Stín se šíří

29 Návrat domů

Cesta do Západního polesí mu ve vlčím snu zabrala asi půl tuctu kroků, ven z hor a přes Pískopce však na koních trvala tři dlouhé dny. Aielové neměli potíže udržet s koňmi krok, ale zvířata nedokázala vyvinout vyšší rychlost, když cesta pořád vedla nahoru a dolů. Perrina prudce svědily rány, jak se hojily. Faileina mast zřejmě zabrala.

V podstatě to byla velice tichá cesta, častěji přerušená štěknutím horské lišky či ozvěnou volání jestřába než hovorem. Aspoň nezahlédli žádné další krkavce. Perrin měl nejednou dojem, že Faile pobídne vranku blíž k němu, aby něco řekla, ale pokaždé se ovládla. Perrin tomu byl rád. Chtěl s ní mluvit víc než co jiného, ale co kdyby zjistil, že to s ní urovnal? Vyplísnil se, že se s ní chce bavit. Ošálila Loiala, ošálila i jeho. Všechno to jenom zhorší, všechno teď bude ještě těžší. Přál si, aby ji mohl znovu políbit. Přál si, aby se rozhodla, že už ho má plné zuby, a odešla. Proč musela být tak umíněná?

S oběma Aielankami se držela stranou, Bain a Chiad kráčely každá po jednom boku Vlaštovky, pokud zrovna některá nebyla vepředu na zvědech. Občas si všechny tři cosi tiše špitaly, načež se všechny vyhýbaly pohledu na něj tak důrazně, že po něm klidně mohly házet kamením. Loial jel na Perrinovu žádost s nimi, i když ho tento stav rozčiloval. Stříhal ušima, jako by si přál, aby o lidech nikdy ani neslyšel. Gaula celá situace očividně velice bavila. Kdykoliv se na něho Perrin podíval, Aiel se nepřítomně zubil.

Perrin sám cestoval celý nastražený a luk s nasazenou tětivou měl položený přes vysokou hrušku svého sedla. Toulal se ten muž zvaný Zabíječ po Dvouříčí jen ve vlčím snu, nebo se tu objevoval i v bdělém světě? Perrin tušil, že to druhé a že Zabíječ byl tím, kdo tenkrát bezdůvodně zastřelil jestřába. S dětmi Světla na krku to byla další komplikace, bez které by se obešel.

Jeho rodina žila na velkém statku půl dne cesty od Emondovy Role, ležel téměř v Luhu. Jeho otec a matka, sestry i malý bratříček. Paetramovi teď bude devět a nepochybně se vzpíral víc než kdy jindy, aby mu říkali, že je malý. Deselle bude krásných dvanáct a Adoře šestnáct, nejspíš se připravuje zaplést si vlasy. Strýc Eward, bratr jeho otce, a teta Magda – oba byli statní a velice se sobě podobali – a jejich děti. Teta Neain, která každé ráno navštěvovala hrob strýce Carlina, a jejich děti, a prateta Ealsin, která se nikdy nevdala, se špičatým nosem a bystrýma očima, vždy připravena odhalit, co měl kdo na míli kolem zalubem. Když se kdysi učil u pantáty Luhhana, vídával je pouze o svátcích. Byli příliš daleko pro náhodné návštěvy, a vždy tu bylo co dělat. Jestli bělokabátníci pronásledují Aybary, tak je najdou velice snadno. A on měl na starosti je, ne tohohle Zabíječe. Mohl zvládnout jen něco. Chránit svou rodinu a Faile. To bylo nejdůležitější. Pak byla na řadě vesnice a vlci a Zabíječ jako poslední. Jeden člověk nemohl zvládnout všechno.

Porost Luhu zabíral kamenitou půdu a mezi stromy se občas objevovala ostružiním porostlá skaliska. Jako chlapec se do pralesa často zatoulal, sám či s Randem a Matem, lovil tam s lukem nebo prakem, kladl pasti na králíky či se prostě jen tak toulal kvůli pocitu volnosti. Ve stromech švitořily veverky s huňatými ocásky a ve větvích čiřikali zelenáčci napodobujíce černokřídlé mnohohlasé drozdce, a před poutníky z křoví vyskakovaly modrohřbeté křepelky – to všechno k němu hovořilo hlasem domova. Už pach hlíny, kterou obracela koňská kopyta, mu byl povědomý.

