Stín se šíří

50 Pasti

Venku, na kameny vyloženém chodníčku mezi domem ze žlutých cihel a terasou se zeleninovou zahradou, se Rand zastavil a zadíval se dolů do kaňonu. Kromě odpoledních stínů roztahujících se po dně kaňonu toho moc neviděl. Kdyby jen mohl věřit, že ho Moirain nepředá Věži na vodítku. Nepochyboval, že by to mohla udělat, aniž by jedinkrát použila sílu, kdyby ustoupil byť jen o palec. Ta žena by dokázala protáhnout býka myší dírou, aniž by si to to nebohé zvíře vůbec uvědomilo. Mohl by ji využít. Světlo, jsem stejně špatný jako ona. Využít Aiely. Využít Moirain. Jen kdybych jí mohl věřit.

Zamířil k ústí kaňonu, a kdekoliv našel chodníček vedoucí tím směrem, sešel o kousek níž. Všechny tyto chodníčky byly docela úzké, vyložené malými kameny, v těch strmějších byly občas vysekány schody. Údolím se slabě rozléhalo bušení kladiv z několika tam rozmístěných kováren. Ne všechna stavení byly obytné domy. Otevřenými dveřmi zahlédl několik žen tkát na stavech, jinde spatřil ženu stříbrotepce, jak pracuje s maličkými kladívky a dlátky, ve třetích dveřích seděl muž u hrnčířského kruhu s rukama v hlíně a za ním žhnuly pece na cihly. Muži a chlapci, až na ty nejmladší, všichni nosili cadin’sor, kabátec a kalhoty v šedých a hnědých odstínech, ale mezi válečníky a řemeslníky byly jemné rozdíly, menší nůž u pasu či vůbec žádný, třebas šufa bez černého závoje. A přesto při pohledu na kováře potěžkávajícího oštěp, na nějž právě nasadil půl lokte dlouhý hrot, Rand v nejmenším nezapochyboval, že by muž dokázal zbraň použít se stejnou zručností, s jakou ji vyrobil.

Chodníčky nebyly přeplněné, ale kolem byla spousta lidí. Děti se smály, honily se a hrály si, menší holčičky stejně často nosily oštěpy na hraní jako panenky. Gai’šainové nosili na hlavách vysoké hliněné džbány, či pleli zahrady, často pod dohledem dítěte deseti či dvanáctiletého. Muži a ženy se věnovali svým povinnostem, které se příliš nelišily od toho, co by dělali v Emondově Roli, ať už zametali přede dveřmi, či opravovali zídky. Děti se na něj skoro nepodívaly, i když měl ten červený kabátec a vysoké boty se silnými podrážkami, a gai‘šainové byli tak zahledění do sebe, že bylo těžké poznat, zda si ho všimli či nikoliv. Ale ať řemeslníci či bojovníci, ženy či muži, dospělí ho pozorovali zadumaně a s nejistým očekáváním.

Velmi mladí chlapci běhali bosky v šatech velmi připomínajících oděv gai’šainů, ale v šedohnědých barvách cadin’soru, ne v bílé. Nejmladší dívky také poskakovaly bosy, v krátkých šatičkách, které jim občas spadaly těsně pod kolena. Jedna věc mu na dívenkách padla do oka. Asi tak do dvanácti let nosily vlásky spletené do dvou copů nad ušima, propletené stužkami jasných barev. Přesně tak, jako je nosila Egwain. Musela to být shoda okolností. Nejspíš je přestala nosit proto, že jí některá z Aielanek řekla, že tak nosí vlasy jen aielské holčičky. Stejně bylo hloupé se tím zabývat. Právě teď musel vyřešit problém s jednou jedinou ženou. S Aviendhou.

Na dně kaňonu právě formani čile obchodovali s Aiely tlačícími se kolem vozů s plachtami. Přinejmenším obchodovali vozkové, a Keille, dnes s modrým krajkovým šátkem pod slonovinovými hřebeny, nahlas tvrdě smlouvala. Kadere seděl na obráceném sudu ve stínu svého velkého bílého vozu, na sobě měl krémový plášť, neustále si otíral obličej a nesnažil se nic prodat. Když zahlédl Randa, chtěl se zvednout, ale hned si zase sedl. Isendru nebylo nikde vidět, ale k Randovu překvapení tu byl Natael. Jeho záplatovaný plášť přilákal hejno dětí i několik dospělých. Očividně jej pozornost nového a většího publika odlákala od Shaidů. Nebo ho možná Keille nechtěla pustit z dohledu. Byť byla plně zaujata obchodem, našla si čas, aby se na kejklíře často zamračeně podívala.

Rand se vozům vyhnul. Zeptal se jednoho z Aielů, a ten mu prozradil, kam Jindové odešli, každý pod střechu svého společenstva tady u Chladných skal. Střecha Děv ležela v půli cesty k jasně ozářenému východnímu okraji kaňonu. Obdélník ze šedého kamene se zahrádkou na střeše byl uvnitř nepochybně mnohem větší, než vypadal zvenčí. Ne že by to uvnitř viděl. Přede dveřmi dřepící dvojice Děv s oštěpy a puklíři mu odmítla povolit vstup. Obě se tvářily pobaveně i pohoršené zároveň, že tam chce vstoupit muž, ale jedna souhlasila, že dovnitř zanese zprávu.

O pár minut později vyšly ven Děvy Jindů a Devíti údolí, které předtím byly v Tearu. A všechny ostatní Děvy z klanu Devíti údolí přítomné u Chladných skal také, tlačíce se na chodníčku před domem, některé dokonce vylezly na střechu mezi řádky zeleniny, aby viděly, a křenily se, jako by čekaly zábavu. Gai’šainové, muži i ženy, je následovali v malých skupinkách, připraveni sloužit, s hrnky tmavého čaje. Ať už muže udržovalo mimo střechu Děv jakékoliv pravidlo, na gai‘šainy se očividně nevztahovalo.

