark s Hairnem a jeho Jindy. Ostražitě sledovali Shaidy a Randa s náznakem očekávání, které jeho zdvižená ruka nijak neumenšila.

V polovině cesty mezi oběma skupinami stál Lan s rukama položenýma na jílci meče a obličejem jako bouřkový mrak.

Právě když Randovi začalo docházet, že Aielové čekají ještě něco víc, doškrábala se k němu dolů Egwain a ostatní tři moudré. Aielanky vypadaly jaksi nepatřičně, když musely tolik pospíchat, a stejně rozzlobeně jako Bair. Amys se zlostně mračila na Couladina, kdežto Melain se zlatými vlasy vrhala obviňující pohledy na Randa. Seana vypadala, že každou chvíli začne hryzat skálu. Egwain, se šátkem přes vlasy a ramena, se na něj a na Mata dívala zpola soustředěně, a zpola jako by nebyla věřila, že je ještě někdy uvidí.

„Hlupáku,“ zavrčela Bair. „Všechna znamení.“ – Hodila měch s vodou Matovi a vyhrnula Randovi i pravý rukáv, takže se objevil zrcadlový odraz tvora, kterého měl na levém předloktí. Bair se zadrhl dech, a moudrá až po chvíli dlouze vydechla. Vypadalo to, že balancuje na ostří břitvy mezi úlevou a znepokojením. Nedalo se to zaměnit. Doufala, že uvidí i druhé znamení, přesto ji to lekalo. Amys a druhé dvě moudré její vzdechnutí téměř přesně napodobily. Bylo zvláštní vidět vylekané Aiely.

Rand se málem rozesmál. – Ne že by se tolik bavil. „Dvakrát a dvakrát bude poznačen.“ Tak to stálo v Dračích proroctvích. Na obou dlaních měl vypálenou volavku, a teď tohle. Jeden z těch zvláštních tvorů – Draků, tak je nazývala proroctví – měl být „pro ztracenou vzpomínku". Rhuidean mu jich rozhodně poskytl zásobu, ztracené dějiny aielského původu. A ten druhý byl pro „cenu, kterou musí zaplatit". Jak brzy ji budu muset zaplatit? uvažoval. A kolik lidí ji bude muset zaplatit se mnou? Vždycky museli platit i další lidé, i když se snažil zaplatit sám.

Ať už znepokojená nebo ne, Bair se vůbec nezarazila a hned mu zvedla ruku nad hlavu a hlasitě prohlásila: „Popatřete, co jste ještě nikdy neviděli. Car’a’carn byl vybrán, náčelník náčelníků. Zrozen z Děvy k nám přišel s úsvitem z Rhuideanu, podle proroctví, aby sjednotil Aiely! Naplňování proroctví započalo!“

Reakce ostatních Aielů byla úplně jiná, než si Rand představoval. Couladin na něj zíral s ještě větší nenávistí než předtím, tedy pokud to vůbec bylo možné, a pak seskočil ze skály a odkradl se nahoru, kde zmizel mezi stany Shaidů. Shaidové samotní se začali rozcházet, a než se vydali nahoru ke svým stanům, vrhali po Randovi nečitelné pohledy. Heirn a jeho válečníci z klanu Jindo ani nezaváhali a udělali to samé. Ve chvíli tu zůstal Rhuark sám s ustaraným výrazem. Lan sešel dolů ke kmenovému náčelníkovi. Z výrazu jeho tváře se dalo soudit, že by strážce Randa raději neviděl. Rand si nebyl jist, co vlastně čekal, ale určitě to nebylo nic podobného.

„Ať shořím!“ zabručel Mat. Zřejmě si poprvé uvědomil, že drží měch s vodou. Vytrhl zátku, vysoko zvedl kožený vak a nechal si téměř tolik vody stéci po tváři, kolik se mu jí dostalo do úst. Když konečně vak sklonil, znovu se podíval na znamení na Randových rukou, zavrtěl hlavou a zopakoval: „Ať shořím!“ načež mu vrazil měch s vodou do rukou.

Rand zaujatě sledoval Aiely, ale ještě rád se napil. První doušky mu poškrábaly hrdlo, jak je měl suché.

„Co se ti stalo?“ chtěla vědět Egwain. „Ten Muradin tě napadl?“

„Je zapovězeno hovořit o tom, co se stane v Rhuideanu,“ zarazila ji ostře Bair.

„Muradin ne,“ odpověděl Rand. „Kde je Moirain? Čekal jsem, že tu bude první a bude na nás čekat.“ Zamnul si obličej. Pod rukou se mu drolila černá zaschlá krev. „Pro jednou by mi bylo jedno, kdyby se ani nezeptala, než mě vyléčí.“

„Mně taky ne,“ zachraptěl Mat. Zapotácel se, opřel se o oštěp a přitiskl si ruku na čelo. „Točí se mi hlava.“

Egwain se zachmuřila. „Je nejspíš pořád ještě v Rhuideanu. Ale jestli se vám dvěma podařilo dostat ven, tak ona by měla být taky v pořádku. Odešla hned po vás. Aviendha taky. Byli jste všichni pryč tak dlouho.“

„Moirain šla do Rhuideanu?“ zeptal se Rand nevěřícně. „A Aviendha? Proč by –?“ Náhle si uvědomil, co řekla. „Co tím myslíš, ‚tak dlouho‘?“

„Tohle je sedmý den,“ odvětila Egwain. „Sedmý den od chvíle, co jste všichni odešli dolů do údolí.“

Randovi vypadl měch s vodou z rukou. Seana ho sebrala dřív, než na kamenný svah mohlo uniknout víc než pár kapek, tak vzácná byla voda v Pustině. Rand si toho skoro ani nevšiml. Sedm dní. Za sedm dní se mohlo stát cokoliv. Mohli by mě dohonit, přijít na to, co mám v plánu. Musím se pohnout. Rychle. Musím se udržet před nimi. Nedošel jsem tak daleko, abych nakonec zklamal.