Mohl zamířit přímo do Emondovy Role, ale on místo toho zahnul víc na sever do lesa, a když se slunce sklánělo k západu a vrcholkům stromů, konečně překročil širokou stezku zvanou Kameniční cesta. Proč se jmenovala „kameniční", to nikdo ve Dvouříčí nevěděl, a zřídkakdy připomínala silnici, byla to jen zaplevelená plocha a pod stromy nerostl dokonce ani plevel. Že je to cesta se dalo poznat jen podle hluboko vyježděných kolejí vozů a žebřiňáků. Občas se na povrch nějak dostaly zbytky starého dláždění. Možná kdysi vedla do kamenolomu v Manetherenu.

Statek, jejž Perrin hledal, ležel nedaleko cesty za řadami jabloní a hrušní, na nichž se nalévaly plody. Ucítil hospodářství dřív, než je uviděl. Pach spáleniště, ne nového, ale ani celý rok ten zápach nezakryl.

Zastavil koně na okraji stromů, seděl tam a díval se, až se konečně přiměl vjet na místo, které bývalo statkem al’Thorových. Nákladní kůň se coural za šedákem. Doposud stál jen košár pro ovce s kamennými stěnami, ale vrátka byla otevřená a visela na jednom závěsu. Sazemi pokrytý komín vrhal dlouhý stín na popadané ohořelé trámy domu. Ze stodoly a úpravny tabáku zůstal jen popel. Pole tabáku i zeleninovou zahradu udusil plevel a zahrada vypadala zdupaně. To, co nebyl pýr a pelyněk, bylo polámané a zahnědlé.

Perrina ani nenapadlo nasadit šíp na tětivu. Oheň byl starý celé týdny, ohořelé dřevo bylo slizké a matné díky nedávným dešťům. Psí víno potřebovalo nejméně měsíc, aby tolik narostlo. Teď zcela zakrývalo pluh a brány ležící vedle pole. Pod světlými lístky byla vidět rez.

Aielové však vše pečlivě prohledali, oštěpy připravené a oči ostražité. Rozhrabávali hlínu i popel. Když se z trosek domu vyškrábala Bain, podívala se na Perrina a zavrtěla hlavou. Aspoň že Tam al’Thor tady nezemřel.

Vědí to. Vědí to, Rande. Měl jsi jít s sebou. Málem se neudržel a pobídl Tanečníka do cvalu směrem k místu, kde ležel jeho rodný statek. Nebo to málem zkusil. Dokonce i Tanečník by dávno padl mrtev k zemi, než by doběhl tak daleko. Třeba to byla práce trolloků. Jestli to byli trolloci, možná jeho rodina ještě pracuje na statku a je v bezpečí. Zhluboka se nadechl, ale každý jiný pach přehlušil zápach spáleniny.

Přistoupil k němu Gaul. „Ať to udělal kdokoliv, je dávno pryč. Zabili pár ovcí a ostatní rozehnali. Někdo sem přišel později, stádo sehnal a odehnal ho na sever. Dva muži, myslím, ale stopy jsou moc staré, aby se to dalo poznat s jistotou.“

„Zůstaly nějaké stopy po tom, kdo to udělal?“ Gaul zavrtěl hlavou. Mohli to být trolloci. Zvláštní, přát si něco takového. A hloupé. Bělokabátníci znali jeho jméno, a stejně dobře znali i Randovo. Znají moje jméno. Zadíval se na popel z al’Thorovic hospodářství a Tanečník poskočil, jak se mu ruce na otěžích roztřásly.

Loial sesedl na okraji řady ovocných stromků, ale hlavou stále dosahoval nad stromy. Faile dojela k Perrinovi a cestou upřeně pozorovala jeho obličej. Její klisna lehce našlapovala. „Je tohle...? Znáš lidi, co tu žili?“

„Rand a jeho táta.“

„Ó. Myslela jsem, že je to snad...“ Úleva a sympatie v jejím hlase stačily, aby poznal, jak hodlala větu dokončit. „Tvoje rodina žije poblíž?“

„Ne,“ odvětil Perrin stroze a ona se stáhla, jako by dostala políček. Ale stále ho pozorovala a čekala. Co by musel udělat, aby ji od sebe odehnal? Víc než to, k čemu se dokázal přimět, když to nedokázal doteď.

