Stín se šíří

18 Na Cesty

Perrin si zapnul kabátec, zarazil se a zadíval se na sekeru stále ještě zaseknutou do zdi, jak ji tam nechal od té chvíle, co ji vyrval ze dveří. Nelíbila se mu představa, že zase bude muset nosit zbraň, nicméně sundal z háčku opasek a připjal si jej kolem pasu. Kladivo přivázal k již zabaleným sedlovým brašnám. Nyní si přehodil sedlové brašny a pokrývky přes rameno a z rohu zvedl toulec plný šípů i odstrojený dlouhý luk.

Vycházející slunce vrhalo do úzkých oken teplo a světlo. Zválená postel byla jediným důkazem, že tu kdy kdo přebýval. Z místnosti se jeho přítomnost již zcela vytratila. Dokonce byla cítit jen prázdnotou, přestože v pokrývkách jeho pach ještě zůstal. Nikde nezůstával dost dlouho, aby mu ten pocit bránil v rychlém odchodu. No, teď jdu domů.

Obrátil se zády k již neobydlenému pokoji a vyšel ven.

Gaul se ladně zvedl z místa, kde dřepěl u zdi pod nástěnným kobercem, na němž byli vyobrazeni muži na koních lovící lvy. Měl všechny své zbraně a dvě kožené čutory na vodu, stočené pokrývky a malý kotlík na vaření přivázaný na zádech spolu s lukem v pouzdře z tlačené kůže. Byl sám.

„A ostatní?“ zeptal se Perrin a Gaul zavrtěl hlavou.

„Jsou příliš dlouho mimo Trojí zemi. Varoval jsem tě před tím, Perrine. Tyhle vaše kraje jsou příliš vlhké. Vzduch je tu, jako bys dýchal vodu. A je tu moc lidí a jsou natěsnaní. Už viděli víc divných míst, než kdy chtěli.“

„Chápu,“ řekl Perrin, i když pochopil jen, že nakonec se žádná záchrana konat nebude, nebude ho provázet oddíl Aielů, aby vyhnali bělokabátníky z Dvouříčí. Ale jeho zklamání se navenek nijak neprojevilo. Bylo to drsné, když už si myslel, že unikl svému osudu, ale nemohl ani tvrdit, že by se byl na tuto možnost nepřipravil. Nemá smysl brečet nad prasklým železem, prostě ho pak skujete dohromady. „Měl jsi nějaké potíže s tím, oč jsem tě žádal?“

„Žádné. Řekl jsem jednomu Tairenovi, aby odnesl všechno, cos chtěl, ke stájím u brány Pod Dračí stěnou a nikomu o tom neříkal. Prostě tam uvidí někoho dalšího, ale nenapadne je, že je to pro mě, a budou o tom mlčet. Brána Pod Dračí stěnou. Myslel by sis, že Páteř světa je hned za obzorem, místo sto leguí nebo dál.“ Aiel zaváhal. „Ta dívka a ogier se svými přípravami žádné tajnosti nedělají, Perrine. Snažila se najít kejklíře a každému na potkání vykládala, že chce putovat po Cestách.“

Perrin se poškrábal na bradě a prudce vydechl, skoro zavrčel. „Jestli mě prozradí Moirain, přísahám, že si týden nesedne.“

„S těmi noži to ale umí moc dobře,“ podotkl neutrálním tónem Gaul.

„Ne dost dobře. Ne, jestli mě prozradí.“ Perrin zaváhal. Bez oddílu Aielů šibenice stále čekala. „Gaule, jestli se mi něco stane, jestli ti to přikážu, tak Faile odvedeš. Možná nebude chtít jít, ale stejně ji odveď. Dohlídni, ať se v pořádku dostane z Dvouříčí. Slíbíš mi to?“

„Udělám, co půjde, Perrine. Pro ten krevní dluh, co u mě máš, to udělám.“ Gaul sice mluvil pochybovačně, ale Perrin si nemyslel, že by ho Faileiny nože dokázaly zastavit.

Pokud to šlo, drželi se průchodů a úzkých schodišť, která byla určena pro nepozorovaný pohyb sloužících. Perrinovi přišlo divné, že Tairenové nedali sluhům i jejich vlastní chodby. Přesto i v širokých chodbách s pozlacenými lampami a zdobnými nástěnnými koberci potkali jen málo lidí a žádné urozené pány.