Poté, co si Rand prohlédl několik nabídek, Adelin, žlutovlasá Jinda s tenkou jizvou na tváři, vytáhla široký slonovinový náramek, celý pokrytý vyřezávanými růžičkami. Rand doufal, že by se mohl Aviendze líbit. Ať už ho vyrobil kdo chtěl, dal si tu práci, aby mezi kvítky byly vidět i trny.

Adelin byla vysoká dokonce i na aielskou ženu, jen o dlaň víc a mohla se mu dívat zpříma do očí. Když zaslechla, proč to chce – tedy skoro, Rand jen řekl, že je to dárek pro Aviendhu za její učení, ne aby utišil její rozbouřenou náladu, takže by vedle ní vydržel – Adelin se rozhlédla po ostatních Děvách. Všechny se přestaly zubit a nasadily neutrální výraz. „Za tohle nic nechci, Rande al’Thore,“ pravila a vtiskla mu náramek do ruky.

„To je špatně?“ zeptal se Rand. Jak na to pohlížejí Aielové? „Nechci Aviendhu žádným způsobem zneuctít.“

„Tím ji nezneuctíš.“ Kývla na jednu gai’šain s hliněnými šálky a džbánkem na stříbrném podnose. Nalila do dvou šálků a jeden mu podala. „Pamatuj na čest,“ řekla a usrkla ze šálku.

Aviendha se o ničem takovém nikdy nezmínila. Rand nejistě usrkl hořkého čaje a zopakoval: „Pamatuj na čest.“ Přišlo mu to jako to nejbezpečnější, co může říci. K jeho překvapení ho lehce políbila na obě tváře.

Objevila se před ním jedna starší Děva, s prošedivělými vlasy, ale tváří stále tvrdou jako kámen. „Pamatuj na čest,“ řekla a usrkla čaje.

Musel zopakovat obřad s každou ženou tady, až se nakonec šálku jen vždy dotkl rty. Aielské obřady možná byly krátké a k věci, ale když musíte jeden opakovat asi se sedmdesáti ženami, přepijí se vám i doušky čaje. Než se mu podařilo uniknout, po východní straně kaňonu se již šplhaly stíny.

Aviendhu našel poblíž Lianina domu, jak důkladně klepe modře pruhovaný koberec visící na šňůře. Nedaleko vedle ní se na barevné hromadě kupily další. Žena si otřela mokré prameny vlasů z čela a bezvýrazně se na něj dívala, zatímco jí dával náramek a říkal jí, že je to oplátka za její učení.

„Dávala jsem náramky a náhrdelníky přítelkyním, které nenosily oštěp, Rande al’Thore, ale nikdy jsem žádné nenosila.“ Hlas měla dokonale vyrovnaný. „Takové věci chřestí a dělají hluk, který tě prozradí, když musíš být potichu. Zachytávají se, když se potřebuješ rychle pohnout.“

„Ale teď je můžeš nosit, když se staneš moudrou.“

„Ano.“ Obracela slonovinový kroužek, jako by si nebyla jistá, co s ním má dělat, ale pak jím náhle prostrčila ruku a zvedla zápěstí, aby se na něj mohla pořádně podívat. Stejně dobře si mohla prohlížet okovy.

„Jestli se ti nelíbí... Aviendho, Adelin říkala, že tě to nezneuctí. Dokonce jsem měl dojem, že to schvaluje.“ Zmínil se o obřadu pití čaje a ona pevně zavřela oči a otřásla se. „Co je špatně?“

„Ony si myslí, že se snažíš upoutat mou pozornost.“ Nikdy by nevěřil, že dokáže mluvit tak mrtvým hlasem. Její oči neprozrazovaly vůbec žádné pocity. „Schválily tě, jako bych pořád nosila oštěp.“

„Světlo! Je docela snadné to uvést na správnou míru. Ne –“ Zmlkl, protože jí zahořelo v očích.

„Ne! Tys přijal jejich schválení a teď bys ho odmítl? To by mě zneuctilo! Copak si myslíš, že jsi první muž, který se mě snaží upoutat? Musejí si dál myslet, co si myslí teď. Nic to neznamená.“ Zamračila se a oběma rukama uchopila pletený prakl. „Běž pryč.“ Mrkla na náramek a dodala: „Ty opravdu nic nevíš, viď? Nic nevíš. Není to tvoje chyba.“ Zřejmě opakovala něco, co jí bylo řečeno, nebo se snažila sama sebe přesvědčit. „Mrzí mě, jestli jsem ti zkazila jídlo, Rande al’Thore. Prosím, jdi. Amys říkala, že musím vyčistit tyto koberce bez ohledu na to, jak dlouho to potrvá. Jestli tu budeš stát a povídat si se mnou, zabere mi to celou noc.“ Obrátila se k němu zády a prudce udeřila do pruhovaného koberce, až jí slonovinový náramek na zápěstí poskočil.

Nevěděl, jestli se mu omluvila kvůli dárku, nebo to byl příkaz od Amys – tušil, že to druhé – a přesto mluvila, jako by to myslela vážně. Rozhodně ji to nepotěšilo – soudě podle toho, jak prudce zavrčela pokaždé, když vší silou udeřila do koberce – ale pro jednou se netvářila, že ho z té duše nenávidí. Byla zmatená, poděšená, dokonce rozzuřená, ale necítila nenávist. To bylo lepší než nic. Nakonec by se mohla začít chovat zdvořile.

Když vstoupil do hnědými dlaždicemi vyložené vstupní haly Lianina domu, moudré právě hovořily. Všechny čtyři měly loktuše volně pověšené přes lokty. Při jeho vstupu umlkly.