Stíny se dloužily a slunce již bylo na úrovni korun stromů. Perrin otočil Tanečníka a hrubě se k ní obrátil zády. „Gaule, dnes se na noc utáboříme opodál. Chci vyrazit hned brzy zrána.“ Kradí se ohlédl přes rameno. Faile odjížděla zpět k Loialovi a v sedle seděla velice vzpřímená. „V Emondově Roli budou vědět...“ Kde jsou bělokabátníci, takže se jim bude moci vzdát dřív, než ublíží jeho rodině. Jestli je jeho rodina ještě v pořádku. Jestli statek, na němž se narodil, nevypadá jako tenhle. Ne. Musí to udělat včas, aby tomu zabránil. „Budou vědět, jak to vypadá kolem.“

„Takže brzy.“ Gaul zaváhal. „Ji nezaženeš. Ta je skoro jako Far Dareis Mai, a když tě Děva miluje, neunikneš jí, ať utíkáš, jak chceš rychle.“

„Starosti s Faile nechej na mně.“ Hlas mu změkl. Nebyl to Gaul, koho se chtěl zbavit. „Velmi brzy. Zatímco Faile bude stále spát.“

Oba tábory pod jabloněmi byly této noci tiché. Jedna či druhá Aielanka se občas zvedla a zadívala se k malému ohýnku, u nějž seděl Perrin s Gaulem, ale houkání sovy a dupání koní byly jediné zvuky, které se ozývaly. Perrin nemohl usnout, a do svítání zbývala dobrá hodina, měsíc ještě svítil naplno, když s Gaulem tiše vyklouzli. Aielovy měkké boty mnoho hluku nenadělaly a koňská kopyta také ne. Bain, či snad Chiad, se za nimi dívala, jak odcházejí. Nepoznal, která z nich to je, ale Faile nevzbudila, za což jí byl Perrin vděčný.

Slunce už stálo vysoko, když se konečně dostali ze Západního polesí maličko pod vesnici, mezi stopami po vozech a stezkami ohraničenými živými ploty či nízkými hrubými zídkami. – Nad komíny statků se vznášel kouř jako jemné šedé peří, podle pachu hospodyně po ránu pekly. Na polích s tabákem či ječmenem se pohybovali muži a chlapci hlídali stáda černohlavých ovcí na pastvinách. Pár lidí si všimlo jejich příchodu, ale Perrin nechal Tanečníka jít rychlým krokem a doufal, že nikdo není dost blízko, aby ho poznal či se pozastavil nad Gaulovým divným oděním nebo jeho oštěpy.

Lidé se také určitě pohybovali kolem Emondovy Role, takže vesnici obejel z východu širokým obloukem, vyhýbaje se udusaným stezkám i doškovým střechám natlačeným kolem Trávníku, kde ze skalky vyvěral pramen Vinný střik s takovou silou, že dokázal srazit člověka na kolena, a dával zrod potoku stejného jména. Škody, na které si vzpomínal z jarniční noci, byly po roce úplně napravené, ohořelé domy a spálené střechy dávno postavené a spravené. Skoro jako by sem trolloci nikdy nepřišli. Modlil se, aby to nikdo z místních nemusel prožít znovu. Hostinec U Vinného střiku stál skoro na východním konci Emondovy Role, mezi pevným dřevěným Vozovým mostem přes spěchající vody Vinného střiku a mohutnými starými kamennými základy, z jejichž středu vyrůstal silný dub. U stolů pod silnými větvemi za hezkých odpolední sedávali lidé a sledovali hru v kuželky. Tak brzy ráno byly stoly samozřejmě prázdné. Dál na východ bylo jen pár domů. Sám hostinec měl kamenné přízemí a poschodí, omítnuté nabilo, na všech stranách přesahovalo. Nad lesklé červené tašky na střeše se zvedal tucet komínů. Byla to jediná střecha z tašek na celé míle daleko.

Perrin přivázal Tanečníka i nákladního koně ke sloupku u dveří do kuchyně a ohlédl se ke stáji s doškovou střechou. Slyšel odtamtud pracující muže, nejspíš to byli Hud a Tad, kteří vyklízeli stání, kde pantáta al’Vere držel pár velkých dhurranských chladnokrevníků, jež pronajímal jako tažné koně pro těžké náklady. Z druhé strany hostince se také ozývaly zvuky, mumlání hlasů na Trávníku, kejhání husí, hrčení vozu. Nechal koně, jak byli, nehodlal se tu zdržovat. Kývl Gaulovi, aby šel za ním, a spěchal dovnitř, dřív než některý ze stájníků vyhlédne. Luk si nesl s sebou.

Kuchyně byla prázdná, obě železné pece a všechna ohniště až na jedno byly vyhaslé, i když se ve vzduchu stále vznášela vůně pečení. Chleba a medové koláčky. V hostinci nebyli hosté často, jen když přijeli kupci z Baerlonu, aby nakoupili tabák a vlnu, nebo se tu co měsíc stavil forman, pokud ovšem nenapadl sníh a cesty byly průjezdné. Později přes den se občas zastavil na něco k jídlu a pití některý z vesničanů, ti však teď tvrdě pracovali doma. Někdo tu však mohl být, tak po špičkách prošel chodbičkou vedoucí z kuchyně do šenku, pootevřel dveře a nahlédl dovnitř.

