Stín se šíří

10 Kámen se drží

Randovi leželi u nohou mrtví Aielani propletení s těly tří velice obyčejných mužů ve velice obyčejných kabátcích a spodcích. Obyčejně vypadající muži, až na to, že bylo zabito šest Aielů, celá stráž, a někteří očividně dřív, než si uvědomili, že se něco děje, a každý z těch obyčejně vypadajících mužů měl v těle nejméně dva aielské oštěpy.

Ale to nebyla ani polovina. Jakmile Rand otevřel dveře, přelil se přes něj ryk bitvy. Mezi krevelovými sloupy se ozýval křik, vytí a řinčení oceli o ocel. Obránci v předpokoji bojovali o život pod pozlacenými svícny proti mohutným postavám v černých osnířích, o hlavu a ramena vyšším než oni. Postavám připomínajícím mohutné muže, ale s hlavami či aspoň obličeji pokřivenými, s rohy a peřím, s čenichy či zobany místo úst a nosu. Trolloci. Pohybovali se na tlapách či kopytech, stejně jako ve vysokých botách, a muže stínali sekerami s podivnými trny, sudlicemi a meči připomínajícími kosy obrácené na špatnou stranu. A s nimi myrddraal, jako hadovitě se pohybující muž v černé zbroji s pletí bílou jako larva, jako smrt stvořená z těla bez krve.

Někde v Kameni se ozval poplašný gong a pak se smrtelnou náhlostí utichl. Ozval se další, pak ještě jeden, jako mosazné hrany.

Obránci Kamene bojovali jako lvi. Byli sice proti trollokům v přesile, ale na zemi leželo mnohem víc lidí než trolloků. Právě když se na ně Rand podíval, myrddraal utrhl holou rukou tairenskému kapitánovi polovinu obličeje a druhou rukou vrazil obránci smrtící černou čepel do hrdla, vyhýbaje se přitom oštěpům obránců jako had. Obránci nyní čelili tvorům, které považovali za výmysly poutníků dobré tak ke strašení dětí. Nervy měli napjaté k prasknutí. – Jeden muž, který ztratil podšitou přilbici, odhodil oštěp a pokusil se uprchnout, ale vzápětí mu těžká trolločí sekera rozrazila lebku jako meloun. Přesto se další muž, který se podíval na myrddraala, dal s křikem na útěk. Myrddraal se mu hadovitě vrhl vstříc. Ve chvilce budou utíkat všichni lidé.

„Mizelče!“ zařval Rand. „Zkus to se mnou, mizelče!“ Myrddraal ztuhl, jako by se nikdy nepohnul, a obrátil k Randovi svůj bledý bezoký obličej. Randem pod tím pohledem projel strach a sklouzl po bublině chladného klidu, která ho obklopovala, když držel saidin. V Hraničních státech měli pořekadlo: „Pohled bezokého je strach.“ Kdysi Rand věřil, že mizelci jezdí na stínech jako na koních a zmizí pokaždé, když se k vám otočí bokem. Ty staré pověry nebyly příliš daleko od pravdy.

Myrddraal se plynule vydal k Randovi a ten přeskočil mrtvé přede dveřmi, aby se mu mohl postavit, a když dopadl, uklouzl v krvi vylité na černý mramor. „Seber se, Kameni!“ křikl přitom. „Kámen se drží!“ To byl válečný pokřik, jejž slyšel oné noci, kdy se Kámen neudržel.

Měl dojem, že z komnaty, kterou právě opustil, zaslechl rozčilený výkřik: „Hlupáku!", ale neměl čas myslet na Lanfear ani na to, co by mohla udělat. To uklouznutí ho málem stálo život. Rudozlatá čepel jen tak tak odrazila myrddraalovu černou, když se snažil znovu získat rovnováhu. „Seber se, Kameni! Kámen se drží!“ Musel udržet obránce Kamene pohromadě, jinak by musel čelit myrddraalovi a dvaceti trollokům sám. „Kámen se drží!“

„Kámen se drží!“ zaslechl kohosi opakovat, a pak dalšího. „Kámen se drží!“

Mizelec se pohyboval plavně jako had, a dojem hada ještě zesilovaly překrývající se šupiny jeho černé zbroje. Ale ani černý chřestýš neútočil tak rychle. Rand měl chvíli co dělat, aby si udržel jeho čepel od svého neozbrojeného těla. Černý kov uměl způsobit rány, které se zanítily a bylo je skoro tak těžké vyléčit jako tu, která ho teď bolela v boku. Pokaždé, když se tmavá ocel ukutá v Thakandaru pod svahy Shayol Ghulu setkala s rudozlatou, s pomocí síly ukutou čepelí, zablýsklo se, jako by v místnosti udeřil blesk, ostré namodrale bílé světlo, z něhož bolely oči. „Tentokrát umřeš,“ zachraptěl myrddraal hlasem připomínajícím zvuky, jaké vydává suché listí, když ho někdo drtí. „Tvé tělo předhodím trollokům a tvé ženy si vezmu já sám.“