„Ukážu ti tvou spací komnatu,“ řekla Amys. „Ostatní už své viděli.“

„Děkuji.“ Ohlédl se ke dveřím a lehce se zamračil. „Amys, tys řekla Aviendze, aby se mi omluvila za tu večeři?“

„Ne. Ona to udělala?“ Moudrá se zatvářila zamyšleně. Měl dojem, že se Bair téměř usmívá. „Něco takového bych jí nenařídila, Rande al’Thore. Vynucená omluva není omluvou.“

„To děvče slyšelo jen to, že má klepat koberce, dokud ze sebe nevypotí trochu toho vzteku,“ poznamenala Bair. „Všechno ostatní pocházelo od ní samotné.“

„A nikoliv v naději, že ujde té práci,“ připojila Seana. „Musí se naučit ovládat svůj hněv. Moudrá musí ovládat své pocity, nesmí dovolit, aby ony ovládaly ji.“ S pousmáním mrkla na Melain. Žena s vlasy barvy slunce stiskla rty a odfrkla si.

Snažily se ho přesvědčit, že odteď bude z Aviendhy skvělá společnice. Opravdu si myslely, že je slepý? „Musíte vědět, že to vím. O ní. Že jste ji poslaly, aby mě špehovala.“

„Nevíš zdaleka tolik, kolik si myslíš, že víš,“ prohlásila Amys a mluvila úplně jako Aes Sedai, v jejích slovech byl skrytý význam, který nechtěla, aby pochopil.

Melain si posunula šátek a prohlédla si ho od hlavy k patě, jako by ho zvažovala. Něco málo o Aes Sedai věděl. Kdyby ona byla Aes Sedai, patřila by k zeleným adžah. „Připouštím,“ řekla, „že zprvu jsme si myslely, že uvidíš jen hezkou mladou ženu, a ty sám jsi docela pohledný, takže by jí tvoje přítomnost měla připadat zábavnější než naše. S jejím jazykem nemáme nic společného. Ani s ostatními věcmi.“

„Tak proč tolik chcete, aby zůstala se mnou?“ Do hlasu se mu dostalo víc důrazu, než chtěl. „Nemůžete si myslet, že jí teď prozradím něco, co nechci, abyste se dozvěděly.“

„Proč jí tedy dovoluješ, aby zůstala?“ zeptala se naprosto klidně Amys. „Kdybys ji odmítl přijmout, jak bychom ti ji mohly vnutit?“

„Takhle aspoň vím, kdo mě špehuje.“ Mít Aviendhu pod dohledem muselo být lepší než pořád uvažovat, který z Aielů ho pozoruje. Bez ní by nejspíš měl podezření, že každá ledabylá Rhuarkova poznámka je míněna jako pokus vyzvídat. Jistě, nedalo se poznat, zda to tak není. Rhuark byl ženatý s jednou z těchto žen. Náhle byl rád, že se náčelníkovi kmene nesvěřil víc. A smutné bylo, že ho to vůbec napadlo. Proč si vůbec kdy myslel, že s Aiely bude snazší pořízení než s tairenskými vznešenými pány? „Klidně může zůstat, tam kde je teď.“

„Tedy jsme všichni spokojení,“ pravila Bair.

Úkosem se na ženu podíval. V jejím hlase se ozval náznak čehosi, jako by věděla víc než on. „Ona nezjistí, co chcete.“

„Co chceme?“ vyštěkla Melain. Dlouhé vlasy jí zavlály, jak pohodila hlavou. „Proroctví říká ‚zbytek zbytků bude zachráněn‘. Co chceme, Rande al’Thore, Car’a’carne, je zachránit tolik našich lidí, kolik to jen půjde. Ať už máš jakoukoliv krev, jakékoliv rysy, k nám nechováš žádné city. Já zařídím, abys pochopil, že naše krev je tvoje, i kdybych musela položit –“

„Myslím,“ skočila jí hladce do řeči Amys, „že by teď rád viděl svou spací komnatu. Vypadá dost unaveně.“ Prudce tleskla rukama a objevila se pružná gai’šain. „Ukaž tomuto muži pokoj, který je pro něj připraven. Přines mu, co bude potřebovat.“

Nechaly ho tam stát a odešly ke dveřím, oči Bair a Seany metaly blesky na Melain, jako když se členky ženského kroužku dívaly na někoho, koho si chtěly předvolat k ostrému pokárání. Melain si jich nevšímala. Dveře se za moudrými zavřely, právě když říkala něco jako „domluvit té hloupé holce".

Jaké holce? Aviendze? Ta už dělala, co chtěly. Možná Egwain? Věděl, že u moudrých cosi studuje. A co byla Melain ochotná „položit", aby pochopil, že „jejich krev je jeho"? Jak mohla něco položit, aby ho to přimělo se rozhodnout, že je Aiel? Možná chtěla položit pasti? Hlupáku! Přece by neřekla rovnou, že chce položit past. Jaké věci se ještě dají položit? Lišky pokládají mladé, pomyslel si a tiše se zasmál. Byl unavený. Příliš unavený na nějaké otázky, po dvanácti a něco dnech v sedle, kdy přes den vždycky bylo horko jako v peci a sucho. Nechtěl ani myslet na to, jak by se cítil, kdyby tu vzdálenost musel ujít pěšky a stejným tempem. Aviendha musela mít ocelové nohy. Chtěl jít do postele.

Gai’šain byla hezká i přes tenkou jizvu těsně nad světle modrým okem, která se jí táhla až do vlasů tak světlých, až byly skoro stříbrné. Další Děva, jenom ne v této chvíli. „Šel bys, prosím, za mnou?“ vyzvala ho tiše a sklopila oči.

Spací pokoj samozřejmě nebyla ložnice. „Postel“ se nepřekvapivě skládala ze silné žíněnky položené na několika vrstvách koberců jasných barev. Gai’šain – jmenovala se Chion – vypadala šokovaně, když ji požádal o vodu na umytí, ale jeho už potní lázně přestaly bavit. Byl ochoten se vsadit, že Moirain a Egwain nemusely sedávat ve stanu plném páry, aby se očistily. Chion mu však vodu přece jen donesla, horkou, ve velkém hnědém džbánu určeném pro zalévání zahrady, a velkou bílou mísu místo umyvadla. Rand ji vyhnal, když mu nabídla, že ho umyje. Zvláštní lidé, všichni do jednoho!

