Stín se šíří

31 Záruky

Za pár minut se Ihvon vrátil. „Můžete jít dál, panímámo al’Vereová,“ bylo vše, co řekl, než spolu s Tomasem opět zmizeli v křoví, opět aniž by téměř pohnuli lístkem.

„Jsou dobří,“ řekl Gaul a podezíravě se rozhlížel kolem sebe.

„V tomhle by se i dítě schovalo,“ sdělila mu Chiad a plácla do větvičky brusinky. Nicméně podrost obhlížela pozorně jako Gaul.

Žádný z Aielů zřejmě nedychtil pokračovat dál. Ne že by zrovna váhali, a rozhodně se nebáli, ale zcela jistě nebyli nijak dychtiví pokračovat v cestě. Perrin doufal, že jednou přijde na to, co Aielové vlastně cítí k Aes Sedai. Jednou. On sám také nebyl dneska zrovna dvakrát nadšený.

„Tak se pojďme podívat za těmi tvými Aes Sedai,“ obrátil se drsně na paní hostinskou.

Starý špitál byl ještě pobořenější, než se pamatoval, roztažené první poschodí se poněkud opile naklánělo, půlka místností se otevírala k obloze a z jedné vyrůstala deset sáhů vysoká tupela. Stavení ze všech stran obklopoval les. Po zdech se plazila hustá síť psího vína a šípkových růží, pokrývající došky zelení. Perrina napadlo, že je to to jediné, co ještě drží stěny pohromadě. Ale přední dveře byly očištěny. Ucítil koně a slabou vůni fazolí a slaniny, ale kupodivu ne kouř.

Přivázali koně k nízkým větvím a následovali paní hostinskou dovnitř, kde psím vínem obrostlými okny pronikalo jen málo světla. Přední místnost byla velká a nebyl v ní žádný nábytek. V rozích bylo smetí a pár pavučin, které unikly očividně chvatnému uklízení. Na podlaze u zdi ležely čtvery stočené pokrývky spolu se sedly, sedlovými brašnami a úhledně svázanými ranečky. Vůně připravovaného jídla se linula z malého kotlíku na kamenném ohništi, přestože tu nehořel oheň. V menší konvičce zřejmě byla voda na čaj, téměř vroucí. Čekaly na ně dvě Aes Sedai. Marin al’Vereová spěšně udělala pukrle a vrhla se do nervózního vodopádu představování a vysvětlování.

Perrin si opřel bradu o luk. Poznal obě Aes Sedai. Verin Mathwin, buclatá, s hranatou tváří a šedivými prameny v hnědých vlasech i přes hladkou tvář bezvěké Aes Sedai, byla z hnědého adžah, a jako všechny hnědé sestry zdánlivě polovinu doby ztracená v pátrání po vědomostech, ať starých a ztracených, či nových. Ale občas její tmavé oči usvědčovaly ze lži ten mírně zasněný výraz, jako právě teď, kdy je upírala na něj, ostré jako připínáčky. Byla kromě Moirain jednou ze dvou Aes Sedai, o nichž s jistotou věděl, že znají pravdu o Randovi, a tušil, že toho i o něm ví víc, než dávala najevo. Když se zaposlouchala do Marinina vyprávění, její oči opět dostaly ten mírně zasněný výraz, ale na okamžik ho zvážila na lékařských vážkách a zahrnula ho do vlastních plánů. Bude si na ni muset dávat veliký pozor.

S druhou, štíhlou tmavou ženou v jezdeckých šatech z tmavozeleného hedvábí, které ostře kontrastovaly s Verininými prostými hnědými šaty, jež navíc měly na manžetách skvrny od atramentu, sice nikdy nemluvil, ale jednou ji zahlédl. Alanna Mosvani byla ze zeleného adžah, pokud se pamatoval dobře. Byla to krásná žena s dlouhými černými vlasy a pronikavýma tmavýma očima. Ty oči si ho také prohlížely, zatímco jejich majitelka naslouchala paní hostinské. Rozpomněl se na něco, co jednou řekla Egwain. Některé Aes Sedai, které by o Randovi neměly vědět, se o něj nějak moc zajímají. Například Elaida a Alanna Mosvani. Myslím, že ani jedné se nedá věřit. Pokud se nepřesvědčí o opaku, měl by se nejspíš řídit Egwaininou radou.

Nastražil uši, když Marin řekla, stále bojácně: „Ptala ses na něj, Verin Sedai, totiž na Perrina. Na všechny tři chlapce, ale na Perrina mezi nimi. Připadlo mi, že nejsnazší způsob, jak mu zabránit, aby se nechal zabít, bude přivést ho za tebou. Jen jsem prostě neměla čas se nejdřív zeptat. Říkáš, že přes –“

„To je docela v pořádku, panímámo al’Vereová,“ přerušila ji Verin uklidňujícím tónem. Udělala jsi tu správnou věc. Perrin je teď ve správných rukou. A také ocením možnost zjistit víc o Aielech. Taktéž hovor s ogierem je mi vždy potěšením. Proberu tvůj mozek, Loiale. Objevila jsem v ogieřích knihách pár zajímavých věcí.“

Loial se na ni potěšeně usmál. Cokoliv, co mělo něco společného s knihami, ho zřejmě dokázalo potěšit. Gaul, na druhou stranu, si vyměnil opatrný pohled s Bain a Chiad.

„Je to v pořádku, pokud to neuděláš znovu,“ prohlásila pevně Alanna. „Leda... Jsi sám?“ zeptala se Perrina hlasem, který jasně vyžadoval okamžitou odpověď. „Ti druzí dva se vrátili také?“

„Proč jste tady?“ chtěl vědět oplátkou Perrin.

„Perrine!“ vyjela paní hostinská ostře. „Co tvoje způsoby! Možná ses ve světě přiučil hrubostem, ale když jsi teď doma, můžeš na ně klidně zapomenout.“

„Nedělej si starosti,“ mírnila ji Verin. „My jsme teď s Perrinem staří přátelé. Já ho chápu.“ V tmavých očích, jež na něho upírala, se jí na okamžik zablýsklo světélko.

„My se o něj postaráme.“ Alannina chladná slova naznačovala mnoho možností.

Verin se usmála a poplácala Marin po rameni. „Radši by ses měla vrátit zpátky do vesnice. Nechceme, aby se někdo divil, proč se potloukáš po lesích.“

Paní hostinská kývla. Zastavila se u Perrina a poplácala ho po paži. „Víš, že s tebou cítím,“ pravila laskavě. „Jen si pamatuj, že když se necháš zabít, ničemu tím nepomůžeš. Udělej, co ti Aes Sedai řeknou.“ Perrin zamumlal cosi neurčitého, ale ji to zřejmě uspokojilo.

