Stín se šíří

44 Zuřivá bouře

Perrin pomalu otevřel oči a civěl na prostý, bíle omítnutý strop. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že leží v posteli se čtyřmi sloupky, na peřím vycpané matraci pod pokrývkou a s husím peřím nacpaným polštářem pod hlavou. Do nosu se mu nesly tisíce pachů. Peří a vlna z pokrývky, pečená husa, chleba a čerstvě napečené medové koláčky. Jeden z pokojů v hostinci U Vinného střiku. Dovnitř se přes bílé záclony v oknech dralo nezaměnitelné ranní slunce. Ráno. Sáhl si na bok. Jeho prsty se setkaly s neporušenou kůží, ale cítil se slabší, než když byl kdy předtím střelen. Byla to však dost malá cena a rovnocenná výměna. V hrdle měl jako na poušti.

Když se pohnul, vyskočila ze židle u malého kamenného krbu Faile, odhodila červenou pokrývku a protáhla se. Převlékla se do tmavších jezdeckých šatů s úzkými suknicemi, a zmačkané šedé hedvábí prozrazovalo, že v té židli spala. „Alanna říkala, že se potřebuješ prospat,“ prohlásila. Perrin se natáhl pro bílý džbán stojící na malém stolku vedle postele, a ona se hned vrhla, aby mu nalila vodu a podržela mu ji u rtů. „Musíš zůstat v posteli nejmíň dva tři dny, dokud se ti nevrátí síly.“

Ta slova zněla obyčejně, až na podtón, který jen tak tak zachytil, a napětí kolem jejích očí. „Co se stalo?“

Faile opatrně vrátila pohárek na stolek u postele a uhladila si šaty. „Vůbec nic se nestalo.“ Ten napjatý podtón byl ještě trochu výraznější.

„Faile, nelži mi.“

„Já nelžu!“ vyštěkla. „Nechám ti přinést něco ke snídani a máš štěstí, že to udělám, když mi říkáš –“

„Faile.“ Pronesl její jméno, jak nejdůrazněji dokázal, a ona zaváhala a její nejnadutější nazlobený pohled se zdviženou bradou se změnil v čelo zvrásněné starostmi a zase zpátky. On před ní pohledem neuhnul. U něho mu žádné její povýšenecké triky urozené paní neprojdou.

Nakonec si povzdechla. „Asi máš právo to vědět. Ale stejně v tý posteli zůstaneš, dokud Alanna a já neřekneme, že můžeš vstát. Loial s Gaulem jsou pryč.“

„Pryč?“ Perrin zmateně zamrkal. „Co tím myslíš, pryč? Oni odešli?“

„Jistým způsobem. Hlídky je viděly odcházet, dnes ráno při prvním světle, klusali spolu směrem k Západnímu polesí. Nikoho přitom nic nenapadlo. Rozhodně se je nikdo nesnažil zastavit, ogiera a Aiela. Doslechla jsem se o tom ani ne před hodinou. Mluvili o stromech, Perrine. O tom, jak ogierové zpívají stromům.“

„Stromům?“ zavrčel Perrin. „To je ta zatracená brána! Ať shořím, říkal jsem mu, aby ne... Nechají se zabít dřív, než se tam dostanou!“

Perrin odhodil pokrývku a přehodil nohy přes okraj postele ve snaze vstát. Uvědomil si, že na sobě nemá nic, dokonce ani spodky. Ale jestli čekaly, že ho tím udrží pod pokrývkou, tak se ošklivě spletly. Uviděl všechny své šaty, úhledně složené na židli s vysokým opěradlem, u dveří, boty stály vedle a sekera visela spolu s opaskem na kolíku na stěně. Doklopýtal ke svým šatům a začal se oblékat, jak nejrychleji dokázal.

„Co to děláš?“ chtěla vědět Faile. „Okamžitě se vrať do postele!“ S pěstí v bok velitelsky ukázala prstem, jako by ho tím dokázala přenést.

„Nemohli se dostat moc daleko,“ řekl jí. „Ne pěšky. Gaul nejezdí a Loial vždycky tvrdil, že věří svým vlastním nohám víc než kterýmukoliv koni. Na Tanečníkovi bych je mohl nejpozději do poledne chytit.“ Natáhl si košili přes hlavu, nechal si ji viset přes vlněné spodky a posadil se – vlastně se spíš sesul – aby si mohl natáhnout vysoké boty.