Rand bojoval chladně jako obvykle a stejně zoufale. Mizelec svůj meč používat uměl. Pak nadešel okamžik, kdy mohl pořádně udeřit do meče, ne ho jen odrazit. Se zasyčením, jako když led dopadne na rozžhavený kov, rudozlatá čepel projela tou černou. Další ranou Rand srazil bezokému hlavu z ramen. Zabrněly ho paže, jak se musel proseknout kostí. Z pahýlu krku vytryskla fontána atramentově černé krve. Ale myrddraal ještě nepadl. Bezhlavá postava, slepě kolem sebe mávající zlomeným mečem, klopýtala kolem dokola a náhodně sekala do vzduchu.

Když se hlava mizelče skulila na podlahu, zbývající trolloci se také s jekem a kopáním zhroutili a rukama porostlýma hrubou srstí si drásali hlavy. To byla slabost myrddraalů a trolloků. Dokonce ani myrddraalové trollokům nevěřili, a tak se s nimi často jistým způsobem, který Rand nechápal, spojovali. Očividně to zajišťovalo věrnost trolloků, ale ti, kteří byli spojení s myrddraalem, jeho smrt dlouho nepřežili.

Obránci, kteří ještě stáli, nebyl jich ani tucet, na nic nečekali. Po dvou po třech začali oštěpy opakovaně bodat do trolloků, dokud se tito nepřestali hýbat úplně. Někteří srazili i myrddraala, ale ten divoce mával rukama bez ohledu na to, kolikrát byl proboden. Když se trolloci odmlčeli, bylo slyšet sténání a pláč několika málo lidí, kteří zatím přežili svá zranění. Na zemi však přesto bylo víc lidí než zplozenců Stínu. Černý mramor byl kluzký krví, na černém kameni téměř neviditelnou.

„Nechte ho,“ řekl Rand obráncům, kteří se stále snažili dorazit myrddraala. „Už je mrtvý. Mizelci prostě jenom nechtějí přiznat, že jsou mrtví.“ To mu řekl Lan, připadalo mu to tak dávno. Doposud neměl žádný důkaz. „Postarejte se o raněné.“

Obránci, sledující bezhlavý zmítající se trup celý posetý rozšklebenými ranami, se otřásli a vydali se zpátky mumlajíce cosi o číhačích. Tak nazývali v Tearu mizelce, v příbězích určených dětem. Někteří začali hledat mezi padlými lidmi ty, kteří přežili. Ty, již se nedokázali postavit, ponechali stranou, pomáhajíce těm, kdo se na nohy mohli zvednout. Až příliš mnoho lidí zůstalo ležet. Muži spěšně trhali vlastní košile na obvazy, když bylo možné nabídnout jen poslední útěchu.

Teď už nevypadali tak hezky jako předtím tihle Tairenové. Na nyní již nelesklých předních a zadních plátech byly zuby a trhliny a krví nasáklé díry kazily kdysi drahé černozlaté kabátce a spodky. Někteří neměli ani přílby a nejeden se opíral o oštěp, jako by to bylo to jediné, co ho ještě drží na nohou. Možná bylo. Funěli a výraz rozčilení se u nich mísil s nahou hrůzou a otupělostí, která přepadá muže v boji. Nejistě se dívali na Randa – kradmo a ustrašeně – jako by ty tvory z Morny snad sám povolal.

„Otřete si ty oštěpy,“ nařídil jim. „Krev mizelce by rozežrala ocel jako kyselina, kdybyste ji tam nechali dost dlouho.“ Většina ho pomalu poslechla a váhavě použila, co bylo zrovna po ruce, totiž rukávce vlastních mrtvých.

Z chodeb se sem nesly zvuky dalšího boje, vzdálený křik a tlumené řinčení kovu. Už ho poslechli dvakrát. Nadešel čas zjistit, zda to budou dělat i nadále. Rand se k nim obrátil zády a vydal se předpokojem za zvuky bitvy. „Pojďte za mnou,“ rozkázal. Zvedl z ohně ukutou čepel, aby jim připomněl, kdo je, v naději, že mu tato připomínka nevynese oštěp do zad. Ale musel se toho odvážit. „Kámen se drží! Za Kámen!“

Chvíli byly jeho dutě se rozléhající kroky jediným zvukem v komnatě, pak se ozvaly další kroky. „Za Kámen!“ křikl jeden z mužů, a další se k němu přidal: „Za Kámen a pána Draka!“ Rand zrychlil do klusu a vedl svůj zakrvácený voj třiadvaceti obránců hlouběji do Kamene.

