Stín se šíří

1 Sémě Stínu

Kolo času se otáčí a věky přicházejí a odcházejí, zanechávajíce za sebou vzpomínky, jež se stávají pověstmi. A pověsti blednou v mýty, a když věk, jenž je zrodil, znovu nastane, i ty mýty jsou dávno zapomenuty. V jednom věku, zvaném některými třetím, jinými věkem, který teprve nastane, věkem, který dávno pominul, se na velké pláni zvané Caralainská pastviště zvedl vítr. Ten vítr nebyl začátkem. Otáčení kola času nemá ani začátků, ani konců. Ale toto byl nějaký začátek.

Na sever a na západ ten vítr vál pod raním sluncem, přes nekonečné míle vlnící se trávy a řídce roztroušených hájků, přes rychle plynoucí řeku Luan a kolem tesáku Dračí hory s ulomeným vrcholkem, hory z pověstí, zvedající se nad mírnými pahorky zvlněné pláně, tyčící se tak vysoko, že v polovině cesty ke kouřícímu vrcholku se jí vznášel věnec mračen. Kolem Dračí hory, kde zemřel Drak – a s ním, jak tvrdí někteří, i věk pověstí – kde se podle proroctví měl znovu narodit. Nebo se narodil. Na sever a na západ, přes vesnice Jualdhe a Darein a Alindaer, kde se mosty jako z kamenné krajky skláněly od Zářících hradeb, velkých bílých hradeb kolem města, které někteří nazývali největším na světě. Kolem Tar Valonu. Města, k němuž se každého večera natahoval stín Dračí hory.

Za těmito hradbami budovy, postavené někdy před dvěma tisíci let ogiery, vypadaly spíš, jako by vyrostly ze země, než že byly postaveny, nebo připomínaly víc práci větru a vody než práci i těch proslavených rukou ogieřích kameníků. Některé připomínaly vzlétající ptáky nebo ohromné lastury ze vzdálených moří. Vysokánské věže, zužující se směrem vzhůru, rýhované či vinuté, tu stály propojené visutými můstky ve výškách desítek sáhů, často bez zábradlí. Jen ti, kdo byli v Tar Valonu delší dobu, nezírali s otevřenými ústy jako venkované, kteří nikdy neopustili vlastní hospodářství.

A největší z těchto věží, Bílá věž, městu dominovala, zářící ve slunci jako leštěná vybělená slonovina. Kolo času se točí kolem Tar Valonu, říkali lidé ve městě, a Tar Valon se točí kolem Bílé věže. První, co poutníci z Tar Valonu spatří, dřív, než je jejich koně donesou na dohled mostů, než kapitáni jejich říčních lodí zahlédnou ostrov, je Věž odrážející paprsky slunce jako maják. Není tedy divu, že velké náměstí, obklopující opevněné věžové pozemky, vypadá pod mohutnou Věží menší, než ve skutečnosti je, že lidé na něm připomínají hmyz. A přesto i kdyby Bílá věž byla nejmenší věží v Tar Valonu, to, že je srdcem moci Aes Sedai, by ostrovní město uvádělo v úžas a vzbuzovalo by úctu.

I přes značný počet lidí nebylo náměstí zdaleka plné. Na krajích do sebe lidé vráželi, jak se všichni hnali za svými záležitostmi, ale blíž ke Věži bylo lidí stále méně, až těsně u vysokých bílých hradeb se táhl pás holého dláždění, nejméně pětadvacet sáhů široký. V Tar Valonu si Aes Sedai samozřejmě velice vážili, a amyrlinin stolec vládl městu, jako vládl Aes Sedai, ale jen málokdo se chtěl přiblížit k moci Aes Sedai víc, než bylo nezbytně nutné. Mezi hrdostí na velký krb ve vašem sále a ochotou vstoupit do plamenů je značně velký rozdíl.

Jen málokdo tedy přicházel blíž k širokému schodišti vedoucímu do samotné Věže, ke složitě vyřezávaným dveřím dost širokým, aby tudy prošlo dvanáct lidí vedle sebe. Ty dveře byly otevřené a zvaly dál. Vždycky se našli lidé, kteří potřebovali pomoc či odpovědi, jež jim mohly podle jejich mínění poskytnout pouze Aes Sedai. A tito lidé přicházeli zblízka stejně jako zdaleka, z Arafelu a Ghealdanu, ze Saldeie a Illianu. Mnozí uvnitř nalezli pomoc i radu, i když často ne takové, jaké čekali či v ně doufali.

Min měla širokou kapuci pláštěnky staženou hluboko do očí, takže měla tvář v jejím stínu. Přes teplý den byl její oděv dost lehký, aby nevyvolával poznámky, ne na ženě tak očividně stydlivé. A hodně lidí se stydělo, když přicházeli do Věže. Na Min teď nebylo nic, co by přitahovalo pozornost. Tmavé vlasy měla delší, než když byla ve Věži naposledy, byť jí stále nedosahovaly ani k ramenům, a šaty, modré až na úzké proužky bílé jaerecuzské krajky u krku a na zápěstí, by se hodily třeba na dceru prosperujícího sedláka, když si na cestu do Věže obleče sváteční šaty, právě jako ostatní ženy přicházející k širokému schodišti. Min aspoň doufala, že vypadá stejně. Musela přestat zírat na ostatní, aby se přesvědčila, zda snad nechodí či se nenesou nějak jinak. Zvládnu to, říkala si v duchu.

Rozhodně neurazila celou tu dálku, aby se teď obrátila. Šaty byly dobrým převlekem. Ti, kdo se na ni pamatovali z Věže, si pamatovali mladou ženu s nakrátko ostříhanými vlasy, vždy v chlapeckém kabátci a spodcích, nikdy ne v šatech. Musel to být velmi dobrý převlek. Ohledně toho, co dělala, neměla na vybranou. Ne doopravdy.

Čím blíž byla Věži, tím stísněněji se cítila a tím pevněji svírala raneček, který si tiskla k hrudi. Měla tam svůj obvyklý oděv a dobré boty a všechny své věci. Jen koně nechala v hostinci kousek za náměstím. S trochou štěstí bude za pár hodin u valacha zpátky a pojede k Ostreinskému mostu a k silnici na jih.

Na jízdu na koni tak brzy se sice zrovna netěšila, ne po týdnech strávených bez oddechu v sedle, ale toužila tohle místo opustit co nejdřív. Nikdy Bílou věž nepovažovala za pohostinné místo, a právě teď jí připadala stejně hrozná jako věznice Temného v Shayol Ghulu. Otřásla se a přála si, aby nebyla na Temného vůbec pomyslela. Ráda bych věděla, jestli si Moirain myslí, že přijdu, jen proto, že mě o to požádala. Světlo mi pomoz, chovám se jako pěkná husa. Dělám hlouposti kvůli troubovi!

S nepříjemným pocitem vkročila na schody – každý byl dost hluboký, takže musela udělat dva kroky, aby se dostala k dalšímu stupni – a na rozdíl od většiny ostatních se nezastavila a ohromeně nezírala na vysokou světlou Věž. Chtěla to mít za sebou.

Velkou kulatou vstupní síň uvnitř téměř zcela obklopovaly arkády, ale prosebníci se tlačili uprostřed komnaty a tiskli se k sobě pod zploštělou kupolí. Světlý kámen na podlaze byl za celá staletí ošoupaný a vyleštěný bezpočtem nervózních nohou. Nikdo tu nemyslel na nic jiného, než kde je a proč. Sedlák a jeho žena v hrubých vlněných šatech se drželi za mozolnaté ruce a otírali se rameny o obchodnici v sametem podšitém prostřihávaném hedvábí. Dívka za ní tiskla malý košík z tepaného stříbra, bezpochyby dar její paní Věži. Jinde by se obchodnice dívala svrchu na sedláky, kteří by se o ni otřeli, a ti by se zase s omluvami rychle odporoučeli. Teď ne. Tady ne.

Mezi prosebníky bylo méně mužů, což Min nijak nepřekvapilo. Většinu mužů Aes Sedai vyváděly z míry. Všichni věděli, že to byli muži Aes Sedai, když ještě existovali muži Aes Sedai, kdo byl zodpovědný za Rozbití světa. Tři tisíce let tu vzpomínku nezaplašilo, i když se za tu dobu mnoho podrobností pozměnilo. Matky stále děsily děti vyprávěnkami o mužích, kteří mohou usměrňovat jedinou sílu, mužích odsouzených k šílenství díky tomu, jak Temný poskvrnil saidín, mužskou polovici pravého zdroje. A nejhorší příběhy se týkaly Luise Therina Telamona, Draka, Luise Therina Rodovraha, jenž s Rozbitím začal. Tyto příběhy děsily i dospělé. Proroctví pravilo, že Drak se znovu narodí v hodině největší nouze lidstva, aby bojoval s Temným v Tarmon Gai’donu, v Poslední bitvě, ale to neznamenalo žádný rozdíl ve způsobu, jakým většina lidí pohlížela na spojení mužů a síly. Teď všechny Aes Sedai muže, jenž uměl usměrňovat, pronásledovaly. Ze sedmi adžah červené sestry nedělaly skoro nic jiného.

Jistě, to nemělo nic společného s tím, jít požádat Aes Sedai o pomoc, přesto se jen málokterý z mužů cítil dobře, když byl jakýmkoliv způsobem spojován s Aes Sedai a jedinou silou. Totiž s výjimkou strážců, ale každý strážce byl spojen s nějakou Aes Sedai. Strážce tedy nebylo možné brát jako měřítko pro běžné muže. Existovalo rčení: „Muž by si raději uřízl ruku, aby se zbavil třísky, než by požádal o pomoc Aes Sedai.“ Ženy to považovaly za ukázku mužské umíněnosti a hlouposti, ale Min slyšela, jak někteří muži prohlašují, že uříznout si ruku je z těch dvou možností ta lepší volba.

Napadlo ji, co by ti lidé asi udělali, kdyby věděli, co ví ona. Nejspíš by s křikem utekli. A kdyby znali důvod, proč je tady, možná by nepřežila ani do té doby, než by ji odvlekla věžová garda a uvrhla ji do kobky. Měla sice ve Věži přítelkyně, ale žádnou dost mocnou či vlivnou. A kdyby odhalili její záměry, bylo mnohem pravděpodobnější, že by je stáhla s sebou do žaláře či na popraviště, než že by jí dokázaly pomoci. Tedy v případě, že by se vůbec dožila výslechu, mnohem spíš by byla umlčena dávno před začátkem soudu.

Říkala si, aby přestala takhle myslet. Zvládnu to jistě dovnitř a zvládnu to taky ven. Světlo spal Randa al’Thora, že mě do tohohle dostal!

Tři či čtyři přijaté, ženy asi v Minině věku, možná trochu starší, obcházely kulatou síň a tiše hovořily s prosebníky. Na bílých šatech neměly žádné ozdoby, jenom sedm barevných pruhů na lemu, jeden pruh za každé adžah. Občas se objevila novicka, vždy velmi mladá žena či ještě dívka, celá v bílém, aby někoho odvedla hlouběji do Věže. Prosebníci novicky vždy následovali se zvláštní směsicí vzrušené dychtivosti a váhání.

Když se jedna z přijatých zastavila před ní, Min pevněji stiskla raneček. „Světlo tě ozařuj,“ řekla kudrnatá žena lhostejně. „Jmenuji se Faolain. Jak ti může Věž pomoci?“

Faolain měla tmavou pleť a kulatý obličej a tvářila se trpělivě jako někdo, kdo vykonává nudnou práci, když by byl mnohem raději někde jinde. Z toho, co věděla o přijatých, Min usoudila, že asi touží po studiu. Aby se naučila dost a mohla se stát Aes Sedai. Nejdůležitější však bylo, že z výrazu přijaté novicky bylo zřejmé, že Min nepoznala. Když totiž byla Min ve Věži předtím, setkaly se spolu, byť jen nakrátko.

Min však pro jistotu sklopila hlavu v předstírané ostýchavosti. Nebylo to nijak nepřirozené. Hodně venkovanů neznalo rozdíl mezi přijatými novickami a hotovými Aes Sedai. Min skryla tvář pod okrajem kapuce a na Faolain se zpříma nepodívala.

„Mám otázku, kterou musím položit amyrlininu stolci,“ začala, a pak se prudce zarazila, když se tu zastavily tři Aes Sedai, aby se mohly podívat do vstupního sálu, dvě z jednoho klenutého vchodu a jedna z dalšího.

Když je jejich obchůzky přivedly blíž k jedné z Aes Sedai, přijaté i mladší novicky udělaly pukrle, ale jinak se dál věnovaly svým úkolům, snad jen trochu rázněji. To bylo vše. Ne tak prosebníci. Ti jako by všichni zadržovali dech. Mimo Bílou věž, mimo Tar Valon, by Aes Sedai mohli prostě považovat za tři ženy, jejichž věk nelze uhádnout, tři ženy v plné síle, a přesto dospělejší, než by naznačovaly jejich hladké líce bez jediné vrásky. Ve Věži však nebylo pochyb. Ženě, která dlouho pracuje s jedinou silou, neplyne čas stejně jako ostatním ženám. Ve Věži nikdo nepotřeboval vidět na zlatý prsten s Velkým hadem, aby poznal Aes Sedai.