„Zešílels, Perrine Aybaro? Jakou máš vůbec naději je v tom lese najít?“

„Nejsem tak špatnej stopař. Dokážu je najít.“ Usmál se na ni, ale tohle ona nebrala.

„Dokážeš se leda tak zabít, ty chlupatej troubo! Podívej se na sebe. Ani se neudržíš na nohou. Než ujedeš míli, spadneš z koně!“

Perrin zakryl, jaké úsilí to vyžadovalo, vstal a dupl si, aby se mu boty usadily na nohou. Tanečník odvede všechnu práci. Jen se na něm musel udržet. „Nesmysl. Jsem silnej jako kůň. Přestaň mě zastrašovat.“ Natáhl si kabátec a sebral sekeru s opaskem. Faile ho chytila za ruku ve chvíli, kdy otevíral dveře, a on ji táhl s sebou, jak se ho marně snažila vtáhnout zpátky.

„Občas máš mozek koně,“ lapala po dechu. „Menší! Perrine, musíš mě poslechnout. Musíš –“

Pokoj byl jen několik kroků od schodiště vedoucího dolů do prázdného šenku, a právě ty schody ho zradily. Když ohnul koleno, aby mohl sestoupit na první schod, to se ohýbalo stále dál. Přepadl dopředu, marně se snažil zachytit zábradlí, a strhl ječící Faile s sebou. Kutáleli se dolů a naráželi do schodů, až nakonec s posledním zaduněním narazili do sudu pod schody. Faile zůstala ležet na něm. Sud se roztočil, až meče zachřestily, než se s konečným klepnutím usadil.

Perrinovi chvíli trvalo, než nabral dech, aby mohl promluvit. „Jsi v pořádku?“ zeptal se nervózně. Ležela mu bezvládně na hrudi. Jemně jí zatřásl. „Faile, jsi –?“

Pomalu zvedla hlavu, odhrnula si z obličeje pár pramínků krátkých tmavých vlasů a upřeně se na něho podívala. „Jseš ty v pořádku? Protože jestli jseš, tak bych na tobě mohla spáchat nějaký násilí.“

Perrin si odfrkl. Nejspíš si ublížila míň než on. Váhavě se dotkl místa, kde byl předtím šíp, ale nebylo to o nic horší než předtím. Avšak zbytek těla, od hlavy k patě, ho bolel jako ďas. „Slez ze mě, Faile. Musím si dojít pro Tanečníka.“

Ona ho místo toho popadla oběma rukama za límec a naklonila se tak blízko, že se jejich nosy skoro dotýkaly. „Poslouchej mě, Perrine,“ řekla naléhavě. „Ty – nemůžeš – udělat – vůbec – nic. Jestli se Loial s Gaulem vydali zamknout bránu, musíš je nechat. Tvoje místo je tady. I kdybys byl dost silnej – a to nejsi! Slyšíš mě? Nejsi dost silnej! – ale i kdybys byl, nesměl by ses za nima vydat. Nemůžeš zvládnout všechno!“

„No, co to tu vy dva vyvádíte?“ zvolala Marin al’Vereová. Otírajíc si ruce do dlouhé bílé zástěry, vycházela ze zadních dveří do šenku. Zdálo se, že se jí obočí vyšplhá až k vlasům. „Po všem to bušení bych čekala trolloky, ale ne tohle.“ Mluvila napůl pohoršené a napůl pobaveně.

Perrin si uvědomil, jak asi vypadají, když tu tak na něm Faile leží, hlavy mají u sebe, jako líbající se páreček. Na podlaze šenku.

Faile zrudly líce a ona se rychle zvedla a oprašovala si šaty. „Je umíněný jako trollok, panímámo al’Vereová. Řekla jsem mu, že je moc slabý, aby vstal z postele. Musí se tam okamžitě vrátit. Musí si uvědomit, že všechno prostě nezvládne, zvlášť když ani nedokáže sejít ze schodů.“

„Ó drahoušku,“ řekla panímáma al’Vereová a potřásla hlavou, „to je úplně špatně.“ Naklonila se k mladší ženě a šeptala jí do ucha, ale Perrin přesto zachytil každé slovo. „Většinou ho jako malého bylo snadné zvládnout, když ses k němu chovala správně, ale když ses na něj pokusila tlačit, zabýčil se stejně jako každý chlap ve Dvouříčí. Muži se příliš nemění, jen vyrostou. Když mu budeš dál říkat, co musí a nesmí dělat, určitě přitiskne uši k hlavě a zaryje paty do země. Ukážu ti to.“ Marin se obrátila a zářivě se na Perrina usmála, nevšímajíc si jeho zlobného mračení. „Perrine, nemyslíš, že by jedna z mých dobrým husím peřím nacpaných matrací byla lepší než ta podlaha? Jakmile tě tam dostaneme, přinesu ti ledvinkovou paštičku. Musíš mít hlad, když jsi včera nevečeřel. Ukaž. Pomůžu ti na nohy.“