Perrin se o jejich nepřítomnosti zmínil a Gaul pravil: „Rand al’Thor si všechny povolal do Srdce Kamene.“

Perrin jen zabručel, ale doufal, že Moirain patří mezi ony povolané. Napadlo ho, zda to je Randův způsob, jak mu usnadnit útěk. Ať už k tomu však měl Rand jakýkoliv důvod, Perrin byl rád a hodlal toho využít.

Sešli posledním stísněným schodištěm do přízemí Kamene, kde ohromné chodby, vedoucí k vnějším branám, byly široké jako silnice. Tady žádné koberce nevisely. Litinové lampy v železných držácích vysoko na stěnách osvětlovaly chodby bez oken a podlahu dlážděnou širokými drsnými kameny, které musely vydržet i dupot koňských podkov. Perrin zrychlil do klusu. Stáje byly kousek vepředu za velkým tunelem a samotná brána Pod Dračí stěnou za ní byla otevřená a hlídala ji jen hrstka obránců. Moirain je teď již nemohla zadržet, jedině by při ní stálo samotného Temného štěstí.

Dveře stáje byly otevřené a napříč měly dobrých osm sáhů. Perrin vstoupil a ztuhl.

Ve vzduchu se vznášel těžký pach slámy a sena podbarvený zrním a ovsem, kůží z postrojů a koňským hnojem. Stání, plná skvělých tairenských koní, jichž si cenili po celém světě, se táhla podél stěn a další byla zbudována i uprostřed rozlehlého prostranství. Pracovaly tu celé tucty stájniků, hřebelcovaly a víchovaly, kydaly hnůj a opravovaly postroje. Aniž ustali v práci, všichni se tu a tam po očku dívali k místu, kde stáli Faile a ogier ve vysokých botách a připraveni na cestu. A vedle nich Bain a Chiad, vystrojené jako Gaul, se zbraněmi, pokrývkami, čutorami a kotlíky.

„Tak proto jsi říkal jen, že to zkusíš?“ zeptal se Perrin tiše.

Gaul pokrčil rameny. „Udělám, co budu moci, ale ony se postaví za ni. Chiad je Goshienka.“

„Copak její kmen znamená nějaký rozdíl?“

„Naše kmeny spolu vedou krevní mstu, Perrine, a já nejsem její sestra oštěpu. Ale možná ji zadrží vodní přísahy. Nebudu s ní tančit s oštěpy, leda by si o to řekla.“

Perrin potřásl hlavou. Zvláštní lidé. Co to byly vodní přísahy? Řekl však jenom: „Proč jsou s ní?“

„Bain tvrdí, že chtějí vidět víc z vašich krajů, ale já myslím, že je ta hádka mezi tebou a Faile zaujala. Mají ji rády, a když se doslechly o této cestě, rozhodly se jít s ní místo s tebou.“

„No, hlavně aby na ni dávaly pozor.“ Perrina překvapilo, když Gaul zvrátil hlavu dozadu a rozřehtal se. Znovu se ustaraně poškrábal na bradě.

Přišel k nim Loial a dlouhá obočí mu visela dolů, jak byl celý nesvůj. Kapsy kabátce měl nadité, jak u něj na cestách bylo obvyklé, knihami. Aspoň že už tolik nekulhal. „Faile začíná být netrpělivá, Perrine. Myslím, že by mohla trvat na tom, že odejdeme hned teď. Prosím, pospěšte si. Beze mě byste ani nemuseli najít bránu. Což byste rozhodně neměli sami zkoušet. Vy lidé mě pořád nutíte skákat sem a tam, až skoro ztrácím hlavu. Prosím, pospěšte si.“

„Já ho neopustím,“ zavolala Faile. „Ani jestli je pořád příliš umanutý a hloupý, aby požádal o prostou laskavost. V tom případě za mnou pořád může jít jako ztracený štěně. Slibuju, že ho poškrábu za ušima a dám na něj pozor.“ Aielanky se až kymácely, jak se smály.

Gaul náhle prudce vyskočil a vykopl nohou víc než sáh nad podlahou, přičemž zavířil jedním ze svých oštěpů. „My za vámi půjdeme jako rysové na lovu,“ křikl, „Jako lovící vlci.“ Lehce, zvesela se zasmál. Loial na něj ohromeně zíral.