Kde byla Lanfear a jakou roli v tomhle hrála? Neměl čas nad tím uvažovat. V chodbách Kamene leželi mrtví muži v kalužích vlastní krve, jeden tady, opodál dva či tři, obránci Kamene, sluhové, Aielové. Také ženy, šlechtičny ve lněných šatech, služebné oděné ve vlně, ležely vedle sebe, jak byly sraženy na útěku. Trollokům nezáleželo na tom, koho zabijí. Je těšilo jen zabíjení samotné. Myrddraalové byli horší. Půllidé se těšili z bolesti a smrti.

O kus dále Tearský Kámen vřel. – Skupinky trolloků běsnily v chodbách, občas je vedl myrddraal, občas byly obludy samy, bojujíce s Aiely či obránci, sekajíce do neozbrojených, pátrajíce po dalších živých k zabití. Rand vedl svůj malý oddíl k útoku na každého zplozence Stínu, na kterého narazili, a mečem prorážel stejně snadno tuhou kůži jako černou kroužkovou zbroj. Jedině Aielové čelili mizelcům beze strachu. Aielové a Rand. Ten nechával projít trolloky, aby se dostal k mizelcům. Občas s sebou myrddraal vzal na smrt tucet či dva trolloků, občas žádného.

Někteří z obránců padli na zem a odmítali se zvednout, ale připojili se k nim Aielové, takže se jejich počet téměř zdvojnásobil. Ze zuřivých šarvátek, které se přesouvaly sem a tam za hrozného křiku a řinčení jako v šílené kovárně, se občas odpojily skupinky mužů. Jiní se zase připojili k Randovi, další utekli, vzápětí byli nahrazeni, až nezůstal nikdo z těch, s kým se vydal ze svého předpokoje. Někdy bojoval Rand zcela sám, nebo běžel chodbou, kde kromě něj a mrtvých nikdo nebyl, za zvuky vzdáleného boje.

Jednou, se dvěma obránci, ve sloupořadí shlížejícím do dlouhé komnaty s mnoha dveřmi, zahlédl Moirain a Lana obklopené trolloky. Aes Sedai stála, držíc hlavu vztyčenou jako nějaká bájná válečná královna, a příšerné postavy kolem ní začínaly hořet – jen aby byly vzápětí nahrazeny dalšími trolloky, kteří sem vbíhali dveřmi po šesti či osmi. Lanův meč se postaral o ty, již unikli Moiraininu ohni. Strážce měl po celém obličeji krev, přesto však proplouval figurami stejně chladně, jako by cvičil před zrcadlem. Pak jeden trollok s vlčím čenichem bodl oštěpem Moirain po zádech. Lan se prudce otočil, jako by měl oči i vzadu na hlavě, a ťal trolloka do nohy nad kolenem. Trollok s vytím upadl, nicméně se mu podařilo vrazit oštěp do Lana a zároveň další útočník strážce neohrabaně zasáhl plochou čepelí své sekery, až se Lanovi podlomila kolena.

Rand nemohl nic dělat, protože v té chvíli se na něj a jeho dva společníky vrhlo pět trolloků s čenichy a kančími kly a beraními rohy a vytlačili lidi ze sloupořadí pouhou početní převahou při prudkém útoku. Pět trolloků by bylo mělo zabít tři lidi bez větších potíží, až na to, že jedním z těch lidí byl Rand s mečem, pro nějž nebyly jejich osníře víc než sukno. Jeden z obránců zemřel a druhý zmizel při pronásledování raněného trolloka, jediného, který z těch pěti přežil. Když se Rand dostal zpátky do sloupořadí, ucítil zezdola pach spáleného masa. Na podlaze ležela velká ohořelá těla, ale po Moirain a Lanovi nebylo ani stopy.

Takový byl boj o Kámen. Takový byl boj o Randův život. Rvačky vznikaly náhle a přesouvaly se dál, nebo na místě utichaly. – S lidmi nebojovali jen trolloci a myrddraalové. S lidmi bojovali i lidé. Po boku zplozenců Stínu bojovali i temní druzi, hrubě odění chlapíci, kteří vypadali jako bývalí vojáci a rváči z krčem. Trolloků se zřejmě báli stejně jako Tairenové, ale pokud mohli, zabíjeli stejně nevybíravě jako jejich hrůzní spojenci. Dvakrát Rand viděl i trolloky rvát se s trolloky. Mohl jenom předpokládat, že nad nimi myrddraalové ztratili kontrolu a trolloky přemohla jejich touha po krvi. Jestli se chtěli zabíjet navzájem, Rand je při tom klidně nechal.

