Stín se šíří

38 Skryté tváře

Zahrada Stříbrných vánků vůbec nebyla zahradou, ale velkou vinárnou a obchodem s vínem, vlastně až příliš velkým, aby se tomu dalo říkat obchod. Vinárna stála na vrcholku kopce na Calpene, nejzápadnějším ze tří poloostrovů Tanchika pod Velkým kruhem. Přinejmenším část jména pocházela z větrů, které vanuly tam, kde sloupy a balustráda z leštěného, zeleně postříkaného mramoru nahrazovaly jednu stěnu, kromě na horním podlaží. V případě deště bylo možné stáhnout zlaté závěsy z naolejovaného hedvábí. Kopec na té straně spadal dost prudce dolů a od stolů podél balustrády bylo krásně vidět přes bílé kupole a štíhlé věže až na velký přístav, v němž se nyní tlačilo víc lodí než předtím. Tanchiko potřebovalo vše, a to zoufale, a dalo se tu vydělat zlato – dokud nedošlo zlato i čas.

S pozlacenými lustry a stropy vyloženými mosazným mřížovím, vyleštěnými do zlatého lesku, sloužícími i služebnými vybranými kvůli svému půvabu, kráse a diskrétnosti, byla tak Zahrada Stříbrných vánků nejdražší vinárnou ve městě dokonce ještě předtím, než se objevily potíže. Nyní byly ceny naprosto neúnosné. Ale ti, kteří vydělávali tyto ohromné sumy, neustále přicházeli, jakož i mocní a vlivní nebo ti, kteří se za takové považovali. Bylo teď těžší obchodovat, neboť bylo méně zboží, ale zase na druhou stranu byly některé obchody snazší.

Každý stůl byl obklopen nízkou zídkou, vytvářející na zelených a zlatých dlaždicích jakýsi ostrůvek. Každá zídka byla protkána krajkovou řezbou, takže nikdo nemohl poslouchat neviděn, a byla právě tak vysoká, aby ten, kdo náhodou procházel kolem, nespatřil, kdo se tam baví s kým. Přesto stálí hosté obvykle vstupovali se škraboškami, zvláště v poslední době, a někteří měli u stolu i osobního strážce, taktéž maskovaného, aby se také, pokud byl host prudérní, vyhnul poznání. A, jak se povídalo, ti nejprudérnější měli strážce bez jazyka. Žádný ze strážců u sebe neměl viditelně zbraň. Majitelka Zahrady Stříbrných vánků, štíhlá žena neurčitého věku jménem Selindrin, teď uvnitř nedovolovala nosit žádné zbraně. Její pravidlo nikdo neporušil, alespoň ne otevřeně.

Od svého obvyklého stolku u balustrády Egeanin pozorovala lodi v přístavu, zvláště ty, které vyplouvaly. Při tom pohledu vždycky toužila být zpátky na palubě a vydávat rozkazy. Nikdy by nečekala, že ji služba přiměje k něčemu takovému.

Nevědomky si upravila sametovou škrabošku, která jí zakrývala horní polovinu obličeje. Cítila se v té věci směšně, ale bylo nezbytné aspoň trochu splynout s okolím. Škraboška – modrá, aby ladila s jejími hedvábnými šaty s vysokým límcem – šaty samy a její tmavé vlasy, které jí teď spadaly až k ramenům, znamenaly tu nejzazší hranici, kam až byla ochotna zajít. Vydávat se za Taraboňanku nebylo nutné – Tanchiko přetékalo uprchlíky a spousta cizinců vyvolávala potíže – a ona by to navíc ani nebyl ochotna dopustit. Tito lidé byli zvířata. Neměli žádnou disciplínu, žádný řád.

Egeanin se lítostivě obrátila od přístavu ke svému společníkovi, chlapíkovi s úzkou tváří a chamtivým lasiččím úsměvem. – Potrhaný límec Florana Gelba do Zahrady Stříbrných vánků nepatřil, a mužík si navíc neustále otíral ruce do kabátce. Egeanin se s nimi vždycky scházela tady, s umaštěnými mužíčky, s nimiž musela jednat. Pro ně to byla odměna a pro ni způsob, jak je neustále vyvádět z rovnováhy.

„Co pro mě máš, mistře Gelbe?“

Mužík si opět otřel ruce, zvedl na stůl hrubý jutový pytel a nervózně se na ni zadíval. Egeanin podržela pytel vedle sebe, než jej otevřela. Uvnitř ležel stříbrný kov a’damu, obojek a náramek spojené vodítkem, vše rafinovaně vyrobené a propojené. Egeanin zavřela pytel a položila ho na podlahu. Tohle byl třetí, který Gelb získal, což bylo víc, než dokázal kdo jiný.

„Velmi dobře, mistře Gelbe.“ Přes stůl na druhou stranu se přesunul malý váček. Gelb dokázal, že váček zmizel pod jeho kabátcem, jako by v něm byla císařovnina koruna, a ne hrstka stříbrňáků. „A máš něco jiného?“

„Ty ženský. Ty, cos chtěla, abych se po nich poohlídl?“ Egeanin si již zvykla na rychlou mluvu těchto lidí, ale přála si, aby si tolik neolizoval rty. Sice mu kvůli tomu nebylo rozumět o nic hůř, ale bylo to nechutné.

Skoro mu řekla, že už ji to vůbec nezajímá. Ale toto byl koneckonců částečně důvod, proč byla v Tanchiku. Teď možná celý důvod. „Co je s nimi?“ To, že ji vůbec napadlo, že by se vyhnula své povinnosti, ji přimělo mluvit drsněji, než hodlala, a Gelb sebou škubl.

„Já... myslím, že jsem našel další.“

„Jsi si jistý? Už došlo k... chybám.“

Chyby bylo ještě mírně řečeno. Téměř tucet žen, které jen vzdáleně odpovídaly popisům, znamenalo obtíže, na něž mohla zapomenout, jakmile je viděla. Až na tu šlechtičnu, uprchlici z panství vypáleného za války. Gelb tu ženu unesl přímo z ulice, protože si myslel, že dostane víc, když ji přivede, než když o ní jenom podá zprávu. Na jeho obranu urozená paní Leilwin téměř odpovídala popisu jedné z žen, které Egeanin hledala, až na to, že mu řekla, že nebudou mluvit s žádným přízvukem, který by poznal, a rozhodně ne s tarabonským. Egeanin ji nechtěla zabít, ale dokonce i v Tanchiku by někdo mohl její příběh vyslechnout. Leilwin byla uprostřed noci poslána svázaná a s roubíkem na jeden z poštovních člunů. Byla mladá a hezká a někdo ji využije lépe, než kdyby jí jen podřízli hrdlo. Ale Egeanin nebyla v Tanchiku kvůli tomu, aby vyhledávala služky pro urozené.

„Žádný chyby, paní Elidar,“ vykládal rychle Gelb a vrhl na ni úsměv plný zubů. „Tentokrát ne. – Ale... – potřebuju trochu zlata. Abych si byl jistej. Abych se dostal dost blízko. Čtyř nebo pět korunek?“

„Já platím za výsledky,“ oznámila mu zcela pevně Egeanin. „Po tvých... chybách máš štěstí, že tě ještě vůbec platím.“

Gelb si nervózně olizoval rty. „Říkalas... Tenkrát na začátku jsi říkala, že bys měla pár penízků pro ty, co by zvládli zvláštní práci.“ Svaly na tváři se mu zacukaly. Očima jezdil kolem sebe, jako by někdo mohl poslouchat u krajkové zídky obklopující stůl ze tří stran, a hlas ztišil do drsného šepotu. „Vyvolat potíže, tos říkala? Slyšel jsem něco – od chlapíka, co dělá osobního strážce urozenýmu pánu Brysovi – ohledně shromáždění a volby nový panarchy. Myslím, že je to asi pravda. Ten chlap byl namol, a když si uvědomil, co řekl, málem se strachy podělal. Ale i kdyby to nebyla pravda, mohlo by to rozdělit Tanchiko.“

„Opravdu si myslíš, že v tomto městě je nutné za nepokoje platit?“ Tanchiko bylo jako nahnilý šedok připravený spadnout při prvním závanu větru. Celá tahle země byla taková. Egeanin chvíli lákalo tuto „zprávu“ koupit. Vydávala se za obchodnici se vším zbožím i informacemi, jaké byly k mání, a dokonce něco i sama prodávala. Ale z jednání s Gelbem se jí dělalo zle. A její vlastní pochyby ji děsily. „To bude všechno, mistře Gelbe. Víš, jak se se mnou spojit, kdybys našel některý z nich.“ Dotkla se hrubě tkaného pytle.

