Stín se šíří

46 Závoje

Lidé se tlačili v křivolakých ulicích Calpene poblíž Velkého kruhu. Nad vysoké bílé hradby stoupal kouř z ohňů na vaření. Nakyslý pach kouře a připravovaných pokrmů a dávno nemytého potu těžce visel ve vlhkém ranním vzduchu spolu s dětským pláčem a nejasným šumem hlasů, které se obvykle drží u masy lidí, a dohromady to stačilo přehlušit pronikavé volání racků kroužících ve vzduchu. Krámky v této oblasti byly již dávno uzamčeny železnou mříží přes dveře, a to napořád.

Egeanin se tím obrovským davem znechuceně prodírala pěšky. Bylo strašné, že se pořádek zhroutil natolik, že nemajetní uprchlíci zabrali kruhy a spali na kamenných lavicích. Bylo to stejně špatné jako to, že je jejich vládcové nechávali naprosto hladovět. Měla by cítit radost – tihle zubožení nuzáci nikdy nedokážou vzdorovat corenne, a pak bude nastolen pořádek – ale pohled na to nesnášela.

Většina otrhaných lidí kolem ní vypadala příliš netečně, aby se divila přítomnosti ženy v čistých, udržovaných, modrých jezdeckých šatech, hedvábných, i když jen prostého střihu. V davu se tu a tam objevovali muži a ženy v kdysi slušných šatech, nyní špinavých a pomačkaných, takže možná tolik nevyčnívala. Těch pár, které napadlo, zda snad její šaty neznamenají mince ve váčku, si to rozmyslelo při pohledu na zručnost, s níž ovládala silnou hůl, dlouhou jako byla sama. Stráže, nosítka a nosiče musela dneska nechat doma. Floran Gelb by si jistě uvědomil, že ho takové procesí sleduje. Aspoň že jí šaty s rozstřiženými suknicemi umožňovaly volný pohyb.

Udržet si lasiččího mužíka na dohled nebylo nijak těžké i v této mačkanici, přestože se musela vyhýbat žebřiňákům či vozům, častěji taženým zpocenými muži s holou hrudí než zvířaty. Gelb a sedm osm jeho společníků, rozložitých mužů s hrubými tvářemi, se drsně drali mezi lidmi pronásledováni nadávkami. Ti muži ji rozzlobili. Gelb chtěl zase někoho unést. Od chvíle, co mu poslala zlato, o něž požádal, našel tři ženy, které ty z jejího seznamu připomínaly jen zběžně, a fňukal kvůli každé, kterou odmítla. Nikdy mu neměla zaplatit za tu první ženu, kterou sebral na ulici. Chamtivost a vzpomínka na zlato očividně způsobily, že si nepamatoval, jak ho zároveň sepsula.

Zezadu se ozval křik, což ji přimělo otočit hlavu a pevněji stisknout hůl. Objevil se kousek volného místa, jako vždycky, když došlo na potíže. Na ulici klečel řvoucí muž v potrhaném, kdysi slušném žlutém kabátci a svíral si pravou paži, která se mu ohýbala ve špatném úhlu. Nad ním se ochranitelsky choulila plačící žena v rozervaných zelených šatech a křičela na zahaleného chlapíka, který již mizel v davu.

„Jenom požádal o peníz! Jenom požádal!“ Dav se kolem nich zase sevřel.

Egeanin se zamračeně otočila zpátky. A s kletbou, která přitáhla několik překvapených pohledů, se zastavila. Gelb a jeho společníci zmizeli. Egeanin se protlačila k malé kamenné kašně, kde z tlamy bronzové ryby tryskala voda, vedle vinárny s plochou střechou, hrubě odstrčila dvě ženy nabírající vodu a vyskočila na roubení kašny, nevšímajíc si jejich zlostných nadávek. Odsud viděla nad hlavami lidí. Na všechny strany vedly ulice plné lidí a stáčely se kolem kopce. Zatáčky a bíle omítnuté budovy jí zavazely ve výhledu dál než na sto kroků, ale Gelb za tu chvíli víc ujít nemohl.

Pak ho našla, skrýval se ve dveřích o třicet kroků dál, ale na špičkách vyhlížel dál do ulice. Ostatní potom již bylo snadné najít, opírali se o domy po obou stranách ulice a snažili se, aby si jich nikdo nevšiml. Nebyli u zdí jediní, ale tam, kde se ostatní opírali zdeptaně, z jejich zjizvených tváří se zlomenými nosy čišelo očekávání.

Takže k tomu mělo dojít tady, k tomu únosu. Určitě se jim do toho nebude nikdo plést o nic víc, než když tomu muži zlomili ruku. Ale koho chtějí unést? Jestli Gelb konečně našel někoho z jejího seznamu, mohla odejít a počkat, až jí tu ženu prodá, počkat si na šanci zjistit, jestli a’dam opravdu udrží i další sul’dam kromě Bethamin. Nicméně nehodlala znovu stát před rozhodnutím, zda má nějaké nešťastné ženě podříznout hrdlo nebo ji prodat.

Ulicí ke Gelbovi stoupalo mnoho žen, většina v těch průhledných závojích se spletenými vlasy. Bez dalšího pohledu Egeanin vyloučila dvoje otevřená nosítka s osobními strážemi okolo. Gelbovi pouliční rváči by se nezapletli se skupinkou, která by byla skoro stejně silná jako oni, ani by se neodvážili postavit mečům jen s holými pěstmi. Ať už čekali na kohokoliv, nebude mít s sebou víc než dva tři muže jako doprovod, pokud vůbec, a to ještě neozbrojené. To zřejmě zahrnovalo všechny ženy v dohledu, ať už v hadrech nebo v hrubých venkovských šatech nebo v přiléhavějších šatech, kterým dávaly tarabonské ženy přednost.

Náhle dvě z těch žen, hovořící spolu, když se objevily v zatáčce, zaujaly Egeanin. S vlasy spletenými do cůpků a průhlednými závoji přes obličej vypadaly jako Taraboňanky, ale nějak sem nezapadaly. Jejich tenké, pohoršlivě přiléhavé šaty, jedny zelené, druhé modré, byly hedvábné, ne lněné nebo z jemňoučkého sukna. Takto oděné ženy by měly sedět v nosítkách. Ty nechodily pěšky, zvláště ne tady. A nenosily na ramenou hole jako kyje.

Nevšímajíc si ženy s rudozlatými vlasy, prohlížela si Egeanin tu druhou. Tmavé vlasy měla neobvykle dlouhé, téměř do pasu. A z této vzdálenosti velice připomínala jednu sul’dam jménem Surin. Ale nebyla to ona. Tato žena by Surin nesahala ani po bradu.

Egeanin, tiše si mumlajíc, seskočila z roubení a drala se mezi lidmi směrem ke Gelbovi. S trochou štěstí se k němu jistě dostane včas, aby ho odvolala. Ten hlupák. Ten chamtivý hlupák s lasiččím mozkem!