Všichni na něj zírali, dokonce i Rhuark a Mat, a ve tvářích měli vepsány starosti. A ostražitost. Nebylo divu. Kdo mohl říci, co by mohl udělat, či jak duševně zdravý ještě je? Jen Lan nezměnil svůj kamenně podmračený výraz.

„Říkal jsem ti, že to je Aviendha, Rande. Nahatá, jako když přišla na svět.“ Matovi se v ochraptělém hlase ozývala bolest a nohy ho nedržely právě nejpevněji.

„Za jak dlouho se vrátí Moirain?“ zeptal se Rand. Jestli odešla zároveň s nimi, měla by být zpátky dost brzy.

„Nevrátí-li se do desátého dne,“ odvětila Bair, „nevrátí se vůbec. Ještě nikdo se nevrátil po deseti dnech.“

Možná další tři dny. Tři další dny, když už ztratil sedm. Tak ať si teď přijdou. Teď je nezklamu! Jen tak tak, že se nezačal opovržlivě šklebit. „Můžete usměrňovat. Aspoň jedna z vás může. Viděl jsem, jak jste odhodili Couladina. Vyléčíte Mata?“

Amys a Melain si vyměnily pohledy, které on mohl nazvat pouze jako lítostivé.

„Naše stezky vedly jinudy,“ sdělila mu smutně Amys. „Existují moudré, které dokážou, oč žádáš, aspoň jistým způsobem, ale my k nim nepatříme.“

„Co tím myslíš?“ vyštěkl Rand rozzlobeně. „Můžete usměrňovat jako Aes Sedai. Tak proč nemůžete léčit jako ony? Přece jste původně vůbec nechtěly, aby do Rhuideanu chodil. Myslíte, že ho teď nechám kvůli tomu umřít?“

„Já to zvládnu,“ řekl Mat, ale oči měl přimhouřené, jak trpěl.

Egwain položila Randovi ruku na paži. „Ne všechny Aes Sedai umějí léčit zrovna nejlíp,“ pravila uklidňujícím hlasem. „Nejlepší léčitelky jsou ze žlutého adžah. Sheriam, správkyně novicek, neumí vyléčit nic vážnějšího než odřeninu, a to ještě docela malou. Ne všechny ženy mají přesně stejný nadání nebo schopnosti.“

Její tón ho podráždil. Nebyl nějaké rozmazlené dítě, které je třeba utišit. Zamračil se na moudré. Ať už nemohly nebo nechtěly, budou s Matem muset počkat na Moirain. Pokud ji nezabije ta bublina zla, ti prašní tvorové. Touhle dobou už se musela rozplynout. Ta bublina v Tearu taky zmizela. Ti tvorové by ji ale nezastavili. Ona si mohla usměrnit cestu mezi nimi. Ona ví, co dělá, nemusí si přemýšlet nad každým coulem cesty jako já. Ale proč se tedy ještě nevrátila? A proč tam vlastně vůbec chodila a proč ji neviděl?

Hloupé otázky. V Rhuideanu mohla být stovka lidí, aniž by je byl zahlédl. Příliš mnoho otázek a žádné odpovědi, dokud se nevrátí, jak usoudil. Pokud vůbec.

„Máme bylinky a masti,“ ozvala se Seana. „Pojďte pryč ze slunce a my vám ošetříme ta zranění.“

„Pryč ze slunce,“ zamumlal Rand. „Ano.“ – Začínal se chovat dost hrubě, ale nezáleželo mu na tom. Proč chodila do Rhuideanu i Moirain? Nevěřil jí, že ho přestala postrkovat směrem, který považovala za nejlepší, ale Temný měl také své představy. Jestli tam byla, mohla nějak ovlivnit to, co viděl? Nějak to pozměnit? Jestli vytušila, co má v plánu...

Vyrazil ke stanům Jindů – Couladinovi lidé by mu nejspíš místo k odpočinku nenabídli – ale Amys ho nasměrovala směrem k plošině o něco výš, kde stály stany moudrých. „Zatím by se jim nemuselo líbit, že jsi mezi nimi,“ řekla. Rhuark, jenž se k ní připojil, kývl na souhlas.

Melain se ohlédla na Lana. „Tohle není tvoje věc, aan’alleine. Vezměte s Rhuarkem Matrima a –“

„Ne,“ zarazil ji Rand. „Chci je mít s sebou.“ Částečně proto, že od kmenového náčelníka chtěl pár odpovědí, a částečně z čiré umíněnosti. Tyhle moudré se rozhodly, že ho budou vodit na vodítku, stejně jako Moirain. A on se s tím nehodlal smířit. Jestli si myslely, že se bude chovat jako hodný chlapeček jen proto, že mu daly cukrátko, tak se mýlily. „Myslel bych si, že budeš s Moirain,“ řekl Lanovi nevšímaje si moudrých a jejich přikyvování.

