Stín se šíří

58 Pasti Rhuideanu

Jakmile dveře zmizely, obklopovala ho naprostá temnota, černota táhnoucí se na všechny strany, a přesto viděl. Necítil horko ani zimu, ani přesto, jak byl promočený. Necítil vůbec nic. Jen bytí. Před ním se zvedaly prosté šedé kamenné schody, každý schod tu visel zcela bez opory, klenuly se tak daleko, až se ztrácely z dohledu. Už je jednou viděl, nebo velice podobné. Nějak věděl, že ho dovedou tam, kam potřebuje jít. Rozběhl se nahoru po těch nemožných schodech, a jak na každém jeho bota zanechala mokrý otisk, schod vybledl a zmizel. Ale schody vepředu čekaly, jen ty ho vedly tam, kam musel jít. Tak tomu bylo předtím také.

Udělal jsem je s pomocí síly, nebo existují nějakým jiným způsobem?

Při tomto pomyšlení se šedý kámen pod jeho nohama začal poněkud ztrácet a všechny ostatní schody před ním se začaly rozplývat. Zoufale se na ně soustředil, šedý kámen a skutečný. Skutečný! Rozplývání ustalo. Už však nebyly tak prosté, byly leštěné a okraje měly upravené do jakéhosi módního vzoru, o němž měl dojem, že ho kdesi zahlédl.

Nestaraje se kam – nebyl si jist, zda se odváží o tom nějak uvažovat – se rozběhl, jak nejrychleji uměl, po třech schodech najednou a hnal se nekonečnou temnotou. Zavedou ho, kam chce jít, ale jak dlouho to potrvá? Jak velký náskok Asmodean má? Znali Zaprodanci nějaký rychlejší způsob cestování? To byla ta potíž. Zaprodanci měli veškeré vědomosti. On měl jenom zoufalou potřebu.

Zadíval se dopředu a trhl sebou. Schody se samy upravily pro jeho dlouhý krok, široké mezery mezi nimi teď vyžadovaly, aby skákal přes černotu hlubokou jako... Jako co? Pád tady by nemusel nikdy skončit. Přinutil se nevšímat si těch děr a běžel dál. Ve staré zpola zahojené ráně v boku mu začalo cukat, nejasně si to uvědomoval. Ale jestli si to všechno uvědomoval i přes to, jak byl zahalen v saidínu, tak se rána brzy znovu otevře. Nevšímej si toho. Ta myšlenka proplula přes prázdnotu v jeho nitru. Neodvažoval se prohrát tento závod, ne i kdyby ho to mělo zabít. Copak tyhle schody nikdy neskončí? Jak daleko se již dostal?

Náhle v dálce před sebou spatřil postavu, vypadalo to na muže v červeném kabátci a vysokých červených botách, stojícího na blyštící se stříbrné plošině, která klouzala temnotou. Rand nemusel být blízko, aby si byl jist, že je to Asmodean. Zaprodanec však neutíkal jako nějaký napůl uštvaný venkovský kluk. Jel na té věci, ať to bylo cokoliv.

Rand se zastavil na jednom kamenném schodě. Neměl ponětí, co ta plošina vlastně je, leskla se jako leštěný kov, ale... Schody před ním zmizely. Kus kamene pod jeho nohama začal klouzat kupředu, stále rychleji a rychleji. Ve tváři necítil žádný vítr, který by mu prozradil, že se pohybuje, v té rozlehlé temnotě nic nenaznačovalo pohyb – až na to, že začínal Asmodeana dohánět. Nevěděl, jestli to dělá s pomocí síly, prostě se to tak nějak stalo. Schod se zakymácel a Rand okamžitě přestal pochybovat. Ještě toho nevím dost.

Tmavovlasý muž stál klidně s jednou rukou v bok a zamyšleně se hladil prstem po bradě. Z výstřihu se mu sypala bílá krajka a další mu zpola zakrývaly ruce. Látka na jeho červeném kabátci s vysokým límcem vypadal lesklejší než hedvábný satén a kabátec sám měl zvláštní střih, se šosy visícími muži téměř ke kolenům. Od muže vedlo něco, co vypadalo jako černá vlákna, jako tenké ocelové drátky, a mizelo to v okolní temnotě. Tohle Rand už určitě viděl dřív.

Asmodean otočil hlavu a Rand zalapal po dechu. Zaprodanci si mohli měnit tváře – nebo vás aspoň přiměli, že jste viděli jinou tvář, viděl to dělat Lanfear – ale tohle byly rysy Jasina Nataela, kejklíře. Rand si byl jist, že to bude Kadere, s těma dravčíma očima, které se nikdy neměnily.

Asmodean ho zahlédl v té samé chvíli a trhl sebou. Zaprodancův stříbrný hřad se vrhl dopředu – a náhle se proti Randovi vrhla obrovská stěna plamenů, jako tenký plát nesmírného ohně, míli vysoká a míli široká.

Rand proti ní zoufale usměrnil, právě když ho stěna už už zasáhla, a ta se náhle roztříštila na kousky, které se rozlétly do všech stran a náhle zmizely. Ale ve chvíli, kdy ohnivý závěs zmizel, objevil se za ním další, a také se hnal na něj. Roztříštil jej a objevil se další, rozbil třetí a objevil se čtvrtý. Asmodean mu unikal, Rand si tím byl jist. Přes ty plameny Zaprodance vůbec neviděl. Po povrchu prázdnoty sklouzl hněv a Rand usměrnil.

