Stín se šíří

40 Lovec Trolloků

Pozůstatky ranního deštíku stále kapaly z listů jabloní a purpurová pěnkava poskakovala po větvi, kde se nalévaly plody, které letos nikdo nesklidí. Slunce již bylo vysoko, ale bylo schováno za hustými šedými mraky. Sedě se zkříženýma nohama na zemi Perrin nepřítomně zkoušel tětivu. Pevně napjatá voskovaná šňůra měla ve vlhkém počasí sklon povolovat. Bouřka, kterou Verin přivolala, aby je skryla před pronásledovateli té noci, kdy zachraňovali zajatce, překvapila dokonce i ji svou zuřivostí, a prudký liják se spustil ještě třikrát během následujících šesti dnů. Aspoň Perrin si myslel, že to bylo šest dnů. Od oné noci skoro nemyslel, jen se nechával nést událostmi a reagoval na ně tak, jak k nim docházelo. Do boku ho tlačila čepel sekery, ale on si toho ani nevšiml.

Nízké zatravněné rovy označovaly pokolení zde pohřbených Aybarů. Na nejstarších z vyřezávaných dřevěných náhrobků, popraskaných a téměř nečitelných, byly údaje téměř tři století staré, nad rovy téměř nerozeznatelnými od okolní půdy. Ale jeho u srdce bodaly rovy sice ohlazené deštěm, ale zatím jen řídce porostlé trávou. Byla tu pohřbena celá pokolení Aybarů, ale určitě sem zatím nikdy nepoložili čtrnáct lidí najednou. Teta Neain vedle staršího hrobu strýce Carlina, s jejich dvěma dětmi u sebe. Prateta Ealsin v řadě se strýcem Ewardem a tetou Magde a jejich třemi dětmi, dlouhá řada s jeho matkou a otcem. Adora a Deselle a malý Paet. Dlouhá řada rovů s holou, vlhkou hlínou, která stále prosvítala mezi trávou. Hmatem přepočítal šípy, které mu zbývaly v toulci. Sedmnáct. Příliš mnoho jich bylo poškozeno a stálo za to je sebrat jen kvůli jejich ocelovým hlavicím. Neměl čas si vyrobit vlastní. Brzy bude muset navštívit šípaře v Emondově Roli. Buel Dawtry vyráběl dobré šípy, dokonce ještě lepší než Tam.

Slabé zašustění za zády ho přimělo zavětřit. „Co se děje, Dannile?“ zeptal se, aniž se otočil.

Zadržení dechu, jenom chvilka překvapení, než Dannil Lewin řekl: „Urozená paní je tady, Perrine.“ Žádný z nich si nedokázal zvyknout na to, že ví, kdo je kdo, dřív, než je uvidí, nebo že je pozná i potmě, ale jemu už ani nezáleželo na tom, co jim připadá zvláštní.

Perrin se zamračil přes rameno. Dannil vypadal hubenější než dřív. Sedláci dokázali nakrmit najednou jen určitý počet lidí, takže někdy měli jídla dost, zato jindy hladověli, podle toho, kolik ulovili. Většinou hladověli. „Urozená paní?“

„Urozená paní Faile. A urozený pán Luc taky. Přišli z Emondovy Role.“

Perrin se plavně zvedl a vyrazil dlouhými kroky, takže Dannil musel poklusávat, aby mu vůbec stačil. Podařilo se mu nepodívat na dům. Na ohořelé trámy a začazené komíny, které bývaly domem, kde vyrůstal. Ale překontroloval stromy kvůli svým hlídkám, těm nejblíž statku. Statek byl tak blízko Luhu, že tu rostlo množství vysokých dubů a jedlovců, a taky slušně velké topoly a šácholany. Husté listí chlapce dobře zakrývalo – nevýrazné sedlácké šaty znamenaly, že se člověk mohl dobře schovat – takže i on měl potíže je najít. Bude si muset promluvit s těmi, co byli dál. Měli dohlédnout na to, aby se nikdo nepřiblížil bez varování. Dokonce ani Faile a ten Luc ne.

Tábor, ve velké houštině, kde si Perrin kdysi hrával, že je daleká divočina, byl nerovný plácek v podrostu s pokrývkami nataženými mezi stromy jako přístřešky a dalšími roztroušenými po zemi mezi malými ohýnky na vaření. I tady z větví kapalo. Většina z téměř padesáti mužů, všichni byli mladí, byla zarostlá, buď že mládenci napodobovali Perrina, nebo jim nebylo příjemné holit se ve studené vodě. Byli to dobří lovci – Perrin poslal domů každého, kdo nebyl – ale nebyli zvyklí na víc než jednu, nejvýše dvě noci za sebou strávené venku. A v žádném případě nebyli zvyklí na to, co je nechával dělat.