„Měly jsme si asi najmout nosítka, Nyneivo,“ opakovala Elain a již nejméně posté se divila, jak se tarabonské ženy dokážou bavit, aniž by se jim závoj nezachytával v ústech. Vyplivla látku a dodala: „Teď budeme muset použít tyhle věci.“

Davem k nim mířil chlapík s propadlými tvářemi, když Nyneiva hrozivě potřásla holí. „Ty jsou na tohle.“ Její zlobný pohled mohl napomoci tomu, že muž ztratil zájem. Přehrabovala se v tmavých cůpcích, které jí visely přes rameno, a znechuceně zabručela. Elain nevěděla, kdy si Nyneiva zvykne na to, že nemá svůj silný cop, aby se za něj mohla tahat. „A nohy jsou k chození. Jak máme něco vidět a ptát se, když se necháme nosit kolem jako vepři na jarmark? Cítila bych se v těch pitomých nosítkách jako úplná husa. V každém případě budu raději věřit svýmu úsudku, než mužům, který neznám.“

Elain si byla jistá, že by jim Bayle Domon dokázal opatřit důvěryhodné muže. Mořský národ by to zcela jistě zařídil. Přála si, aby Tanečník na vlnách neodplul, ale velitelka plavby a její sestra dychtily po tom zanést zprávu o Coramoorovi do Dantory a Cantorinu. Dvacet osobních strážců by se jí moc líbilo.

Cítila, jak se jí někdo otřel o váček u pasu. Sevřela váček jednou rukou, otočila se a zvedla hůl. Tlačenice kolem ní se trochu uvolnila, lidé se na ni skoro ani nepodívali, jak do sebe vráželi, ale po případném chmatákovi nebylo ani stopy. Alespoň stále cítila mince uvnitř. Rozhodla se nosit prsten s Velkým hadem i zkroucený kamenný ter’angrial na řemínku kolem krku jako Nyneiva poté, co poprvé málem přišla o měšec. Za pět dní v Tanchiku ztratila váček třikrát. Dvacet strážců by se hodilo. A kočár. Se záclonkami v oknech.

Znovu se dala do pomalého šplhání do kopce vedle Nyneivy a poznamenala: „Tak bychom neměly nosit tyhle šaty. Vzpomínám si na dobu, kdy jsi mne nacpala do šatů venkovské holky.“

„Je to dobrej převlek,“ odsekla Nyneiva stroze. „Splýváme s lidma.“

Elain si tiše odfrkla. Jako by v prostších oděvech nezapadly ještě lépe. Nyneiva by nikdy nepřiznala, že začala mít ráda hedvábí a hezké šaty. Elain si prostě přála, aby to nezacházelo tak daleko. Pravda, všichni je měli za Taraboňanky – přinejmenším dokud nepromluvily – ale i s krajkou lemovaným okrajem výstřihu hned pod bradou si v tomhle přiléhavém zeleném hedvábí přinejmenším připadala méně oblečená než v čemkoliv, co zatím kdy nosila. Rozhodně v tom, co kdy měla na veřejnosti. Nyneiva, na druhou stranu, kráčela po přeplněné ulici, jako by se na ně vůbec nikdo nedíval. No, on se možná nikdo nedíval – tedy rozhodně ne proto, jak jim padly šaty – ale vypadalo to tak.

Kdyby byly v nočních košilích, byly by skoro stejně slušně oblečené. S hořícími tvářemi se snažila přestat myslet na to, jak se jí hedvábí lepí na tělo. Přestaň! Je to dokonale vhodné. Je!

„Neřekla ti ta Amys něco, co by nám mohlo pomoct?“

„Řekla jsem ti všechno, co vykládala.“ Elain si povzdechla. Nyneiva ji držela vzhůru skoro až do rána a nutila ji vyprávět o aielské moudré, která byla včera v noci s Egwain v Tel’aran’rhiodu, a pak začala znovu, než si sedly k večeři. Egwain, s vlasy z nějakého důvodu spletenými do dvou copů a vrhající na moudrou mrzuté pohledy, neřekla skoro nic kromě toho, že Rand je v pořádku a Aviendha na něj dává pozor. Všechno mluvení obstarala bělovlasá Amys. Bylo to přísné kázání o nejrůznějším nebezpečí hrozícím ve světě snů, až měla Elain skoro pocit, jako by jí bylo znovu deset, a Lini, její stará chůva, ji chytila, jak se plíží z postele, aby mohla ukrást bonbony, a následovalo upozornění ohledně soustředění a ovládání toho, co si myslí, když už musí do Tel’aran’rhiodu vstoupit. Jak můžete ovládat to, co si myslíte? „Opravdu jsem si myslela, že Perrin je s Randem a Matem.“ To bylo druhé největší překvapení, po zjevení Amys, neboť Egwain si očividně myslela, že je s ní a s Nyneivou.

„On a ta holka zřejmě odešli někam, kde se může v klidu věnovat kovařině,“ prohlásila Nyneiva, ale Elain zavrtěla hlavou.

„To si nemyslím.“ Ohledně Faile měla silné podezření, a i kdyby měla pravdu jen z polovice, Faile by se nikdy nespokojila s tím být ženou pouhého kováře. Znovu vyplivla závoj. Pitomá věc.

„No, ať je, kde je,“ řekla Nyneiva a zase se přehrabovala v copech, „doufám, že je v pořádku a v bezpečí, ale když není tady, nemůže nám pomoct. Zeptala ses vůbec tý Amys, jestli zná nějaký způsob, jak využít Tel’aran’rhiod k –?“

Davem se protlačil rozložitý, plešatějící muž v hnědém kabátci a snažil se ji obejmout. Nyneiva strhla hůl z ramene a praštila ho do širokého obličeje, až se zapotácel dozadu a držel si nos, který měl zcela jistě zlomený přinejmenším podruhé.

Elain stále ještě nabírala dech k překvapenému zaječení, když ji druhý muž, stejně velký a s hustým knírem, odstrčil, aby dosáhl na Nyneivu. Elain se zapomněla bát. Zuřivě stiskla rty, když se velké ruce dotkly druhé ženy, švihla holí dolů a veškerou silou, na niž se vzmohla, muže udeřila do hlavy. Chlapíkovi se podlomily nohy a on se tím nejuspokojivějším způsobem složil na břicho.