Potom, znovu sám, pátraje po dalších nepřátelích, zahnul za roh a vrazil rovnou do tří trolloků. Každý z nich byl dvakrát širší v ramenou než on a skoro o polovinu vyšší. Jeden z nich, s orlím zobákem čnějícím z jinak vcelku lidského obličeje, právě odsekával paži z mrtvoly tairenské šlechtičny za dychtivého přihlížení druhých dvou, kteří si olizovali čenichy. Trolloci jedli cokoliv, bylo-li to maso. Nedalo se poznat, zda je Rand víc překvapen než oni, ale on se rozhodně vzpamatoval první.

Ten s orlím zobanem šel k zemi s proťatou kroužkovou košilí i břichem. Šermířská figura zvaná Ještěrka v trní by měla zlikvidovat i druhé dva, ale ten první padlý trollok se při pádu ještě hrozivě svíjel a Randovi málem podrazil nohy. Rand se zapotácel a jen škrábl dalšího trolloka, s rozšklebenou vlčí tlamou, který se na něj svalil. Padající trollok Randa přimáčkl pod sebe a znehybnil mu ruku i s mečem. Třetí trollok, jenž zůstal na nohou, zvedl sekeru s trnem vysoko nad hlavu, a kdyby to bylo přes kančí rypák s kly možné, byl by se usmíval. Rand se snažil vymanit zpod ležícího těla a nadechnout.

Kosina rozťala kančí rypák až ke krku.

Čtvrtý trollok vypáčil čepel a ohrnul na Randa pysky své kozlí tlamy. Uši přitiskl vedle rohů. Pak odběhl a ostré paznehty mu na dlaždicích hlasitě cvakaly.

Rand se vytáhl zpod mrtvé váhy napůl omráčeného trolloka. Trollok mě zachránil. Trollok? Po celém těle měl trolločí krev, hustou a tmavou. O kus dál v chodbě, na opačné straně, než kde zmizel trollok s kozí hlavou, se modrobíle zablesklo, jak se na dohled objevili dva myrddraalové bojující spolu s pohyby tak rychlými a plavnými, téměř rozmazanými, jako by neměli v těle žádné kosti. Jeden přinutil druhého ustoupit do další chodby a blesky pohasly. Jsem šílený. Tím to je. Jsem šílený a tohle je celé jen nějaký šílený sen.

„Riskuješ všechno, když tu tak zmateně pobíháš s tím... s tím mečem.“

Rand se obrátil k Lanfear. Znovu vypadala jako dívka o nic starší než on, spíš mladší. Zdvihla si bílé suknice, aby mohla překročit potrhané tělo tairenské urozené paní. Podle výrazu jejího obličeje to klidně mohlo být poleno.

„Postavil sis chýši z větví,“ pokračovala Lanfear, „kde jsi mohl mít lusknutím prstů mramorové paláce. Bez námahy jsi mohl mít jejich životy, i takové, jako jsou trolloci, a oni tě místo toho málem zabili. Musíš se učit. Připoj se ke mně.“

„Tohle byla tvoje práce?“ chtěl vědět Rand. „Ten trollok, co mě zachránil? Ti myrddraalové? To ty?“

Chvíli nad tím uvažovala a pak lehce, lítostivě zavrtěla hlavou. „Kdybych to připsala sobě, čekal bys to ode mne znovu, a to by mohla být tvoje smrt. Nikdo z ostatních si není opravdu jist, na čí straně stojím, a mně se to tak líbí. Otevřenou pomoc ode mne čekat nemůžeš.“

„Čekat od tebe pomoc?“ zavrčel Rand. „Ty mě chceš obrátit ke Stínu. Milými slovíčky nedokážeš, abych zapomněl, co jsi zač.“ Usměrnil a ona narazila na nástěnný koberec tak tvrdě, až zachrčela. Rand ji tam držel, s roztaženými končetinami, na lovecké scéně, půl sáhu nad podlahou, s bílým rouchem roztaženým a přitištěným ke koberci. – Jak to odstínil Egwain a Elain? Musel si vzpomenout.

Náhle přeletěl přes chodbu a narazil do zdi naproti Lanfear, byv přimáčknut něčím jako hmyz, až skoro nemohl dýchat.