Hlouček se zavlnil, jak ženy dělaly pukrlata a těch pár mužů se neohrabaně klanělo. Dva či tři lidé dokonce padli na kolena. Bohatá obchodnice vypadala polekaně. Venkovský pár vedle ní s rozšířenýma očima hleděl na oživlou legendu. Jak správně jednat s Aes Sedai, bylo pro většinu z prosebníků otázkou toho, co se doslechli. Nebylo pravděpodobné, že by některý z nich, až na ty, co v Tar Valonu bydleli, už někdy spatřil Aes Sedai na vlastní oči, a dokonce ani Tarvalonští se nejspíš k žádné nedostali tak blízko.

Důvodem Minina odmlčení však nebyly samotné Aes Sedai. Občas, ne často, totiž Min vídávala věci, když se podívala na lidi, obrazy a auru, které se obvykle zjevily a vzápětí zmizely. Někdy věděla, co to znamená. Ty obrazy vidívala jen zřídka, a ještě řidčeji věděla, co znamenají, ale když to věděla, měla vždycky pravdu.

Na rozdíl od ostatních lidí, Aes Sedai – a jejich strážci – měli kolem sebe vždycky obrazy a auru, někdy dokonce tolik tančících a míhajících se obrazů, až se z toho Min zatočila hlava. Počet obrazů však neznamenal rozdíl v jejich výkladu, neboť u Aes Sedai věděla stejně málo, co znamenají, jako u kohokoliv jiného. Tentokrát však poznala víc, než chtěla, a rozrazila ji z toho zima.

Štíhlá žena s rozpuštěnými černými vlasy do pasu, jediná z těch tří, kterou poznala – jmenovala se Ananda a byla ze žlutého adžah – kolem sebe měla odporně hnědé kolo, svraštělé a poseté hnijícími prasklinami, které se objevily, a jak tlely, rozšiřovaly se. Malá plavovlasá Aes Sedai vedle Anandy byla podle zelených třásní na šátku ze zeleného adžah. Když se na okamžik otočila, bylo na něm vidět bílý plamen Tar Valonu. A na rameni, jako by uhnízděna mezi révou a kvetoucími jabloňovými větévkami, vyšitými na šátku, jí seděla lidská lebka. Malá ženská lebka, čistě obraná a vybělená sluncem. Třetí, kyprá hezká žena na druhé straně místnosti, žádný šátek neměla. Většina Aes Sedai je nosila pouze při oficiálních příležitostech. To, jak nesla hlavu a držela ramena, prozrazovalo sílu a pýchu. Ta jako by vrhala chladné modré oči na prosebníky skrze krvavou clonu, po obličeji jí stékaly šarlatové pramínky.

Krev, lebka a kolo zmizely v tanci obrazů, objevily se a zase zmizely. Prosebníci na ně hleděli s bázní vidíce pouze tři ženy, které se dokážou dotknout pravého zdroje a usměrňovat jedinou sílu. To ostatní kromě Min nikdo nespatřil. Nikdo kromě Min nevěděl, že ty tři ženy brzy zemřou. Všechny v ten samý den.

„Amyrlin nemůže nikoho přijmout,“ řekla Faolain se špatně zakrývanou netrpělivostí. „A další veřejné slyšení nebude mít dřív než za deset dní. Řekni mi, co chceš, a já ti domluvím schůzku se sestrou, která by ti mohla pomoci nejlépe.“

Min mrkla na raneček ve svých rukou a nechala oči sklopené. Částečně i proto, aby se už nemusela dívat na to, co právě zahlédla. Všechny tři! Světlo! Jaká je šance, že tři Aes Sedai zemřou ten stejný den? Ale věděla to. Věděla. „Musím hned mluvit s amyrlininým stolcem. Osobně.“ Bylo to právo, jehož se lidé zřídka domáhali – kdo by se také opovážil? – ale stávalo se to. „Každá žena má takové právo, a já ho žádám.“

„Copak si myslíš, že amyrlin se sama osobně setká s každým, kdo přijde do Bílé věže? Jiná Aes Sedai ti určitě dokáže pomoci taky.“ Faolain silně zdůraznila tituly, aby na Min udělala dojem. „Teď mi řekni, čeho se tvoje otázka týká. A sděl mi své jméno, aby novicka věděla, pro koho sem má přijít.“

„Jmenuju se... Elmindreda.“ Min sebou proti své vůli trhla. Tohle jméno vždycky nenáviděla, ale amyrlin byla jedna z mála žijících, kdo je kdy slyšel. Jenom jestli si vzpomene. „Mám právo mluvit s amyrlin. A moje otázka je jen pro ni. Mám právo.“

Přijatá zvedla obočí. „Elmindreda?“ Zvedla koutky v pobaveném úsměvu. „A žádáš svá práva. No dobrá. Pošlu zprávu kronikářce, že si přeješ osobně setkat s amyrlininým stolcem, Elmindredo.“

Min jí chtěla dát políček za to, jaký důraz položila na „Elmindredu", ale přinutila se jen zamumlat: „Děkuju.“

„Ještě mi neděkuj. Bezpochyby potrvá celé hodiny, než si kronikářka najde čas ti odpovědět, a svou otázku amyrlin určitě nepoložíš dřív než na matčině dalším veřejném slyšení. Čekej trpělivě, Elmindredo.“ Upjatě se na Min usmála, tedy spíš se samolibě ušklíbla, a otočila se.

Min zaskřípala zuby a s ranečkem se vydala ke stěně mezi dvěma klenutými vchody, kde se snažila splynout se světlým kamenem. Nikomu nevěř, a dokud se nedostaneš k amyrlin, dávej pozor, aby tě nikdo nepoznal, řekla jí Moirain. Moirain byla jediná Aes Sedai, které Min věřila. Většinou. A rada to byla dobrá v každém případě. Musí se jenom dostat k amyrlin a skončí to. Bude si moci obléknout své vlastní šaty, navštívit své přítelkyně a odejít. Už žádné skrývání.

Ulevilo se jí, když Aes Sedai odešly. Tři Aes Sedai, které zemřou v jeden jediný den. Bylo to naprosto nemožné, jinak to vyjádřit nešlo. A přesto k tomu dojde. Nic, co řekne nebo udělá, to nemůže změnit – když věděla, co obraz znamená, stalo se to – ale musí o tom povědět amyrlin. Možná to dokonce bude stejně důležité jako zprávy, které přinášela od Moirain, i když tomu bylo těžké uvěřit.

Jiná přijatá novicka přišla nahradit jednu z těch, co tu již byly, a pro Mininy oči jí před tvářemi jako jablíčka přepluly mříže, jako mříže klece. Do sálu nahlédla Sheriam, správkyně novicek – Min na ni jenom mrkla a hned upřela zrak na podlahu před sebou. Sheriam ji znala až příliš dobře – a rusovlasá Aes Sedai jako by měla obličej potlučený a nateklý. Byl to samozřejmě jenom obraz, ale Min se přesto musela kousnout do rtu, aby náhle nevyjekla. Sheriam, se svou klidnou autoritou a jistotou, byla stejně nezničitelná jako sama Věž. Sheriam přece nemohlo nic ublížit. Ale něco jí ublíží.

Aes Sedai, kterou Min neznala, se šátkem hnědého adžah, doprovázela ke dveřím buclatou ženu v dobře tkaných červených vlněných šatech. Buclatá žena kráčela lehce jako holčička a usmívala se. Hnědá sestra se usmívala také, ale její aura zeslábla a zhasla, jako když zhasne plamen svíčky.

Smrt. Zranění, zajetí a smrt. Pro Min jako by to bylo natištěno na papíře.

Dívala se před sebe. Už nic víc vidět nechtěla. Ať si vzpomene, říkala si v duchu. Po celou dlouhou cestu z pohoří Oparů nepocítila zoufalství, dokonce ani při dvou příležitostech, kdy se jí kdosi pokusil ukrást koně, ale teď byla zoufalá. Světlo, ať si na to zatracené jméno vzpomene.

„Paní Elmindredo?“

Min sebou trhla. Černovlasá novicka, která stála před ní, byla stěží dost stará na to, aby ji pustili z domu, mohlo jí být tak patnáct šestnáct, i když si dávala dost práce, aby působila důstojně. „Ano? Jsem... To je moje jméno.“

„Já jsem Sahra. Pojď, prosím, se mnou –“ v Sahřině pisklavém hlásku se objevil udivený podtón – „amyrlinin stolec tě přijme ve své pracovně.“

Min si oddechla úlevou a ochotně Sahru následovala.

Kapuci pláště měla stále staženou do obličeje, ale to jí nebránilo ve výhledu, a čím víc viděla, tím víc toužila být už u amyrlin. V širokých chodbách s dlaždicemi jasných barev a stěnami ověšenými koberci a zlatými lustry, vinoucích se nahoru, bylo jen málo lidí – Věž byla postavena pro mnohem víc lidí, než tu přebývalo v současné době – ale skoro každý, koho cestou nahoru potkala, měl obraz či auru prozrazující násilí a nebezpečí.

Strážci pospíchající kolem nevěnovali dvěma ženám pozornost. Strážci byli muži, kteří se pohybovali jako lovící vlci, jejich meče byly jen nepříliš podstatným dodatkem k jejich smrtícím dovednostem, ale oni také měli zakrvácené obličeje či zející rány. Kolem hlav jim výhružně tančily meče a oštěpy. Jejich aury se blýskaly, mihotaly se na ostří smrti. Min tu viděla chodit mrtvé, věděla, že zemřou stejného dne jako Aes Sedai ve vstupním sále, nebo přinejlepším o den později. Dokonce i někteří ze sloužících, muži i ženy s plamenem Tar Valonu na prsou, chvátající za svými povinnostmi, nesli znaky násilí. Aes Sedai, kterou Min jen na okamžik zahlédla v boční chodbě, kolem sebe měla řetězy, a další, přecházející křižovatku chodeb před Min a její průvodkyní, i na těch pár krocích, co ji Min viděla, jako by měla stříbrný obojek kolem krku. Min se při tom pohledu zadrhl dech. Chtělo se jí křičet.

„Někoho, kdo tu ještě nikdy nebyl, to tu může opravdu úplně ohromit,“ poznamenala Sahra a snažila se, i když neúspěšně, mluvit, jako by Věž pro ni teď byla stejně obyčejná jako její rodná vesnice. „Ale tady jsi v bezpečí. Amyrlinin stolec všechno urovná.“ Když se zmínila o amyrlin, zadrhl se jí hlas.

„Světlo, kéž by to byla pravda,“ zamumlala Min. Novicka jí věnovala úsměv, který měl být uklidňující.

Než dorazily k předsíni amyrlininy pracovny, Min měla žaludek stažený a do místnosti vpadla hned za Sahrou. Jen nutnost předstírat, že je tu cizí, jí zabránila, aby se už dávno nerozběhla napřed.

Jedny ze dveří do amyrlininých komnat se otevřely, ven rychle vyšel mladý muž s rudozlatými vlasy a málem vrazil do Min a její průvodkyně. Vysoký, vzpřímený a svalnatý, v modrém kabátci, na rukávech a na límci bohatě krumplovaném zlatem, Gawyn z rodu Trakandů, nejstarší syn královny Morgasy Andorské, vypadal každým coulem jako pyšný mladý pán. Rozzuřený mladý pán. Min už neměla čas sklonit hlavu. Gawyn jí pohlédl přímo do obličeje pod kapuci.

Oči se mu překvapením rozšířily a hned zase zúžily, až vypadaly jako čárky modrého ohně. „Takže jsi zpátky. Nevíš náhodou, kam se poděla moje sestra a Egwain?“

„Ony nejsou tady?“ Min na všechno předstírání zapomněla ve vlně paniky. Než si uvědomila, co vlastně dělá, popadla prince za rukáv a napjatě se na něj podívala a přiměla ho o krok ustoupit. „Gawyne, ony se do Věže vydaly už před celými měsíci! Elain, Egwain a Nyneiva taky. S Verin Sedai a... Gawyne... já... já...“

„Uklidni se,“ pravil mladík a jemně sundal její ruku ze svého rukávce. „Světlo! Nechtěl jsem tě tak vyděsit. Dorazily sem v pořádku. A neřekly ani slovo o tom, kde byly, ani proč. Mně tedy ne. Asi není naděje, že ty bys mi to řekla, viď?“ Min si myslela, že se tváří vyrovnaně, ale jemu stačil jediný pohled a řekl: „Myslel jsem si to. Tohle místo má víc tajemství než... Zase zmizely. A Nyneiva taky.“ Nyneivu přihodil jen tak. Mohla být Mininou přítelkyní, ale pro něj neznamenala zhola nic. Hlas mu znovu zdrsněl, každou chvíli byl napjatější. „A zas beze slova. Ani slovíčko! Mají být někde na statku jako trest za to, že utekly, ale já nemůžu zjistit kde. A amyrlin mi nedá přímou odpověď.“

Min sebou škubla. Na chvíli mu proudy zaschlé krve změnily obličej na ponurou masku. Bylo to jako dvě rány kladivem. Její přítelkyně byly pryč – cestu do Věže jí usnadňovalo přesvědčení, že se tu s nimi setká – a Gawyn bude zraněn stejný den, kdy Aes Sedai zemřou.

