Stín se šíří

57 Rozkol v Trojí zemi

Pustinu spalovalo roztavené odpolední slunce vrhající stín přes hory na severu, nyní těsně vepředu. Vyprahlé kopce ubíhaly Jeade’enovi pod kopyty, vysoké i nízké jako vlny v oceánu z rozpukaného jílu, míle vlnící se za nimi. Hory upoutávaly Randovu pozornost od chvíle, kdy mu na ně předešlý den padl zrak. Neměly sněhové čepičky, neboť nebyly tak vysoké jako pohoří Oparů, natož Páteř světa, byly to spíš zubaté tabule hnědého a šedého kamene, na několika místech se žlutými či červenými pruhy nebo pásy třpytících se vloček, popadaných tak, že člověka by spíš napadlo přejít pěšky Dračí stěnu. Rand si povzdechl, poposedl si v sedle a upravil si šufu, kterou nosil přes červený kabátec. V těch horách ležel Alcair Dal. Brzy bude něčemu konec, nebo začátek. Možná obojí. Brzy, možná.

Žlutovlasá Adelin snadno držela krok před grošákem a devět dalších sluncem osmahlých Far Dareis Mai kolem něj vytvářelo široký kruh, všechny s puklíři a oštěpy v rukou, luky v pouzdrech měly na zádech a černé závoje jim visely na prsou, připraveny k okamžitému použití. Randova čestná stráž. Aielové to tak sice nenazývali, ale Děvy šly k Alcair Dalu na Randovu počest. Tolik rozdílů, a on u poloviny z nich nevěděl, co znamenají i když je viděl.

Například Aviendžino chování k Děvám a jejich k ní. Většinu času, jako třeba teď, kráčela vedle jeho koně s rukama složenýma, s loktuší na ramenou, zelené oči pod tmavým šátkem upřené na hory před sebou, s Děvami promluvila jen zřídka, a i tak jen pár slůvek, ale na tom nic divného nebylo. Její zkřížené paže, to bylo jádro problému. Děvy věděly, že nosí slonovinový náramek, ale zřejmě předstíraly, že to nevidí. Ona ho sice odmítala sundat, ale přesto skrývala zápěstí pokaždé, když si myslela, že se některá dívá.

Nemáš žádné společenstvo, řekla mu Adelin, když navrhl, že by ho mohl doprovázet někdo jiný než Děvy oštěpu. Každého náčelníka, ať kmene či klanu, budou doprovázet muži ze společenstva, k němuž patřil, než se stal náčelníkem. Nemáš žádné společenstvo, ale tvoje matka byla Děva. Žlutovlasá žena a ostatních devět se na Aviendhu ani nepodívaly, když stála pár kroků před vstupní halou pod Lianinu střechu. Nedívaly se schválně. Po nespočetná léta Děvy, které se nevzdaly oštěpu, odevzdávaly své děti moudrým, aby je ty předaly jiným ženám, aniž by samy věděly, kam dítě jde, ani je-li to chlapec, či holčička. Teď se syn Děvy vrátil k nám a my ho známe. Půjdeme do Alcair Dalu na tvou počest, synu Shaiel, Děvy Chumai Taardadů. Měla tak kamenný výraz – vlastně takový výraz měly všechny včetně Aviendhy – až si pomyslel, že by ho mohly vyzvat k tanci s oštěpy, kdyby odmítl.

Když přijal, nechaly ho znovu projít tím obřadem „pamatuj na čest", tentokrát s nějakým pitím, co se jmenovalo oosquai, vyrobeným ze zemai, a s každou musel vypít maličký stříbrný šálek až do dna. Deset Děv, deset maličkých šálků. Ta tekutina vypadala jako lehce dohněda zabarvená voda a chutnala skoro stejně – a byla silnější než dvakrát přepálená pálenka. Pak nedokázal jít rovně a ony ho musely doprovodit do postele. Smály se mu a nijak se neohlížely na jeho námitky, tedy na ty, na které se zmohl, jelikož ho pořád lechtaly, až skoro nemohl popadnout dech, jak se smál sám. Všechny až na Aviendhu. Ne že by odešla, zůstala a celou věc sledovala s tváří tak nehybnou, jako by ji měla z kamene. Když ho Adelin a ostatní konečně dostaly do pokrývek a odešly, Aviendha se posadila ke dveřím, rozložila si těžké tmavé sukně a s tím kamenným výrazem ho pozorovala, dokud neusnul. Když se probudil, byla pořád tam a pořád ho pozorovala. A odmítala se bavit o Děvách, o oosquai, prostě o čemkoliv z toho. Co se jí týkalo, nic z toho se nestalo. Byly-li Děvy stejně nesdílné, to nevěděl. Jak jste se mohli podívat deseti ženám do tváře a zeptat se jich, proč opily a hrály s vámi hru, při níž vám svlékly šaty a uložily vás do postele?

Tolik rozdílů, tak málo jich dávalo aspoň trochu smysl, který by viděl, a nedalo se vůbec poznat, o který by mohl klopýtnout a zničit tak veškeré své plány. Přesto si nemohl dovolit čekat. Ohlédl se přes rameno. Co se stalo, stalo se. A kdo může říci, co se ještě stane?

Z dost velké vzdálenosti ho následovali Taardadové. Ne jen z klanu Devět údolí a Jindo, ale také klany Miadi a Čtyři kameny, Chumai a Krvavá voda a víc, široké zástupy obklopující hrkotající formanské povozy a oddíl moudrých, táhnoucí se na dvě míle dozadu v mihotajícím se rozpáleném vzduchu, lemované zvědy a běžci. S každým dnem přicházeli další a další v odpověď na běžce, které vyslal Rhuark onoho prvního dne, stovka mužů a Děv tady, tři stovky támhle, pět set, podle velikosti klanu a podle toho, co každá držba potřebovala na ochranu.

V dálce na jihu a na západě se klusem blížily další tlupy, za nimiž se do vzduchu zvedal prach. Možná tihle Aielové patřili k nějakému jinému kmeni na cestě do Alcair Dalu, ale Rand si to nemyslel. Zatím se představily jenom dvě třetiny klanů, ale on odhadoval, že se za ním táhne dobře na patnáct tisíc Taardad Aielů. Vojsko na pochodu, a stále se rozrůstalo. Na setkání náčelníků přicházel skoro celý kmen, čímž byly porušeny téměř všechny zvyky.

Jeade’en náhle překročil hřeben a tam dole, v dlouhé široké kotlině, byl jarmark připravený pro setkání a na kopcích za kotlinou tábory kmenových a klanových náčelníků, kteří již dorazili.

Mezi dvěma třemi stovkami nízkých stanů bez bočních stěn, stojících daleko od sebe, byly obrovské stany ze stejné nahnědlé látky, které byly dost vysoké, aby se v nich dalo stát, se zbožím vyloženým ve stínu na pokrývkách. Hrnčířské zboží polévané glazurami jasných barev a ještě barevnější tkané koberce, šperky ze zlata a stříbra. Hlavně aielské výrobky, ale budou tu i předměty pocházející ze zemí za Pustinou, možná i včetně hedvábí a slonoviny z dálného východu. Nikdo však neobchodoval. Těch pár mužů a žen v dohledu sedělo v některém stanu, většinou o samotě.