Strážci se po tváři mihl záblesk rozpaků. „Moudrým se podařilo skrýt její odchod téměř do západu slunce,“ pravil škrobeně. „Pak mě... přesvědčily, že následovat ji by ničemu neposloužilo. Tvrdily, že i když za ní půjdu, nenajdu ji, dokud nebude již na cestě zpátky, a to mě už stejně nebude potřebovat. Teď si ale nejsem jist, že jsem je měl poslechnout.“

„Poslechnout!“ odfrkla si Melain. Její zlaté a slonovinové náramky zachřestily, jak si je podrážděně upravila. „Věřit muži, že bude mluvit rozumně. Byl bys zcela jistě zemřel a ji nejspíš zahubil taky.“

„Musely jsme ho s Melain držet celé půl noci, než začal poslouchat,“ připojila Amys. Její úsměv byl trochu pobavený a trochu suchý.

Lanova tvář mohla být v té chvíli docela dobře vytesána z bouřkových mračen. Nebylo divu, jestli na něj moudré použily jedinou sílu. Co to tam ta Moirain dělá?

„Rhuarku,“ řekl Rand, „jak mám vlastně Aiely sjednotit? Vždyť se na mě nechtějí ani podívat.“ Zvedl na chvíli holá předloktí. Dračí šupiny se zatřpytily v ostrém slunci. „Tihle říkají, že já jsem Ten, kdo přichází s úsvitem, ale jakmile jsem je předvedl, všichni jako by se rozplynuli.“

„Jedna věc je vědět, že proroctví budou nakonec naplněna,“ vysvětloval kmenový náčelník pomalu, „a něco úplně jiného je vidět, jak se začínají naplňovat před tvýma očima. Říká se, že znovu vytvoříš z klanů jeden národ, jako tomu bylo kdysi dávno, ale my jsme proti sobě bojovali skoro tak dlouho, jako jsme bojovali proti zbytku světa. A pro některé z nás je toho víc.“

On vás spojí a pak vás zničí. Rhuark to musel slyšet taky. A též ostatní kmenoví náčelníci a moudré, jestli taky vstoupili do toho lesa zářících skleněných sloupů. Jestli pro něj ovšem Moirain nepřipravila zvláštní vidění. „Vidí všichni v těch skleněných sloupech to stejné, Rhuarku?“

„Ne!“ štěkla Melain s očima jako ze zelené oceli. „Mlč, nebo pošli aan’alleina a Matrima pryč. Ty musíš také odejít, Egwain.“

„Není dovoleno,“ řekla Amys hlasem jen o maličko měkčím, „hovořit o tom, co se přihodí v Rhuideanu, kromě s těmi, kteří tam byli také.“ Jen o maličko měkčím. „I tak o tom ale mluví málokdo a zřídka.“

„Chci změnit to, co je dovoleno a co není,“ sdělil jim Rand vyrovnaně. „Tak si na to zvykněte.“ Zachytil Egwaininu tichou poznámku, že by potřeboval dostat za uši, a zazubil se na ni. „Egwain taky může zůstat, když tak hezky poprosila.“ Egwain na něho vyplázla jazyk a pak se zarděla, když si uvědomila, co vlastně udělala.

„Změna,“ prohodil Rhuark. „Víte, že přináší změnu, Amys. Právě to, že se divíme, jaká ta změna bude, z nás činí děti, které zůstaly samotné potmě. A protože k tomu musí dojít, ať to začne hned. Ani dva kmenoví náčelníci, s nimiž jsem mluvil, se nedívali přesně stejnýma očima, Rande, ani neviděli přesně stejné věci, až po sdílení vody a setkání, kde byla uzavřena rhuideanská smlouva. Nevím, je-li to stejné s moudrými, ale řekl bych, že je.

Myslím, že je to otázka pokrevních linií. Věřím, že jsem viděl očima svých předků, a ty zase svých.“

Amys a ostatní moudré se ponuře mračily v mrzutém tichu. Mat a Egwain se oba tvářili stejně zmateně. Jen Lan vypadal, že vůbec neposlouchá. Pohled měl obrácený dovnitř, bezpochyby si dělal starosti kvůli Moirain.

Rand se sám cítil trochu divně. Vidět očima předků. Již nějakou dobu věděl, že Tam al’Thor není jeho skutečným otcem, že ho našel jako novorozeně na svazích Dračí hory po poslední velké bitvě aielské války. Novorozeně u mrtvé matky, Děvy oštěpu. Dovolával se své aielské krve, když se dožadoval vstupu do Rhuideanu, ale ve skutečnosti mu to začínalo docházet teprve teď. Jeho předkové. Aielové.

„Takže jsi taky viděl, jak byl právě budován Rhuidean,“ řekl. „A ty dvě Aes Sedai. Musel jsi... slyšet, co jedna z nich říkala.“ On vás zničí.

„Slyšel,“ řekl odevzdaně Rhuark jako muž, jenž zjistil, že si musí nechat uříznout nohu. „Vím.“

Rand změnil předmět hovoru. „Co znamenalo to ‚sdílení vody‘?“

Kmenový náčelník zvedl překvapeně obočí. „Tys to nepoznal? Vlastně nechápu, jak bys mohl. Tys nevyrostl na příbězích. Podle nejstarších příběhů ze dnů, kdy teprve začalo rozbíjení světa, až do dnů, kdy jsme poprvé vstoupili do Trojí země, nás nepřepadli jenom jediní lidé. Jen jediní lidé nám volně poskytli vodu, když jsme ji potřebovali. Trvalo nám dlouho zjistit, kdo to byl. Teď je ale po všem. Mírová smlouva byla zničena. Zabíječi stromů nám plivli do tváře.“

„Cairhien,“ řekl Rand. „Mluvíš o Cairhienu a avendolardeře a o tom, jak Laman podťal strom života.“

