Stín se šíří

54 Cesta do paláce

Sedíc na konci káry s velkými koly, hrkotající křivolakými uličkami Tanchika za čtyřmi zpocenými muži, se Elain za mlžným závojem, který jí zakrýval od očí po bradu, mračila a podrážděně kopala bosýma nohama. Pokaždé, když vůz nadskočil na dláždění, cvakly jí zuby. Čím víc se zapírala do hrubých dřevěných desek dna káry, tím horší to bylo. Nyneivě to však starosti nedělalo. Nadskakovala jako Elain, ale lehce se mračila a pohled měla obrácený do sebe, takže si okolí skoro neuvědomovala. A Egeanin, tlačící se k Nyneivě z druhé strany, se závojem a tmavými vlasy spletenými do cůpků, jež jí spadaly na ramena, se s rukama zkříženýma na prsou pohupovala spolu s károu. Nakonec Elain Seanchanku napodobila. Sice nemohla zabránit, aby nevrážela do Nyneivy, ale už neměla pocit, že jí spodní zuby zarazí horní do čelisti.

Byla by ráda šla pěšky, dokonce i bosky, ale Bayle Domon tvrdil, že by to nevypadalo dobře. Lidé by se mohli divit, proč ženy nejedou, když je tu jasně dost místa, a poslední věc, kterou chtěly, byla, aby se nad nimi někdo zamýšlel. Jistě, Domon se nemusel drncat jako pytel tuřínů. Ten si pohodlně šel před vozem s deseti z dvacítky námořníků, které s sebou vzal jako doprovod. Víc by vypadalo podezřele, prohlašoval. Elain tušila, že by jich neměl tolik, kdyby nebylo jí a druhých dvou žen.

Bezmračná obloha nad jejich hlavami byla ještě šedá, i když než vyrazili na cestu, objevily se na ní první paprsky. Ulice byly stále většinou prázdné a panovalo tu ticho porušované pouze hrkotáním káry a skřípěním její osy. Až se nad obzor vyhoupne slunce, lidé začnou vycházet, ale teď Elain viděla jen tu a tam hlouček mužů v pytlovitých kalhotách a tmavých kuželovitých čapkách, pelášících někam s výrazem lidí, kteří nemají za lubem nic dobrého, dokud se ještě drží tma. Kus starého plátna, jímž byl převázán náklad, byl pečlivě upravený tak, aby bylo vidět, že zakrývá jen tři velké koše, ale i tak se občas někteří muži zastavili jako smečka psů, zároveň zvedli zahalené tváře a očima sledovali káru po ulici. Dvacítka mužů se širokými meči a kyji však bylo očividně příliš mnoho, protože všichni nakonec odspěchali pryč.

Kola zajela do velké díry, kde byly dlažební kameny vyryty během nepokojů. Vůz pod Elain jako by upadl a ona si málem ukousla jazyk, když se její pozadí s tvrdým drcnutím zase setkalo se dnem káry. Egeanin a ty její ledabyle zkřížené ruce! Elain se chytila za okraj káry a zamračila se na Seanchanku. A zjistila, že má stisknuté rty a také se drží oběma rukama.

„Koneckonců to není úplně stejné jako stát na palubě,“ prohodila Egeanin s pokrčením ramen.

Nyneiva se lehce zamračila a snažila se od Seanchanky odsunout, i když jak by to mohla zvládnout, aniž by vlezla Elain na klín, to bylo těžké pochopit. „Musím si promluvit s mistrem Baylem Domonem,“ zamumlala významně, jako by kára nebyla její nápad. Při dalším zhoupnutí jí cvakly zuby.

Všechny tři na sobě měly sepranou hnědou vlnu, sice tenkou, ale škrábající a nepříliš čistou, prostě šaty chudých selek, jež ve srovnání s přiléhavým hedvábím podle Rendřina vkusu vypadaly jako beztvaré pytle. Uprchlice z venkova, které si vydělávají na jídlo, jak jen to jde. Tohle měly představovat. Egeaninina úleva při prvním pohledu na tyto šaty byla jasně viditelná a téměř tak zvláštní jako její přítomnost na káře. Elain by si nikdy nepomyslela, že to druhé je vůbec možné.

Hodně to probírali – tak to nazývali muži – v Komnatě padajících kvítků, ale ona s Nyneivou jim většinu hloupých námitek rozmluvily a zbytek ignorovaly. Ony dvě se musejí dostat do panaršina paláce, a to co nejdřív. Tehdy Domon vznesl další námitku, která nebyla tak pitomá jako ostatní.

„Samotný do paláce jít ale nemůžete,“ mumlal vousatý pašerák s pohledem upřeným na své pěsti položené na stole. „Říkáte, že nebudete usměrňovat, leda byste musely, abyste nevarovaly černý Aes Sedai.“ Ani jedna nepovažovala za nutné zmiňovat se o jednom ze Zaprodanců. „Tak musíte mít svaly, aby mávaly klackama, když na to přijde, a oči, aby vám hlídaly záda, taky nebudou od věci. Mě tam znají, teda sloužící. Taky jsem nosíval dárky starý panarše. Půjdu s váma.“ Potřásl hlavou a zavrčel: „Kvůli vám teďko strkám hlavu na špalek, protože jsem vás nechal ve Falme. Ať se picnu, jestli ne! No, teď to vyrovnáme. Proti tomuhle nemůžete nic namítat! Půjdu s váma.“

„Ty jsi hlupák, Illiánče,“ ucedil Juilin opovržlivě, než stačily s Nyneivou otevřít ústa. „Myslíš, že ti Tarabonští dovolí potulovat se po paláci, jak se ti zlíbí? Tlustému pašerákovi z Illianu? Já vím, jak to chodí mezi sloužícími, jak sklopit hlavu, aby si nějaký šlechtic s prázdnou hlavou myslel...“ Spěšně si odkašlal, a aniž se podíval na Nyneivu – nebo na ni! – rychle pokračoval dál. „Já bych měl jít s nimi.“

Tom se oběma mužům vysmál. „Copak si myslíte, že některý z vás se může vydávat za Taraboňana? Já můžu, díky tomuhle.“ Klouby rukou si uhladil kníry. „Kromě toho, nemůžete pobíhat kolem panaršina paláce s palicí nebo holí. Je nutná jemnější... metoda ochrany.“ Mávl rukou, a náhle se mu v ní objevil nůž, protočil se mu mezi prsty a stejně rychle zase zmizel. Elain si myslela, že v rukávě.

„Všichni víte, co dělat,“ štěkla Nyneiva, „a to nemůžete, když nás budete hlídat jako párek husiček na jarmark!“ Zhluboka se nadechla a pokračovala mírnějším tónem. „Kdyby existoval způsob, jak by mohl jeden z vás jít s náma, ocenila bych nejmíň jedny oči navrch, ale to nejde. Musíme jít samy, zdá se, a tím je to vyřízený.“

„Já můžu jít s vámi,“ oznámila náhle Egeanin z rohu, kde ji nechala Nyneiva stát. Všichni se k ní obrátili. Ona se na ně zamračila, jako by si nebyla jistá sama sebou. „Tyhle ženy jsou temné družky. Měly by být přivedeny před soud.“

Elain ta nabídka prostě překvapila, ale Nyneiva, jíž zbělely koutky úst, vypadala připravená té ženě pěkně umýt hlavu. „Myslíš, že bychom ti věřili, Seanchanko?“ pravila chladně. „Než odejdeme, ty budeš bezpečně zamčená ve skladišti, ať to bude chtít přesvědčování –“

„Skládám přísahu na svou naději na vyšší jméno,“ skočila jí do řeči Egeanin a dala si ruce na srdce, jednu přes druhou, „že vás žádným způsobem nezradím, že vás poslechnu a budu vám hlídat záda, dokud nebudete bezpečně venku z panaršina paláce.“ Pak se třikrát poklonila, hluboce a formálně. Elain neměla tušení, co ta „naděje na vyšší jméno“ znamená, ale od Seanchanky to rozhodně znělo zavazujícně.