Místnost neměla okna, osvětlovaly ji stříbrné lampy visící z háků na stěnách, ale Rand věděl, když se domyl, že venku ještě není úplná tma. Bylo mu to jedno. Na žíněnce byly jen dvě pokrývky a ani jedna nebyla zvlášť tlustá. Nepochybně známka aielské tvrdosti. Když si vzpomněl na studené noci ve stanu, zase se oblékl, až na kabátec a boty, než sfoukl lampy a v černočerné tmě vklouzl pod pokrývky.

Přes to, jak byl unavený, nemohl se přestat převalovat a přemýšlet. Co jen to chtěla Melain položit? Proč moudrým nezáleželo na tom, že ví, že Aviendha je jejich špeh? Aviendha. Hezká žena, i když byla mrzutější než mula s podkovami obroušenými o kamení. Dech se mu zpomalil, myšlenky se mu zamlžily. Měsíc. Příliš dlouho. Neměl na výběr. Čest. Isendra se usmívá. Kadere se dívá. Past. Položit past. Past na koho? Čí past? Pasti. Kdyby tak jen mohl věřit Moirain. Perrin. Domov. Perrin nejspíš plave v...

Se zavřenýma očima se Rand brodil vodou. Krásně chladivou. A tak mokrou. Zdálo se, že si ještě nikdy neuvědomil, jak skvělé mokro je. Zvedl hlavu a rozhlédl se kolem po vrbách, lemujících jeden konec jezírka, a velkých dubech, natahujících silné větve nad vodu, na druhém. Luh. Bylo nádherné být doma. Měl pocit, že byl pryč. Kde, to mu nebylo příliš jasné, ale vlastně na tom nezáleželo. Nahoře v Hlídce. Ano. Nikdy nebyl dál než tam. Chladno a mokro. A samota.

Náhle vzduchem prolétla dvě těla, s koleny pod bradou, a přistála ve vodě s hlasitým šplouchnutím, které ho na chvíli oslepilo. Vytřásl si vodu z očí a zjistil, že se na něj usmívají Elain a Min, jimž nad světle zelenou vodní hladinu vyčnívaly jen hlavy. Dvě tempa by ho dostala blíž k jedné z žen. Dál od té druhé. Nemohl je milovat obě. Milovat? Proč se mu to vynořilo v hlavě? „Ty nevíš, koho miluješ.“

Ve víru vody se prudce otočil. Na břehu stála Aviendha v cadin’soru, a ne v sukni a haleně. Ale nemračila se, jen se na něj dívala. „Pojď do vody,“ vyzval ji. „Naučím tě plavat.“

Melodický smích přitáhl jeho pozornost k druhému břehu. Žena, která tam stála, nahá, se světlou pletí, byla největší kráska, jakou kdy viděl, s velkýma tmavýma očima, z nichž se mu zatočila hlava. Měl dojem, že ji zná.

„Měla bych ti dovolit, abys mi byl nevěrný, dokonce i ve snu?“ promluvila tichým hlasem. Nějak si uvědomoval, aniž se ohlédl, že tam už Elain, Min ani Aviendha nejsou. Tohle začínalo být vážně zvláštní.

Žena ho dlouho jenom zvažovala, v nejmenším si nevšímala jeho nahoty. Pomalu se postavila na špičky, zvedla paže a pak se hladce zanořila do vody. Když se vynořila opět nad hladinu, lesklé černé vlasy vůbec neměla mokré. To ho na chvíli překvapilo. Pak se žena dostala k němu – doplavala, nebo se tam prostě ocitla? – a objala ho pažemi i nohama. Voda byla chladná, její tělo žhavé.

„Mně nemůžeš uniknout,“ zamumlala. Ty tmavé oči byly hlubší než tůně. „Tohle se ti bude líbit natolik, že nikdy nezapomeneš, ať vzhůru, či ve spánku.“

Vzhůru, či...? Všechno se jaksi pohnulo a rozmazalo. Žena se k němu přivinula ještě pevněji a všechno se zase zastavilo. Všechno bylo jako předtím. Jedna část jezírka byla zarostlá rákosím a na druhé straně téměř k vodní hladině sahal porost borovic a kalin.

„Já vím,“ řekl pomalu. Měl dojem, že musí, proč by ji jinak nechal dělat tohle? „Ale já ne... Tohle není správné.“ Snažil se odtáhnout, ale i když ze sebe její paži strhl, ona ji hned měla zpátky.

„Musím si tě poznačit.“ – V jejím hlase byl oheň. „Nejdřív ta měkkosrdcatá Iliena, a teď... Kolik žen máš ve svých myšlenkách?“ Náhle se mu její malé bílé zoubky zabořily do krku.

Rand zavyl, odhodil ji stranou a připlácl si ruku na krk. Prokousla mu kůži. Krvácel.

„Tak takhle se bavíš, když se divím, kam jsi zmizela?“ pronesl jakýsi mužský hlas pohrdlivě. „Proč bych se měl něčeho držet, když ty takhle riskuješ a ohrožuješ náš plán?“

Náhle stála žena na břehu, oblečená v bílém, úzký pas ovinutý širokým opaskem ze spleteného stříbra a ve vlasech barvy půlnoci měla stříbrný půlměsíc a hvězdy. Země za ní se lehce zvedala k háji jasanů. Nepamatoval se, že by jasany už viděl předtím. Žena stála naproti – skvrně. Šedivému, zhoustlému kusu vzduchu o velikosti člověka. Tohle všechno bylo... nějak špatně.

„Riskovat,“ pošklebovala se mu. „Ty se bojíš riskovat stejně jako Moghedien, viď? Plížil by ses kolem jako sama Pavoučice. Kdybych tě nevytáhla z té tvé díry, pořád ještě by ses schovával a čekal na to, co komu upadne.“

„Jestli nedokážeš ovládnout ty své... choutky,“ řekla ta skvrna mužským hlasem, „proč bych se měl s tebou vůbec spojovat? Jestli už musím riskovat, chci větší odměnu než tahat za provázky nějaké loutky.“

„Co tím myslíš?“ zeptala se žena nebezpečně.