Právě teď všichni stáli a vyvalovali oči na Faile a Luca a jen čtyři nebo pět jich v ruce drželo dlouhý luk. Ostatní luky ležely mezi pokrývkami a většina toulců také. Luc tu stál a nepřítomně si pohrával s otěžemi vysokého vraného hřebce, dokonalé ztělesnění lhostejné nadutosti v rudém kabátci, modré oči měl studené jako led a muže okolo snad ani nevnímal. Jeho pach byl výraznější než ostatní, byl chladný a také jiný, jako by neměl vůbec nic společného s muži kolem sebe, dokonce ani lidskost.

Faile se s úsměvem vrhla přivítat Perrina a úzké rozdělené suknice tiše šustily, jak se šedé hedvábí otíralo o šedé hedvábí. Byla slabě cítit bylinkovým mýdlem a svou osobou. „Pantáta Luhhan říkal, že bychom vás mohli najít tady.“

Chtěl se jí zeptat, co tu dělá, ale zjistil, že ji objímá a říká jí do vlasů: „Tak rád tě vidím. Chyběla jsi mi.“

Ona ho odstrčila dost na to, aby se mu mohla podívat do očí. „Vypadáš utahaně.“

Perrin si toho nevšímal, neměl čas na to být utahaný. „Dostalas všechny v pořádku do Emondovy Role?“

„Samozřejmě, všichni jsou v hostinci U Vinného střiku.“ Náhle se zazubila. „Pantáta al’Vere našel starou halberdu a tvrdí, že jestli je bělokabátníci chtějí, tak budou muset přejít přes něj. Všichni jsou teď ve vesnici, Perrine. Verin a Alanna i strážci. Samozřejmě předstírají, že jsou někdo jiný. Taky Loial. Ten rozhodně vzbudil rozruch. Dokonce větší než Bain a Chiad.“ Úsměv se změnil v zamračení. „Požádal mě, abych ti předala tuhle zprávu. Alanna dvakrát beze slova zmizela, jednou sama. Loial říkal, že Ihvona zřejmě překvapilo, když zjistil, že je pryč. Říkal, že to nemám říct nikomu jinýmu.“ Prohlížela si jeho výraz. „Co to znamená, Perrine?“

„Nic, nejspíš. Jen že si nemůžu být jistej a důvěřovat jí. Verin mě před ní varovala, ale můžu důvěřovat Verin? Říkáš, že Bain a Chiad jsou v Emondově Roli? Asi to znamená, že o nich teď ví.“ Trhl hlavou směrem k Lucovi. K urozenému pánovi přistoupilo několik mužů a nesměle mu kladli otázky a on na ně odpovídal s blahosklonným úsměvem.

„Přišly s námi,“ vysvětlovala pomalu. „Teď to prohlížejí kolem vašeho tábora. Podle mě nemají moc vysoký mínění o vašich hlídkách. Perrine, proč nechceš, aby Luc věděl o Aielech?“

„Mluvil jsem s několika lidmi, které vypálili.“ Luc byl příliš daleko, aby ho slyšel, ale Perrin přesto ztišil hlas. „Včetně domu Flanna Lewina byl Luc na pěti z nich v den, kdy je přepadli, nebo den předtím.“

„Perrine, ten chlap je v některých věcech nadutý hlupák – slyšela jsem ho, jak naznačuje, že má nárok na jeden z pohraničních trůnů, i když nám tvrdil, že je z Murandy – ale nemůžeš přece věřit, že je to temný druh. V Emondově Roli dal lidem pár vážně dobrých rad. Když říkám, že tam byli všichni, tak myslím všichni.“ Užasle zavrtěla tmavou hlavou. „Stovky a stovky lidí, co přišly ze severu i z jihu – prostě odevšad – s dobytkem a ovcemi, a všichni mluví o varování Perrina Zlatookého. Tvoje malá vesnice se připravuje na obranu, jestli to bude nutný, a Luc byl v posledních dnech prostě všude.“

„Perrin kdo?“ zalapal Perrin po dechu a trhl sebou. Ve snaze změnit předmět hovoru řekl: „Z jihu? Ale já dál na jih nešel. Nemluvil jsem s nikým, kdo by žil dál než míli pod Vinným střikem.“ Faile ho se smíchem zatahala za vous. „Zprávy se šíří, můj skvělý generále. Myslím, že polovina jich čeká, že z nich teď postavíš vojsko a zaženeš trolloky až do Velké Morny. Ve Dvouříčí se o tobě budou vyprávět příběhy dalších tisíc let. Perrin Zlatooký, lovec trolloků.“

„Světlo!“ vydechl Perrin.