Naproti tomu Bain si líně uhladila krátké, ohnivě rudé vlasy. „V držbě mám na lůžku krásnou vlčí kožešinu,“ sdělila Chiad znuděným hlasem. „Vlky je tak snadné chytit.“

Perrin začal vrčet, což k němu přitáhlo pozornost obou žen. Bain se na chviličku tvářila, že chce něco říci, ale pak se při pohledu na jeho žluté oči zamračila a neřekla nic. Sice se nebála, ale náhle byla velice ostražitá.

„Tohle štěně ještě není moc vychovaný,“ prozradila Aielankám Faile.

Perrin se na ni ani nepodíval. Místo toho zašel do stání, kde byl uvázán jeho šedý hřebec, vysoký jako tairenská zvířata, ale širší v plecích a s mohutnější zádí. Pokynem ruky zahnal stájníka, Tanečníka nauzdil a sám ho vyvedl ven. Stájníci koně sice prováděli, ale byl tak dlouho ustájen, až se roztančil drobnými krůčky, skrze něž ho Perrin pojmenoval. Perrin ho uklidnil se sebejistotou člověka, jenž okoval velký počet koní. Položit mu na záda sedlo s vysokými rozsochami a přivázat za ně sedlové brašny a pokrývky pak nebyl žádný problém.

Gaul to sledoval a tvářil se neurčitě. On by na koně nesedl, pokud by nemusel, a i pak ani o krok déle, než by bylo naprosto nezbytně nutné. Žádný z Aielů by na koni nejel. Perrin nechápal proč. Asi byli tolik pyšní na to, že dokázali uběhnout velké vzdálenosti. Aielové se sice snažili, aby to vypadalo na něco víc, Perrin však tušil, že by to žádný z nich pořádně vysvětlit ani nedokázal.

Bylo třeba připravit i nákladního koně, ale to bylo provedeno rychle, protože vše, co Gaul poručil, čekalo v úhledné hromádce. Jídlo a vaky na vodu. Oves a zrní pro koně. Nic z toho na Cestách nebylo. A pár dalších věcí, jako řemeny na spoutání koní, nějaké koňské léky, čistě pro případ, náhradní krabička s troudem a podobně.

Většinu prostoru v proutěných koších zabíraly kožené čutory podobné těm, co používali Aielové, jen větší a plné oleje do lamp. Jakmile byly lucerny na dlouhých tyčích přivázány nahoru, bylo vše připraveno na cestu.

Perrin zastrčil odstrojený luk pod sedlovou podpínku a vyhoupl se do Tanečníkova sedla s otěžemi nákladního koně v ruce. A pak musel čekat. Úplně to v něm vřelo.

Loial už seděl na koni, na mohutném zvířeti s dlouhými rousy, vyšším než všichni ostatní koně ve stáji nejméně o dlaň, a přesto vzhledem k ogierovi, jemuž nohy visely skoro až na zem, nebyl větší než horský koník. Bývaly doby, kdy se ogier zdráhal sednout na koně skoro stejně jako Aielové, ale Loial teď byl na koni jako doma. To Faile všechno trvalo dlouho. Prohlížela si svého koně, jako by tu lesklou černou kobylku ještě nikdy neviděla, i když Perrin věděl, že se na ní projela dřív, než si ji koupila, což bylo nedlouho po jejich příchodu do Kamene. Kobylka, jmenovala se Vlaštovka, byla skvělé zvíře z tairenského chovu, s útlými spěnkami a labutí šíjí. Při chůzi přímo tančila, což slibovalo rychlost i vytrvalost, i když na Perrinův vkus byla příliš lehce okovaná. Tyhle podkovy dlouho nevydrží.

Byl to další způsob, jak ho vykázat na místo, i když Perrin netušil, kam podle ní patří. Když Faile, v úzkých rozstřižených suknicích, konečně nasedla, navedla Vlaštovku k Perrinovi. Jezdila dobře, žena i kůň se pohybovali jako jedno tělo. „Proč mě nemůžeš poprosit, Perrine?“ zeptala se tiše. „Snažil ses mi zabránit, abych se dostala, kam patřím, tak bys teď mohl poprosit. Copak může být taková prostá věc tak těžká?“

Kámen se rozezvučel jako obludný zvon. Podlaha stáje se zavlnila a strop se zachvěl, jako by měl každou chvíli spadnout. Tanečník se s řičením vzepjal a pohodil hlavou. Perrin měl co dělat, aby se udržel v sedle. Stájníci se zvedali ze země, kam popadali, a zoufale se hnali ke vzpínajícím se a řičícím koním, kteří se snažili dostat ze svých stání. Loial se držel svého mohutného koně kolem krku, ale Faile na tančící a divoce vyhazující Vlaštovce seděla jistě.