Skvrna se zamihotala. Rand poznal, že je to váhání, nejistota, zda nebylo řečeno příliš. A pak náhle byla skvrna pryč. Žena se na něj podívala, on pořád stál po krk ve vodě, podrážděně stiskla rty a zmizela také.

Prudce se probudil. Ležel úplně nehybně a civěl do tmy. Sen. Ale byl to jenom obyčejný sen, nebo něco jiného? Vytáhl ruku zpod pokrývky a sáhl si na krk. Nahmátl otisky zubů i tenoučký pramínek krve. Ať to byl jaký chtěl sen, ona byla v něm. Lanfear. Ji si nevysnil. A toho druhého. Muže. Na rty se mu vkradl studený úsměv. Pasti všude kolem. Pasti na neopatrné nohy. Musím si teď dávat pozor, kam šlapu. Tolik pastí. Všichni je pokládají.

Tiše se zasmál a otočil se, aby se znovu pokusil usnout – a pak ztuhl a zadržel dech. Nebyl v místnosti sám. Lanfear.

Zoufale se natáhl po pravém zdroji. Na okamžik se bál, že ho porazil sám strach. Pak vplul do studeného ticha prázdnoty, naplněné zuřivou řekou síly. Vyskočil na nohy a ohnal se. Lampa prudce vzplála.

Aviendha seděla se zkříženýma nohama u dveří, pusu měla otevřenou a zelené oči jí málem lezly z důlků střídavě při pohledu na lampy a na pouta, pro ni neviditelná, která ji dokonale svírala. Nemohla pohnout dokonce ani hlavou. Jelikož čekal někoho stojícího, tkanivo pout sahalo vysoko nad její hlavu. Okamžitě vlákna vzduchu propustil.

Aviendha se vyškrábala na nohy a v tom spěchu málem ztratila loktuši. „Já... nemyslím, že si někdy zvyknu na...“ Kývla na lampy. „U muže.“

„Už jsi mě viděla používat sílu dřív.“ Z povrchu prázdnoty, jež ho obklopovala, vytékal hněv. Proklouzla do jeho pokoje potmě. Vyděsila ho skoro k smrti. Měla štěstí, že jí neublížil, že ji náhodou nezabil. „Radši by sis na to měla zvyknout. Já jsem Ten, kdo přichází s úsvitem, ať už to chceš přiznat nebo ne.“

„Tohle není součást –“

„Proč jsi tady?“ chtěl vědět chladně.

„Moudré se střídají, aby na tebe dohlížely zvenku. Chtějí v tom pokračovat z...“ Odmlčela se a zrudla.

„Odkud?“ Ona na něj jen hleděla a karmín na jejích tvářích postupně tmavl do šarlatova. „Aviendho, od –?“ Chodí ve snech. Proč ho to nikdy nenapadlo? „Z mých snů,“ řekl chraplavě. „Jak dlouho mě už špehují v mé hlavě?“

Dlouze, ztěžka vydechla. „Neměla jsem ti to prozradit. Jestli to Bair zjistí – Seana říkala, že dneska v noci to bylo příliš nebezpečné. Nerozumím tomu. Já nemůžu vstoupit do snu, aby mi s tím jedna z nich nepomohla. Vím jedině, že dneska to bylo nebezpečné. Proto se střídají u dveří k této střeše. Všechny mají starosti.“

„Pořád ještě jsi mi neodpověděla na otázku.“

„Nevím ani, proč tady jsem,“ zamumlala. „Kdybys potřeboval ochranu...“ Mrkla na svůj krátký nůž a dotkla se jílce. Slonovinový náramek ji zřejmě dráždil. Zkřížila ruce tak, že ho měla v podpaždí. „S tak malým nožem tě moc dobře chránit nemůžu, a Bair říká, že jestli se jen dotknu oštěpu, pokud na mě zrovna nebude někdo útočit, stáhne ze mě kůži a udělá si z ní měch na vodu. Nevím, proč bych se vůbec měla vzdávat spánku, abych tě chránila. Kvůli tobě jsem ještě před hodinou klepala koberce. V měsíčním světle!“

„Tak moje otázka nezněla. Jak dlouho –?“ Prudce se odmlčel. Ve vzduchu cosi ucítil. Něco bylo cítit špatně. Nebo zlem. Mohla to být jen představivost, pozůstatek toho snu. Mohla.

Aviendha zalapala po dechu, když se mu v rukou objevil z plamenů ukutý meč s lehce zakřivenou čepelí poznačenou volavkou. Lanfear jej obvinila, že používá jen desetinu toho, čeho je doopravdy schopen, a přesto většina z té desetiny pocházela z dohadů a pokusů. Neznal ani tu desetinu z toho, čeho byl schopen. Meč však znal.

„Drž se za mnou.“ Když se jen v punčochách plížil z komnaty, na kobercích zcela neslyšně, stačil si uvědomit pouze to, že Aviendha vytahuje nůž z pochvy. Zvláštní bylo, že vzduch nebyl o nic chladnější, než když si šel lehnout. Kamenné stěny nejspíš zadržovaly teplo, protože čím dál šel, tím byla větší zima.

Touhle dobou už museli na své žíněnky zalehnout i gai’šainové. Chodby a komnaty byly tiché a prázdné, většinou osvětlené různě rozloženými lampami, které ještě hořely. Jelikož by tady po zhasnutí nastala tma jako v pytli, některé zůstávaly zapálené. Ten pocit byl stále nejasný, ale nemizel. Zlo.

Náhle se zastavil v širokém průchodu vedoucím do hnědě vydlážděné vstupní haly. Na obou koncích místnosti hořela jedna stříbrná lampa vydávající bledé světlo. Uprostřed místnosti stál vysoký muž s hlavou skloněnou nad ženou, kterou objímal rukama v dlouhých černých rukávech. Žena měla hlavu zvrácenou dozadu, až jí bílá kapuce spadla na záda, zatímco ji muž líbal na hrdlo. Chion měla oči téměř zavřené a na rtech vzrušený úsměv. Po povrchu prázdnoty sklouzly rozpaky. Potom ten muž zvedl poněkud hlavu.