Lovec trolloků. Zatím toho nebylo moc, aby to opodstatnilo takový titul. Dva dny poté, co osvobodili pantátu Luhhana a ostatní, den poté, co Verin a Tomas odjeli svou cestou, narazili na stále ještě kouřící trosky statku, on a tehdy jenom patnáct dvouříčských mladíků. Pochovali, co našli v popelu, a potom snadno vystopovali trolloky. Gaul stopoval a on větřil. Pronikavý, odporný zápach trolloků ještě neměl čas se ztratit, alespoň před ním ne. Někteří chlapci začali váhat, když si uvědomili, že myslí vážně to, co říkal o lovení trolloků. Kdyby byli museli jet příliš daleko, Perrin tušil, že by se jich většina ztratila, když by se nikdo nedíval, ale stopa vedla do mlází ani ne o tři míle dál. Trolloci se s hlídkami neobtěžovali – neměli s sebou žádného myrddraala, aby zahnal jejich lenost – a muži se ve Dvouříčí uměli dobře plížit. Třicet dva trolloci zahynuli, většina ve svých špinavých pokrývkách, probodáni šípy dřív, než stačili zavýt, natož zvednout meč či sekeru. Dannil a Ban a ostatní byli připraveni slavit velké vítězství – dokud nezjistili, co bylo ve velkém železném kotli stojícím v popelu na ohništi. Většina se pak vrhla do houští a zvracela a nejeden otevřeně zaplakal. Perrin hrob vykopal sám. Jen jeden. Nedalo se poznat, co patřilo komu. Ať už cítil v nitru sebevětší chlad, nebyl si jist, zda by to zvládl, kdyby to poznat šlo.

Později toho dne nikdo neváhal, když zachytil další odpornou stopu, i když pár se jich tiše divilo, co to vlastně sleduje, dokud Gaul nenašel stopy kopyt a bot pro muže příliš velkých. V dalším mlází, blíž Luhu, byli čtyřicet jeden trollok a mizelec, s rozestavenými hlídkami, i když jich většina podřimovala. Ale i kdyby byli všichni vzhůru, nebylo by to znamenalo žádný rozdíl. Gaul zabil ty, co nespali, klouzaje mezi stromy jako stín, a dvouříčských mužů tehdy bylo již skoro třicet. Kromě toho ti, co kotel sami neviděli, o něm slyšeli. Při střílení křičeli a jejich uspokojení nebylo o nic méně divoké než hrdelní vytí trolloků. Černě oděný myrddraal zemřel poslední a vypadal jako dikobraz, jak byl prostřílený šípy. Z něj se nikdo nesnažil šípy vytahovat, dokonce ani poté, co se přestal svíjet.

Ten večer začalo pršet podruhé, z oblohy plné převalujících se černých mračen se nepřetržitě lil déšť a létaly po ní jasné blesky. Perrin od té doby trolločí stopu nezachytil a stopy byly smyty. Většinu času jim zabralo vyhýbání se hlídkám bělokabátníků, o nichž všichni tvrdili, že jich je víc než kdy dřív. Sedláci, s nimiž Perrin hovořil, říkali, že se hlídky zřejmě víc snaží najít své bývalé vězně a ty, kdo jim pomohli na svobodu, než že by pátraly po trollocích.

Kolem Luca se teď seběhlo mnohem víc mužů. Luc byl dost vysoký, aby jeho rudozlaté vlasy zářily nad tmavšími hlavami sedláků. Urozený pán zřejmě hovořil a oni poslouchali. A kývali.

„Podíváme se, co nám chce říct,“ prohlásil Perrin ponuře.

Muži z Dvouříčí před ním a Faile ustupovali, teprve až když do nich šťouchl. Plně se soustředili na pána v červeném kabátku, který tu řečnil.

„...takže vesnice je nyní zcela v bezpečí. Sešla se tam spousta lidí, aby ji bránila. Musím říci, že rád spím pod střechou, když mohu. Panímáma al’Vereová v hostinci poskytuje chutné jídlo. Její chléb je nejlepší, jaký jsem kdy jedl. Vskutku neexistuje nic, co by se vyrovnalo čerstvě napečenému chlebu a čerstvě stlučenému máslu a tomu, když si každý večer můžete položit nohy na stůl s pohárem vína v ruce, nebo s tím vynikajícím tmavým pivem pantáty al’Vereho.“

„Urozenej pán Luc říká, že bychom měli jít do Emondovy Role, Perrine,“ řekl Kenley Ahan a zamnul si zarudlý nos hřbetem špinavé ruky. Nebyl jediný, kdo se nemohl vykoupat tak často, jak by chtěl, a taky nebyl jediný, kdo měl rýmu.