Lanfear s dýcháním zřejmě potíže neměla. „Cokoliv dokážeš ty, Luisi Therine, tak já taky. A lépe.“ Jak tu tak byla přibodnuta ke stěně, příliš ji to nevzrušovalo. Odněkud sem dolehl halas bitvy a pak utichl, jak se boj přesunul dál. „Jen tak napůl využíváš nejmenší zlomek toho, čeho jsi schopen využít, a odcházíš od toho, co by ti dovolilo rozdrtit všechny, kdo se postaví proti tobě. Kde je Callandor, Luisi Therine? Stále ve tvé ložnici jako nějaká neužitečná ozdoba? Copak si myslíš, že jen ty sám jím můžeš vládnout, když byl teď vysvobozen? Jestli je tu Sammael, tak si ho vezme a použije proti tobě. Dokonce i Moghedien by ho vzala, jen aby ti zabránila jej použít. A taky by mnoho získala, kdyby ho prodala některému z Vyvolených mužů.“

Vzpíral se tomu, čím ho držela, ale dokázal pohnout jen hlavou, kroutit jí ze strany na stranu. Callandor v rukou Zaprodance. Při tom pomyšlení skoro zešílel strachy a zoufalstvím. Usměrnil, snažil se vydrat zpod toho, čím ho držela, ale vlastně nebylo čemu se vzpírat. Pak to náhle bylo pryč. Rand odskočil od zdi, jak ještě napínal síly, než si uvědomil, že je volný. A to nikoliv díky tomu, co sám udělal.

Podíval se na Lanfear. Stále ještě tam visela, jako by se do ní vší silou opíral vítr. Snažila se ho ukolébat, oklamat ho, aby jí začal důvěřovat. Zaváhal nad prameny, které ji držely. Jestli je zaváže a nechá ji tu, mohla by strhnout půlku Kamene, jak by se snažila osvobodit – pokud by ji nezabili procházející trolloci, považujíce ji za někoho z Kamene. To by mu těžkou hlavu nedělalo – ne smrt Zaprodance – ale pomyšlení na to, že by trollokům zanechal bezmocnou ženu, vlastně kohokoliv, se mu protivilo. Podíval se na její nevzrušený výraz a rychle toto pomyšlení zahnal. Dokud bude moci usměrňovat, nikdo v Kameni jí nedokáže ublížit. Kdyby našel Moirain, aby ji odřízla...

Lanfear za něj znovu rozhodla. Projel jím náraz odseknutých pramenů, když se Lanfear lehce spustila na podlahu. Rand na ni hleděl, jak odstupuje od zdi a klidně si oprašuje suknice. „To přece nemůžeš,“ vyjekl hloupě a ona se usmála.

„Nemusím pramen vidět, abych ho mohla rozmotat, stačí, když vím, co to je a kde. Vidíš, ještě se musíš hodně učit. Takhle se mi líbíš. Vždycky jsi byl na můj vkus příliš tvrdošíjný a sebejistý. Vždycky bylo lepší, když jsi byl trochu nejistý. Takže na Callandor zapomeneš?“

Rand stále váhal. Stál před ním jeden ze Zaprodanců. A neexistovalo naprosto nic, co by mohl udělat. Obrátil se a rozběhl se pro Callandor. Za ním zněl její smích.

Tentokrát neuhýbal z cesty kvůli boji s trolloky či myrddraaly. Nezpomalil divokou cestu vzhůru Kamenem, pokud mu někdo neskočil přímo do cesty. Pak se mečem ukutým z ohně prosekal dál. Spatřil Perrina a Faile, on měl v ruce sekeru, ona mu s noži hlídala záda. Trolloci nějak váhali čelit pohledu Perrinových žlutých očí, stejně jako se jim nelíbila jeho sekera. Rand je bez ohlížení nechal za sebou. Jestli jeden ze Zaprodanců sebere Callandor, nikdo z nich se nedožije východu slunce.

Bez dechu se doškrábal k předpokoji se sloupy a přeskákal mrtvé, již tu stále leželi, obránce i trolloky bez rozdílu, jak spěchal za Callandorem. Rozrazil obě křídla dveří. Meč, jenž není mečem, ležel na svém pozlaceném, drahokamy vykládaném stojanu a zářil světlem vycházejího slunce. Čekal na něj.

Teď, když jej měl na dohled, v pořádku, se mu skoro dělalo špatně, když se jej měl dotknout. Jednou Callandor použil k účelu, k němuž byl původně vytvořen. Jen jednou. Věděl, co ho čeká, zvedne-li jej znovu a použije k natažení tolika síly z pravého zdroje, kolik žádný člověk nedokáže bez pomoci. Propustit radozlatou čepel bylo málem víc, než zvládl. Když meč zmizel, málem jej znovu přivolal zpět.

Zdráhavě překročil mrtvolu šedého muže a potom pomalu položil ruce na jílec Callandoru. Byl chladný jako kus křišťálu, který byl dlouho v temnotě, ale nebyl tak hladký, aby mu v rukou klouzal.

Něco ho přimělo vzhlédnout. – Ve dveřích stál mizelec, váhal, a bledý obličej bez očí měl otočený ke Callandoru.

Rand natáhl ze saidínu. Skrze Callandor. Meč, jenž není mečem, mu v rukou zaplál jasným světlem, jako by Rand držel polední slunce. Naplnila ho síla a udeřila jako pevné kladivo. Špína jím projela jako záplava černoty. V žilách mu pulzoval roztavený kámen. Chlad v jeho útrobách by zmrazil i slunce. Musel to použít, jinak by praskl jako nahnilý meloun.