Lidé couvali, nikdo se nechtěl zaplést do potíží někoho jiného. Rozhodně jim nikdo nenabídl pomoc. A Elain si uvědomila, že ji potřebují. Muž, kterého uhodila Nyneiva, byl ještě na nohou a s ústy zkřivenými v úšklebku si olizoval krev, která mu tekla z nosu. Zatínal pěsti, jako by jí chtěl zmáčknout hrdlo. Horší bylo, že nebyl sám. Sedm dalších mužů se rozestoupilo kolem, aby jim zabránilo v útěku, a všichni až na jednoho byli velcí jako ten s rozbitým nosem, měli zjizvené tváře a ruce, které vypadaly, jako by jimi léta roztloukali kamení. Šlachovitý chlapík s úzkým obličejem, zubící se jako nervózní liška, neustále funěl: „Nenechte ji utýct. Ona je zlato, to vám povídám. Zlato!“

Věděli, kdo je. Tohle nebyl pokus o okradení. Chtěli se zbavit Nyneivy a unést dědičku Andoru. Cítila, jak se Nyneiva natahuje po saidaru – pokud by ji tohle nerozzlobilo natolik, aby mohla usměrňovat, tak už nic – a sama se také otevřela pravému zdroji. Vlila se do ní jediná síla, sladká záplava jí naplnila od hlavy k patě. Pár spletených vláken vzduchu kolem každého z nich by ty lotry vyřídila.

Ale neusměrňovala, a Nyneiva také ne. Společně by tyhle chlapíky dokázaly spráskat tak, jak to měly udělat jejich mámy. Ale ony se to neodvážily udělat, leda by neexistovala jiná možnost.

Kdyby byla jedna z černých adžah nablízku, aby na ně viděla, tak se již prozradily září saidaru. Usměrnit i jen tak málo, jako těch pár vláken vzduchu, by je prozradilo černé sestře dokonce ve vedlejší ulici na sto i více kroků dál, jen by to záviselo na její síle a vnímavosti. Právě tohle prováděly posledních pět dní, chodily městem a snažily se vycítit ženu při usměrňování v naději, že je ten pocit přitáhne k Liandrin a ostatním.

Bylo třeba také zvážit lidi okolo. Pár lidí stále procházelo ulicí po obou stranách těsně kolem zdí. Ostatní se motali kolem a začínali si hledat jinou cestu. Jen hrstka uznala, že jsou dvě ženy v nebezpečí, a to i jen tím, že zahanbeně odvraceli oči. Ale kdyby viděli velké muže, jimiž kolem pohazuje něco neviditelného...?

Aes Sedai a jediná síla nebyly v dané chvíli v Tanchiku právě oblíbené, ne když se stále šířily zprávy o Falme i novější příběhy, tvrdící, že Bílá věž podporuje Dračí spřísahance na venkově. Ti lidé by mohli utéci, kdyby viděli používat jedinou sílu. Nebo by se mohli změnit v rozzuřený dav. Dokonce i kdyby se jim s Nyneivou podařilo vyhnout tomu, aby je na místě roztrhali na kusy – o čemž si Elain nebyla jistá, zda to dokážou – nedalo by se to pak nijak zakrýt. Černé adžah by se do západu slunce doslechly o tom, že v Tanchiku jsou Aes Sedai.

Postavily se k sobě s Nyneivou zády a Elain pevně stiskla hůl. Chtělo se jí hystericky rozesmát. Jestli se Nyneiva jenom zmíní o tom, že zase půjdou ven – pěšky – uvidí se, komu se líbí mít hlavu strčenou do vědra s vodou. Přinejmenším nikdo z těch darebáků nevypadal zrovna nadšeně, že by si měl jako první nechat rozbít hlavu jako ten chlapík, co ležel nehybně na dlažebních kamenech.

„Do toho,“ pobízel je mužík s hubeným obličejem a mával rukama. „Do toho! Jsou to jenom dvě ženský!“ Ale sám se do akce příliš nehrnul. „Říkám do toho. Potřebujeme jenom tu jednu. Ona je zlato, povídám vám.“

Náhle se ozvalo hlasité žuchnuti a jeden z trhanů se sesul na kolena a zpola omámeně si ohmatával rozbitou hlavu. Kolem něj proběhla tmavovlasá žena s vážnou tváří v modrých jezdeckých šatech, prudce se otočila a pěstí udeřila dalšího chlapa přes ústa a holí mu podrazila nohy, načež ho při pádu ještě kopla do hlavy.

To, že jim někdo pomohl, bylo překvapivé, natož zdroj té pomoci, ale Elain si nehodlala vybírat. Nyneiva se s řevem vrhla kupředu a Elain také, křičíc: „Kupředu Bílý lev!“ se hnala na nejbližšího otrapu, aby ho srazila, jak nejtvrději a nejrychleji to půjde. Lotr zvedl ruce, aby se chránil, a vypadal bez sebe strachy. „Kupředu Bílý lev!“ zvolala Elain znovu, byl to válečný pokřik Andoru, a muž stáhl ocas mezi nohy a utekl.

Elain, smějíc se proti své vůli, se otočila hledajíc dalšího, koho by mohla zmydlit. Jen dva z mužů ještě neutekli nebo neleželi na zemi. Ten, co mu jako prvnímu Nyneiva zlomila nos, se otočil k útěku a Nyneiva ho naposledy vší silou udeřila přes záda. Ženě s vážnou tváří se nějak podařilo zaplést svou hůl druhému muži mezi paži a rameno, přitáhla si ho blíž a zároveň ho zvedla na špičky. V punčochách by byl o hlavu větší než ona a vážil dvakrát víc, ale ona ho chladně třikrát rychle za sebou udeřila dlaní volné ruky zespodu do brady. Muž vyvrátil oči, ale ještě než dopadl, Elain si všimla, jak se mužík s úzkou tváří zvedá z dlažby. Z nosu mu kapala krev a oči měl skelnaté, ale přesto vytáhl z opasku nůž a vrhl se té cizí ženě na záda.

Elain bez přemýšlení usměrnila. Vzdušná pěst srazila muže i s nožem saltem dozadu. Žena s vážnou tváří se prudce otočila, ale on už se po čtyřech škrábal pryč a vnořil se do davu o kus dál v ulici. Lidé se zastavovali, aby se mohli podívat na podivnou rvačku, i když kromě tmavovlasé ženy nikdo ani nezvedl ruku. Žena sama se nejistě dívala z Elain na Nyneivu a zpátky. Elain napadlo, jestli si všimla toho, jak šlachovitého mužíka srazilo něco neviditelného.