Z pěti táborů, roztroušených na výšinách kolem jarmarku, čtyři vypadaly stejně prázdné, jen pár tuctů mužů či Děv přecházelo mezi stany vztyčenými pro dobře tisíc lidí. Pátý tábor se rozkládal na dvakrát větším prostoru než kterýkoliv z ostatních a byly v něm vidět stovky lidí a další byly určitě ve stanech.

Rhuark doklusal na kopce za Randem s deseti Aethan Dor, Rudými štíty, následován Heirnem s deseti Tain Shari, Pravé krve, a asi čtyřiceti dalšími klanovými náčelníky se svými čestnými doprovody, všichni s oštěpy a puklíři, luky a toulci. Byla to slušná síla, víc, než jich dobylo Tearský Kámen. Někteří z Aielů v táborech a mezi velkými stany se teď dívali směrem na kopec. Rand tušil, že se nedívají na zde přítomné Aiely. Dívali se na něj. Na muže na koni. Věc, kterou v Trojí zemi vídávali zřídka. Než s nimi skončí, ukáže jim toho víc.

Rhuark upřel zrak na největší tábor, kde se mezi stany hemžilo víc Aielů v cadin’sor, a všichni se dívali jeho směrem. „Shaidové, jestli se nemýlím,“ poznamenal tiše. „Couladin. Nejsi jediný, kdo porušuje zvyky, Rande al’Thore.“

„Možná je dobře, že jsem to udělal.“ Rand si stáhl šufu z hlavy a nacpal si ji do kapsy kabátce na angrial, vyřezávanou sošku muže s kulatým obličejem a mečem na kolenou. Slunce ho začalo pálit na obnažené hlavě, aby mu předvedlo, jakou ochranu mu látka poskytovala. „Kdybychom přišli podle zvyku...“ Shaidové klusali k horám nechávajíce za sebou na pohled prázdné stany. A způsobili menší rozruch v ostatních táborech a na jarmarku. Aielové přestali zírat na muže na koni a dívali se za Shaidy. „Mohl by sis vynutit cestu do Alcair Dalu proti přesile dva na jednoho nebo víc, Rhuarku?“

„Ne dokud se nesetmí,“ odvětil náčelník kmene pomalu, „dokonce ani proti shaidským okrádačům psů. Tohle je víc než porušení zvyku. Dokonce i Shaidové by měli mít víc cti!“

Ostatní Taardadové na vrcholku kopce začali rozzlobeně mumlat na souhlas. Až na Děvy. Ty se z jakéhosi důvodu shromáždily o kus dál kolem Aviendhy a vážně mezi sebou cosi probíraly. Rhuark tiše pronesl pár slov k jednomu ze svých Rudých štítů, zelenookému bojovníkovi, který vypadal, jako by jeho obličej používali k zarážení kůlů, a ten se obrátil a rychle se rozběhl dolů z kopce vstříc blížícím se Taardadům.

„Tys tohle čekal?“ zeptal se Rhuark Randa, jakmile Rudý štít odešel. „Proto jsi povolal celý kmen?“

„Ne přesně kvůli tomu, Rhuarku.“ Shaidové začali vytvářet řady před úzkým horským sedlem. Zahalovali si tváře. „Ale Couladin neměl žádný jiný důvod k tomu, aby odešel už v noci, než že někam spěchal, a kde by byl raději než tady, aby mi mohl působit potíže? Ostatní už jsou v Alcair Dalu? Proč?“

„Příležitost, kdy se náčelníci sejdou, si nikdo nenechá ujít, Rande alThore. Povedou se hovory ohledně rozepří kvůli hranicím, pastevním právům a spoustě jiných věcí. Vodě. Když se sejdou dva Aielové z různých kmenů, baví se o vodě. Tři ze tří kmenů a baví se o vodě a pastvě.“

„A čtyři?“ zeptal se Rand. Pět kmenů tu již bylo, s Taardady to dělalo šest.

Taardadové se rozestoupili, aby mohly projít moudré s loktušemi na hlavách. Moirain, Lan a Egwain přijížděli za nimi. Egwain a Aes Sedai měly ty kusy bílé látky kolem hlavy, vlhká napodobenina pokrývek hlavy aielských žen. Mat také přijel, sám, s oštěpem s černým ratištěm přes sedlo. Klobouk se širokou krempou mu stínil obličej, když si prohlížel, co leželo před nimi.

Strážce si pro sebe kývl, když uviděl Shaidy. „To by mohlo být ošklivé,“ prohodil tiše. Jeho černý hřebec koulel očima na Randova grošáka. Jen to, a Lan už se soustředil na řady Aielů před sedlem, přesto však poplácal Mandarba po krku. „Ale teď ještě ne, myslím.“

„Ještě ne,“ souhlasil Rhuark.

„Kdybys mi jen... dovolil jít dovnitř s tebou.“ Až na to docela krátké zaváhání byl Moirainin hlas stejně vyrovnaný jako vždy. Na bezvěkém obličeji měla chladně klidný výraz, ale tmavé oči upírala na Randa, jako by ho samotný její pohled dokázal přimět couvnout.

Amysiny dlouhé světlé vlasy, které jí visely zpod šátku, zavířily, jak moudrá důrazně zavrtěla hlavou. „To není jeho rozhodnutí, Aes Sedai. Tohle je záležitost náčelníků, záležitost mužů. Kdybychom tě teď nechaly jít do Alcair Dalu, až by se příště sešly moudré nebo správkyně střechy, někteří klanoví náčelníci by do toho chtěli strkat nos. Myslí si, že se pleteme do jejich věcí a často se snaží plést do našich.“ Rychle se na Rhuarka usmála, aby mu naznačila, že jeho tím nemyslela. Bezvýrazný obličej jejího manžela Randovi prozradil, že si myslí pravý opak.

Melain si tiskla loktuši pod bradou a upřeně se dívala na Randa. Jestli už nesouhlasila s Moirain, aspoň nedůvěřovala tomu, co udělá. Rand od chvíle, kdy opustili Chladné skály, skoro nespal. Jestli mu nahlížely do snů, viděly tam jenom noční můry.

„Buď opatrný, Rande al’Thore,“ řekla Bair, jako by mu četla myšlenky. „Unavený muž dělá chyby. Dneska si žádné chyby dovolit nemůžeš.“ Stáhla si šátek na hubená ramena a do slabého hlasu se jí vloudil téměř rozhněvaný tón. „My si nemůžeme dovolit, abys ty dělal chyby. Aielové si to nemůžou dovolit.“

Příjezd dalších jezdců na kopec přitáhl znovu pozornost k nim. Mezi stany tvořilo několik set Aielů, mužů v cadin’sorech a dlouhovlasých žen v sukních, halenách a šátcích, pozorný dav. Jejich pozornost se přesunula, když se napravo za svým mulím spřežením objevil Kadereho zcela zaprášený bílý vůz, s těžkým formanem v krémovém plášti na kozlíku spolu s Isendrou v bílém hedvábí a s ladícím slunečníkem. Keillein vůz následoval, s Nataelem u opratí vedle ní, a pak se objevily plachtami překryté vozy a nakonec tři velké vozy s vodou, jako obrovské sudy na kolech se spřeženími mnoha mul. Jak vozy rachotily kolem za skřípění nenamazaných os, všichni se dívali na Randa, Kadere a Isendra, Natael ve svém kejklířském záplatovaném plášti, Keille s mohutným trupem obaleným ve sněhobílé látce s bílým krajkovým šátkem na slonovinových hřebenech. Rand poplácal Jeade’ena po klenutém krku. Muži a ženy se začali hrnout na jarmark, vstříc blížícím se vozům. Shaidové čekali. Už brzy.