Perrin ji odstrčil a zvedl se sám. No, s pomocí stěny. Měl pocit, že má v těle jen polovinu svalů. Zabýčený? V celém svém životě nebyl zabýčený. „Panímámo al’Vereová, řekla bys, prosím, Huovi nebo Tadovi, aby mi nasedlali Tanečníka?“

„Až ti bude líp,“ řekla ona a snažila se ho obrátit ke schodům. „Nemyslíš, že by ti to šlo líp, kdyby sis trochu odpočinul?“ Za druhou ruku ho vzala Faile.

„Trolloci!“ Výkřik zvenčí byl sice ztlumený zdmi, ale volalo nejméně tucet hlasů. „Trolloci! Trolloci!“

„To tě dneska nemusí zajímat,“ řekla panímáma al’Vereová pevně a zároveň uklidňujícím hlasem. Perrinovi se chtělo skřípat zuby. „Aes Sedai to zvládnou docela dobře samy. Za den za dva tě znova postavíme na nohy. Uvidíš.“

„Mýho koně,“ zavrčel Perrin a snažil se jim vytrhnout. Ony ho však dobře držely za rukávy kabátce. Podařilo se mu jen s nimi cloumat sem a tam. „Pro lásku Světla, přestanete mě tahat a seženete mi koně? Pusťte mě.“

Při pohledu na jeho výraz si Faile povzdechla a potom ho pustila. „Panímámo al’Vereová, nechala bys nasedlat a přivíst jeho koně?“

„Ale drahoušku, on opravdu potřebuje –“

„Prosím, panímámo al’Vereová,“ trvala na svém Faile. „A mýho koně taky.“ Obě ženy se na sebe dívaly, jako by tam vůbec nebyl. Nakonec panímáma al’Vereová kývla.

Perrin se zamračil na její záda, když spěchala přes šenk a mizela ke kuchyni a stájím. Co řekla Faile jiného než on? Obrátil svou pozornost zpátky k ní a řekl: „Proč změnila názor?“

Faile mu zastrkala podolek do spodků a tiše si cosi bručela. On nepochybně neměl slyšet, co říká, dost dobře na to, aby tomu rozuměl. „Nesmím říkat musíš, co? Když je moc umíněnej, aby to jasně viděl sám, musím ho víst medovými slovíčky a úsměvem, co?“ Vrhla na něj zlobný pohled, v němž rozhodně žádný med nebyl, a potom se náhle usmála tak sladce, že Perrin málem ucouvl. „Můj nejdražší,“ skoro vrkala a narovnávala mu kabátec, „ať se ti tam stane cokoliv, tak doufám, že zůstaneš v sedle a tak daleko od trolloků, jak to jen půjde. Opravdu se zatím nehodláš trollokům postavit, že ne? Možná zítra. Prosím, pamatuj si, že jsi generál a vůdce a každým coulem symbol pro své lidi, jako ta vlajka tam venku. Když se objevíš někde, kde tě uvidí lidi, zvedne to každýmu náladu. A je mnohem snazší vidět, co je potřeba udělat, a vydávat rozkazy, když sám nebojuješ.“ Sebrala z podlahy jeho opasek a opatrně mu připjala sekeru. Dokonce na něho zamrkala! „Prosím, řekni, že to uděláš. Prosím?“

Měla pravdu. Proti trollokům by nevydržel ani dvě minuty. A proti mizelci tak nejvíc dvě vteřiny. A i když to velice nerad přiznával, při pronásledování Loiala a Gaula by se v sedle neudržel ani dvě míle. Hloupý ogiere. Jsi přece spisovatel, ne hrdina. „Tak dobře,“ řekl. Popadla ho chuť trochu ji pozlobit. Jak si s panímámou al‘ Vereovou povídaly přes jeho hlavu a jak na něj mrkala, jako by byl hlupák. „Nedokážu ti nic odmítnout, když se tak pěkně usmíváš.“

„To jsem ráda.“ Stále s úsměvem mu oprašovala kabátec a sebrala nit, kterou neviděl. „Protože kdyby ne a podařilo se ti přežít, udělala bych ti to samý, cos udělal ty mně ten první den na Cestách. A nemyslím, že jsi zatím dost silný, abys mě zastavil.“ Ten úsměv přímo zářil, samá jarní svěžest a sladkost. „Rozumíš?“

Perrin se proti své vůli uchechtl. „Zdá se, že bych je měl radši nechat, aby mě zabili.“ Jí to zřejmě tak vtipné nepřipadalo.