Na Randa se upřely černé oči, příliš velké v hubeném obličeji s propadlými tvářemi, a našpulené rudé rty se otevřely v parodii na úsměv, takže byly vidět ostré zuby. Chion se sesula na podlahu, když se plášť roztáhl a rozvinul do širokých netopýřích křídel. Draghkar ji překročil a bílýma, tak bělostnýma rukama sáhl po Randovi, dlouhé, štíhlé prsty měl zakončené dlouhými drápy. Jeho drápy a zuby však nebezpečné nebyly. Avšak právě draghkarův polibek zabíjel, a hůř.

K prázdnotě pevně přilnula píseň, uspávající, hypnotická. Ta tmavá, kožnatá křídla se napřáhla, aby ho objala, když vykročil kupředu. Ve velkých černých očích se mihlo jakési překvapení těsně předtím, než se silou zrobený meč snesl na draghkarovu lebku, kterou rozrazil až k nosu.

Ocelová čepel by byla uvízla, ale čepel ukutou z ohně Rand z kosti snadno uvolnil, když tvor padal k zemi. Rand chvíli, z hlubin prázdnoty, zkoumal stvoření u svých nohou. Ta píseň. Kdyby předtím nebyl chráněn před city, kdyby nebyl vyrovnaný a vzdálený, ta píseň by mu byla uloupila duši. Draghkar v to rozhodně věřil, když k němu přistoupil tak ochotně.

Kolem něho proběhla Aviendha, přiklekla k Chion a sáhla gai’šain na hrdlo.

„Mrtvá,“ řekla a palcem jí zavřela víčka úplně. „Možná je to tak lepší. Draghkar pozře duši, než pohltí život. Draghkar! A tady!“ Z kleku se na něj zlostně zamračila. „Trolloci u Stojny Imre a teď draghkar tady. Přinášíš do Trojí země neštěstí –“ S výkřikem se vrhla na Chion, když Rand pozvedl meč.

Z čepele meče vylétla tyč pevného ohně, přeletěla nad ní a zanořila se do prsou dalšího draghkara, jenž se v tom okamžiku objevil ve vstupních dveřích. Zplozenec Stínu vzplál jasným plamenem a s pronikavým křikem se vypotácel opět ven. Klopýtal po chodníčku a mával křídly, z nichž kanul oheň.

„Vzbuď všechny,“ řekl Rand klidně. Bojovala Chion? Jak daleko ji zavedla její čest? Stejně by to neznamenalo žádný rozdíl. Draghkarové se zabíjeli snáze než myrddraalové, ale svým způsobem byli mnohem nebezpečnější. „Jestli víš, jak vyvolat poplach, udělej to.“

„Ten gong u dveří –“

„Já to udělám. Vzbuď je. Může jich tu být ještě mnohem víc než dva.“

Aviendha kývla a zmizela cestou, kterou před chvílí přišli, s křikem: „Vzhůru oštěpy! Vstávat a vzhůru oštěpy!“

Rand ostražitě vykročil ze dveří, meč měl připravený a jediná síla ho naplňovala a vzrušovala. Dělalo se mu z ní špatně. Chtělo se mu smát, chtělo se mu vrhnout. Noc byla mrazivá, ale on si chlad téměř neuvědomoval.

Hořící draghkar ležel roztažený na terasové zahradě. Byl cítit hořícím masem a jeho malý ohýnek přidával své světlo k měsíci. O kousek níž na chodníčku ležela Seana, dlouhé šedé vlasy rozhozené do vějíře, a hleděla vzhůru k obloze doširoka otevřenýma, nehybnýma očima. Nůž ležel vedle ní, ale proti draghkarovi neměla šanci.

Právě když Rand zvedl kůží obalenou paličku visící vedle bronzového čtverce gongu, v ústí kaňonu vypukla divoká vřava, křik lidí, vytí trolloků, řinčení oceli a jekot. Rand tvrdě udeřil na gong a jasný zvuk gongu se rozezněl údolím, pak další, a z tuctů úst se nesl křik: „Vzhůru oštěpy!“

Od formanských vozů se ozvalo zmatené volání. Objevily se obdélníky světla, na dvou skříňových vozech, v měsíčním světle bíle zářících, se otevřely dveře. Někdo tam dole rozzlobeně křičel – žena. Rand nepoznal která.

Ve vzduchu nad ním se ozval tlukot křídel. Rand se zavrčením zvedl ohnivý meč. Jediná síla v něm zahořela a na čepeli zaburácel oheň. Snášející se draghkar vybuchl v dešti hořících kousků, které se snášely dolů.

„Na,“ řekl Rhuark. Kmenový náčelník měl tvrdý pohled nad černým závojem. Byl plně oblečen, s puklířem a oštěpy v rukou. Za ním stál Mat, bez kabátce, s obnaženou hlavou, s podolkem jen zpola nacpaným do spodků, nejistě mrkal a oběma rukama svíral oštěp s černým ratištěm.

Rand si vzal od Rhuarka jednu šufu, pak ji však nechal klesnout. Přes měsíc přelétl netopýří stín, pak se snesl níž nad protější stranu kaňonu a zmizel ve stínech. „Tihle jdou po mně. Ať vidí moji tvář.“ Síla v něm proudila. Meč v jeho rukou plál, až se zdálo, že ho ozařuje menší slunce. „Když nebudou vědět, kde jsem, nemůžou mě najít.“ Se smíchem, protože oni nepochopili jeho vtip, se rozběhl za zvukem bojů.