„Ona to dokáže,“ připustil Domon neochotně. Pohlédl na Egeanin a zavrtěl hlavou. „Ať se picnu, jestli je mezi mýma chlapama víc jak dva tři, na který bych si vsadil, peníz proti penízu, proti ní.“

Nyneiva se na ni zamračila, sevřela půl tuctu dlouhých copů do pěsti a schválně za ně zatáhla.

„Nyneivo,“ pronesla pevně Elain, „ty sama jsi říkala, že bys ráda další pár očí, a já bych to rozhodně ocenila také. Kromě toho, jestli to máme zvládnout bez usměrňování, nebude mi vadit mít někoho, kdo dokáže zvládnout vlezlého strážného, bude-li to třeba. Já neumím tlouci muže pěstmi, a ty také ne. Vzpomínáš, jak umí ona bojovat.“

Nyneiva se zlobně podívala na Egeanin a pak se zamračila na Elain. Nato se zadívala na muže, jako by jí kuli pikle za zády. Ale nakonec kývla.

„Dobrá,“ řekla Elain. „Mistře Domone, to znamená troje šaty, ne dvoje. Vy tři byste se měli hned vydat na cestu. Chceme vyrazit za svítání.“

Kára se poněkud kodrcavě zastavila, což vytrhlo Elain z rozjímání.

Opěšalí bělokabátníci vyslýchali Domona. Odsud vedla ulice na náměstí za panaršiným palácem, na mnohem menší náměstí, než se rozkládalo před ním. Vzadu stál palác jako hromady bílého mramoru, štíhlé věže se stuhami kamenných krajek a sněhobílé kupole se zlatými vršky, zakončené zlatými fiálami či korouhvičkami. Ulice po obou stranách paláce byly mnohem širší než většina ostatních v Tanchiku, a rovnější.

Pomalý klapot podkov na širokých dlažebních kamenech náměstí ohlásil dalšího jezdce, vysokého muže ve vyleštěné přilbici a zbroji lesknoucí se pod bílým pláštěm se zlatým slunečním kotoučem a rudou pastýřskou holí. Elain sklonila hlavu. Čtyři uzly hodnosti pod planoucím sluncem jí prozradily, že je to Jaichim Carridin. Ten muž ji sice nikdy neviděl, ale kdyby si všiml, jak na něj zírá, mohl by se začít divit proč. Kůň však proklapal přes náměstí bez zastávky.

Egeanin také skláněla hlavu, ale Nyneiva se za inkvizitorem otevřeně mračila. „Ten chlap má kvůli něčemu velký starosti,“ zabručela. „Doufám, že neslyšel –“

„Panarcha je mrtvá!“ křikl odněkud přes náměstí jakýsi muž. „Zabili ji!“

Nedalo se poznat, kdo to křičel, ani odkud. Ulice, kam až Elain dohlédla, byly blokovány bělokabátníky na koních.

Když se ohlédla ulicí, kterou kára právě prohrkotala, zatoužila, aby stráže Domona vyslechly rychleji. Za prvním ohybem se sbíhali lidé, pobíhali kolem a vyhlíželi nahoru směrem k náměstí. Zdálo se, že Tom a Juilin odvedli dobrou práci, když v noci šířili poplašné zvěsti. Teď jen kdyby to nevybuchlo, zatímco tu ony sedí uprostřed. Kdyby teď došlo k pouličním nepokojům... Jediný důvod, proč se jí netřásly ruce, byl ten, že pevně svírala okraj vozíku. Světlo, lůza tady a černé adžah uvnitř, možná i Moghedien... Jsem tak vyděšená, až mi vyschlo v ústech. Nyneiva a Egeanin také pozorovaly houstnoucí dav dole v ulici a ani nemrkly, natož aby se třásly. Já nebudu zbabělá. Nebudu!

Kára poskočila dopředu a Elain si vydechla úlevou. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že od druhých dvou žen slyšela dvojitou ozvěnu.

Před bránou, která byla jen o málo širší než Domonův vozík, je zase zastavili, tentokrát to byli muži ve špičatých přilbicích a s kyrysy, kteří měli na prsou zlatý strom. Vojáci panaršiny legie. Tentokrát trval výslech kratší dobu. Elain měla dojem, že viděla, jak malý váček změnil majitele, a pak byli vpuštěni dovnitř a překodrcali hrubě vydlážděný dvorek před kuchyněmi. Až na Domona zůstali námořníci venku s vojáky.

Elain seskočila na zem, jakmile se kára zastavila, a nakrčila na dláždění bosé prstíky. Nerovné kameny byly dost tvrdé. Bylo těžké uvěřit, že tenká podrážka střevíčků činí takový rozdíl. Egeanin se vyškrábala nahoru, aby dolů podala koše. Nyneiva si dala první koš na záda, jednu ruku ohnula pod dno a druhou přes rameno přidržela okraj. Koš byl téměř po vrch plný dlouhých bílých papriček, trošičku scvrklých po dlouhé cestě až ze Saldeie.

Když Elain přebírala svůj koš, Domon přešel na konec káry a předstíral, že kontroluje náklad ledových papriček. „Bělokabátníci a panaršina legie jsou, zdá se, na pěsti,“ zamumlal při ohmatávání zboží. „Ten poručík říkal, že legie by dokázala ochránit panarchu sama, kdyby většinu legionářů neposlali hlídat pevnosti prstence. Jaichim Carridin má přístup k panarše, ale pan kapitán legie ne. A nijak je netěší, že všechny stráže uvnitř jsou z civilní hlídky. Podezíravý muž by mohl říct, že někdo chce, aby se panaršiny stráže hlídaly navzájem víc než co jinýho.“

„To je dobrý vědět,“ odpověděla Nyneiva tiše, aniž se na něj podívala. „Já vždycky říkala, že když posloucháš chlapský klepy, dozvíš se spoustu užitečných věcí.“

Domon kysele zavrčel. „Vezmu vás dovnitř, pak se ale musím vrátit ke svejm chlapům, aby se náhodou nedostali mezi tu lůzu.“ Každý námořník z každé lodi, kterou měl Domon v přístavu, byl venku v ulicích za palácem.

Elain zvedla svůj koš na záda a následovala druhé dvě ženy za ním, hlavu držela sklopenou a při každém kroku sebou trhla, dokud se nedostala na rudohnědé dlaždice v kuchyni. Místnost byla plná vůně koření a připravovaných pokrmů a omáček.