Čtvercovou místnost viděl snad tisíckrát, její ohniště z oblázků, táhnoucí se přes polovinu délky místnosti, krbovou římsu ve výši ramen, leštěnou nádobu na tabák pantáty al’Vereho i drahocenné hodiny stojící na římse. Všechno mu nyní však připadalo nějak menší. Židle s vysokými opěradly před ohništěm sloužily ke schůzím venické rady. Knihy Brandlewyna al’Vereho stály na polici proti ohništi – kdysi si Perrin neuměl představit víc knih na jednom místě než těch pár tuctů většinou odřených svazků – a soudky s pivem a vínem lemovaly třetí stěnu. Číča, žlutá kočka patřící k hostinci, ležela jako obvykle natažená na jednom ze soudků.

Kromě Brana al’Vereho samotného a jeho ženy Marin, v dlouhých bílých zástěrách, leštících u jednoho ze stolů rodinné stříbro a cínové nádobí, byl šenk prázdný. Pantáta al’Vere byl objemný kulatý muž s řídkými chomáčky šedých vlasů. Panímáma al’Vereová byla štíhlá, mateřsky vypadající žena se silným prošedivělým copem přehozeným přes rameno. Byl z ní cítit chleba a medové koláčky a pod tím se vznášela vůně růží. Perrin si na ně pamatoval jako na usmívající se pár, ale teď oba vypadali napjatě a starosta se mračil, i když to určitě nemělo nic společného se stříbrným pohárem v jeho rukou.

„Pantáto al‘ Vere?“ Perrin otevřel dveře dokořán a vstoupil. „Panímámo al’Vereová. To jsem já, Perrin.“

Oba vyskočili na nohy, až se židle převrátily, což vyděsilo kočku. Panímáma al’Vereová si přitiskla ruce na ústa. Oba na Perrina zírali stejně jako na Gaula. Stačilo to, aby si Perrin začal neobratně přendávat luk z ruky do ruky. Zvláště když Bran doběhl k oknu – na muže tak objemného se pohyboval s překvapivou lehkostí – a prudce odhrnul záclony, aby mohl vyhlédnout ven, jako by se bál, že tam jsou další Aielové.

„Perrine?“ zamumlala nevěřícně panímáma al’Vereová. „Jsi to ty. Skoro jsem tě nepoznala, s těmi vousy a... Tvoje tvář. Kde jsi –? Je s tebou Egwain?“

Perrin se zpola nepřítomně dotkl zpola zahojené sečné rány na tváři a přál si, aby se byl předtím umyl nebo aby byl aspoň nechal luk a sekeru v kuchyni. Neuvědomil si, jak by je mohl jeho zjev vyděsit. „Ne. Tohle s ní nemá nic společnýho. Ona je v bezpečí.“ Možná ve větším bezpečí na cestě zpátky do Tar Valonu, než kdyby byla zůstala v Tearu s Randem, ale v obou případech v bezpečí. Perrina napadlo, že by měl její matce sdělit něco víc než těch pár prostých slov. „Panímámo al’Vereová, Egwain má studovat na Aes Sedai. Nyneiva taky.“

„Já vím,“ řekla paní hostinská tiše a dotkla se kapsy na zástěře. „Dostala jsem od ní z Tar Valonu tři dopisy. Podle toho, co napsala, jich poslala víc, a Nyneiva aspoň jeden, ale jen ty tři Egwaininy dorazily až sem. Píše něco o výcviku, a podle mě to musí být velice tvrdé.“

„Tohle ona chce.“ Tři dopisy? Přepadl ho pocit viny, až se nahrbil. On nenapsal nikomu ani řádku kromě zpráviček, které zanechal pro rodinu a pantátu Luhhana té noci, kdy ho Moirain odvedla z Emondovy Role. Ani jeden dopis.

„Tak to vypadá, i když jsem si pro ni tohle nepředstavovala. Není to něco, co můžeš na potkání vykládat lidem, že? Píše, že si tam ale udělala pár přátel, vypadá to na milá děvčata. Elain a Min. Znáš je?“

„Setkali jsme se. Myslím, že se jim dá říkat milý děvčata.“ Kolik toho Egwain v těch dopisech prozradila? Zřejmě moc ne. Ať si panímáma al’Vereová myslí, co chce. Perrin jí nehodlal přidávat starosti s věcmi, s nimiž stejně nemohla nic dělat. Co se stalo, stalo se. Egwain teď byla v dostatečném bezpečí.