Hu a Tad, hubení podomci, přivedli Tanečníka a Vlaštovku chvíli poté, co vyšli ven. Všichni ostatní zřejmě byli na druhém konci vesnice za Trávníkem s jeho ovcemi, kravami a husami a karmínovou bílou zástavou s vlčí hlavou vlnící se v ranním vánku. Jakmile s Faile seděli na koních, podomci se beze slova rozběhli také tím směrem.

Ať už se tam dělo cokoliv, rozhodně to nebyl útok. Perrin v davu viděl ženy a děti, a volání „trolloci“ zesláblo v tiché mručení jako ozvěna husího kejhání. Perrin jel pomalu, neboť se nechtěl v sedle kymácet. Faile držela Vlaštovku blízko něj a pozorovala ho. Když mohla změnit názor jen tak, bez nějakého důvodu, mohla by to udělat znovu, a on se nechtěl dohadovat ohledně toho, že by tu neměl být.

V mumlajícím davu zřejmě byli všichni z Emondovy Role, vesničané i sedláci z okolí, všichni se tlačili, ale jemu a Faile ustoupili z cesty, když viděli, kdo to je. V tiché mluvě se ozvalo jeho jméno, obvykle s označením Zlatooký. Zachytil také slovo „trolloci", ale pronášené spíš udiveným tónem než vystrašeným. Z Tanečníkova hřbetu měl dobrý výhled přes jejich hlavy.

Propletená masa lidí se táhla až za poslední domy, ke křoví z naostřených kůlů. Na okraji lesa, téměř šest set kroků přes pole a pařezy téměř zarovnané se zemí, byl klid, nebyli tam žádní muži se sekerami. Ti teď, s obnaženou hrudí, tvořili kroužek v davu kolem Alanny, Verin a dvou mužů. Jon Thane, mlynář, si z žeber stíral krvavou šmouhu a hranatou bradu měl skloněnou na prsou, aby si viděl na ruce. Alanna se narovnala od dalšího muže, prošedivělého chlapíka, kterého Perrin neznal, jenž vyskočil a zatančil pár kroků, jako by tak zcela nevěřil, že může. Oba se s mlynářem dívali na Aes Sedai téměř s bázní.

Hlouček kolem Aes Sedai byl příliš těsný, aby někdo mohl před Tanečníkem a Vlaštovkou ustoupit, ale kolem Ihvona a Tomase bylo malé volné prostranství po obou stranách jejich válečných ořů. Lidé váhali příliš se přiblížit k těmto zvířatům s ohnivýma očima, jež obě vypadala, jako by jen čekala na příležitost, aby mohla začít kopat a kousat.

Perrinovi se podařilo dostat bez větších potíží k Tomasovi. „Co se stalo?“

„Trollok. Jenom jeden.“ Přes ledabylý tón prošedivělý strážce nespočinul tmavýma očima na Perrinovi a Faile, ale neustále sledoval Verin a hranici stromů. „Když jsou sami, obvykle nejsou moc chytří. Zlomyslní, ale ne chytří. Dřevaři ho zahnali dřív, než mohl nadělat víc škody než pár škrábanců.“

Na hranici lesa se objevily obě Aielanky. Běžely a hlavy měly omotané šufami, takže nepoznal, která je která. Zpomalily, aby se mohly protáhnout mezi kůly, a potom se obratně propletly davem, a lidé jim uhýbali z cesty, jak jen to bylo možné. Než dorazily k Faile, odhalily si tváře, a ona se naklonila dolů, aby si je mohla vyslechnout.

„Přibližně pět set trolloků,“ vykládala jí Bain, „jen asi míli dvě za námi.“ Hlas měla vyrovnaný, ale v tmavomodrých očích se jí dychtivě jiskřilo. Chiad v jejích šedých taky.