Přes všechno, co viděla od svého příchodu do Věže, přes svůj strach se jí dosud nic nedotklo osobně. Pohroma, která se snese na Věž, zasáhne i veliké území kolem Tar Valonu, ale ona do Věže nepatřila a nikdy sem patřit nebude. Ale Gawyn byl někdo, koho znala, někdo, koho měla ráda, a on utrží ránu horší, než naznačovala ta krev, utrží ránu někde hluboko v nitru. Min došlo, že jestli může postihnout Věž neštěstí, odnesou to nejen vzdálené Aes Sedai, ženy, s nimiž se nikdy necítila spřízněná, ale také její přítelkyně. Ty do Věže patřily.

Jistým způsobem byla ráda, že tu Egwain s ostatními není, byla ráda, že se na ně nemůže podívat a možná uvidět znamení smrti. A přesto se chtěla podívat, přesvědčit se, pohlédnout na své přítelkyně a nic nespatřit, nebo zjistit, že budou žít. Kde pro Světlo jsou? Proč odešly? Jelikož všechny tři znala, považovala za pravděpodobné, že jestli Gawyn neví, kde jsou, je to proto, že nechtěly, aby to věděl. To bylo docela dobře možné.

Náhle si uvědomila, kde je a proč, a to, že tu s Gawynem není sama. Sahra zřejmě zapomněla, že má Min dovést k amyrlin. Zřejmě zapomněla na všechno kromě mladého pána, na něhož dělala telecí oči, čehož si on ovšem nevšiml. Přesto už nebylo třeba předstírat, že je ve Věži cizí. Byla u amyrlininých dveří a teď ji nemohlo už nic zastavit.

„Gawyne, nevím, kde jsou, ale jestli jsou za trest někde na statku, tak jsou nejspíš celé zpocené a zablácené až po uši, a ty jsi ten poslední, koho by chtěly vidět.“ Popravdě řečeno ji však jejich nepřítomnost také zneklidnila, stejně jako Gawyna. Příliš se toho stalo, příliš se toho děje, příliš mnoho s nimi bylo svázáno, a s ní také. Ale nebylo zcela vyloučeno, že je opravdu poslali za trest na statek. „Tím, že amyrlin rozzlobíš, jim moc nepomůžeš.“

„Já ale nevím, jestli jsou na statku. Nebo vůbec naživu. K čemu všechno to schovávání a uhýbání, jestli jenom někde plejí záhony? Jestli se mé sestře něco stane... Nebo Egwain...“ Zamračil se na své boty. „Měl bych na Elain dávat pozor. Jak ji mám ale chránit, když ani nevím, kde je?“

Min si povzdechla. „Myslíš, že potřebuje ochranu? Kterákoliv z nich?“ Ale jestli je někam poslala amyrlin, tak možná ano. Amyrlin byla schopná poslat ženu do medvědího doupěte jenom s proutkem, kdyby to posloužilo jejím cílům. A čekala by, že se ta žena vrátí s medvědí kůží nebo medvěda přivede na vodítku, podle nařízení. Kdyby to však řekla Gawynovi, ten by se jen ještě víc rozčílil a dělal by si větší starosti. „Gawyne, ony se zaslíbily Věži. Kdyby ses jim do toho pletl, nepoděkovaly by ti.“

„Vím, že Elain není malé dítě,“ prohlásil Gawyn, „i když se pořád potácí mezi tím, že uteče jako malá, a hned si zase hraje na to, že je Aes Sedai. Ale je moje sestra, a kromě toho taky dědička Andoru. Po máti se stane královnou. Andor ji potřebuje celou a v pořádku, aby mohla usednout na trůn, ne další boj o nástupnictví.“

Hraje si na to, že je Aes Sedai? On si očividně neuvědomoval rozsah sestřina nadání. Dědičky Andoru posílaly do Věže na výcvik od té doby, co vznikl Andor, ale Elain byla první, která měla nadání, aby se mohla opravdu stát Aes Sedai, a to dost mocnou Aes Sedai. A Gawyn nejspíš nevěděl, že Egwain je stejně silná.

„Takže ji budeš chránit, ať chce, nebo nechce?“ Řekla to nedbale, aby si uvědomil, jakou dělá chybu, ale on si varování nevšiml a přikývl na souhlas.

„To byla moje povinnost ode dne, kdy se narodila. Já proliji krev dřív než ona, já položím život dřív než ona. Tu přísahu jsem složil, když jsem skoro ještě nedohlédl do její kolébky. Gareth Bryne mi musel vysvětlit, co to znamená. A teď ji rozhodně neporuším. Andor ji potřebuje víc než mě.“

Mluvil s klidnou jistotou – přijímal to jako něco přirozeného a správného, až z toho Min zamrazilo. Vždycky ho považovala za malého kluka, který se pořád směje a škádlí své přátele, ale teď pro ni byl cizincem. Napadlo ji, že když přišlo na tvoření mužů, musel být Stvořitel unavený. Občas jí skoro nepřipadali jako lidé. „A Egwain? Jakou přísahu jsi složil ohledně ní?“

Jeho výraz se nezměnil, jen ostražitě přešlápl. „O Egwain si samozřejmě dělám starosti. I o Nyneivu. Co se stane Elaininým společnicím, může se stát i jí. Předpokládám, že jsou stále spolu. Když byly tady, zřídka bylo vidět jednu bez druhých.“

„Moje máma vždycky říkala, abych si vzala špatnýho lháře, a ty by ses na to hodil. Ale myslím, že někdo na tebe má větší právo.“

„Některé věci se mají stát,“ odvětil tiše, „a některé zase ne. Galad je úplně nemocný z toho, že Egwain odešla.“ Galad byl jeho polobratr a oba byli posláni do Tar Valonu, aby tu cvičili pod dohledem strážců. To byla další andorská tradice. Galadedrid Damodred byl muž, který vždy dělal jen to, co je správné, až to podle Minina názoru někdy mohla být chyba, ale Gawyn na něm neviděl nic špatného. A nikdy by se nevyznal z citů k ženě, pro niž zahořelo Galadovo srdce.

Chtěla s ním zatřást, nasypat do něj trochu rozumu, ale na to teď nebyl čas. Ne když na ni čekala amyrlin, ne s tím, co musela čekající amyrlin povědět. A rozhodně ne, když tu stála Sahra, telecí oči netelecí oči. „Gawyne, povolala mě amyrlin. Kde tě najdu, až se mnou skončí?“

„Budu na cvičném dvoře. Starosti si přestávám dělat – jedině snad když cvičím s Hammarem šerm.“ Hammar byl mistr šermíř a strážce, který vyučoval zacházení s mečem. „Většinou jsem tam až do západu slunce.“

„Tak dobře. Přijdu hned, jak to půjde. A dávej si pozor na to, co říkáš. Jestli amyrlin rozhněváš, Elain a Egwain by to mohly odnýst taky.“

„To nemohu slíbit,“ odtušil pevně. „Něco se děje s celým světem. Občanská válka v Cairhienu. To stejné a ještě horší v Tarabonu a Arad Domanu. Falešní Draci. Potíže a zprávy o potížích ze všech koutů světa. Neříkám, že je za tím Věž, ale dokonce i tady není všechno tak, jak by být mělo. Nebo jak to vypadá. Zmizení Elain a Egwain není zdaleka všechno. Ony jsou ale ty, kdo mě zajímají. A já zjistím, kde jsou. A jestli se jim něco stalo... Jestli jsou mrtvé...“

Zamračil se a na okamžik se jeho obličej zase proměnil v tu masku zaschlé krve. Víc: nad hlavou se mu vznášel meč a za ním se vlnil praporec. Meč s dlouhým jílcem, jaké používala většina strážců, měl do lehce zakřivené čepele vyleptanou volavku, symbol mistra šermíře, a Min nepoznala, patří-li tento meč Gawynovi, nebo zda ho ohrožuje. Na praporci byl Gawynův znak, útočící stříbrný kanec, ale na zeleném poli, místo na rudém poli Andoru. Meč i praporec vybledly spolu s krví.

„Buď opatrný, Gawyne.“ Myslela to dvěma způsoby. Opatrný na to, co řekne, a opatrný způsobem, který mu nemohla vysvětlit, který neznala ani ona sama. „Musíš být velice opatrný.“

Zapátral jí očima ve tváři, jako by si uvědomil, že její varování má i hlubší rovinu. „Pokusím se,“ řekl nakonec. Nasadil úsměv, skoro takový, na jaký se u něj pamatovala, ale bylo jasné, že tak činí s námahou. „Asi bych se měl vydat na cvičiště, jestli chci udržet krok s Galadem. Dopoledne se mi podařilo zvítězit dvakrát z pěti zápasů s Hammarem, ale Galad už zvítězil třikrát, když se posledně obtěžoval zajít cvičit.“ Náhle se zdálo, že ji poprvé doopravdy uviděl, a jeho úsměv teď šel od srdce. „Měla bys nosit šaty častěji. Sluší ti. Pamatuj, budu tam do západu slunce.“

Když šel pryč, kráčeje s půvabem, který se téměř podobal nebezpečnému půvabu strážců, Min se přistihla, že si uhlazuje šaty přes boky, a okamžitě toho nechala. Světlo spal všechny muže!

Sahra vydechla, jako by zadržovala dech. – „On opravdu moc dobře vypadá, že?“ poznamenala zasněně. – „Samozřejmě ne tak dobře jako urozený pán Galad. A ty ho opravdu znáš.“ Napůl to byla otázka, ale jen napůl.

Min si také povzdechla. Ta holka bude mluvit se svými přítelkyněmi v obydlí novicek. Syn královny byl přirozeným námětem hovoru, zvláště když byl hezký a nosil se jako hrdina z příběhů vyprávěných kejklíři. A cizí žena jen dodala koření k zajímavějším úvahám. Nedalo se s tím však nic dělat. Na každý pád už teď nemohla napáchat škodu.

„Amyrlinin stolec se musí divit, proč jsme ještě nepřišly,“ řekla.

Sahra se s trhnutím vzpamatovala. Popadla Min za rukáv a skočila otevřít dveře, táhnouc Min za sebou. Ve chvilce byly uvnitř. Novicka udělala neohrabané pukrle a vyhrkla: „Přivedla jsem ji, Leano Sedai. Paní Elmindredu. Amyrlinin stolec ji chce vidět.“

Vysoká žena s měděnou barvou pleti v předsíni měla na dlaň širokou štólu kronikářky, modrou, aby bylo vidět, že pochází z modrého adžah. S rukama v bok vyčkala, než dívka domluví, a potom ji propustila se strohým: „Že ti to ale trvalo, dítě. Tak zpátky ke svým úkolům.“ Sahra předvedla další poklonu a odběhla stejně rychle, jako vstoupila.

Min stála s očima upřenýma na podlahu a kapuci staženou do očí. To, že si nedala pozor na jazyk před Sahrou, bylo již tak dost špatné – i když ta novicka aspoň neznala její jméno – ale Leana ji znala lépe než kdokoliv ve Věži kromě amyrlin samotné. Min si byla jistá, že to již nemůže znamenat žádný rozdíl, ale po tom, co se stalo v chodbě, se hodlala držet Moiraininých příkazů, dokud nebude s amyrlin sama.

Tentokrát jí její opatrnost nebyla k ničemu. Leana udělala dva kroky a shrnula jí kapuci z hlavy. Pak zavrčela, jako by ji někdo uhodil do břicha. Min zvedla hlavu a vzdorovitě se na ni podívala. Snažila se předstírat, že se kolem ní nepokoušela proklouznout nepoznána. Kronikářčin obličej lemovaly rovné tmavé vlasy, jen o málo delší než měla Min. Výraz Aes Sedai byl směsí překvapení a podráždění, že se nechala překvapit.

„Takže ty jsi Elmindreda, co?“ pravila Leana rázně. Vždycky mluvila rázně. „Musím říct, že v šatech na to jméno vypadáš spíš než ve svém obvyklém... oblečení.“

„Jenom Min, prosím, Leano Sedai.“ Min se podařilo udržet bezvýraznou tvář, ale dalo jí hodně práce, aby se zlostně nemračila. Kronikářka měla v hlase příliš mnoho pobavení. Když už ji matka musela pojmenovat po někom z příběhů, proč to musela být zrovna žena, která zřejmě trávila většinu času vzdycháním kvůli mužům, když je zrovna neinspirovala ke skládání písní na její oči či úsměv?