Karmínový závěs ženoucí se k němu obklopila vlna ohně a valila se dál, odnášela clonu pryč, ne tenká stěna, ale divoká vzdouvající se záplava, kterou jako by bičovala vichřice. Rand se chvěl, jak jím cloumala jediná síla. Do povrchu prázdnoty se zaryl hněv na Asmodeana. V ohnivém povrchu se objevila díra. Tedy ne přesně díra. Uprostřed stál na své lesklé plošině Asmodean, ale jak se přes něj planoucí vlna převalila, za ním se zase spojila. Zaprodanec si kolem sebe vystavěl nějaký štít.

Rand si nevšímal vzdáleného hněvu mimo prázdnotu. Pouze v chladném klidu se mohl dotýkat saidínu. Přiznat si hněv by jeho prázdnotu roztříštilo. Vlny ohně přestaly existovat, když Rand přestal usměrňovat. Musí toho muže chytit, ne zabít.

Kamenný schod klouzal prázdnotou stále rychleji. Asmodean se blížil.

Zaprodancova plošina se náhle zastavila. Před ním se objevil jasný otvor. Stříbrná plošina zmizela a dveře se začaly zavírat.

Rand divoce udeřil jedinou silou. Musel udržet dveře otevřené. Jakmile se jednou zavřou, nebude vědět, kam Asmodean uprchl. Otvor se přestal zmenšovat. Čtverec ostrého slunečního světla, dost velký, aby jím mohl projít. Musel to udržet otevřené a dorazit tam dřív, než se Asmodean dostane příliš daleko...

Jen pomyslel na zastavení, schod zamrzl na místě. Tedy schod se zastavil, ale jím to mrštilo dopředu a on proletěl dveřmi po hlavě. Něco ho zatahalo za boty, a pak už se kutálel po tvrdé půdě, až nakonec přistál a vyrazil si dech.

Bojoval, aby dostal vzduch do plic, a zvedl se na nohy, neboť se neodvažoval zůstat ani na chvíli bezmocný. Jediná síla jej stále plnila životem a hnusem. Pohmožděniny mu připadaly vzdálené stejně jako zápas o dech, vzdálené jako žlutý prach, který mu pokrýval šaty, který ho pokrýval celého. A přesto si zároveň uvědomoval každičký závan vzduchu, každé zrnko prachu, každou maličkou prasklinu ve spáleném jílu. Slunce už vysálo všechnu vlhkost, vycuclo mu ji z košile i spodků. Byl v Pustině v údolí pod Chaendaerem, ani ne padesát kroků od mlhou obklopeného Rhuideanu. Dveře byly pryč.

Udělal ještě jeden opatrný krok k mlžné stěně a zastavil se se zvednutou levou nohou. Podpatek měl hladce odříznutý. To zatahání, které cítil. Zavírající se dveře. Pouze nejasně si uvědomoval, že se i přes panující horko jaksi chvěje. Nevěděl, že je to tak nebezpečné. Zaprodanci měli všechny znalosti. Asmodean mu neunikne.

Zachmuřeně si upravil šaty a pak zastrčil vyřezávaného mužíčka i meč pevně na místo, načež se rozběhl do mlhy. Obklopila ho oslepující šeď. Síla, která ho naplňovala, mu nijak nevylepšila zrak. Běžel poslepu.

Náhle se vrhl na zem a z posledního kroku se překulil, čímž se dostal z mlhy na drsné dlažební kameny. Ležel tam a hleděl nahoru na tři jasné stuhy, ve zvláštním světle Rhuideanu modrostříbrné, táhnoucí se napravo a nalevo, vznášející se ve vzduchu. Když vstal, byly v úrovni jeho pasu, hrudi a krku, a tak tenké, že z boku vůbec nebyly vidět. Viděl, jak byly udělány a zavěšeny, i když tomu nerozuměl. Tvrdé jako ocel, dost ostré, aby vedle nich břitva vypadala měkká. Kdyby do nich byl naběhl, prořízly by ho skrz naskrz. Tenký pramínek síly, a stříbrné stuhy spadly do špinavého prachu. Chladný hněv, mimo prázdnotu. Uvnitř, chladná cílevědomost a jediná síla.

Namodralá záře mlžné kupole vrhala světlo beze stínů na zpola dokončené paláce z mramorových desek, křišťálu a řezaného skla, do mraků pronikající věže, tenké a spirálové. A po široké ulici před ním běžel Asmodean, kolem vyschlých kašen, k velkému náměstí ve středu města.

Rand usměrnil – přišlo mu to zvláštně složité. Zatáhl ze saidínu, mačkal ho, až jím zuřil proud – usměrnil a z oblačné kupole vyšlehly silné klikaté blesky. Ne do Asmodeana, jen blyštivé sloupy červeni a běli, před deset sáhů silné a sto kroků vysoké, staletí staré, před Zaprodancem vybuchly a překotily se, takže zavalily ulici troskami a oblaky prachu.

Z velikých oken z malovaných skel na Randa vyčítavě shlížely obrazy majestátně vážných mužů a žen. „Musím ho zastavit,“ řekl jim. Jeho hlas mu zněl ve vlastních uších ozvěnou.

Asmodean se zastavil a couval před padajícím zdivem. Prach, nesoucí se k němu, se jeho lesklého červeného kabátce ani nedotkl. Rozdělil se před ním a zůstal jen čistý vzduch.

Kolem Randa vzplál oheň, obalil ho, jak se samotný vzduch stal plamenem – a zmizel dřív, než si uvědomil, jak to udělal. Šaty měl suché a horké. Měl pocit, že má ožehnuté vlasy, a jak se rozběhl dál, při každém kroku z něj opadával spečený prach. Asmodean se škrábal přes spadané kamení v ulici. Znovu se zablýsklo, až před Zaprodancem do vzduchu vylétly dlažební kameny, a blesk rozerval i stěny křišťálového paláce, které se sesypaly do ulice.