„Laman za trest zemřel,“ pravil Rhuark vyrovnaně. „S křivopřísežníky jsme to vyřídili.“ Koutkem oka se pak podíval na Randa. „Někteří, jako Couladin, to berou jako důkaz, že nelze důvěřovat nikomu, kdo není Aiel. Částečně proto tě taky tolik nenávidí. Jen částečně. Bere tvou tvář a šaty jako lež. Alespoň to tvrdí.“

Rand potřásl hlavou. Moirain občas mluvila o složitosti krajky věků, o vzoru věků, tkaném kolem času z vláken lidských životů. Kdyby předkové Cairhieňanů před třemi tisíci lety nedovolili Aielům nabrat vodu, tak by Cairhien nikdy nezískal právo používat Hedvábnou stezku přes Pustinu s odřezkem avendesory na stvrzení smlouvy. Nebyl by tu závazek, a král Laman by neměl žádný strom života, který by mohl podetnout. Nebyla by žádná aielská válka a on by se nemohl narodit na svazích Dračí hory, aby byl odnesen a vychován ve Dvouříčí. Kolik dalších bodů jako tyhle tu ještě bylo, kdy jediné rozhodnutí jedním či druhým způsobem ovlivnilo tkanivo vzoru o tisíc let později? Tisíckrát tisíc maličkých zlomových bodů, tisíckrát tolik, všechny popotahující vzor jiným směrem. On sám byl kráčejícím zlomovým bodem, a možná i Mat a Perrin. Co udělali nebo neudělali vyslalo vlnky na celé roky dopředu, skrze celé věky.

Podíval se na Mata kulhajícího nahoru po svahu s pomocí svého oštěpu, s hlavou sklopenou a očima přimhouřenýma bolestí. Stvořitel nemyslel, když vložil budoucnost na ramena tří kluků ze statku. Nesmím ho upustit. Musím to břímě nést, ať to stojí, co to stojí.

U nízkých stanů moudrých, s odhrnutými bočními stěnami, se ženy sklonily a s tichými poznámkami o vodě a stínu vstoupily pod střechu. Mata málem doslova vtáhly za sebou. Důkazem toho, jak ho musela bolet hlava i hrdlo, bylo, že nejen poslechl, ale učinil tak mlčky.

Rand se vydal za nimi, ale Lan mu položil ruku na rameno. „Viděl jsi ji tam?“ zeptal se strážce.

„Ne, Lane. Mrzí mě to. Ale jestli se někdo dokáže dostat v pořádku ven, tak je to ona.“

Lan zavrčel a odtáhl ruku. „Dávej pozor na Couladina, Rande. Už jsem takové, jako je on, viděl. V žaludku je pálí ctižádost. Obětoval by celý svět, aby dosáhl svého.“

„Aan’allein říká pravdu,“ ozval se Rhuark. „Draci na tvých pažích nebudou znamenat vůbec nic, když budeš mrtvý dřív, než to náčelníci kmenů zjistí. Zařídím, aby u tebe neustále byli někteří z Heirnových Jindů, dokud nedorazíme k Chladným skalám. I potom se Couladin nejspíš pokusí vyvolat potíže, a Shaidové, přinejmenším někteří z nich, jej budou následovat. Možná i další. Rhuideanské proroctví praví, že nebudeš vychovám těmi z pravé krve, ale Couladin nemusí být jediný, kdo v tobě uvidí pouze mokřiňana.“

„Zkusím si hlídat záda,“ prohlásil Rand suše. V příbězích, když někdo naplnil věštbu, všichni křičeli: „Popatřete!“ nebo něco podobného, pokud jste zrovna nebyli zločinec. Ve skutečném životě to tak zřejmě nefungovalo.

Když vstoupili do stanu, Mat už seděl na červeném polštáři se zlatými třásněmi a kabátec i košili měl svlečené. Jakási žena v bílém rouchu s kapuci mu právě smyla krev z obličeje a dala se do krve na jeho hrudi. Amys mezi koleny držela kamenný hmoždíř a míchala paličkou nějakou mast, kdežto Bair a Seana skláněly hlavy nad bylinami vařícími se v kotlíku s vodou.

Melain se na Lana s Rhuarkem zamračila a pak upřela studené zelené oči na Randa. „Svlékni se do pasu,“ přikázala mu stroze. „Ty rány na hlavě nevypadají moc zle, ale chci se podívat, proč se tolik krčíš.“ Udeřila do malého mosazného gongu a do stanu vstoupila další bíle oděná žena s mísou s vodou, z níž stoupala pára, v rukou a kusem plátna přes rameno.

Rand se posadil na polštář a přiměl se sedět vzpřímeně. „Kvůli tomu si starosti dělat nemusíš,“ ujistil ji. Druhá žena v bílém půvabně poklekla po jeho boku, odolala jeho snahám sebrat jí vlhkou látku, namočila ji ve vodě, vykroutila ji a začala mu jemně otírat obličej. Napadlo ho, kdo to asi je. Vypadala jako Aielanka, ale rozhodně se tak netvářila. V šedých očích měla jakousi odhodlanou pokoru.

„Je to staré zranění,“ sdělila Egwain zlatovlasé moudré. „Moirain to nikdy nedokázala pořádně vyléčit.“ Pohled, který vrhla na Randa, říkal, že obyčejná slušnost ho měla přimět říci aspoň tohle. Z pohledů, které si vyměnily moudré, však pochopil, že Egwain už tak řekla až příliš. Rána, kterou nedokáže vyléčit ani Aes Sedai. To pro ně byla hádanka. Moirain toho o něm zřejmě věděla víc, než toho o sobě věděl sám, a on měl těžkou práci vyrovnat se s ní. Možná to s moudrými půjde snáz, budou-li si muset věci o něm domýšlet.