„Ledový papričky, pro panarchu,“ ohlásil Domon. „Dar od Bayleho Domona, dobrýho rejdaře z tohodle města.“

„Další ledový papričky?“ ozvala se statná žena s tmavými copy v bílé zástěře a všudypřítomném závoji, která skoro nevzhlédla od stříbrného podnosu, na němž mezi talíři z tenkého zlatého porcelánu Mořského národa přerovnávala ozdobně složený bílý ubrousek. V kuchyni byl ještě asi tucet nebo víc žen v zástěrách, a navíc dvojice chlapců otáčejících pečení na rožních u dvou ze šesti ohnišť, ale ona byla jasně vrchní kuchařka. „No, panarše, zdá se, ty poslední chutnaly. Do spíže támhle.“ Nejasně mávla směrem ke dveřím na druhé straně místnosti. „Nemám čas se teď s tebou otravovat.“

Cestou za Nyneivou a Egeanin Elain upírala oči na podlahu, potila se, a nebylo to kvůli žáru ze železných pecí a ohnišť. Vedle jednoho ze širokých stolů stála hubená žena v zeleném hedvábí netarabonského střihu a drbala za ušima hubenou mourovatou kočku, která lízala smetanu z porcelánové misky. Marillin Gemalphin, kdysi z hnědého, nyní z černého adžah. Kdyby vzhlédla od té kočky, kdyby si uvědomila jejich přítomnost, nepotřebovala sama usměrňovat, aby poznala, že dvě z nich můžou. Tak blízko by tu schopnost dokázala vycítit.

Když Elain bokem zavírala dveře od spíže, kapal jí z nosu pot. „Viděli jste ji?“ vyptávala se tichým hlasem a nechala koš málem spadnout na podlahu. Škvíry vyřezané do omítnuté stěny těsně pod stropem sem propouštěly matné světlo z kuchyně. Místnost byla zastavěná vysokými stojany s policemi naloženými pytli a sáčky se zeleninou a velkými nádobami s kořením. Všude stály sudy a bedny a na hácích viselo na tucet stažených jehňat a dvakrát tolik oškubaných husí. Podle náčrtku, který jim společně namalovali Domon a Tom, byla tohle nejmenší spíž v paláci. „Tohle je nechutné,“ řekla Elain. „Vím, že Rendra má plnou kuchyň, ale ta aspoň kupuje, co potřebuje, když může. Tihle lidé si hodují, zatímco –“

„Starosti si schovej, až s tím budeš moct něco udělat,“ řekla jí Nyneiva důrazným šeptem. Obrátila koš na podlahu a už si svlékala hrubé vesnické šaty. Egeanin již byla jen v košili. „Viděla jsem ji. Jestli chceš, aby se sem přišla podívat, co je to tu za hluk, tak mluv.“

Elain si odfrkla, ale nechala to být. Tolik hluku nenadělala. Stáhla si šaty a vyházela papričky z koše, stejně jako to, co bylo schováno pod nimi. Mezi jinými věcmi tam byly bílé šaty se zeleným páskem z jemné vlny se zeleným stromem, roztahujícím větve nad řádkou trojlístků, vyšitým nad levým ňadrem. Ušmudlaný závoj nahradila čistým, ze lnu škrábaného tak dlouho, že byl tenký jako hedvábí. Bílé střevíčky s vycpávanou podrážkou byly velmi příjemné poté, co si cestou od vozíku přes kuchyni pohmoždila nohy.

Seanchanka byla sice první venku ze starých šatů, ale zato poslední se dostávala do bílého odění mumlajíc přitom o „nedůstojném“ a „služebné", což nedávalo smysl. Ty šaty byly pro služku, celý smysl byl v tom, že služebné mohly jít v paláci kamkoliv, a palác měl služebných tolik, že tří navíc si nikdo nevšimne. A co se nedůstojného týkalo... Elain si vzpomínala, že trochu váhala nosit tarabonskou módu na veřejnosti, a dokonce ani takto tenká vlna nelnula k tělu tolik jako hedvábí. Egeanin zjevně měla velice přísné představy o cudnosti.

Nakonec si však přece jen dovázala poslední tkanici a selské šaty byly nacpány zpátky do košů a zakryty ledovými papričkami.

Marillin Gemalphin byla z kuchyně pryč, i když mourovatá kočka s potrhanýma ušima stále na stole lízala smetanu. Elain a druhé dvě ženy vyrazily ke dveřím, které vedly hlouběji do paláce.

Jedna z kuchtiček se mračila na kočku s rukou opřenou o kyprý bok. „Nejradši bych tu kočku uškrtila,“ bručela a světle hnědé copy jí zavířily, jak rozzlobeně zavrtěla hlavou. „Ona si líže smetanu, a protože já jsem si dala trochu smetany na ovoce ke snídani, zůstal mi jen chleba a voda!“

„Buď ráda, že už nejsi na ulici nebo se nehoupeš na šibenici.“ Vrchní kuchařka nemluvila nijak soucitně. „Když urozená paní řekne, žes kradla, tak jsi kradla, i když je to jenom smetana pro její kočky, ano? Vy tam!“

Elain a její společnice při tom výkřiku ztuhly na místě.

Tmavovlasá žena na ně zahrozila dlouhou dřevěnou lžící. „Přijdete si do mý kuchyně a couráte se tady jako po zahradě, vy líný krávy, vy? Přišly jste pro snídani pro urozenou paní Ispan, ano? Jestli ji nedonesete, než se probudí, tak se naučíte skákat. Tak?“ Mávla velkou lžící směrem ke stříbrnému podnosu, s nímž se potýkala předtím, jenž byl nyní zakryt sněhobílým plátěným ubrouskem.

Na to se nedalo nic říci. Kdyby jedna z nich otevřela ústa, prozradila by její řeč, že není z Tarabonu. Elain rychle přemýšlela. Předvedla úslužnou poklonu a zvedla podnos. Služka nesoucí něco v rukou si jde po své práci, a není pravděpodobné, že ji někdo zastaví a přikáže jí něco jiného. Urozená paní Ispan? V Tarabonu to nebylo neobvyklé jméno, ale na jejich seznamu černých sester jedna Ispan byla.

„Ty si ze mě utahuješ, ty malá mrcho, ty?“ křičela statná žena a vyrazila kolem stolu s hrozivě napřaženou dřevěnou lžící.

Nedalo se dělat nic, co by ji neprozradilo. Mohla jenom zůstat a nechat si napráskat nebo utéci. Elain vyrazila s podnosem z kuchyně s Nyneivou a Egeanin za patami. Kuchařčin křik je následoval, ale kuchařka, naštěstí, ne. Elain si představila, jak všechny tři utíkají palácem a pronásleduje je statná kuchařka, a bylo jí do smíchu. Utahovat si z ní? Byla si jistá, že předvedla přesně stejné pukrle, jaké před ní její služky dělaly snad tisíckrát.

Úzkou chodbu vedoucí od kuchyně lemovaly další spíže a vysoké skříně na košťata a mopy, kýble a mýdlo, na stolní prostírání a všechny možné podobné věci. Nyneiva v jedné našla silnou péřovou prachovku. Egeanin v další sebrala náruč ručníků a ve třetí silnou kamennou palici. Tu schovala pod ručníky.

„Palice se občas hodí,“ řekla, když Elain zvedla obočí. „Zvláště když nikdo nečeká, že ji máš.“

Nyneiva si odfrkla, ale neřekla nic. Od chvíle, kdy souhlasila s její přítomností, téměř neuznávala Egeanin za hodnu pohledu.

Hlouběji v paláci se chodby rozšiřovaly a zvyšovaly, na bílých stěnách byly vlysy a strop byl osazen lesklými zlatými arabeskami. Na podlaze z bílých dlaždic ležely běhouny jasných barev. Zdobené zlaté lampy na zlacených stojanech vydávaly světlo a vůni lehkého vonného oleje. Chodba se občas otevřela do nádvoří lemovaného zastřešenými chodníčky s tenkými kanelovanými sloupy, nad nimi byly balkony zastíněné filigránovou kamenořezbou. Ve velkých kašnách bublala voda, červené, bílé a zlaté rybky plavaly pod listy leknínů s obrovskými bílými květy. Vůbec to tu nepřipomínalo město kolem.