„Jak jsem čekal,“ poznamenal klidně Tomas. „Ten jeden se nejspíš zatoulal od větší tlupy v naději, že najde něco k jídlu. Ostatní, myslím, přijdou brzy.“

Perrin ustaraně kývl na lidskou tlačenici. „Tihle by tady neměli být. Proč jste je už nezahnali?“

Byl to Ihvon, který mezitím navedl svého grošáka k nim, kdo odpověděl. „Tvoji lidé zřejmě nechtějí poslouchat cizince, ne když se můžou dívat na Aes Sedai. Podle mého názoru bys to měl zařídit, pokud to půjde.“

Perrin si byl jist, že kdyby se opravdu pokusili, dokázali by nastolit jakýs takýs pořádek. Verin a Alanna by to jistě dokázaly také. Tak proč čekali a nechali to na mně, jestli očekávali trolloky? Bylo to tak snadné, hodit všechno na bedra ta’veren – snadné a hloupé. Ihvon a Tomas jistě nehodlali dovolit trollokům, aby je zabili – ani Verin nebo Alanna – zatímco čekali na ta’veren, aby jim řekl, co mají dělat. Aes Sedai jím zase manipulovaly, všechny ohrozily, dokonce snad i samy sebe. Ale k čemu? Setkal se s Faileiným pohledem, a ona lehce kývla, jako by věděla, nač myslí.

Neměl čas na to, aby se to teď snažil rozluštit. Prohlédl dav a zahlédl Brana al’Vereho, jak dává hlavu dohromady s Tamem al’Thorem a Abellem Cauthonem. Starosta měl na rameni dlouhý oštěp a na hlavě zprohýbaný starý železný klobouk. Kolem mohutného těla se mu napínala kožená kazajka s našitými ocelovými kolečky.

Když Perrin pobídl Tanečníka směrem k nim, všichni tři muži vzhlédli. „Bain říká, že trolloci míří přímo sem, a strážcové si myslí, že by na nás mohli brzo zaútočit.“ Musel dost křičet, aby ho bylo slyšet přes neutuchající šum hlasů. Někteří z lidí stojících poblíž to zaslechli a zmlkli. Ticho se šířilo na vlnách „trolloků“ a „útoků".

Bran zamrkal. „Ano. Muselo to přijít, co? Ano, no, víme, co dělat.“ Měl by vypadat směšně, s koženou kazajkou, která málem praskala ve švech, a železným kloboukem, který mu klouzal, když pokyvoval hlavou, ale on vypadal jenom odhodlaně. Zvedl hlas a oznámil: „Perrin říká, že tu brzo budou trolloci. Všichni znáte svý místo. Tak honem. Honem.“

Dav se zavlnil a roztáhl, ženy zaháněly děti zpátky do domů, muži se rozbíhali všemi směry. Zmatek spíš vzrůstal, než ustával.

„Dohlídnu na to, aby sehnali ovce dovnitř,“ oznámil Abell Perrinovi a zmizel v davu.

Mačkanicí se protlačil Cenn Buie používaje halberdu k popohánění kysele se tvářícího Hariho Coplina, Hariho bratra Darla a starého Bili Congara, který se potácel, jako by byl již po ránu nalitý pivem, což taky nejspíš byl. Z těch tří nesl jediný Bili svůj oštěp tak, jako by jej hodlal použít. Cenn se před Perrinem dotkl čela, jako by mu salutoval. Dělalo to víc lidí. Perrina to vyvádělo z míry. Dannil a ostatní mládenci byli jedna věc, ale tihle muži byli skoro dvakrát starší než on.

„Vedeš si dobře,“ podotkla Faile.

„Rád bych věděl, co mají Verin a Alanna za lubem,“ zabručel Perrin. „A nemyslím jen právě teď.“ Dva z katapultů, které strážci nechali postavit, stáli na tomto konci vesnice, hranaté, vyšší než dospělý muž, samý těžký trám a tlustý provaz. Ihvon a Tomas ze sedel svých koní dohlíželi na to, když muži stahovali pevná dřevěná ramena dolů. Obě Aes Sedai víc zajímaly velké kameny, patnáct dvacet liber těžké, které muži nakládali na praky.

„Oni chtějí, abys je vedl,“ odtušila Faile tiše. „Myslím, že pro to ses narodil.“

Perrin si odfrkl. – On se narodil, aby byl kovářem. „Byl bych mnohem klidnější, kdybych věděl, co chtějí.“ Aes Sedai se na něj dívaly, Verin, s hlavou na stranu jako ptáček, Alanna s upřímnějším výrazem a líným úsměvem. Chtěly obě stejnou věc a z toho samého důvodu? To byla jedna z potíží s Aes Sedai. Vždycky bylo víc otázek než odpovědí.