Egwain pobídla bílou klisnu blíž k Jeade’enovi. Grošovaný hřebec se snažil otřít o Rosu a za jeho námahu se mu dostalo pěkného kousnutí. „Nedal jsi mi žádnou možnost si s tebou od Chladných skal promluvit, Rande.“ Rand neříkal nic. Byla z ní teď Aes Sedai, a nejen proto, že si tak říkala. Napadlo ho, jestli ho taky špehuje ve snech. Obličej měla strhaný, tmavé oči unavené. „Nebuď tak zabraný do sebe, Rande. Nebojuješ sám. Bojují za tebe i jiní.“

Rand se zamračil a snažil se na ni nedívat. Jeho první myšlenka patřila Emondově Roli a Perrinovi, ale netušil, jak by mohla vědět, kam se Perrin poděl. „Co tím myslíš?“ zeptal se nakonec.

„Já bojuji za tebe,“ prohlásila Moirain dřív, než Egwain stačila otevřít ústa, „stejně jako Egwain.“ Obě ženy si vyměnily rychlý pohled. „Bojují za tebe i lidé, kteří to nevědí, stejně jako ty neznáš je. Ty si neuvědomuješ, co to znamená, že si vynucuješ tvar krajky věků, viď? Vlnky, které se šíří kolem tvých činů, vlnky, které se šíří kolem tvé pouhé existence, se šíří vzorem, aby změnily tkanivo vláken života, o nichž si nikdy ani neuvědomíš, že tu jsou. Ta bitva ani zdaleka není tvoje. Ty však stojíš uprostřed této sítě ve vzoru. Jestli neuspěješ a padneš, neuspěje a padne všechno. A protože já nemohu vstoupit do Alcair Dalu, dovol, ať tě doprovází Lan. Pár očí navíc, které ti budou hlídat záda.“ Strážce se pootočil v sedle a zamračil se na ni. Když byli Shaidové zahalení k zabíjení, nebyl zvlášť ochotný ji tu nechat bez ochrany.

Rand si nemyslel, že si měl všimnout toho pohledu, který si vyměnily Egwain s Moirain. Takže před ním mají tajemství. Egwain měla oči Aes Sedai, tmavé a nečitelné. Vrátily se k němu Aviendha a Děvy. „Ať Lan zůstane s tebou, Moirain. Mou čest nesou Far Dareis Mai.“

Moirain se napjaly koutky úst, ale co se Děv týkalo, zřejmě to bylo právě to, co měl říci. Adelin a ostatní se zeširoka usmály.

Dole se Aielové tlačili kolem vozků, kteří začali vypřahat muly. Ne všichni však věnovali Aielům pozornost. Keille a Isendra se na sebe dívaly ze sousedních vozů. Natael naléhavě mluvil do jedné ženy a Kadere do druhé, až s tím soubojem očima konečně přestaly. Obě ženy se takhle chovaly už delší čas. Kdyby byly muži, Rand by čekal, že už dávno dojde na pěsti.

„Buď na stráži, Egwain,“ řekl Rand. „Vy všichni, buďte na stráži.“

„Aes Sedai nebudou obtěžovat dokonce ani Shaidové,“ prohlásila Amys, „stejně jako by neobtěžovali Bair nebo Melain nebo mne. Některé věci by nespáchal dokonce ani Shaido.“

„Jen buďte na stráži!“ Nechtěl, aby to znělo tak ostře. Dokonce i Rhuark se na něj podíval. Oni to nechápali a on se jim to neodvažoval říci. Zatím ne. Kdo do jejich pasti šlápne první? Musel riskovat je stejně jako sebe.

„A co já, Rande?“ ozval se náhle Mat, který si převaloval mezi prsty zlatou minci, jako by si to vůbec neuvědomoval. „Máš nějaký námitky, když půjdu s tebou?“

„Ty chceš jít? Myslel jsem, že radši zůstaneš s formany.“

Mat se zamračil na vozy dole a zadíval se na Shaidy seřazené před horským sedlem. „Nemyslím, že bude snadný se odsud dostat, když se necháš zabít. Ať shořím, jestli mě nestrčíš do kotle tak nebo tak... Dovienya,“ zamumlal – Rand ho to slyšel říkat už předtím. Lan tvrdil, že to ve starém jazyce znamená „štěstí“ – a vyhodil minci do vzduchu. Když se ji snažil zase chytit, odrazila se mu od konečků prstů a spadla na zem. Nějak, nepravděpodobně, peníz přistál na hraně a začal se kutálet dolů, odrážeje se cestou od prasklin v rozpukaném jílu, třpytil se ve slunci a kutálel se až dolů k vozům, kde konečně přepadl naplocho. „Ať shořím, Rande,“ zavrčel, „přál bych si, abys to nedělal.“

Isendra minci zvedla, narovnala se, prohlédla si ji a vzhlédla nahoru na kopec. Ostatní tam hleděli také. Kadere a Keille a Natael.

„Můžeš jít,“ řekl Rand. „Rhuarku, není už čas?“

Kmenový náčelník se ohlédl přes rameno. „Ano. Právě...“ Za ním začaly dudy hrát pomalou taneční melodii, „...teď.“

K dudám se přidal zpěv. Aielští chlapci přestávali až na zvláštní příležitosti zpívat, když dosáhli mužnosti. Aielan od chvíle, kdy se chopil oštěpu, zpíval pouze bojové písně a žalozpěvy za mrtvé. V harmonii jednotlivých částí byly určitě i hlasy Děv, ale hlubší mužské hlasy je pohltily.

O půl míle napravo se objevili Taardadové, běželi do rytmu písně ve dvojstupu, oštěpy měli připravené, tváře zahalené, zdánlivě nekonečný zástup se valil k horám.

V táborech kmenů a na jarmarku Aielové užasle zírali. Něco v jejich postoji Randovi prozradilo, že mlčí. Někteří vozkové stáli, jako by byli ohromeni. Ostatní nechali muly běhat a vrhli se pod vozy. A Keille a Isendra, Kadere a Natael pak pozorovali Randa.