Gelb, místo aby vstal, stále seděl a snažil se jí nahlédnout pod škrabošku. „Odkud jseš, paní Elidar? To, jak mluvíš, tak šišlavě a měkce – odpusť, nechtěl jsem se tě dotknout – nedokážu tě zařadit.“

„To bude všechno, Gelbe.“ Možná to byl její velitelský hlas, nebo možná škraboška na chvíli přestala zakrývat její chladný pohled, ale Gelb vyskočil, začal se uklánět a koktat omluvy, zatímco se snažil otevřít dvířka v krajkové stěně.

Egeanin tam po jeho odchodu seděla a dávala mu dost času, aby mohl opustit Zahradu Stříbrných vánků. Někdo ho bude následovat ven, aby se ujistil, že někde nečeká, aby ji sledoval. Všechno to skrývání a plížení ji znechucovalo. Téměř si přála, aby něco její převlek zničilo a ona tak měla čestnou možnost bojovat.

Do přístavu dole mířila nová loď – fregata Mořského národa s vysokánskými stěžni a mraky plachet. Egeanin si prostudovala zajatou fregatu, ale dala by téměř cokoliv, aby mohla jednu dostat na širé moře, i když by nejspíš bylo nutné mít posádku Mořského národa, aby z lodi dostala co nejvíc. Atha’an Miere byli ohledně skládání přísah umínění. Nebylo by to tak dobré, kdyby musela celou posádku koupit. Koupit celou posádku! Množství zlata, které sem připlouvalo na poštovních člunech, aby je mohla jen tak rozhazovat, jí začínalo stoupat do hlavy.

Egeanin vzala jutový pytel a začala se zvedat, ale pak se zase spěšně posadila, když spatřila, jak od jiného stolu vstává muž se širokými rameny. Kulatou tvář Bayleho Domona lemovaly tmavé vlasy po ramena a horní ret měl vyholený. On samozřejmě neměl masku. Patřil mu tucet plavidel, pohybujících se sem a tam podél pobřeží, a očividně mu nezáleželo na tom, kdo se dozví o tom, kde se právě nalézá. Maska. Už jí to vůbec nemyslelo. V její škrabošce ji nemohl poznat. Přesto počkala, dokud nebyl pryč, než vstala také. S tím mužem možná bude muset něco udělat, pokud bude znamenat nebezpečí.

Selindrin si vzala zlato a s hbitým úsměvem zamumlala, že doufá, že je bude Egeanin navštěvovat i nadále. – Majitelka Zahrady Stříbrných vánků měla tmavé vlasy spletené do několika tuctů cůpků a na sobě měla přiléhavé bílé hedvábí, dost tenké, že by se hodilo i pro služku, a jeden z těch průhledných závojů, kvůli nimž se Egeanin vždycky chtěla Taraboňanek zeptat, jaké tance že to ovládají. Tanečnice šea nosily téměř stejné závoje, a nic jiného. Egeanin však cestou na ulici přemýšlela o tom, že ta žena má bystrou mysl, jinak by nemohla manévrovat mezi mělčinami Tanchika a dodávat všem frakcím, aniž by si od jediné vysloužila nepřátelství.

Připomínkou toho byl vysoký muž v bílém plášti, s prošedivělými spánky, ale s tvrdou tváří a tvrdýma očima, který teď prošel kolem Egeanin a byl uvítán Selindrin. Na plášti Jaichima Carridina se na prsou skvěl zlatý sluneční kotouč se čtyřmi zlatými uzly pod a karmínovou pastýřskou holí nad ním. Inkvizitor ruky Světla, vysoký důstojník dětí Světla. Už samotná podstata dětí Světla Egeanin rozčilovala, vojenské těleso, které odpovídá pouze samo sobě. Ale Carridin a několik set jeho vojáků měli jistou moc i v Tanchiku, kde většinou chyběla jakákoliv autorita. Občanská civilní hlídka již v ulicích nehlídkovala a vojsko – ti z vojáků, kteří ještě zůstali věrní králi – mělo příliš mnoho práce udržet pevnosti kolem města. Egeanin si také všimla, že se Selindrin na meč u Carridinova pasu ani nepodívala. Ten tedy rozhodně měl moc.

Jakmile Egeanin vystoupila na ulici, přiběhli z chumlu sluhů čekajících na své pány její nosiči s otevřenými nosítky a obstoupili ji její osobní strážci s oštěpy. Byla to nesourodá skupina, někteří měli ocelové klobouky, tři měli kožené košile pošité ocelovými šupinami. Byli to muži s drsnými tvářemi, nejspíš zběhové z vojska, ale věděli, že jejich plný břich a stříbro závisejí na jejím stálém bezpečí. Dokonce i nosiči měli za šerpami zasunuté pevné nože a palice. Nikdo, kdo vypadal, že má nějaké peníze, by se neodvážil objevit v ulicích bez ochrany. V každém případě, kdyby se to odvážila riskovat, jen by to k ní přitáhlo nežádoucí pozornost.

Stráže se bez potíží protlačily davem. Lidé se mačkali a hemžili v úzkých ulicích, které obtáčely kopce, vytvářejíce volnější místa kolem otevřených nosítek obklopených osobní stráží. Vidět bylo jen velmi málo kočárů. Koně se stávali výstředností.

Otrhanci ani zdaleka nevystihovalo hemžící se lidi, otrhanci a šílenci. Zedřené obličeje a otrhané šaty a příliš jasné, šílené oči, zoufalé, doufající, i když bylo jasné, že žádná naděje není. Mnoho se jich vzdalo, krčilo se u zdí, choulilo se ve dveřích, drželo manželky, manžele, děti, nebyli jen otrhaní, ale v úplných hadrech a s prázdnými výrazy. Občas se probrali natolik, aby na kolemjdoucího zavolali a žádali peníze, kůrku chleba, cokoliv.

Egeanin upírala oči přímo před sebe a z nutnosti spoléhala na své osobní stráže, že zachytí každé nebezpečí. Kdyby se podívala do očí žebrákovi, znamenalo by to, že se jich kolem jejích nosítek s nadějí sesype aspoň dvacet. Hodit minci znamenalo, že se jich seběhla stovka, kvílela a blábolila. Egeanin již použila část peněz, které přinášely poštovní čluny, na podporu dobročinné veřejné jídelny, jako by byla jednou z urozené krve. Otřásla se, když si pomyslela, co by znamenalo, kdyby někdo přišel na to, jak překročila meze. To si klidně mohla obléknout brokát a vyholit hlavu.

Jakmile Tanchiko padne, to všechno bude možné urovnat, až budou všichni nakrmení a všichni zaujmou své správné místo. A ona bude moci svléknout šaty a věci, s nimiž neměla žádné zkušenosti, ani se jí nelíbily, a vrátí se na svou loď. Přinejmenším Tarabon a možná i Arad Doman byly připraveny se při nejslabším doteku rozpadnout jako ohořelé hedvábí. Proč se velkopaní Suroth drží zpátky? Proč?

Jaichim Carridin se válel v křesle, plášť měl přehozený přes vyřezávané lenochy, a studoval tarabonské šlechtice, kteří zaujali ostatní křesla v soukromém pokoji. Seděli tu, celí škrobení, ve svých zlatem vyšívaných kabátcích, se stisknutými rty pod škraboškami umně vypracovanými tak, aby připomínaly hlavy jestřábů, lvů a panterů. Měl větší starosti, než byli oni, ale podařilo se mu zachovat klid. Byly tomu již dva měsíce od té doby, co dostal zprávu, že jeho bratrance našli v jeho ložnici zaživa staženého z kůže, a tři od chvíle, kdy jeho sestru Dealdu unesl ze svatební hostiny myrddraal. Rodinný písař to psal nevěřícně, celý zoufalý z neštěstí, jež dopadlo na rod Carridinů. Dva měsíce. Doufal, že Dealda zemřela rychle. Říkalo se, že ženy v rukou myrddraalů nezůstanou dlouho při zdravém rozumu. Celé dva měsíce. Každý kromě Jaichima Carridina by již potil krev.