Zaprodanec však nezpomalil, a jak zmizel, blesky slétly ze zářících mraků k Randovi, sice naslepo, ale měly ho zabít. Rand kolem sebe v běhu spletl štít. Odrážely se od něj kousky kamení, jak se vyhýbal práskajícím modrým střelám a přeskakoval díry, které blesky vyrývaly v dláždění. Sám vzduch jiskřil. Randovi se ježily chloupky na pažích i vlasy na hlavě.

Do přehrady roztřískaného kamení bylo cosi vpleteno. Rand kolem sebe vytvrdil štít. Velké povalené kvádry červeného a bílého kamene vybuchly, když začal šplhat nahoru, ve výtrysku čistého světla a létajícího kamení. Bezpečný ve své bublině proběhl skrz a jen matně si uvědomoval rachot padajících domů. Musel Asmodeana zastavit. Napjal se – chtělo to sílu – a vrhl dopředu blesk. Z dláždění vyskočily ohnivé koule, cokoliv, jen aby to muže v červeném kabátci zpomalilo. Už ho doháněl. Na náměstí se dostal jen o tucet kroků pozadu. Ve snaze zvýšit rychlost, zdvojnásobil úsilí na zpomalení Asmodeana, a prchající Asmodean se jej, na oplátku, snažil zabít.

Ter’angrial a ostatní drahocenné předměty, kvůli kterým Aielové obětovali život, aby je sem dostali, vyletovaly v záblescích do vzduchu a odpadávaly, jak jimi pohazovaly divoce kroužící ohnivé víry, konstrukce ze stříbra a křišťálu se tříštily a zvláštní kovové předměty padaly, jak se země vlnila a rozevírala v širokých puklinách.

Zoufale hledaje Asmodeana se hnal dál. A vrhl se k tomu, co mezi troskami vypadalo nejméně významně. Byla to vyřezávaná soška z bílého kamene, asi půl sáhu dlouhá, ležící na zádech. Muž držící v natažené ruce křišťálovou kouli. Asmodean kolem ní sevřel ruce s jásavým výkřikem.

O zlomeček vteřiny později na něm Rand také sevřel ruce. Na kratičký okamžik hleděl Zaprodanci do tváře. Rysy se nijak nelišily od kejklíře, jen v tmavých očích měl Zaprodanec divoké zoufalství, byl to poměrně hezký muž ve středních letech – vůbec nic nenaznačovalo, že je jedním ze Zaprodanců. Na kratičký okamžik, a pak oba sáhli skrze sošku, skrze ter’angrial, k jednomu ze dvou nejmocnějších sa’angrialů, které kdy byly vyrobeny.

Rand si matně uvědomoval velkou, zpola zasypanou sochu ve vzdáleném Cairhienu a obrovskou křišťálovou kouli v její ruce, zářící jako slunce a tepající jedinou silou. A síla se v něm vzdouvala jako všechna moře na světě v bouři. S tímhle by určitě dokázal cokoliv. Určitě by dokázal vyléčit i to mrtvé dítě. Špína se také vzedmula a srážela se kolem každičké částečky jeho těla, prosakovala do každé puklinky, do jeho duše. Chtělo se mu zavýt. Měl dojem, že vybuchne. A to držel jen polovinu toho, co sa’angrial mohl poskytnou. Druhá polovina plnila Asmodeana.

A tak se potáceli dopředu a dozadu, klopýtali přes rozházené a rozbité ter’angrialy, padali, a ani jeden se neodvažoval pustit sošku byť jediným prstem ze strachu, že by mu ji ten druhý vyrval. Přitom, jak se po sobě váleli, tu narazili na krevelový dveřní rám, který nějak zůstal stát, tam se odrazili od spadlé křišťálové sošky, ležící zcela v pořádku na boku, zpodobňující nahou ženu držící si u prsu dítě, jak zápasili o vlastnictví ter’angrialů, bitva probíhala i na jiné úrovni.

Do Randa bušila kladiva síly velká dost na to, aby srovnala se zemí celá pohoří, a čepele, které by prorazily až do srdce země. Neviditelné kleště se snažily vyrvat mu duši z těla, rozervat mu ji na kusy. Každičkou kapku síly, kterou dokázal vytáhnout, vrhal proti těmto útokům. Každý ho mohl zničit, jako by nikdy neexistoval. Byl si tím jist. Kam se poděly, tím si jist nebyl. Země pod nimi se houpala a chvěla, jak spolu zápasili, a házela jimi sem a tam ve svíjející se změti napínajících se svalů. Matně si uvědomoval hlasité dunění, tisíceré kňučivé bzučení, jako nějakou podivnou hudbu. Skleněné sloupy se chvěly, vibrovaly. Nemohl si s nimi lámat hlavu.

Všechny ty noci beze spánku si začínaly vybírat svou daň, navíc k tomu závodu. Byl zcela unavený, a jestli si to uvědomoval i v prázdnotě, tak byl téměř k smrti vyčerpaný. Jak si tak s nimi otřásající se země pohazovala, Rand si uvědomil, že už se nesnaží vytrhnout ter’angrial Asmodeanovi, že se ho jenom drží. Brzy ho síly zcela opustí. I kdyby se mu podařilo udržet si kamennou sošku v rukou, bude muset propustit saidín, nebo ho jeho proud smete, zničí tak jistě, jako by to udělal Asmodean. Nemohl ter’angrialem protáhnout další vlákno. Byli s Asmodeanem v rovnováze, každý s polovinou toho, co mohl natáhnout velký sa’angrial v Cairhienu. Asmodean mu funěl do obličeje a vrčel. Zaprodanci z čela kanul pot a stékal mu po tvářích. Ten muž byl také unavený. Ale jak unavený byl doopravdy?