Myrddraal se otočil, chtěl hned utéci, a náhle se jeho černé odění i zbroj sesypaly na podlahu, zanechávajíce ve vzduchu jen mastná zrnka prachu.

Rand si ani neuvědomil, že usměrňuje, dokud nebylo po všem. Nedokázal by říci, co vlastně udělal, ani kdyby na tom závisel jeho život. Ale pokud držel v rukou Callandor, jeho život nemohlo nic ohrozit. Síla mu bušila v těle jako srdce světa. S Callandorem v rukou by dokázal cokoliv. Síla v něm bušila jako kladivo schopné roztříštit hory. Usměrněný pramínek odvál poletující zbytky myrddraala do předpokoje i s jeho šaty a brněním. Maličký pramínek obojí spálil na uhel. Rand vyšel ze dveří a vydal se na lov těch, kdož přišli uchvátit jej.

Někteří z nich došli až do předpokoje. Před sloupy na druhé straně stál další mizelec a hlouček krčících se trolloků a všichni zírali na popel poletující ve vzduchu, poslední kousíčky myrddraala a jeho šatstva. Při pohledu na Randa s planoucím Callandorem v rukou trolloci zavyli jako zvířata. Mizelec ztuhl na místě hrůzou, zcela neschopen pohybu. Rand nedal nikomu příležitost k útěku. Schválně pomalu k nim přistoupil a usměrnil a z holého černého mramoru pod nohama zplozenců Stínu vyskočily mohutné plameny tak horké, že se sám před nimi musel chránit rukou. Než k nim došel, plameny byly pryč. Na mramoru zůstala jen matná kolečka.

Vydal se zpátky do Kamene, a každý trollok, každý myrddraal, na něhož narazil, zahynul svíjeje se v ohni. Pálil je uprostřed boje s Aiely či Taireny nebo při zabíjení sluhů, kteří se snažili bránit oštěpy či meči, jež vzali mrtvým. Pálil je, když utíkali, buď aby našli další oběti, nebo na útěku před ním. Zrychlil krok, nejdřív do klusu, pak se rozběhl naplno. Hnal se kolem raněných, často ležících bez pomoci, hnal se kolem mrtvých. Ale to nestačilo. Nedokázal se pohybovat dost rychle. I když zabíjel trolloky po celých tuctech, další stále zabíjeli, byť jen cestou za svobodou.

Náhle se zastavil. Stál tu v široké chodbě obklopen mrtvými. Musel něco udělat – něco víc. Síla mu stékala po kostech, čistý výtažek ohně. Něco víc. Síla mu zmrazila morek v kostech. Něco, aby je zabil všechny, všechny najednou. Přelila se přes něj skvrna na saidínu, hora zahnívající špíny hrozící, že pod sebou pohřbí jeho duši. Pozvedl Callandor, natáhl z pravého zdroje a táhl, až měl pocit, že musí vykřičet zmrzlý plamen. Musel je zabít všechny.

Těsně pod stropem, přímo nad jeho hlavou, se začal pomalu točit vzduch, otáčel se stále rychleji a objevily se pruhy červené, černé a stříbrné. Celé to zavířilo a zhroutilo se to do sebe, kypělo to víc a víc, a jak se to otáčelo, zmenšovalo se to a skučelo.

Rand na to hleděl a po tvářích mu stékal pot. Neměl ani ponětí, co to vlastně je, věděl jen, že ho ony řítící se prameny, které ani nedokázal spočítat, s tou hmotou spojují. A hmotu to mělo, protože zatímco se ta věc hroutila do sebe, nabývala stále na váze. Callandor plál stále jasněji, až svítil tak, že na něj nebylo možné pohlédnout. Rand zavřel oči, a světlo jako by se mu propalovalo přes víčka. Síla se mu řítila vstříc, zuřící proud, který hrozil, že strhne vše, co jej tvořilo, do toho víru. Musel to pustit. Musel. Přinutil se otevřít oči, a bylo to jako dívat se na všechny bouře a blesky světa zmáčknuté do velikosti trolločí hlavy. Musel... musel... musel...

Teď. Ta myšlenka proplula jako škodolibý smích okrajem jeho vědomí. Oddělil vlákna, která se z něj řítila, a ta věc pak dál vířila a skučela jako nebozez provrtávající se kostí. Teď.

A zablesklo se, blesky letěly pod stropem napravo nalevo jako stříbrné řeky. Z boční chodby vystoupil myrddraal, a než stačil udělat další krok, zabodlo se do něj půl tuctu pramenů a on se rozletěl na kousky. Další prameny letěly dál a na každé křižovatce chodeb se rozdělily, byvše nahrazovány stále dalšími a dalšími, jak některé každou chvíli vybuchly.