„Půjdeme?“ Nečekal, až Rhuark kývne, než pobídl Jeade’ena dolů z kopce. Adelin a ostatní Děvy se zařadily za něj. Mat chvíli váhal, než pobídl Oka za nimi, ale Rhuark a taardadští klanoví náčelníci, každý se svými deseti muži, vykročili hned s grošákem. Jednou, v půli cesty ke stanům, se Rand ohlédl nahoru na kopec. Moirain a Egwain seděly na koních vedle Lana. Aviendha stála se třemi moudrými. Všichni ho pozorovali. Téměř zapomněl, jaké to je, když ho nikdo nepozoruje.

Když dojel na jarmark, vyšla mu vstříc delegace, deset dvanáct žen v sukních a halenách a spoustě zlata, stříbra a slonoviny, a stejně tolik mužů v šedých a hnědých cadin’sorech, ale neozbrojených, až na nože u pasu, a ty byly menší než zbraň s těžkou čepelí, jakou měl Rhuark. Přesto zaujali postavení, které Randa a ostatní přinutilo zastavit, a zdálo se, že si nevšímají zahalených Taardadů běžících na východ a na západ od nich.

„Tohle jsem od tebe nečekal, Rhuarku,“ prohlásil silný šedovlasý muž. Nebyl tlustý – Rand ještě nikdy neviděl tlustého Aiela – u něj to byly svaly. „Dokonce i od Shaidů to bylo překvapení, ale od tebe!“

„Čas změny, Mandhuine,“ opáčil náčelník kmene. „Jak dlouho tu Shaidové byli?“

„Dorazili za východu slunce. Proč putovali v noci, kdo může říct?“ Mandhuin se lehce zamračil na Randa a naklonil hlavu směrem k Matovi. „Zvláštní časy, opravdu, Rhuarku.“

„Kdo je tu kromě Shaidů?“ zeptal se Rhuark.

„My Goshienové jsme dorazili první. Pak Shaaradové.“ Silný muž se zamračil, když vyslovoval jméno svých pokrevních nepřátel, aniž by si přestal prohlížet oba mokřiňany. „Chareenové a Tomanelle přišli poslední. A nakonec Shaidové, jak jsem říkal. Sevanna přesvědčila náčelníky, aby šli, teprve nedávno. Bael neviděl důvod, proč se dneska scházet, ani někteří z dalších.“

Žena se širokou tváří ve středních letech, s vlasy žlutějšími než měla Adelin, si dala pěsti v bok, až slonové a zlaté náramky zachřestily. Měla jich tolik, kolik náhrdelníků, jako Amys a její sestra-žena dohromady. „Slyšeli jsme, že Ten, kdo přichází s úsvitem, vyšel z Rhuideanu, Rhuarku.“ Mračila se na Randa a Mata. Vlastně se na ně mračila celá delegace. „Slyšeli jsme, že dnes bude ohlášen Car’a’carn. Dřív než dorazí všechny kmeny.“

„Tak vám někdo vykládal proroctví,“ řekl Rand. Pobídl grošáka a delegace mu ustoupila z cesty.

„Dovienya,“ zamumlal Mat. „Mia dovienya nesodhin soende.“ Ať to znamenalo cokoliv, znělo to jako toužebné přání.

Zástupy Taardadů již dorazily k Shaidům a Rhuarkovi válečníci se k nim obrátili čelem na několik set kroků, stále zahalení, stále zpívající. Neudělali jediný pohyb, který by mohl vypadat výhružně, opravdu, jen tam tak stáli, patnáct nebo dvacetkrát víc než Shaidů, a zpívali, jejich hlasy duněly v proplétající se melodii.

Rand dojel blízko k černě zahaleným Shaidům a viděl, jak Rhuark zvedá ruku ke svému závoji. „Ne, Rhuarku. Nejsme tu, abychom s nimi bojovali.“ Chtěl tím říci, že doufá, že až na to nedojde, ale Aielan to vzal jinak.

„Máš pravdu, Rande al’Thore. Žádná čest pro Shaidy.“ Nechal závoj viset dole a zesílil hlas. „Žádná čest pro Shaidy.“

Rand ani neobrátil hlavu, aby se podíval, ale cítil, jak válečníci za ním snímají černé závoje.

„Ó, krev a popel!“ zavrčel Mat. „Krev a zatracenej popel!“

Shaidové začali dost znepokojeně přešlapovat. Ať už jim Couladin nebo Sevanna řekli cokoliv, uměli počítat. Tančit s oštěpy s Rhuarkem a těmi, kdo byli s ním, byla jedna věc, i kdyby to bylo proti všem zvyklostem. Avšak čelit tolika Taardadům, kteří by je mohli jednoduše smést, bylo něco zcela jiného. Pomalu se rozestoupili a ustupovali dozadu, aby mohl Rand projet, ustupovali stále dál, aby udělali širší průchod.

Rand si zhluboka vydechl úlevou. Adelin a ostatní Děvy, aspoň, kráčely s pohledem upřeným přímo před sebe, jako by Shaidové neexistovali.

Zpěv zeslábl do mumlání, které se za nimi neslo, když projížděli širokou roklí s kolmými stěnami, hlubokou a zastíněnou, jak se zarývala do hory. Celé minuty byl nejsilnějším zvukem klapot kopyt na kameni a šustot měkkých aielských bot. Průsmyk se náhle rozšířil do Alcair Dalu.

Rand pochopil, proč se kaňon jmenuje mísa, i když na něm nebylo nic zlatého. Byl skoro dokonale kulatý. Jeho šedé stěny se pozvolna zvedaly kolem dokola, až na protější konec, kde se stáčely dovnitř jako lámající se vlna. Na svazích byly vidět hloučky Aielů, s hlavami i tvářemi obnaženými, mnohem víc hloučků, než tu bylo kmenů. Taardadové, kteří přišli s klanovými náčelníky, se rozešli k různým skupinkám. Podle Rhuarka pomáhalo to, že se Aielové rozdělovali podle válečných společenstev, a ne podle klanů, udržovat mír. Jen Rudé štíty a Děvy pokračovaly dál s Randem a taardadským náčelníkem.

Klanoví náčelníci ostatních kmenů seděli podle svých kmenů se zkříženýma nohama před římsou hluboko zaříznutou do skály pod převisem. Šest malých hloučků, jeden patřil Děvám, stálo mezi klanovými náčelníky a římsou. Tohle měli být Aielové, kteří přišli na počest kmenových náčelníků. Šest, ačkoliv tu bylo přítomno pět kmenů. Sevanna bude mít Děvy – i když Aviendha rychle poukázala na to, že ona nikdy nebyla Far Dareis Mai – ale ten navíc... Tam stálo jedenáct mužů, ne deset. I když Rand viděl hlavu s ohnivými vlasy jen zezadu, byl si jist, že je to Couladin.

Na římse samotné stála zlatovlasá žena s tolika šperky, jako měla žena na jarmarku, a kolem ramen šedou loktuši – Sevanna, samozřejmě – a čtyři klanoví náčelníci, ani jeden ozbrojený, až na dlouhý nůž u pasu, a jeden z nejvyšších mužů, jaké kdy Rand viděl. Bael z Goshien Aielů, podle popisu, který mu dal Rhuark. Sevanna mluvila a díky nějakému triku kaňonu se její slova jasně nesla po celém prostranství.