Luc se na Perrina usmál tak, jak se nejspíš usmíval na psa, od něhož by čekal, že něco předvede. „Vesnice je zabezpečená, ale vždycky je třeba dalších silných paží.“

„My lovíme trolloky,“ pravil Perrin chladně. „Všichni zatím svý statky neopustili, a každá banda, kterou najdeme a pobijeme, znamená, že pár statků nebude vypálenejch a víc lidí bude mít šanci dostat se do bezpečí.“

Wil al’Seen vyštěkl smíchy. S červeným nateklým nosem a chomáčky šestidenního strniště už nebyl tak hezký. „Trolloka jsme neucítili celý dni. Buď rozumnej, Perrine. Třeba jsme je už zabili všecky.“ Ozvalo se mručení na souhlas.

„Nechci tu šířit nesváry.“ Luc nevinně rozhodil rukama. „Nepochybuji vůbec, že jste měli mnoho skvělých úspěchů, i kromě těch, o nichž jsme slyšeli. Předpokládám, že jde o stovky zabitých trolloků. Docela dobře jste je mohli zahnat všechny. Ale povím vám, že Emondova Role je připravena vás přivítat jako hrdiny. A to stejné bude i v Hlídce pro ty, kdo tam žijí. Je tu někdo z Devenského Průseku?“ Wil kývl a Luc ho poplácal po rameni s neupřímným přátelstvím. „Hrdinské uvítání, bezpochyby.“

„Každej, kdo chce jít domů, může,“ prohlásil Perrin vyrovnaným hlasem. Faile se na něj varovně zamračila. Takhle z něj žádný generál nebude. Ale on nechtěl, aby s ním zůstal někdo, kdo tu být nechtěl. A vlastně ani nechtěl být generálem. „Podle mýho mínění ta práce ještě neskončila, ale je to na vás.“

Nikdo ho za slovo nevzal, i když Wil by to byl zřejmě rád udělal, ale dvacet dalších hledělo do země a přešlapovalo v loňském listí.

„No,“ pravil ledabyle Luc, „jestli už vám nezbyli žádní trolloci, třeba nastal čas obrátit pozornost na bělokabátníky. Nejsou zrovna šťastní, že jste se tady ve Dvouříčí rozhodli bránit sami. A dozvěděl jsem se, že chtějí pár lidí pověsit, zvláště vás jako psance, za to, že jste jim ukradli vězně.“

Hodně dvouříčských mládenců si mezi sebou vyměnilo znepokojené pohledy.

Tehdy se davem protlačil Gaul s Bain a Chiad v těsném závěsu. Aielové se samozřejmě tlačit nemuseli, muži jim ustupovali z cesty, jakmile si uvědomili, kdo to je. Luc se na Gaula zamyšleně, téměř nesouhlasně zamračil. Aielan mu pohled s kamennou tváří opětoval. Wilovi a Dannilovi a ostatním se při pohledu na Aiely rozjasnily tváře. Většina stále věřila, že se někde v houští a v lesích ukrývají další stovky aielských bojovníků. Nikdy se neptali, proč Aielové zůstávají v úkrytu, a Perrin se o tom samozřejmě nezmiňoval. Pokud jim víra v posilu několika set Aielů pomáhala udržet kuráž, tak to bylo jedině dobře.

„Cos našel?“ zeptal se Perrin. Gaul byl pryč od včerejška. Dokázal se pohybovat stejně rychle jako člověk na koni, v lese i rychleji, a mnohem víc toho viděl.

„Trolloky,“ odpověděl Gaul, jako by ohlašoval přítomnost ovcí, „procházejí tímto trefně pojmenovaným Luhem k jihu. Není jich víc než třicet, a já myslím, že se chtějí utábořit na okraji lesa a dnes v noci udeřit. Na jihu se stále lidé drží půdy.“ Náhle se zazubil jako vlk. „Neviděli mě. Nikdo je nevaroval.“

Chiad se naklonila k Bain. „Na Kamenného psa se pohybuje docela dobře,“ šeptala dost hlasitě, aby ji bylo slyšet na pět sáhů daleko. „Nadělá jen o trochu víc hluku než chromý býk.“

„Takže, Wile?“ řekl Perrin. „Chceš jít do Emondovy Role? Můžeš se oholit a možná si najít děvče, co by ti dalo hubičku, zatímco tihle trolloci budou dnes v noci večeřet.“

Wil se temně zarděl. „Dneska v noci budu tam, co ty, Aybaro,“ pronesl tvrdým hlasem.

„Jestli jsou tu kolem pořád trolloci, tak domů nechce jít nikdo, Perrine,“ dodal Kenley.