Občas zahlédly jiné sloužící, muže i ženy v bílém, se stromem a trojlístky vyšitými na rameni, spěchající za svými povinnostmi, či muže v šedých kabátcích a ocelových přílbách civilní hlídky s holemi či palicemi. Nikdo na ně nepromluvil, dokonce se na ně ani podruhé nepodíval, ne na tři služebné očividně jdoucí po své práci.

Nakonec došly k úzkému schodišti pro sloužící, označenému na načrtnuté mapce.

„Pamatujte,“ říkala Nyneiva tiše, „Jestli jsou u jejích dveří stráže, odejdeme. Jestli není sama, odejdeme. Ona zdaleka není ten nejdůležitější důvod, proč jsme tady.“ Zhluboka se nadechla a přiměla se podívat na Egeanin. „Jestli dovolíš, aby se jí něco stalo –“

Zvenčí sem dolehlo slabé troubení. O chvíli později uvnitř zaduněl gong a chodbou se nesl křik rozkazů. Dole v chodbě se na chvíli objevili muži v železných kloboucích, ale jen proběhli kolem.

„Možná si se strážemi u jejích dveří nebudeme muset dělat starosti,“ poznamenala Elain. Vřava v ulicích začala. Řeči, které roznesli Tom a Juilin, aby sehnali lidi. Domonovi vojáci je ještě přikrmili. Elain litovala, že je to nutné, ale nepokoje vylákají většinu stráží z paláce, s trochou štěstí možná všechny. Ti lidé tam venku nevěděli proč, ale bojovali v bitvě za záchranu svého města před černými adžah a světa před Stínem. „Egeanin by měla jít s tebou, Nyneivo. Tvůj úkol je nejdůležitější. Jestli jedna z nás potřebuje, aby jí někdo hlídal záda, jsi to ty.“

„Já žádnou Seanchanku nepotřebuju!“ Nyneiva si položila prachovku na rameno jako píku a odkráčela chodbou pryč. Pořád nechodila jako služka. Ne s tímhle vojenským krokem.

„Neměly bychom dokončit svůj úkol?“ zeptala se Egeanin. „Ta vřava jejich plnou pozornost dlouho neudrží.“

Elain kývla. Nyneiva zmizela z dohledu za rohem.

Schodiště bylo úzké a schované ve zdi, aby na sluhy pokud možno nebylo vidět. Chodby na druhém poschodí byly skoro stejné jako na prvním, až na to, že dvojité lomené oblouky mohly vést na balkon jako z vyřezávané kamenné krajky, stejně jako do místnosti. Jak pokračovaly do západního křídla paláce, potkávaly stále méně sloužících, a žádný se na ně neohlédl. Nádhera byla, že chodby před panaršinými komnatami byly prázdné. Před širokými dveřmi s vyřezávanými stromy v rámu s dvojitým lomeným obloukem nestály vůbec žádné stráže. Ne že by Elain hodlala ustoupit, i kdyby tu nějaké byly, bez ohledu na to, co řekla Nyneivě, ale rozhodně to věci usnadnilo.

O chvíli později si nebyla tak úplně jistá. Cítila, jak uvnitř někdo usměrňuje. Nebyly to silné prameny, ale v těch komnatách rozhodně někdo splétal vlákna síly, nebo je možná udržoval spletené. Jen pár žen znalo trik jak spletená vlákna svázat.

„Co se děje?“ zeptala se Egeanin.

Elain si uvědomila, že se zastavila. „Je tam jedna z černých sester.“ Jedna, nebo víc? Určitě usměrňovala jen jedna. Přitiskla se ke dveřím. Uvnitř nějaká žena zpívala. Přiložila ucho ke dveřím a zaslechla odvázaná slova, tlumená, ale jasně srozumitelná.

Elain překvapeně odskočila a porcelánové talíře vyklouzly zpod ubrousku. Dostala se nějak ke špatnému pokoji? Ne, nákres si vryla do paměti. Kromě toho v celém paláci jediné dveře s vyřezávanými stromy vedly do komnat panarchy.

„Tak to musíme nechat být,“ řekla Egeanin. „Nemůžeš udělat nic bez toho, abys ostatní upozornila na svou přítomnost.“

„Třeba mohu. Jestli mě ucítí usměrňovat, budou si myslet, že je to ta, která je uvnitř.“ Zamračila se a kousla se do spodního rtu. Kolik jich tam je? Dokázala se sílou nejméně tři nebo čtyři věci najednou, což bylo něco, v čem se jí mohly rovnat pouze Egwain nebo Nyneiva. Přeříkávala si seznam andorských královen, které předvedly odvahu tváří v tvář většímu nebezpečí, až si uvědomila, že to je seznam všech královen Andoru. Jednoho dne budu královnou. Umím být stejně kurážná jako ony. Připravila se a řekla: „Otevřeš rychle dveře, Egeanin, a pak si klekneš, abych přes tebe viděla.“ Seanchanka zaváhala. „Otevři dveře.“ Elain její vlastní hlas překvapil. Nesnažila se s ním něco udělat, ale její hlas byl tichý, klidný, velitelský. A Egeanin kývla, téměř se uklonila, a okamžitě rozrazila obě křídla dveří.

Zpěvačka s tmavými copy, stojící ovinutá po krk prameny vzduchu, v ušmudlaném a pomačkaném tarabonském rouše z červeného hedvábí, přestala zpívat ve chvíli, kdy se dveře rozlétly. Křehce vypadající žena ve světle modrých šatech s vysokým límcem cairhienského střihu, která se povalovala na dlouhé čalouněné lenošce, přestala pokyvovat hlavou do rytmu a vyskočila na nohy. Úšklebek na její liščí tváři nahradilo rozhořčení.

Temaile už obklopovala záře saidaru, ale přesto neměla šanci. Elain, zděšená tím, co viděla, sáhla po pravém zdroji a švihla tvrdě vlákny vzduchu, přičemž ji obalila od krku ke kotníkům, a hbitě spletla štít z vláken ducha, který vrazila mezi ženu a pravý zdroj. Záře kolem Temaile zmizela a ona přelétla přes lenošku, jako by do ní narazil cválající kůň, přičemž se jí vyvrátily oči a ona přistála v bezvědomí na zádech o tři kroky dál na zelenozlatém koberci. Žena s tmavými copy sebou trhla, když vlákna kolem ní zmizela, a nevěřícně se ohmatávala, přičemž se dívala z Temaile na Elain a na Egeanin.

Elain zavázala vlákna držící Temaile a spěchala do pokoje. Cestou pátrala po ostatních černých adžah. Za ní Egeanin zavřela dveře. Nikdo jiný tu zjevně nebyl. „Byla tu sama?“ chtěla vědět od ženy v červeném. Panarchy, podle Nyneivina popisu. Nyneiva se zmiňovala o nějaké písničce.

„Vy nejste... s nimi?“ zeptala se Amathera váhavě a tmavýma očima přelétla jejich šaty. „Vy jste taky Aes Sedai?“ Byla zřejmě ochotná o tom pochybovat i přes důkaz s Temaile. „Ale nejste s nimi?“

„Byla sama?“ štěkla Elain, a Amathera nadskočila.