Když Marin al’Vereová odešla, Verin řekla: „My s tebou soucítíme také, Perrine. Kdyby se bylo dalo něco dělat, byly bychom to udělaly.“

Perrin teď nechtěl myslet na svou rodinu. „Pořád jste mi neodpověděly na otázku.“

„Perrine!“ Faile se podařilo napodobit tón paní hostinské téměř do puntíku, ale on si jí nevšímal.

„Proč jste tady? Připadá mi to jako zatraceně velká shoda okolností. Bělokabátníci a trolloci, a vy dvě se tu jen tak objevíte zrovna v tý době.“

„To ale vůbec není shoda okolností,“ odvětila Verin. „Aha, voda na čaj už je skoro hotová.“ Voda přestala vřít, když do ní hodila hrst lístků, a Faile ukázala, kde v jednom z ranců u stěny najít kovové hrnečky. Alanna, s rukama zkříženýma na prsou, ani na okamžik neodtrhla oči od Perrina, a jejich žár se svářel s chladem její tváře. „Rok za rokem,“ pokračovala Verin, „nacházíme stále méně děvčat, které lze naučit usměrňovat. Sheriam věří, že jsme poslední tři tisíce let vlastně strávily tím, že jsme tuto vlastnost vykořeňovaly z lidské populace, když jsme zkrotily každého muže, jenž mohl usměrňovat, kterého jsme našly. Důkazem podle ní je, jak málo mužů teď nacházíme. No, záznamy hovoří o tom, že před sto lety to byli tak dva tři do roka, a před pěti sty lety –“

Alanna si odkašlala. „Co jiného můžeme dělat, Verin? Nechat je se zbláznit? Držet se toho šíleného plánu bílých?“

„To, myslím, ne,“ odpověděla klidně Verin. „I kdybychom našly ženy, které by byly ochotny porodit dítě zkroceného muže, neexistuje záruka, že to dítě bude schopno usměrňovat nebo že to bude dívka. Navrhovala jsem, že jestli chtějí rozšířit chov, měly by být Aes Sedai těmi, kdo budou rodit děti. Měly by to být ony samy, když už to navrhly. Alviarin to nepobavilo.“

„To tedy určitě ne,“ zasmála se Alanna. Náhlý záblesk pobavení, proniknuvší jejím ohnivým tmavým pohledem, měl překvapivý účinek. „Moc ráda bych viděla, jak se zatvářila.“

„Její výraz byl... zajímavý,“ prohlásila hnědá sestra pobaveně. „Uklidni se, Perrine. Dám ti i zbytek odpovědí. Čaj?“

Perrin se snažil zlobně nemračit. Zjistil, že se nějak ocitl vsedě na podlaze, s lukem položeným vedle a kovovým hrníčkem plným silného čaje v ruce. Všichni seděli v kruhu uprostřed místnosti. Alanna se ujala vysvětlování jejich přítomnosti, možná aby zabránila druhé Aes Sedai odbočovat neustále od tématu.

„Tady ve Dvouříčí, které, jak tuším, žádná Aes Sedai nenavštívila po tisíc let, našla Moirain dvě silné dívky, které nejenže bylo možné naučit usměrňovat, ale které se s tou schopností narodily, a doslechla se o další, která zemřela dřív, než ji to mohla naučit sama.“

„Nemluvě o třech ta’veren“ zamumlala Verin do svého čaje.

„Máš vůbec představu,“ pokračovala Alanna, „kolik měst a vesnic musíme obvykle navštívit, abychom našly tři dívky s vrozenou schopností usměrňovat? Jediný div je, že nám trvalo tak dlouho přijít sem hledat další. Stará krev je tady ve Dvouříčí velice silná. Jen týden předtím, než se objevily děti Světla, jsme byly v Hlídce, a dávaly jsme si velice dobrý pozor, abychom nikomu nevyjevily, kdo vlastně jsme, kromě tamního ženského kroužku, ale přesto jsme našly čtyři děvčata, které je možné vycvičit, a jednu holčičku, o níž si myslím, že se se schopností usměrňovat narodila.“

„Bylo těžké poznat to s jistotou,“ dodávala Verin. „Je jí teprve dvanáct. Žádná není zdaleka tak silná jako Egwain a Nyneiva, ale ten počet je stále velmi významný. Kolem Hlídky by mohly být ještě dvě tři další. Neměly jsme možnost prohlédnout děvčata ani tam, ani dál na jih. Tarenský Přívoz byl, musím říci, zklamáním. Asi tam docházelo k příliš časté výměně pokrevních linií.“

Perrin musel přiznat, že to dává smysl. Ale neodpovídalo to na jeho otázky, ani to nezahnalo všechny pochybnosti. Poposedl si a natáhl nohu. Rána po oštěpu ve stehně ho bolela. „Nechápu, proč se tady schováváte. Bělokabátníci zatýkají nevinný lidi a vy tu jen tak sedíte. Po celým Dvouříčí zřejmě pobíhají trolloci, a vy tu jenom tak sedíte.“ Loial si cosi tiše zamručel, znělo to jako vzdálené hřmění. Perrin zachytil slova „nahněvat Aes Sedai“ a „sršní hnízdo", ale pokračoval a dál do nich bušil. „Proč něco neděláte? Jste Aes Sedai! Ať shořím, proč něco neděláte?“

„Perrine!“ sykla Faile, než se na Verin a Alannu omluvně usmála. „Prosím, odpusťte mu. Moirain Sedai ho zkazila. Je nejspíš shovívavá a prominula mu spoustu věcí. Prosím, nehněvejte se na něj. Bude se chovat líp.“ Střelila po něm pohledem naznačujíc, že to bylo míněno stejně tak pro jeho uši jako pro jejich, ba víc. On se na ni taky zamračil. Neměla právo se do tohohle plést.

„Shovívavá?“ Verin zamrkala. „Moirain? Toho jsem si nikdy nevšimla.“

Alanna na Faile mávla, aby ji umlčela. „Ty tomu rozhodně nerozumíš,“ řekla Aes Sedai Perrinovi napjatým hlasem. „Nechápeš omezení, za nichž pracujeme. Tři přísahy nejsou jen pouhá slova. Přivedla jsem s sebou na toto místo dva strážce.“ Zelené byly jediné adžah, které se spojovaly s víc než jedním strážcem. Některé, jak slyšel, měly strážce tři či čtyři. „Děti Světla chytily Oweina, když šel přes otevřené prostranství. Cítila jsem každý šíp, který ho zasáhl, dokud nezemřel. Kdybych tam byla s ním, byla bych ho mohla ochránit, i sebe, s pomocí síly. Ale nemohu ji použít k pomstě. Přísahy to nedovolují. Děti jsou tak zlé, jak jen muži mohou být, až na temné druhy, ale nejsou to temní druzi, a z toho důvodu jsou chráněni před jedinou silou, pokud se nejedná o sebeobranu. I když to roztáhneme, jak to jen jde, jsou tu jisté hranice.“

„A co se týče trolloků,“ doplnila Verin, „hodně jsme jich skolily, taky dva myrddraaly, ale i tady jsou hranice. Půllidé dokážou jistým způsobem vycítit usměrňování. Když se nám podaří proti sobě poštvat stovku trolloků, dá se dělat jen jediné, totiž utéci.“

Perrin se poškrábal ve vousech. Měl to čekat, měl to vědět. Viděl Moirain čelit trollokům a měl jistou představu, co může udělat a co ne. Uvědomil si, že myslí na to, jak Rand zabil všechny trolloky v Tearském Kameni, jenže Rand byl silnější než obě tyto Aes Sedai, a pravděpodobně i silnější než obě dohromady. No, ať už mu pomůžou nebo ne, stále hodlal vyřídit každého trolloka ve Dvouříčí. Poté, co zachrání Matovu rodinu a Luhhanovy. Když si to pořádně promyslí, musí najít způsob. Stehno ho velice bolelo.