„No dobře, Min. Neptám se, kde jsi byla, ani proč se vracíš v šatech a očividně se chceš na něco zeptat amyrlin. Aspoň zatím ne.“ Z jejího výrazu však bylo jasné, že to hodlá udělat později a dostat odpovědi. „Předpokládám, že matka ví, kdo je Elmindreda, viď? Ovšem. Měla jsem to poznat, když mi řekla, abych pro tebe hned poslala. Světlo samo ví, proč se s tebou vůbec baví.“ Ustaraně se zamračila. „Co se děje, děvče? Není ti dobře?“

Min se zase zatvářila vyrovnaně. „Ne. Ne, jsem v pořádku.“ Na chvíli se kronikářka dívala skrze průhlednou masku vlastního obličeje, ječící masku. „Smím teď jít dál, Leano Sedai?“

Leana si ji ještě chvíli prohlížela, pak však trhla hlavou k pracovně. „Tak běž.“ Minina rychlost, s níž uposlechla, by uspokojila i tu nejtvrdší učitelku.

Pracovna amyrlinina stolce patřila za dlouhá staletí mnoha vznešeným a mocným ženám. Pokoj byl plný připomínek na jejich úřadování, od vysokého krbu celého obloženého zlatým mramorem z Kandoru, nyní vyhaslého, k deštění ze světlého a zvláštně pruhovaného dřeva, tvrdého jako železo, a přesto s vyřezávanými úžasnými šelmami a nádherně opeřenými ptáky. Ty desky sem byly přivezeny ze záhadné země ležící za Aielskou pustinou dobře před tisícem let, a ohniště bylo víc než dvakrát tak staré. Leštěná krevel na podlaze pocházela z pohoří Oparů. Vysoké oblouky oken vedly na balkon. Měňavý kámen na obložení oken zářil jako perly a byl vyloven z pozůstatků města potopeného do Bouřlivého moře během Rozbití světa. Od té doby nikdo neviděl podobný.

Současná zastánkyně úřadu, Siuan Sanche, se ale narodila v rodině rybáře v Tearu, a nábytek, který si vybrala, byl prostý, i když dobře vyrobený a naleštěný do vysokého lesku. Amyrlin sama seděla na pevné židli za velkým stolem, dost obyčejným, aby zapadl i na statku. Jediná další židle v místnosti, stejně prostá a obvykle odsunutá stranou, nyní stála před stolem na malém tairenském koberečku modré, hnědé a zlaté barvy. Na vysokých čtecích pultech, rozestavených po místnosti, leželo otevřených asi půl tuctu knih. To bylo vše. Nad krbem visel obrázek. Maličké rybářské čluny, stejné, jako měl amyrlinin otec, mezi rákosím v Dračích Prstech.

Na první pohled, i přes hladké líce Aes Sedai, vypadala Siuan Sanche stejně prostě jako její nábytek. Byla také pevně stavěná a spíš hezká než krásná, a jediná výrazná věc na jejích šatech byla široká štóla úřadu amyrlinina stolce, s pruhy v barvách každého ze sedmi adžah. Její věk se nedal určit, jako u každé Aes Sedai. V tmavých vlasech neměla jediný šedivý. Ale pronikavé modré oči nepřipouštěly žádné hlouposti a pevná brada prozrazovala odhodlání nejmladší ženy, jaká kdy byla na amyrlinin stolec zvolena. Přes deset let byla Siuan Sanche schopna povolat si vladaře a mocné, a oni poslušně přicházeli, i když Bílou věž nenáviděli a Aes Sedai se báli.

Když amyrlin obcházela stůl, Min položila raneček na zem a začala neohrabané pukrle, přičemž podrážděně a velice tiše nadávala, že to musí dělat. Ne že by chtěla být neuctivá – to by nikoho tváří v tvář ženě jako Siuan Sanche ani ve snu nenapadlo – ale poklona, kterou by předvedla obvykle, by v šatech vypadala hloupě, a ona měla jen velice matnou představu, jak správně pukrle udělat.

V půli cesty dolů, když už měla suknice roztažené, ztuhla jako přikrčená ropucha. Siuan Sanche tam stála vznešená jako královna a na okamžik také ležela na podlaze, nahá. Kromě toho, že na sobě neměla ani nitku, bylo na tom obraze cosi podivného, ale zmizel dřív, než Min poznala co. Bylo to jedno z nejsilnějších vidění, jaké kdy měla, a ona neměla tušení, co to znamenalo.

„Zase vidíš věci, viď?“ promluvila amyrlin. „No, já tu tvoji schopnost mohu využít. Mohla jsem ji využívat celé ty měsíce, co jsi byla pryč. Ale nemluvme o tom. Co se stalo, stalo se. Kolo tká, jak si kolo přeje.“ Stísněně se usmála. „Ale jestli to uděláš znovu, dostanu tvoji kůži na rukavičky. Vstaň, děvče. Leana mi vnutí dost obřadnosti za měsíc, aby to rozumné ženě vydrželo aspoň na rok. Nemám na to čas. Ne v poslední době. A teď, cos právě viděla?“

Min se pomalu narovnala. Byla to úleva, ocitnout se pohromadě s někým, kdo věděl o jejím nadání, i když to byla sama amyrlin. Před amyrlin nemusela skrývat, co spatřila. Naopak. „Bylas... Nemělas na sobě šaty. Já... nevím, co to znamená, matko.“

Siuan se krátce, nevesele zasmála. „Nepochybně to, že budu mít milence. Ale na to také nemám čas. Na pomrkávání po mužích nemáš čas, když vybíráš vodu z člunu.“

„Možná,“ připustila Min. Mohlo to ale znamenat tohle, i když o tom dost pochybovala. „Já prostě nevím. Ale od chvíle, kdy jsem vstoupila do Věže, mám, matko, pořád vidění. Stane se něco zlého, něco hrozného.“

Začala vyprávět od Aes Sedai ve vstupním sále a vypověděla všechno, co viděla, stejně jako co to všechno znamená, pokud si tím byla jistá. Neprozradila jen to, co říkal Gawyn, aspoň většinu z toho. Nemělo by smysl říkat mu, aby nenahněval amyrlin, kdyby to pak udělala za něj. Zbytek vylíčila stejně syrově, jako to viděla. Když o tom mluvila, byl z jejího hlasu cítit strach, jak to znovu všechno prožívala. Než skončila, hlas se jí třásl.

Amyrlinin výraz se celou dobu nezměnil. „Takže tys mluvila s mladým Gawynem,“ řekla, když Min domluvila. „No, myslím, že jeho dokážu přesvědčit, aby držel jazyk za zuby. A jestli se na Sahru pamatuji správně, tak tomu děvčeti práce na venkově jedině prospěje. Při okopávání zeleninového záhonku žádné klepy šířit nebude.“

„Tomu nerozumím,“ řekla Min. „Proč má být Gawyn zticha? Nic jsem mu neřekla. A Sahra...? Matko, možná jsem to neřekla jasně. Aes Sedai a strážci zemřou. To znamená bitvu. A pokud nepošleš hodně Aes Sedai a strážců někam pryč – a taky sloužících, viděla jsem i mrtvé a zraněné sloužící – pokud to neuděláš, tak k té bitvě dojde tady! V Tar Valonu!“

„Viděla jsi to?“ chtěla vědět amyrlin. „Bitvu? Víš to díky svému... svému nadání, nebo jenom hádáš?“

„Co jiného by to mohlo být? Nejmíň čtyři Aes Sedai jako by už byly mrtvé. Matko, viděla jsem jen devět z vás, co jsem se vrátila, a z těch mají čtyři umřít! A strážci... Co jiného by to mohlo být?“

„Víc věcí, než by se mi líbilo,“ pravila Siuan ponuře. „Kdy? Za jak dlouho se ta... věc... odehraje?“

Min zavrtěla hlavou. „To nevím. Většina toho se stane v rozmezí nejvýše dvou dnů, ale to může být zítra nebo třeba za rok. Nebo za deset let.“

„Modleme se za těch deset. Jestli k tomu dojde zítra, tak není příliš velká naděje, že tomu zabráním.“

Min se poněkud zamračila. Jenom dvě Aes Sedai kromě Siuan Sanche věděly, co dokáže. Moirain a Verin Mathwin, která se snažila její nadání prostudovat. A ani jedna neměla o nic větší tušení, jak to funguje, než ona sama. Jen byly přesvědčeny, že to má co do činění s jedinou silou. Možná proto jenom Moirain dokázala pochopit, že když Min ví, co vidění znamená, tak se to zcela určitě stane.

„Možná to budou bělokabátníci, matko. Byli po celém Alindaeru, když jsem jela přes most.“ Nevěřila, že by děti Světla měly něco společného s tím, co má přijít, ale váhala vyslovit nahlas, co si myslela. Myslela, ne věděla, ale i to bylo dost špatné.

Amyrlin však zavrtěla hlavou dřív, než Min domluvila. „Ti by se o něco pokusili, kdyby mohli, o tom nepochybuji – útok na Věž by se jim velice zamlouval – ale Eamon Valda neudělá nic otevřeně bez rozkazů od pana velícího kapitána, a Pedron Niall nezaútočí, pokud si nebude myslet, že máme velké potíže. Ví, že jsme příliš silné, aby nás mohl oklamat. Po tisíc let se bělokabátníci chovali takhle. Jako piraně v rákosí, co čekají na kapku krve Aes Sedai ve vodě. Ale my jsme jim zatím žádnou slabost neukázaly, a ani neukážeme, pokud tomu dokážu zabránit.“

„Ale kdyby se Valda pokusil o něco na vlastní pěst –“

Siuan ji přerušila. „U Tar Valonu nemá víc než pět set mužů, děvče. Zbytek poslal před několika týdny pryč, aby vyvolávali potíže někde jinde. Zářící hradby zadržely Aiely. A taky Artuše Jestřábí křídlo. Valda Tar Valonu nikdy nedobyde, pokud se město nerozpadne na kusy zevnitř.“ Jak mluvila dál, ani se jí nezměnil hlas. „Ty moc chceš, abych uvěřila, že ty potíže způsobí bělokabátníci. Proč?“ V jejích očích nebyla ani stopa po něze.

„Protože tomu chci věřit já sama,“ zamumlala Min. Olízla si rty a pronesla slova, která nechtěla vyslovit nahlas. „Ten stříbrný obojek, který jsem viděla na jedné Aes Sedai. Matko, vypadal... Vypadal právě jako ty obojky, co... co Seanchani používali k... k ovládání žen, které dokážou usměrňovat.“ Hlas jí vypověděl, když Siuan znechuceně zkřivila rty.

„Odporné věci,“ zavrčela amyrlin. „Ještě dobře, že většina lidí nevěří ani čtvrtině toho, co se o Seanchanech doslechnou. Ale mnohem spíš to budou ti bělokabátníci. Jestli se Seanchani někde zase vylodí, kdekoliv, dozvím se to do několika dní po holubech, a od moře k Tar Valonu je daleko. Jestli se znovu objeví, budu mít spoustu varování. Ne, bojím se, že to, cos viděla, je něco mnohem horšího než Seanchani. Bojím se, že to mohly být jedině černé adžah. O nich nás ví jen hrstka, a já nechci ani pomyslet, co by se stalo, kdyby se ta zpráva rozšířila, ale největším a bezprostředním nebezpečím pro Věž jsou ony.“

Min si uvědomila, že si tiskne suknice tak pevně, až ji z toho bolí ruce. V ústech měla sucho jako na poušti. Bílá věž vždycky chladně popírala existenci skrytého adžah, oddaného Temnému. Nejjistější způsob, jak si pohněvat Aes Sedai, byl jen se o tom zmínit. Z toho, že sama amyrlin tak klidně uznávala černé adžah jako skutečnost, se Min změnila páteř v kus ledu.

A amyrlin, jako by neřekla nic neobvyklého, pokračovala dál. „Ale tys nepřišla z takové dálky, jen aby ses na nás mohla podívat. Jaké jsou zprávy od Moirain? Vím, že všude od Arad Domanu po Tarabon vládne zmatek, a to je slabý výraz.“ Opravdu to byl slabý výraz. Lidé podporující Draka Znovuzrozeného bojovali s těmi, kteří stáli proti němu, a obě země zachvátila občanská válka, když navíc ještě bojovaly proti sobě o nadvládu nad Almothskou plání. Siuanin tón to všechno shrnul jako nedůležitou maličkost. „Ale o Randu al’Thorovi jsem neslyšela už celé měsíce. A on je ohniskem toho všeho. Kde je? Co ho nechá Moirain dělat? Posaď se, děvče. Posaď se.“ Ukázala na židli před stolem.