Rand. Perrin věděl, že to byl on. Cítil, jak se ta’veren přitahují, jako na sebe působí dva vodní víry v řece. Vykašlal snášející se prach a potřásl hlavou, jak nejvíc mohl. Přinutil se nesesednout a nerozběhnout se zpátky do Kamene. „Jedeme!“ křikl do záchvěvů otřásajících pevností. „Jedeme hned, Loiale! Hned!“

Faile zřejmě také neviděla další důvody ke zdržování. Pobídla klisnu ze stáje hned vedle Loialova vyššího koně, oba jejich nákladní koně táhla za sebou a cválali dřív, než dorazili k bráně Pod Dračí stěnou. Obránci se na ně jen podívali a rozprchli se, někteří dokonce stále po čtyřech. Bylo jejich povinností zabránit lidem do Kamene vstoupit, a ohledně těchto neměli žádné rozkazy. Ne že by dokázali jasně myslet a udělat to, pokud by nějaké rozkazy měli, ne když záchvěvy právě přestaly a nad nimi sténal Kámen.

Perrin byl těsně za nimi se svým nákladním zvířetem a přál si, aby ogierův kůň dokázal běžet rychleji, přál si, aby dokázal Loialovo těžkopádné zvíře nechat za sebou a předběhnout ten podtlak, který se ho snažil vtáhnout zpátky, aby mohl předběhnout tu sílu, která přitahovala jednoho ta’veren k druhému. Cválali spolu ulicemi Tearu směrem k vycházejícímu slunci a kárám a vozíkům se vyhýbali, aniž by zpomalili. Muži v upjatých kabátcích a ženy ve vrstvených zástěrách, stále ještě otřesení tím pozdvižením, na ně otupěle zírali a občas jim jen tak tak stačili uskočit z cesty.

U hradeb vnitřního města ustoupilo dláždění blátu, boty a kabátce bosým nohám a holým hrudím a baňatým spodkům přidržovaným širokými šerpami. Lidé se jim tu však vyhýbali stejně ochotně, protože Perrin odmítal zpomalit Tanečníkův běh, dokud neprocválali branou ve vnější městské hradbě a kolem prostých kamenných domů a krámků, které se tlačily vně městského okrsku, do volné krajiny, kde jen tu a tam stály statky a rostlo houští a kde se konečně dostali z dosahu přitažlivé síly ta’veren. Teprve tehdy, dýchaje téměř stejně namáhavě jako jeho zpěněný kůň, přitáhl Perrin Tanečníkovi otěže a nechal ho jít krokem.

Loial měl uši ztuhlé šokem. Faile si olizovala rty a s bílou tváří zírala z ogiera na Perrina a zpátky. „Co se to vlastně stalo? To byl... on?“

„Já nevím,“ zalhal Perrin. Musím odejít, Rande. Ty to víš. Díval ses mi do obličeje, když jsem ti to říkal, a řekl jsi mi, že musím udělat, co považuji za správně!

„Kde je Bain a Chiad?“ ozvala se Faile. „Teď jim bude trvat aspoň hodinu, než nás dostihnou. Chtěla bych, aby byly ochotné jezdit. Nabídla jsem jim, že jim koupím koně, a ony se tvářily uraženě. No, stejně si teď koně potřebují trochu odpočinout, tak je aspoň necháme vychladnout.“

Perrin spolkl poznámku, že toho o Aielech ani zdaleka neví tolik, kolik si myslí, že ví. Viděl za nimi městské hradby a Kámen zvedající se nad nimi jako hora. – Dokonce rozeznal hadovitou postavu na praporci povlávajícím nad pevností a vyděšené ptáky kroužící kolem. To ani jeden z ostatních vidět nemohl. A také pro něj nebylo těžké rozpoznat tři lidi běžící směrem k nim dlouhými, vzdálenost polykajícími kroky, jejichž nedbalý, plavný pohyb usvědčovala ze lži rychlost, s níž se hnali. Perrin si nemyslel, že by kdy dokázal běžet tak rychle, rozhodně ne dlouho, ale Aielové museli tohle tempo udržovat už od Kamene, když byli takhle blízko.