Perrin se rozhlédl po ostatních a pozoroval jen souhlas. „A co ty, Lucu? Byli bychom velice potěšeni, kdyby s náma šel urozený pán a navíc hledač rohu. Mohl bys nám předvíst, jak se to dělá.“

Luc se maličko usmál, bylo to jako škvíra v kameni, která se ani zdaleka nepřiblížila k těm jeho studeným modrým očím. „Lituji, že mi obrana Emondovy Role stále nedovoluje se vzdálit. Musím dohlédnout na ochranu vašich lidí, kdyby se tam trolloci přiblížili ve větším množství než ve třiceti. Nebo děti Světla. Má paní Faile?“ Natáhl ruku, aby jí pomohl nasednout, ale ona zavrtěla hlavou.

„Zůstanu s Perrinem, urozený pane Lucu.“

„Škoda,“ zamumlal Luc a pokrčil rameny, jako by se na ženský vkus nedalo vůbec spolehnout. Popotáhl si vlčinou podšité rukavice a plavně se vyhoupl do vraníkova sedla. „Hodně štěstí, pane Zlatooký. Vskutku doufám, že budete mít pouze štěstí.“ Mírně se uklonil Faile, ukázkově obrátil vysokého koně a pobídl ho do cvalu tak, že několik mužů mu muselo uskočit z cesty.

Faile se na Perrina mračila tak, že ho jistě čekala lekce ohledně slušného chování, až budou sami. Perrin poslouchal kroky Lucova koně, dokud neutichly v dálce, a pak se obrátil ke Gaulovi. „Dostaneme se před trolloky? Abychom si na ně mohli počkat někde, než dorazí k místu, kde se chtějí zastavit?“

„Vzdálenost by to umožnila, jestli vyrazíme hned,“ řekl Gaul. „Postupují v řadě a nespěchají. Je s nimi noční běžec. Bude snazší je překvapit v pokrývkách než jim čelit v poli.“ Myslel tím, že by to dvouříčtí muži mohli zvládnout lépe, nebyl z něj cítit ani závan strachu.

Ale od ostatních byl strach cítit, nikdo však nenavrhl, že by střet s trolloky, kteří jsou vzhůru a varovaní, a s myrddraalem, který by je pobízel, nemusel být nejlepší nápad. Tábor zrušili okamžitě, jakmile Perrin vydal rozkaz, uhasili ohně a rozházeli popel. Posbírali si pár kotlíků a nasedli na nesourodou sbírku koní i poníků. Když se k nim připojily i hlídky – Perrin si připomněl, že si s nimi ještě musí promluvit – bylo jich skoro sedmdesát. Určitě to bude stačit na přepadení třiceti trolloků. Ban al’Seen a Dannil stále vedli polovinu oddílu – byl to zřejmě způsob, jak zabránit hádkám – kdy Bili al’Daj, Kenley a pár dalších vedli po deseti mužích. Wil byl mezi nimi, obvykle nebyl tak špatný, když dokázal přestat myslet na dívky.

Když vyrazili k jihu a Aielové se rozběhli dopředu, Faile navedla Vlaštovku blíž k Tanečníkovi. „Ty mu opravdu ale vůbec nevěříš,“ pravila. „Myslíš si, že je to temný druh.“

„Já věřím tobě a svýmu luku a sekeře,“ oznámil jí. Ona se zatvářila zároveň smutně i potěšeně, ale taková byla prostá pravda.

Gaul je dvě hodiny vedl k jihu, než zahnul do Luhu, spleti vysokánských dubů, borovic a kalin, košatých šácholanů, kuželovitých pajehličníků, vysokých jasanů se zaoblenou korunou, sladkůvek a černých vrb, s houštím psím vínem opletených keřů dole. Ve větvích švitořily tisíce veverek a všude poletovali drozdci, pěnkavy a vlhovci. Perrin cítil vysokou, i králíky a lišky. Lesem protékaly malé potůčky a každou chvíli narazili na sítinou lemované jezírko nebo tůni, často zastíněné, občas však na otevřeném prostranství, někdy necelých deset kroků napříč, jindy skoro padesát. Půda byla po všech těch deštích nasáklá vodou a čvachtala koním pod nohama.

Gaul se zastavil mezi velkým, vrbami obklopeným jezírkem a úzkým potůčkem na krok širokým, asi dvě míle od lesa. Sem přijdou trolloci, pokud budou pokračovat tak, jako doposud. Tři Aielové splynuli se stromy, aby se o tom ujistili a včas upozornili na příchod nepřátel.

Perrin nechal Faile a tucet mužů hlídat koně a ostatní rozestavil do úzkého oblouku, pasti, do níž by měli trolloci napochodovat. Když se ujistil, že je každý muž dobře ukryt a ví, co má dělat, sám se postavil do vrcholu oblouku vedle dubu s kmenem tlustším, než byl sám vysoký.