Mat uvolnil oštěp z hrudi trolloka s kančím rypákem, přikrčil se a pátral v měsícem prozářené temnotě u ústí kaňonu po dalším. Světlo spal Randa! Žádná z postav, které viděl se ještě pohybovat, nebyla dost velká na trolloka. Pokaždé mě dostane do nějaké takovéhle zatracené šlamastyky! Zranění tiše sténali. Nejasná postava, o níž si myslel, že je to Moirain, klečela vedle jednoho ze sražených Aielů. Ty ohnivé koule, které házela kolem, byly působivé, skoro tolik jako ten Randův meč, z něhož vyletovaly ohnivé tyče. Meč stále ještě svítil, takže Randa obklopoval kruh světla. Měl jsem zůstat v pokrývkách, to jsem měl udělat. Tady je zatracená zima a nemá to se mnou nic společného! Objevovali se stále další a další Aielové, ženy v sukních přišly pomoci s raněnými. Některé z těch žen nesly oštěpy. Obvykle možná nebojovaly, ale jakmile se bitva dostala až do držby, nestály stranou a nedívaly se.

Vedle Mata se zastavila jedna Děva a sundávala si závoj. V tom nejasném světle nerozeznal její tvář. „Se svým oštěpem tančíš dobře, hráči. Zvláštní dny, když trolloci přicházejí až k Chladným skalám.“ Mrkla na tmavý stín, o němž si myslel, že je to Moirain. „Bez Aes Sedai si mohli vynutit cestu.“

„Na to jich nebylo dost,“ opáčil Mat bez přemýšlení. „Chtěli sem jenom přilákat pozornost.“ Aby ti draghkaři měli volnou ruku a dostali se až k Randovi?

„Myslím, že máš pravdu,“ připustila pomalu. „Ty jsi mezi mokřiňany válečný náčelník?“

Mat si přál, aby byl držel pusu zavřenou. „Jednou jsem o tom četl knihu,“ zabručel a odvrátil se od ní. Zatracené útržky vzpomínek jiných lidí. Třeba budou formani po tomhle ochotní odjet.

Když se však zastavil u vozů, Keille ani Kadereho nebylo nikde vidět. Vozkové se všichni drželi u sebe a dost spěšně si podávali džbánky s něčím, co bylo cítit jako dobrá kořalka, kterou prodávali, vzrušeně si povídali a byli tak podráždění, jako by se trolloci skutečně dostali až k nim. Na schůdcích Kadereho vozu stála Isendra a mračila se do prázdna. I když měla svraštělé obočí, byla za tím mlžným závojem velice krásná. Mat byl rád, že aspoň vzpomínky na ženy jsou jen jeho.

„S trolloky je to vyřízeno,“ řekl jí a opřel se o oštěp tak, aby si ho určitě všimla. Nemá smysl riskovat rozraženou lebku, kdybych z toho aspoň něco neměl. Nedalo mu vůbec žádnou práci mluvit unaveně. „Byl to tvrdej boj, ale teď jsi v bezpečí.“

Isendra se na něj dívala s bezvýraznou tváří a oči se jí v měsíčním světle leskly jako tmavé leštěné kameny. Beze slova se obrátila, zašla dovnitř a práskla za sebou dveřmi. Tvrdě.

Mat si dlouze, znechuceně vydechl a odkráčel od povozů. Co bylo potřeba, aby to na tu ženskou udělalo dojem? Toužil však jen po posteli. Zpátky do pokrývek, a Rand ať si to s trolloky a zatracenými draghkary vyřídí sám. Tomu chlapovi se to snad líbilo. Takhle se smát.

Rand teď přicházel kaňonem a jeho meč ve tmě zářil jako lucerna. Objevila se Aviendha, běžela k němu se suknicemi vykasanými nad kolena, a pak se zastavila. Nechala sukně spadnout, uhladila si je a pak teprve s Randem srovnala krok a přetáhla si šátek přes hlavu. Rand si jí zřejmě nevšiml a ona měla tvář jako kámen. Zasloužili si jeden druhého.

„Rande,“ zavolal jeden ze spěchajících stínů Moiraininým hlasem, jenž byl skoro stejně melodický jako hlas Keille, ale tato hudba byla studená. Rand se obrátil a čekal, a ona zpomalila dřív, než na ni bylo pořádně vidět, takže do kruhu světla vstoupila stejně královsky jako do nějakého paláce. „Záležitosti jsou stále více nebezpečné, Rande. Útok na Stojnu Imre mohl být namířen proti Aielům – sice to není příliš pravděpodobné, ale mohlo tomu tak být – ale draghkaři dnes v noci šli zcela jistě po tobě.“

„Já vím.“ Jen tak. Stejně klidný jak ona, snad chladnější.

Moirain stiskla rty a ruce na suknicích jí ztuhly. Nepotěšilo ji to. „Proroctví je nejvíc nebezpečné, když se ho snažíš přinutit, aby se naplnilo. Copak ses o tom nepoučil v Tearu? Vzor se tká kolem tebe, ale když se ho pokusíš tkát sám, dokonce ani ty ho nedokážeš udržet. Příliš vzor napneš a objeví se tlak. Může se pak uvolnit libovolným směrem. Kdo může říci, jak dlouho potrvá, než se zase usadí a zaměří se na tebe, nebo co se stane předtím?“

„Jasné jako většina tvých vysvětlení,“ prohodil Rand suše. „Co chceš, Moirain? Je pozdě a já jsem utahaný.“

„Chci, aby ses mi svěřil. Myslíš, že už ses naučil všemu, co se naučit lze, a to jsi ze své vesnice pryč teprve něco přes rok?“

„Ne. Všechno jsem se ještě nenaučil.“ Teď mluvil pobaveně. Mat si občas nebyl jist, jestli je ještě při zdravém rozumu, podle toho, jak se tvářil. „Chceš, abych se ti svěřil, Moirain? Tak dobrá. Tvoje tři přísahy ti neumožňují lhát. Řekni mi jasně, že ať ti řeknu cokoliv, nepokusíš se mě zastavit, ani svést z cesty. Řekni, že se mě nepokusíš využít k cílům Věže. Řekni to jasně a přímo, abych věděl, že je to pravda.“

„Neudělám nic, abych tě odvrátila od naplnění tvé sudby. Zasvětila jsem tomu celý život. Ale neslíbím ti, že se budu jenom dívat, jak kladeš hlavu na popravčí špalek.“

„To mi nestačí, Moirain. To mi nestačí. Ale i kdybych se odhodlal ti svěřit, neudělal bych to tady. Noc má uši.“ Kolem se v temnotě pohybovali lidé, ale nikdo nebyl na doslech. „Dokonce i sny mají uši.“ Aviendha si popotáhla šátek, aby jí stínil oči. Dokonce i Aielům zřejmě mohla být zima.

