Stín se šíří

13 Klevety

Obchod v krčmách šel v Maule neustále dál, stejně jako všechny jiné. Nocí dolů hrkotal po hrbolaté cestě vůz s husami a nádobím. Hučení hlasů se mnohde mísilo s výzvami hudebníků se třemi různými bubínky, dvěma dulcimery a píšťalou s vypouklým koncem, jež vydávala kvílivé trylky. Služebné v tmavých šatech po kolena s límečky po bradu a krátkými bílými zástěrkami pobíhaly mezi přecpanými stolky s několika hliněnými pohárky v rukou, které držely vysoko, aby se vůbec protáhly mezi hosty. Bosí přístavní dělníci v kožených vestách se mísili s chlapíky v kabátcích do pasu upnutých a s muži s holou hrudí, jimž baňaté kalhoty přidržovaly barevné šerpy. Tak blízko přístavu bylo v davu i množství hávů z ciziny. Vysoké límce ze severu a široké límce ze západu, stříbrné řetězy a zvonky na vestách, po kolena vysoké boty i boty do půli stehen, muži s náhrdelníky či náušnicemi, v krajkách na kabátcích a košilích. – Jeden muž se širokými rameny a objemným teřichem měl rozdělenou plavou bradu a další si cosi vtíral do knírů, aby se mu ve světle lamp leskly a kroutily v úzkém obličeji pěkně nahoru. Ve třech rozích šenku se koulely a rachotily kostky a na mnoha stolech stříbro za křiku a smíchu rychle měnilo majitele.

Mat seděl sám zády ke zdi tak, aby viděl na všechny dveře, i když většinou se jen díval do nedotčeného poháru tmavého vína. Ke kostkám se ani nepřiblížil a ani jednou se nepodíval služebné na kotníček. Když byl šenk tak nacpaný, občas někoho napadlo, že si přisedne, ale pozornější pohled na Matův obličej každého hned zahnal, aby se vmáčkl na jinou lavici.

Mat namočil prst do vína a bezcílně si čmáral po stolní desce. Tihle hlupáci neměli ani ponětí, co se dnes večer přihodilo v Kameni. Zaslechl, jak se pár Tairenů zmínilo o nějakých potížích, jen pár slov, která se ztratila v nervózním smíchu. Nevěděli a ani nechtěli vědět. Mat si skoro přál, aby sám nic nevěděl. Ne, přál si, aby věděl mnohem lépe, co se vlastně stalo. Hlavou mu neustále táhly obrazy, proskakovaly děrami, které měl v paměti, a nedávaly smysl.

Bojová vřava kdesi v dálce se, tlumena nástěnnými koberci, odrážela chodbou. Mat chvějící se rukou vytáhl nůž z mrtvoly šedého muže. Šedý muž, a šel po něm. Musel jít po něm. Šedí muži se nepotulovali jenom tak a nezabíjeli náhodně. Mířili na jediný cíl stejně jistě jako šíp. Mat se obrátil k útěku, a to už k němu mířil myrddraal jako černý had s nohama, obličej měl těstovitý a z jeho bezokého pohledu Mata mrazilo až do morku kostí. Na třicet kroků hodil nožem rovnou na místo, kde by mělo být oko. Z této vzdálenosti dokázal trefit díru po suku i menší než oko čtyřikrát z pěti pokusů.

Mizelcův černý meč zavířil, jak téměř nedbale odrazil dýku stranou. Ani na chvíli nezpomalil. „Je čas zemřít, Trubači.“ Jeho hlas zněl jako suché syčení červené zmije, jako varováni před smrtí.

Mat ucouvl. Teď držel nože v obou rukou, i když si nevzpomínal, že by je vytahoval. Ne že by mu nože byly k něčemu proti meči, ale kdyby se snažil utéci, skončil by s tou černou čepelí v zádech stejně jistě, jako že pět šestek poráží čtyři trojky. Přál si mít dobrou hůl. Nebo luk. Rád by viděl, jak tahle obluda odráží střelu z dvouříčského luku. Přál si, aby byl někde jinde. Tady umře.

Náhle se z boční chodby vyřítil tucet trolloků a vrhl se na mizelce ve změti sekajících seker a bodající mečů. Mat na to hleděl v ohromeném úžasu. Půlčlověk bojoval jako černě ozbrojený větrný vír. Víc než polovina trolloků zemřela nebo umírala, než mizelec konečně ležel jako svíjející se hromádka na zemi. Jedna ruka se svírala a mlátila sebou jako umírající had tři kroky od těla, stále svírajíc černý meč.