Každý muž držel pohár s vínem, ale nebyli tu žádní sloužící. Selindrin jim posloužila a pak se vzdálila s ujištěním, že nebudou rušeni. Na nejvyšším poschodí Zahrady Stříbrných vánků kromě nich vlastně nikdo jiný nebyl. Dva muži, kteří přišli se šlechtici – příslušníci oddílu ochránců královského života, pokud se Carridin nemýlil – stáli u paty schodiště, aby zajistili, že je ani nadále nebude nikdo rušit.

Carridin usrkl vína. Nikdo z Tarabonských se svého ani nedotkl. „Takže,“ pravil lehce, „král Andrik si přeje, aby děti Světla pomohly ve městě znovu nastolit řád. Ale my se nenecháváme zatahovat do vnitřních záležitostí států.“ Ne otevřeně. „Já si tedy rozhodně na podobnou žádost nepamatuji. Nevím, co na to řekne náš velící kapitán.“ Pedron Niall by řekl, aby udělal, co je potřeba, a zajistil, že Taraboňané budou vědět, že jsou dlužníky dětí a že svůj dluh plně splatí.

„Není čas, aby sis vyžádal instrukce z Amadoru,“ pravil naléhavě muž v masce pantera s černými skvrnami. Nikdo mu nesdělil své jméno, ale Carridin to nepotřeboval.

„To, oč žádáme, je nezbytné,“ vyštěkl jiný muž a díky hustému kníru pod jestřábí maskou vypadal jako zvláštní sova. „Musíš vědět, že bychom tuto žádost neučinili, kdyby to nebylo naprosto nezbytné. Musíme být jednotní, žádné další spory, ano? Dokonce i v Tanchiku je mnoho buřičů. Ty je nutné potlačit, jestli máme vůbec doufat na to, že na venkov zaneseme mír.“

„Smrt panarchy záležitosti ještě ztížila,“ dodal první chlapík.

Carridin tázavě zvedl obočí. „Už jste zjistili, kdo ji zabil?“

On sám měl podezření, že ten čin nařídil sám Andrik v přesvědčení, že panarcha dávala na trůně přednost jednomu z povstalců. Král měl možná pravdu, ale poté, co povolal ty členy shromáždění urozených pánů, které mohl – protože mnoho z nich bylo s tou či onou skupinou povstalců na venkově – zjistil, že jsou ohromně umínění ohledně schválení jeho návrhu. Dokonce i kdyby urozená paní Amathera právě nesdílela královské lože, volba krále a panarchy byla jediná skutečná moc, kterou shromáždění mělo, a jeho členové se jí teď nehodlali vzdát. Neshody ohledně urozené paní Amathery však neměly být veřejně známy. Dokonce i shromáždění si uvědomilo, že by to mohlo vyvolat bouře.

„Určitě jeden z těch šílených Dračích spřísahanců,“ prohlásil soví muž a zuřivě se zatahal za knír. „Žádný skutečný Taraboňan by panarše neublížil, ano?“ Znělo to, skoro jako by tomu sám věřil.

„Ovšem,“ pravil hladce Carridin. Znovu usrkl vína. „Jestli mám zabezpečit panaršin palác kvůli nástupu urozené paní Amathery, musím to slyšet od krále osobně. Jinak by to mohlo vypadat, že děti Světla se snažily získat v Tarabonu přístup k moci, když my toužíme po jediném, jak říkáš, a to je konec sporů, mír pod Světlem.“

Starší partner, s hranatou bradou a bílými prameny ve žlutých vlasech, pronesl chladným hlasem: „Slyšel jsem, že Pedron Niall touží po jednotě proti Dračím spřísahancům. Sjednocených pod jeho velením, není to pravda?“

„Pan velící kapitán netouží po žádné nadvládě,“ odtušil Carridin stejně ledově. „Děti slouží Světlu, stejně jako všichni lidé dobré vůle.“

„Nemůže být ani řeči,“ vložil se do hovoru první panter, „o tom, že by Tarabon byl jakýmkoliv způsobem poddán Amadoru. Ani řeči!“ Z téměř každého křesla se ozval hněvivý souhlas.

„Ovšemže ne,“ řekl Carridin, jako by ho něco takového v životě ani nenapadlo. „Jestli chcete moji pomoc, tak vám ji poskytnu – za podmínek, které jsem vám sdělil. Pokud ne, tak pro děti se vždycky najde práce. Služba Světlu nikdy nekončí, protože Stín číhá všude.“

„Dostaneš záruky, podepsané a s pečetí krále,“ prohlásil prošedivělý muž se lví maskou, což byla první slova, která pronesl. Byl to, samozřejmě, Andrik sám, i když Carridin to neměl vědět. Král se nemohl setkat s inkvizitorem ruky Světla, aniž by to vyvolalo řeči, stejně jako nemohl navštívit vinárnu, dokonce ani Zahradu Stříbrných vánků.

Carridin kývl. „Až je budu mít v ruce, zabezpečím panaršin palác a děti zajistí všechny... narušitele... kteří by se pokusili narušit investituru. Pod Světlem, to přísahám.“ Napětí z Tarabonských viditelně vyprchalo. Teď obrátili poháry, jako by se ho snažili nahradit vínem, dokonce i Andrik.

Pokud se tarabonského lidu týkalo, děti Světla budou viněny ze všech nevyhnutelných zabití, ne však král nebo tarabonské vojsko. Jakmile Amathera získá korunu a hůl ze stromu života, může se pár dalších členů shromáždění přidat k povstalcům, ale jestli ostatní připustí, že ji nezvolili, z té zprávy bude v Tanchiku hořet. A co se týkalo příběhů od těch, kteří uprchli – no, povstalci přece šíří všechny možné zrádné lži. A král a panarcha Tarabonu budou oba viset na provázcích, které může Carridin předat Pedronu Niallovi, aby s nimi naložil, jak se mu zlíbí.

Nebyla to tak velká cena, jako když král Tarabonu ovládal víc než pár čtverečních mil kolem Tanchika, avšak Tarabon mohl být znovu velkolepý. S pomocí dětí – bude potřeba přinejmenším legie nebo dvě, ne jen těch pět stovek mužů, které měl Carridin teď – ještě bude možné rozdrtit Dračí spřísahance, porazit nejrůznější povstalce, dokonce i úspěšně prosadit válku s Arad Domanem. Pokud si jedna či druhá země ještě uvědomovala, že spolu bojují. Arad Doman byl v ještě horším stavu než Tarabon, jak se Carridin doslechl.

Popravdě mu příliš nezáleželo, jestli Tarabon padne do rukou dětí Světla, či Tanchiko nebo obojí. Bylo třeba uvést do pohybu jisté věci, udělat, co dělával vždycky, ale bylo těžké myslet na něco jiného než na to, kdy mu podříznou hrdlo. Možná bude toužit po tom, aby mu podřízli hrdlo. Celé dva měsíce od poslední zprávy.

Nezůstal na přípitek s Taraboňany, nýbrž se rozloučil a loučení zkrátil, jak nejvíc mohl. Pokud se snad urazili, tak ho příliš potřebovali, aby to dali najevo. Selindrin ho zahlédla, když scházel ze schodů, takže když vystoupil na ulici, podomek mu již přiváděl koně k předním dveřím. Carridin chlapci hodil měďák a pobídl černého valacha do rychlého klusu. Otrhanci v křivolakých ulicích mu uhýbali z cesty, což bylo dobře. Nebyl si jist, že by si všiml, kdyby některého z nich přejel. Ne že by to byla nějaká ztráta. Město bylo plné žebráků. Carridin skoro nemohl dýchat, jak mu do nosu stoupal smrad starého, kyselého potu a špíny. Tamrin by je měl sehnat do houfu a vyhnat z města. Ať si to s nimi vyřídí povstalci na venkově.