Náhle si uvědomil, že tu Gaul celou dobu jen tak stojí, a spěšně všechny představil. Bran zamrkal, když Gaula označil za Aiela, a zamračil se na jeho oštěpy i černý závoj visící mu přes šufu na prsa, ale jeho žena jen řekla: „Vítej v Emondově Roli, pane Gaule, a v hostinci U Vinného střiku.“

„Kéž máš vždy vodu a stín, správkyně střechy,“ pravil Gaul formálně a uklonil se jí. „Žádám o svolení bránit tvou střechu i držbu.“

Paní hostinská téměř nezaváhala, než odpověděla, jako by tohle bylo přesně to, co byla zvyklá slýchávat. „Velkomyslná nabídka. Ale musíš mi dovolit rozhodnout, kdy to bude potřeba.“

„Jak pravíš, správkyně střechy. Tvoje čest je i mou.“ Zpod kabátce Gaul vytáhl zlatou slánku, malou nádobku jemně připevněnou na umně vytepaného lva, a podal jí ji. „Nabízím malý hostovský dar pro tvou střechu.“

Marin al’Vereová to zvládla jako kterýkoliv jiný dar, a skoro se nedalo poznat, jak je ohromená. Perrin pochyboval, že v celém Dvouříčí je kousek, jenž by se tomuto rovnal, a rozhodně ne ve zlatě. Ve Dvouříčí bylo málo zlatých mincí, natož zlatých ozdob. Perrin doufal, že nikdy nezjistí, že to bylo uloupeno v Tearském Kameni, aspoň si na to byl ochoten vsadit.

„Můj chlapče,“ ozval se Bran, „nejspíš bych měl říct ‚vítej domů‘, ale proč ses vracel?“

„Doslechl jsem se o bělokabátnících, pantáto,“ odpověděl Perrin prostě.

Starosta si se ženou vyměnil střízlivý pohled a pak Bran pravil: „Znovu se ptám, proč ses vracel? Nemůžeš tu nic zastavit, chlapče, ani nic změnit. Nejlepší bude, když odejdeš. Jestli nemáš koně, jednoho ti dám. Jestli máš, vyskoč do sedla a odjeď na sever. Myslím, že bělokabátníci hlídají Tarenský Přívoz... To oni ti tak ozdobili tvář?“

„Ne. To –“

„Tak na tom nezáleží. Jestli ses přes ně dostal cestou sem, tak můžeš taky odejít. Hlavní tábor mají v Hlídce, ale jejich výzvědný oddíly můžou být kdekoliv. Odjeď, chlapče můj.“

„Nečekej, Perrine,“ dodala panímáma al’Vereová tiše, ale tím pevným hlasem, kterým obvykle dokázala, že lidé udělali přesně to, co po nich chtěla. „Nečekej ani hodinu. Připravím ti něco na cestu. Trochu čerstvýho chleba a sýr, kousek šunky a hovězí pečeně a zeleninu. Musíš jít, Perrine.“

„Nemůžu. Víte, že jdou po mně, jinak byste nechtěli, abych odešel.“ A neřekli ani slovo o jeho očích, i kdyby se jenom zeptali, jestli není nemocný. Panímámu al’Vereovou to skoro nepřekvapilo. Věděli to. „Jestli se jim vzdám, můžu něco z toho zarazit. Můžu udržet rodinu –“ Nadskočil, když se dveře do chodby rozlétly, a dovnitř vstoupila Faile doprovázena Bain a Chiad.

Pantáta al’Vere si přejel dlaní holou hlavu. I když mu neunikl jejich oděv, podle něhož patřily ke Gaulovi, příliš ho nepobavilo, že jsou to ženy. Vypadal hlavně podrážděně, že byl vyrušen. Číča se posadila a podezíravě se zadívala na všechny ty cizí lidi. Perrina napadlo, jestli ho kočka považuje také za cizince, a kde je vlastně Loial. Cokoliv, jen aby se vyhnul pomyšlení na to, jak zvládne Faile teď.

Ta mu nedala příliš času na rozmyšlenou. Postavila se přímo před něho s rukama v bok. Nějak se jí podařil ten trik, který ženy ovládaly, a vypadala vyšší čistě jen díky tomu, že se třásla vzteky. „Vzdát se? Vzdát se! Tak tohle jsi měl od začátku v plánu? Měl, že jo? Ty hlupáku! Úplně ti zamrzl mozek, Perrine Aybaro. Nikdy to nebylo víc než svaly a vlasy, ale teď to není ani tohle. Jestli tě bělokabátníci pronásledují, tak tě pověsí, pokud se jim vzdáš. Proč by tě měli chtít?“