Trollok s beraními rohy se otočil na Mata, zvedl čenich do vzduchu a zavětřil. Zavrčel na něj, pak zakňučel a začal si olizovat dlouhou ránu, kterou měl v osníři i chlupatém předloktí pod ním. Ostatní právě skončili s podřezáváním hrdel zraněných a jeden vyštěkl několik drsných, hrdelních slov. Bez dalšího pohledu na Mata se všichni trolloci obrátili a odběhli. Kopyta i boty na kamenně podlaze vytvářely duté zvuky.

Běželi směrem od něj. Mat se otřásl. Trolloci ho zachránili. Do čeho ho ten Rand dostal teď? Všiml si, co namaloval vínem – otevřené dveře – a hned malůvku rozzlobeně smazal. Musí se odsud dostat. Musí. A taky cítil, jak ho cosi pobízí, že je čas vrátit se zpátky do Kamene. Rozzlobeně to nutkání zahnal, ale neustále mu bzučelo v hlavě.

Zaslechl útržek hovoru od vedlejšího stolu, kde měl chlapík s hubeným obličejem a nakroucenými kníry řeč v těžkém lugardském přízvuku. „Tak tenhle váš Drak je určitě velkej chlap, to nepopírám, ale na Logaina rozhodně nemá. No, Logain zatáhl do války celej Ghealdan a půlku Amadicie a Altary k tomu. Přiměl zemi pohltit města, co se mu vzepřely, to teda jo. Domy, lidi a všecko. A ten na severu v Saldeii, Maseem? No, povídá se, že přinutil i slunko se zastavit, než porazil vojáky urozenýho pána Bashereho. To je fakt, říkají lidi.“

Mat zavrtěl hlavou. Kámen padl a Rand měl v rukou Callandor, a tenhle pitomec si pořád myslí, že je to další falešný Drak. Znovu načrtl ony dveře. Přejel po nich dlaní, popadl pohár s vínem a pak se zarazil s pohárem v půli cesty k ústům. Skrze hluk zachytil od vedlejšího stolu známé jméno. S pohárem vína v ruce se posunul po lavici blíž ke stolu napravo.

Lidé u toho stolu tvořili onu zvláštní směsici typickou pro krčmy Maule. Dva bosí vojáci v naolejovaných kabátcích na holém těle, jeden s krátkým silným zlatým řetězem na krku. Původně tlouštík s povislou kůží v tmavém cairhienském kabátci s červenými, zlatými a zeleným pruhy na prsou, což mohlo naznačovat, že se jedná o šlechtice, kdyby neměl utržený jeden rukáv. Dost cairhienských uprchlíků spadlo hodně hluboko. Šedovlasá žena v matné tmavomodré s tvrdou tváří, pronikavýma očima a těžkými zlatými prsteny. A mluvčí, chlapík s rozdělenou bradkou a rubínem o velikosti holubího vejce v uchu. Tři stříbrné řetězy zavěšené na mohutné hrudi napínající tmavý, narudlý kabátec, z něj činily kandorského kupeckého mistra. V Kandoru měli totiž kupci cech.

Hovor ustal, a když se Mat zastavil u jejich stolu, všechny oči se otočily k němu. „Slyšel jsem, jak mluvíš o Dvouříčí.“

Muž s rozdělenou bradkou ho rychle přejel pohledem. Neučesané vlasy, napjatý výraz i víno v pěsti, lesklé černé boty, zelený kabátec se zlatými spirálami, otevřený na prsou, aby byla vidět sněhobílá lněná košile, avšak obojí – kabátec i košile – silně pomačkané. Zkrátka přesný obraz mladého urozeného pána bavícího se mezi obyčejnými lidmi. „To mluvil, můj pane,“ řekl tedy vypravěč srdečně. „Říkal jsem, že bych se vsadil, že letos odtamtud nebude žádnej tabák. Ale já mám dvacet košů nejlepšího dvouříčskýho listí, co nad to jemnější není. Později za něj dostanu skvělou cenu. Jestli můj pán chce koš pro vlastní potřebu...“ Zatahal se za jednu špičku plavé bradky a položil si prst vedle nosu. „...tak určitě něco můžu –“

„Takže ty by ses vsadil, co?“ uťal mu Mat tichým hlasem řeč. „Proč letos nebude tabák z Dvouříčí?“

„No, kvůli těm bělokabátníkům, můj pane. Dětem Světla.“

„Co je s bělokabátníky?“

Vrchní kupec se rozhlédl kolem stolu o pomoc. V tom tichém hlase zněl nebezpečný podtón. Námořníci vypadali, že kdyby se odvážili, okamžitě by odešli. Cairhieňan se na Mata zlostně mračil, seděl příliš vzpřímený a kymáceje se uhlazoval si odřený kabátec. Prázdný pohár před ním očividně nebyl první. Šedovlasá žena zvedla svůj pohár k ústům a nad jeho okrajem si Mata pronikavě prohlížela a zvažovala.