Zmítající se země Randa na okamžik vyzvedla a stejně rychle vynesla nahoru Asmodeana, ale v té kratičké chvíli Rand ucítil, jak se něco vtisklo mezi ně. Řezba tlustého mužíka s mečem, kterou měl zastrčenou za pásek. Nedůležitá věcička ve srovnání s nesmírným množstvím síly, kterou natahovali. Hrníček vody ve srovnání se širokou řekou, s oceánem. Dokonce ani nevěděl, jestli ji může použít, když je spojen s tím velkým sa’angrialem. A i kdyby mohl? Asmodean ohrnul pysky. Nebyl to škleb, ale unavený ztuhlý úsměv. Ten chlap si myslel, že vyhrává. Možná i vyhrával. Randovi se třásly prsty a jeho stisk na ter’angrialů slábl. Dokázal se jedině držet saidínu, i když byl spojem s obrovským sa’angrialem.

Neviděl kolem Asmodeana ty zvláštní věci, jako černé ocelové dráty, od chvíle, kdy opustili to temné místo, ale dokázal si je zviditelnit dokonce i v prázdnotě a v duchu si je umístil kolem Zaprodance. Tam ho učil, že prázdnota pomáhá při lukostřelbě, že musí být jedno s lukem, se šípem, s cílem. Stal se jedním z těch černých drátů, co si představoval. Asmodeanova zamračení si skoro nevšiml. Druhý muž se musel divit, proč měl Rand náhle zcela klidný výraz. Chvíli předtím, než vylétl šíp, vždycky přišel klid. Natáhl se skrze malý angrial, jejž měl za pasem, a vlilo se do něj víc jediné síly. Nemarnil čas jásáním. Vedle toho, co jím již protékalo, byl tento proud jen maličký, a tohle byl jeho poslední úder. Tohle spotřebuje poslední zbytek síly. Vytvaroval jedinou sílu jako meč, meč Světla, a udeřil. Byl jedno s mečem, byl jedno s představovanými dráty.

Asmodeanovi se rozšířily oči a on zaječel, zavyl z hlubin děsu. Zaprodanec se roztřásl jako gong po úderu. Na okamžik se zdálo, že tu jsou dva a rozechvíváním se od sebe vzdalují. Potom oba vklouzli zpátky do sebe. Asmodean přepadl na záda a rozhodil ruce, kabátec měl nyní špinavý a potrhaný a hruď se mu namáhavě zdvíhala. Zíral do prázdna a jeho tmavé oči měly ztracený výraz.

Jak se Rand zhroutil, ztratil spojení se saidínem a jediná síla ho opustila. Z posledních sil si přitiskl ter’angrial k hrudi a odkulil se od Asmodeana. Zvednout se na kolena bylo jako vyšplhat na vysokou horu. Choulil se kolem sošky muže s křišťálovou koulí.

Země se přestala pohupovat. Skleněné sloupy ještě stály – byl za to vděčný, zničit je by bylo jako vymazat kus aielských dějin – a i když dláždění pod avendesorou bylo poseté trojlístky, z mohutného kmene visela ulomená jen jedna větev. Ale zbytek Rhuideanu...

Náměstí vypadalo, jako by nějaký šílený obr všechny předměty zpřeházel. Polovina velkých paláců a věží se změnila v hromady trosek a rumu, něco se vysypalo i na náměstí. Obrovské sloupy se převrátily na jiné, zdi byly popadané, a tam, kde bývalá veliká okna z barevných skel, teď jen zely prázdné otvory. Přes celé město se táhla trhlina, jáma v zemi dobře padesát kroků široká. Ale ničení tady nekončilo. Mlžná kopule, která zakrývala Rhuidean po tolik století, se rozplývala. Spodek již nezářil a velkými novými dírami se dolů řinulo drsné sluneční světlo. Za tím vypadal štít Chaendaer jaksi jinak, byl nižší, a nižší byly rozhodně i hory na druhé straně údolí. Přes severní konec údolí, kde stávala jiná hora, se teď táhl jen vějíř kamení a hlíny.

Já ničím. Vždycky ničím! Světlo, copak to nikdy neskončí?

Asmodean se převrátil na břicho a zvedl se na všechny čtyři. Našel Randa a ter’angrial, a jako by se chtěl doplazit k němu.

Rand sice nedokázal usměrnit ani jiskřičku, ale naučil se bojovat dřív, než přišla noční můra usměrňování. Zvedl pěst. „Ani na to nemysli.“ Zaprodanec se zarazil a unaveně se kymácel. Obličej měl strhaný, ale svářely se mu v něm zoufalství s chtivostí, v očích se mu leskly nenávist a strach.

„Ráda vidím muže bojovat, ale vy dva se ani nedokážete postavit.“ Do Randova zorného pole vstoupila Lanfear a prohlížela si to pole zkázy. „Vzali jste to opravdu důkladně. Cítíte ty stopy? Tohle místo bylo nějak odstíněno. Nenechali jste toho dost, abych se mohla podívat jak.“ Tmavé oči se jí náhle rozjasnily a ona si klekla před Randa a zadívala se na to, co držel. „Takže po tomhle šel. Myslela jsem, že byly všechny zničeny. Z toho jediného, co jsem kdy viděla, zůstala jen půlka. Skvělá past pro nějakou nevědomou Aes Sedai.“ Natáhla ruku a on sevřel ter’angrial pevněji. Její úsměv jí však nedostoupil až k očím. „Nechej si ho, určitě. Pro mě to je jenom soška.“ Vstala a oprášila si bílé suknice, i když to nepotřebovaly. Když si uvědomila, že se na ni dívá, přestala si prohlížet troskami poseté náměstí a usmála se ještě zářivěji. „To, co jste použili, byl jeden ze dvou sa’angrialů, o nichž jsem ti vyprávěla. Cítil jsi tu nesmírnou sílu? Přemýšlela jsem, jaké to asi je.“ Zřejmě si neuvědomovala, jak její hlas zní hladově. „S těmi dvěma společně můžeme sesadit i samotného Velikého pána Temnoty. Můžeme, Luisi Therine! Společně.“