„Protože jsem pár bělokabátníků zabil.“ Podíval se na ni a nevšímal si toho, jak panímáma al’Vereová zalapala po dechu. „Tý v noci, kdy jsem tě potkal, a dva předtím. O těch dvou vědí, Faile, a myslí si, že jsem temnej druh.“ Tolik aspoň brzy zjistí. Kdyby byli sami, tak by jí v této chvíli už asi prozradil proč. Alespoň dva z bělokabátníků, Geofram Bornhald a Jaret Byar, tušili něco o jeho spojení s vlky. Nevěděli sice všechno, ale jim i to málo stačilo. Muž, který běhá s vlky, musí být temným druhem. Možná jeden nebo oba tu nyní byli s ostatními bělokabátníky. „Věří, že je to pravda.“

„Ty nejsi o nic víc temný druh než já,“ zašeptala Faile ochraptěle. „To by dřív mohlo být temným druhem slunko.“

„Na tom ale nezáleží, Faile. Musím udělat, co musím.“

„Ty popletenej halamo! Ty nic tak střelenýho udělat nemusíš! Ty slepičí mozečku! Jestli to zkusíš, oběsím tě sama!“

„Perrine,“ ozvala se tiše panímáma al’Vereová, „představil bys mě laskavě této mladé ženě, která má o tobě zjevně tak vysoké mínění?“

Faile se tváře zalily jasnou červení, jak si uvědomila, že si pantáty a panímámy al’Vereových doposud nevšimla, a začala se vybraně klanět a květnatě omlouvat. Bain a Chiad udělaly, co předtím Gaul, požádaly o svolení bránit střechu panímámy al’Vereové a daly jí malou zlatou misku s vytepanými lístky a bohatě zdobený mlýnek na pepř, větší než obě Perrinovy pěsti, na jehož vrcholku se skvělo jakési podivné stvoření, zpola kůň a zpola ryba.

Bran al’Vere na ně hleděl a mračil se, mnul si čelo a cosi si pro sebe mumlal. Perrin několikrát zachytil slovo „Aielové", pronesené nevěřícným tónem. Starosta se také stále ohlížel k oknům. Nebál se, že by tu mohlo být Aielů víc, překvapilo ho, když zjistil, že Gaul je Aiel. Starosta si dělal starosti s bělokabátníky.

Marin al’Vereová, na druhou stranu, to všechno klidně přijala a chovala se k Faile, Bain i Chiad jako ke kterékoliv mladé poutnici, která kdy vstoupila do hostince. Pochválila Faile její jezdecké šaty – dnes z tmavomodrého hedvábí – a Aielankám řekla, jak obdivuje barvu a lesk jejich vlasů. Perrin vytušil, že přinejmenším Bain a Chiad vůbec nevědí, co si z toho všeho vybrat, ale paní hostinská zakrátko, s tou svou klidnou mateřskou odhodlaností, usadila všechny tři ženy ke stolu, donesla jim mokré ručníky, aby si mohly otřít prach z rukou a obličeje, a nalila jim čaj z velkého čajníku s červenými proužky, na nějž se Perrin tak dobře pamatoval.

Mohlo být docela zábavné, vidět tyto divoké ženy – Faile k nim rozhodně patřila – jak náhle dychtí ujistit panímámu al’Vereovou, že se cítí velice pohodlně, a nemohou jí s něčím pomoci, dělá toho pro ně tolik, a všechny měly oči dokořán jako děti, majíce stejnou šanci jako děti jí vzdorovat. Bývalo by to zábavné, kdyby do toho nezahrnula jeho a Gaula, nezahnala je stejně odhodlaně ke stolu a netrvala na tom, že si musejí umýt ruce a obličej, než dostanou šálek čaje. Gaul se celou dobu mírně usmíval. Aiel měl zvláštní smysl pro humor.

Kupodivu se paní hostinská ani jednou nepodívala na jeho luk a sekeru, ani na zbraně Aielů. Lidé ve Dvouříčí zřídka nosili třebas jen luk, a ona vždycky trvala na tom, že i ten musí člověk odložit, než usedne k jednomu z jejích stolů. Teď však zbraně prostě pomíjela.

Další překvapení přišlo, když Bran položil Perrinovi k ruce stříbrný pohárek s jablečnou pálenkou, a ne tu trošku, kterou muži v šenku obvykle vypili, jež stačila tak na to, aby do ní člověk ponořil půlku palce, ale poloplný pohár. Když Perrin odjížděl, byl by dostal mošt nebo mléko nebo možná hodně zředěné víno, půl poháru k jídlu či plný při hodech. Potěšilo ho, že je brán jako dospělý muž, ale pohárek jen držel v prstech. Byl teď na víno zvyklý, ale zřídka pil co silnějšího.