„Ano. Sama. Ano, ona...“ Panarcha zkřivila tvář. „Ty druhé mě nutily sedět na trůně a říkat slova, která mi vkládaly do úst. Bavilo je, když mě nutily, abych občas byla spravedlivá a občas hrozně nespravedlivá. Nařízení, které způsobí problémy pro celá pokolení, jestli je nenapravím. Ale ona!“ Plné rty našpulila v opovržlivém úšklebku. „Ji nechaly na mě dohlížet. Ona mi ubližovala jen tak, neměla k tomu jiný důvod, než aby mě viděla plakat. Přinutila mě sníst celý podnos bílých ledových papriček a nedovolila mi vypít ani kapku, dokud jsem ji neprosila na kolenou, a ona se zatím smála! Ve snech mě věšela za kotníky z vrcholku Věže nářků a pak mě pouštěla. Byl to jen sen, ale mě připadal velice skutečný, a ona mě pokaždé nechala s křikem spadnout o něco níž. A smála se! Nutila mě učit se oplzlé tance a nechutné písně a smála se, když mi říkala, že než odejdou, přinutí mě tančit a bavit –“ Se zavřísknutím jako útočící kočka se vrhla přes lenošku na spoutanou ženu a divoce ji fackovala a bušila do ní pěstmi.

U dveří Egeanin, s rukama zkříženýma, zřejmě byla připravena se do toho vložit, ale Elain ovinula vlákna vzduchu kolem Amatheřina pasu. Ke svému úžasu zjistila, že ji dokáže z již bezvědomé ženy zvednout a postavit na nohy. Nejspíš to, jak se od Jorin naučila splétat složité a těžké vzory, zvýšilo její sílu.

Amathera po Temaile kopla a zlobně se obrátila na Elain a Egeanin, když nohou ve střevíčku minula. „Jsem panarcha Tarabonu a hodlám na této ženě vykonat spravedlnost!“ Její rty jako růžové poupě teď měly mrzutý výraz. Copak ta žena vůbec neměla smysl pro svou důstojnost, pro své postavení? Byla rovna králi, vládci!

„A já jsem Aes Sedai, která tě přišla zachránit,“ odtušila Elain chladně. Uvědomila si, že stále drží podnos, a tak ho rychle položila na podlahu. Ta žena zřejmě měla již tak dost problémů prohlédnout za bílé šaty služebné. Temaile měla obličej celý červený, až se probudí, bude jedna modřina. Nepochybně jich bude mít méně, než si zaslouží. Elain si přála, aby byl nějaký způsob, jak by mohly vzít Temaile s sebou. Jak přivést aspoň jednu před spravedlnost v Bílé věži. „Přišly jsme – a hodně jsme riskovaly! – abychom tě odsud odvedly. Pak můžeš jít za panem kapitánem panaršiny legie a za Andrikem a jeho vojskem a můžeš ty ženy pochytat. Třeba budeš mít dost štěstí a několik jich dostaneš před soud. Ale nejdřív tě od nich musíme dostat.“

„Andrika nepotřebuji,“ zamumlala Amathera. Elain by byla přísahala, že skoro řekla „už". „Kolem paláce jsou vojáci mé legie. To vím. Nedovolily mi s žádným z nich promluvit, ale jakmile mě jednou uvidí a uslyší můj hlas, udělají, co se musí udělat, ano? Vy Aes Sedai nesmíte používat jedinou sílu, abyste ublížily...“ Odmlčela se a zamračila se na bezvědomou Temaile. „Aspoň ji nesmíte používat jako zbraň, ano? Tohle vím.“

Elain překvapila sama sebe, když spletla tenoučká vlákna vzduchu a připojila je k Amatheřiným cůpkům. Copy se zvedly kolmo do vzduchu a ta hlupačka s poupětem úst neměla jinou možnost než je následovat a zvednout se na špičky. Elain tu ženu takto vedla, na špičkách, až žena stála přímo před ní. Tmavé oči měla rozhořčením doširoka rozevřené.

„Budeš mě poslouchat, panarcho Tarabonu,“ řekla Elain. „Jestli se pokusíš jít za vojáky, Temaileiny kamarádky by tě docela dobře mohly svázat do uzlíku a vrátit jí zpátky. Horší, zjistily by, že tu jsem já s přáteli, a to já nedovolím. My se odsud hodláme odkrást, a jestli s tím nebudeš souhlasit, svážu tě, dám ti roubík a nechám tě vedle Temaile, aby tě našly její přítelkyně.“ Musel být nějaký způsob, jak vzít taky Temaile. „Rozumíš mi?“

Amathera maličko kývla, jak nemohla příliš pohybovat hlavou. Egeanin souhlasně zabručela.

Elain vlákna uvolnila. Panarše spadly paty na koberec. „Teď se podíváme, jestli pro tebe najdeme něco na oblečení, co se hodí pro plížení.“ Amathera znovu kývla, ale rty měla mrzutě našpulené, až už to víc nešlo. Elain doufala, že Nyneiva to má lehčí.

Nyneiva vstoupila do velké výstavní síně se spoustou tenkých sloupů a již mávala prachovkou. Tahle sbírka určitě potřebovala neustále oprašovat, a na ženu, která dělá něco, co je nutné, se určitě nikdo nepodívá dvakrát. Rozhlédla se kolem a její pohled přitáhly drátky pospojované kosti, které připomínaly dlouhonohého koně s krkem, který zvedal lebku do výšky dobrých pěti sáhů. Rozlehlá síň se táhla do všech stran. Nikdo tu nebyl.

Ale někdo mohl každou chvíli přijít. Služebné, které sem opravdu poslali uklízet, nebo Liandrin a všechny její kamarádky mohly přijít pátrat. Stále držela pozvednutou prachovku, jenom tak pro případ, a spěchala k bílému kamennému podstavci, na němž byl matný černý obojek a náramky. Neuvědomila si, že zadržuje dech, dokud nevydechla, když viděla, že jsou pořád tam. Stůl se skleněnými stěnami se zámkem z cuendillaru stál o padesát kroků dál, ale tohle bylo první.

Nyneiva přelezla jako zápěstí silný provaz a dotkla se širokého článkovaného obojku. Utrpení. Bolest. Hoře. Všechno se to přes ni převalilo. Bylo jí do pláče. Jaká věc mohla vstřebat všechnu tu bolest? Odtáhla ruku a zlobně se zamračila na černý kov. Určený k ovládání muže, jenž může usměrňovat. Liandrin a její černé sestry to chtěly použít k ovládnutí Randa, aby ho obrátily ke Stínu, přinutily ho sloužit Temnému. Někdo z její vesnice, ovládaný a využívaný Aes Sedai! Černé adžah, ale Aes Sedai stejně jistě jako Moirain se svým plánováním! Egeanin, která mě přinutila mít ráda špinavou Seanchanku!

Zarazila ji nesouvislost poslední myšlenky. Náhle si uvědomila, že se schválně zlobí, zlobí se, aby mohla usměrňovat. Přijala pravý zdroj. Naplnila ji síla. A do sloupové síně vstoupila služebná se stromem a listem na rameni.

Nyneiva, která se chvěla touhou usměrňovat, čekala a dokonce i zvedla prachovku a přejela peříčky po obojku a náramcích. Služebná vykročila po světlých dlaždicích. Za chvíli odejde a Nyneiva bude moci... Co? Strčit si ty věci do váčku a odnést je, ale...