„Nebudeme muset čekat dlouho,“ poznamenal.

Faile se zamračila s pohledem upřeným směrem k městu. „To jsou oni? Jsi si jistý?“ Na chvíli se její zamračený pohled přesunul na něho a vyzýval ho, jen ať se opováží odpovědět. To, že se zeptala, bylo, jako by připustila, že patří k její skupině. „On se svým zrakem hrozně vychloubá,“ obrátila se Faile hned nato k Loialovi, „ale paměť nemá moc dobrou. Občas mám dojem, že by si zapomněl i zapálit na noc svíčku, kdybych mu to nepřipomněla. Nejspíš vidí nějakou ubohou rodinu, jak prchá před tím, co považují za zemětřesení, co říkáš?“

Loial si neklidně poposedl, ztěžka si povzdechl a zamumlal cosi o lidech, o čemž však Perrin pochyboval, že to byla poklona. Faile si toho samozřejmě nevšimla.

O několik minut později se Faile na Perrina zlobně podívala, protože Aielové už doběhli tak blízko, že je rozeznala i sama, ale neřekla nic. V této náladě nehodlala připustit, že měl vůbec v něčem pravdu, i kdyby řekl, že obloha je modrá. Aielové ani moc nefuněli, když zpomalili a zastavili se u koní.

„Špatné je, že jsme běželi jenom takový kousek.“ Bain s Chiad se na sebe usmály a zlomyslně se ušklíbly na Gaula.

„Jinak bychom tohohle Kamenného psa uštvaly k smrti,“ dodala Chiad, jako by dokončovala větu druhé ženy. „Proto taky Kamenní psi přísahají, že neustoupí. Mají kamenné kosti a kamenné hlavy, a tak se jim těžko běhá.“

Gaul se nijak neurazil, i když si Perrin všiml, že stojí tak, aby na Chiad dobře viděl. „Víš, proč Děvy tak často používají jako zvědy, Perrine? Protože tak daleko doběhnou. A to pochází z toho, že se bojí, aby si je snad nějaký muž nechtěl vzít za ženu. Děva uběhne i sto mil, aby se tomu vyhnula.“

„To je od nich moudrý,“ ucedila kousavě Faile. „Potřebujete si odpočinout?“ zeptala se Aielanek a zatvářila se překvapeně, když odmítly. Stejně se však obrátila k Loialovi. „Jsi připravený jet dál? Dobrá. Najdi mi tu bránu, Loiale. Už jsme tu dost dlouho. Když u sebe necháš zaběhlý štěně moc dlouho, začne si myslet, že se o něj postaráš, a to nejde.“

„Faile,“ namítl Loial, „nezacházíš už moc daleko?“

„Zajdu tak daleko, jak budu muset, Loiale. Co ta brána?“

Loial sklopil uši, ztěžka vydechl a znovu obrátil koně k východu. Perrin ho nechal s Faile popojet o pár kroků, než je s Gaulem následovali. Musel hrát podle jejích pravidel, ale bude hrát aspoň tak dobře jako ona.

Statků, stísněných malých domků z drsného kamene, které by Perrin nepoužil ani jako stáj, tu bylo stále méně, i houštiny cestou na východ řídly a kolem se rozkládala jen zvlněná travnatá pláň, kterou občas narušil nižší kopec. Tráva rostla, kam oko dohlédlo, a jen tu a tam na kopci se objevil keř.

Na travnatých svazích se také pásli koně, stáda měla od pár hlav až po stovky, všechno vyhlášený tairenský chov. Ať větší či menší stádo, všichni koně byli pod bdělým dohledem jednoho či dvou bosých chlapců sedících na nenasedlaných koních. Chlapci měli dlouhé biče, které užívali, aby koně udrželi pohromadě nebo je obrátili, a zkušeně práskali biči před nosem každého zatoulance, aniž se kdy zvířete opravdu dotkli. Svá zvířata drželi dál od cizinců, případně je odehnali, ale zvláštní skupinku poutníků – dva lidi a ogiera na koních plus tři zuřivé Aiely, o nichž se vyprávělo, že dobyli Kámen – bystře pozorovali s drzou zvědavostí mládí.