Právě o venkově teď přemýšlel, ale ne o povstalcích. S těmi to mohl srovnat poměrně snadno, stačilo roznést zprávu, že ten či onen je temný druh. A jakmile by se mu podařilo jich několik předat ruce Světla, ochotně by se postavili před každého a přiznali se, že vzývali Temného, požírali děti, cokoliv, co by jim řekli. Povstalci by pak již dlouho nevydrželi. Ti, kteří by potom dál předstírali, by se jednou ráno probudili a zjistili by, že jsou sami. Ale Dračí spřísahanci, muži a ženy, kteří již vyhlásili svou podporu Draku Znovuzrozenému, neodpadnou kvůli obvinění z toho, že jsou temní druzi. Většina lidí je již za ně stejně považovala, když přísahali, že budou následovat muže, jenž může usměrňovat.

A právě muž, jehož přísahali následovat, znamenal problém. Muž, jehož jméno dokonce ani neznali. Rand al’Thor. Kde je? Tam venku byla stovka tlup Dračích spřísahanců, z nichž přinejmenším dvě byly dost velké, aby se jim dalo říkat vojsko, které bojovaly s královskými vojáky – tedy těmi, kteří stále věrně setrvávali na Andrikově straně – bojovaly s povstalci – kteří stejně často bojovali proti sobě jako proti Andrikovi nebo Dračím spřísahancům – a přesto Carridin neměl ani tušení, která z tlup Randa al’Thora ukrývá. Mohl být na Almothské pláni nebo v Arad Domanu, kde byla situace stejná. Pokud tam byl, Jaichim Carridin byl z největší pravděpodobnosti mrtvý muž.

V paláci na Veraně, který zabral jako hlavní stan dětí, hodil otěže jednomu z bíle oděných strážných, a bez toho, aby odpovídal na pozdravy, odešel dovnitř. Majitel této zdobené hromady světlých kupolí a krajkových věžiček a stíněných zahrad ohlásil svůj nárok na trůn Světla, a proti zabrání jeho paláce nikdo nic nenamítal. Nejméně ze všeho majitel. To, co zbylo z jeho hlavy, stále zdobilo kopí nad Zrádcovskými schodištěm na Masetě.

Carridin si pro jednou téměř nevšiml jemných tarabonských koberců ani nábytku vyloženého zlatem a slonovinou či nádvoří s vodotrysky, kde šplouchající voda vytvářela chladivé zvuky. Široké chodby se zlatými lampami a vysokými stropy pokrytými složitými zlacenými spirálami jej v nejmenším nezajímaly. Tento palác se vyrovnal těm nejlepším v Amadicii, když už ne těm největším, ale v této chvíli patřily jeho myšlenky silné kořalce v komnatě, kterou si zabral jako pracovnu.

Už byl v půli cesty přes tarabonský koberec nesmírné ceny, s modrými, šarlatovými a zlatými vzory, oči upíral na vyřezávanou skříňku, v níž byla stříbrná karafa s dvakrát destilovanou kořalkou, když si náhle uvědomil, že není sám. U vysokého nízkého okna, z něhož bylo vidět do jedné stromy zastíněné zahrady, stála jakási žena v přiléhavých, světle červených šatech. Medové vlasy měla spletené do cůpků, které jí spadaly na ramena. Mlžný závoj její obličej v nejmenším nezakrýval. Byla mladá a hezká, s poupětem úst a velkýma hnědýma očima. Takhle oblečená, to jistě nebyla žádná služka.

„Kdo jsi?“ chtěl vědět podrážděně. „Jak ses sem dostala? Okamžitě odejdi, nebo tě nechám vyhodit na ulici.“

„Hrozby, Borsi? Hosta by sis měl víc považovat, ne?“

To jméno mu projelo až do páteře. Než si to uvědomil, tasil meč a vrhl se jí po hrdle.

Něco ho zachytilo – vzduch se změnil v protivný rosol – něco ho přinutilo pokleknout, drželo ho to od krku dolů. Sevřelo se mu to kolem zápěstí, až mu zapraskaly kosti. Ruka se mu prudce otevřela a meč mu vypadl. Síla. Používala na něj jedinou sílu. Tarvalonská čarodějnice. A jestli znala jeho jméno...

„Vzpomínáš si,“ řekla žena a přistoupila blíž, „na schůzku, kde se objevil sám Ba’alzamon a ukázal nám tváře Matrima Cauthona, Perrina Aybary a Randa al’Thora?“ Ta jména skoro vyplivla, zvláště to poslední. Očima mohla vrtat díry do oceli. „Vidíš? Vím, kdo jsi, ano? Přislíbil jsi svou duši Velikému pánu Temnoty, Borsi.“ Náhle se rozesmála a znělo to jako malé zvonečky.

Carridinovi na čele vyrazil pot. Nejen odporná tarvalonská čarodějnice. Černá adžah. Byla černá adžah. Myslel si, že za ním přijde myrddraal. Myslel si, že ještě bude mít trochu času. Víc času. Ale ne. „Snažil jsem se ho zabít,“ blekotal. „Randa alThora. Snažil jsem se! Ale nemůžu ho najít. Nemůžu! Řekli mi, že když neuspěju, pobijí mi rodinu, jednoho po druhém. Slíbili mi, že já budu poslední! Mám ještě bratrance. Synovce. Neteře. Mám další sestru! Musíš mi dát víc času!“

Ona tam jen stála, upírala na něj ty pronikavé hnědé oči a kypré rtíky měla zvlněné v úsměvu. Poslouchala, když vyplivl, kde je možné najít Vanoru, kde leží její ložnice, jak ráda jezdí sama po lese za Carmerou. Možná, kdyby vykřikl, přiběhly by sem stráže. Možná by ji zabily. Otevřel víc ústa – a ten hustý, neviditelný rosol mu pronikl do úst a přinutil ho otevřít čelisti, až mu zapraskalo v kloubech. Rozevřel chřípí a zoufale nasával vzduch. Stále mohl dýchat, ale nemohl křičet. Ven se dostalo jen tlumené sténání, jako když žena kvílí za zdí. Chtěl ječet.

„Velice mě bavíš,“ řekla žena s medovými vlasy nakonec. „Jaichim. To je jméno vhodné pro psa, myslím. Chtěl bys být mým pejskem, Jaichime? Když budeš hezky hodný pejsek, mohla bych ti dovolit dívat se, jak jednoho dne Rand al’Thor umírá, ano?“

Chvíli trvalo, než její slova pronikla až k němu. Jestli má vidět, jak Rand al’Thor umírá, nechtěla... Nechtěla ho zabít, zaživa stáhnout z kůže, dělat věci, vedle nichž, jak usoudil, by stažení z kůže byla úleva. Po tváři mu stékaly slzy. Roztřásl se, jak začal vzlykat úlevou, tedy pokud se mohl třást, jak byl v pasti. To, co ho drželo, náhle zmizelo, a on, stále plačící, přepadl dopředu. Nemohl přestat vzlykat.