Kupci se podařilo i v sedě uklonit a nasadit podlézavý tón. „Povídá se, můj pane, že bělokabátníci odešli do Dvouříčí. Říká se, že jdou po Draku Znovuzrozeným. To je samozřejmě nesmysl, protože pán Drak je tady v Tearu.“ Díval se na Mata, aby zjistil, jak na jeho slova zareaguje. Matův výraz se nezměnil.

„Takový řeči se můžou hodně zvrhnout, můj pane. Možná jsou to jenom prázdný řeči. Protože se taky povídá, že bělokabátníci jdou ještě po nějakým temným druhovi se žlutýma očima. Copak už jsi někdy slyšel o člověku se žlutýma očima, můj pane? Já taky ne. Prázdný řeči.“

Mat položil pohár na stůl a naklonil se k tomu muži blíž. „Koho ještě honí? Podle těch klepů. Draka Znovuzrozeného. Muže se žlutýma očima. Koho ještě?“

Kupci se po obličeji řinuly čůrky potu. „Nikoho, můj pane. O nikom dalším jsem neslyšel. Jen řeči, můj pane. Jen mlácení prázdný slámy, nic víc. Jen obláček kouře, co hned zmizí. Směl bych mít tu čest a věnovat mému pánovi koš dvouříčskýho tabáku? Jako projev uznání... výraz cti, abych...“

Mat hodil na stůl andorskou korunu. „Kup si za ni na mě pití.“

Jak se odvracel, zaslechl od stolu mumlání. „Myslel jsem, že mi podřízne krk. Znáte tyhle panáčky, když jsou nalití vínem.“ To řekl kupec s rozdvojenou bradkou. „Divný mladý muž,“ řekla ta žena. „Nebezpečný. Na takový ty svoje triky nezkoušej, Paetrame.“

„Já si vůbec nemyslím, že je urozený,“ prohlásil jiný muž nedůtklivě. Mat předpokládal, že to byl onen Cairhieňan. Zkřivil rty. Urozený? On by nechtěl být urozený, ani kdyby mu to nabídli. Bělokabátníci ve Dvouříčí. Světlo! Světlo nám pomáhej!

Prodral se ke dveřím a z hromady u zdi vytáhl dřeváky. Neměl tušení, jsou-li to ty, které měl předtím – všechny vypadaly stejně – a navíc mu to bylo jedno. Padly mu na boty.

Venku začalo pršet, k zemi se snášel lehký déšť, díky němuž byla tma ještě hustší. Mat si vyhrnul límec a neohrabaným klusem čvachtal rozblácenými ulicemi Maule kolem rozzářených taveren a dobře osvětlených hostinců a tmavých oken domů. Když u hradby označující vnitřní město bláto ustoupilo dlážděným ulicím, Mat skopl dřeváky, nechal je ležet a hnal se dál. Obránci hlídající nejbližší bránu do Kamene ho nechali beze slova projít. Věděli, kdo to je. Mat doběhl až do Perrinova pokoje a rozrazil dveře. Skoro si nevšiml třísek, které z nich v jednom místě trčely. Perrinovy sedlové brašny ležely na posteli a Perrin do nich cpal košile a ponožky. Zapálenou měl jen jednu svíčku, ale šero mu zřejmě nevadilo.

„Takže jsi to už slyšel,“ řekl Mat.

Perrin pokračoval v práci. „O domově? Ano. Šel jsem hledat něco zajímavýho kvůli Faile. Po dnešní noci jsem ji chtěl víc než dřív dostat...“ Zavrčel, zvuk mu vznikal hluboko v hrdle, až se z toho Matovi zježily vlasy. Znělo to, jako když vrčí rozzlobený vlk. „To je jedno. Slyšel jsem to. Možná to bude stačit.“

Stačit na co? uvažoval Mat. „Ty tomu věříš?“

Perrin na okamžik vzhlédl. V jeho očích se sbíralo světlo svíčky, až zářily žlutě jako leštěné zlato. „Já o tom moc nepochybuju. Je to až moc blízko pravdě.“

Mat nespokojeně přešlápl. „Ví to Rand?“ Perrin jen kývl a vrátil se k balení. „No, a co na to říká?“