„Pomoz mi!“ Asmodean se k ní nejistě plazil a pozvednutý obličej měl plný děsu. „Nevíš, co mi udělal. Musíš mi pomoct. Nebyl bych sem vůbec chodil, kdyby nebylo tebe.“

„Co ti udělal?“ odfrkla si. „Zmlátil tě jako psa, a ani z poloviny tolik, kolik bys zasloužil. Tys nebyl nikdy určen k velikosti, Asmodeane, jen abys následoval ty, co jsou větší.“

Randovi se nějak podařilo vstát, a stále si držel kamennou a křišťálovou figurku na prsou. „Vy Vyvolení –“ věděl, že utahovat si z ní je nebezpečné, ale nemohl přestat – „jste oddali své duše Temnému. Nechali jste ho, aby se k vám připojil.“ Kolikrát si přehrával svou bitvu s Ba’alzamonem? Kolikrát, než vůbec začal tušit, co byly ty černé dráty? „Odřízl jsem ho od Temného, Lanfear. Odřízl jsem ho!“

Lanfear se oči rozšířily děsem, dívala se z něj na Asmodeana a zpátky. Muž se rozplakal. „Nemyslel jsem, že je to možné. Proč? Copak sis myslel, že jeho přivedeš ke Světlu? Nic na něm jsi nezměnil.“

„Je to na prvním místě pořád ten samý muž, co se oddal Stínu,“ souhlasil Rand. „Vyprávěla jsi mi, jak vy, Vyvolení, málo důvěřujete jeden druhému. Jak dlouho to udrží v tajnosti? Kolik z vás uvěří, že si to neudělal sám? Jsem rád, že sis myslela, že to není možné. Možná si to budou myslet i ostatní. To tys mi dala ten nápad, Lanfear. Muž, který mě naučí, jak ovládat jedinou sílu. Ale nenechám se učit mužem, který je spojený s Temným. Teď nemusím. Možná je to ten samý muž, ale nemá moc na vybranou, že ne? Může zůstat a učit mě, doufat, že vyhraju, pomoct mi vyhrát, nebo může doufat, že si to vy ostatní nevezmete jako záminku, abyste se na něj mohli vrhnout. Co myslíš, že si vybere?“

Asmodean na Randa z kleku zíral s rozšířenýma očima a pak natáhl prosebně ruku k Lanfear. „Tobě budou věřit! Můžeš jim to říct! Nebyl bych tady, kdyby nebylo tebe! Musíš jim to říct! Jsem věrný Velikému pánu Temnoty!“

Lanfear na Randa také zírala. Poprvé, co ji znal, vypadala nejistě. „Kolik si toho pamatuješ, Luisi Therine? Kolik toho je z tebe a kolik z ovčáka? Tohle je právě takový plán, jaký bys byl dokázal vymyslet, když jsme –“ Zhluboka se nadechla a obrátila hlavu k Asmodeanovi. „Ano, mně budou věřit. Až jim povím, že jsi přešel k Luisi Therinovi. Všichni vědí, že skočíš tam, kde si budeš myslet, že máš nejlepší šanci. Tak.“ Kývla si, jak byla sama se sebou spokojená. „Další malý dáreček pro tebe, Luisi Therine. Ten štít mu dovolí pramínek, dost na to, aby tě učil. Časem se rozpustí, ale pár měsíců tě nebude moci vyzvat, a do té doby nebude mít jinou možnost než zůstat s tebou. Nikdy se moc neuměl dostávat přes štíty. Přitom musíš být ochoten přijmout bolest, a to on nikdy nedokázal.“

„NÉÉÉÉÉÉÉÉ!“ Asmodean se k ní plazil. „Tohle mi nemůžeš udělat! Prosím, Mierin! Prosím!“

„Jmenuji se Lanfear!“ Vztek jí zkřivil rysy, až byla hodně ošklivá, a muže to zvedlo do vzduchu s rozpřaženýma rukama. Šaty se mu tiskly k tělu a obličej měl pokřivený, roztažený jako máslo pod kamenem.

Rand jí nemohl dovolit, aby ho zabila, ale byl příliš unavený, aby něco zvládl s pravým zdrojem bez pomoci. Téměř ho nedokázal vycítit, matnou záři těsně mimo dohled. Na okamžik pevněji stiskl sošku kamenného muže s křišťálovou koulí. Kdyby teď skrze něj znovu sáhl pro velký ter’angrial v Cairhienu, tolik síly by ho mohlo zcela zničit. Místo toho sáhl skrze sošku za pasem. S angrialem to byl slabý pramínek, tenký jako vlas ve srovnání s tím druhým, ale on byl příliš utahaný, aby usměrnil víc. Vrhl sílu mezi oba Zaprodance v naději, že ji to rozptýlí, pokud nic jiného.

Mezi dvojicí prolétla tyč doběla rozpáleného plamene tři sáhy vysoká, skvrna obklopená obloukem modrého blesku, a vypálila na krok hlubokou rýhu přes náměstí, škvíru s hladkými stěnami žhnoucí roztavenou hlínou a kamením. Ohnivá střela udeřila do zdi paláce ze zeleně žíhaného mramoru a vybuchla, řev pohltil rachot hroutícího se kamene. Na jedné straně roztavené rýhy se Asmodean zhroutil na dláždění jako roztřesená hromádka, na druhé se Lanfear odpotácela dozadu, jako by dostala ránu, a pak se rozzuřeně obrátila k Randovi. Ten se potácel námahou toho, co udělal. Také znovu ztratil saidín.