Rozkaz se rozšířil s překvapivou rychlostí. Na západním konci vesnice poklekla stovka mužů na koleno hned za zježenými kůly. Obránci nejistě hladili oštěpy a halberdy a jakési sudlice vyrobené z háků na křoví a kos. Tu a tam měl některý přilbici či nějaký kus brnění. Za nimi dvakrát tolik mužů utvořilo dvě řady s dobrými dvouříčskými luky v rukou, každý se dvěma toulci u pasu. Z domů se přihnali mladší chlapci se svazky šípů, které muži zaráželi do země před sebou. Zjevně tomu velel Tam, obcházel řady a ke každému muži prohodil pár slov, ale Bran šel s ním a nabízel vlastní povzbuzení. Perrin neviděl, že by ho vůbec potřebovali.

K jeho překvapení Dannil, Ban a ostatní mládenci, kteří jeli s ním, vyklusali z vesnice a obstoupili ho i Faile, a všichni měli v rukou luky. Vypadali zvláštním způsobem podivně. Ty vážněji zraněné Aes Sedai očividně vyléčily a ty méně choré zanechaly v péči Daisy a jejích mastí a odvarů, takže ti, kteří se včera jen tak tak udrželi v sedle, teď chodili s jiskrou v oku, zatímco Dannil, Tell a ostatní pořád ještě kulhali a měli obvazy. Jestli Perrina překvapilo, že je vidí, tak ho znechutilo to, co přinesli. Leof Torfinn, jemuž obvaz kolem hlavy vytvářel nad hluboko posazenýma očima světlou čapku, měl luk na zádech a v ruce nesl vysokou hůl s menší verzí červeně lemované vlajky s vlčí hlavou.

„Myslím, že to nechala udělat jedna Aes Sedai,“ promluvil Leof, když se Perrin zeptal, odkud to je. „Milli Ayellinová to přinesla Wilovu tátovi, ale Wil to nechtěl nýst.“ Wil al’Seen trochu hrbil rameno.

„Já bych to taky nechtěl nýst,“ utrousil Perrin suše. Všichni se zasmáli, jako by udělal nějaký vtip, po chvíli dokonce i Wil.

Zátaras z kůlů vypadal dost divoce, ale na druhou stranu byl příliš ubohý, aby trolloky zadržel venku. Možná je to zadrží, ale nechtěl tu mít Faile, kdyby trolloci prorazili. Když se však na ni podíval, ona měla v očích zase ten pohled, jako by věděla, nač myslí. A nelíbilo se jí to. Jestli se ji pokusí poslat zpátky, bude se hádat a štěkat, odmítne to pochopit. A jak byl teď slabý, nejspíš bude mít ona větší šanci odvést jeho zpátky do hostince než on ji. Podle toho, jak rozzuřeně seděla v sedle, nejspíš ona hodlala bránit jeho, kdyby se trolloci dostali přes zátaras. Prostě na ni bude muset dohlédnout. Víc se s tím zatím dělat nedalo.

Náhle se Faile usmála a on se poškrábal na bradě. Možná mu dokázala číst myšlenky.

Čas ubíhal, slunce se sunulo po obloze a začínalo být teplo. Tu a tam z domu zavolala některá z žen, aby se zeptala, co se děje. Tu a tam se některý muž posadil, ale Tam nebo Bran u něj byl dřív, než stačil zkřížit nohy, a donutil ho vrátit se do řady. Bain říkala, že tak míli dvě. S Chiad teď seděly u kůlů a hrály nějakou hru, která zahrnovala házení nože do kousku země mezi nimi. Kdyby trolloci mířili sem, určitě by už přišli. Perrinovi začínalo dělat potíže sedět v sedle vzpřímeně. Vědom si toho, že na něj Faile upírá oči, držel záda vzpřímeně.

Zazněl roh, zvučně a pronikavě.

„Trolloci!“ vzkřiklo půl tuctu hlasů, a ze Západního polesí se vyhrnula záplava příšerných postav v černé kroužkové zbroji, vyjících, jak se hnaly přes půdu plnou pařezů, mávajících kosinami a sekerami s trny, oštěpy a trojzubci. Za trolloky na černých koních jeli tři myrddraalové, popojížděli sem a tam, jako by poháněli útočící trolloky. Černé pláště jim visely nehybně bez ohledu na to, jak se jejich koně otáčeli a vzpínali. Roh zněl bez ustání a pronikavě, naléhavě volal.

Jakmile se objevili první trolloci, vyletělo dvacet šípů, které však nedolétly dobře o sto kroků.