Min šla k židli a cestou se jí podlamovaly nohy. Na židli se málem svalila. Černé adžah! Ó Světlo! Aes Sedai měly stát za Světlem. I když jim tak zcela nevěřila, tak tomu vždycky bylo. Aes Sedai, a všecka moc Aes Sedai, stála za Světlem a proti Stínu. Jenže teď už to nebyla pravda. Skoro se neslyšela, když říkala: „Je na cestě do Tearu.“

„Do Tearu! Takže je to Callandor. Moirain chce, aby si v Tearském Kameni vyzvedl Meč, jehož se nelze dotknout. Přísahám, že ji za to pověsím na slunce usušit! Bude si přát, aby byla zase novicka! Na to ještě nemůže být připravený!“

„To nebyla...“ Min se odmlčela, aby si mohla odkašlat. „To nebyla Moirainina práce. Rand odešel uprostřed noci sám od sebe. Ostatní se vydali za ním a Moirain mě poslala, abych ti to řekla. Teď už by mohli být v Tearu. Co já vím, tak už by mohl mít i ten Callandor.“

„Světlo ho spal!“ štěkla Siuan. „Teď už by mohl být mrtvý! Přála bych si, aby se nikdy nedoslechl ani slovo z Dračích proroctví. Jestli se mi podaří mu zabránit, aby se z nich dozvěděl víc, tak to udělám.“

„Ale copak on nemusí proroctví naplnit? Tomu nerozumím.“

Amyrlin se unaveně opřela o stůl. „Jako by jim vůbec někdo pořádně rozuměl! Proroctví nejsou to, co z něj učiní Draka Znovuzrozeného. Na to stačí, aby si to přiznal, a to musel, jestli jde pro Callandor. Proroctví jsou tu proto, aby ohlásila světu, kým je, aby ho připravila na to, co přijde, a svět taky. Jestli ho Moirain dokáže aspoň trochu zvládnout, povede ho k těm proroctvím, o nichž jsme si jisty – až bude připraven jim čelit! – a co se týče zbytku, tak musíme věřit, že to, co dělá, bude stačit. Doufejme. Co já vím, tak už možná naplnil proroctví, které nikdo z nás nechápe. Světlo dej, ať to stačí.“

„Takže ty ho chceš ovládnout. Říkal, že ses ho pokusila využít, ale to je poprvé, co to otevřeně připouštíš.“ Min zamrazilo. Rozzlobeně dodala: „Zatím jste s Moirain neodvedly moc dobrou práci.“

Siuan jako by z ramen spadla veškerá únava. Narovnala se a stála tu shlížejíc na Min. „Radši bys měla doufat, že to dokážeme. Copak sis myslela, že ho nechám jen tak odejít a volně pobíhat? Umíněného a unáhleného, necvičeného, nepřipraveného, možná už dokonce zešílevšího? Copak si myslíš, že můžeme věřit vzoru, jeho osudu, že ho udrží naživu, jako v nějakém příběhu? Tohle není pohádka a on není nějaký neporazitelný hrdina, a bude-li jeho vlákno ve vzoru přerušeno, kolo času si ani nevšimne, že je pryč, a Stvořitel neudělá žádný zázrak, aby nás zachránil. Jestli mu Moirain nedokáže zkasat plachty, může se docela dobře nechat zabít, a kde pak budeme? Kde bude svět? Temného věznice povoluje. On se zas bude dotýkat světa, je to jenom otázka času. A jestli tu Rand al’Thor nebude, aby mu čelil v Poslední bitvě, jestli se ten svéhlavý mladý hlupák nechá dřív zabít, svět bude zničen. Válka síly znovu se vším všudy, bez Luisů Therinů a stovky rytířů. Pak přijde věčný oheň a stín.“ Náhle se zarazila a podívala se na Min. „Tak odtud vítr fouká, co? Ty a Rand. To jsem nečekala.“

Min důrazně zavrtěla hlavou a cítila, jak jí hoří tváře. „Ovšemže ne! To jen... To ta Poslední bitva. A Temný. Světlo, jenom jsem myslela na to, že volný Temný by stačil zmrazit i strážci morek v kostech. A černé adžah –“

„Nesnaž se to zamluvit,“ zarazila ji amyrlin ostře. „Snad si nemyslíš, že je to poprvé, co vidím, jak se žena obává o život svého muže? Klidně to můžeš přiznat.“

Min si poposedla. Siuaniny oči se jí propalovaly až na dno duše, vědoucí a netrpělivé. „No dobře,“ zavrčela nakonec, „řeknu ti všechno, a jsem zvědavá, jestli nám to bude k něčemu dobrý. Když jsem Randa uviděla vůbec poprvé, spatřila jsem tři ženské tváře, a jedna byla moje. Já ještě nikdy neviděla nic o sobě, ale věděla jsem, co to znamená. Že se do něj zamiluju. Všechny tři ho budeme milovat.“

„Tři. Ty druhé dvě. Kdo je to?“

Min jí věnovala trpký úsměv. „Ty obličeje byly rozmazané. Nevím, kdo to je.“

„A nic nenaznačuje, že on bude na oplátku milovat tebe?“

„Nic! Nikdy se na mě ani pořádně nepodíval. Myslím, že mě považuje za... za svou sestru. Tak se mě nesnaž použít jako uzdu, abys ho mohla utáhnout, protože to nebude fungovat!“

„Ale ty ho miluješ.“

„Nemám na vybranou.“ – Min se snažila mluvit méně mrzutě. „Snažila jsem se to brát jako žert, ale už se tomu nemůžu dál smát. Možná mi nebudeš věřit, ale když vím, co to znamená, vždycky se to stane.“

Amyrlin si poklepala prstem na rty a zamyšleně se na Min podívala.

Ten pohled Min postrašil. Nechtěla se tak předvádět, ani toho na sebe tolik prozradit. Neřekla amyrlin všechno, ale věděla, že už by měla vědět, že nesmí dát Aes Sedai do ruky žádnou páku, pokud nechce vidět, jak ji používá. Aes Sedai byly velice obratné při hledání způsobů, jak člověka využít. „Matko, donesla jsem ti Moiraininu zprávu a řekla jsem ti všechno, co vím o tom, co moje vidění znamenají. Už není důvod, proč bych si nemohla oblíknout svoje šaty a jít.“

„Jít kam?“

„Do Tearu.“ Po rozhovoru s Gawynem, kdy se snažila zajistit, aby neudělal nějakou hloupost, si přála, aby se sama odvážila zeptat, kde Egwain a ostatní opravdu jsou, jenže pokud amyrlin neřekla nic Elaininu bratrovi, tak existovala jen malá naděje, že to poví Min. A Siuan Sanche měla v očích pořád ten zamyšlený pohled. „Nebo tam, kde Rand je. Možná jsem jenom hloupá husa, ale nejsem první žena, která se zbláznila do muže.“

„První, která se zbláznila do Draka Znovuzrozeného. Bude to nebezpečné, být poblíž Randa al’Thora, až svět zjistí, kdo je a čím je. A jestli teď má v rukou Callandor, svět se to dozví velice brzy. Polovina lidí ho bude chtít zabít i přes to, jako by tím, že ho zabijí, mohli zabránit Poslední bitvě a zastavit Temného, aby se neosvobodil. Z těch, co budou po jeho boku, hodně lidí zemře. Bylo by pro tebe možná lepší, kdybys zůstala tady.“

Amyrlin mluvila soucitně, ale Min jí to nevěřila. Nevěřila, že je Siuan schopna soucitu. „Já to risknu. Možná mu i pomůžu. S tím, co vidím. A navíc ve Věži o moc víc bezpečno nebude, ne pokud je tu jediná červená sestra. Ty když uvidí chlapa, co umí usměrňovat, zapomenou na Poslední bitvu i Dračí proroctví.“

„Mnoho dalších také,“ podotkla klidně Siuan. „Starých způsobů myšlení se lidé zbavují jen velice těžko, ať už jsou Aes Sedai nebo ne.“

Min se na ni popleteně podívala. Amyrlin teď zřejmě stála na Minině straně. „Není tajemstvím, že Egwain a Nyneiva jsou moje kamarádky, a není tajemstvím, že jsou ze stejný vesnice jako Rand. Pro červené adžah to je dostatečný spojení. Když Věž zjistí, co je zač, nejspíš by mě ještě před setměním strčily do žaláře. A Egwain s Nyneivou taky, pokud jsi je někam neschovala.“

„Tak tě nesmí nikdo poznat. Rybu nechytíš, když si všimne sítě. Navrhuji ti, abys na chvíli zapomněla na kabátec a spodky.“ Amyrlin se usmála jako kočka, když se usmívá na myš.

„A jakou rybu chceš na mě chytit?“ zeptala se Min slabým hláskem. Myslela, že ví, a zoufale doufala, že se mýlí.

Její naděje však amyrlin nezabránila, aby neřekla: „Černé adžah. Třináct jich uteklo, ale bojím se, že nějaké zůstaly. Nejsem si jistá, komu mohu věřit. Jednu chvíli jsem se bála věřit vůbec někomu. Ty nejsi temná družka, to vím jistě, a tvoje nadání by mohlo trochu pomoci. Aspoň budeš dalšíma důvěryhodnýma očima.“

„Tys tohle plánovala, co jsem vešla do dveří, že ano? Proto jsi chtěla, aby Gawyn a Sahra mlčeli.“ V Min bublal hněv jako voda v konvici. Ta žena řekla žába a čekala, že lidi skočí. A to, že to obvykle udělali, věci jenom zhoršovalo. Ona není žádná žába, žádná loutka na provázku. „Tos taky udělala s Egwain, Elain a Nyneivou? Poslalas je za černýma adžah? Klidně bych tomu věřila!“

„Ty se starej jenom o svoje sítě, dítě, a ty dívky nechej starat se o jejich. Co se tebe týče, ony za trest pracují na statku. Je to jasné?“

Ten neochvějný pohled přinutil Min si poposednout. Bylo snadné vzdorovat amyrlin – dokud na vás neupřela ty své pronikavé chladné modré oči. „Ano, matko.“ Poddajnost v jejím hlase sice nebyla tak úplně opravdová, ale pohled na amyrlin Min přesvědčil, že to má nechat být. Zatahala se za jemnou vlnu svých šatů. „Asi mě nezabije, když to budu ještě chvíli nosit.“ Siuan se náhle zatvářila pobaveně. Min cítila, jak jí naskakuje husí kůže.

„Bojím se, že to nebude stačit. Min v šatech je pořád Min v šatech pro každého, kdo se líp podívá. A tady nemůžeš pořád nosit plášť s kapuci do očí. Ne, musíš změnit všechno, co se změnit dá. Například budeš dál vystupovat pod jménem Elmindreda. Koneckonců, je to tvoje jméno.“ Min sebou trhla. „Vlasy máš skoro tak dlouhé jako Leana, dost dlouhé, aby se daly nakadeřit. A ten zbytek... Já jsem sice růž, pudr a barvičky nikdy nepoužívala, ale Leana si pamatuje, jak na to.“

Min se od zmínky o kudrnách s každým slovem rozšiřovaly oči. „To ne,“ vyjekla.

„Jakmile z tebe Leana udělá dokonalou Elmindredu, nikdo v tobě neuvidí Min, co nosí nohavice.“

„To NE!“

„A důvod tvého pobytu ve Věži – důvod vhodný pro rozrušenou mladou ženu, která rozhodně nevypadá a nechová se jako Min.“ Amyrlin se zamyšleně zamračila a nevšímala si Minina úsilí ji přerušit. „Ano. Dáme na vědomí, že paní Elmindredě se podařilo rozohnit dva nápadníky natolik, že se musí ukrýt ve Věži, dokud se mezi nimi nedokáže rozhodnout. Pár žen tu stále každým rokem žádá útočiště, a občas kvůli úplným hloupostem.“ Výraz jí ztvrdl. „Jestli pořád myslíš na Tear, tak si to rozmysli. Uvaž, jestli Randovi víc pomůžeš tady, nebo tam. Jestli černé adžah svrhnou Věž, nebo něco horšího, získají kontrolu, a on ztratí i tu malou pomoc, kterou mu mohu poskytnout. Tak. Jsi žena, nebo zamilovaná holčička?“

Min byla v pasti. Viděla to jasně, jako by měla na noze okovy. „Ty vždycky dostaneš, co chceš, matko?“

Amyrlinin úsměv byl tentokrát ještě chladnější. „Obvykle, dítě. Obvykle.“

Elaida si upravila šátek s červenými třásněmi a zamyšleně se zadívala na dveře do amyrlininy pracovny, v nichž právě zmizely dvě mladé ženy. Novicka vyběhla skoro vzápětí, a stačil jí jeden pohled na Elaidinu tvář, aby začala blábolit jako nemocná ovce. Elaida měla dojem, že ji poznává, i když se nedokázala rozpomenout na její jméno. Měla důležitější věci na práci než učit nějaká mizerná děcka.