Mat sebou trhl, když mu Amys začala vtírat mast do sečných ran na hrudi. Rand usoudil, že pokud to mělo stejný účinek, jako to bylo cítit, měl Mat důvod sebou trhat. Bair Matovi strčila do rukou stříbrný pohár.

„Vypij to, mladý muži. Timsinový kořen a stříbrný list mochny ti pomůžou od bolestí hlavy, pokud to tedy vůbec něco dokáže.“

Mat nezaváhal, než obsah pohárů vypil na jedno polknutí. Vzápětí se otřásl a zkřivil rty. „Chutná to jako vnitřek mých bot.“ Nicméně se Bair vsedě uklonil, dost obřadně i na Tairena, až na to, že byl bez košile, a zkazil to jenom maličko, když se zakřenil. „Děkuju ti, moudrá. A nebudu se ptát, jestlis tam něco nepřidala, jen aby to mělo tu... výraznou... chuť.“ Tichý smích Bair a Seany mohl znamenat, že ano, nebo že ne, ale zdálo se, že Matovi se jako obvykle podařilo získat ženy na svou stranu. Dokonce i Melain se na něho krátce usmála.

„Rhuarku,“ řekl Rand, „jestli si Couladin myslí, že mi může dělat potíže, tak před ním musím získat nějaký náskok. Jak to mám říct ostatním kmenovým náčelníkům? Totiž to o sobě. O tomhle.“ Ukázal draky ozdobené ruce. Bíle oděná žena po jeho boku, čistící mu právě dlouhou ránu ve vlasech, se pohledu na ně schválně vyhýbala.

„Není nutná nějaká zvláštní obřadnost,“ prohlásil Rhuark. „Jak by taky mohla pro něco, co se stane jenom jednou? Když se kmenoví náčelníci musejí sejít, existují místa, kde platí něco jako rhuideanský mír. Nejblíž k Chladným skalám, nejblíž k Rhuideanu, je Alcair Dal. Důkazy můžeš předvést náčelníkům kmenů a klanů tam.“

„Alcair Dal?“ ozval se Mat a dal slovům trochu jiný přízvuk. „Zlatá mísa?“

Rhuark kývl. „Okrouhlý kaňon, i když na něm není nic zlatého. Na jednom konci je římsa, a muže, který na ní stojí, je slyšet po celém kaňonu bez toho, aby musel zvedat hlas.“

Rand se zamračil na draky na předloktích. Nebyl jediný, kdo byl v Rhuideanu nějak poznamenán. Mat už neříkal tu a tam pár slov ve starém jazyce, aniž by věděl, co znamenají. Od návštěvy v Rhuideanu jim rozuměl, i když si to zřejmě neuvědomoval. Egwain Mata pozorovala. Zamyšleně. Strávila příliš dlouhou dobu mezi Aes Sedai.

„Rhuarku, můžeš poslat posly k ostatním kmenovým náčelníkům?“ zeptal se Rand. „Jak dlouho potrvá, než je všechny pozveme do Alcair Dalu? A co je potřeba, aby tam určitě přišli?“

„Poslům potrvá celé týdny, a další týdny zabere, než se všichni shromáždí.“ Rhuark pokynem své ruky zahrnul všechny moudré. „Ony můžou promluvit ke všem kmenovým náčelníkům ve svých snech za jedinou noc, i ke všem náčelníkům klanů. A také ke všem ostatním moudrým, aby zajistily, že to žádný muž nebude považovat jen za sen.“

„Oceňuji tvoji důvěru, že dokážeme pohnout horami, stíne mého srdce,“ podotkla suše Amys a klekla si k Randovi s mastí, „ale to ještě neznamená, že tomu tak je. Potrvá několik nocí, než provedeme, co požaduješ, aniž bychom si odpočaly.“

Rand ji chytil za ruku, když mu začala vtírat ostře páchnoucí mast do tváře. „Uděláte to?“

„To tolik dychtíš po tom nás zničit?“ zeptala se ho, a potom se usouženě kousla do rtu, když sebou žena v bílém vedle ní trhla.

Melain dvakrát tleskla. „Odejděte,“ nařídila ostře, a obě ženy v bílém se odklaněly i s miskami a ručníky.

„Dráždíš mě jako bodlák pod kůží,“ řekla Randovi hořce Amys. „Ať už jim bylo řečeno cokoliv, tyto ženy teď budou hovořit jen o tom, co by neměly vědět.“ Osvobodila ruku z jeho sevření a začala mu vtírat mast do kůže snad poněkud silněji, než bylo nutné. Pálilo to hůř, než to bylo cítit.

„Nechtěl jsem tě dráždit,“ pravil Rand, „ale není čas. Zaprodanci jsou volní, Amys, a jestli zjistí, kde jsem, nebo co mám v plánu...“ Aielanky nevypadaly překvapeně. Copak to už věděly? „Devět jich je stále naživu. Příliš mnoho, a ti, kteří mě nechtějí zabít, si myslí, že mě můžou využít. Nemám čas. Kdybych znal způsob, jak sem všechny kmenové náčelníky sehnat teď, a přinutit je, aby mě přijali, udělal bych to.“

„A co máš vlastně v plánu?“ Amysin hlas byl stejně tvrdý jako její výraz.