Pro Perrina to byl milý pohled. Měl koně rád. Jeden z důvodů, proč požádal pantátu Luhhana, aby se u něj mohl učit, byl ten, že měl možnost pracovat s koňmi, i když v Emondově Roli jich tolik nebylo, ani tak pěkných.

Loial však znejistěl. Začal si pro sebe reptat, a čím byli dále od města, tím hlasitěji. Nakonec vybuchl svým hlubokým, dunivým hlasem: „Pryč! Všechny jsou pryč, a proč? Kvůli trávě. Tohle byl kdysi ogieří háj. Tady jsme neudělali nic velkého, ne ve srovnání s Manetherenem nebo tím městem, co nazýváte Caemlyn, ale stačilo to, aby byl zasazen háj. Stromy všech druhů, ze všech zemí a krajů. Velké stromy se zvedaly do výšky stovky sáhů k obloze. O všechny jsme velmi oddaně pečovali, abychom našim lidem připomněli državu, kterou opustili, aby mohli jít stavět města vám lidem. – Lidé si myslí, že si ceníme kamenické práce, ale to je maličkost, kterou jsme se naučili během dlouhého vyhnanství po Rozbití světa. My ale milujeme stromy. Lidé považovali Manetheren za největší triumf mého lidu, ale my věděli, že je to tamní háj. Teď je pryč. Jako tenhle. Pryč, a už se nikdy nevrátí.“

Loial ponuře hleděl na pahorky, na nichž byli kromě trávy jen koně, a uši měl přitisknuté k hlavě. Byla z něj cítit... zuřivost. Mírumilovní, tak ve většině příběhů a pohádek ogiery nazývali, prý jsou skoro stejně mírní jako Kočovný lid, ale v některých, a bylo jich velice málo, se povídalo, že jsou to nesmiřitelní nepřátelé. Perrin viděl Loiala rozezleného jenom jednou jedinkrát. Možná se zlobil i včera v noci, když bránil ty děti. Při pohledu na Loialovu tvář teď mu přišlo na mysl staré rčení: „Rozzlobit ogiera a shodit si na hlavu celou horu.“ Všichni chápali význam tohoto rčení tak, že značí něco nemožného. Perrin si však myslel, že se možná význam během let změnil. Možná to na počátku znělo: „Rozzlobíš ogiera a shodíš si na hlavu celou horu.“ Což bylo sice těžké, ale dosáhl-li toho člověk, mělo to smrtící následky. Rozhodně netoužil po tom, aby se Loial – mírný, roztržitý Loial se širokým nosem vždycky zabořeným v knihách – rozzlobil na něj.

Jakmile dorazili ke zmizelému ogieřímu háji, ujal se vedení právě Loial a zamířil mírně k jihu. Nebyly tu žádné značky, ale on si byl směrem jist, jistější s každým krokem, který koně udělali. Ogieři dokázali bránu nějak vycítit a najít ji stejně jistě, jako včela trefí do úlu. Když Loial konečně sesedl, tráva mu sahala jen kousek nad kolena. Vidět byla jen hustá houština, keře však byly vyšší než ostatní, olistěné a vysoké jako ogier. Loial je téměř lítostivě olámal a odsunul stranou. „Možná je chlapci od koní použijí na oheň, až uschnou.“

A tam byla brána.

Zvedala se na úbočí kopce a vypadala spíš jako kus šedé zdi než jako brána, ale jako zdi paláce, neboť byla celá pokrytá lístky a liánami tak jemně vypracovanými, až vypadaly skoro stejně živé jako keře okolo. Stála tu přinejmenším tři tisíce let, ale na jejím povrchu nebylo ani stopy po působení zubu času. Ty lístky se klidně mohly zavlnit ve vánku.

Všichni chvíli jen mlčky stáli, až se konečně Loial zhluboka nadechl a položil ruku na jeden lístek, který se lišil ode všech ostatních na bráně. Trojlístek avendesory, bájného stromu života. Dokud se ho mohutnou rukou nedotkl, vypadal lístek stejně součástí řezby jako ostatní, ale Loial ho snadno sundal.