Perrin se znovu zastavil a zahleděl se na složený plášť ve svých rukou. „Začal si pro sebe povídat: ‚Říkal, že to udělá. Říkal, že ano. Měl jsem mu věřit.‘ A tak pořád dokola. Nedávalo to smysl. Pak mě popadl za límec a řekl, že musí udělat, ‚co nečekají‘. Chtěl, abych to pochopil, ale já si nejsem jistej, že to chápe sám. Zřejmě mu bylo jedno, jestli odejdu, nebo zůstanu. – Ne, to beru zpátky. Myslím, že se mu ulevilo, že odcházím.“

„Zkrátka on neudělá vůbec nic,“ pravil Mat. „Světlo, s Callandorem by mohl spálit tisíc bělokabátníků! Viděl jsi, co udělal těm zatracenejm trollokům. Ty ale půjdeš, že jo? Zpátky do Dvouříčí? Sám?“

„Leda bys šel se mnou.“ Perrin nacpal plášť do sedlových brašen. „Půjdeš?“

Mat místo odpovědi začal přecházet sem a tam, chvíli měl tvář osvětlenou, chvíli ve stínu, podle toho, jak se otočil. V Emondově Roli byli jeho máma a táta, a také sestry. Bělokabátníci neměli důvod jim ubližovat. Měl takový pocit, že jestli se vrátí, už nikdy neodejde, že ho jeho matka ožení dřív, než se stačí posadit. Ale jestli nepůjde a jestli jim bělokabátníci ublíží... Jak slyšel, bělokabátníkům k tomu stačily klevety. Ale proč by se zrovna o nich měly nějaké klevety šířit? Dokonce i Coplinové, a jací to jsou lháři a potížisti do jednoho, měli jeho tátu rádi. Abella Cauthona měl rád každý.

„Nemusíš chodit,“ poznamenal tiše Perrin. „Co jsem slyšel, tak o tobě se nikdo nezmiňoval. Jen o Randovi a o mně.“

„Ať shořím, já p –“ Nedokázal to vyslovit. Myslet na odchod byla jedna věc, ale říci, že půjde? Hrdlo se mu stáhlo a slova přiškrtilo. „Pro tebe je to snadný, Perrine? Myslím odejít? Ty nic... necítíš? Nic se tě nesnaží zadržet? Neříká ti důvody, proč bys neměl chodit?“

„Stovky, Mate, ale já vím, že to souvisí s Randem a ta’veren. Ty si to nepřiznáš, viď? Stovky důvodů zůstat, ale jeden je všecky převažuje. Bělokabátníci jsou ve Dvouříčí, a jak se mě budou snažit najít, budou ubližovat lidem. Když půjdu, můžu to zastavit.“

„Proč by tě vlastně měli bělokabátníci chtít natolik, aby někomu ubližovali? Světlo, jestli hledají někoho se žlutýma očima, nikdo v Emondově Roli nebude vědět, o kom to vlastně mluví! A jak bys mohl něco zastavit? Další dvě ruce ničemu nepomůžou. Áááá! Bělokabátníci si ukousli víc, než dokážou spolknout, jestli si myslí, že můžou postrkovat lidma z Dvouříčí.“

„Znají moje jméno,“ řekl Perrin tiše. Zalétl pohledem k místu, kde na stěně visela sekera na opasku obtočeném kolem toporu a háčku na zdi. Nebo možná zíral na své kladivo, které bylo opřené o zeď pod sekerou. Mat si nebyl jist. „Můžou najít moji rodinu. A důvody k tomu mají svý vlastní, Mate. Stejně jako mám já svoje. Kdo ví, čí jsou lepší?“

„Ať shořím, Perrine. Ať shořím! Chci j – j – Vidíš? Ani to nedokážu vyslovit. Jako by moje hlava věděla, že to udělám, jestli to řeknu. Nemůžu si to ani vzít do hlavy!“

„Jiný cesty. Už dřív nás poslali po jiných cestách.“

„Jiný cesty ať jdou do háje,“ zavrčel Mat. „Já už mám Randa i Aes Sedai až po krk, jak mě pořád postrkují po těch svých zatracených cestách. Já chci pro změnu jít tam, kam si usmyslím já, a dělat, co chci sám!“ Obrátil se ke dveřím, ale Perrinův hlas ho zastavil.

„Doufám, že tvoje cesta bude šťastná, Mate. Světlo ti pošli hezký holky a hlupáky, co budou chtít hrát.“

„Ó, ať shořím, Perrine. Světlo ti taky pošli, co chceš.“

„Čekám, že pošle.“ Ale při té vyhlídce nemluvil příliš šťastně.