Žena si klekla vedle něj, zajela mu rukou do vlasů a zvedla mu hlavu. „Takže teď mě budeš poslouchat, ano? Smrt Randa al’Thora je záležitost pro budoucnost, a uvidíš ji jenom tehdy, když budeš hodný pejsek. Nyní povedeš bělokabátníky do panaršina paláce.“

„J-jak t-to v-víš?“

Žena mu zatřásla hlavou ze strany na stranu, a nijak jemně. „Hodný pejsek nedává své paní otázky. Já hodím klacík, ty ho přineseš. Ano? Ano.“ Její úsměv byl jen zábleskem zubů. „Budou při tom nějaké těžkosti? Je tam panaršina legie, tisíc mužů, spí v chodbách, ve výstavních síních, na nádvořích. Ty tolik bělokabátníků nemáš.“

„Oni...“ Musel se odmlčet a polknout. „Oni nebudou dělat potíže. Oni uvěří, že Amathera byla vybrána shromážděním. Právě shromáždění musí –“

„Nenuď mě, Jaichime. Mně je jedno, jestli pobiješ celé shromáždění, dokud udržíš panaršin palác. Kdy vyrazíš?“

„To... to zabere tak tři čtyři dny, než Andrik dodá záruky.“

„Tři nebo čtyři dny,“ zamumlala napůl k sobě. „No dobře. Menší odklad by neměl způsobit žádné potíže.“ Napadlo ho, jaký odklad měla na mysli, když mu podtrhla i ten zbyteček pevné půdy pod nohama. „Ovládneš palác a pošleš panaršiny milé vojáčky pryč.“

„To nejde,“ zalapal po dechu, a ona mu zvrátila hlavu tak tvrdě, až nevěděl, jestli mu dřív zlomí vaz, nebo mu vyrve všechny vlasy. Neodvažoval se jí vzepřít. Do těla se mu zabodlo tisíc neviditelných jehliček, do obličeje, do hrudi, do zad, do paží a nohou, všude. Byly neviditelné, ale byl si jist, že pro to nejsou o nic méně skutečné.

„Nejde, Jaichime?“ prohodila žena tiše. „Nejde je slovo, které velice nerada slyším.“

Jehličky se zabodly hlouběji. Carridin zasténal, ale musel jí to vysvětlit. Co chtěla, opravdu nešlo. Jak spěchal, začal funět. „Jakmile bude Amathera uvedena jako panarcha, bude legii velet ona. Když se pokusím ovládnout palác, obrátí je proti mně, a Andrik jí pomůže. Neexistuje způsob, jak palác udržet proti legii a proti těm vojákům, které Andrik může sebrat z pevností prstence.“

Studovala ho tak dlouho, až se začal potit. Neodvážil sebou ani trhnout, skoro nemrkl. Těch tisíc bodavých jehel mu to nedovolilo.

„S panarchou se to vyřídí,“ řekla nakonec. Jehličky zmizely a ona vstala.

Carridin vstal také a snažil se sebrat. Třeba by bylo možné dosáhnout nějaké dohody. Ta žena teď zřejmě byla ochotna poslouchat důvody. Nohy se mu třásly strachem, ale přiměl se mluvit co nejpevnějším hlasem. „I kdybys dokázala ovlivnit Amathera –“

Uťala ho. „Říkala jsem ti, abys mi nekladl otázky, Jaichime. Hodný pejsek svou paničku poslouchá, ano? Slibuji ti, že jestli to neuděláš, budeš mě ještě prosit, abych ti našla myrddraala, co by si s tebou pohrál. Rozumíš mi?“

„Rozumím,“ vydechl těžce. Ona na něj dál upírala oči a on po chvíli pochopil. – „Udělám, co říkáš... paní.“ Při pohledu na její krátký, pochvalný úsměv zrudl. Pohnula se ke dveřím a obrátila se k němu zády, jako by byl opravdu pes, a to bezzubý pes. „Jak...? Jak se jmenuješ?“

Její úsměv byl tentokrát sladký, a posměšný. „Ano. Pejsek by měl znát jméno své paničky. Jmenuji se Liandrin. Ale to jméno pejskovi nikdy nesmí přejít přes rty. Pokud ano, budu s tebou velice nespokojená.“

Když se za ní zavřely dveře, Carridin se dopotácel k židli s vysokým opěradlem vyloženým slonovinou a sesul se na ni. Kořalku nechal, kde byla. Díky tomu, jak se mu obracel žaludek, by z ní začal zvracet. Jaký zájem mohla mít na panaršině paláci? Byla to nejspíš nebezpečná cesta k přemýšlení, ale i když oba sloužili stejnému pánovi, cítil k té tarvalonské čarodějnici jen odpor.

Nevěděla toho tolik, kolik si myslela, že ví. S královskými zárukami v rukou si mohl udržet Tamrina a vojsko dál od těla hrozbou odhalení, a Amatheru také. Ale oni stále mohli vybudit dav. A velícího kapitána by to celé mohlo víc než jen rozčílit. Mohl by uvěřit, že Carridin touží po osobní moci. Carridin svěsil hlavu do dlaní a představil si, jak Niall podepisuje jeho rozsudek smrti. Zatkli by ho jeho vlastní muži, a pověsili. Kdyby mohl zařídit smrt té čarodějnice... Ale ona mu slíbila, že ho ochrání před myrddraaly. Znovu mu bylo do breku. Ona tu ani nebyla, a přesto ho držela stejně pevně jako předtím, na obou nohou měl ocelové okovy a kolem krku oprátku.

Musí z toho být cesta ven, ale ať se podíval kam chtěl, všude jen číhala další past.

Liandrin se nesla chodbami a snadno se vyhnula sluhům i bělokabátníkům. Když vyšla z malých zadních dvířek do úzké uličky za palácem, vysoký mladý strážný na ni hleděl se směsicí úlevy a znepokojení. Ten malý trik, kdy někoho přiměla, aby poslouchal, co mu podsunula – jen s pomocí maličkého pramínku jediné síly – na Carridina nepotřebovala, ale tohoto mladého blázna snadno přesvědčila, že by ji měl pustit dovnitř. Liandrin mu s úsměvem pokynula, aby se k ní naklonil. Ten hubený trouba se zakřenil, protože očekával hubičku, jeho úsměv však ztuhl, když mu vrazila úzkou čepel do oka.

Když padal jako pytel masa bez kostí, Liandrin hbitě odskočila stranou. Teď už o ní nepromluví ani náhodou. Na rukou jí nezůstala ani kapka krve. Liandrin zatoužila po tom, aby uměla zabíjet s pomocí jediné síly jako Chesmal, nebo dokonce i jen jako Rianna. Zvláštní, že schopnost zabíjet s pomocí síly, zastavit srdce nebo uvařit krev v žilách, musela být tak blízce spojena s léčením. Ona sama nedokázala vyléčit o moc víc než odřeniny či modřiny. Ne že by o to měla nějaký zvláštní zájem.

Její otevřená nosítka, červeně lakovaná a vyložená zlatem a slonovinou, čekala na konci uličky spolu s její osobní stráží tvořenou tuctem velkých chlapů, s tvářemi připomínajícími vyhladovělé vlky. Když vyšli do ulic, muži si snadno vynutili průchod mezi davy lidí. Prostě oštěpy ztloukli každého, kdo nebyl dost rychlý, aby uhnul stranou. Všichni byli samozřejmě oddáni Velikému pánu Temnoty, a i když přesně nevěděli, kdo je ona, věděli, že jiní muži zmizeli, muži, kteří nedokázali správně sloužit.

Dům, který spolu s ostatními zabrala, dvě rozlehlá poschodí s plochou střechou, z bíle omítnutého kamene, na úbočí pod Veranou, nejvýchodnějším poloostrovem Tanchika, patřil kupci, jenž také složil přísahy Velikému pánu. Liandrin by byla dala přednost paláci – jednoho dne možná bude mít královský palác na Masetě. Vyrůstala s pohledem závistivě upřeným na paláce urozených pánů, ale proč by se měla spokojit jen s něčím takovým? – přesto dávalo smysl zůstat ještě chvíli vskrytu. Nebylo možné, aby ty hlupačky v Tar Valonu vytušily, že jsou v Tarabonu, ale Věž je zcela určitě pronásledovala a mazlíčkové Siuan Sanche mohli čmuchat kdekoliv.

Brána vedla na malé nádvoří bez oken, kromě horního poschodí. Liandrin nechala stráže i nosiče tady a sama spěchala dovnitř. Kupec měl pár sloužících, všichni také přísahali Velikému pánu, jak je ujišťoval, což však nestačilo, aby se postarali o jedenáct žen, které se zřídka vydávaly ven. Jedna, hezká, i když rozložitá žena s tmavými copy jménem Gyldin, právě zametala červenobílé dlaždice vstupní haly, když Liandrin vstoupila.

„Kde jsou ostatní?“ chtěla vědět černá adžah.

„V předním obývacím pokoji.“ Gyldin ukázala k dvojitému oblouku dveří napravo, jako by Liandrin nevěděla, kde to je.