Obličej Lanfear na chvíli zahltila zuřivost, jako předtím kvůli Asmodeanovi. Rand chvíli stál na pokraji smrti. Pak vztek zmizel s překvapivou rychlostí, pohřben pod svůdným úsměvem. „Ne, nesmím ho zabít. Ne poté, kdy jsme podstoupili takovou námahu.“ Přistoupila blíž, natáhla ruku a pohladila ho po krku, kde se mu právě hojilo kousnutí, jež mu uštědřila ve snu. O tomhle ani neřekl Moirain. „Pořád máš mou značku? Mám zařídit, aby byla stálá?“

„Ublížilas někomu v Alcair Dalu nebo v táborech?“

Nepřestávala se usmívat, ale pohlazení se změnilo, prsty měla náhle ohnuté, jako by mu chtěla rozervat hrdlo. „Jako třeba komu? Myslela jsem, že sis již uvědomil, že tu malou selku nemiluješ. Nebo je to ten aielský poklad?“ Zmije. Smrtící zmije, která ho miluje – Světlo mi pomáhej! – a on nevěděl, jak ji zastavit, kdyby se rozhodla kousnout, ať už jej či někoho jiného.

„Nechci, aby kdokoliv došel úhony. Ještě je potřebuju. Můžu je využít.“ Bylo bolestné to říkat, bolestné pro to, nakolik to bylo pravdivé. Ale udržet Lanfeařiny špičáky dál od Egwain a Moirain, dál od Aviendhy a každého, kdo mu byl blízký, stálo za trochu bolesti.

Zvrátila nádhernou hlavu a zasmála se, znělo to jako zvonečky. „Vzpomínám si, kdy jsi byl příliš měkkosrdcatý, abys kohokoliv využíval. Protřelý v boji, tvrdý jako kámen a pyšný jako hory, ale otevřený a měkkosrdcatý jako holka! Ne, neublížila jsem žádné z těch tvých drahých Aes Sedai, ani těm tvým drahým Aielům. Nezabíjím nikoho bez příčiny, Luisi Therine. Dokonce bez příčiny ani neubližuji.“ Dával si pozor, aby se nepodíval na Asmodeana. Bílého ve tváři, roztřeseně lapajícího po dechu. Ten muž klečel opřený o jednu ruku, druhou si otíral krev ze rtů a brady.

Lanfear se pomalu obrátila a prohlížela si velké náměstí. „Zničili jste to město, jako by to bylo udělalo vojsko.“ Ale nedívala se na pobořené paláce, i když to předstírala. Hleděla na rozbité náměstí se změtí poházených ter’angrialů a kdoví čeho ještě. Když se obrátila zpátky k Randovi, koutky úst měla poněkud stažené. V tmavých očích jí jiskřil potlačený hněv. „Využij jeho učení dobře, Luisi Therine. Ostatní jsou pořád venku. Sammael se svou závistí k tobě, Demandred se svou nenávistí, Rahvin se svou žízní po moci. Jestli – až – zjistí, že máš tohle, budou o to víc dychtit po tom, aby tě svrhli.“

Mrkla na dvě dlaně vysokou sošku v jeho ruce, a Rand měl na malou chvíli dojem, že uvažuje o tom, jak mu ji sebrat. Ne aby ho uchránila před ostatními, ale protože by s ní mohl být příliš mocný, aby ho dokázala zvládnout. V té chvíli si nebyl jist, zda by ji dokázal zastavit, kdyby použila cokoliv jiného než holé ruce. Jednu chvíli zvažovala, má-li nechat ter’angrial v jeho rukou, a vzápětí zvažovala jeho únavu. Ať už mluvila o tom, jak ho miluje, sebevíc, až nabyde dost sil, aby tu věc mohl použít, bude chtít být co nejdál od něj. Krátce si znovu prohlédla náměstí a našpulila rty. Pak se vedle ní z ničeho nic otevřely dveře, ale ne dveře do temnoty, nýbrž do něčeho, co vypadalo jako komnata v paláci, samý vyřezávaný bílý mramor a bílé hedvábné závěsy.

„Která z nich jsi byla?“ zeptal se, když k těm dveřím vykročila, a ona se zastavila a ohlédla se na něj přes rameno s téměř upejpavým úsměvem.

„Myslíš, že bych vydržela být tlustá a ošklivá Keille?“ Přejela si rukama po štíhlých bocích, aby to zdůraznila. „Teď Isendra. Štíhlá krásná Isendra. Myslela jsem, že když už bys něco vytušil, podezíral bys ji. Jsem dost pyšná, abych vydržela trochu tuku, když to musí být.“ V úsměvu ukázala zuby. „Isendra si myslela, že jedná s prostými přáteli Temného. Nijak by mě nepřekvapilo, kdyby se právě teď snažila vysvětlit nějakým rozzlobeným aielským ženám, proč je na dně její truhlice velké množství jejich zlatých náhrdelníků a náramků. Některé dokonce ukradla sama.“

„Říkalas přece, žes nikomu neublížila!“

„Teď se zase ukazuje to tvoje měkké srdce. Když se k tomu rozhodnu, umím ukázat laskavé ženské srdce. Myslím, že nedokážeš zabránit tomu, aby ji ztloukli – zaslouží si to aspoň pro ty pohledy, co po mně vrhala – ale jestli se vrátíš dost rychle, mohl bys jim zabránit, aby ji poslali s jedním vodním měchem pěšky z té rozpálené krajiny. Zdá se, že tihle Aielové jsou na zloděje velice přísní.“ Pobaveně se usmála a udiveně potřásla hlavou. „Tolik se liší od toho, jací bývali. Da’shainovi jsi mohl vlepit políček a on se jedině zeptal, co udělal. Vlepil jsi mu další a on se zeptal, jestli tě snad neurazil. Nezměnilo by se to, kdybys ho tloukl celý den.“ Úkosem se opovržlivě podívala na Asmodeana a pak dodala: „Uč se dobře a rychle, Luisi Therine. Chci, abychom vládli společně, ne se dívat, jak tě Sammael zabije nebo tě Graendal přidá ke své sbírce hezkých mladých mužů. Uč se dobře a rychle.“ Prošla do komnaty z bílého mramoru a hedvábí a dveře jako by se otočily bokem, zúžily se a zmizely.