Rand neměl tušení, co to vlastně vytvořil, ani jak to funguje. Dokázal tu jenom stát a třást se, jak ho plnila jediná síla vynucujíc si zároveň, aby byla použita. I kdyby měla zničit jeho. Cítil, jak trolloci a myrddraalové umírají, cítil, jak blesky zabíjejí. – Mohl je zabít všude, kdekoliv na celém světě. Věděl to. S Callandorem mohl udělat cokoliv. A věděl, že kdyby se o to pokusil, zcela jistě by ho to zabilo.

Blesky pohasly, až s posledním zplozencem Stínu zmizely docela. Vířící masa se zhroutila do sebe s hlasitým prásknutím vtahovaného vzduchu. Ale Callandor stále zářil jako slunce. Randa rozechvívala jediná síla.

A byla tam Moirain, o pár kroků dál, a dívala se na něj. Šaty měla v naprostém pořádku, každičký záhyb modrého hedvábí byl na svém místě, ale některé pramínky vlasů jí vyklouzly z účesu. Vypadala unaveně – a zděšeně. „Jak...? To, cos udělal, bych nepovažovala za možné.“ Objevil se Lan, klusal chodbou s mečem v ruce, obličej měl zakrvácený a kabátec úplně potrhaný. Moirain, aniž odtrhla zrak od Randa, mávla rukou a strážce zastavila kousek od sebe. A o hodně větší kus od Randa. Jako by bylo příliš nebezpečné, kdyby se Lan byť jen přiblížil. „Jsi... v pořádku, Rande?“

Rand od ní odtrhl zrak, který mu padl na tělo tmavovlasé dívky, skoro ještě děcka. Ležela na zádech, oči doširoka otevřené a upřené na strop. Živůtek měla ztmavlý krví. Rand se smutně sklonil a odhrnul jí pramen vlasů z obličeje. Světlo, je to jenom dítě. Přišel jsem pozdě. Proč jsem to neudělal dřív? Dítě!

„Zařídím, aby se o ni někdo postaral, Rande,“ řekla laskavě Moirain. „Teď jí pomoci nemůžeš.“

Randovi se ruka na Callandoru třásla tak silně, že jílec skoro neudržel. „S tímhle můžu cokoliv.“ Vlastní hlas mu zněl ochraptěle. „Cokoliv!“

„Rande!“ naléhala Moirain.

Odmítl ji poslouchat. Síla byla v něm. Callandor zaplál a on se stal jedinou silou. Usměrnil, zaměřil prameny do těla dítěte, pátral, zkoušel, klopýtal. Dívka vyskočila na nohy, ruce a nohy nepřirozeně ztuhlé, pohyby trhané.

„Rande, tohle nemůžeš. Tohle ne!“

Dýchej. Musí dýchat. Hrudník dívky se zvedal a klesal. Srdce. Musí tepat. Z rány na hrudi začala vytékat krev, již hustá a tmavá. Žij. Žij, Světlo tě spal! Nechtěl jsem přijít pozdě. Upírala na něj oči již potažené mázdrou. Bez života. Po lících mu začaly bez zábran stékat slzy. „Musí žít! Vyleč ji, Moirain. Já nevím jak. Vyleč ji!“

„Smrt vyléčit nelze, Rande. Ty nejsi Stvořitel.“

Rand, s pohledem upřeným do těch mrtvých očí, vlákna stáhl. Tělo ztuhle spadlo. Tělo. Rand zvrátil hlavu dozadu a zavyl, divoce jako nějaký trollok. Stěny a strop ožehl spletený oheň, jak se v bolesti a zoufalství slepě ohnal.

Podlomily se mu nohy a on propustil saidín, odtlačil ho pryč. Bylo to jako tlačit balvan, jako tlačit pryč život. Síly ho opustily spolu s tou jedinou. Ale špína zůstala, špína stahující ho temnotou dolů. Musel položit Callandor na zem a opřít se o něj, aby se udržel na nohou.

„Ostatní.“ Měl problémy s mluvením, jak ho bolelo v krku. „Elain, Perrin a ostatní? Pro ně už jsem taky přišel pozdě?“

„Nepřišel jsi pozdě,“ pravila klidně Moirain. Ale nepřiblížila se a Lan byl očividně připravený vrhnout se mezi ni a Randa. „Nesmíš –“

„Jsou ještě naživu?“ zařval Rand.

„Jsou,“ ujistila ho.