„Zadržte, vy nedomrlý beraní hlavy!“ zařval Tam. Bran vyskočil a překvapeně se na něj podíval, avšak o nic méně překvapeně než Tamovi přátelé a sousedi. Někteří mručeli cosi o tom, že si takové řeči nenechají líbit, trolloci netrolloci. Tam však jejich námitky okamžitě zarazil. „Střílet začnete, až dám pokyn, jak jsem vám to ukazoval!“ Pak, jako by se k nim neřítily stovky ječících trolloků, se Tam klidně obrátil na Perrina. „Na tři sta kroků?“

Perrin rychle kývl. Ten muž se ptal jeho? Tři sta kroků. Jak rychle dokáže trollok uběhnout tři sta kroků? Uvolnil si sekeru ve smyčce. Roh kvílel pořád dál. Oštěpníci se krčili za kůly, jako by se vší mocí nutili necouvnout. Aielanky si zahalily tváře.

Od lesa se sem hnala vřeštící vlna, samé rohaté hlavy a čenichy a zobáky, každý trollok byl o polovinu vyšší než dospělý muž a řval touhou po krvi. Pět set kroků. Čtyři sta. Měly Aielanky pravdu? Mohlo jich být jen pět set? Vypadalo to jako tisíc.

„Připravit!“ zvolal Tam a dvě stě luků se zvedlo. Mladí muži kolem Perrina před ním rychle napodobili své starší příbuzné a seřadili se pod tou hloupou zástavou.

Tři sta kroků. – Perrin viděl ty pokřivené obličeje, zkroucené vzteky a bojovou zuřivostí, stejně jasně, jako by byly přímo před ním. „Palte!“ křikl Tam. Tětivy zasvištěly jako jedno velké prásknutí bičem. S dvojitým prásknutím, jak trám narazil o druhý kůží obalený trám, vystřelily katapulty.

Šípy s širokou hlavicí na trolloky jen pršely. Obludné postavy padaly, ale někteří trolloci se zvedali a popoháněni mizelci klopýtali dál. Zvuk rohu se vplétal do jejich hrdelního vytí a poháněl je směrem k zabíjení. Mezi útočníky dopadly kameny z praku – a vybuchly v ohni a střepech, takže v řadách trolloků vyrvaly díry. Perrin nebyl jediný, kdo nadskočil. Tak tohle Aes Sedai prováděly s těmi katapulty. Perrina napadlo, co by se stalo, kdyby některý z těch kamenů upadl při nakládání.

Vyletěla další salva šípů, a další a ještě jedna, a tak pořád dokola, a katapulty vypouštěly další kameny, i když pomaleji. Řady trolloků rozbíjely ohnivé výbuchy. Pršely na ně šípy s širokými hlavicemi. A oni se stále blížili, řvali a vyli, padali a umírali, ale pořád se hnali dál. Už byli blízko, dost blízko, aby se lučištníci rozestoupili a přestali střílet v salvách. Teď si vybírali jednotlivé cíle. Muži křičeli vztekem, křičeli tváří v tvář smrti a stříleli.

A potom už žádní trolloci nestáli. Jen jeden mizelec, ježící se šípy, se ještě slepě zmítal na zemi. Pronikavé řičení myrddraalova kopajícího koně soutěžilo s vytím sražených a umírajících trolloků. Roh se konečně odmlčel. Tu a tam na pařezy posetém poli se zvedl nějaký trollok a zase upadl. Pod tím vším Perrin slyšel muže lapat po dechu, jako by uběhli deset mil. Jemu samému prudce bušilo srdce.

Náhle někdo hlasitě zavýskl a s tím začali muži tančit a nadšeně křičet, mávat luky nebo tím, co zrovna měli v rukou, nad hlavou a vyhazovat do vzduchu čapky. Z domů se vyhrnuly ženy, smály se a jásaly, a s nimi děti, a všechny slavily a tancovaly spolu s muži. Někteří přiběhli potřást Perrinovi rukou.

„Vedls nás k velkýmu vítězství, chlapče můj.“ Nahoru se na něj smál Bran. Ocelovou čapku měl posunutou do týla. „Asi bych ti tak už neměl říkat. Velký vítězství, Perrine.“

„Já nic neudělal,“ namítal Perrin. „Jenom jsem seděl na koni. To tys to dokázal.“ Bran neposlouchal o nic víc než ostatní. Perrin seděl na koni, celý rozpačitý, a předstíral, že sleduje pole, a oni ho po chvíli nechali samotného.