Služebná odejde? Proč jsem si myslela, že odejde, místo aby tu zůstala pracovat? Koutkem oka mrkla přes místnost na ženu, která se k ní blížila. Ovšem. Neměla ani koště, ani mop, ani prachovku, dokonce ani hadr. Ať už tu má v plánu cokoliv, nemůže to trvat dlo –

Náhle jasně spatřila ženinu tvář. S těžkými kostmi, ale hezkou, orámovanou tmavými copy, s téměř přátelským úsměvem, aniž by však Nyneivě skutečně věnovala pozornost. Rozhodně nevypadala nijak hrozivě. Nebyla to úplně stejná tvář, ale Nyneiva ji přesto poznala.

Než si to stačila rozmyslet, udeřila. Spletla pramen vzduchu tvrdý jako kladivo a namířila ženě na obličej. Druhou ženu okamžitě obklopila záře saidaru a její rysy se nějak změnily – nějak teď byly královštější, pyšnější. Moghedienin obličej, jak si ho pamatovala. A na něm polekaný, překvapený výraz, že se nedokázala přiblížit bez toho, aby vzbudila podezření – a Nyneivino vlákno bylo odříznuto jako břitvou. Nyneiva se zapotácela, jak do ní udeřilo povolené vlákno jako fyzická rána, a Zaprodankyně vyrazila složitě spletenými vlákny ducha propletenými vodou a vzduchem. Nyneiva neměla tušení, co to má udělat. Zoufale se to snažila odříznout, jako to viděla udělat druhou ženu s jejím vláknem, ostřím vlákna ducha. Na zlomek vteřiny cítila lásku, oddanost, uctívání k té úžasné ženě, která jí ráčí dovolit...

Složitá tkanina se rozdělila a Moghedien klopýtla. Nyneivě zůstal v hlavě jenom záblesk, jako čerstvá vzpomínka, jak chtěla poslechnout, plazit se a potěšit. Přesně to, co se stalo při jejich prvním setkání znovu dokola. Zaplavil ji zuřivý vztek. Bleskově stvořila jako nůž ostrý štít, který Egwain použila, aby utišila Amico Nagoyin, spíš zbraň než štít, a ohnala se jím po Moghedien – a byla odražena, spletená vlákna ducha se napínala proti jiným spleteným vláknům ducha, kousíček od toho, kdy by odřízla Moghedien od pravého zdroje navždy. Zaprodankyně opět provedla protiúder, ťala jako sekerou, hodlajíc odříznout Nyneivu stejným způsobem. Navždy. Nyneiva ji zoufale odrazila.

Náhle si uvědomila, že pod vším tím hněvem se strašně bojí. Snaha zabránit druhé ženě, aby ji utišila, zatímco se jí snažila provést to samé, vyžadovalo veškeré soustředění. Síla v ní vřela, až měla dojem, že vybuchne. Kolena se jí chvěla úsilím udržet se na nohou. A všechno šlo do těchto dvou věcí. Nemohla vyplýtvat ani tu trošičku, co by zapálilo svíčku. Moghedienina sekera z vláken ducha se roztekla a otupěla, ale na tom by nezáleželo, pokud by se té ženě podařilo ji zarazit. Nyneiva opravdu neviděla žádný rozdíl v tom, kdy by byla tou ženou utišena nebo jenom – jenom! – odstíněna a vydána Moghedien na milost a nemilost. Ta věc se otřela o proud jediné síly, vtékající z pravého zdroje do ní, jako nůž visící kuřeti nad nataženým krkem. Ta představa byla až příliš příhodná. Nyneiva si přála, aby na to vůbec nepomyslela. Vzadu v hlavě jí tichý hlásek drmolil. Ó, Světlo, nedovol jí to. Nedovol jí to! Světlo, prosím, tohle ne!

Chvíli zvažovala, že zanechá pokusu Moghedien odříznout – například musela vlákna neustále přiostřovat, spletená si totiž nechtěla podržet ostří – že to vzdá a použije tu sílu k tomu, aby Moghedienin útok zatlačila dál od sebe, možná jí ho i překazila. Ale kdyby to zkusila, druhá žena by se nepotřebovala bránit. Mohla by uvolněnou sílu přidat ke svému vlastnímu útoku. A byla jednou ze Zaprodanců. Ne jen pouhá černá sestra. Žena, která byla Aes Sedai za věku pověstí, kdy Aes Sedai dokázali věci, o nichž se jim dnes ani nesnilo. Kdyby Moghedien použila veškerou svou sílu na ni...

Muž, který by v té chvíli vstoupil, nebo kterákoliv z žen, jež neuměly usměrňovat, by viděli pouze dvě ženy stojící proti sobě na dvou stranách bílého hedvábného provazu ve vzdálenosti necelých deseti kroků. Dvě ženy zírající na sebe v rozlehlém sále plném podivných předmětů. Neskákaly tu kolem sebe a nesekaly po sobě meči jako muži, nic nebylo rozbité nebo polámané. Jen tu stály dvě ženy. Přesto to však byl souboj, a možná i na smrt. S jednou ze Zaprodanců.

„Všechno, co jsem tak pečlivě naplánovala, je fuč,“ řekla náhle Moghedien napjatým, rozzlobeným hlas a sukně si tiskla tak, že měla bílé klouby na rukou. „Přinejmenším budu muset podstoupit nevýslovnou námahu, abych dala všechno do pořádku, jako to bylo předtím. Možná už to nebude možné. Ó, hodlám tě přinutit za tohle zaplatit, Nyneivo al’Mearová. Tohle byla tak krásně útulná skrýš, a ty slepé ženské mají ve svém vlastnictví spoustu velice užitečných věcí, i když nejsou –“ Potřásla hlavou a ohrnula rty v opovržlivém zavrčení. – „Myslím, že tě tentokrát vezmu s sebou. Už vím. Udělám si z tebe živý sloupek k nasedání. Ty budeš hezky klečet na všech čtyřech, abych se z tvých zad dostala snadno do sedla. Nebo tě možná dám Rahvinovi. On vždycky oplácí laskavosti. Teď má na hraní tu hezkou malou královničku, ale hezké ženy byly vždycky Rahvinova slabost. Rád má dvě, tři i čtyři naráz, aby kolem něj tancovaly. Jak se ti to bude líbit? Strávit zbytek života soupeřením o Rahvinovu pozornost. Budeš to chtít, jak tě jednou dostane do rukou. Má ty svoje malé triky. Ano, myslím, že by tě měl dostat Rahvin.“

V Nyneivě se zvedl hněv. Po tváři jí stékal pot a nohy se ji třásly, jako by ji měly každou chvíli vypovědět poslušnost, ale hněv jí dodal sílu. Jak byla rozzuřená, podařilo se jí přistrčit svou zbraň z pramenů ducha o vlásek blíž k tomu, aby odřízla Moghedien od pravého zdroje, než ji ta žena znovu zarazila.