„...dovolit mu promluvit!“ Hlas měla napjatý a rozzlobený. Hlavu měla vysoko zdviženou a záda rovná, jak se snažila ovládnout římsu pouhou silou vůle. „Žádám to jako své právo! Dokud nebude vybrán nový náčelník, stojím tu za Suladrika a Shaidy. Žádám svá práva!“

„Ty stojíš za Suladrika, dokud nebude vybrán nový náčelník, správkyně střechy.“ Bělovlasý muž, který promluvil zlostným tónem, byl Han, náčelník kmene Tomanelle. S obličejem jako z tmavě vydělané svraštělé kůže, byl vyšší než průměrný Dvouříčan. Na Aiela však byl malý, i když zavalitý. „Nepochybuji o tom, že znáš dobře práva správkyně střechy, ale práva kmenového náčelníka možná už tak dobře ne. Jenom ten, kdo vstoupil do Rhuideanu, má právo tady promluvit – a ty, která stojíš na Suladrikově místě –“ Han z toho očividně nebyl šťastný, ale znělo to také, jako by byl zřídkakdy šťastný – „ale od těch, co chodí ve snech, se naše moudré dozvěděly, že Couladinovi bylo právo vstoupit do Rhuideanu odepřeno.“

Couladin cosi zařval, rozhodně zuřil, i když mu nebylo rozumět – trik kaňonu zřejmě fungoval pouze z římsy – ale Erim z Chareenů, jenž měl nejméně polovinu ryšavých vlasů bílou, ho ostře uťal. „Copak nemáš žádnou úctu pro zvyky a právo, Shaido? Copak nemáš žádnou čest? Stůj tu a mlč.“

Pár očí na svazích se otočilo, aby vidělo, kdo jsou nově příchozí. Když bojovníci spatřili dva mokřiňany na koních v čele klanových náčelníků, kdy jeden z jezdců byl jasně následován Děvami, začali šťouchat do svých druhů. Kolik Aielů teď na něj shlíží, uvažoval Rand. Tři tisíce? Čtyři? Víc? Nikdo nevydal ani hlásku.

„Sešli jsme se tu, abychom slyšeli velké oznámení,“ řekl Bael, „až dorazí všechny kmeny.“ Tmavě rudé vlasy mu také šedivěly. Mezi náčelníky kmenů nebyl žádný mladík. Jeho výška a dunivý hlas k němu přitáhly pozornost. „Až tu budou všechny kmeny. Jestli si Sevanna přeje hovořit pouze o tom, aby bylo Couladinovi dovoleno promluvit, tak já se vracím do svého stanu a budu čekat.“

Jheran ze Shaaradů, pokrevní nepřítel Baelových Goshienů, byl štíhlý muž se světle hnědými vlasy již silně prošedivělými. Štíhlý, ale tak, jako je štíhlá ocelová čepel, promluvil, aniž oslovil některého z náčelníků přímo. „Já říkám, že my se do stanů nevrátíme. Když už nás sem Sevanna přivedla, tak si promluvíme o tom, co je jen o málo méně důležité než velké oznámení. O vodě. Rád bych probral vodu u Stojny Dlouhý hřbet.“ Bael se k němu výhružně obrátil.

„Hlupáci!“ vyštěkla Sevanna. „Já jsem už skončila s čekáním! Já-“

Právě v té chvíli si ti na římse uvědomili nově přišedší. V naprostém tichu se dívali, jak se blíží, a kmenoví náčelníci se mračili, Sevanna nazlobeně vraštila obočí. Byla to hezká žena, za chvíli přijde do středních let – a vypadala o to mladší, že stála mezi muži, kteří již měli svá nejlepší léta dávno za sebou – ale měla chamtivá ústa. Náčelníci kmenů byli důstojní, dokonce i Han s mrzutými ústy. Ona měla ve světle zelených očích vypočítavý pohled. Na rozdíl ode všech Aielanek, které kdy Rand viděl, měla bílou halenu rozepnutou tak, že jí ve výstřihu bylo vidět značný kus opálené kůže, pokrytý spoustou náhrdelníků. Náčelníky kmenů by byl Rand poznal podle jejich chování. Byla-li Sevanna správkyní střechy, Lian se ani zdaleka nepodobala.

Rhuark došel rovnou k římse, oštěpy, puklíř, luk a toulec předal svým Rudým štítům, a vyšplhal se nahoru. Rand podal otěže Matovi – jenž si obhlížel přítomné Aielany a jen zamumlal: „Štěstí stůj při nás!“ – a přímo ze sedla vstoupil na římsu. Kaňonem se převalil šum překvapených hlasů.

„Co to děláš, Rhuarku?“ chtěl vědět Han a zlobně svraštil obočí, „přivést sem takhle tohoto mokřiňana? Když už ho nezabiješ, tak ho aspoň pošli dolů, pryč od náčelníků.“

„Tento muž, Rand al’Thor, sem přišel promluvit k náčelníkům kmenů. Copak od těch, co chodí ve snech, nevíte, že sem přijde se mnou?“ Rhuarkova slova vyvolala mezi posluchači silnější šum.

„Melain mi řekla spoustu věcí, Rhuarku,“ řekl Bael pomalu s podmračeným pohledem upřeným na Randa. „Že Ten, kdo přichází s úsvitem, vyšel z Rhuideanu. Nemůžeš mít na mysli, že tento muž...“ Nevěřícně se odmlčel.

„Jestli tu může promluvit tenhle mokřiňan,“ pospíšila si Sevanna, „tak může i Couladin.“ Mávla rychle rukou a Couladin se vyšplhal na římsu s tváří rudou vzteky.

Otočil se k němu Han. „Zůstaň dole, Couladine! Je už tak dost špatné, že Rhuark porušuje naše zvyky, natož ještě ty!“

„Je čas skončit se zastaralými zvyky!“ křičel Shaido s ohnivými vlasy a strhl si hnědošedý kabátec. Nebylo nutné, aby křičel – jeho slova se odrážela po celém kaňonu – ale on hlas nesnížil. „Já jsem Ten, kdo přichází s úsvitem!“ – Vyhrnul si rukávy nad lokty a zvedl pěsti do vzduchu. Kolem obou předloktí se mu vinul hadovitý tvor s karmínovými a zlatými šupinami, kovově se třpytícíma nohama zakončenýma pěti zlatými drápy, a na zápěstích mu spočívaly hlavy se zlatou hřívou. Dva dokonalí draci. „Já jsem Car’a’carn!“ Řev se valil údolím jako hřmění. Aielové vyskakovali na nohy a radostně křičeli. Klanoví náčelníci už taky stáli na nohou, taardadští se ustaraně tlačili k sobě, ostatní křičeli stejně hlasitě jako ostatní.

Kmenoví náčelníci vypadali ohromeně, dokonce i Rhuark. Adelin a devět Děv potěžkávaly oštěpy, jako by čekaly, že je budou muset každou chvíli použít. Mat si pozorně prohlížel průrvu vedoucí ven, stáhl si klobouk hlouběji do čela, navedl oba koně blíž k římse a kradmo kývl na Randa, aby se vrátil do sedla.