Faile hlasitě zalapala po dechu a dokonce i mezi Aiely to zašumělo. Ve vzduchu bylo silně cítit znepokojení. Nedalo se poznat, od koho přichází. Možná ode všech.

Kamenné lístky teď jako by se pohnuly v neexistujícím vánku. Také nabyly zeleného odstínu života. Uprostřed se docela pomalu objevila štěrbina a křídla brány se rozevřela. Za nimi se neobjevil kopec, ale matný mihotavý povrch, v němž byly slabě vidět jejich odrazy.

„Povídá se, že kdysi,“ ozval se Loial, „se brány leskly jako zrcadla a ti, kdo kráčeli po Cestách, chodili pod jasnou oblohou a sluncem. Teď je to pryč. Jako tenhle háj.“

Spěšně sundal z nákladního koně lucernu na tyči a Perrin mu ji zapálil. „Je tady moc horko,“ řekl. „Trocha stínu neuškodí.“ Pobodl Tanečníka k bráně. Měl dojem, že zaslechl, jak Faile znovu zalapala po dechu.

Šedý hřebec se vzepřel, odmítl jít vstříc vlastnímu odrazu, ale Perrin ho znovu pobídl. Vzpomněl si, že má jít pomalu. Mělo se to provádět pomalu. – Kůň se váhavě dotkl nosem vlastního odrazu a pak s ním splynul, jako by vstupoval do zrcadla. Perrin se přiblížil sám k sobě, dotkl se... Do těla se mu vrazil ledový chlad a obklopil ho kousíček po kousíčku. Čas se natahoval.

Mráz zmizel jako prasklá bublina a Perrin byl uprostřed nekonečné černoty. Světlo jeho lucerny kolem něj bylo jako stlačené jezírko. Tanečník i nákladní kůň nervózně podupávali.

Klidně prošel Gaul a připravil další lucernu. Stěna za ním vypadala jako tabule kouřového skla. Ostatní byli vidět, Loial právě znovu nasedal na koně a Faile zvedala otěže. Všichni se pohybovali převelice pomalu. Čas na Cestách plynul jinak.

„Faile se na tebe zlobí,“ prohodil Gaul, jakmile zapálil lucernu. Příliš světla nepřidala. Temnota jako by světlo vpíjela, pohlcovala ho. „Zřejmě si myslí, že jsi porušil nějakou dohodu. Bain a Chiad... Nedovol, aby tě dostaly samotného. Chtějí ti kvůli Faile udělit lekci a ty na tom zvířeti nebudeš sedět tak pohodlně, jestli se jim podaří, co mají v plánu.“

„Já žádnou dohodu neuzavřel, Gaule. Dělám, co mě donutila udělat skrze proradnou lest. Brzy budeme muset jít za Loialem, jak chce ona, ale já hodlám tuhle výpravu vést, jak nejdéle to půjde.“ Ukázal na silnou bílou čáru pod Tanečníkovýma nohama. Byla místy porušená a celá rozežraná, ale vedla dopředu a o pár kroků dál mizela v temnotě. „Tohle vede k prvnímu ukazateli. Tam budeme muset počkat na Loiala, aby ho přečetl a rozhodl, kterým mostem se dát, ale až tam může jí Faile za náma.“

„Most,“ zamumlal zamyšleně Gaul. „To slovo znám. Je tam voda?“

„Ne. To není tenhle druh mostu. Vypadají skoro stejně, ale... Možná by ti to mohl vysvětlit Loial.“

Aielan se podrbal na hlavě. „Víš, co děláš, Perrine?“

„Ne,“ přiznal Perrin, „ale není důvod, aby se to Faile dozvěděla.“

Gaul se zasmál. „Je to legrace být tak mladý, viď, Perrine?“

Perrin se zamračil, neboť si nebyl jist, zda se mu Aiel snad neposmívá, a pobídl Tanečníka dál, veda nákladního koně za sebou. Světlo lucerny tady nebylo vidět dál než dvacet třicet kroků od okraje jezírka, jež lucerna vytvářela. A Perrin chtěl být zcela mimo dohled, až Faile projde. Ať si myslí, že se rozhodl jít dál bez ní. Když si bude chvíli dělat starosti, než zjistí, že je u ukazatele, tak je to to nejmenší, co si zaslouží.