„Máš naše díky,“ řekla Nyneiva trochu bez dechu, když se přiblížila k ženě a narovnala si závoj. „Myslím, že bychom měly odejít. Vím, že civilní hlídka do ulic moc nechodí, ale radši bych tohle nevysvětlovala, kdyby se tu náhodou objevila. Náš hostinec je nedaleko. Připojíš se k nám? Šálek čaje je to nejmenší, co můžeme nabídnout někomu, kdo opravdu zvedl ruku a pomohl někomu jinýmu v tomhle Světlem zatraceným městě. Já se jmenuju Nyneiva a tohle je Elain.“

Žena viditelně zaváhala. Takže si všimla. „To... to bych... ráda. Ano. To bych ráda.“ Při řeči tak nějak šišlala, bylo jí těžko rozumět, ale přesto to bylo jaksi povědomé. Byla to opravdu milá žena. Díky tmavým vlasům, které jí spadaly skoro k ramenům, vypadala její pleť ještě světlejší, než byla ve skutečnosti. Měla maličko tvrdší rysy, aby se dala považovat za krásku. V modrých očích měla přísný výraz, jako by byla zvyklá vydávat rozkazy. Asi byla obchodnice, podle těch šatů. „Já jsem Egeanin.“

Egeanin v nejmenším neváhala odejít s nimi nejbližší boční ulicí pryč. Kolem padlých mužů už se zase tlačili lidé. Elain by čekala, že až se ti lotrové probudí, nebudou mít na sobě nic cenného, snad ani šaty a boty. Moc ráda by věděla, jak zjistili její totožnost, ale nebylo možné jednoho vzít s sebou, aby to zjistily. Odteď s sebou budou rozhodně mít osobní strážce, bez ohledu na to, co Nyneiva řekne.

Egeanin sice možná neváhala, ale určitě byla znepokojená. Elain jí to viděla na očích, jak se proplétaly davem. „Viděla jsi to, že ano?“ zeptala se. Žena klopýtla, což bylo veškeré ujištění, které Elain potřebovala, a ona spěšně dodala: „My ti neublížíme. Určitě ne po tom, jak jsi nám přišla na pomoc.“ Znovu musela vyplivnout závoj. Nyneiva tento problém zřejmě neměla. „Nemusíš se na mě mračit, Nyneivo. Ona viděla, co jsem udělala.“

„To já vím,“ ucedila Nyneiva suše. „A bylo to správný. Ale teď nejsme někde v zámku tvý mámy, z doslechu zvědavejch uší.“ Pokynem ruky zahrnula lidi kolem sebe. S Egeanininou holí a jejich klacky je lidé zeširoka obcházeli. Egeanin řekla: „Větší část řečí, který jsi možná slyšela, není pravda. Vlastně je toho pravda jen málo. Nás se bát nemusíš, ale musíš pochopit, že některé věci tady prostě probírat nemůžeme.“

„Bát se vás?“ Egeanin vypadala užasle. „Ani mě nenapadlo, že bych měla. Budu mlčet, dokud si nebudete chtít promluvit.“ Své slovo dodržela. Šumícím davem šly mlčky celou cestu dolů přes poloostrov ke Dvoru Tří slivoní. Ze všeho toho chození Elain rozbolely nohy.

V šenku i přes časnou hodinu seděla hrstka mužů a žen nad vínem či pivem. Ženu s dulcimerem doprovázel hubený mužík na flétnu, která zněla stejně slabě, jako byl její majitel slabý. Juilin seděl u stolu vedle dveří a bafal z fajfky s krátkou troubelí. Když odcházely, Juilin se ještě nevrátil z nočního pátrání. Elain byla ráda, že pro jednou nemá žádnou novou modřinu nebo šrám. To, co nazýval odvrácenou stranou Tanchika, bylo zjevně ještě drsnější než tvář, kterou město ukazovalo světu. To jediné, čím se přizpůsobil tanchickému oděvu, byla jedna z těch kuželovitých tmavých plstěných čapek, která nahradila jeho plochý slamák a kterou nosil posunutou do týla.

„Našel jsem je,“ řekl, vyskočil z lavice a strhl si čapku z hlavy dřív, než si všiml, že nejsou samy. Přimhouřenýma očima mrkl na Egeanin a lehce se uklonil. Ona to opětovala skloněním hlavy a stejně ovládaným pohledem.

„Našels je?“ vyjekla Nyneiva. „Jsi si jistý? Mluv, chlape. Copak sis spolkl jazyk?“ A ona pořád varovala, že nesmějí mluvit před cizími lidmi.

„Měl bych říct, že jsem našel místo, kde byly.“ Na Egeanin se sice znovu nepodíval, ale slova vybíral velice opatrně. „Ta žena s bílým pramenem ve vlasech mě zavedla k domu, kde přebývá s mnoha dalšími ženami, i když jen pár z nich někdy někdo viděl venku. Místní si mysleli, že to jsou bohaté uprchlice z venkova. Teď jim zůstalo jen pár zbytků jídla ve spíži – dokonce i sluhové jsou pryč – ale z několika věcí bych řekl, že odešly včera pozdě večer nebo v noci. Pochybuju, že se bojí noci v Tanchiku.“

Nyneiva držela hrst cůpků tak pevně, až měla bílé klouby. „Tys byl vevnitř?“ řekla velice vyrovnaným hlasem. Elain měla dojem, že jí chybí jen kousek, a zvedne hůl, kterou měla u boku.

Juilina to zřejmě taky napadlo. S pohledem upřeným na kyj řekl: „Víš moc dobře, že s nimi nikdy neriskuju. Prázdný dům se dá poznat, je to z něj cítit, ať je jak chce velký. Nemůžeš honit zloděje, dokud se nenaučíš vidět jako oni.“

„A co kdybys spustil past?“ Nyneiva skoro syčela. „Zahrnuje to tvý velký nadání pro cítění taky pasti?“ Juilinův tmavý obličej trochu zešedl. Chytač zlodějů si olízl rty, jako by to chtěl vysvětlit nebo se bránit, ale ona ho uťala. „Promluvíme si o tom později, mistře Sandare.“ On na chvíli přesunul pohled na Egeanin. Nyneiva si konečně uvědomila, že tu jsou i další uši. „Řekni Rendře, že si vezmeme čaj v Pokoji padajících kvítků.“

„Komnatě padajících kvítků,“ opravila ji tiše Elain a Nyneiva se na ni zamračila. Juilinova zpráva zanechala starší ženu ve špatné náladě.

Sandar se hluboce poklonil s rozpřaženýma rukama. „Jak přikazuješ, paní Nyneivo, tak já ze srdce rád uposlechnu,“ prohodil suše, vrazil si čapku z tmavé plsti zase na hlavu a odešel. Z jeho zad působivě čišelo rozhořčení. Muselo to být nepříjemné, muset si nechat rozkazovat od někoho, s kým jste se kdysi snažili flirtovat.

„Hlupák!“ zavrčela Nyneiva. „Měly jsme je oba nechat v tairenským přístavu.“

„On je váš sluha?“ zeptala se Egeanin pomalu.

„Ano,“ štěkla Nyneiva, právě když Elain řekla: „Ne.“

Podívaly se na sebe, Nyneiva se stále mračila.

„Možná je, jistým způsobem,“ povzdechla si Elain ve chvíli, kdy Nyneiva zabručela: „Vlastně asi není.“

„Aha... chápu,“ utrousila Egeanin.

Mezi stoly náhle přišustila Rendra, poupě rtů pod závojem rozvité v úsměvu. Elain si přála, aby se tolik nepodobala Liandrin. „A. Dnes ráno vám to tolik sluší. Ty vaše šaty jsou úžasné. Nádherné.“ Jako by žena s medovými vlasy neměla s výběrem látky i střihu tolik společného, co ony. Její vlastní šaty by byly dost červené i pro Cikánku a rozhodně se nehodily na veřejnost.