Rand unaveně, nicméně s úlevou, kývl. Snažil se nedívat na tělíčko děvčátka. Tři dny čekání, aby se mohl radovat z pár ukradených polibků. Kdyby se byl pohnul před třemi dny... Ale v těch třech dnech se naučil věci, které by mohl použít, kdyby si je dal dohromady. Kdyby. Aspoň nebylo pozdě pro jeho přátele. Aspoň pro ně nebylo pozdě. „Jak se sem ti trolloci dostali? Podle mě určitě nevylezli po hradbách jako Aielové, ne když ještě svítilo slunce. Svítí vůbec ještě?“ Potřásal hlavou, aby zahnal mlhu, která mu halila myšlenky. „To je jedno. Trolloci. Jak?“

Tentokrát odpověděl Lan. „Pozdě odpoledne přivázali v docích Kamene osm velkých bárek se zrním. Očividně nikoho nenapadlo se zeptat, proč naložené bárky plují po proudu –“ v hlase se mu ozývalo opovržení „– nebo proč přistávají v Kameni, či proč posádka nechala zavřené poklopy skoro až do západu slunce. A taky dorazil trén vozů – asi přede dvěma hodinami – bylo jich třicet a údajně měly přivážet věci nějakého vznešeného pána z venkova před jeho návratem do Kamene. Když byly odhrnuty plachty, zjistilo se, že jsou taky napěchované půllidmi a trolloky. Jestli se sem dostali ještě nějak jinak, tak to jsem zatím nezjistil.“

Rand znovu kývl a tou námahou se mu podlomila kolena. Náhle tu byl Lan a dal si Randovu ruku kolem ramen, aby ho udržel na nohou. Moirain vzala jeho obličej do dlaní. Zamrazilo ho, ale nebyl to prudký chlad plného léčení, jen mráz, který s sebou odnesl únavu. Většinu únavy. Zárodek zůstal, jako by celý den okopával tabák. Rand se Lanovi vymanil, protože už pomoc nepotřeboval. Lan se za ním ostražitě díval, aby se přesvědčil, že opravdu dokáže stát bez pomoci, nebo si možná strážce nebyl jist, jak nebezpečný Rand je, jak moc je šílený.

„Neudělala jsem to schválně úplně,“ sdělila mu Moirain. „Dneska v noci se potřebuješ prospat.“

Spát. Musel toho tolik udělat, aby mohl spát. Ale jen znovu kývl. Nechtěl, aby mu říkala, co má dělat. Řekl však jen: „Byla tu Lanfear. Tohle ale není její práce. Říkala to, a já jí věřím. Nevypadáš překvapeně, Moirain.“ Překvapila by ji nabídka Lanfear? Překvapilo by ji vůbec něco? „Byla tu Lanfear a já s ní mluvil. Nesnažila se mě zabít a já se nesnažil zabít ji. A ty ani nejsi překvapená.“

„Pochybuji, že bys ji dokázal zabít. Zatím.“ Pohlédla na Callandor, bylo to jen kratičké mrknutí. „Ne bez pomoci. A já pochybuji, že by se ona pokusila zabít tebe. Zatím. O Zaprodancích toho víme málo a o Lanfear ještě méně, ale víme, že Luise Therina Telamona milovala. Říci, že jsi před ní v bezpečí, je příliš silné tvrzení – je toho hodně, čím by ti mohla ublížit, aniž by tě přímo zavraždila – ale já nemyslím, že se tě pokusí zabít, dokud si bude myslet, že by mohla získat Luise Therina Telamona zpátky.“

Lanfear ho chce. Dcera noci, již matky, které na ni věřily jen zpola, používaly ke strašení dětí. Jeho tedy rozhodně děsila. Skoro to stačilo, aby se rozesmál. Vždycky se cítil provinile, když se podíval na jinou ženu než Egwain, a Egwain ho nechtěla, ale dědička Andoru ho chtěla přinejmenším líbat a jedna ze Zaprodanců tvrdila, že ho miluje. Skoro to bylo k smíchu. Lanfear zřejmě žárlila na Elain, na tu světlovlasou padavku, jak jí říkala. Šílenství. Celé to bylo šílené.

„Zítra.“ Vykročil pryč.

„Zítra?“ podivila se Moirain.

„Zítra ti řeknu, co udělám.“ Aspoň část z toho. Z pomyšlení, jak by se Moirain zatvářila, kdyby jí řekl všechno, mu bylo opět do smíchu. Pokud sám všechno věděl. Lanfear mu nevědomky dala skoro poslední kousek skládačky. Dneska v noci učiní ještě jeden krok. Ruka, držící u boku Callandor, se mu roztřásla. S ním dokážu cokoliv. Ještě nejsem šílený. Na to ještě nejsem dost šílený. „Zítra. Dobrou noc vám všem, bude-li Světlo chtít.“ Zítra začne vypouštět jiné blesky. Jiné blesky, které by ho mohly zachránit. Nebo zabít. Ještě nebyl šílený.