Do světla vystoupil Rhuark, jemuž černý závoj volně visel na krku. „Trolloci měli jen odvrátit pozornost od draghkarů, Rande al’Thore. Bylo jich příliš málo, aby tomu bylo jinak. Myslím, že ti draghkaři šli po tobě. Prašivec si nepřeje, abys žil.“

„Nebezpečí narůstá,“ podotkla Moirain tiše.

Kmenový náčelník se na ni podíval, než pokračoval. „Moirain Sedai má pravdu. Protože draghkaři neuspěli, bojím se, že příště můžeme čekat bezduché, ty, co vy nazýváte šedými muži. Chci kolem tebe umístit oštěpy po celou dobu. K tomuto úkolu se z nějakého důvodu dobrovolně přihlásily Děvy.“

Aviendze opravdu byla zima. Hrbila se a ruce měla strčené v podpaždí.

„Jestli chtějí,“ prohlásil Rand. Pod vším tím ledem zněl trošičku znepokojeně. Mat mu to nedával za vinu. On sám by se do rukou Děv znovu nesvěřil ani za všechno hedvábí na lodích Mořského národa.

„Budou dávat lepší pozor než kdo jiný,“ řekl Rhuark, „když o ten úkol požádaly. Nechci to však nechat jen na nich. Zařídím, aby byli na stráži všichni. Myslím, že to příště budou bezduší, ale to neznamená, že to nemůže být něco jiného. Deset tisíc trolloků místo pár set.“

„A co Shaidové?“ Mat si přál, aby tolik nezaskřípal zuby, když se na něj všichni podívali. Možná si do té doby ani neuvědomili, že tu je. Stejně, proč by to nemohl říci? „Vím, že je nemáš rád, ale jestli si myslíš, že existuje možnost silnějšího útoku, nebylo by lepší mít je tady a ne venku?“

Rhuark zavrčel. Od něj to bylo jako nadávka od většiny ostatních mužů. „Nepřivedu do Chladných skal skoro tisícovku Shaidů, i kdyby přicházel sám Spalovač trávy. A stejně to nemůžu udělat. Couladin a Shaidové při západu slunce sbalili své stany. Konečně je máme z krku. Vyslal jsem běžce, abych se ujistil, že opustí území Taardadů bez toho, aby s sebou sebrali pár koz nebo ovcí.“

Ohnivý meč zmizel z Randových rukou a náhlá nepřítomnost světla byla oslepující. Mat pevně zavřel oči, aby se rychleji přizpůsobil temnotě, ale když je znovu otevřel, měsíční světlo mu pořád příliš nepomáhalo.

„Kudy odešli?“ zeptal se Rand.

„Na sever,“ oznámil mu Rhuark. „Nepochybně se chce Couladin setkat se Sevannou na její cestě k Alcair Dalu, aby ji proti tobě poštval. Mohl by uspět. Jediný důvod, proč položila věneček nevěsty k nohám Suladrikovi a ne jemu, byl ten, že se chtěla vdát za náčelníka kmene. Ale já ti říkal, že od ní můžeš čekat jenom potíže. Sevanna hrozně ráda působí potíže. Nemělo by na tom záležet. Jestli za tebou Shaidové nepůjdou, nebude to žádná velká ztráta.“

„Hodlám odejít do Alcair Dalu,“ prohlásil Rand pevně. „Hned. Omluvím se každému náčelníkovi, který by se cítil dotčen tím, že přišel později, ale nedovolím Couladinovi, aby se tam dostal dřív než já o nic déle, než to bude nezbytné. On se nezastaví u toho, že proti mně poštve Sevannu, Rhuarku. Nemůžu si dovolit dát mu celý měsíc.“

Po chvíli Rhuark promluvil: „Asi máš pravdu. Ty přinášíš změnu, Rande al’Thore. Tedy za východu slunce. Vyberu deset Rudých štítů jako svou čestnou stráž a Děvy ti opatří tvoji.“

„Hodlám odejít, až se na obloze objeví první světlo, Rhuarku. S každým, kdo dokáže udržet oštěp nebo napnout luk.“

„Zvyk –“

„Na mě se žádné zvyky nevztahují, Rhuarku.“ S Randovým hlasem by se daly lámat kameny či chladit víno. „Já musím vytvořit nové zvyky.“ Drsně se zasmál. Aviendha se zatvářila šokovaně, dokonce i Rhuark zaraženě zamrkal. Jen na Moirain to nezapůsobilo, v očích měla stále zvažující pohled. „Někdo by to měl oznámit formanům,“ pokračoval Rand. „Nebudou si chtít nechat ujít jarmark, ale jestli ti vozkové nepřestanou pít, budou příliš opilí, aby zvládli opratě. Co ty, Mate? Jdeš taky?“

Mat rozhodně nehodlal připustit, aby se formani dostali pryč, a s nimi i jeho cesta z Pustiny. „Ó, jdu hned za tebou, Rande.“ Nejhorší na tom bylo, že mu to připadalo správné. Zatracený ta’veren mě zase táhne za sebou! Jak se od něj dokázal odtrhnout Perrin? Světlo, kéž bych teď byl s ním. „Hádám, že jdu.“

Položil si oštěp na rameno a vykročil kaňonem. Pořád byla ještě chvilka, kdy si mohl zdřímnout. Za sebou slyšel Randovo pochechtávání.