Uvolnil si sekeru v závěsu, nasadil šíp a čekal. Do tváře mu vál lehký větřík, zvedal se a utichal. Měl by být schopen trolloky ucítit dávno předtím, než se dostanou na dohled. Měli by mířit přímo k němu. Znovu se dotkl sekery a čekal. Míjely minuty. Hodina. Víc. Jak dlouho to ještě potrvá, než se objeví zplozenci Stínu? O chvíli déle při této vlhkosti a bude potřeba vyměnit tětivy.

Ptáci zmizeli chvíli předtím, než utichly veverky. Perrin se zhluboka nadechl a zamračil se. Nic. V tom větříku by měl být schopen trolloky ucítit ve chvíli, kdy si je uvědomila zvířata.

Náhodný závan větru k němu přinesl odporný puch, jako staletí starý pot a hnijící maso. Prudce se otočil a zařval: „Jsou za náma! Ke mně! Dvouříčí ke mně!“ Za nimi. Koně. „Faile!“

Na všech stranách se ozval křik a řev, vytí a zuřivý jekot. Na otevřené prostranství o dvacet kroků dál skočil trollok s beraními rohy a zvedl dlouhý zakřivený luk. Perrin natáhl tětivu až k uchu a jedním plynulým pohybem vypustil střelu, sahaje po dalším šípu ve chvíli, kdy první střela opustila luk. Široká hlavice zasáhla trolloka mezi oči. Ten jednou zavyl a zřítil se na zem. A jeho šíp, o velikosti menšího oštěpu, zasáhl Perrina do boku, jako by to bylo kladivo.

Perrin zalapal po dechu a předklonil se, přičemž upustil luk i nový šíp. Bolest se od střely s černým opeřením šířila ve vlnách. Když se Perrin nadechl, šíp se zachvěl, přičemž mu vyslal do těla další vlnu bolesti.

Přes mrtvého druha skočili další dva trolloci, jeden s vlčím čenichem, druhý s kozlími rohy. Postavy v osnířích o polovinu vyšší než Perrin a dvakrát širší. Se štěkáním se trolloci hnali na něj, zakřivené kosiny pozvednuté.

Perrin se přinutil zvednout. Skřípaje zuby zlomil na palec široký dřík šípu vejpůl, vytáhl sekeru a vrhl se jim vstříc. S vytím, jak si matně uvědomoval. Vyl vzteky tak, až měl před očima rudo. Trolloci se nad ním tyčili a jejich zbroj byla na ramenou a loktech samý trn, ale on v záchvatu zuřivosti máchal sekerou, jako by se každou ranou snažil podetnout strom. Za Adoru. Za Deselle. „Moje máma!“ zaječel. „Světlo vás spal! Moje máma!“

Náhle si uvědomil, že seká do zakrvácených postav na zemi. Zavrčel a přinutil se přestat. Třásl se stejně tak námahou, jako bolestí v boku. Teď už se neozýval takový křik. Křičelo méně lidí. Zůstal kromě něj ještě někdo? „Ke mně! Dvouříčí ke mně!“

„Dvouříčí!“ zařval někdo hystericky, o kus dál v mokrém lese, a pak vykřikl ještě někdo: „Dvouříčí!“

Dva. Jenom dva. „Faile!“ volal Perrin. „Ó Světlo, Faile!“

Záblesk černi plynoucí mezi stromy ohlásil myrddraala dřív, než ho Perrin pořádně uviděl, jako had šupinaté černé brnění na hrudi, inkoustový plášť visící bez pohybu bez ohledu na pohyb jeho majitele. Jak se mizelec přiblížil, zpomalil do vlnivé, sebevědomé chůze. Věděl, že je Perrin zraněný, věděl, že bude snadná kořist. Bezoký pohled a bledá tvář v něm vyvolaly strach. „Faile?“ řekl myrddraal posměšně. Jeho hlas zněl stejně, jako když se drolí spálená kůže. „Tvoje Faile – byla výtečná.“

Perrin zařval a vrhl se na něj. Jeho první ránu odvrátil meč s černou čepelí. I druhý. A třetí. Myrddraalova bílá červí tvář byla napjatá soustředěním, ale tvor se nicméně pohyboval jako zmije, jako blesk. Na chvíli ho Perrin donutil se bránit. Jenom na chvíli. Po boku mu stékala krev. Bok ho bolel, jako by mu tam hořel oheň.

Tohle nemohl vydržet dlouho. A až mu dojdou síly, ten meč si najde jeho srdce.