„Jsi zraněný.“ – Alanna odložila hrneček na podlahu, přiklekla k němu a vzala mu hlavu do dlaní. Zabrnělo ho. „Ano. Už to vidím. Tohle sis zřejmě neudělal při holení.“

„To byli trolloci, Aes Sedai,“ promluvila Bain. „Když jsme vycházeli z brány v horách.“ Chiad jí položila ruku na loket a Bain umlkla.

„Bránu jsem uzamkl,“ dodal rychle Loial. „Už ji nikdo nepoužije, pokud nebude otevřena z této strany.“

„Napadlo mě, že jste se sem museli dostat takhle,“ zamumlala zpola pro sebe Verin. „Moirain říkala, že používají Cesty. Dřív nebo později to pro nás bude znamenat skutečný problém.“

Perrin uvažoval, co si o tom vlastně myslí.

„Cesty,“ řekla Alanna stále držíc jeho hlavu v dlaních. „Ta’veren! Mladí hrdinové!“ Ta slova od ní zněla pochvalně a zároveň téměř jako kletba.

„Já nejsem žádnej hrdina,“ sdělil jí Perrin ledově. „Cesty byly ten nejrychlejší způsob, jak se sem dostat. To je všechno.“

Zelená sestra pokračovala, jako by nebyl promluvil. „Nikdy nepochopím, proč amyrlinin stolec nechal vás tři jít si po svých. Elaidu kvůli vám třem málem ranila mrtvice, a není sama, jen je nejdůraznější. Když teď zámky povolují a Poslední bitva se blíží, poslední, co potřebujeme, jsou tři volně pobíhající ta’veren. Já bych vás tři uvázala na provázek, třeba bych vás tři i připoutala k sobě.“ Perrin se snažil odtáhnout, ale ona jenom zesílila stisk a usmála se. „Ještě zachovávám zvyky, takže bych k sobě nepřipoutala muže proti jeho vůli. Zatím ne.“ Perrin si nebyl jist, jak moc jí k tomu chybí. Její úsměv jí totiž nedostoupil k očím. Přejela prstem zpola zahojenou jizvu na jeho tváři. „Tohle už zašlo příliš daleko. Jizvu teď nezhojí ani léčení.“

„Nepotřebuju být krásnej,“ zavrčel Perrin – rozhodně ne na to, co musel udělat – a Faile se zasmála nahlas.

„Kdo ti toto řekl?“ zeptala se. Kupodivu si vyměnila úsměv s Alannou.

Perrin se zamračil a zauvažoval, jestli si z něj snad neutahují, ale než stačil něco pronést, zasáhlo ho léčení, jako by se měnil v kus ledu. Mohl jenom zalapat po dechu. Ta chvilka, než ho Alanna pustila, mu připadala nekonečná.

Když znovu popadl dech, zelená sestra držela v dlaních Baininu ohnivou hlavu, Verin prohlížela Gaula a Chiad zkoušela levou ruku a se spokojeným výrazem jí mávala dopředu a dozadu.

Alannino místo vedle Perrina teď zaujala Faile a přejela mu prstem po tváři podél jizvy pod okem. „Znamínko krásy,“ řekla a pousmála se.

„Co?“

„Ó, to je jenom něco, co dělají domanské ženy. Byla to jenom hloupá poznámka.“

Přes její úsměv, nebo možná díky němu, se na ni Perrin poněkud podezíravě zamračil. Dělala si z něj legraci, jen nechápal přesně jak.

Do místnosti vklouzl Ihvon, pošeptal Alanně cosi do ucha a na její šeptem vydaný rozkaz se zase vytratil ven. Ani na dřevěné podlaze téměř nevydával žádný hluk. O chvíli později škrábání bot ohlásilo nové příchozí.

Perrin vyskočil, když se ve dveřích objevil Tam al’Thor a Abell Cauthon s luky v rukou, v pomačkaných šatech, s prošedivělým strništěm mužů, kteří spali pod širým nebem. Byli na lovu. Tamovi u pasu viseli čtyři králíci a Abellovi tři. Bylo zřejmé, že čekali jak Aes Sedai, tak návštěvníky, ale na Loiala, o polovinu vyššího, než byli oni, se štětičkami na uších a širokým, rozpláclým nosem, zírali v úžasu. Tamovou vážnou, vrásčitou tváří přelétl při pohledu na Aiely záblesk poznání.

Tamův pohled však na nich zamyšleně spočíval jenom chvilku, než si všiml Perrina, a trhl sebou skoro tolik, jako při pohledu na Loiala. Tam al’Thor byl statný muž s klenutým hrudníkem, a i přes to, že měl vlasy téměř šedé, byl tím typem muže, jehož na kolena srazí nejméně zemětřesení, a k tomu, aby se polekal, bylo třeba víc než jen to. „Perrine, mládenče!“ zvolal Tam. „Je s tebou Rand?“

„A co Mat?“ dodával dychtivě Abell. Vypadal jako starší, prošedivělý Mat, ale s vážnějším výrazem v očích. Muž, který s léty příliš nepřibral, a měl stále svižný krok.

„Jsou v pořádku,“ sdělil jim Perrin. „V Tearu.“ Koutkem oka zachytil Verinin výraz. Věděla příliš dobře, co Tear pro Randa znamená. Alanna jim však téměř nevěnovala pozornost. „Byli by přišli se mnou, ale nevěděli jsme, jak je to tu zlý.“ V obou případech to byla pravda, tím si byl jist. „Mat tráví čas hraním v kostky – a vyhráváním – a muchlováním se s holkama. Rand... No, když jsem Randa viděl naposled, měl na sobě šviháckej kabátec a na ruce pověšenou hezkou zlatovlásku.“

„To vypadá na mýho Mata,“ zahihňal se Abell.