Tam se k oslavám nepřipojil. Stál za zátarasem z kůlů a studoval trolloky. Strážci se také nesmáli. Pole mezi nízkými pařezy bylo poseté postavami v černé kroužkové zbroji. Mohlo jich být pět set. Možná méně. Někteří, pár z nich, to mohlo dokázat zpátky ke stromům. Žádný z trolloků však neležel blíž než padesát kroků od ježatého zátarasu. Perrin našel druhé dva mizelce svíjet se na zemi. Takže tu byli všichni tři. Nakonec přiznají, že jsou mrtví.

Lidé z Dvouříčí hromově jásali, kvůli němu. „Perrin Zlatooký! Hurá! Hurá! Hurá!“

„Museli to vědět,“ zabručel Perrin. Faile se na něho tázavě podívala. „Půllidé museli vědět, že to nebude fungovat. Podívej se támhle. Teď to vidím dokonce i já. Oni to museli vědět už od začátku. Jestli neměli nic lepšího, tak proč to zkoušeli? A jestli je tam venku víc trolloků, tak proč nepřišli všichni? Dvakrát tolik, a museli bychom s nima bojovat u kůlů. Dvakrát tolik, a mohli se dostat až do vesnice.“

„Máš přirozený talent,“ řekl Tomas a přitáhl otěže vedle nich. „Tohle byla zkouška. Aby viděli, jestli se zlomíte tváří v tvář útoku, možná aby zjistili, jak rychle dokážete zareagovat nebo jak máte organizovanou obranu nebo možná něco, co mě nenapadlo, ale byla to zkouška. Teď to vědí.“ Ukázal na oblohu, kde nad polem kroužil krkavec. Normální krkavec už by seděl dole a krmil se na mrtvých. Pták dokončil poslední kruh a zamířil k lesu. „Příští útok nepřijde hned. Viděl jsem, jak se do lesa dostali tak dva tři trolloci, takže se zpráva roznese. Půllidé je budou muset přimět, aby si vzpomněli, že se víc bojí myrddraalů než umírání. Ten útok však přijde, a bude jistě silnější než tento. Jak silný, to závisí na tom, kolik beztvářných přivedli skrze Cesty.“

Perrin se zamračil. „Světlo! Co když jich bude deset tisíc?“

„To není pravděpodobné,“ ozvala se Verin, jež přistoupila a poplácala Tomasova koně po krku. Válečný kůň její dotek snesl stejně mírně jako dětský koník. „Přinejmenším zatím ne. Myslím, že dokonce ani Zaprodanci nedokážou dostat větší oddíl trolloků po Cestách bezpečně. Jeden člověk sám riskuje smrt nebo šílenství mezi nejbližšími branami, ale... řekněme... tisíc mužů, nebo tisíc trolloků, nejspíš přitáhne Machin Shin v několika minutách, jako obrovskou vosu na mísu medu. Mnohem pravděpodobnější je, že jich cestuje tak deset, dvacet pohromadě, nejvíc padesát, a skupiny jsou daleko od sebe. Ovšem zůstává otázka, kolik oddílů přivádějí a kolik času mezi nimi si dovolí. A některé ztratí stejně. Je možné, že zplozenci Stínu přitahují Machin Shin méně než lidé, ale... Hmmm. Zajímavá myšlenka. Ráda bych věděla...“ Poplácala Tomase po noze stejně, jako předtím poplácala jeho koně, a obrátila se pryč, již ztracená ve studiu. Strážce pobídl koně za ní.

„Jestli uděláš jediný krok k Západnímu polesí,“ podotkla klidně Faile, „přitáhnu tě zpátky do hostince za ucho a osobně tě nacpu do postele.“

„Na to jsem vůbec nemyslel,“ zalhal Perrin a obrátil Tanečníka tak, že byl zády k lesu. Jeden muž a jeden ogier mohli uniknout pozornosti a dostat se bezpečně do hor. Mohli. Bránu bylo nutné zavřít navždy, jestli měla mít Emondova Role nějakou šanci. „Už jsi mi to rozmluvila, pamatuješ?“ Mohl je najít někdo jiný, když bude vědět, kde jsou. Troje oči vidí víc než dvoje, zvláště když jedny z nich budou jeho, a tady určitě nic dělat nemohl. Jeho šaty vycpané slámou a umístěné na Tanečníka by to zvládly stejně.

Náhle přes křik a volání kolem zaslechl ostřejší křik a řinčení od jihu, poblíž Staré silnice.

„Říkal, že tak brzo nepřijdou!“ zavrčel a pobídl Tanečníka do kroku.