Noha mu uklouzla v rozčvachtaném blátě a mizelec se napřáhl – a meč pohybující se tak rychle, až byl vidět rozmazaně, málem uťal tu bezokou hlavu, takže přepadla na rameno ve spršce černé krve. Myrddraal naslepo bodal a klopýtal dopředu, odmítal zemřít, stále se pudově snažil zabíjet.

Perrin se mu odplazil z cesty, ale pozornost cele věnoval muži, jenž si klidně otíral čepel hrstí listů. Ihvonovi na zádech visel barvy měnící plášť. „Alanna mě poslala, abych tě našel. Skoro jsem to nedokázal, podle toho, jak ses pohyboval, ale sedmdesát koní zanechá stopy.“ Tmavý štíhlý strážce vypadal stejně nevzrušeně, jako by si u krbu zapaloval fajfku. „Trolloci nebyli spojeni s tímto...“ Ukázal mečem na myrddraala. Ten ležel na zemi, ale stále kolem sebe náhodně bodal, „...to je škoda, ale jestli dokážeš sehnat svoje lidi, nemuseli by vás obtěžovat, když u sebe nemají jednoho z beztvářných, aby je pobízel. Odhadoval bych to asi na stovku, pro začátek. Teď jich bude o pár méně. Trochu jste jim pustili žilou.“ Začal se klidně rozhlížet po stínech pod stromy, jedině čepel v jeho rukou naznačovala, že všechno není tak jako obvykle.

Perrin malou chvíli jen zíral. Alanna ho chtěla? Poslala Ihvona? A právě včas, aby mu zachránil život. Celý se třesa znovu pozvedl hlas. „Dvouříčí ke mně! Pro lásku Světla, ke mně! Sem! Ke mně! Sem!“

Tentokrát volal, dokud se neobjevily známé tváře a muži nezačali vylézat z úkrytu. Obličeje měli často postříkané krví. Byli šokovaní, nejistě zírali. Někteří muži zpola nesli jiné a několik ztratilo luky. Byli mezi nimi i Aielové, na pohled nezranění, jen Gaul lehce kulhal.

„Nepřišli tak, jak jsme čekali,“ bylo vše, co Aielan řekl. Noc byla chladnější, než jsme čekali. Pršelo víc, než jsme čekali. Přesně tak to řekl.

Zdánlivě odnikud se s koňmi zjevila Faile. S polovinou koní, včetně Tanečníka a Vlaštovky, a devíti z dvanácti mužů, které zanechal s ní. Na tváři měla škrábanec, ale byla živá. Snažil se ji obejmout, ale ona ho odstrčila a rozzlobeně si mumlala, když si prohlížela zlomený šíp v boku. Jemně mu odhrnula kabátec a snažila se zjistit, kam střela vnikla

Perrin si prohlížel muže kolem sebe. Už přestali přicházet další, ale některé tváře chyběly. Kenley Ahan. Bili al’Daj. Teven Marwin. Přinutil se vyjmenovat chybějící, přinutil se je spočítat. Dvacet sedm. Dvacet sedm jich tu nebylo. „Přinesli jste všechny zraněné?“ zeptal se otupěle. „Nezůstal tam ještě někdo?“ Faile se zachvěla ruka na jeho boku. Když se tak skláněla nad jeho ránou, její výraz byl zpola ustaraný a zpola rozzuřený. Měla právo se zlobit. Do něčeho takového ji nikdy neměl dostat.

„Jenom mrtví,“ řekl Ban al’Seen hlasem stejně olověným, jako byl jeho výraz.

Wil se zřejmě mračil na něco mimo Perrinův dohled. „Viděl jsem Kenleyho,“ řekl. „Hlavu měl v koruně dubu, ale tělo dole na zemi. Viděl jsem ho. Ta rýma už ho nebude trápit.“ Kýchl a vypadal poplašeně.

Perrin si těžce povzdechl a hned si přál, aby to byl nedělal. Bolest, která mu projela bokem, ho přinutila zatnout zuby. Faile, jíž se v ruce objevil zelenozlatý hedvábný šátek, se mu snažila vytáhnout košili ze spodků. Perrin ji i přes její zamračení odstrčil. Na ošetřování ran teď nebyl čas. „Zraněný na koně,“ řekl, když konečně mohl promluvit. „Ihvone, zaútočí na nás?“ Les byl příliš tichý. „Ihvone?“ Strážce se objevil veda tmavého grošáka s ohnivýma očima. Perrin zopakoval otázku.

„Možná. Možná ne. Trolloci sami zabijí toho, koho lze zabít nejsnáze. Bez půlčlověka si spíš najdou nějaký statek než někoho, kdo by jim mohl prohnat tělem šíp. Ať každý, kdo může stát, drží luk s nasazeným šípem, i když ho nedokáže natáhnout. Mohli by se rozhodnout, že cena je příliš vysoká, aby je to bavilo.“

Perrin se zachvěl. Kdyby trolloci zaútočili, měli by mnohem větší zábavu než tanec o Letnicích. Ihvon a Aielové byli jediní, kdo byl skutečně připraven bojovat. A Faile. Tmavé oči se jí třpytily vzteky. Musel ji dostat do bezpečí.