„Perrine,“ řekl starosta, když usedal na židli vedle své ženy, „nikdo nevěří, že jsi temný druh. Nikdo, kdo má trochu zdravýho rozumu. Není důvod, aby ses nechal pověsit.“

Faile zuřivě přikyvovala na souhlas, ale Perrin si jí nevšímal. „Nenechám se odradit, pantáto al’Vere. Bělokabátníci chtějí mě, a jestli mě nedostanou, mohli by se obrátit na nejbližšího Aybaru, kterého najdou. Nejsou to zrovna milí lidi.“

„My to víme,“ řekla měkce panímáma al’Vereová.

Její manžel se díval na své ruce, sepjaté na stole. „Perrine, tvoje rodina je pryč.“

„Pryč? Chceš říct, že už vypálili jejich statek?“ Perrin sevřel ruku kolem stříbrného pohárku. „Doufal jsem, že dorazím včas. Asi jsem to měl vědět. Trvalo moc dlouho, než jsem se to doslechl. Třeba můžu pomoct tátovi a strejdovi Ewardovi ho znovu postavit. U koho teď bydlí? Chci je aspoň nejdřív vidět.“

Bran se zamračil a jeho žena ho na uklidněnou pohladila po rameni. Ale oči kupodivu stále upírala na Perrina, velice smutné a plné soucitu.

„Jsou mrtví, chlapče,“ vykládal spěšně Bran.

„Mrtví? Ne. Nemůžou –“ Perrin se zamračil, když mu na ruku náhle dopadlo cosi mokrého, a zadíval se na rozmáčknutý pohár, jako by se divil, odkud se tu vzal. „Mrzí mě to. Nechtěl jsem –“ Zatahal za zploštělé stříbro, snaže se mu prsty znovu vrátit původní tvar. Nešlo to. Samozřejmě. Velmi opatrně položil zničenou nádobku doprostřed stolu. „Nahradím vám ho. Můžu –“ Otřel si ruku o kabátec a náhle zjistil, že hladí topor sekery, kterou měl u pasu. Proč se na něj všichni tak divně dívají? „Jsi si jistý?“ Vlastní hlas mu náhle zněl podivně vzdálený. „Adora a Deselle? Paet? Máma?“

„Všichni jsou mrtví,“ sdělil mu smutným hlasem Bran. „Tvoje tety a strýcové taky, i bratranci a sestřenice. Všichni ze statku. Pomáhal jsem je pochovávat, chlapče. Na tom nízkým vršku, na tom s jabloněmi.“

Perrin si strčil palec do pusy. Byla to hloupost, takhle se říznout o vlastní sekeru. „Máma měla ráda jabloňový květy. Bělokabátníci. Proč by –? Ať shořím, Paetovi bylo teprv devět. A holky...“

Hlas měl velice jasný. Napadlo ho, že by měl do svých slov dát trochu emocí. Nějaké emoce.

„Byli to trolloci,“ pospíšila si panímáma al’Vereová. „Vrátili se, Perrine. Ne tak, jako když jste odcházeli, nepřepadli vesnici, ale byli venku v krajině. Většina statků, která stojí daleko od ostatních, je opuštěná. Nikdo nechodí v noci ven, ani blízko vesnice. Stejné je to dole v Devenském Průseku i nahoře v Hlídce, možná i v Tarenském Přívozu. Bělokabátníci, ať jsou jak chtějí špatní, jsou naše jediná skutečná ochrana. Co vím, zachránili už dvě rodiny, když trolloci přepadli jejich statek.“

„Chtěl jsem – doufal jsem –“ Nemohl si vzpomenout, co vlastně chtěl. Bylo to něco s trolloky. Nechtěl si vzpomenout. Bělokabátníci chránící Dvouříčí? Málem ho to rozesmálo. „Randův táta. Tamův statek. To byli taky trolloci?“

Panímáma al’Vereová otevřela ústa, ale Bran ji uťal. „Zaslouží si pravdu, Marin. To byli bělokabátníci, Perrine. Tam a u Cauthonů.“

„Matovi příbuzní taky. Randovi, Matovi a moji.“ Docela zláštní, znělo to, jako by říkal, že by mohlo začít pršet. „Ti jsou taky mrtví?“

„Ne, chlapče. Ne, Abell a Tam se skrývají někde v Západním polesí. A Matova máma a sestry... Ty jsou taky naživu.“

„Skrývají se?“

„Není nutné se pouštět do tohohle,“ pravila rázně paní hostinská. „Brane, přines mu další pálenku. A tuhle vypij, Perrine.“ Její manžel zůstal sedět, ale ona se na něj jenom zamračila a pokračovala. „Nabídla bych ti postel, ale není to bezpečné. Někteří lidi by klidně mohli honem honem běžet za urozeným pánem Bornhaldem, kdyby zjistili, že jsi tady. Eward Congar a Hari Coplin se za bělokabátníky tahají jako pejsci, touží je potěšit a udělat si jméno, a Cenn Buie není o moc lepší. A Wit Congar by taky žvanil, kdyby ho Daisa nezarazila. Ona je teď vědmou. Perrine, nejlepší bude, když odejdeš. Věř mi.“