„Takže jsi objevila ten malý klenot za sebou,“ řekla Moghedien ve chvíli křehké rovnováhy. Kupodivu mluvila téměř konverzačním tónem. „Ráda bych věděla, jak jsi to udělala. Ale na tom nezáleží. Přišla jsi, abys ho odnesla? Možná ho zničila? Nemůžeš ho zničit. Tohle není kov, ale druh cuendillaru. Cuendillar nedokáže zničit dokonce ani odřivous. A jestli ho hodláš použít, má to jisté... řekněme nevýhody? Dáš obojek na krk muži, který může usměrňovat, a žena s náramky ho dokáže přinutit, aby dělal, co si bude přát, to je pravda, ale jemu to nezabrání, aby nezešílel, a je tu taky opačné proudění. Nakonec tě dokáže taky ovládnout, takže skončíš tak, že se s ním budeš každou chvíli přetahovat. Není to zrovna příjemné, když zešílí. Ovšem, můžeš ty náramky někomu předat, takže tomu žádná nebudete vystavená příliš dlouho, ale to znamená, že ho musíš svěřit některé jiné. Muži jsou vždycky dobří, když jde o násilí. Dělají vynikající zbraně. Nebo můžou dvě ženy nosit každá jeden náramek, když máš někoho, komu můžeš dost věřit. To prosakování značně zpomalí, jak jsem pochopila, ale také to umenšuje kontrolu, i když budete pracovat v dokonalé shodě. Nakonec zjistíš, že s ním zápasíte, a obě potřebujete jeho, aby vám sundal náramky, stejně jako on potřebuje vás, abyste mu sundaly obojek.“ Naklonila hlavu na stranu a potutelně zvedla obočí. „Mám za to, že mě sleduješ. Ovládat Luise Therina – Randa al’Thora, jak se jmenuje teď – by bylo velice užitečné, ale stojí to za tu cenu? Chápeš, proč jsem nechala obojek a náramky tam, kde jsou.“

Nyneiva, která se třásla, aby udržela sílu, aby zvládla spletená vlákna, se poněkud zamračila. Proč jí to ta žena všechno vykládá? Copak si myslí, že na tom nezáleží, protože stejně vyhraje? Proč ta náhlá změna, místo hněvu rozhovor? Moghedien také měla zpocený obličej. Hodně zpocený, pot se jí perlil na čele a stékal jí po tvářích.

Náhle se Nyneivě v hlavě všechno změnilo. Moghedien neměla hlas napjatý hněvem. Byl to hlas napjatý námahou. Moghedien se nechystala proti ní vrhnout veškerou svou sílu, už to dělala. Ta žena vydávala tolik síly co ona. Čelila jedné ze Zaprodanců, a ta jí ani zdaleka neoškubala jako husu k večeři, neztratila dokonce ani peříčko. Čelila Zaprodanci, síla proti síle! Moghedien se snažila odvést její pozornost, aby získala příležitost zaútočit dřív, než ji opustí síly! Kdyby tak jen dokázala to stejné. Než síly opustí ji.

„Divíš se, jak to všechno vím? Ten obojek a náramky byly vyrobeny až poté, co jsem byla... No, o tomhle se bavit nebudeme. Jakmile jsem byla volná, první, co jsem udělala, bylo vyhledat informace o těch posledních dnech. Vlastně posledních letech. Tu a tam je spousta zlomků, které nedávají smysl nikomu, kdo neví, odkud začít. Věk pověstí. Takové zvláštní jméno jste dali mé době. A přesto i v těch nejdivočejších pověstech jsou to z poloviny jenom náznaky. Žila jsem přes dvě stě let ve chvíli, kdy byl vývrt otevřen, a to jsem byla stále mladá, na Aes Sedai. Ty vaše ‚pověsti‘ jsou jen ubohou napodobeninou toho, co jsme dokázali. Proč...“

Nyneiva ji přestala poslouchat. Způsob, jak tu ženskou rozptýlit. I kdyby dokázala vymyslet, co říci, Moghedien by se měla na pozoru před způsobem, který sama používala. Nemohla promarnit ani ždibíček síly, aby spletla vlákna byť jen jako vlásek silná, o nic víc než... O nic víc než Moghedien. Žena z věku pověstí, žena dávno uvyklá užívání jediné síly. Nejspíš byla zvyklá provádět s pomocí síly téměř všechno, než byla uvězněna. Když se po svém osvobození skrývala, jak dobře si navykla dělat věci bez síly?

Nyneiva dovolila, aby se jí podlomily nohy. Pustila prachovku a zachytila se podstavce, aby neupadla. Příliš to hrát nemusela.

Moghedien se usmála a udělala krok dopředu, „...cestovat na jiné světy, dokonce i na světy na obloze. Víš, že hvězdy jsou...“ Tak jistý byl ten její úsměv. Tak vítězoslavný.

Nyneiva popadla obojek a nevšímajíc si pronikavě bolestných citů, které do ní začaly proudit, jediným rychlým pohybem obojek hodila.

Zaprodankyni spadla brada, teprve když ji široký černý kroužek zasáhl mezi oči. Nebyl to tvrdý úder, rozhodně ji to nemohlo omráčit, ale určitě to nečekala. Moghedien maličko povolila kontrolu nad propletenými prameny, jenom trošičku, jenom na chviličku. Ale v tom okamžiku se rovnováha mezi nimi porušila. Štít ducha vklouzl mezi Moghedien a pravý zdroj. Záře kolem ní zhasla.

Žena vyvalila oči. Nyneiva čekala, že jí skočí po krku. To by byla udělala ona. Moghedien si místo toho prudce vyhrnula suknice nad kolena a rozběhla se pryč.

Když se Nyneiva nemusela bránit, nedalo jí moc námahy utkat kolem prchající ženy vlákna vzduchu. Zaprodankyně ztuhla uprostřed skoku.

Nyneiva pletivo spěšně zavázala. Dokázala to. Čelila jsem jedné ze Zaprodanců a porazila jsem ji, říkala si v duchu poněkud užasle. I když se dívala na ženu drženou od krku dolů vlákny vzduchu s pevností kamene, dokonce i když ji viděla, jak se předklání na jedné noze, nemohla tomu uvěřit. Prozkoumala, co udělala, a uviděla, že to není tak naprosté vítězství, jak by si přála. Štít měl otupenou hranu, než zajel na místo. Moghedien byla lapena a odstíněna, ale ne utišena.

Snažila se nepotácet a obešla uvězněnou ženu, aby jí viděla do tváře. Moghedien stále vypadala královsky, ale jako velice vyděšená královna, olizovala si rty a očima přejížděla sem a tam. „Jestli... jestli m-mě o-osvobodíš, mohli b-bychom s-se nějak d-dohod-nout. Je t-toho h-hodně, co tě m-můžu n-naučit –“

Nyneiva ji nelítostně uťala, upletla ze vzduchu roubík, který jí udržel čelisti rozevřené. „Živý sloupek k nasedání. Neříkalas to tak? Myslím, že je to dobrej nápad. Ráda jezdím.“ Usmála se na ženu, jíž málem lezly oči z důlků.

Sloupek k nasedání, no teda! Jakmile bude Moghedien postavena ve Věži před soud a utišena – o rozsudku pro jednoho ze Zaprodanců nemohlo být pochyb – určitě dostane nějakou užitečnou práci v kuchyni, v zahradách nebo ve stájích, až na to, když ji vyvedou ven, aby ukázali, že dokonce ani Zaprodanci nemohou uniknout spravedlnosti a zachází se s nimi stejně jako s jinými sloužícími, kromě toho, že jsou pod stráží. Ale ať si myslí, že je Nyneiva stejně krutá jako ona. Ať si to myslí, dokud skutečně nebude...

Nyneiva zkřivila rty. Moghedien před soud nepůjde. Aspoň ne teď. Ne dokud nevymyslí, jak ji dostat z panaršina paláce. Ta žena zřejmě věřila, že její grimasa pro ni věští cosi zlého. Z očí se jí vyřinuly slzy a ona pohybovala rty, jak se snažila dostat slova přes roubík.