„Vyřídíš tátovi, že jsem v pořádku? A mámě? Vždycky si dělala starosti. A dohlídni na sestřičky. Vždycky mě špehovaly a pak mámě všechno vybrebtaly, ale nechtěl bych, aby se jim něco stalo.“

„Slibuju, Mate.“

Mat za sebou zavřel dveře a vydal se bezcílně chodbami. Jeho sestry, Eldrin a Bodewhin, byly vždycky připravené křičet: „Mami, Mat má zase průšvih, Mat dělá, co by neměl, mami.“ Zvláště Bode. Teď jim bude šestnáct a sedmnáct. Možná se chtějí brzy vdát, už si nejspíš vybraly nějaké hloupé sedláky, i když to ti chudáci ještě nevědí. To je opravdu pryč už tak dlouho? Občas mu to tak nepřipadalo. Občas měl pocit, jako by z Emondovy Role odešel před týdnem, přede dvěma. Jindy jako by uplynula celá léta, na něž si jen matně pamatoval. Vzpomínal si, jak se Eldrin a Bode ušklibovaly, když dostával výprask, ale jejich rysy už neviděl jasně. Obličeje vlastních sester. Ty zatracené díry v paměti, jako díry v životě.

Uviděl proti sobě jít Berelain a proti své vůli se na ni zazubil. Přes všechno to své nafoukané chování to byla žena s velice hezkou postavou. Přiléhavé bílé hedvábí jejího šatu navíc bylo tenké i na kapesník, nemluvě o výstřihu, jenž byl tak hluboký, že odhaloval značnou část dokonalého bledého poprsí.

Rozmáchle jí předvedl svou nejlepší úklonu, elegantní a formální. „Dobrý večer, má paní.“ Ona kolem něj hodlala projít bez ohlédnutí a Mat se rozzlobeně napřímil. „Jsi hluchá, stejně jako slepá, ženská jedna? Já nejsem koberec, abys po mně mohla šlapat, a jasně jsem se slyšel mluvit. Kdybych tě štípl do zadečku, mohla bys mi dát políček, ale dokud to neudělám, očekávám na slušný pozdrav slušnou odpověď!“

První z Mayene se na místě zastavila a prohlédla si ho od hlavy k patě, jako to uměly jenom ženy. Tím pohledem jako by ho svlékla z košile a odhadla jeho váhu, nemluvě o tom, kdy se posledně koupal. Pak se odvrátila a cosi si pro sebe mumlala. Mat zachytil jen: „příliš jako já".

Užasle se za ní díval. Neodpověděla mu ani slovíčkem! Ten obličej, ta chůze, a nos měla tak vysoko, až byl div, že se vůbec dotýká nohama země. Tohle dostane, když mluví s takovými, jako je Berelain a Elain. Urozené dámy, které si myslí, že jste prach pod jejich nohama, pokud nemáte zámek a rodokmen sahající přinejmenším k Artuši Jestřábí křídlo. No, on zná jednu kyprou kuchtičku – kyprou právě tak akorát – která si nemyslí, že je jen prach. Dara mu vždycky tak ožižlávala uši, že...

Zarazil se. Uvažoval zrovna, je-li Dara vzhůru na trochu muchlování. Dokonce uvažoval o koketování s Berelain. Berelain! A to poslední, co řekl Perrinovi. Dej pozor na sestřičky. Jako by se už rozhodl, jako by už věděl, co udělá. Jenže on se ještě nerozhodl. Aspoň ne tak snadno, aby do toho spadl jen tak. Třeba nějaký způsob existuje.

Zalovil v kapse, vylovil zlatku, vyhodil ji do vzduchu, sebral ji a připlácl na hřbet ruky. Poprvé si všiml, že je to tarvalonská marka, a hleděl na plamen Tar Valonu, stylizovaný do tvaru slzy. „Světlo spal všechny Aes Sedai!“ pronesl nahlas. „A spal Randa al’Thora, že mě do toho dostal!“

Sluha ve zlatočerné livreji se zastavil uprostřed kroku a ustrašeně na něj hleděl. Muž nesl stříbrný podnos vysoko naložený svinutými obvazy a nádobkami s mastmi. Jakmile si uvědomil, že ho Mat spatřil, muž nadskočil.

Mat mu hodil zlatou marku na podnos. „Od největšího hlupáka na světě. A ať ji utratíš dobře, za ženský a víno.“

„D – děkuju, můj pane,“ zakoktal sluha ohromeně.

Mat ho tam nechal stát. Největšího hlupáka na světě. Ještě že jsem spravedlivý!