„Ale zase jste se chovaly hloupě, ano? To je důvod, proč se skvělý pan Juilin zase tolik mračí. Neměly byste mu dělat takové starosti.“ Záblesk v jejích velkých hnědých očích prozrazoval, že Juilin si našel někoho, s kým mohl flirtovat. „Pojďte. Vezmete si čaj v chládku a soukromí, a jestli budete zase muset jít ven, dovolíte mi, abych vám obstarala nosiče a strážné, ano? Hezká Elain by neztratila tolik váčků, kdyby byla dobře strážená. Ale o takových věcech se teď bavit nebudeme. Váš čaj je skoro připravený. Pojďte.“ Museli jste se to naučit, tak to aspoň viděla Elain. Mluvit, aniž jste u toho neustále polykali závoj, jste se museli naučit.

Komnata padajících kvítků, umístěná na konci krátké chodby vedoucí z šenku, byla malá místnost bez oken s nízkým stolkem a vyřezávanými křesílky s červeným čalouněním. Nyneiva a Elain tady jídávaly – s Tomem či Juilinem nebo oběma, když na ně Nyneiva zrovna nebyla rozzlobená. Omítnuté cihlové zdi s dosti realisticky namalovanými slivoněmi a sprškou květů, podle nichž měla komnata jméno, byly dost silné, aby nikdo nemohl poslouchat, co si tu povídají. Elain si prakticky strhla závoj a hodila průhlednou látku na stůl, než se posadila. Dokonce ani tarabonské ženy se nepokoušely s tou věcí jíst a pít. Nyneiva si svůj jen odepjala a odhrnula.

Dokud jim nedonesli občerstvení, Rendra neustále klábosila, od nové švadleny, která by jim mohla ušít šaty podle nejnovější módy z toho nejtenčího hedvábí, jaké si člověk dokázal představit – navrhla Egeanin, aby ji vyzkoušela, a v odpověď se jí dostalo jen vyrovnaného pohledu, což však Rendru ani na okamžik nezbrzdilo – přes to, proč by měly poslechnout Juilina, když je město prostě příliš nebezpečné, aby ženy chodily venku samy, dokonce i za denního světla, po voňavé mýdlo, které by jejich vlasům propůjčilo ten nejjemnější lesk. Elain občas napadlo, jak ta žena může vést úspěšný hostinec, když zřejmě nemyslí na nic jiného než na své vlasy a šaty. To, že takový podnik vedla, bylo jasné, Elain jen zajímalo, jak to dělá. Ovšem, nosila hezké šaty, jen ne zcela vhodné. Sluha, který jim na podnose přinesl čaj, šálky z modrého porcelánu a koláčky, byl ten stejný štíhlý tmavooký mladík, jenž Elain neustále doléval oné svízelné noci. A zkusil to znovu, a víc než jednou, i když si Elain v duchu přísahala, že se již nikdy nenapije, ani doušek. Byl to hezký muž, ale ona na něj vrhla svůj nejstudenější pohled, takže švihák ještě rád odchvátal z místnosti.

Egeanin vše tiše sledovala, dokud neodešla také Rendra. „Nejste takové, jak jsem čekala,“ řekla pak a zvláštním způsobem držela šálek špičkami prstů. „Hostinská žvaní hlouposti, jako byste byly její sestry a navíc stejně hloupé, a vy jí to dovolíte. Ten tmavý muž – myslím, že je to nějaký sluha – si z vás utahuje. A ten mladý sloužící na vás civí s otevřeným hladem v očích, a vy to dovolíte. Vy jste... Aes Sedai, že ano?“ Aniž čekala na odpověď, přenesla pronikavý pohled modrých očí na Elain. „A ty jsi... Ty jsi urozené krve. Nyneiva hovořila o paláci tvé matky.“

„Takové věci se v Bílé věži příliš nepočítají,“ sdělila jí Elain lítostivě a rychle si z brady smetla drobečky z koláče. Byl to velice kořeněný koláček, téměř ostrý. „I kdyby se tam šla učit královna, musela by drhnout podlahy jako kterákoliv jiná mladší novicka, a skákat, jak jí řeknou.“

Egeanin pomalu kývla. „Takže takhle vládnete. Tím, že ovládáte vládce. Je... tak... cvičeno hodně královen?“

„Co já vím, tak žádná.“ Elain se zasmála. „I když je naší andorskou tradicí, že tam dědička jde. Ale chodí tam hodně šlechtičen, i když ty obvykle nechtějí, aby se to vědělo, a většina odejde, aniž by vůbec dokázala vycítit pravý zdroj. Tohle byl jen příklad.“

„Ty jsi taky... šlechtična?“ zeptala se Egeanin a Nyneiva si odfrkla.

„Moje máma byla ze statku a můj táta pásl ovce a pěstoval tabák. Tam, odkud pocházím, se jen málokdo obejde bez vlny a tabáku na prodej. Co tvoji rodiče, Egeanin?“

„Můj otec byl voják a matka je... důstojník na lodi.“ Chvíli usrkávala neslazený čaj a prohlížela si je. „Vy někoho hledáte,“ pronesla nakonec. „Ty ženy, co o nich mluvil ten tmavý muž. Já trochu obchoduji s informacemi, kromě jiných věcí. Mám své jisté zdroje, které mi dodávají zprávy. Třeba mohu pomoci. Nic bych si neúčtovala, jen bych chtěla, abyste mi sdělily víc věcí o Aes Sedai.“

„Už jsi nám pomohla až dost,“ řekla Elain spěšně, když si vzpomněla, jak Nyneiva skoro všechno vybrebtala Baylemu Domonovi. „Já jsem vděčná, ale víc přijmout nemůžeme.“ Prozradit této ženě něco o černém adžah a zatáhnout ji do toho nevědomky bylo nemyslitelné. „To opravdu nemůžeme.“

Nyneiva, přichycená s pootevřenými ústy, se na ni zlostně zamračila. „Chtěla jsem říct to stejný,“ řekla bezvýrazně, a pak veseleji pokračovala. „Naše vděčnost se ale určitě vztahuje na odpovědi na otázky, Egeanin. Pokud to dokážeme.“ Určitě tím myslela, že existuje mnoho otázek, na které odpovědi neznají, ale Egeanin to vzala jinak.