Rand se pořádně nadechl poprvé od chvíle, co se objevila. Mierin. Jméno, na něž se pamatoval z těch skleněných sloupů. Žena, která nalezla věznici Temného ve věku pověstí, která se do ní provrtala. Věděla, co to je? Jak unikla té ohnivé zkáze, kterou viděl? Oddala se Temnému právě tehdy?

Asmodean se škrábal na nohy, stál nejistě a málem opět upadl. Už nekrvácel, ale od uší po stranách krku se mu stále táhly tenké proužky krve, rozmazané i na rtech a na bradě. Ušpiněný červený kabátec měl potrhaný, bílou krajku poškubanou a v cárech. „Právě moje spojení s Temným mi dovolovalo dotýkat se saidínu, aniž bych zešílel,“ vykládal chraptivě. „Tys dokázal jediné, že jsem stejně zranitelnej jako ty. Klidně mě můžeš nechat jít. Nejsem moc dobrej učitel. Ona mě vybrala jen proto, že –“ Zkřivil rty a snažil se vtáhnout slova zpátky.

„Protože tu není nikdo jiný,“ dokončil za něj Rand a odvrátil se.

Na rozklepaných nohou přešel široké náměstí a vybíral si cestu mezi troskami. S Asmodeanem je to odhodilo na půl cesty kolem lesa skleněných sloupů od avendesory. U popadaných soch mužů a žen ležely křišťálové podstavce, některé rozbité na padrť, jiné téměř nedotčené. Velký plochý kruh ze stříbřitého kovu byl odhozen na židle z kovu a kamene, zvláštní tvary z kovu, křišťálu a skla, vše to bylo pomícháno v hromadě s roztříštěnými kousky.

Vzpřímeně tu stála černá kovová tyč jako oštěp, nemožně vyrovnaná na vrcholku hromady. Celé náměstí bylo takové.

Kousek od velkého stromu po chvíli pátrání našel to, co hledal. Odkopl kousky něčeho, co vypadalo jako spirálové skleněné trubice, odstrčil jednu prostě vyřezávanou židli z červeného křišťálu a zvedl dvě dlaně vysokou sošku, oděnou ženu s vážnou tváří, vypracovanou z bílého kamene, držící v ruce křišťálovou kouli. Nerozbitou. Pro něj i pro všechny muže nebyla k ničemu, stejně jako její mužské dvojče pro Lanfear. Zvážil, že ji rozbije. Jedno švihnutí by tu křišťálovou kouli na kamenech určitě rozbilo.

„Hledala tohle.“ Neuvědomil si, že ho Asmodean následoval. Kymácel se a otíral si krev ze rtů. „Vyrvala by ti srdce, žes na to položil ruku.“

„Nebo tobě, žes to před ní zatajil. Ona mě miluje.“ Světlo mi pomáhej. Jako by mě milovala vzteklá vlčice! Po chvíli si položil ženskou sošku do ohbí lokte spolu s mužskou. Mělo by být možné ji nějak využít. A nechci už nic jiného zničit.

Přesto, jak se rozhlížel kolem, zahlédl něco jiného než zkázu. Mlha se již téměř zcela vypařila. Jen pár chomáčů se ještě vznášelo mezi budovami, které stály pod zapadajícím sluncem. Dno údolí se teď prudce sklánělo k jihu a z velké trhliny ve městě se řinula voda. Ta rozsedlina vedla velmi hluboko, až k místu, kde ležel onen skrytý oceán vody. Spodní konec údolí se již plnil. Jezero. Nakonec by mohlo dosáhnout až k samotnému městu, jezero možná tři míle dlouhé v zemi, kde tůňka deset kroků napříč přitahovala lidi. Lidé přijdou sem do údolí žít. Téměř viděl okolní hory s terasami, na nichž se zelenalo obilí. Budou pečovat o avendesoru, poslední ze stromů chora. Třeba nakonec Rhuidean znovu postaví. Pustina bude mít opět město. Třeba se dožije toho, že to ještě sám uvidí.

S angrialem, malým kulatým mužíčkem s mečem, dokázal otevřít dveře do temnoty. Asmodean s ním váhavě prošel a lehce se zašklebil, když se objevil jediný vyřezávaný schod, právě tak široký, aby se na něj oba vešli. Pořád ten stejný muž, který se oddal Temnému. Jeho vypočítavé, kosé pohledy byly toho dostatečnou připomínkou, pokud by Rand nějakou vůbec potřeboval.

Když schod letěl temnotou, promluvili spolu pouze dvakrát.

Jednou Rand řekl: „Nemůžu ti říkat Asmodean.“

Muž se zachvěl. „Jmenoval jsem se Joar Addam Nesossin,“ prohlásil nakonec. Znělo to, jako kdyby se svlékl donaha nebo něco ztratil.

„To taky nemůžu používat. Kdo ví, na kterém útržku se to jméno zachovalo? Představa je taková, že by tě nikdo neměl zabít, protože jsi Zaprodanec.“ A zabránit všem, aby se dozvěděli, že má Zaprodance za učitele. „Budeš, myslím, muset pokračovat jako Jasin Natael. Kejklíř Draka Znovuzrozeného. Dost dobrá výmluva, abys mi mohl být nablízku.“ Natael se zamračil, ale neřekl nic.