Sevanna se samolibě usmála a upravovala si pak šátek, zatímco Couladin, s rukama vzpaženýma, kráčel k okraji římsy. „Já přináším změnu!“ křičel. „Podle proroctví já přináším nový den! Znovu překročíme Dračí stěnu a vezmeme si zpátky, co bylo naše! Mokřiňané jsou měkcí, ale bohatí! Pamatujete se na bohatství, které jsme přinesli, když jsme se naposledy vydali do mokřin! Tentokrát si to vezmeme všechno! Tentokrát...!“

Rand nechal Couladinovu tirádu plynout. Ze všech možných věcí tohle ho nikdy ani nenapadlo. Jak? To slovo mu neustále táhlo hlavou, a přesto nedokázal uvěřit tomu, jak je vlastně klidný. Pomalu si sundal kabátec a chvíli váhal, než z kapsy vylovil angrial. Zasunul si ho za pásek spodků, pak pustil kabátec a došel dopředu, přičemž si klidně rozvazoval tkanice rukávů. Ty mu pak sklouzly dolů, když zvedl ruce nad hlavu.

Shromážděným Aielům chvíli trvalo, než si všimli, že má předloktí také ovinutá draky, lesknoucími se ve světle. Ticho narůstalo postupně, ale pak bylo naprosté. Sevanně spadla brada. O tomhle nevěděla. Couladin si očividně nemyslel, že Rand dorazí tak rychle, a neřekl jí, že znamení nosí i jiný. Jak? Ten muž musel věřit, že bude mít dost času. Jakmile by se ustanovil, Randa by bylo možné pominout jako podvodníka. Světlo, jak? Byla-li teď správkyně střechy Držby Comarda ohromená, tak byli i náčelníci kmenů. Až na Rhuarka. Dva muži označení tak, jak se v proroctví pravilo, že může být jenom jeden.

Couladin řečnil dál a mával rukama, aby to všichni určitě viděli, „...nezastavíme se v zemích křivopřísežníků! Vezmeme si všechny země až k Arythskému oceánu! Mokřiňané se nemůžou postavit –“ Náhle si uvědomil mlčení místo dychtivého křiku. Věděl, co ho způsobilo. Bez ohlédnutí na Randa zařval: „Mokřiňan! Podívejte se na jeho šaty! Mokřiňan!“

„Mokřiňan!“ souhlasil Rand. Nezvedl hlas, ale kaňon jeho slovo donesl ke každému. Shaido chvíli vypadal překvapeně a pak se vítězoslavně zazubil – dokud Rand nepokračoval. „Co říká rhuideanské proroctví? ‚Zrozený z krve.‘ Moje matka byla Shaiel, Děva Chumai Taardadů.“ Kdo byla doopravdy? Odkud pocházela? „Můj otec byl Janduin z klanu Železná hora, kmenový náčelník Taardadů.“ Můj otec je Tam al’Thor. Našel mě, vychoval mě, miloval mě. Přál bych si, abych tě byl poznal, Janduine, ale Tam je můj otec. „‚Zrozený z krve, ale vychovaný těmi, co z krve nejsou.‘ – Kam moudré poslaly bojovníky, aby po mně pátrali? Do držeb Trojí země? Poslaly je za Dračí stěnu, kde jsem byl vychován. Podle proroctví.“

Bael a ostatní tři pomalu kývali, ale váhavě. Pořád tu byla ta otázka, že měl Couladin také draky, a nepochybně by měli radši jednoho ze svých. Sevanna měla tvář jako z kamene. Bez ohledu na to, kdo měl skutečná znamení, nebylo pochyb o tom, koho podporuje.

Couladinova sebedůvěra se ani na chvíli nezachvěla. Otevřeně se Randovi poškleboval, když se na něj vůbec poprvé podíval. „Jak je to dlouho, co bylo rhuideanské proroctví poprvé vysloveno?“ Zřejmě si pořád myslel, že musí křičet. „Kdo může říct, kolik slov bylo změněno? Moje matka byla Far Dareis Mai, než se vzdala oštěpu. Jak moc se změnilo to ostatní? Nebo bylo změněno! Říká se, že jsme kdysi sloužili Aes Sedai. Já říkám, že nás k sobě chtějí znovu připoutat! Tenhle mokřiňan byl vybrán, protože nás připomíná! Není naší krve! Přišel s Aes Sedai, které ho vodí na vodítku! A moudré je přivítaly, jako by byly první sestry!

Všichni jste slyšeli o moudrých, které dokážou neuvěřitelné věci. Ty, co chodí ve snech, použily jedinou sílu k tomu, aby mě udržely pryč od tohoto mokřiňana! Použily jedinou sílu, jako se to vypráví o Aes Sedai! To Aes Sedai sem přivedly tohoto mokřiňana, aby nás podvodně spoutaly! A ty, co chodí ve snech, jim v tom pomáhají!“

„Tohle je šílenství!“ Rhuark se postavil vedle Randa a zahleděl se na stále mlčící shromáždění. „Couladin nikdy nevstoupil do Rhuideanu. Slyšel jsem, jak mu to moudré odmítly. Rand al’Thor tam šel. Viděl jsem ho opouštět Chaendaer a viděl jsem ho, když se vrátil takto označený.“

„A proč mě odmítly?“ prskal Couladin. „Protože jim to Aes Sedai nařídily! Rhuark vám neřekl, že jedna z Aes Sedai šla dolů z Chaendaeru s tímto mokřiňanem! Tak se vrátil s draky! Díky čarám Aes Sedai! Můj bratr Muradin zemřel pod Chaendaerem, zavražděný tímto mokřiňanem a Aes Sedai Moirain, a moudré, které konaly na příkaz Aes Sedai, je nechaly jít! Když padla tma, šel jsem do Rhuideanu. Neodhalil jsem se do této chvíle, protože toto je správné místo, kde se má Car’a’carn prokázat! Já jsem Car’a’carn!“

Lži s kapičkou pravdy. Ten muž byl ztělesněná sebedůvěra vítěze, určitě měl odpověď na všechno.

„Ty říkáš, žes vstoupil do Rhuideanu bez svolení moudrých?“ chtěl vědět Han a zamračil se. Vysokánský Bael se tvářil stejně nesouhlasně s rukama zkříženýma na prsou, a Erim a Jheran jen o málo méně. Přinejmenším kmenoví náčelníci stále váhali. Sevanna popadla nůž a zlobně se zadívala na Hana, jako by mu ho chtěla vrazit do zad.

Couladin však měl odpověď i na tohle. „Ano, bez svolení! Ten, kdo přichází s úsvitem, přináší změnu! Tak to stojí v proroctví. Neužitečné způsoby se musejí změnit, a já je změním! Copak jsem sem nedorazil s úsvitem?“

Kmenoví náčelníci teď balancovali na hraně, stejně jako všichni přihlížející Aielové, kteří teď stáli, mlčky přihlíželi a čekali v celých tisících. Jestli je Rand nedokáže přesvědčit, nejspíš neopustí Alcair Dal živý. Mat znovu kývl k Jeade’enovu sedlu. Rand se ani nenamáhal zavrtět hlavou. Byly tu problémy větší než dostat se odsud živý. On tyhle lidi potřeboval, potřeboval jejich věrnost.