„Požádáte – řeknete – kmenovým náčelníkům, aby přišli do Alcair Dalu?“

Dlouhou dobu se mu jen dívala do očí. Když konečně kývla, bylo to jen neochotně.

Ať podrážděný či ne, trocha napětí z něj opadla. Neexistoval způsob, jak získat zpět oněch sedm ztracených dní, ale třeba se dá zabránit tomu, aby dál ztrácel čas. Avšak Moirain, stále přebývající v Rhuideanu, spolu s Aviendhou ho tu držely. Nemohl je prostě jen opustit.

„Znala jsi mou matku,“ řekl. Egwain se předklonila, stejně napjatá jako on, a Mat potřásl hlavou.

Amysina ruka na jeho tváři se zastavila. „Znala jsem ji.“

„Pověz mi o ní. Prosím.“

Amys přenesla pozornost na ránu nad jeho uchem. Kdyby zamračený pohled dokázal léčit, nepotřeboval by její masti. Nakonec řekla: „Shaielin příběh, jak ho znám já, se začal, když jsem byla pořád ještě Far Dareis Mai, víc než rok předtím, než jsem se vzdala oštěpu. Hodně z nás se dostalo skoro až k Dračí stěně společně. Jednou jsme spatřily ženu, zlatovlasou mladou mokřiňanku, celou v hedvábí, s nákladním koněm a pěknou jezdeckou klisnou. Muže bychom byly samozřejmě zabily, ale ona kromě nože za pasem neměla žádnou jinou zbraň. Některé z nás ji chtěly zahnat za Dračí stěnu nahou...“ Egwain zamrkala. Zřejmě ji neustále překvapovalo, jak jsou Aielové tvrdí. Amys bez přerušení pokračovala, „...ale ona zjevně něco velice odhodlaně hledala. Byly jsme zvědavé, a tak jsme ji sledovaly, den za dnem, aniž bychom se jí ukázaly. Koně jí zahynuli, došlo jí jídlo i voda, ale ona se neobrátila. Klopýtala dál pěšky, až nakonec upadla a už nevstala. Rozhodly jsme se jí dát vodu a zeptat se jí na její příběh. Byla blízko smrti, a trvalo celý den, než dokázala promluvit.“

„Jmenovala se Shaiel?“ zeptal se Rand, když Amys zaváhala. „Odkud byla? Proč sem přišla?“

„Shaiel,“ promluvila Bair, „bylo jméno, které si dala sama. Za tu dobu, co jsem ji znala, nikdy neřekla jiné. Ve starém jazyce by to znamenalo Žena, která je rozhodnutá.“ Mat souhlasně kývl, aniž si uvědomil, že to dělá. Lan si ho zamyšleně prohlížel nad stříbrným pohárem s vodou. „V Shaiel byla na začátku hořkost.“

Amys si dřepla na paty vedle Randa a kývla. „Mluvila o opuštěném dítěti, o synovi, kterého milovala. A manželovi, kterého nemilovala. Kde, to však neřekla. Myslím, že si nikdy neodpustila, že opustila své dítě. Řekla toho jen málo kromě toho, co musela. Předtím hledala nás, Děvy oštěpu. Jedna Aes Sedai jménem Gitara Moroso, která měla dar věštění, jí řekla, že na ni i na její lid, možná i na celý svět, padne neštěstí, pokud se nevydá mezi Děvy oštěpu a nikomu neřekne, kam jde. Musí se stát Děvou a nesmí se vrátit do vlastní země, pokud Děvy nedojdou k Tar Valonu.“

Užasle potřásla hlavou. „Musíš pochopit, jak to tehdy znělo. Děvy že mají jít do Tar Valonu? Žádný Aiel nepřekročil Dračí stěnu od chvíle, kdy jsme poprvé vstoupili do Trojí země. Trvalo další čtyři roky, než nás do mokřin vyvedl Lamanův zločin. A rozhodně žádná žena, která by nebyla Aielanka, se nikdy nestala Děvou oštěpu. Některé z nás si myslely, že se zbláznila ze slunce. Ale ona byla umíněná a my jsme se nějak přistihly, že souhlasíme, aby to zkusila.“

Gitara Moroso. Aes Sedai s věštebným nadáním. Někde to jméno už slyšel, ale kde? A má bratra. Polobratra. Když vyrůstal, přemýšlel, jaké by to bylo, mít bratra nebo sestru. Kdo to je, a kde? Ale Amys pokračovala.

„Skoro každá dívka sní o tom, že se stane Děvou, a tak se naučí aspoň základy zacházení s oštěpem a lukem a boje rukama a nohama. I tak ty, které učiní konečný krok a sezdají se s oštěpem, zjistí, že nevědí nic. Pro Shaiel to bylo ještě těžší. S lukem uměla zacházet dobře, ale nikdy neuběhla víc než míli, ani nežila z toho, co dokázala najít. I desetiletá holka ji dokázala dostat na lopatky, a nevěděla ani, které rostliny ukazují na vodu. Přesto vytrvala. Za rok pronesla své přísahy oštěpu jako Děva přijatá do klanu Chumai Taardad Aielů.“

A nakonec odešla k Tar Valonu spolu s Děvami, aby zahynula na svazích Dračí hory. Polovina odpovědi, zanechávající nové otázky. Jen kdyby mohl vidět její tvář.