„Jak se jmenuješ?“

„Sahra, Elaido Sedai.“ Znělo to spíš jako kvílení. Elaida se sice o novicky nestarala, ale novicky ji znaly, i její pověst.

Teď si Elaida na děvče vzpomněla. S hlavou celý den v oblacích se středním nadáním, nikdy nebude mít skutečnou moc. Bezpochyby nevěděla o nic víc, než co už Elaida viděla a slyšela – určitě se nepamatovala na víc než na Gawynův úsměv. Hlupačka. Elaida ji propustila.

Dívka udělala pukrle a uklonila se tak hluboko, až se hlavou málem dotkla podlahy, a pak bleskově utekla.

Elaida ji ani neviděla odcházet. Červená sestra už se otočila a na novicku zapomněla. Jak se pak nesla chodbou, nehyzdila jí hladké rysy jediná vráska, v jejím nitru to však vřelo. Nevšímala si ani služebných a mladších i přijatých novicek, které jí spěšně uhýbaly z cesta a hluboce se klaněly, když procházela kolem. Jednou skoro vrazila do hnědé sestry, která měla nos zabořený do papírů s poznámkami. Buclatá hnědá sestra uskočila s překvapeným vyjeknutím, které Elaida ani nezaslechla.

I přes šaty onu mladou ženu, jež šla navštívit amyrlin, poznala. Min, která při své první návštěvě Věže strávila s amyrlin tolik času, i když důvody nikdo neznal. Min, která byla blízkou přítelkyní Elain, Egwain a Nyneivy. A amyrlin tajila, kde se ty tři vyskytují. Elaida si tím byla úplně jista. Všechny zprávy, tvrdící, že si odsluhují trest na nějakém statku, pocházely sice z třetí i čtvrté ruky, ale jistě od Siuan Sanche, což byla dost velká vzdálenost, aby stačila zakrýt pozměněná slova a zpráva nebyla vyloženou lží. Nemluvě o tom, že značné úsilí, jež Elaida vynaložila, aby ten statek našla, přišlo nazmar.

„Světlo ji spal!“ Na okamžik se jí na tváři objevil hněv. Nebyla si jista, zda tím myslí Siuan Sanche či dědičku. Obojí by bylo v pořádku. Zaslechla ji jakási štíhlá přijatá novicka, mrkla na její obličej a zbledla jako její šaty. Elaida kráčela dál, aniž si toho všimla.

Kromě toho, jak byla rozzuřená, že nemůže najít Elain, mívala Elaida občas schopnost věštit, předpovídat budoucnost. Objevovala se zřídka a jen slabě, ale bylo to víc, než měla jakákoliv Aes Sedai od dob Gitary Moroso, která zemřela před dvaceti lety. První věcí, kterou kdy Elaida věštila, když byla ještě přijatou novickou – a už tenkrát dost chytrá, aby si to nechala pro sebe – bylo, že královský rod Andoru bude klíčem k porážce Temného v Poslední bitvě. Jakmile tedy bylo jasné, že na trůn nastoupí Morgasa, přilepila se Elaida na ni a trpělivě po celá léta upevňovala svůj vliv na královnu Andoru. A teď všechna její námaha, její oběť – mohla se sama stát amyrlin, kdyby nesoustředila veškeré úsilí na Andor – mohly přijít vniveč, protože Elain zmizela.

S námahou se přinutila myslet na to, co teď bylo nejdůležitější. Egwain a Nyneiva pocházely ze stejné vesnice jako ten zvláštní mladý muž, Rand al’Thor. A Min ho taky znala, i když se to snažila zakrýt. Rand al’Thor byl ve středu toho všeho.

Elaida ho viděla jen jednou. Měl to být ovčák z Dvouříčí v Andoru, ale každým coulem vypadal jako Aielan. Při pohledu na něj na ni přišlo věštění. Byl ta’veren, jeden z těch vzácných lidí, kteří, místo aby byli vetkáni do vzoru podle toho, jak rozhodlo kolo času, nutili vzor, aby se vytvaroval kolem nich, přinejmenším na čas. A Elaida viděla, jak kolem něj víří chaos, rozdělení a sváry v Andoru, možná v celém světě. Ale Andor musel být udržen celý, ať už se jinak stane cokoliv. To první věštění ji o tom přesvědčilo.

Byla tu další vodítka, dost na to, aby se Siuan chytila do vlastní sítě. Pokud se dalo věřit klepům, tak existovali tři ta’veren, ne jen jeden. Všichni tři pocházeli z té stejné vesnice, z té Emondovy Role, a všichni tři byli zhruba ve stejném věku, což bylo dost zvláštní, aby se o tom ve Věži hodně mluvilo. A Siuan je na své cestě do Shienaru skoro před rokem všechny tři viděla, dokonce s nimi hovořila. Rand al’Thor. Perrin Aybara. Matrim Cauthon. Povídalo se, že to byla jenom shoda okolností. Pouhá šťastná náhoda. Tak se to říkalo. Avšak ti, kdo to tvrdili, nevěděli to, co věděla Elaida.

Když Elaida uviděla toho mladého al’Thora, byla to Moirain, kdo ho odklidil z cesty. Moirain doprovázela jeho i ty druhé dva ta’veren do Shienaru. Moirain z rodu Damodredů, nejbližší přítelkyně Siuan Sanche, když byly novickami. Kdyby se měla Elaida vsadit, vsadila by si na to, že kromě ní si na to přátelství ve Věži nepamatuje nikdo. Ode dne, kdy byly pozvednuty mezi Aes Sedai, na konci aielské války, se Siuan a Moirain vydaly každá svou vlastní cestou a poté se chovaly skoro jako cizinky. Ale Elaida byla jednou z přijatých, když ty dvě byly ještě mladšími novickami, učila je a přísně trestala za to, když řádně neplnily své povinnosti, a pamatovala si to. Nemohla skoro uvěřit, že se jejich spiknutí táhne tak daleko – al’Thor se nemohl narodit o moc dřív – ale bylo to to poslední pojítko, které je všechny spojovalo. Elaidě to bohatě stačilo.

Ať už měla Siuan za lubem cokoliv, bylo nezbytné ji zastavit. Všude se množil zmatek a vřava. Temný se určitě osvobodí – už jen z toho pomyšlení se Elaida zachvěla a přitáhla si úžeji šátek kolem těla – a Věž musí stát nad světskými sváry, aby tomu mohla čelit. Věž musí mít volnost tahat za provázky, aby státy udržela stát při sobě, bez problémů, které přinese Rand al’Thor. Nějak mu musí zabránit zničit Andor.

Nikomu neřekla, co o al’Thorovi ví. Chtěla to s ním, pokud možno, vyřídit potichu. Ve věžové sněmovně se už mluvilo o tom, že Věž na tyto ta’veren dohlédne, dokonce je povede. Sněmovna by nepřistoupila na to, aby byli odstraněni, zvláště tento jeden, jak bylo nezbytně třeba ho odstranit. Pro dobro Věže. Pro dobro světa.

Elaida vydala zvuk, který se skoro podobal zavrčení. Siuan byla vždycky umíněná, už jako novicka si toho na dceru ubohého rybáře o sobě vždycky hodně myslela, ale jak mohla být tak hloupá a zaplést Věž do něčeho takového, aniž by to oznámila sněmovně? Věděla, co přijde, stejně jako ostatní. Jediný způsob, jak to mohlo být ještě horší, byl, jestli...

Elaida se náhle zastavila a zahleděla se někam do prázdna. Mohlo to být tak, že Rand al’Thor dokáže usměrňovat? Nebo některý z ostatních? Nejspíš to bude al’Thor. Ne. To jistě ne. Dokonce ani Siuan by se nezapletla s někým takovým. To nemohla. „Kdo ví, co ta ženská provede?“ zamumlala Elaida. „Ona se na amyrlinin stolec nikdy nehodila.“

„Mluvíš sama se sebou, Elaido? Věděla jsem, že vy červené nemáte přátele mimo své vlastní adžah, ale aspoň v něm musíš mít někoho, s kým by sis mohla promluvit.“

Elaida se obrátila a zamračila se na Alviarin. Aes Sedai s labutí šíjí na ni hleděla s nesnesitelným chladem, který byl charakteristickým znakem bílých adžah. Mezi červenými a bílými sestrami rozhodně nepanovala láska. Po tisíc let stály ve sněmovně na opačných stranách. Bílé držely s modrými, a Siuan byla modrá. Ale bílé se pyšnily věcnou logikou.

„Pojď se mnou,“ vyzvala ji Elaida. – Alviarin zaváhala, než se k ní připojila.

Nejdřív bílá sestra zvedla opovržlivě obočí nad tím, co Elaida musela povědět ohledně Siuan, ale než červená adžah skončila, zaujatě se mračila. „Nemáš důkaz o ničem... nesprávném,“ podotkla, když Elaida konečně domluvila.

„Zatím ne,“ pravila Elaida pevně. Když Alviarin kývla, dovolila si Elaida napjatý úsměv. Byl to začátek. Ať tak nebo tak, Siuan bude zastavena dřív, než úplně zničí Věž.

Ukryt v hájku vysokých kalin na severním břehu řeky Taren, si Dain Bornhald odhodil bílý plášť s jasným zlatým slunečním kotoučem na prsou a zvedl k oku trubičku dalekohledu z tvrdé kůže. Kolem hlavy mu bzučel oblak maličkých kousalek, ale on si jich nevšímal. Ve vesnici Tarenský Přívoz naproti přes řeku stály na vysokých pilotech pro případ jarních záplav vysoké kamenné domy. Vesničané se vykláněli z oken či čekali na stupních a hleděli na třicet jezdců sedících na koních v bílých pláštích a naleštěné plátové i kroužkové zbroji. S jezdci se setkala delegace mužů a žen z vesnice. Podle toho, co Bornhald viděl, spíš naslouchali Jaretu Byarovi, což bylo mnohem lepší.

Bornhald skoro slyšel hlas svého otce. Nechej je, ať si myslí, že mají naději, a nějaký hlupák to zkusí. Pak je třeba zabíjet, a jiný hlupák se ho pokusí pomstít, takže dojde k dalšímu zabíjení. Hned od začátku zasaď do jejich srdcí strach ze Světla, ať si myslí, že nikdo nebude zraněn, pokud udělají, co se jim řekne, a nebudeš mít žádné potíže.

Při vzpomínce na otce, nyní mrtvého, zaťal zuby. S tím taky něco udělá, a brzy. Byl si jist, že pouze Byar ví, proč tak ochotně skočil po tomto velení, a Byar bude držet jazyk za zuby. Byar byl oddán Dainovu otci jako pes a všechnu svou věrnost přenesl i na Daina. Když mu Eamon Valda svěřil toto velení, Bornhald ani na okamžik neváhal jmenovat Byara svým pobočníkem.

Byar otočil koně a vrátil se zpátky k přívozu. Převozníci okamžitě vyrazili a začali tahat bárku na těžkých lanech natažených přes rychle plynoucí proud. Byar se podíval na muže u lan. Ti si ho nervózně prohlíželi, jak přecházeli po bárce a pak klusali zpátky, aby mohli znovu vzít lano. Všechno vypadalo v pořádku.

„Urozený pane Bornhalde?“

Bornhald sklonil dalekohled a obrátil hlavu. Muž s tvrdou tváří, jenž se objevil u jeho ramene, stál zpříma a zpod kónické přílby hleděl přímo před sebe. Dokonce i po namáhavé cestě z Tar Valonu – a Bornhald je hnal celou dobu – mu zbroj zářila stejně jasně jako sněhobílý plášť se zlatým slunečním kotoučem.

„Ano, dítě Ivone?“

„Setník Farran mě poslal, můj pane. To ti Cikáni. Ordeith mluvil se třemi z nich, můj pane, a teď nelze ani jednoho z těch tří najít.“

„Krev a popel!“ Bornhald se otočil na patě a s Ivonem za zády vstoupil do hájku.

Mimo dohled z řeky se mezi kalinami a borovicemi krčili jezdci v bílých pláštích, držíce s nedbalou samozřejmostí kopí či majíce luky položené přes sedlové hrušky. Koně netrpělivě podupávali a oháněli se po mouchách. Jezdci čekali bez hnutí. Tohle nebude jejich první přechod přes řeku na neznámé území, a tentokrát tu nebude nikdo, kdo by je zastavil.

Na velké mýtině za muži na koních stála karavana Tuatha’anů, Kočovného lidu. Cikánů. Skoro stovka vozů s koňskými spřeženími, jako malé hranaté domky na kolech, omalované směsí barev, z níž až bolely oči, rudá a zelená a žlutá a všechny představitelné odstíny modři se mísily tak, jak se to mohlo líbit jen Cikánům. Lidé sami měli šaty, vedle nichž jejich vozy vypadaly nevýrazně. Teď seděli ve velkém hloučku na zemi a se zvláštně klidnou nejistotou si prohlíželi jezdce. Tichý pláč děcka jeho matka rychle utišila. Opodál byla hromada mrtvých mastifů, kolem níž již bzučely masařky. Cikáni by sami na svou obranu nezvedli ruku a psy měli spíš kvůli podívané, ale Bornhald nehodlal zbytečně riskovat.