„Ovšem. Nebudu pátrat po tajných záležitostech vaší Bílé věže.“

„Zřejmě se o Aes Sedai dost zajímáš,“ podotkla Elain. „Tu schopnost v tobě necítím, ale třeba by ses mohla naučit usměrňovat.“

Egeanin málem upustila porcelánový šálek. „To... se dá naučit? To jsem ne... ne. Ne, nechci se to... naučit.“

Její rozčilení Elain rozesmutnilo. Dokonce i mezi lidmi, kteří se Aes Sedai nebáli, se jich příliš mnoho děsilo mít něco společného s jedinou silou. „Co vlastně chceš vědět, Egeanin?“

Než mohla žena promluvit, zaťukání na dveře následoval Tom, který vstoupil v sytě hnědém plášti, který začal nosit, když šel ven. Hnědý plášť rozhodně přitahoval méně pozornosti než kejklířský, záplatami pokrytý kus oděvu. Vlastně takhle vypadal docela důstojně, s hřívou bílých vlasů, i když by si je měl lépe učesat. Elain si ho představila mladšího a uvědomila si, že chápe, co na něm upoutalo její matku. To však neomlouvalo, že odešel. Rychle vyhladila vrásky, než si Tom stačil všimnout, jak se mračí.

„Slyšel jsem, že nejste samy,“ prohodil, a ostražitý pohled, který vrhl na Egeanin, byl téměř stejný jako ten Juilinův. „Ale myslel jsem, že byste třeba chtěly slyšet, že dnes ráno děti Světla obklíčily panaršin palác. V ulicích to přímo vře. Zdá se, že urozená paní Amathera má být zítra uvedená do úřadu panarchy.“

„Tome,“ řekla Nyneiva unaveně, „pokud tahle Amathera není ve skutečnosti Liandrin, tak je mi fuk, jestli se stane panarchou, králem i vědmou celýho Dvouříčí dohromady.“

„Zajímavá věc,“ pokračoval klidně Tom kulhaje ke stolu, „je, že se povídá, že shromážděni odmítlo Amatheru zvolit. Odmítlo. Tak proč ji uvádějí do úřadu? Zvláštní věci jsou hodný pozornosti, Nyneivo.“

Když si začal sedat, Nyneiva tiše prohodila: „Vedeme tu soukromý rozhovor, Tome. Jsem si jistá, že v šenku ti bude příjemněji.“ Usrkla čaje a hleděla na něj přes okraj šálku. Jasně čekala, že odejde.

Tom se zapýřil a narovnal se, aniž byl dosedl, ale hned neodešel. „Ať už shromáždění změnilo názor nebo ne, tohle nejspíš vyvolá nepokoje. V ulicích pořád věří, že Amatheru odmítli. Jestli už musíte jít ven, nemůžete jít samy.“ Díval se na Nyneivu, ale Elain měla dojem, jako by jí chtěl položit ruku na rameno. „Bayle Domon je zalezlej v tý díře u přístavu a balí svý věci pro případ, že by musel utíkat, ale souhlasil, že zařídí padesát vybranejch chlapů, tuhých chlapíků, co jsou zvyklí se prát a umějí to s nožem nebo mečem.“

Nyneiva otevřela ústa, ale Elain ji uťala. „Jsme ti vděčné, Tome, tobě i panu Domonovi. Prosím, řekni mu, že jeho laskavou a velkorysou nabídku přijímáme.“ Pohlédla Nyneivě do upřených očí a pak významně dodala: „Rozhodně bych nechtěla, aby mě někdo unesl na ulici za denního světla.“

„Ne,“ souhlasil Tom. „To bychom nechtěli.“ Elain měla dojem, že napůl připojil „dítě", a tentokrát se jejího ramene dotkl, rychle ji pohladil. „Vlastně,“ promluvil ještě, „ti muži už čekají venku na ulici. Snažím se najít kočár. Ta nosítka jsou příliš zranitelná.“ Zřejmě si uvědomoval, že zašel příliš daleko, když Domonovy muže přivedl, než souhlasily, nemluvě o řeči o kočáru, aniž by se nejdřív alespoň zeptal, ale čelil jim jako vlk zahnaný do kouta, huňaté obočí svraštělé. „Já bych... osobně... litoval, kdyby se vám něco stalo. Kočár tu bude, jakmile najdu spřežení. Jestli se vůbec nějaký dá najít.“

Nyneiva, s rozšířenýma očima, se málem třásla, jak se nemohla rozhodnout, jestli mu má či nemá vyhubovat tak, že na to nikdy nezapomene, a Elain by k tomu sama ochotně přidala menší připomínku. O trochu menší. Dítě, no tedy!

Tom využil jejich váhání a rozmáchle se jim uklonil tak, že by se to hodilo do jakéhokoliv paláce, a odešel, dokud mohl.

Egeanin položila šálek a ohromeně na ně zírala. Elain předpokládala, že Aes Sedai nejspíš neprokazují zrovna čest, když dovolily, aby je Tom zastrašil. „Už musím jít,“ prohlásila jejich návštěvnice, vstala a u stěny si vzala svou hůl.

„Ale ani ses na nic nezeptala,“ namítala Elain. „Přinejmenším ti dlužíme odpovědi na tvé otázky.“

„Někdy jindy,“ řekla Egeanin po chvíli. „Je-li to dovoleno, přijdu někdy jindy. Musím se o vás dozvědět víc. Nejste takové, jak jsem čekala.“ Ujistily ji, že může přijít kdykoliv, že budou tady, a snažily se ji přesvědčit, aby tu zůstala déle, aspoň dokud nedopije čaj a nedojí koláčky, ale ona trvala na tom, že musí odejít hned.

Nyneiva ji doprovodila ke dveřím a s rukama v bok se obrátila. „Unést tě? Jestli jsi nezapomněla, Elain, tak jsem to byla já, koho se ti chlapi snažili sebrat!“

„Aby tě dostali z cesty a mohli chytit mě,“ prohlásila Elain. „Jestli jsi to nezapomněla, tak já jsem dědička Andoru. Máti by z nich udělala boháče, aby mě dostala zpátky.“

„Možná,“ zamumlala Nyneiva pochybovačně. „No, aspoň neměli nic společnýho s Liandrin. Ta sebranka by neposlala bandu lumpů, aby se nás pokusili nacpat do pytle. Proč muži pořád dělají něco bez ptaní? Copak jim to, že jim rostou chlupy na prsou, vysává mozek?“

Náhlá změna tématu Elain nezmátla. „Aspoň si nemusíme dělat starosti s hledáním osobní stráže. Souhlasíš, že je nutně potřebujeme, i když Tom překročil svou pravomoc?“

„No, asi ano.“ Nyneiva nesmírně nerada připouštěla, že se zmýlila. Například když si myslela, že ti muži šli po ní. „Elain, uvědomuješ si, že pořád nemáme nic než prázdný dům? Jestli Juilin – nebo Tom – uklouznou a nechají se chytit... Musíme černé sestry najít, aby to netušily, jinak nikdy nebudeme mít šanci, že je vysledujeme k tý věci, co je nebezpečná pro Randa.“

„Já vím,“ řekla Elain trpělivě. „Už jsme to probraly.“

Starší žena se zamračila do prázdna. „Pořád nemáme ani náznak toho, co to vlastně je, nebo kde.“