„Máš některé její rysy,“ ozvala se Seana, jako by mu četla myšlenky. Usadila se se zkříženýma nohama a malým stříbrným pohárem s vínem. „Z Janduina míň.“

„Janduin? To byl můj otec?“

„Ano,“ přitakala Seana. „Byl v té době kmenovým náčelníkem Taardadů, nejmladší, co se pamatujeme. Přesto měl v sobě cosi zvláštního, sílu. Lidé mu naslouchali a následovali ho, i ti, kdo nebyli z jeho kmene. Zakončil krevní mstu mezi Taardady a Nakai po dvou stech letech bojů a uzavřel spojenectví nejen s Nakai, ale i s Reyny, a to s Reyny Taardadové také málem vedli krevní mstu. Téměř také zakončil krevní mstu mezi Shaarady a Goshieny, a byl by to dokázal, kdyby nebyl Laman podťal strom života. Byť byl tak mladý, byl to on, kdo vedl Taardady, Nakai, Reyny a Shaarady, když si šli pro Lamanovu cenu za krev.“

Byl. Takže byl taky mrtvý. Egwain se tvářila soucitně. Rand si jí nevšímal. Nechtěl soucit. Jak mohl cítit ztrátu lidí, které nikdy nepoznal? Ale cítil ji. „Jak Janduin zemřel?“

Moudré si vyměnily váhavé pohledy. Nakonec Amys řekla: „Bylo to začátkem třetího roku pátrání po Lamanovi, když Shaiel zjistila, že čeká dítě. Podle zákona se měla vrátit do Trojí země. Děvě je zapovězeno nosit oštěp, když čeká dítě. Ale Janduin jí nemohl nic zapovědět. Kdyby byla požádala o měsíc, aby ho mohla nosit kolem krku, byl by se jí ho pokusil dát. A tak zůstala a v posledním boji před Tar Valonem se ztratila, i dítě se ztratilo. Janduin si nemohl odpustit, že ji nepřinutil poslechnout zákon.“

„Vzdal se svého místa kmenového náčelníka,“ promluvila Bair. „To ještě nikdy nikdo neudělal. Řekli mu, že to nemůže udělat, ale on prostě odešel. Odešel na sever s mladými muži, aby v Morně lovil trolloky a myrddraaly. Tohle divocí mladí muži dělávají, i Děvy, které mají méně rozumu než kozy. Ti, kteří se vrátili, však říkali, že ho zabil muž. Říkali, že Janduin tvrdil, že ten muž vypadal jako Shaiel, a nedokázal se přimět zvednout oštěp, když ho ten muž probodl.“

Takže byli oba mrtví. Oba mrtví. Nikdy neztratí lásku k Tamovi, ani ho nepřestane považovat za svého otce, ale přál si, aby mohl Janduina a Shaiel aspoň jednou spatřit na vlastní oči.

Egwain se ho samozřejmě snažila utěšovat, jak to ženy dělávaly. Nemělo smysl snažit se jí vysvětlit, že to, co ztratil, bylo něco, co nikdy neměl. Jeho vzpomínky na rodiče patřily Tamovu tichému smíchu, dokonce se matně upomínal na jemné ruce Kari al’Thorové. To bylo vše, co mohl muž chtít, nebo co potřeboval. Egwain vypadala zklamaně, dokonce i trochu rozmrzele, a moudré její pocity ve větší či menší míře sdílely. Bair to zcela otevřeně neschvalovala a mračila se, Melain si odfrkla a okatě si upravovala šátek. Ženy nikdy nic nechápaly. Rhuark, Lan a Mat ano. Nechali ho samotného, jak si to přál.

Z nějakého důvodu neměl hlad, když mu Melain přinesla jídlo, a tak si lehl na kraji stanu, s loktem podloženým polštářem tak, aby mohl pozorovat svah a mlhou zahalené město. Údolí i okolní hory spalovalo slunce a zahánělo stíny. Vzduch na okraji stanu jako by vycházel z otevřené pece.

Po chvíli k němu přistoupil Mat v čisté košili. Beze slova se posadil vedle Randa a vyhlížel do údolí dole. Ten podivný oštěp měl opřený o koleno. Občas přejel prstem výrazný nápis vyrytý do černého ratiště.

„Co dělá hlava?“ zeptal se Rand, a Mat nadskočil.

„Už to... nebolí.“ Odtrhl prsty od nápisu a schválně složil ruce do klína. „Aspoň ne tolik. Ať už mi namíchaly cokoliv, posloužilo to.“

Pak se znovu odmlčel a Rand ho nechal. Taky mu nebylo do řeči. Skoro cítil, jak ubíhá čas, jak zrnka písku v přesýpacích hodinách padají jedno po druhém, příliš pomalu. Ale všechno jako by se zároveň chvělo, písek byl připraven vybuchnout v proud. Hloupost. Jenom se nechal ovlivnit chvějivým žárem stoupajícím z obnažené skály. Kmenoví náčelníci nemohli dorazit do Alcair Dalu ani o den dřív, i kdyby se před ním Moirain objevila v té chvíli. A náčelníci byli stejně jen malou součástí plánu, dokonce snad tou nejméně důležitou. O chvíli později si všiml, jak si Lan plavně kleká na stejný skalnatý prst, jaký předtím použil Couladin, aniž věnuje nejmenší pozornost slunci. Strážce také sledoval údolí. Další muž, kterému nebylo do řeči.

Rand odmítl i polední jídlo, i když se Egwain a moudré střídaly ve snaze přimět ho jíst. Jeho odmítnutí sice vzaly napohled klidně, ale když navrhl, že se vrátí do Rhuideanu a podívá se po Moirain – a zároveň taky po Aviendze – Melain vybuchla.