„Možná je dobře, že nepřišli,“ připojil pomaleji Tam, „s těmi trolloky. A taky ti bělokabátníci...“ Pokrčil rameny. „Víš, že se vrátili trolloci?“ Perrin přikývl. „Měla ta Aes Sedai pravdu? Ta Moirain. Šli po vás třech, tenkrát o Jarnících? Zjistili jste vůbec proč?“

Hnědá sestra vrhla na Perrina varovný pohled. Alanna vypadala, že je cele zaujata přehrabováním v sedlových brašnách, ale Perrin měl dojem, že teď poslouchá. Nebyly to však ony, proč zaváhal. Prostě nemohl jen tak přijít a vypálit na Tama, že jeho syn může usměrňovat, že Rand je Drak Znovuzrozený. Jak mohl někomu sdělit tohle? Místo toho řekl: „Na to se budeš muset zeptat Moirain. Aes Sedai ti neřeknou víc, než musejí.“

„Toho jsem si všiml,“ prohodil Tam suše.

Obě Aes Sedai určitě poslouchaly, a teď to ani nijak netajily. Alanna na Tamovu poznámku ledově zvedla obočí a Abell přešlápl, jako by si myslel, že Tam pokouší štěstí, ale chtělo to víc než jen zamračený pohled, aby to Tama vyvedlo z míry.

„Můžeme si promluvit venku?“ zeptal se Perrin obou mužů. –„Chci se trochu nadýchat čerstvýho vzduchu.“ Chtěl si promluvit tak, aby je u toho neposlouchaly a nepozorovaly i Aes Sedai, ale těžko to mohl říci nahlas.

Tam s Abellem se zatvářili souhlasně, a možná dychtili uniknout pozorným zrakům Verin a Alanny stejně jako on, ale nejdřív tu byla otázka králíků, které muži všechny podali Alanně.

„Chtěli jsme si nechat dva pro sebe,“ řekl Abell, „ale vy teď musíte nakrmit víc krků.“

„To není třeba.“ Zelená sestra mluvila, jako by to samé již říkala mnohokrát předtím.

„Rádi bychom zaplatili za to, co jsme dostali,“ řekl jí Tam stejným tónem. „Aes Sedai byly tak laskavé, že na nás použily trochu léčení,“ vysvětlil Perrinovi, „a my chceme vyrovnat dluh pro případ, že bychom to potřebovali zas.“

Perrin kývl. Chápal, proč nechtějí od Aes Sedai přijmout žádný dar. „Dar od Aes Sedai v sobě má vždycky nějaký háček,“ znělo staré rčení. No, on věděl, že je až příliš pravdivé. Ale ono příliš nezáleželo na tom, jestli jste dar přijali, nebo jste za něj zaplatili. Aes Sedai se vždycky podařilo háček zatnout. Verin ho sledovala s lehkým úsměvem, jako by věděla, nač myslí.

Když tři muži vyrazili ven s luky v rukou, Faile vstala, že půjde s nimi. Perrin zavrtěl hlavou, a ona se k jeho úžasu znovu posadila. Napadlo ho, jestli snad není nemocná.

Poté, co se zastavili, aby Tam s Abellem mohli obdivovat Tanečníka a Vlaštovku, se vydali do lesa. Slunce se sklánělo k západu a stíny se dloužily. Starší muži udělali pár vtipů na jeho vousy, ale o jeho očích se ani slovem nezmínili. Zvláštní, že mu to opominutí nedělalo starosti. Měl důležitější starosti než uvažovat nad tím, jestli někomu připadají jeho oči zvláštní.

V odpověď na Abellovu otázku, jestli je „ta věc“ dobrá k cezení polívky, si zamnul bradku a potom mírně poznamenal: „Faile se líbí.“

„Ho ho,“ zachechtal se Tam. „To je to děvče, co? Vypadá rázně, mládenče. Nenechá tě spát celé noci, aby ti všechno vytmavila.“

„Tyhle se dají zvládnout jediným způsobem,“ připojil se Abell a přikyvoval. „Nechat je, aby si myslely, že všemu velí ony. Tak, když je to důležitý, a ty řekneš něco jinýho, než se z toho vzpamatuje, už máš všechno vyřízený tak, jak chceš ty, a už je moc pozdě, aby tě otravovala a nutila tě to změnit.“

To Perrinovi připadalo skoro jako to, co panímáma al’Vereová říkala Faile ohledně zacházení s muži. Napadlo ho, jestli si Abell a Marin někdy porovnali postřehy. Nejspíš ne. Třeba by stálo za to zkusit to s Faile. Jenže ona zřejmě vždycky dosáhla svého.

Ohlédl se přes rameno. Špitál byl téměř zakryt stromy. Už museli být z dosahu uší Aes Sedai. Perrin se pozorně zaposlouchal a zhluboka se nadechl. Někde v dálce bušil do stromu datel. V olistěných větvích nad nimi se honily veverky a nedávno tudy prošla liška se svou kořistí, králíkem. Kromě nich tří tu nebyl cítit žádný člověk, nic, co by prozrazovalo ukrytého strážce s nastraženýma ušima. Možná byl příliš opatrný, ale ať už k tomu měl dobrý důvod nebo ne, nemohl přejít okolnost, že obě Aes Sedai jsou ženy, které již potkal, z nichž jedné nevěřila Egwain a u druhé si on nebyl jist, může-li jí důvěřovat.

„Zůstanete tady?“ zeptal se. „S Verin a Alannou?“

„Těžko,“ odtušil Abell. „Jak by mohl muž spát pod jednou střechou s Aes Sedai? Teda pod tím, co z ní zbylo.“

„Mysleli jsme, že to bude dobrá skrýš,“ připojil Tam, „ale ony sem dorazily před námi. Myslím, že by nás ti strážci byli zabili, kdyby tam tenkrát nebyla Marin a pár ženských z kroužku.“

Abell se zašklebil. „Podle mě je zarazilo to, že Aes Sedai zjistily, kdo jsme. Chci říct, kdo jsou naši synové. Na můj vkus se o vás, kluky, nějak moc zajímaly.“ Zaváhal a přejel prstem po luku. „Tý Alanně uklouzlo, že jste ta’veren. Všichni tři. Slyšel jsem, že Aes Sedai nemůžou lhát.“

„Neviděl jsem na sobě žádný známky,“ podotkl suše Perrin. „Ani na Matovi.“

Tam se na něj podíval, když nepřipojil Randovo jméno – bude se muset naučit lépe lhát, když bude chtít udržet svoje vlastní tajemství i tajemství ostatních – ale starší muž řekl jen: „Možná jenom nevíš, co hledat. Jak to, že cestuješ s ogierem a třemi Aiely?“

„Poslední forman, co jsem viděl, tvrdil, že Aielové jsou na týhle straně Páteře světa,“ vložil se do hovoru Abell, „ale já mu nevěřil. Tvrdil, že slyšel, že Aielové jsou v Murandy, jen si to pomysli, nebo snad v Altaře. Nebyl si moc jistej, kde přesně jsou, ale podle něj to bylo hodně daleko od Pustiny.“

„Ale to nemá vůbec nic společnýho s tím být ta’veren,“ prohlásil Perrin. „Loial je kamarád a přišel mi pomoct. Gaul je taky přítel, aspoň myslím. Bain a Chiad přišly s Faile, ne se mnou. Je to dost složitý, ale prostě se to jen tak stalo. S ta’veren to nemá nic společnýho.“