Liandrin stiskla rty. Ta žena neudělala pukrle. Nepoužila žádné uctivé oslovení. Pravda, nevěděla, kdo Liandrin ve skutečnosti je, ale Gyldin určitě musela vědět, že je dost vysoko postavená, aby mohla vydávat rozkazy, které bylo nutné poslouchat. Dost na to, aby poslala toho tlustého kupce, s poklonami a celou rodinou, aby se šli plazit někam jinam. „Máš tu uklidit, ano? Ne tu jen tak postávat? No, tak uklízej! Všude je prach. Jestli večer najdu jenom zrníčko prachu, ty krávo jedna, nechám tě zřezat!“ Pevně stiskla rty. Napodobovala způsob, jakým urození a bohatí mluvili, už tak dlouho, že občas zapomněla na to, jak její otec prodával ovoce z vozíku, a přesto ve chvíli hněvu zase mluvila stejně jako obyčejní chudáci. Příliš velké napětí. Příliš dlouhé čekání. Ještě naposledy štěkla: „Dělej!“ a vstoupila do pokoje a práskla za sebou dveřmi.

Ostatní tu nebyly všechny, což Liandrin podráždilo ještě víc, ale bylo jich tu dost. Eldrith Jhondar s kulatou tváří, sedící u lapisem vykládaného stolku pod závěsem na jedné z bíle omítnutých stěn, si dělala pečlivé poznámky z otrhaného rukopisu. Občas si nepřítomně očistila hrot brku o rukáv tmavých vlněných šatů. Marillin Gemalphin seděla u úzkého okna, modré oči zasněně upírala na maličký vodotrysk šumící na malém nádvoří a nepřítomně drbala za ušima hubenou žlutou kočku. Očividně si nijak nevšímala toho, jak má na zelených hedvábných šatech všude chlupy. S Eldrith byly obě z hnědého adžah, ale kdyby se Marillin někdy dozvěděla, že Eldrith je důvod, proč všechny zatoulané kočky, které neustále přinášela, mizejí, nastaly by potíže.

Bývaly z hnědého. Občas bylo těžké si zapamatovat, že to již neplatí nebo že ona sama již nepatří k červenému. Ještě i teď, když se otevřeně zavázaly černému adžah, toho zůstalo tolik, co je jasně označovalo za členky jejich starých adžah. Vezměte si třeba bývalé dvě zelené sestry. Jeaine Caide s měděnou pletí a labutí šíjí na sobě vždycky měla ty nejtenčí, nejpřiléhavější hedvábné šaty, jaké dokázala najít – dnes byly bílé – a smála se, že ty šaty budou muset stačit, když v dnešní době není v Tarabonu nic, co by přitáhlo pohled mužů. Jeaine byla z Arad Domanu. Domanské ženy byly nechvalně vyhlášené svými pobuřujícími šaty. Asne Zeramene, s tmavými vlasy, zešikmenýma očima a velkým nosem, vypadala skoro ponuře ve světle zelených šatech, prostě střižených a s vysokým límečkem, ale Liandrin ji nejednou slyšela, jak lituje, že musela opustit své strážce. A co se týkalo Rianny Andomeran... Černé vlasy s jasným bílým pramenem nad levým uchem lemovaly tvář tak chladnou a nadutou, jakou dokázaly nasadit jen bílé.

„Je to hotovo,“ oznámila jim Liandrin. „Jaichim Carridin přesune své bělokabátníky do panaršina paláce a udrží ho pro nás. Ještě neví, že budeme mít hosty... samozřejmě.“ Objevilo se několik zamračení. Změna adžah rozhodně nezměnila vztah žen k mužům, kteří nenáviděli ženy, jež mohly usměrňovat. „Je tu jedna zajímavá věc. On si myslel, že jsem ho tam přišla zabít. Za to, že nedokázal zabít Randa al’Thora.“

„To nedává smysl,“ řekla Asne a zamračila se. „Musíme ho spoutat a ovládnout, ne ho zabít.“ Náhle se zasmála, měkce a tiše, a opřela se. „Jestli existuje způsob, jak ho ovládnout, nevadilo by mi připoutat ho k sobě. Je to pohledný mladý muž, aspoň podle toho mála, co jsem viděla.“ Liandrin si odfrkla. Ona muže neměla ráda vůbec.

Rianna ustaraně potřásla hlavou. „Dává to znepokojující smysl. Naše rozkazy z Věže byly naprosto jasné, a přesto je jasné, že Carridin dostal jiné. Z toho mohu usoudit jen na rozpory mezi Zaprodanci.“

„Zaprodanci,“ zamumlala Jeaine a pevně zkřížila ruce na prsou. Tenké bílé hedvábí ještě víc poodhalilo její ňadra. „K čemu jsou dobré sliby, že budeme vládnout světu, až se Veliký pán vrátí, jestli nás předtím rozdrtí soupeřící Zaprodanci? Copak si některá z vás myslí, že bychom se jim mohly postavit?“

„Odřivous.“ Asne se rozhlédla kolem sebe a v zešikmených očích měla výzvu. „Odřivous zničí dokonce i jednoho ze Zaprodanců. A my máme možnost jej vytvořit.“ Jeden z ter’angrialů, které sebraly z Věže, černá tyč s dírou, na krok dlouhá, měl tento účel. Žádná z nich vlastně nevěděla, proč dostaly rozkaz ho sebrat, dokonce ani sama Liandrin. Příliš mnoho ter’angrialů bylo takových, vzaly je, protože to dostaly nařízeno, bez nějakého opodstatnění, ale některé rozkazy bylo nutné uposlechnout. Liandrin si přála, aby dokázaly získat alespoň jeden angrial.

Jeaine si ostře odfrkla. „Pokud by ho některá z nás dokázala ovládnout. Nebo jsi už zapomněla na tu jedinou zkoušku, kterou jsme se odvážily podstoupit, kdy mě to málem zabilo? A vypálilo to díru v obou bocích lodi dřív, než jsem to dokázala zastavit? Vážně by nám to prospělo, kdybychom se utopily dřív, než jsme se dostaly do Tanchika.“

„K čemu by nám byl odřivous?“ vyjela Liandrin. „Jestli dokážeme ovládnout Draka Znovuzrozeného, ať si Zaprodanci přijdou na způsob, jak se s námi vypořádat.“ Náhle si uvědomila přitomnost další osoby v místnosti. Gyldin v rohu otírala vyřezávanou židli s nízkým opěradlem. „Co tady děláš, ženská?“

„Uklízím.“ Tmavovlasá žena se bezstarostně narovnala. „Řekla jsi mi, abych uklidila.“

Liandrin na ni málem udeřila jedinou silou. Málem. Ale Gyldin určitě nevěděla, že jsou Aes Sedai. Kolik toho ta žena zaslechla? Nic důležitého. „Zajdi za kuchařem,“ řekla Liandrin s chladným vztekem, „a řekni mu, aby tě spráskal. A pořádně! A nedostaneš nic k jídlu, dokud nebude prach pryč.“ Znovu. Ta žena ji znovu přiměla mluvit jako chudá holka.

Marillin vstala, téměř se otřela nosem kočce o čumáček a podala zvířátko Gyldin. „Ať dostane talíř smetany, až s tebou kuchař skončí. A trochu toho pěkného jehněčího. Nakrájej mu to hodně najemno. Už mu, chudáčkovi, nezůstalo moc zoubků.“ Gyldin se na ni bez mrkání dívala a Marillin dodala: „Něčemu snad nerozumíš?“

„Rozumím.“ Gyldin stiskla rty. Třeba nakonec pochopila. Byla pouhá služka, ne jim rovná.

Poté, co odešla s kočkou v náručí, Liandrin chvíli počkala a potom prudce otevřela dveře. Vstupní hala byla prázdná. Gyldin neposlouchala. Liandrin té ženské nevěřila. Ale vlastně ji nenapadl nikdo, komu by věřila.