O chvíli později Rand řekl: „První věc, kterou mi ukážeš, je, jak si hlídat sny.“ Muž jen mrzutě kývl. Bude dělat potíže, ale ty nemohly být tak velké jako potíže s nevědomostí.

Schod zpomalil, zastavil se a Rand znovu složil realitu. Otevřely se dveře vedoucí na římsu v Alcair Dalu.

Mezitím přestalo pršet, i když dno kaňonu, již zahaleného večerními stíny, bylo stále rozmáčené a rozdupané nohama Aielů. Bylo tu teď méně Aielů než předtím, asi tak o čtvrtinu. Ale nebojovali. Dívali se přímo na římsu, kde se ke kmenovým náčelníkům, kteří teď mluvili s Lanem, připojily Moirain, Egwain, Aviendha a moudré. Mat dřepěl o kousek dál, krempu klobouku měl staženou do čela a oštěp s černým ratištěm položený na rameni. Adelin a Děvy stály kolem něj. Když Rand vykročil ze dveří, spadla jim brada, a všichni zírali ještě víc, když za ním následoval Natael v potrhaném červeném kabátci a bílých krajkách. Mat s úsměvem vyskočil na nohy a Aviendha k němu pozvedla ruku. Aielové v kaňonu jem mlčky přihlíželi.

Než stačil někdo promluvit, Rand řekl: „Adelin, poslala bys někoho na jarmark, aby jim řekl, ať přestanou tlouct Isendru? Není tak velká zlodějka, jak si myslí.“ Žlutovlasá žena se zatvářila polekaně, ale okamžitě promluvila s jednou z Děv, která ihned odběhla.

„Jak jsi to věděl?“ vyjekla Egwain ve chvíli, kdy chtěla vědět Moirain: „Kde jsi vlastně byl? A jak?“ Rozšířenýma tmavýma očima přelétala z něj na Nataela a zase zpátky a její dokonalý klid Aes Sedai byl pryč. A moudré...? Sluncovlasá Melain vypadala připravená z něho vyrvat odpovědi třeba holýma rukama. Bair se zlostně mračila, jako by je hodlala dostat ven s pomocí tenkého proutku a pádné ruky. Amys si posunula šátek a prohrábla si prsty světlé vlasy, neschopna se rozhodnout, je-li ustaraná nebo se jí ulevilo.

Adelin mu podala jeho kabátec, stále vlhký. Rand ho ovinul kolem kamenných figurek. Moirain je taky zvažovala. Nevěděl, jestli ví, co to je, ale hodlal je schovat, jak nejlépe dokáže, a to před každým. Když nedokázal věřit sám sobě s mocí Callandoru, o kolik méně si věřil s tak velkým sa’angrialem! Aspoň do té doby, než se naučí víc o tom, jak ho ovládat, a sebe taky.

„Co se tady stalo?“ zeptal se, a Aes Sedai stiskla rty, když si jí nevšímal. Egwain se také netvářila právě potěšeně.

„Shaidové odešli za Sevannou a Couladinem,“ pravil Rhuark. „Všichni, kdo zůstali, tě uznávají jako Car’a’carna.“

„Shaidové nebyli jediní, kdo uprchl.“ Hanovi se kožená tvář trpce zkřivila. „Někteří z mých Tomanelle odešli také. A Goshienové, Shaaradové a Chareenové.“ Jheran a Erim kývali skoro stejně trpce jako Han.

„Nešli se Shaidy,“ zaduněl vysoký Bael, „ale odešli. Roznesou zprávu o tom, co se tu stalo, co jsi odhalil. To bylo špatné. Viděl jsem muže, jak odhazují oštěpy a prchají.“

Spoutá vás a zničí.

„Žádný Taardad neodešel,“ připojil se Rhuark, ne pyšně, jenom oznamoval danou skutečnost. „Jsme připraveni jít tam, kam nás povedeš.“

Kam je povede. Se Shaidy ještě neskončil, ani s Couladinem a Sevannou. Prohlédl si Aiely v kaňonu. Viděl otřesené výrazy, i když se rozhodli zůstat. Jak musí být těm, co utekli? A přesto byli Aielové pouze prostředkem, jak to skoncovat. To si musí pamatovat. Musím být ještě tvrdší, než jsou oni.

Jeade’en čekal vedle římsy spolu s Matovým valachem. Rand kývl na Nataela, aby se držel u něj, a vyšplhal do sedla s ranečkem zabaleným do kabátce pod paží. Zaprodanec, se zkřivenými rty, přistoupil k jeho levému třmeni. Adelin a zbývající Děvy seskákaly z římsy a obstoupily je, a kupodivu Aviendha slezla dolů a zaujala své obvyklé místo po jeho pravém boku. Mat se jediným pohybem vyhoupl do Okova sedla.

Rand se ohlédl na lidi na římse. Všichni se na něj dívali a čekali. „Cesta zpátky bude dost dlouhá.“ Bael odvrátil hlavu. „Dlouhá a krvavá.“ Výrazy Aielů se nijak nezměnily. Egwain k němu natáhla ruku a v očích měla bolest, ale on si jí nevšímal. „Až dorazí zbytek kmenových náčelníků, začne.“

„Začala už dávno,“ poznamenal Rhuark tiše. „Otázkou je, kam povede a jak skončí.“

Na to Rand neměl odpověď. Obrátil grošáka a pomalu odjížděl přes kaňon, obklopen svou podivnou družinou. Aielové se před ním rozestupovali, dívali se a čekali. Rychle se ochlazovalo, jak se blížila noc.