Šest mužů podle něj na dohled nad Cikány bohatě stačilo. Ti dokonce i přes strnulé výrazy vypadali rozpačitě. Na sedmého muže sedícího na koni u vozů, kostnatého mužíka s velkým nosem v tmavošedém kabátci, který jako by mu byl i přes dokonalý střih příliš velký, se nikdo ani nepodíval. Farran, vousatá hromada svalů, přes svou výšku i šířku nesmírně rychlý, stál a na všech sedm se zlostně mračil. Setník si v pozdravu přitiskl ruku v kovové rukavici na prsa, ale mluvení nechal na Bornhaldovi.

„Na slovíčko, pane Ordeithe,“ řekl Bornhald tiše. Kostnatý mužík naklonil hlavu a dlouho se na Bornhalda jen díval, než konečně sesedl. Farran zavrčel, ale Bornhald mluvil i nadále tiše. „Tři Cikáni nejsou k nalezení, pane Ordeithe. Neuvedl jsi snad do praxe ten svůj návrh, že ne?“ První slova, která Ordeithovi při spatření Cikánů splynula ze rtů, zněla: „Zabijte je. Nejsou k ničemu.“ Bornhald už zabil hodně lidí, ale nikdy s takovou lhostejností, s jakou mluvil ten mužík.

Ordeith si prstem zamnul dlouhý nos. „A proč bych je měl zabíjet? Zvlášť když jsi mě sjel už jenom za to, že jsem to navrhl?“ Dneska byl jeho lugardský přízvuk zvlášť patrný. Občas jím mluvil a občas ne, zřejmě aniž si toho byl sám vědom. Další věc, která Bornhaldovi na tom člověku vadila.

„Takže jsi jim dovolil utéci, ano?“

„No, co se toho týče, vzal jsem jich pár stranou, kde jsem mohl zjišťovat, co vědí. Nerušeně, chápeš.“

„A co věděli? Co pod Světlem můžou Cikáni vědět, aby nám to k něčemu bylo?“

„To se nedá říct, dokud se nezeptáš, ne?“ utrousil Ordeith. „Žádnýmu z nich jsem moc neublížil, a řekl jsem jim, ať se k vozům vrátí sami. Kdo by si pomyslel, že budou mít dost kuráže, aby utekli, když se tu kolem potlouká tolik tvých chlapů?“

Bornhald si uvědomil, že skřípe zuby. Dostal rozkaz jet co nejrychleji, aby se mohl setkat s tímto podivným chlapíkem, který pro něj bude mít další rozkazy. Bornhaldovi se to nelíbilo, i když oba rozkazy měly pečeť i podpis Pedrona Nialla, velícího kapitána dětí Světla.

Příliš toho zůstalo nevyřčeno, včetně Ordeithova přesného zařazení. Malý mužík měl Bornhaldovi radit a Bornhald měl s Ordeithem spolupracovat. Nebylo jasné, je-li Ordeith pod jeho velením, a Bornhaldovi se nelíbil náznak, že by se měl řídit jeho radami. Dokonce i důvod k vyslání tolika dětí do této zapadlé krajiny mu nebyl jasný. Vykořenit temné druhy, samozřejmě, a šířit Světlo. To bylo bez řečí. Ale skoro polovina legie byla bez povolení na území Andoru – řád hodně riskoval, jestli se o tom něco donese královně do Caemlynu. Bylo toho moc, aby to vyrovnalo těch pár odpovědí, které Bornhald dostal.

Všechno se vracelo zpátky k Ordeithovi. Bornhald nechápal, jak může velící kapitán tomu muži věřit. Pořád se zlomyslně šklebil a díky jeho záchvatům špatné nálady a povýšeným pohledům si Bornhald nebyl nikdy jist, s jakým člověkem vlastně mluví. Nemluvě o tom, jak se jeho přízvuk občas změnil uprostřed věty. Padesát dětí, které Ordeitha provázely, byly tou nejmrzutější a nejzamračenější skupinou, jakou kdy Bornhald viděl. Byl přesvědčen, že si je Ordeith vybral osobně, že se jich tolik pořád tváří kysele, a to něco prozrazovalo o člověku, jenž si takové lidi sám vybere. Dokonce i jeho jméno, Ordeith, znamenalo ve staré řeči „pelyněk". Přesto měl Bornhald vlastní důvody, proč chtěl být tam, kde byl. Bude s tím mužem spolupracovat, protože musí. Ale jen tolik, kolik bude muset.

„Pane Ordeithe,“ řekl opatrně vyrovnaným tónem, „ten přívoz je jedinou cestou do a z dvouříčského kraje.“ To nebyla tak docela pravda. Podle mapy, kterou měl, se Taren nedala jinde překročit a na horním toku Manetherendrelly, protékající jižní hranicí kraje, nebyly žádné brody. Na východ ležely bažiny a slatiny. I tak musela existovat cesta na západ, přes pohoří Oparů, i když mapa končila na kraji té oblasti. Přinejlepším však by průchod tamtudy byl natolik tvrdý, že by ho mnoho z jeho mužů nemuselo přežít, a on nechtěl, aby Ordeith věděl i o tak malé šanci. „Až bude čas odejít, jestli zjistíme, že tento břeh hlídají andorští vojáci, pojedeš přes řeku mezi prvními. Zjistíš, jak je zajímavé vidět z první ruky potíže, které vznikají, když si musíš vynutit přechod přes tak širokou řeku, je to jasné?“

„Tohle je tvoje první samostatné velení, viď?“ V Ordeithově hlase se ozýval výsměch.

„Tenhle kout země je možná na mapě Andoru, ale Caemlyn tak daleko na západ neposlal výběrčího daní už celá pokolení. I kdyby ti tři mluvili, kdo by uvěřil třem Cikánům? Jestli si myslíš, že tu hrozí nebezpečí, nezapomínej, čí pečeť je na tvých rozkazech.“

Na Bornhalda se podíval Farran a skoro sáhl po meči. Bornhald lehce zavrtěl hlavou a Farran nechal ruku klesnout. „Chci přejít řeku, pane Ordeithe. Přejdu ji, i kdyby další zpráva zněla, že Gareth Bryne a královnina garda sem dorazí před rozbřeskem.“

„Jistě,“ řekl Ordeith a náhle se Bornhalda snažil uklidnit. „Ujišťuju tě, že tu získáš tolik slávy jako pod Tar Valonem.“ Jeho hluboké tmavé oči náhle dostaly skelný výraz, jak se zahleděl na cosi v dálce. „V Tar Valonu je taky pár věcí, které chci.“

Bornhald zavrtěl hlavou. A s ním já musím spolupracovat.

Jaret Byar přitáhl otěže a seskočil z koně vedle Farrana. Byl stejně vysoký jako setník, s protáhlým obličejem a tmavýma, zapadlýma očima. Vypadal, jako by z něj vyvařili i poslední uncí tuku. „Vesnice je zabezpečená, můj pane. Lucellin dává pozor, aby nikdo neuklouzl. Skoro se pokáleli, když jsem se zmínil o temných druzích. Tvrdí, že to není nikdo z jejich vesnice. Ale taky říkali, že by to mohli být lidi dál na jih, ti prý by se na temné druhy hodili.“

„Dál na jih, ano?“ zeptal se Bornhald rázně. „Uvidíme. Ať se tři setniny přepraví přes řeku, Byare. Nejdřív Farranova. Ostatní budou následovat za Cikány. A ať už se žádný z nich neztratí, ano?“

„Vyčistíme Dvouříčí,“ vložil se do toho Ordeith. Úzký obličej měl zkřivený a ze rtů mu stékaly sliny. „Zbičujeme je, stáhneme je z kůže a spálíme jejich duše! To jsem mu slíbil! A teď ke mně přijde sám! Přijde!“

Bornhald kývl na Byara a Farrana, aby splnili jeho rozkaz. Šílenec, pomyslel si. Pan velící kapitán mě přinutil spolupracovat se šílencem. Ale aspoň si najdu cestu k Perrinovi z Dvouříčí. Ať to stojí co to stojí, já svého otce pomstím!“

Z terasy na vrcholku kopce, obklopené sloupořadím, hleděla velkopaní Suroth na širokou, nakloněnou mísu přístavu Cantorin. Její vyholené spánky ponechávaly široký hřeben černých vlasů, které jí spadaly na záda. Ruce měla zlehka položené na hladkém kameni balustrády tak bílé, jako její čisté roucho se stovkami záhybů. Ozývalo se tiché rytmické cvakání, jak nepřítomně bubnovala prsty s na coul dlouhými nehty, na ukazováčku a prostředníku nalakovanými na modro.

Od Arythského oceánu vál slabý větřík a spolu se svým chladem přinášel i výraznou vůni soli. U stěny za velkopaní klečely dvě mladé ženy a držely velké bílé péřové vějíře připravené pro případ, že by vánek ustal. Dvě další ženy a čtyři mladí muži doplňovali řadu klečících postav připravených posloužit. Bosí, všech šest mělo na sobě průsvitná roucha, aby čistými liniemi svých končetin a půvabem pohybů potěšili oko esteticky nadané velkopaní. V této chvíli však Suroth sluhy nevnímala o nic víc, než vnímáme nábytek.

Suroth se totiž dívala na šest gardistů smrtihlavů stojících na obou koncích terasy. – I když byli nehybní jako sochy, s kopími s černými střapci a černě lakovanými štíty, symbolizovali její vítězství i nebezpečí, jež z toho plynulo. Smrtihlavi sloužili pouze císařovně a jejím vybraným zástupcům a byli ochotni zabít i sami zemřít se stejnou vervou. Existovalo rčení: „Na výsluní jsou chodníčky dlážděny dýkami.“

Surothiny nehty dál cvakaly o balustrádu. Jak tenké bylo ostří, po němž kráčela.

Vnitřní přístav za vlnolamem byl plný plavidel Atha’an Miere, Mořského národa, a dokonce i to největší vypadalo příliš úzké na svou délku. Díky odřezaným plachtám byla jejich ráhna a vratiráhna nakloněná v bláznivých úhlech. Paluby byly prázdné, posádky lodí byly na břehu a přísně stráženy, jako každý na těchto ostrovech, kdo měl tolik zručnosti, aby dokázal přeplout otevřené moře. Velké seanchanské lodě se zkosenými příděmi kotvily ve vnějším přístavu mimo jeho ústí. Jedna, s žebrovanými plachtami napjatými, doprovázela houf malých rybářských člunů zpátky k ostrovnímu přístavu. Kdyby se menší plavidla rozdělila, některé by mohlo uniknout, ale seanchanské lodi s sebou vozily damane, a jediná ukázka síly damane zahnala veškeré pomyšlení na útěk. Ožehlý a rozbitý trup lodi Mořského národa stále ležel v bahně u ústí přístavu.

Jak dlouho se jí podaří zabránit, aby se Mořský národ jinde – a ti prokletí suchozemci z pevniny – nedozvěděl, že drží tyto ostrovy, to Suroth nevěděla. Bude to dost dlouho, říkala si v duchu. Musí to být dost dlouho.

Po katastrofě, do níž je zavedl velkopán Turak, se jí podařil malý zázrak, když sehnala většinu seanchanských oddílů. Až na hrstku lodí velela celému loďstvu, které uniklo z Falme, a nikdo nezpochybňoval její právo velet Hailene, Předběžníkům. A jestli ten zázrak vydrží, nikoho na pevnině ani nenapadne, že jsou tady. A čekají, aby mohli dobýt zpět území, pro něž je poslala císařovna, čekají, aby dosáhli corenne, návratu. Její špehové už hledali cestu. Nebude třeba vracet se ke dvoru Devíti měsíců a omlouvat se císařovně za neúspěch, který ani nebyl její.

Pomyšlení na to, že by se musela omluvit císařovně, ji roztřáslo. Taková omluva byla vždy ponižující a obvykle bolestná, ale ona se třásla pomyšlením na to, že by jí nakonec nemuselo být povoleno zemřít, že by musela žít dál, jako by se nic nestalo, zatímco by všichni, obyčejní lidé i ti urození, věděli o jejím pokoření. Přiskočil k ní jeden z hezkých mladých sloužících, přinášeje světle zelené roucho pošité peřím rajek zářivých barev. Suroth natáhla ruce, aby jí mohl oděv navléci, a nevšímala si ho o nic víc než hroudy hlíny vedle svého sametového střevíčku.