„No, ať je to jak chce,“ prohodil Abell, „Aes Sedai se o vás kluky zajímají. S Tamem jsme vloni šli až do Tar Valonu, do Bílý věže. Snažili jsme se zjistit, kde jste. Těžko jsme je dokázali přimět, aby vůbec přiznaly, že znají vaše jména, ale bylo jasný, že něco skrývají. Kronikářka nás nechala vyprovodit na člun plující dolů po řece s kapsama plnýma zlata a hlavama plnýma nejasnejch ujištění skoro dřív, než jsme se stačili poklonit. Nelíbí se mi představa, že by Věž mohla nějak zneužívat Mata.“

Perrin si ze všeho nejvíc přál, aby mohl Matovu otci říci, že se vůbec nic takového neděje, ale nebyl si jist, jak velkou lež dokáže pronést s kamennou tváří. Moirain Mata nesledovala proto, že se jí líbil jeho úsměv. Mat byl s Věží zapletený tolik jako on sám, možná víc. Oni tři byli všichni pevně připoutaní, a Věž držela provázky.

Padlo na ně ticho, až nakonec Tam tiše pronesl: „Mládenče, o tvé rodině mám moc smutné zprávy.“

„Já vím,“ řekl Perrin rychle, a znovu bylo ticho. Všichni tři si pozorně prohlíželi vlastní boty. Ticho právě potřebovali. Chvíli, aby zvládli bolestné pocity a rozpaky, že dovolili citům, aby se jim tak jasně objevily ve tváři.

Zapleskala křídla a Perrin vzhlédl a spatřil, jak se na větev dubu o padesát kroků dál snáší veliký krkavec s krhavýma černýma očima, upřenýma na trojici mužů. Hmátl po toulci, ale právě když natahoval tětivu k uchu, krkavce z jeho posedu srazily dva šípy. Tam a Abell už nasazovali nové střely a pátrali ve stromoví i po obloze po dalších černých ptácích. Žádný tu nebyl.

Tamova střela zasáhla krkavce do hlavy, což nebylo překvapivé ani náhodné. Perrin nelhal, když Faile říkal, že tito dva muži jsou s lukem lepší než on. Tamovu lukostřeleckému umění se nevyrovnal nikdo v celém Dvouříčí.

„Odporná stvoření,“ zamručel Abell a šlápl na ptáka, aby dostal ven svůj šíp. Očistil hlavici o hlínu a vrátil šíp do toulce. „Dneska jsou prostě všude.“

„Aes Sedai nám o nich řekly,“ promluvil Tam, „že špehují pro mizelce, a my jsme tu zprávu roznesli. Ženský kroužek taky. Nikdo tomu ale nevěnoval moc pozornost, dokud nezačali napadat ovce. Vyklovávali jim oči, některé i zabili. Stříž bude letos špatná i bez toho. Ale asi na tom moc nezáleží. S těmi bělokabátníky a trolloky pochybuji, že uvidíme moc kupců, co se budou zajímat o naši vlnu.“

„Nějaký hlupák se kvůli tomu úplně zbláznil,“ dodával Abell. „Možná víc než jeden. Našli jsme spoustu mrtvejch zvířat. Králíky, jeleny, lišky, dokonce i medvěda. Někdo je zabil a nechal shnít. Většina ani nebyla stažená. A je to člověk, nebo víc lidí, ne trolloci. Našel jsem stopy bot. Velkej chlap, ale na trolloka přesto moc malej. Je to škoda a plejtvání.“

Zabíječ. Zabíječ tady, a ne jen ve vlčím snu. Zabíječ a trolloci. Muž ve snu mu připadal povědomý. Perrin nohou nahrnul na mrtvého krkavce hlínu a listí. Na trolloky bude mít spoustu času později. Celý život, bude-li to potřeba. „Slíbil jsem Matovi, že dohlídnu na Bode a Eldrin, pantáto Cauthone. Jak těžký bude dostat je a ostatní na svobodu?“

„Těžký.“ Abell si povzdechl a protáhla se mu tvář. Náhle vypadal na svůj věk, ba starší. „Hrozně těžký. Dostal jsem se dost blízko, abych zahlíd Natti potý, co ji dostali. Vyšla ze stanu, kde je všechny drží. Viděl jsem ji – s pár stovkama bělokabátníků mezi náma. Byl jsem trochu neopatrnej, a jeden z nich mi prohnal tělem šíp. Kdyby mě Tam nedotáhl sem, k Aes Sedai...“

„Je to slušně velký tábor,“ vykládal Tam, „přímo pod Hlídkou. Sedm nebo osm set mužů. Hlídkují ve dne v noci, a nejvíc jich je pod Hlídkou směrem k Emondově Roli. Kdyby se trochu víc roztáhli, usnadnili by nám to, ale až asi na sto mužů v Tarenském Přívoze prostě jen nechali zbytek Dvouříčí na pospas trollokům. Dole kolem Devenského Průseku je to dost špatné, jak jsem slyšel. Skoro každou noc vyhoří nějaký statek. To stejné mezi Hlídkou a řekou Taren. Vyvést Natti a ostatní ven bude těžké, a poté budeme muset jen doufat, že je Aes Sedai nechají tady. Ty dvě nejsou zrovna nadšené, že vůbec někdo ví, kde jsou.“

„Někdo je přece určitě schová,“ namítl Perrin. „Neříkej mi, že se k vám všichni obrátili zády. Přece opravdu nevěří, že jste temní druzi?“ Ještě nedomluvil, když si vzpomněl na Cenna Buie.

„Ne, to ne,“ ujistil ho Tam, „až na pár hlupáků. Spousta lidí nám dá jídlo a nechá nás přespat ve stodole, někdy dokonce i v jizbě na posteli, ale musíš pochopit, že se necítí dobře, když pomáhají lidem, které honí bělokabátníci. Není na tom nic špatného. Život je teď těžký a většina chlapů se snaží postarat o vlastní rodinu, jak jen to jde. Žádat někoho, aby k sobě vzal Natti a děvčata, Harala a Alsbet... No, to bys po nich možná chtěl moc.“

„Měl jsem o lidech z Dvouříči lepší mínění,“ zamumlal Perrin.

Abell se zmohl na slabý úsměv. „Většina lidí se cítí chycená mezi dvěma mlýnskýma kamenama, Perrine. Prostě jenom doufají, že je bělokabátníci a trolloci mezi sebou nerozemelou na prášek.“

„Měli by přestat doufat a začít něco dělat.“ Na okamžik se Perrin zastyděl. Nežil tady, neměl potuchy, jaké to je. Ale přesto měl pravdu. Dokud se lidé budou před dětmi Světla skrývat, dotud budou muset dělat to, co budou děti Světla chtít, ať už se bude jednat o zabavování knih, nebo zatýkání žen a dětí. „Zítra se podívám na ten bělokabátnickej tábor. Musí existovat nějakej způsob, jak je osvobodit. A jakmile budou volní, můžeme obrátit pozornost na trolloky. Jeden strážce mi kdysi řekl, že trolloci nazývají Aielskou pustinu ‚Krajem umírání‘. Hodlám je přimět, aby stejný jméno dali i Dvouříči.“

„Perrine,“ začal Tam, pak se odmlčel a zatvářil se ustaraně.