„Já vím.“

„I kdybychom sebraly Liandrin a ty ostatní právě teď, nemůžeme to nechat válet se někde tam venku a čekat, až to najde někdo jiný.“

„To já vím, Nyneivo.“ Elain si připomněla, že musí být trpělivá, a tak ztišila hlas. „Najdeme je. Musí jim něco uklouznout, a díky Tomovým řečem, Juilinovým zlodějům a námořníkům Bayleho Domona se o tom dozvíme.“

Nyneiva se teď mračila zamyšleně. „Všimla sis Egeanininých očí, když se Tom zmínil o Domonovi?“

„Ne. Myslíš, že ho zná? Proč by to neřekla?“

„To nevím,“ zabručela Nyneiva podrážděně. „Tvář se jí nezměnila, ale v očích... Překvapilo ji to. Ona ho zná. Ráda bych věděla, co –“ Někdo tiše zaklepal na dveře. „To k nám přijde na návštěvu každej v Tanchiku?“ zavrčela a prudce otevřela dveře.

Rendra sebou při pohledu na Nyneivinu tvář trhla, ale okamžitě se jí na rty vrátil její vždypřítomný úsměv. „Odpusťte, že vás ruším, ale dole se na vás ptá jedna žena. Ne jménem, ale popsala vás, jak tu stojíte. Říká, že si myslí, že vás zná. Je...“ To poupě rtů se jí stáhlo v lehkém zamračení. „Zapomněla jsem se jí zeptat na jméno. Dnes ráno jsem jako nemoudrá koza. Je to dobře oblečená žena, ani ne ve středních letech. Není z Tarabonu.“ Lehce se zachvěla. „Vážná žena, myslím. Když mě poprvé uviděla, podívala se na mě jako moje starší sestra, když jsme byly malé, a ona myslela na to, jak mi z copů udělá vrabčí hnízdo.“

„Nebo nás ony našly první?“ prohodila Nyneiva tiše.

Elain sáhla po pravém zdroji dřív, než na to pomyslela, a pocítila nesmírnou úlevu, že ještě může, že ji neodstínily. Byla-li ta žena dole černá adžah... Ale pokud byla, proč by se ohlašovala dopředu? Přesto si přála, aby i Nyneivu obklopila záře saidaru. Kdyby tak jenom starší žena dokázala usměrňovat, aniž by byla rozzlobená.

„Pošli ji dál,“ řekla Nyneiva, a Elain si uvědomila, že si svůj nedostatek velice dobře uvědomuje a bojí se. Když se Rendra obrátila k odchodu, Elain začala splétat vlákna vzduchu, silná jako lodní lana, připravená ke spoutání, a vlákna ducha, aby druhou ženu odstínila. Pokud tato žena bude byť jen maličko připomínat některou z jejich seznamu, jestli se pokusí usměrnit byť jen jiskřičku...

Ženu, jež vstoupila do Komnaty padajících kvítků v mihotavém rouchu z černého hedvábí neznámého střihu, Elain nikdy předtím neviděla, a určitě nebyla na seznamu žen, které odešly s Liandrin. Tmavé vlasy, které jí spadaly na ramena, rámovaly chladnou hezkou tvář s velkýma tmavýma očima a hladkými lícemi, ale ne s onou bezvěkostí Aes Sedai. S úsměvem za sebou zavřela dveře. „Odpusťte, ale myslela jsem, že jste –“ Obklopila ji záře saidaru a ona...

Elain pustila pravý zdroj. V těch tmavých očích bylo cosi velitelského, i ve svitu kolem ní, ve slabé záři jediné síly. Byla to ta nejkrálovštější žena, jakou kdy Elain viděla. Teď si Elain uvědomila, že dělá pukrle, zarděla se, že si myslela... Co si myslela? Tak těžko se jí myslelo.

Žena si je chvíli prohlížela, pak spokojeně kývla, doplula ke stolu a usedla na křeslo v jeho čele. „Pojďte blíž, ať na vás obě pořádně vidím,“ vyzvala je rázným hlasem. „Pojďte. Ano. Tak je to správně.“

Elain si náhle uvědomila, že stojí u stolu a shlíží na tu tmavookou zářící ženu. Doufala, že je všechno v pořádku. Na druhé straně stolu Nyneiva tiskla hrst dlouhých tenkých copů, ale na návštěvnici hleděla s přihlouple uchváceným výrazem. Elain bylo do smíchu.

„Asi to, co jsem čekala,“ prohlásila ta cizí žena. „O málo starší než holčičky, a očividně ani zpola vycvičené. Ale silné. Dost silné, aby nadělaly spoustu potíží. Zvláště ty.“ Upřela oči na Nyneivu. „Z tebe by jednou mohlo něco být. Ale ty ses zablokovala, viď? Tohle bychom z tebe měly dostat, i když přitom budeš výt.“

Nyneiva pořád pevně tiskla copy, ale její výraz se změnil z potěšeného, dívčího úsměvu při chvále v zahanbený, s chvějícími se rty. „Mrzí mě, že jsem se zablokovala,“ skoro kňučela. „Bojím se... vší té moci... jediné síly... jak můžu –?“

„Mlč, dokud se tě nezeptám,“ zarazila ji žena pevně a odhodlaně. „A nezačni brečet. Máš velkou radost, že mě vidíš, nesmírnou. Chceš jediné, abys mě mohla potěšit a pravdivě mi odpovědět na otázky.“

Nyneiva důrazně zakývala hlavou a usmála se ještě uchváceněji než předtím. Elain si uvědomila, že to dělá taky. Byla si jistá, že na ty otázky dokáže odpovědět první. Cokoliv, jen aby tuto ženu potěšila.

„Takže. Jste tu samy? Jsou s vámi nějaké další Aes Sedai?“

„Ne,“ odpověděla Elain rychle na první otázku a stejně rychle i na druhou. „Žádné další Aes Sedai s námi nejsou.“ Možná by jí měla říci i to, že vlastně ještě nejsou skutečné Aes Sedai. Ale na to se jí žena nezeptala. Nyneiva se na ni nazlobeně zamračila, rozzuřená, že ji Elain předběhla, a klouby ruky, v níž svírala copy, měla úplně bílé.

„Proč jste v tomto městě?“ ptala se cizí žena dál.

„Lovíme černé sestry,“ vyhrkla Nyneiva a vrhla po Elain vítězoslavný pohled.