Musel získat tyhle lidi, aby ho následovali, protože mu věří, ne aby ho využili, nebo kvůli tomu, co jim mohl dát. Musel.

„Rhuidean,“ řekl. To slovo jako by naplnilo celý kaňon. „Ty tvrdíš, že jsi šel do Rhuideanu, Couladine. Cos tam viděl?“

„Všichni vědí, že o Rhuideanu se nesmí mluvit,“ odsekl Couladin.

„Můžeme odejít stranou,“ navrhl Erim, „a promluvit si v soukromí, abys nám mohl povědět –“ Shaido ho uťal s tváří vzteky ruměnou.

„Já se s nikým bavit nebudu. Rhuidean je svaté místo, a co jsem viděl, bylo svaté. Já jsem svatý!“ Znovu zvedl draky na rukou. „Tohle ze mě dělá svatého!“

„Já prošel mezi skleněnými sloupy vedle avendesory.“ Rand mluvil tiše, ale jeho slova se nesla po celém kaňonu. „Viděl jsem dějiny Aielů očima svých předků. Cos viděl ty, Couladine? Já se o tom nebojím mluvit. Ty ano?“ Shaido se třásl nepříčetným vztekem, jeho tvář teď měla téměř barvu jeho vlasů.

Bael a Erim, Jheran a Han si vyměnili nejisté pohledy. „Na tohle musíme jít stranou,“ zamumlal Han.

Couladin si zřejmě neuvědomil, že u těch čtyř ztratil výhodu, ale Sevanna ano. „Rhuark mu to řekl,“ plivala. „Jedna z Rhuarkových žen chodí ve snech, jedna z těch, co pomáhají Aes Sedai! Rhuark mu to řekl!“

„Rhuark by to nikdy neudělal,“ vyštěkl na ni Han. „Je to náčelník kmene a čestný muž. Nemluv o tom, o čem nic nevíš, Sevanno!“

„Já se nebojím!“ hulákal Couladin. „Nikdo nebude říkat, že se bojím! Já jsem taky viděl očima předků! Viděl jsem náš příchod do Trojí země! Viděl jsem naši slávu! Slávu, kterou nám přinesu zpátky!“

„Já viděl věk pověstí,“ ohlásil Rand, „a začátek cesty Aielů do Trojí země.“ Rhuark ho chytil za ruku, ale on kmenového náčelníka setřásl. Tato chvíle byla předurčena dávno předtím, než se Aielové poprvé shromáždili před Rhuideanem. „Viděl jsem Aiely, když si říkali Da’shain Aiel a řídili se Cestou listu.“

„Ne!“ Kaňonem se rozlehl řev a stále sílil. „Ne! Ne!“ Z tisíců hrdel. Oštěpy se třpytily ve světle, jak jimi všichni třásli. Dokonce i někteří z taardadských klanových náčelníků teď křičeli. Adelin k Randovi vzhlížela zcela ohromená. Mat na něj cosi křičel, což se ale ztratilo v tom dunění, a naléhavě na něj mával, aby nasedl na koně.

„Lháři!“ Tvar kaňonu nesl Couladinův řev, hněv smíšený s vítězoslávou, hlasitěji než křik shromáždění. Sevanna zoufale vrtěla hlavou a natáhla k němu ruku. Teď už musela aspoň tušit, že je podvodník, ale kdyby ho dokázala umlčet, mohli by se z toho ještě dostat. Jak Rand doufal, Couladin ji odstrčil. Ten muž věděl, že Rand byl v Rhuideanu – nemohl přece věřit ani polovině toho, co sám vykládal – ale tomuhle nedokázal uvěřit ani on. „Teď se sám usvědčil, že je podvodník, vlastními ústy! My jsme vždycky byli válečníci! Vždycky! Od počátku času!“

Řev sílil, oštěpy se míhaly, ale Bael, Erim, Jheran a Han stáli v kamenném tichu. Teď věděli. Couladin, neuvědomiv si jejich pohledy, mával draky omotanýma rukama na shromážděné Aiely a jásal nad jejich patolízalstvím.

„Proč?“ zeptal se Rhuark tiše vedle Randa. „Copak jsi nepochopil, proč o Rhuideanu nemluvíme? Čelit tomu, že jsme kdysi byli úplně opační než vše, v co věříme, že jsme byli stejní jako opovrhovaní Ztracení, které vy nazýváte Tuatha’any. Rhuidean zabije ty, kteří tomu nedokážou čelit. Ne víc než jeden muž ze tří z Rhuideanu vyjde živý. A ty o tom teď mluvíš, aby to všichni slyšeli. Tady se to nezastaví, Rande al’Thore. Bude se to šířit. Kolik Aielů bude dost silných, aby to unesli?“

Odvede vás zpátky a zničí vás. „Já přináším změnu,“ řekl Rand smutně. „Ne mír, ale vřavu!“ V mých stopách všude přichází zkáza. Najde se nějaké místo, které nerozervu? „Co se má stát, stane se, Rhuarku. To změnit nemůžu.“

„Co se má stát, stane se,“ zamumlal Aielan po chvíli.

Couladin stále přecházel sem a tam a křičel na Aiely o slávě a dobývání, aniž si uvědomoval, že mu náčelníci stále hledí na záda. Sevanna se na Couladina nedívala vůbec. Světle zelené oči upírala na kmenové náčelníky, rty měla ohrnuté v úšklebku a ňadra se jí zdvíhala, jak nervózně funěla. Musela vědět, co jejich mlčenlivý pohled znamená.

„Rand al’Thor,“ řekl Bael nahlas, a to jméno se zařízlo do Couladinova řvaní, přičemž odřízlo křik davu jako čepel. Náčelník se zarazil, odkašlal si a otáčel hlavou, jako by hledal cestu ven. Couladin se obrátil a sebevědomě si založil ruce na prsou. Nepochybně čekal rozsudek smrti pro mokřiňana. Velmi vysoký náčelník kmene se zhluboka nadechl. „Rand al’Thor je Car’a’carn. Rand al’Thor je Ten, kdo přichází s úsvitem.“ Couladinovi se rozšířily oči nepříčetným vztekem, jak tomu nedokázal uvěřit.

„Rand al’Thor je Ten, kdo přichází s úsvitem,“ oznámil Hal s tváří jako z vydělané kůže stejně váhavě.

„Rand al’Thor je Ten, kdo přichází s úsvitem.“ Tohle byl dost zachmuřený Heran a Erim: „Rand al’Thor je Ten, kdo přichází s úsvitem.“

„Rand al’Thor,“ řekl Rhuark, „je Ten, kdo přichází s úsvitem.“ A hlasem příliš tichým, aby ho bylo slyšet i z římsy, dodal: „A Světlo se nad námi smiluj.“

Nastalo dlouhé, předlouhé ticho. Potom Couladin s prskáním seskočil z římsy, sebral jednomu ze Seia Doon oštěp a hodil ho přímo na Randa. Ale ve chvíli, kdy se pohnul, vyskočila Adelin. Jeho oštěp prorazil vrstvami kůže jejího napřaženého puklíře a otočil ji.