Perrin věděl, že jeho oči tam ve stínu pod dubem zachytily světlo. Měl pocit, jako by měl obličej vytesaný z kamene.

Tam si povzdechl. „Nejdřív se postaráme o Natti a ostatní. Pak se můžeme rozhodnout, co podniknout s trolloky.“

„Nedovol, aby tě to užíralo zevnitř, chlapče,“ poznamenal tiše Abell. „Nenávist dokáže narůst tak, až v tobě spálí všechno ostatní.“

„Mě nic neužírá,“ řekl jim Perrin vyrovnaným hlasem. „Jenom hodlám udělat, co je potřeba.“ Přejel palcem po ostří sekery. Co bude potřeba udělat.

Dain Bornhald se držel v sedle hezky zpříma, když se stovka jezdců, které s sebou vzal na obhlídku, blížila k Hlídce. Teď jich však nebyla celá stovka. Na jedenácti sedlech byla přivázána těla zabalená v pláštích, a třiadvacet dalších mužů si lízalo rány. Trolloci na ně připravili hezkou léčku. Proti méně vycvičeným vojákům to mohlo mít úspěch, méně tvrdým, než byly děti Světla. Co však Bornhaldovi dělalo starosti, byl fakt, že toto byla třetí hlídka, na niž trolloci zaútočili. Nebylo to náhodné střetnutí, kdy by narazili na trolloky zabíjející sedláky a pálící statky, ale plánovaný útok. A docházelo k tomu jedině tehdy, když vedl hlídku on osobně. Trolloci se ostatním snažili vyhýbat. To vyvolávalo nepříjemné otázky, a odpovědi, na které přišel, neposkytovaly žádná řešení.

Slunce zapadalo. Ve vesnici, pokrývající kopec od úpatí po vršek doškovými střechami, se již objevilo několik světel. Jediná střecha z tašek byla na hřebeni, hostinec U bílého medvěda. Další večer, kdy tam mohl zajít na pohár vína, přes nervózní ticho, které vždycky nastalo, když místní uviděli bílý plášť se zlatým slunečním kotoučem. Bornhald pil zřídka, ale občas se rád pohyboval mezi lidmi mimo děti Světla, když tito lidé po chvíli trochu pozapomněli na jeho přítomnost a začali se znovu smát a bavit mezi sebou. Někdy jindy. Dneska v noci chtěl být sám a přemýšlet.

Kolem stovky barevných povozů, shromážděných ani ne půl míle od úpatí kopce, bujela činnost. Muži a ženy v šatech ještě jasnějších odstínů, než byly jejich vozy, prohlíželi koně a postroje a nakládali věci, které se celé týdny povalovaly po táboře. Zdálo se, že Kočovný lid hodlá dostát svému jménu, nejspíš za rozbřesku.

„Farrane!“ Zavalitý setník pobídl koně blíž a Bornhald kývl směrem ke karavaně Tuatha’anů. „Sděl hledači, že jestli chce se svými lidmi odjet, tak pojedou na jih.“ Jeho mapy říkaly, že Taren se nedá překročit jinde než v Tarenském Přívoze, ale on zjistil, jak jsou jeho mapy zastaralé, brzy poté, co sám překročil řeku. Nikdo neopustí Dvouříči, aby snad nalíčil past na jeho muže, dokud tomu dokáže zabránit. „A Farrane? Není nutné používat boty a pěsti, ano? Slova budou stačit. Ten Raen má uši.“

„Jak přikazuješ, urozený pane Bornhalde.“ Setník mluvil jenom trochu zklamaně. Dotkl se pak pěstí v pancéřované rukavici prsou a odcválal k táboru Tuatha’anů. Nebude se mu to líbit, ale poslechne. Byť Kočovným lidem tolik opovrhoval, byl to dobrý voják.

Pohled na vlastní tábor v něm na okamžik vyvolal pýchu. Dlouhé, úhledné řady bílých stanů se špičatými střechami, ohrady pro koně přesně seřazené. Dokonce i tady, v tomto Světlem zapomenutém koutě světa, se děti držely, nikdy nedovolily, aby došlo k narušení disciplíny. Bylo to tu Světlem zapomenuté. Trolloci toho byli důkazem. Jestli pálili statky, znamenalo to, že jen pár lidí tady je čistých. Jen pár. Ostatní se klaněli a říkali: „ano, můj pane,“ „jak si přeješ, můj pane,“ a umíněně si dál všechno dělali po svém, jakmile se k nim obrátil zády. A kromě toho ukrývali Aes Sedai. Druhý den jižně od Taren zabili strážce. Měňavý plášť toho muže byl dostatečným důkazem. Bornhald Aes Sedai nenáviděl. Zahrávaly si s jedinou silou, jako by jedno Rozbití světa nestačilo. A udělají to znovu, jestli je někdo nezastaví. Jeho chvilková dobrá nálada zmizela jako sníh při jarním tání.

Očima vyhledal stan, kde byli drženi zajatci, až na kratičkou chvíli, kdy jim bylo jednomu po druhém dovoleno vyjít na procházku. Nikdo se nepokusí uprchnout, znamená-li to nechat ostatní za sebou. Ne že by dokázali uběhnout víc než pár kroků – v každém rohu stanu stála stráž a tucet kroků libovolným směrem by je přivedlo do náručí nejméně dvacítce dětí Světla – ale on chtěl co nejméně potíží. Potíže vyvolávaly další potíže. Bylo-li by nutné se zajatci zacházet drsně, mohlo by to ve vesnici vyvolat odpor dost velký, aby se s tím muselo něco udělat. Byar byl jenom velký hlupák. On – a ostatní, zvláště Farran – chtěli zajatce vyslýchat. Bornhald nebyl tazatel a nerad používal jejich metody. Ani nehodlal pustit Farrana k těm dívkám, i kdyby to byly temné družky, jak tvrdil Ordeith.

Ať už to byli temní druzi nebo ne, Bornhald si uvědomil, že jediné, co doopravdy chce, je jediný temný druh. Víc než trolloky, víc než Aes Sedai chtěl Perrina Aybaru. Těžko mohl uvěřit Byarovým povídačkám o muži běhajícím s vlky, ale Byar měl dost jasno v tom, že Aybara zavedl Bornhaldova otce do pasti temných druhů, že na Tomově Hlavě zavedl Geoframa Bornhalda na smrt z rukou seanchanských temných druhů a jejich spojenců Aes Sedai. Možná, jestli žádný z Luhhanů brzy nepromluví, by mohl nechat Byara, aby si pohrál s kovářem. Zlomí se buď on, nebo jeho žena, když se bude muset dívat. A jeden z nich by mohl poskytnout způsob, jak najít Perrina Aybaru.