Aby se vyhnula té omluvě, bude muset znovu získat, co bylo ztraceno před tisíci lety. A aby toho dosáhla, musí vyřídit toho muže, o němž jí její špehové z pevniny sdělili, že se prohlásil za Draka Znovuzrozeného. Jestli nepřijdu na způsob, jak to s ním vyřídit, bude nepřízeň císařovny nejmenší z mých starostí.

Ladně se obrátila a vstoupila do komnaty vedle verandy. Vnější stěnu místnosti tvořily dveře a vysoká okna, aby zachytila vánek. Světlé dřevo na stěnách, hladké a lesklé jako aksamit, se Suroth líbilo, ale nábytek původního majitele, bývalého atha’anmierského guvernéra Cantorinu, nechala odstranit a nahradit několika vysokými zástěnami, pomalovanými většinou ptáky a květinami. Na jedné byla velká skvrnitá kočka ze Sen T’jore, velká jako horský koník, na druhé černý horský orel s chocholkou zvednutou jako světlá koruna a sněhobílými špičkami křídel roztažených na svých plných tři a půl lokte. Takové zástěny byly považovány za nekultivované, ale Suroth měla ráda zvířata. A protože si nemohla svůj zvěřinec vzít s sebou přes Arythský oceán, nechala si na zástěny namalovat svá dvě nejoblíbenější zvířata. Vždy nesnášela, když jí bylo něco upíráno.

Tři ženy čekaly, jak je tu nechala, dvě klečely a třetí ležela na holé leštěné podlaze z poskládaného tmavého a světlého dřeva. Klečící ženy měly tmavomodré šaty sul’dam s červenými štítky s klikatými stříbrnými blesky na prsou a po stranách suknice. Jedna z nich, Alwhin, modrooká žena se špičatou bradou a věčně zamračená, měla vyholený levý spánek. Zbytek světle hnědých vlasů měla spletený do copu, který jí visel na rameno.

Suroth při pohledu na Alwhin na okamžik stiskla rty. Ještě nikdy nebyla žádná sul’dam povýšena mezi so’jhin, dědičné vrchní sloužící urozených, natož na hlas urozených. Ale v Alwhinině případě k tomu byly dobré důvody. Alwhin toho moc věděla. Byla to však žena ležící na břiše, v prostých tmavošedých šatech, kdo přitáhl Surothinu pozornost. Žena měla kolem krku široký obojek ze stříbřitého kovu spojený lesklým vodítkem s náramkem ze stejného materiálu, který měla na zápěstí druhá sul’dam, Taisa. Díky vodítku a obojku, a’dámu, dokázala Taisa ovládat tu ženu v šedém. A tu bylo třeba ovládat. Byla to damane, žena, která mohla usměrňovat, a tudíž příliš nebezpečná, aby jí mohlo být dovoleno chodit volně. – Vzpomínky na vojska Noci byly mezi Seanchany stále silné i tisíc let po jejich zničení.

Suroth nejistě mrkla na dvě sul’dam. Už žádné sul’dam nevěřila, ale neměla na vybranou, věřit jim musela. Damane nikdo jiný ovládat nedokázal, a bez damane... Už samotná představa byla nemyslitelná. Moc Seanchanů, moc samotného Křišťálového trůnu byla postavena na ovládaných damane. Bylo příliš mnoho věcí, které se sice Suroth nelíbily, ale s nimiž se musela smířit. Takové jako Alwhin, která ji sledovala, jako by byla so’jhin celý život. Ne. Jako by sama byla urozená a klečela jen proto, že se tak rozhodla.

„Puro.“ Damane kdysi měla jiné jméno, když ještě byla nenáviděnou Aes Sedai, než padla do rukou Seanchanům, ale Suroth je neznala a ani jí na něm nezáleželo. Žena v šedém se napjala, ale hlavu nezvedla. Její výcvik byl obzvlášť tvrdý. „Zeptám se znovu, Puro. Jak ovládá Bílá věž toho muže, který si říká Drak Znovuzrozený?“

Damane maličko pohnula hlavou, dost na to, aby mohla vrhnout poděšený pohled na Taisu. Bude-li její odpověď nevyhovující, sul’dam jí mohla způsobit bolest, aniž by hnula prstem, jenom díky a’dámu. „Věž by se nepokoušela ovládat falešného Draka, velkopaní,“ vydechla Pura. „Chytily by ho a zkrotily.“

Taisa se rozhořčeně podívala na velkopaní. Odpověď se vyhnula Surothině dotazu a možná naznačila, že jedna z urozených vyslovila nepravdu. Suroth lehce zavrtěla hlavou, jen maličko – neměla čas čekat, až se damane vzpamatuje z trestu – a Taisa se podvolila a sklonila hlavu.

„Ptám se znovu, Puro, co víš o tom, jak Aes Sedai...“ Suroth zkřivila rty, jak si je pošpinila tím jménem, a Alwhin znechuceně zavrčela, „...Aes Sedai pomáhají tomu muži? Varuji tě. Naši vojáci ve Falme bojovali s ženami z Věže, ženami usměrňujícími sílu, tak se to nesnaž popřít.“

„Pura... Pura to neví, velkopaní.“ Hlas damane zněl naléhavě a velice nejistě. Znovu se koutkem oka podívala na Taisu. Bylo jasné, že se zoufale snaží, aby jí uvěřily. „Možná... Možná amyrlin nebo věžová sněmovna... Ne, ty by to neudělaly. Pura neví, velkopaní.“

„Ten muž může usměrňovat,“ prohlásila stroze Suroth. Žena na podlaze zasténala, i když ta stejná slova již od Suroth slyšela. Když to opakovala, Suroth se sevřel žaludek, ale nedovolila, aby se něco z toho objevilo na její tváři. Jen málo z toho, co se stalo ve Falme, měly na svědomí usměrňující ženy. Damane to dokázaly vycítit a sul’dam s náramkem na ruce vždycky poznala, co její damane cítí. To znamenalo, že to musela být práce muže. Také to znamenalo, že je neuvěřitelně silný. Tak silný, že se Suroth jednou či dvakrát přistihla, jak s rostoucí nevolností uvažuje, zda by to vskutku nemohl být Drak Znovuzrozený. To není možné, řekla si pevně. V každém případě to neznamenalo žádný rozdíl pro její plány. „Nelze uvěřit, že by dokonce i Bílá věž dovolila takovému muži chodit volně. Jak ho ovládají?“

Damane tu ležela mlčky na břiše a ramena se jí třásla, jak vzlykala.

„Odpověz velkopaní!“ vyjela na ni ostře Taisa. Taisa se ani nepohnula, ale Pura zalapala po dechu a trhla sebou, jako by ji někdo udeřil po zádech. Rána způsobená skrze a’dam.

„P-Pura n-neví.“ Damane váhavě natáhla ruku, snad aby se dotkla Surothina střevíčku. „Prosím, Pura se naučila poslouchat. Pura mluví jen pravdu. Prosím, netrestej Puru.“

Suroth rychle ustoupila, ale nedávala na sobě znát své podráždění. Z toho, že ji damane přinutila se pohnout. Že se jí skoro dotkl někdo, kdo umí usměrňovat. Cítila potřebu se vykoupat, jako by se jí ta žena opravdu dotkla.

Taisa vyvalila tmavé oči nad opovážlivostí damane. Líce jí zahořely hanbou, že k tomu mohlo dojít, když měla ona její náramek. Zřejmě se nemohla rozhodnout, zda má padnout na zem vedle damane a prosit o odpuštění, či potrestat tu ženu hned teď a tady. Alwhin se na to opovržlivě dívala se stisknutými rty a z každého jejího rysu vyzařovalo, že kdyby ona měla náramek, k něčemu podobnému by nikdy nedošlo.

Suroth maličko zvedla prst v gestu, které všichni so’jhin znali od dětství, prosté propuštění.

Alwhin zaváhala, než si to přeložila, a pak se své uklouznutí pokusila zakrýt tím, že hrubě vyjela na Taisu. „Odveď tuhle... tohle stvoření z přítomnosti velkopaní Suroth. A až ji potrestáš, zajdi za Surelou a řekni jí, že své úkoly zvládáš, jako bys ještě nikdy nenosila náramek. Řekni jí, že máš být –“

Suroth přestala Alwhin vnímat. Ona nic takového nenařídila, jen je propustila, ale sledovat hádky mezi sul’dam bylo pod její úroveň. Velice ráda by věděla, zda se Pura nesnaží něco skrývat. Její špehové hlásili, že ženy z Bílé věže nemohou lhát. Nebylo možné Puru donutit říci byť prostou lež, říci, že bílý šátek je černý, ale to jako důkaz nestačilo. Někdo by mohl přijmout slzy damane a její tvrzení, že to nedokáže, ať už sul’dam udělá cokoliv, ale nikdo z těch, komu by to stačilo, by nebyl povýšen, aby vedl návrat. Pura mohla mít schovánu ještě zásobu svobodné vůle, mohla být dost chytrá, aby se pokusila využít jejich víry, že nedokáže lhát. Žádná z žen uvázaných na pevnině nebyla zcela poslušná a důvěryhodná, nebyly jako damane přivezené ze Seanchanu. A žádná z nich plně nepřijala, čím jsou, jako seanchanské damane. Kdo mohl říci, jaká tajemství by mohla skrývat jedna z těch, které se nazývaly Aes Sedai?

Suroth nikoliv poprvé zatoužila, aby měla i ty ostatní Aes Sedai, které byly lapeny na Tomově Hlavě. Kdyby mohla vyslýchat dvě, měla by větší naději přichytit je při lži a uhýbání. Bylo to však jen marné přání. Ty druhé mohly být mrtvé, utopené v moři nebo předvedeny před dvůr Devíti měsíců. Některým lodím, které se Suroth nepodařilo sebrat, se muselo podařit vrátit se zpátky přes oceán. A na jedné z nich mohla být některá z těchto žen.

Ona sama vyslala zpátky loď s pečlivě upravenými zprávami už skoro před půl rokem, jakmile upevnila svou kontrolu nad Předběžníky, s kapitánem a posádkou pocházející z rodin, které sloužily té její od chvíle, kdy se skoro před tisícem let Lothair Pendrag prohlásil císařem. Vypravit tu loď bylo hazardní, protože císařovna mohla poslat někoho, kdo by ji nahradil. Ale nevyslat ji by bylo ještě nebezpečnější. Pak by Suroth mohlo zachránit jen naprosté a drtivé vítězství. Možná ani to ne. Takže císařovna věděla o Falme, o Turakově neúspěchu a Surothině odhodlání pokračovat dál. Ale co si o tom myslela a co s tím udělá? To ji zajímalo víc než všechny damane, ať už byly před svým uvázáním čímkoliv.

Císařovna však přesto nevěděla vše. To nejhorší nemohla svěřit žádnému poslovi bez ohledu na jeho věrnost. To Suroth sdělí císařovně osobně. A Suroth si dávala práci, aby to tak bylo. Doposud žili jen čtyři lidé, kteří znali její tajemství, a dva z nich už nikdy nepromluví, ne o své vlastní vůli. Jen tři smrti by toto tajemství ještě víc upevnily.

Suroth si neuvědomila, že to poslední zamumlala nahlas, dokud Alwhin neřekla: „A přesto velkopaní potřebuje, aby ti tři zůstali naživu.“ Ta žena tu klečela pokorná a poslušná, jak se slušelo, dokonce zvládla i ten trik se sklopenýma očima, přičemž se jí však dařilo neustále sledovat, zda Suroth nevydá nějaký pokyn. Hlas měla také pokorný. „Kdo ví, velkopaní, co by císařovna – kéž žije věčně! – udělala, kdyby zjistila, že před ní někdo chce takovou věc zatajit?“

Místo odpovědi Suroth zase maličko kývla prstem na znamení, že ji propouští. Alwhin opět zaváhala – tentokrát to musela být prostá neochota odejít, ta žena si o sobě moc myslí! – než se hluboce poklonila a vycouvala ze Surothiny přítomnosti.

Suroth se s námahou uklidnila. Sul’dam a ty druhé dvě znamenaly problém, který zatím nemohla vyřešit, ale trpělivost byla pro urozené nezbytná. Ti, jimž chyběla, obvykle skončili ve věži Krkavců.

Když se znovu objevila na terase, klečící sloužící se maličko předklonili, jak byli připravení ji posloužit. – Vojáci dál stáli na stráži, aby zajistili, že ji nikdo nevyruší. Suroth se znovu zastavila u balustrády, a tentokrát se zadívala daleko na moře směrem k pevnině stovky mil na východ.

Tomu, kdo úspěšně povede Předběžníky, kdo začne návrat, připadne velká čest. Možná dokonce adopce do císařovniny rodiny, i když to nebyla čest, která by neměla své záporné stránky. A také být tím, kdo úspěšně chytí toho Draka, ať už falešného či skutečného, a zajistí ovládání jeho neuvěřitelné síly...

Ale jestli – až ho zajmu, předám ho císařovně? To je otázka.

Znovu začala poklepávat dlouhými nehty na široké kamenné zábradlí.