Strážce nenabídl vlastního koně pro raněné, což dávalo smysl. Zvíře by nejspíš nedovolilo nikomu, aby se mu posadil na záda, a kůň cvičený k boji se svým pánem v sedle by byl skvělou zbraní, kdyby se trolloci vrátili. Perrin se snažil posadit Faile na Vlaštovku, ale ona jej zarazila. „Říkal jsi zraněný,“ pamatuješ?“

K jeho znechucení trvala na tom, aby jel na Tanečníkovi. Čekal, že ostatní budou protestovat, když na ně přivedl takovou pohromu, ale nikdo se neozval. Koní bylo právě tak dost, aby se mohli vézt ti, co se neudrželi na nohou, a ti, co by neušli daleko – a Perrin si s nechutí přiznal, že patří k těm druhým – takže skončil v sedle. Polovina ostatních jezdců se musela svých koní pevně držet oběma rukama. Perrin seděl vzpřímeně a skřípal zuby, aby se tak udržel.

Ti, kdo šli pěšky, nebo spíše klopýtali, a někteří z těch, co se vezli, svírali luky, jako by to znamenalo spásu. Perrin také jeden nesl, stejně tak Faile, i když on pochyboval, že by tento dvouříčský dlouhý luk vůbec dokázala napnout. Nyní však záleželo na vzhledu. Na představě, která by je mohla zachránit. Jako Ihvon, jenž byl nastražený jako stlačená pružina, tři Aielové vypadali jako obvykle, když odpluli dopředu s oštěpy prostrčenými řemením, jež jim přidržovalo pouzdra na luky na zádech, a rohovinovými luky v rukou a připravenými. Ostatní, včetně jeho, byli jen otrhaný zbytek, ani v nejmenším nepřipomínali tlupu, kterou sem přivedl, tak sebevědomou a plnou jeho vlastní pýchy. Ale iluze přesto fungovala stejně dobře jako skutečnost. Protože první míli cesty lesní spletí mu náhodný závan větru přinesl pach trolloků, pach ve stínech se plížících trolloků. Pak se zápach pomalu vytrácel, až nakonec zmizel, jak trolloci zůstali vzadu, oklamaní tím přeludem.

Faile kráčela vedle Tanečníka s jednou rukou na Perrinově noze, jako by ho chtěla podržet. Občas k němu vzhlédla a povzbudivě se usmála, stále však ustaraně vraštila obočí. Perrin se na ni vždycky usmál, jak nejlépe dokázal, a snažil se, aby si myslela, že je v pořádku. Dvacet sedm. Nemohl si přestat pořád dokola přeříkávat jejich jména. Colly Garren a Jared Aydaer, Dael al’Taron a Ren Chandin. Dvacet sedm dvouříčských chlapců zabil svou vlastní hloupostí. Dvacet sedm.

Nabrali nejpřímější směr zpátky z Luhu, a z lesa se dostali někdy odpoledne. Bylo těžké určit, jak pozdě přesně je, když byla obloha stále zakrytá šedou pokrývkou a všude ležel stín. Před nimi se táhly pastviny s vysokou trávou, poseté místy stromy, na nichž se tu a tam pásly ovce. V dálce bylo několik statků. Z žádného komínu nestoupal kouř. Pokud v těch domech někdo byl, musel připravovat jídlo na ohni, který téměř nevydával kouř. Nejbližší chochol kouře byl nejméně pět mil daleko.

„Měli bychom si na noc najít nějaký statek,“ poznamenal Ihvon. „Nějaké místo pod střechou, kdyby zase pršelo. Oheň. Jídlo.“ Podíval se na dvouříčské muže a dodal: „Vodu a obvazy.“

Perrin jenom kývl. Strážce věděl mnohem lépe než on, co dělat. I starý Bili Congar s hlavou plnou piva by to nejspíš věděl lépe. Perrin prostě jenom nechal Tanečníka, aby následoval Ihvonova grošáka.

Než urazili míli, zachytil Perrin tichou hudbu, housle a flétny hrající veselou melodii. Nejdřív si myslel, že sní, ale pak to zaslechli i ostatní a vyměňovali se zprvu nevěřícné pohledy, pak se však začali zubit úlevou. Hudba znamenala lidi, a podle zvuku to byli šťastní lidé, kteří něco oslavovali. To, že někdo měl co oslavovat, stačilo, aby je to trochu popohnalo.