Když sesedal před svým stanem, čekal tam na něj Byar, škrobený a vyzáblý jako strašák do zelí. Bornhald se znechuceně podíval na mnohem menší shluk stanů, stojící opodál. Vítr vál z té strany a jemu se do nosu dostal pach z toho tábora. Ti své stany ani sebe v čistotě neudržovali. „Ordeith je zřejmě zpátky, což?“

„Ano, můj pane Bornhalde.“ Byar se zarazil a Bornhald se na něj tázavě podíval. „Hlásili šarvátku s trolloky na jihu. Dva mrtví. Šest zraněných, podle nich.“

„A kdo jsou ti mrtví?“ zeptal se Bornhald tiše.

„Dítě Joelin a dítě Gomanes, můj pane Bornhalde.“ Výraz Byarových propadlých tváří se ani na chvíli nezměnil.

Bornhald si pomalu stáhl pancéřované rukavice. Ty dva poslal, aby doprovázeli Ordeitha, aby se podívali, co dělá na svých výpravách na jih. Dával si pozor, aby nezvedl hlas. „Vyřiď mou poklonu panu Ordeithovi, Byare, a – Ne! Žádnou poklonu. Řekni mu, a to těmito slovy, že chci okamžitě vidět to jeho vyzáblé tělo. Vyřiď mu to, Byare, a přiveď mi ho, i kdybys ho musel zatknout, i ty jeho špinavé mizery, kteří dětem přinášejí tolik zneuctění.“

Bornhald udržel hněv na uzdě, dokud nebyl sám ve stanu se staženými chlopněmi. Pak se zavrčením smetl mapy i krabičku s psacími potřebami z polního stolku. Ordeith ho musel považovat za skutečného prosťáčka. Dvakrát s ním vyslal své muže a dvakrát byli oni jediní, kdo zahynuli v „šarvátce s trolloky", po níž mezi ostatními nebyl jediný zraněný. Vždycky na jih. Ten muž byl posedlý Emondovou Rolí. No, byl by se tam sám utábořil, kdyby nebylo... Teď to nemělo smysl. Měl tady Luhhanovy. A oni mu vydají Perrina Aybaru, ať tak nebo tak. Hlídka bylo mnohem lepší místo, kdyby se musel rychle přesunout k Tarenskému Přívozu. Vojenská rozhodnutí měla přednost před osobními.

Potisícáté se podivil, proč ho sem velící kapitán vlastně poslal. Zdejší lidé se nijak zvlášť nelišili od lidí na stovkách dalších míst. Až na to, že jen občané z Tarenského Přívozu vykazovali nadšení pro vykořeňování vlastních temných druhů. Ostatní se jen dívali s mrzutou umíněností, když se někomu na dveřích objevil Dračí špičák. Jinde vesničané vždycky dobře věděli, koho mezi sebou nechtějí, a vždy byli připraveni vesnici očistit, stačila jen trocha povzbuzení, a bylo jisté, že každý temný druh bude vyštván spolu s těmi, kterým lidé chtěli vidět záda. Ale tady ne. Černá škrábanice ostrého špičáku na dveřích mohla být vzhledem ke svému účinku klidně novou vápennou omítkou. A trolloci. Věděl Pedron Niall, že sem přijdou trolloci, už tenkrát, když psal své rozkazy? Jak by to ale mohl vědět? Jestli to však nevěděl, proč sem posílal dost dětí, aby vykořenily menší povstání? A proč, pod Světlem, ho velící kapitán obtížil tím vraždícím šílencem?

Stanová chlopeň odlétla stranou a dovnitř se vkolébal Ordeith. Skvěle ušitý šedý kabátec měl vyšívaný stříbrem, ale celý špinavý. Vychrtlý krk, který mu čouhal z límce, takže vypadal jako želva, měl také celý černý. „Dobrý večer, můj pane Bornhalde. Nádherný dobrý večer.“ Dnes byl jeho lugardský přízvuk zvlášť patrný.

„Co se stalo dítěti Joelinovi a dítěti Gomanesovi, Ordeithe?“

„Taková strašná věc, můj pane. Když jsme narazili na trolloky, dítě Gomanes chrabře –“ Bornhald ho udeřil do tváře těžkou rukavicí. Kostnatý mužík se zapotácel, přitiskl si ruku na rozseknutý ret a prohlédl si červeň na prstech. Úsměv na jeho tváři už nebyl posměšný. Teď připomínal zmiji. – „Nezapomněls, kdo podepsal mý jmenování, panáčku? Pedron Niall tě pověsí na střevech tvý vlastní mámy, stačí, když řeknu slovíčko, potý, co vás oba nechá zaživa stáhnout z kůže.“

„Totiž jestli se dožiješ toho, abys to slovíčko mohl říci, viď?“ Ordeith zaprskal a přikrčil se jako nějaké divoké zvíře. Od rtů mu odstřikovaly sliny. Pomalu se otřásl a narovnal. „Musíme pracovat společně.“ Lugardský přízvuk byl pryč, nahradil ho vznešenější, velitelštější tón. Bornhald dával však přednost výsměšnému lugardskému hlasu před lehce slizkým, jen tak tak zastřeným opovržením v tomto. „Stín tu leží všude kolem nás. Nejen prostí trolloci a myrddraalové. Ti jsou to nejmenší. Tady byli zplozeni tři temní druzi, předurčení k tomu, aby otřásli světem. Jejich chov vedl Temný po tisíc let, i déle. Rand al’Thor. Mat Cauthon. Perrin Aybara. Znáš jejich jména. Na tomto místě byly vypuštěny síly, které budou sužovat celý svět. Stvoření Temného tu chodí za nocí a špiní lidská srdce, kazí lidské sny. Sužuj tuto zemi. Sužuj ji, a oni vylezou. Rand al’Thor. Mat Cauthon. Perrin Aybara.“ To poslední jméno téměř jako by hladil na jazyku.