Hezká žena se zasmála. „Tak proto jsem dodneška necítila žádné usměrňování. To od vás bylo moudré, že jste se držely při zemi, když je to jedenáct proti dvěma. Tím jsem se vždycky řídila sama. Ať si tu pobíhají jiní hlupáci a stavějí se na odiv. Ty je možné lapit, když to děláte jako pavouk číhající v puklině. Pavouka nikdo neuvidí, dokud není příliš pozdě. Řekněte mi, jak jste ty černé sestry objevily, a co o nich víte.“

Elain ze sebe vysypala všechno soupeříc s Nyneivou, aby byla první. Nebylo toho mnoho. Jejich popis, ter’angrialy, jež ukradly, vraždy v Bílé věži a strach, že je tam víc černých sester, pomoc jednomu ze Zaprodanců v Tearu před pádem Kamene, jejich úprk sem a hledání něčeho, co je nebezpečné pro Randa. „Všechny zůstávaly v domě pospolu,“ dokončila Elain lapajíc po dechu, „ale včera v noci odešly.“

„Zdá se, že jste se dostaly hodně blízko,“ řekla ta žena pomalu. „Velice blízko. Ter’angrial. Vysypte na stůl, co máte v měšcích a v kapsách.“ Ony to udělaly a žena se rychle prohrabala mincemi, šitíčky, kapesníky a podobně. „Máte nějaké ter’angrialy u sebe v pokoji? Angrialy nebo sa’angrialy?“

Elain si byla vědoma zkrouceného kamenného prstenu, jenž jí visel mezi ňadry, ale tak otázka položena nebyla. „Ne,“ odpověděla. V pokoji žádné takové věci nemají.

Žena všechno odstrčila, opřela se v křesle a promluvila napůl k sobě. „Rand al’Thor. Tak tak se nyní jmenuje.“ Obličej se jí zkřivil, jak se na chviličku zamračila. „Nadutý muž, co páchne milosrdenstvím a dobrotou. Je pořád stejný? Ne, nesnažte se odpovídat. Zbytečná otázka. Takže Be’lal je mrtev. Ten druhý mi připadá jako Izmael. Všechna ta pýcha, že byl lapen jen napůl, bez ohledu na cenu – když jsem ho viděla znovu, bylo v něm méně lidského než v komkoliv z nás. Myslím, že zpola věřil, že je sám Veliký pán Temnoty – celé ty tři tisíce let machinací, a nakonec ho uloví necvičený kluk. Můj způsob je lepší. Pomalu, nenásilně, ze stínu. Něco, co ovládne muže, který dokáže usměrňovat. Ano, to bude ono.“ Náhle měla pronikavý pohled a střídavě si je prohlížela. „Takže. Co s vámi.“

Elain trpělivě čekala. Nyneiva měla na vyčkávavě pootevřených rtech hloupý úsměv. Vedle toho, jak se tahala za copy, vypadal obzvlášť hloupě.

„Jste příliš silné, aby to bylo možné jen tak zahodit. Jednou byste mohly být užitečné. Hrozně ráda bych viděla, jak se bude Rahvin tvářit, až se s tebou setká, a ty už nebudeš zablokovaná,“ řekla Nyneivě. „Kdybych mohla, zabránila bych vám v tom pátrání. Škoda, že je nátlak tak omezený. Přesto, s tím málem, co víte, jste příliš pozadu, abyste je mohly ještě dohonit. Asi vás budu muset sebrat později a dohlédnout na váš... výcvik.“ Vstala, a Elain náhle brnělo celé tělo. Jako by se jí třásl mozek. Neuvědomovala si nic jiného než hlas té hezké ženy, hřmící jí v uších jako z velké dálky. „Vezměte si své věci ze stolu, a až je vrátíte, kam patří, nebudete si pamatovat nic, co se tu odehrálo, kromě toho, že jsem sem přišla, poněvadž jsem si myslela, že jste přítelkyně, které znám z venkova. Zmýlila jsem se, dala jsem si šálek čaje a odešla jsem.“

Elain zamrkala a napadlo ji, proč si přivazuje váček k opasku. Nyneiva se mračila na své ruce, jak si upravovala vlastní měšec.

„Milá žena,“ prohodila Elain a mnula si čelo. Začínala ji bolet hlava. „Řekla nám své jméno? Nepamatuji se.“

„Milá?“ Nyneiva zvedla ruku a prudce se zatahala za copy. Civěla před sebe, jako by se jí ruka pohybovala sama od sebe. „Já... myslím, že nám ho neřekla.“

„O čem jsme to mluvily, než přišla?“ Egeanin právě odešla. Co to bylo?

„Pamatuju se, co jsem chtěla říct.“ Nyneiva už měla pevnější hlas. „Musíme najít černý sestry, aby to netušily, jinak nikdy nebudeme mít možnost je sledovat k té věci, co je nebezpečná pro Randa.“

„Já vím,“ řekla Elain trpělivě. Neřekla to už? Ovšemže ne. „Bavily jsme se o tom.“

V klenutých vratech, vedoucích z malého dvorku hostince na ulici, se Egeanin zastavila a prohlížela si muže s tvrdými tvářemi, kteří postávali, bosí a často i s holou hrudí, mezi povaleči na této straně úzké uličky. Vypadali, že dokážou použít zakřivené široké meče, které jim visely u pasu nebo jež měli zastrčené za šerpami, ale žádná z těch tváří jí nebyla povědomá. Pokud byl některý z nich na lodi Bayleho Domona, když ho posílala s jeho lodí do Falme, tak si to nepamatovala. Pokud tam některý z nich byl, tak mohla jedině doufat, že si nespojí ženu v jezdeckých šatech s ženou v brnění, která zajala jejich plavidlo.

Náhle si uvědomila, že má vlhké dlaně. Aes Sedai. Ženy, které dokážou vládnout jedinou silou, a nikoliv způsobně uvázané. Seděla s nimi u stejného stolu a mluvila s nimi. Vůbec nebyly takové, jak čekala. Tuhle myšlenku nedokázala dostat z hlavy. Mohly usměrňovat, a proto byly nebezpečné pro řád a pořádek, a proto musely být bezpečně uvázané – a přesto... Vůbec nebyly takové, jak ji učili. A dalo se to naučit. Naučit! Dokud se dokáže vyhýbat Baylemu Domonovi – ten by ji poznal zcela určitě – měla by být schopna se vrátit. Musí zjistit víc. Víc než kdy jindy musela zjistit víc.

Nevšimla si světlovlasého muže v tanchickém odění, který se choulil před bíle omítnutou vinárnou na druhé straně ulice. Muž ji sledoval pohledem, oči nad ušmudlaným závojem měl modré a hustý knír mu drželo lepidlo, než se vrátil zpátky ke Dvoru Tří slivoní. Nakonec vstal a přešel ulici, nevšímaje si nechutného způsobu, jakým se o něj lidé otírali. Egeanin si ho málem všimla, když se zapomněl natolik, že zlomil tomu hlupákovi ruku. Jeden z urozených, tedy těch, jež v této zemi za urozené pokládali, se snížil k žebrání, a neměl ani tolik cti, aby si otevřel žíly. Nechutné. Třeba by mohl zjistit víc o tom, co má Egeanin za lubem, v tomto hostinci, jakmile si uvědomí, že má víc peněz, než jeho šaty prozrazují.