„Ty hlupáku! Žádný muž nemůže do Rhuideanu vstoupit dvakrát. Ani ty by ses zpět nevrátil živý! Ó, klidně si umři hladem, jestli chceš!“ Hodila mu na hlavu půl bochníku chleba. Mat ho chytil ve vzduchu a klidně začal jíst.

„Proč chceš, abych žil?“ zeptal se jí Rand. „Víš, co říkala ta Aes Sedai před Rhuideanem. Zničím vás. Tak proč se nespojíš s Couladinem a nezabiješ mě?“ Mat se zakuckal a Egwain si dala ruce v bok, připravena mu dát lekci, ale Rand sledoval jen Melain. Ta se na něho místo odpovědi jen zlobně podívala a opustila stan.

Byla to Bair, kdo se ozval. „Všichni si myslí, že znají rhuideanské proroctví, ale vědí jen to, co jim po celá pokolení vykládali moudré a kmenoví náčelníci. Nebyly to lži, ale ani ne celá pravda. Pravda by mohla zlomit i nejsilnějšího muže.“

„A jaká je celá pravda?“ naléhal Rand.

Bair mrkla na Mata a pak řekla: „V tomto případě je celá pravda, ta, kterou doposud znali pouze moudré a kmenoví náčelníci, taková, že ty jsi naše zkáza. Naše zkáza a naše vykoupení. Bez tebe nikdo z našich lidí nepřežije Poslední bitvu. Možná se ani nedožije Poslední bitvy. Takové je proroctví a pravda. S tebou... ‚On vylije krev těch, kteří si říkali Aielové, na písek jako vodu a zláme je jako suché větvičky, a přesto zbytky zbytků zachrání, a oni budou žít.‘ Tvrdé proroctví, ale tohle nikdy nebyla měkká země.“ Bez mrknutí se mu podívala do očí. Tvrdá země a tvrdá žena.

Rand se znovu převalil na bok a zadíval se do údolí. Ostatní až na Mata odešly.

V půli dopoledne konečně zahlédl postavičku šplhající nahoru do kopce. Jen se unaveně škrábala. Aviendha. Mat měl pravdu. Byla nahá jako novorozeně. A také na ní byly vidět účinky slunce, Aielanka nebo ne. Opálené měla jen ruce a obličej, ostatek těla měla rozhodně zarudlý. Rand byl rád, že ji vidí. Neměla ho ráda, ale to jen proto, že si myslela, že se špatně chová k Elain. Z toho nejprostšího důvodu. Ne kvůli proroctví nebo zkáze, ne kvůli drakům na jeho pažích nebo proto, že je Drakem Znovuzrozeným. Ale z prostého lidského důvodu. Skoro se na její chladné, vyzývavé pohledy těšil.

Když ho Aviendha spatřila, ztuhla, a v jejích modrozelených očích nebylo nic chladného. Vedle jejího pohledu vypadalo slunce jako studený kotouč. Mohla ho na místě sežehnout pohledem na popel.

„Ehm... Rande?“ ozval se tiše Mat. „Kdybych byl tebou, určitě bych se k ní neobracel zády.“

Randovi unikl unavený vzdech. Jistě. Jestli byla v těch skleněných sloupech, tak to věděla. Bair, Melain, ostatní – všichni měli roky, aby si na to zvykli. Pro Aviendhu to byla čerstvá rána, ještě bez zaschlé krve. Není divu, že mě teď nenávidí.

Moudré se vrhly Aviendze vstříc, spěšně ji odvedly do jiného stanu. Když ji Rand uviděl příště, měla na sobě hnědou sukni a volnou bílou halenu a kolem ramen loktuši. Z těch šatů rozhodně neměla radost. Když si všimla, že ji pozoruje, zuřivost v jejím výraze – čirý zvířecí vztek – stačil, aby se odvrátil.

Stíny se už začaly natahovat k vzdáleným horám, když se objevila Moirain, při šplhání do kopce neustále padající a klopýtající a stejně spálená jako Aviendha. Randa překvapilo, že na sobě taky nemá šaty. Ženy byly prostě šílené, to bylo vše.

Lan seskočil dolů ze skalního výčnělku a rozběhl se jí naproti. Popadl ji do náruče a vyběhl zpátky nahoru snad ještě rychleji, než běžel dolů, a střídavě klel a volal moudré. Moirainina hlava se mu bezvládně opírala o rameno. Moudré si ji přišly převzít. Melain se mu postavila do cesty, když se je snažil následovat do stanu. Lan zůstal venku, kde neustále přecházel sem a tam a bušil se pěstí do dlaně druhé ruky.

Rand se převalil na záda a zadíval se na nízký strop stanu. Zachránil tři dny. Měl by být rád, že jsou Moirain a Aviendha v pořádku zpátky, ale on cítil jen úlevu, že zachránil tři dny. Čas byl všechno. Bude si muset vybrat vlastní půdu. Možná to ještě půjde.

„Co budeš dělat teď?“ zeptal se Mat.

„Něco, co se ti bude líbit. Hodlám porušovat pravidla.“

„Chci tím říct, půjdeš si sehnat něco k jídlu? Já umírám hlady.“

Rand se proti své vůli rozesmál. Něco k jídlu? Bylo mu jedno, jestli ještě vůbec někdy bude jíst. Mat se na něj zamračil, jako by se Rand zbláznil, a to ho přimělo smát se ještě víc. Nebyl blázen. Poprvé někdo zjistí, co to znamená, že je Drak Znovuzrozený. Hodlal porušit pravidla tak, jak to nikdo nečekal.