Bornhald se roztřeseně nadechl. Nebyl si jist, jak Ordeith zjistil, co tu chce. Jednoho dne mu mužík prostě vyjevil, že to ví. „Zahladil jsem to, cos udělal na Aybarově statku –“

„Sužuj je.“ V tom vznešeném hlase se ozýval náznak šílenství a na čele se Ordeithovi objevil pot. „Stáhni je z kůže a ti tři vylezou.“

Bornhald zvedl hlas. „Zahladil jsem to, protože jsem musel.“ Neměl jinou možnost. Kdyby pravda vyšla najevo, musel by se vyrovnat s něčím víc než jen s mrzutými pohledy. Poslední, co by navrch k trollokům potřeboval, byla otevřená vzpoura. „Ale neprominu vraždu dětí. Slyšíš mě? Co to tu děláš, že to potřebuješ zakrývat před dětmi Světla?“

„Pochybuješ snad, že Stín udělá cokoliv, jen aby mě zastavil?“

„Cože?“

„Pochybuješ o tom?“ Ordeith se napjatě předklonil. „Viděl jsi šedé muže.“

Bornhald zaváhal. Byl tenkrát v Hlídce, kolem sebe měl padesát dětí Světla, a dvojice mužů s dýkami si nikdo ani nevšiml. Díval se přímo na ně, a neviděl je. Dokud Ordeith oba nezabil. Ten vychrtlý mužíček si díky tomu u mužstva vysloužil značnou úctu. Bornhald později nechal dýky zakopat hluboko do země. Jejich čepele vypadaly jako z nejlepší oceli, ale jejich dotek pálil jako rozžhavený kov. První hlína, kterou na ně do jámy hodili, syčela a stoupala z ní pára. „Myslíš, že tady jdou po tobě?“

„Aha, ano, můj pane Bornhalde. Jdou po mně. Cokoliv bude potřeba, jen aby mě zastavili. Samotný Stín mě chce zastavit.“

„To pořád nevysvětluje vraždu –“

„To, co dělám, musím provádět tajně.“ Byl to šepot, skoro syčení. „Stín může vstoupit do myslí lidí a najít mě tak, vstoupit do lidských myslí a snů. Chtěl bys zemřít ve snu? I to se může stát.“

„Ty jsi... šílený.“

„Dej mi volnou ruku, a já ti dám Perrina Aybaru. Tohle stojí v rozkazech Pedrona Nialla. Volnou ruku pro mě, a já vložím Perrina Aybaru do tvé.“

Bornhald dlouho mlčel. „Nechci se na tebe dívat,“ prohlásil nakonec. „Vypadni.“

Když Ordeith odešel, Bornhald se otřásl. Co měl velící kapitán s tímto mužem v plánu? Ale jestli tak získá Perrina Aybaru... Odhodil rukavice a začal se prohrabávat svými věcmi. Někde měl láhev pálenky.

Muž, jenž si říkal Ordeith, a občas na sebe jako na Ordeitha i myslel, se protahoval mezi stany dětí Světla a ostražitě bíle oděné muže pozoroval. Užitečné nástroje, nevědomé nástroje, ale nedalo se jim věřit. Zvláště ne Bornhaldovi. Toho se možná bude nutné zbavit, jestli začne dělat příliš velké potíže. Byara bude mnohem snazší ovládat. Zatím však ještě ne. Byly tu jiné, důležitější věci. Někteří vojáci se uctivě klaněli, když procházel kolem. On jim ukázal zuby a oni to považovali za přátelský úsměv. Nástroje, a hloupé.

Očima hladově přelétl stan, v němž byli vězni. Ti mohli počkat. Zatím. Ještě chvíli. Byly to stejně jenom drobky. Návnada. Měl se na Aybarově statku ovládnout, ale Con Aybara se mu vysmál do obličeje a Joslyn ho nazvala mrňavým hloupým skrčkem se špinavou duší, když jejího syna označil za temného druha. No, poučili se, když s řevem hořeli. Proti své vůli se tiše zahihňal. Drobky.

Cítil jednoho z těch, které nenáviděl, někde na jihu, směrem k Emondově Roli. Který to je? Nezáleželo na tom. Rand al’Thor byl jediný, který byl skutečně důležitý. A kdyby to byl al’Thor, věděl by to s jistotou. Řeči ho ještě nepřilákaly, ale k tomu dojde. Ordeith se zachvěl touhou. Muselo to tak dopadnou. Kolem Bornhaldových stráží v Tarenském Přívoze musí proniknout další zprávy o soužení ve Dvouříčí, aby se to dostalo až do uší Randa al’Thora a vpálilo se mu to pořádně do mozku. Nejdřív al’Thor, a pak Věž, za to, co mu sebrali. Dostane zpátky všechno, co mu podle práva patřilo.

Všechno tikalo jako dobře namazané hodiny, dokonce i to, jak se Bornhald vzpíral, dokud se neobjevil ten nový, se svými šedými muži. Ordeith si hubenými prsty prohrábl mastné vlasy. Proč aspoň jeho sny nemohly být jen jeho? Už nebyl ničí loutkou, tancující kolem, jak myrddraalové a Zaprodanci tahali za provázky, dokonce ani Temný ne. Teď tahal za provázky on. Nemohli ho zastavit, nemohli ho zabít.

„Nic mě nemůže zabít,“ zamumlal si se zlobným zamračením. „Ne mě. Přežil jsem od trollockých válek.“ No, alespoň jedna jeho část. Řezavě se zasmál a zaslechl v tom chechotu šílenství, rozpoznal je, a nezáleželo mu na tom.

Jakýsi mladý bělokabátnický důstojník se na něj zamračil. Tentokrát nebylo na Ordeithových vyceněných zubech po úsměvu ani stopy, a mladík s chmýřím na tvářích se stáhl. Ordeith chvátal dál, přičemž tahal nohy po zemi.

Kolem jeho stanů bzučely mouchy a pod jeho pohledem se s trhnutím odvracely mrzuté, podezíravé oči. Tady měli muži bílé pláště špinavé. Ale meče měli ostré a jeho rozkazy poslouchali okamžitě a bez ptaní. Bornhald si myslel, že tihle muži jsou stále jeho. Také Pedron Niall tomu věřil, věřil, že Ordeith je jeho ochočené zvířátko. Hlupáci.

Odhodil stranou stanovou chlopeň, vstoupil a prohlédl si svého zajatce, nataženého mezi dvěma kůly dost silnými, aby udržely vozové spřežení. Dobrý ocelový řetěz se zachvěl, když ho zkoumal, ale on vypočítal, jak silný musí být, a pak to zdvojnásobil. Ještě že to udělal. O smyčku méně, a ty pevné ocelové články by praskly.

S povzdechem se posadil na okraj postele. Lampy už byly zapáleny, bylo jich víc než tucet, takže ve stanu nezůstal žádný stín. Bylo tu světlo jako v poledne. „Už sis promyslel moji nabídku? Přijmi ji, a odejdeš odsud volný. Odmítni... Já vím, jak takovým, jako jsi ty, způsobit bolest. Můžu tě přimět vřískat během nekonečného umírání. Budeš věčně umírat, věčně křičet.“

Řetězy zabzučely, jak sebou spoutaný trhl. Kůly zaražené hluboko do země zaskřípaly. „No dobře.“ Myrddraalův hlas zněl, jako když se drolí hadí kůže. „Přijímám. Pusť mě.“

Ordeith se usmál. Myrddraal ho považoval za hlupáka. No, poučí se. Všichni se poučí. „Nejdřív je tu otázka... řekněme dohody a souhlasu.“ Ještě nedomluvil, když se myrddraal začal potit.