V kaňonu vypukla divoká vřava, muži křičeli a strkali se. Ostatní jindské Děvy vyskočily k Adelin, čímž před Randem vytvořily stěnu. Sevanna slezla dolů, naléhavě křičela na Couladina a věšela se mu na ruce, když se snažil vést své shaidské Černé oči proti Děvám mezi ním a Randem. Heirn a tucet dalších taardadských klanových náčelníků se s připravenými oštěpy připojili k Adelin, ale ostatní hlasitě křičeli. Mat se taky vyškrábal nahoru, pevně svíral oštěp s černým ratištěm a krkavci označeným hrotem meče a vykřikoval něco, co musely být kletby ve starém jazyce. Rhuark a ostatní kmenoví náčelníci zvýšili hlas v marné snaze znovu nastolit pořádek. V kaňonu to vřelo jako v kotli. Rand viděl, jak zvedají závoje. Zablýskl se oštěp, někdo bodl. A další. Musel to zastavit.

Natáhl se pro saidín a ten ho zaplavil, až měl dojem, že praskne, jestli dřív neshoří. Špína skvrny, která se jím šířila, mu srážela kosti jako ocet mléko. Mimo prázdnotu se vznášela myšlenka, chladná myšlenka. Voda. Tady, kde byla voda tak vzácná, Aielové vždycky mluvili o vodě. Dokonce i v tak suchém vzduchu však byla trocha vody. Usměrnil, aniž by skutečně věděl, co vlastně dělá, jen slepě sáhl.

Nad Alcair Dalem se prudce zablesklo a ze všech stran začal vát vítr, vyl nad okrajem kaňonu a utopil aielský křik. Vítr, přinášející maličké stopy vody, víc a víc, až se stalo něco, co tu nikdo nikdy neviděl. Začalo mrholit. Vítr nahoře svištěl a vyl. Po obloze se míhaly divoké blesky. A déšť sílil a sílil, až lilo jako z konve, voda přetékala přes okraj a přitiskla mu vlasy k hlavě a košili na záda, a nebylo vidět dál než na padesát kroků.

Déšť na něj náhle přestal padat. Kolem něj se rozšířila neviditelná kupole zatlačující Mata a Taardady dál. Vodou, stékající po stranách kopule, viděl matně Adelin, jak do stěny buší a snaží se dostat k němu.

„Ty největší hlupáku, hraješ hry s ostatními hlupáky! Přivedeš vniveč všechny moje plány a úsilí!“

Voda mu stékala po obličeji, když se obrátil k Lanfear. Bílé šaty se stříbrným páskem měla úplně suché a vln černých vlasů se mezi stříbrnými hvězdami a půlměsíci nedotkla jediná kapička deště. Rozzuřeně na něj upírala černé oči. Krásnou tvář měla zkřivenou hněvem.

„Nečekal jsem, že se odhalíš už teď,“ řekl tiše. Stále ho plnila síla. Zmítal se v proudech a zoufale se držel, i když na hlase mu to poznat nebylo. Nebylo nutné natahovat víc, jen nechat sílu proudit, až se zdálo, že mu kosti zmrznou na prach. Nevěděl, jestli ho dokáže odstínit, když jím už proudí saidín, ale nechal se jím naplnit, až to skoro nebylo možné. „Vím, že nejsi sama. Kde je?“

Lanfear stiskla nádherné rty. „Věděla jsem, že se prozradí, když ti vstoupil do snu. Byla bych to mohla zvládnout, kdyby nezpanikařil –“

„Věděl jsem to od začátku,“ přerušil ji Rand. „Čekal jsem to ode dne, kdy jsem odešel z Tearského Kamene. Tady venku, kde mě může každý vidět, jsem se upíral na Rhuidean a Aiely. Myslela sis, že nebudu čekat, že po mně aspoň někteří z vás půjdou? Ale tahle past je moje, Lanfear, ne tvoje. Kde je?“ Poslední slova zněla jako studený křik. Kolem prázdnoty, která ho obklopovala, neovladatelně klouzaly city. Kolem prázdnoty, která nebyla prázdná, prázdnoty naplněné jedinou silou.

„Když jsi to věděl,“ vyštěkla na něj, „proč jsi ho zahnal těmi řečmi o naplňování svého osudu, dělání toho, co se musí udělat?“ Opovržení slova zatížilo jako kameny. „Přivedla jsem Asmodeana, aby tě učil, ale on vždycky skočil po dalším plánu, když se ten první ukázal jako příliš složitý. Teď si myslí, že si pro sebe v Rhuideanu našel něco lepšího. A teď je tam venku, aby si to vzal, zatímco ty stojíš tady. Couladin, draghkarové, všechno to dělal jen pro to, aby udržel tvou pozornost, aby si mohl být jistý. Všechny mé plány přišly vniveč, protože ty musíš být tak tvrdohlavý! Máš vůbec ponětí, jakou námahu mi dá znovu ho přesvědčit? Musí to být on. Demandred, Rahvin nebo Sammael by tě zabili dřív, než by tě naučili zvednout ruku, nebo by si tě připoutali jako pejska u nohy!“

Rhuidean. Ano. No ovšem. Rhuidean. Kolik ještě týdnů na jih? A přesto musí udělat něco hned. Kdyby si jenom vzpomněl jak... „A tys ho nechala jít? Po všech těch řečech, jak mi pomůžeš?“

„Říkala jsem, že ne otevřeně. Co by mohl najít v Rhuideanu, aby to stálo za to, že otevřeně vystoupím? Až budeš souhlasit, že zůstaneš se mnou, bude ta pravá chvíle. Pamatuj, co jsem ti říkala, Luisi Therine.“ V hlase se jí ozval svůdný tón. Plné rty se jí zvlnily, tmavé oči se ho snažily spolknout jako bezedné tůně. „Dva velké sa’angrialy. S těmi, společně, můžeme vyzvat –“ Tentokrát se odmlčela sama od sebe. Vzpomněl si.

S pomocí síly složil realitu, ohnul kousíček toho, čím byl. Pod kupolí před ním se otevřely dveře. To byl jediný způsob, jak to popsat. Otvor do temnoty, vedoucí někam jinam.

„Zdá se, že pár věcí si pamatuješ.“ Prohlížela si dveře a náhle přesunula svůj podezíravý pohled na něj. „Proč jsi tak nervózní? Co je v Rhuideanu?“

„Asmodean,“ řekl ponuře. Chvíli váhal. Za deštěm smáčenou kupoli nedohlédl. Co se tam děje? A Lanfear. Kdyby si jen vzpomněl, jak odstínil Egwain a Elain. Kdybych se jen dokázal přimět k tomu, abych zabil ženu, která se na mě jenom mračí. Je jednou ze Zaprodanců! Teď to nedokázal o nic víc než v Kameni.

Prošel dveřmi a ji nechal stát na římse. Dveře za sebou zavřel. Ona nepochybně věděla, jak si udělat vlastní, ale trochu ji to zpomalí.