„Musíme se věnovat tomu, co se týká nás,“ prohlásila napjatě a zavřela dveře. „Eldrith, už jsi v těch stránkách našla nějaký nový klíč? Eldrith?“

Kyprá žena sebou trhla a pak se na ně na všechny podívala a silně mrkala. Bylo to poprvé, co vůbec zvedla hlavu od otrhaného žlutého rukopisu. Zřejmě ji překvapilo, že vidí Liandrin. „Cože? Klíč? Aha. Ne. Je už tak dost těžké dostat se do královské knihovny. Kdybych sebrala jenom stránku, knihovníci by to okamžitě poznali. Ale kdybych se jich zbavila, už bych nikdy nic nenašla. To místo je hotové bludiště. Ne, tohle jsem našla v knihkupectví poblíž královského paláce. Je to zajímavý traktát o –“

Liandrin uchopila saidar a rozhodila stránky po podlaze. „Pokud to nejsou traktáty o tom, jak ovládnout Randa al’Thora, tak ať shoří! Co jsi zjistila o tom, co hledáme?“

Eldrith zamrkala na rozházené papíry. „No, je to v panaršině paláci.“

„To jsi zjistila přede dvěma dny.“

„A musí to být ter’angrial. Ovládnutí někoho, kdo může usměrňovat, musí vyžadovat jedinou sílu, a protože se jedná o specializované použití, tak jde určitě o ter’angrial. Najdeme ho ve výstavní síni nebo možná v panaršině sbírce.“

„Něco nového, Eldrith.“ Liandrin dalo spoustu práce, aby její hlas nezněl příliš pronikavě. „Našla jsi něco nového? Cokoliv?“

Žena s kulatou tváří nejistě zamrkala. „Vlastně... Ne.“

„Na tom nezáleží,“ prohlásila Marillin. „Za pár dní, jakmile si zvolí tu svou drahou panarchu, můžeme začít hledat, a i kdybychom musely prohlédnout každý svícen, najdeme to. Už to skoro máme, Liandrin. Uvážeme Randa al’Thora na vodítko a naučíme ho sednout a válet se na povel.“

„No ano,“ řekla Eldrith a šťastně se usmála. „Na vodítko.“

Liandrin doufala, že tomu tak bude. Čekání ji už unavovalo, unavovalo ji skrývání. Ať se o ní svět dozví. Ať lidé poklekají, jak jí bylo přislíbeno, když poprvé odmítla staré přísahy kvůli novým.

Egeanin poznala, že není sama, jakmile dveřmi od kuchyně vstoupila do malého domku, ale škrabošku i jutový pytel bezstarostně odhodila na stůl a došla k místu, kde vedle cihlového krbu stálo vědro s vodou. Když se sklonila, aby uchopila měděné držadlo, pravou rukou hmátla do mělké prohlubně, kde za vědrem byly odstraněny dvě cihly. Otočila se a narovnala s malou kuší v rukou. Kuše nebyla ani půl lokte dlouhá, neměla velkou sílu ani dostřel, ale ona ji vždycky měla nataženou, a černá skvrnka na ostré ocelové střele dokázala ve vteřině zabít.

Pokud si muž, ledabyle se opírající v rohu, kuše všiml, nedal to nijak najevo. Měl světlé vlasy a modré oči, byl ve středních letech a vypadal docela dobře, i když na její vkus byl trochu hubený. Určitě ji sledoval, jak přechází malý dvorek, skrze okénko se železnou mříží vedle sebe. – „Myslíš, že tě ohrožuji?“ zeptal se po chvíli.

Poznala známý přízvuk domova, ale kuši nesklonila. „Kdo jsi?“

Místo odpovědi muž opatrně strčil dva prsty do váčku u pasu – zřejmě tedy měl v pořádku zrak – a vyndal něco malého a plochého. Egeanin mu pokynula, aby to položil opatrně na stůl a zase ucouvl.

Teprve když byl zase docela v koutě, Egeanin přistoupila dost blízko, aby mohla zvednout, co tam položil. Aniž by od muže odtrhla oči či sklonila kuši, zvedla předmět tak, aby na něj viděla. Byla to malá slonovinová destička obroubená zlatem, na níž byl vyřezán krkavec a věž. Krkavec měl oči z černých safírů. Krkavec, symbol císařské rodiny. Věž Krkavců, symbol císařské spravedlnosti.

„Normálně by to stačilo,“ sdělila muži, „ale jsme daleko od Seanchanu, v zemi, kde to nejpodivnější je zcela obvyklé.“

Muž se docela pobaveně usmál, sundal si kabátec, rozvázal košili a stáhl si ji. Na obou ramenou měl vytetovaného krkavce a věž.

Většina hledačů pravdy měla krkavce stejně jako věž, ale dokonce ani někdo, kdo by se odvážil ukrást odznak hledače, by se nenechal takto označit. Nosit krkavce znamenalo být majetkem císařské rodiny. Existoval starý příběh o jednom hloupém mladém pánovi a paní, kteří se v opilosti nechali potetovat. Odehrálo se to asi před třemi sty lety. Když to zjistila císařovna, nechala je přivést ke dvoru Devíti měsíců a drhnout podlahy. Tento chlapík mohl být jedním z jejich potomků. Značka krkavce byla navěky.

„Omlouvám se, hledači,“ řekla a odložila kuši. „Proč jsi zde?“ Nezeptala se na jméno. Ať by jí řekl cokoliv, mohla a nemusela to být pravda.

Muž ji nechal držet odznak, dokud se neuspěchaně neoblékl. Jemná připomínka. Ona byla kapitán a on majetek, ale on byl také hledačem, a podle zákona ji mohl předat k výslechu ze své vlastní pravomoci. Podle zákona měl právo ji poslat, aby si koupila provaz, kterým by ji mohl svázat, aby ji mohl vyslechnout přímo tady, a očekával by, že se s ním vrátí. Odmítnutí spolupráce s hledačem byl zločin. Egeanin nikdy za celý život na žádný zločin ani nepomyslela, stejně jako neuvažovala o velezradě proti Křišťálovému trůnu. Ale kdyby položil špatné otázky, vyžadoval špatné odpovědi... Kuši měla stále po ruce a Cantorin byl daleko. Divoké myšlenky. Nebezpečné myšlenky.

„Já sloužím velkopaní Suroth a corenne pro císařovnu,“ pravil hledač. „Kontroluji pokroky agentů, které velkopaní umístila do těchto zemí.“

Kontrola? Co se musí kontrolovat, a navíc hledačem? „O tomhle jsem nic z poštovních člunů neslyšela.“ Jeho úsměv se prohloubil a ona zrudla. Ovšem, posádky by se o hledači nezmínily. Přesto odpověděl, zatímco si zavazoval tkanice u košile.

„Pro své cesty nemůžu riskovat poštovní čluny. Použil jsem plavidla místního pašeráka, muže jménem Bayle Domon. Jeho lodi staví všude v Tarabonu a Arad Domanu, i mezi tím.“

„Slyšela jsem již o něm,“ podotkla Egeanin suše. „Všechno jde dobře?“

„Teď ano. Jsem rád, že alespoň ty jsi své příkazy pochopila správně. Z ostatních to pochopili pouze hledači. Je politováníhodné, že s Hailene není hledačů víc.“ Upravil si plášť na ramenou a sebral jí z ruky odznak hledače. „Došlo k nějakým nepříjemnostem ohledně návratu zběhů sul’dam. Takové zprávy nesmějí vejít v obecnou známost. Mnohem lepší je, když ty ženy prostě zmizí.“

Jen díky tomu, že neměla moc času na přemýšlení, dokázala Egeanin udržet bezvýraznou tvář. Sul’dam byly, jak jí bylo sděleno, po neúspěchu ve Falme ponechány na břehu. Některé možná zběhly. Velkopaní Suroth jí osobně předala rozkaz vrátit každou, kterou najde, ať už dobrovolně, nebo proti jejich vůli, a pokud to nebude možné, zbavit se jich. To poslední zřejmě byla jediná konečná možnost. Až doteď.