Nyneiva, znechucená sama sebou, se na nejistých nohou vrátila k místu, kde ležel černý obojek, rychle ho nacpala do měšce, než se jí ponuré emoce mohly dotknout víc než jen letmo. Následovaly náramky, se stejným pocitem utrpení a žalu. Byla jsem připravená ji mučit tím, že jsem ji nechala si myslet, že to udělám. Určitě si to zaslouží, ale já taková nejsem. Nebo ano? Nejsem o nic lepší než Egeanin?

Prudce se otočila, naštvaná, že o něčem takovém vůbec mohla uvažovat, a prošla kolem Moghedien ke stolu se skleněnou vitrínou. Musí existovat nějaký způsob, jak tu ženu předvést před soud.

Ve vitríně bylo sedm figurek. Sedm, a žádný zámek.

Chvíli dokázala jenom zírat. Tam, kde býval zámek, teď uprostřed stolu stála jedna ze sošek, zpodobňující podivné zvíře, vzdáleně připomínající prase, ale s velkým kulatým rypáčkem a tlustýma nožičkama. Náhle Nyneiva přimhouřila oči. Soška podivného zvířete tam nebyla doopravdy. Ta věc byla utkaná z vláken vzduchu a ohně, z pramenů tak maličkých, že vedle nich pavučina vypadala jako spletená z lodních lan. I když se soustředila, jen tak tak je rozeznala. Pochybovala, že by to Liandrin nebo některá z černých sester dokázaly. Maličký záblesk síly, a tlusté zvířátko zmizelo. Na jeho místě ležel na červeně nalakovaném podstavci černobílý zámek. Moghedien, umělkyně ve schovávání, ho schovala všem na očích. Oheň vypálil do skla díru a zámek také zmizel ve váčku, který teď byl pěkně naditý a tahal ji za pásek.

Zamračila se na ženu stojící na špičce střevíčku a snažila se nějak vymyslet, jak by ji mohla vzít s sebou. Ale Moghedien by se jí do váčku nevešla, a Nyneiva usoudila, že i kdyby se jí podařilo tu ženu sebrat, při tom pohledu by nejeden člověk zvedl obočí. Přesto, než došla k nejbližším dveřím, nemohla si pomoci a při každém druhém kroku se ohlížela přes rameno. Kdyby jen existoval nějaký způsob. Ještě naposledy se zastavila – lítostivě se ohlédla ode dveří a otočila se k odchodu.

Tyto dveře vedly na nádvoří s kašnou plnou leknínů. Na druhé straně kašny právě zvedala štíhlá žena s měděnou pletí, ve světle krémových tarabonských šatech, při pohledu na něž by se Rendra začervenala, černou dutou hůlku asi půl sáhu dlouhou. Nyneiva okamžitě poznala Jeaine Caide. Víc, poznala tu hůlku.

Zoufale se vrhla stranou tak prudce, že klouzala po hladkých bílých dlažebních kamenech, až se s drcnutím zastavila o jeden z tenkých sloupů. Místem, kde před chviličkou stála, proletěla přes dlaň tlustá bílá tyč, jako by se vzduch změnil v roztavený kov, a prořízl si cestu celou výstavní síní. To, co tyč zasáhla, přestalo existovat, ze sloupů prostě mizely kousky kamene, vypařily se i artefakty nesmírné ceny. Nyneiva se za sebe slepě ohnala prameny ohně doufajíc, že na nádvoří něco, cokoliv, zasáhne, a po čtyřech se škrábala síní pryč. Tyč, asi ve výši pasu, se kolmo prořízla oběma stěnami. Mezitím se hroutily a tříštily vitríny, skříně a sdrátované kostry. Odříznuté sloupy se chvěly, některé popadaly, ale to, co dopadlo na ten strašlivý meč, nepřežilo, aby to mohlo rozbít ještě vitríny a podstavce na podlaze. Stůl se skleněnými stěnami spadl dřív, než roztavená střela zmizela, zanechávajíc za sebou purpurovou tyč, která jako by se Nyneivě vpálila do sítnice. Figurky z cuendillaru byly to jediné, co od té rozžhavené bílé střely odpadlo, a odrazily se od podlahy.

Sošky se samozřejmě nerozbily. Moghedien měla zřejmě pravdu. Cuendillar nedokáže zničit dokonce ani odřivous. Ta černá tyč byl jeden z ukradených ter’angrialů. Nyneiva si vzpomínala na varování, které bylo k seznamu připojeno pevnou vlnou. Vyvolává odřivous. Nebezpečné a téměř nemožné ovládat.

Moghedien se zřejmě snažila ječet přes neviditelný roubík, zoufale škubala hlavou dopředu a dozadu, jak se vzpírala proti vzdušným poutům, ale Nyneiva jí nevěnovala víc než jediný pohled. Jakmile odřivous zmizel, zvedla se natolik, aby mohla vyhlédnout přes sál a skrze díru proraženou v jedné stěně. Jeaine Caide se vedle vodotrysku kymácela, jednou rukou se držela za hlavu a černá tyč jí málem vypadla z druhé. Ale než na ni mohla Nyneiva udeřit, znovu tyč zvedla. Vyrazil z ní odřivous a zničil všechno, co mu při průletu sálem stálo v cestě.

Nyneiva sebou okamžitě plácla na břicho, a jak nejrychleji mohla, se plazila na druhou stranu mezi různými střepy a tříštícími se padajícími sloupy a zdivem. Lapajíc po dechu se Nyneiva vytáhla do chodby proražené oběma stěnami. Nedalo se vůbec poznat, jak daleko se odřivous prořízl. Nejspíš celou cestou z paláce. Pootočila se na koberci posetém kousky kamene a ostražitě vyhlédla ze dveří.

Odřivous byl opět pryč. V poničené výstavní síni nastalo ticho, jen občas se oslabený kus zdiva zřítil a roztříštil na podlaze. Po Jeaine Caide však nebylo ani stopy, i když dost z protější zdi spadlo, aby bylo jasně vidět nádvoří kolem kašny. Nyneiva nehodlala riskovat a jít se podívat, jestli ter’angrial zabil ženu, jež ho používala. Nyneiva lapala po dechu a paže i nohy se jí chvěly tak, že s radostí zůstala ještě chvíli ležet. Usměrňování vyžadovalo stejně tolik energie, jako kterákoliv jiná práce. Čím víc toho uděláte, tím víc energie spotřebujete. A čím slabší jste, tím méně usměrníte. Nyneiva si nebyla vůbec jistá, jestli by v této chvíli dokázala čelit třeba jen oslabené Jeaine Caide.

Taková byla hlupačka. Bojovala s Moghedien jedinou silou, a ani ji nenapadlo, že při tak silném usměrňování vyskočí každá černá sestra v paláci z kůže. Měla štěstí, že Domani nedorazila se svým ter’angrialem, když byla ještě cele zaujata Zaprodancem. Pak by nejspíš obě zemřely dřív, než by si uvědomily, že tu je.

Náhle nevěřícně rozevřela oči. Moghedien byla pryč! Odřivous se nedostal ani na tři sáhy od místa, kde stála, ale ona tam už nebyla. Bylo to nemožné. Byla přece odstíněná.

„Jak vím, co je nemožný?“ zavrčela Nyneiva. „Pro mě taky bylo nemožný porazit jednoho ze Zaprodanců, ale já to dokázala.“

Po Jeaine Caide pořád nebylo ani vidu, ani slechu.

Nyneiva se zvedla na nohy a pak spěchala na domluvené místo schůzky. Jestli se Elain nedostala do žádných potíží, ještě by se odsud mohly bezpečně dostat pryč.