„Lituji, že v těchto zemích neznají kafu,“ poznamenal muž a usadil se ke stolu. „Dokonce i v Cantorinu mají kafu pouze urození. Aspoň tomu tak bylo, než jsem odešel. Třeba od té doby dorazily lodi se zásobami ze Seanchanu. Musí stačit čaj. Udělej mi čaj.“

Egeanin ho málem srazila ze židle. – Ten chlap byl majetek. A hledač. Uvařila mu čaj a stála u jeho židle s konvicí, aby mu mohla dolévat šálek. Překvapilo jí, že ji nepožádal, aby si nasadila závoj a zatančila mu kolem stolu.

Konečně dostala svolení se posadit, když mu sehnala brk a inkoust a papír, ale jen aby mu načrtla mapy Tanchika a jeho pevností, aby nakreslila každé další město i městys, o němž alespoň něco věděla. Napsala mu seznam nejrůznějších oddílů v poli, pokud znala jejich sílu, a to, komu byly zavázány věrností, i to, co odhadla o jejich záměrech.

Když skončila, muž nacpal papíry do kapsy a řekl jí, aby odeslala obsah jutového pytle nejbližším poštovním člunem, a odešel s jedním ze svých pobavených úsměvů řka, že by mohl její pokroky znovu zkontrolovat za pár týdnů.

Poté, co odešel, Egeanin ještě dlouho seděla. Každá mapa, kterou nakreslila, každý seznam, který sepsala, byl kopií papírů, jež dávno poslala po poštovním člunu. To, že ji to nechal udělat znovu pod jeho dohledem, mohlo být trestem za to, že jej přiměla ukázat své tetování. Gardisté smrtihlavové se svými krkavci se vychloubali, hledači to dělali zřídka. Mohlo to být tím. Aspoň že před jejím příchodem nešel dolů do sklepa. Nebo šel? Čekal tu jen tak, aby si mohli promluvit?

Pevný železný zámek visel zdánlivě nepoškozený na dveřích do chodby těsně za kuchyní, ale říkalo se, že hledači umějí otevřít zámek i bez klíče. Egeanin vytáhla klíč z váčku u pasu, zámek odemkla a sešla po úzkých schodech.

Odpadky pokrytý sklep osvětlovala jedna lampa na polici. Byly to jen čtyři cihlové stěny očištěné ode všeho, co by mohlo pomoci k útěku. Ve vzduchu visel slabý zápach vycházející z kyblíku s odpadky. Na straně proti dveřím seděla na několika hrubých vlněných pokrývkách sklesle žena ve špinavých šatech. Při zvuku Egeanininých kroků žena zvedla hlavu. V očích měla strach a prosbu. Byla to první sul’dam, kterou Egeanin našla. První a jediná. Egeanin už skoro přestala hledat poté, co našla Bethamin. A Bethamin byla od té doby ve sklepě, zatímco poštovní čluny připlouvaly a odplouvaly.

„Přišel někdo sem dolů?“ zeptala se Egeanin.

„Ne. Slyšela jsem nahoře kroky, ale... Ne.“ Bethamin natáhla ruce. „Prosím, Egeanin. Tohle je všechno chyba. Znáš mě deset let. Sundej mi to.“

Kolem krku měla stříbrný obojek připevněný k stříbrnému vodítku, vedoucímu k náramku ze stejného kovu, který visel na kolíku dva lokte nad její hlavou. Byla to skoro náhoda, že jí ho nasadila, prostě ji chtěla jen na chvíli zabezpečit. Potom se jí podařilo srazit Egeanin na zem. Vzápětí se Bethamin vrhla ke svobodě.

„Jestli mi ho přineseš, tak to udělám,“ pravila Egeanin rozzlobeně. Zlobila se kvůli mnoha věcem, ne kvůli Bethamin. „Přines mi a’dam sem, a já ti ho sundám.“

Bethamin se zachvěla a nechala ruce klesnout. „Je to chyba,“ zašeptala. „Hrozná chyba.“ Ale směrem k náramku se nepohnula.

První pokus o útěk skončil tak, že ležela a svíjela se nahoře na schodech a zvracela. Egeanin to ohromilo.

Sul’dam ovládaly damane, ženy, které mohly usměrňovat, prostřednictvím a’damu. Byly to damane, kdo mohl usměrňovat, ne sul’dam. Ale a’dam mohl ovládat jen ženu, která dokázala usměrňovat. Žádnou jinou ženu ani muže – mladí muži s touto schopností byli samozřejmě popraveni – jen ženu, která mohla usměrňovat. Žena, která měla tuto schopnost a která měla nasazený obojek, nemohla udělat víc než pár kroků bez toho, aby sul’dam měla nasazený náramek a tak dosáhla spojení.

Egeanin se cestou do schodů a při zamykání dveří cítila velice unavená. Chtěla si dát trochu čaje, ale to málo, které zanechal hledač, vystydlo, a jí se nechtělo vařit další. Místo toho se posadila a vytáhla z jutového pytle a’dam. Pro ni to bylo jen umně spojené stříbro. Nemohla ho použít a on jí nemohl ublížit, leda by ji s ním někdo udeřil.

I když se spojila s a’damem jen takto, popírajíc jeho schopnost ji ovládat, stačilo to, aby jí začal běhat mráz po zádech. Ženy, které mohly usměrňovat, byly nebezpečná zvířata spíš než lidé. To ony rozbily svět. Musely být ovládány, jinak by změnily každého ve svůj majetek. Tohle ji učili, tohle se učilo v Seanchanu přes tisíc let. Zvláštní, že se to nestalo i tady. Ne. Tohle byl nebezpečný, hloupý směr uvažování.

Strčila a’dam zpátky do pytle a umyla čajovou soupravu, aby se uklidnila. Měla ráda pořádek, a takový úklid kuchyně jí poskytl menší uspokojení. Než si to uvědomila, už si vařila konvici čaje pro sebe. Nechtěla myslet na Bethamin, a to bylo také nebezpečně hloupé. Posadila se zase ke stolu a zamíchala si med do čaje tak černého, jak jen ho dokázala vyrobit. Nebyla to kafa, ale bude to muset stačit.

Přes to, že všechno popírala, přes její prosby mohla Bethamin usměrňovat. Dokázaly to i ostatní sul’dam? Proto chtěla velkopaní Suroth, aby ty, které zůstaly ve Falme, byly všechny zabity? Bylo to nemyslitelné. Bylo to nemožné. Každoroční zkoušky po celém Seanchanu objevily každou dívku, která v sobě měla byť jen jiskřičku této schopnosti. Každá byla vymazána z občanských svitků, vymazána z rodinných záznamů a odvedena, aby se z ní mohla stát uvázaná damane. Ty samé zkoušky objevily dívky, které se mohly naučit nosit náramek sul’dam. Žádná žena neunikla každoročním zkouškám, dokud nebyla dost stará, aby již začala usměrňovat, pokud v ní ta jiskřička byla. Jak by mohla být byť jen jediná dívka vybrána za sul’dam, když byla damane? A přesto tu byla Bethamin, dole ve sklepě, držená a’damem jako kotvou.

Jedna věc byla jistá. Možnosti, které se tím odkrývaly, byly potenciálně nebezpečné. Zahrnovalo to urozené i hledače. Možná dokonce Křišťálový trůn. Odvážila by se velkopaní Suroth zadržet takovou informaci před císařovnou? Pouhý kapitán lodi mohl s křikem umřít, kdyby se v takové společnosti třeba jen nevhodně zamračil, nebo by mohl zjistit, že je něčí majetek pro zábavu. Musí se dozvědět víc, má-li doufat, že se vyhne Smrti tisíců trhnutí. Pro začátek to znamenalo utratit víc peněz na Gelba a ostatní lasiččí otrapy, jako byl on, najít další sul’dam a zjistit, jestli je a’dam udrží. A potom... A potom se bude plavit mezi nezmapovanými útesy bez lodivoda na přídi.

Dotkla se kuše stále ležící na stole s tou smrtonosnou šipkou a uvědomila si, že jisté je ještě něco. Nedovolí hledačům, aby ji zabili. Nejen proto, aby pomohli udržet velkopaní Suroth její tajemství. A možná ani z žádného jiného důvodu. Ta myšlenka se děsivě blížila velezradě, ale nedala se zahnat.