Perrin pomalu zavrtěl hlavou. Bylo toho moc, nedokázal to strávit. Daisa Congarová je vědmou? Ta ženská byla jako býk. Bělokabátníci chrání Emondovu Roli. Hari a Eward a Wit spolupracují. Od Congarů a Coplinů se nic moc jiného čekat nedalo, ale Cenn Buie byl členem vesnické rady. Urozený pán Bornhald. Takže tu je Geofram Bornhald. Faile ho sledovala velikýma, zvlhlýma očima. Proč by měla ona mít slzy na krajíčku?

„Je toho víc, Brandlewyne al’Vere,“ řekl Gaul. „Tvůj výraz to prozrazuje.“

„To je,“ přitakal Bran. „Ne, Marin,“ dodal pevně, když paní hostinská lehce zavrtěla hlavou. „Zaslouží si pravdu. Celou pravdu.“ Paní hostinská s povzdechem složila ruce do klína. Skoro vždy dosáhla svého – až na chvíle, kdy se Bran tvářil tak odhodlaně jako teď, s obočím staženým dolů jako vraní křídla.

„Jakou pravdu?“ zeptal se Perrin. Jeho matka měla ráda jabloňové květy.

„Ze všeho nejdřív, Perrine, s bělokabátníky je Padan Fain,“ začal Bran. „Teď si říká Ordeith a na svý jméno vůbec nereaguje, ale je to on, ať už se na nás dívá jak chce svrchu.“

„On je temnej druh,“ prohodil Perrin nepřítomně. Adora a Deselle si na jaře vždycky vplétaly jabloňové květy do vlasů. „Sám to přiznal. To on přivedl v předvečer Jarnic trolloky.“ Paet rád šplhal po jabloních. Když jste se nedívali, házel po vás jablka přímo z koruny stromu.

„Takže tak,“ prohlásil zachmuřeně starosta. „No, to je teda zajímavý. Má u bělokabátníků velký slovo. Poprvý jsme uslyšeli, že jsou tady, když vypálili Tamův statek. To byla Fainova práce. Vedl bělokabátníky, kteří to udělali. Tam jich pár zasáhl šípy, než se dostal do lesa, a na Cauthonův statek se dostal těsně předtím, než mohli dostat Abella. Ale zavřeli Natti a děvčata. A Harala Luhhana a Alsbet taky. Myslím, že by je byl Fain nechal pověsit, ale urozený pán Bornhald to nedovolil. Ale ani je nenechal jít. Pokud jsem mohl zjistit, zatím jim neublížili, ale drží je v bělokabátnickým táboře nahoře v Hlídce. Fain z nějakýho důvodu nenávidí tebe, Randa a Mata. Nabídl sto zlatejch za každýho, kdo je s váma třeba nějak příbuznej, a dvě stě za Tama nebo Abella. A urozený pán Bornhald má zřejmě obzvláštní zájem o tebe. Když sem přijede bělokabátnická hlídka, obvykle je s nimi a ptá se na tebe.“

„Ano,“ řekl Perrin. „Jasně. To by udělal.“ Perrin z Dvouříčí, který běhá s vlky. Temný druh. Zbytek jim mohl povykládat Fain. Fain s dětmi Světla? Byla to jen vzdálená myšlenka. Lepší však bylo myslet na trolloky. Zamračil se na své ruce a přinutil je nehybně ležet na stole. „Oni vás chrání před trolloky.“

Marin al’Vereová se k němu podmračeně naklonila. „Perrine, my ty bělokabátníky potřebujeme. – Ano, vypálili Tamův statek, a Abellův taky, zatýkají lidi a dupou kolem, jako by jim patřilo všechno, co uvidí, ale Alsbet a Natti a ostatním se nic nestalo, jen je drží zavřené, a to se dá nějak napravit. Na pár dveří někdo naškrábal dračí špičák, ale kromě Congarů a Coplinů si toho nikdo jiný nevšímá, a nejspíš ho tam stejně nadrásali oni. Tam a Abell se můžou schovávat, dokud bělokabátníci neodtáhnou. Dřív nebo později musejí odejít. Ale dokud jsou tady trolloci, tak je potřebujeme. Prosím, pochop to. Ne že bychom tu raději neměli tebe než je, ale je potřebujeme, a nechceme, aby tě pověsili.“

„Tomuhle ty říkáš být chráněná, správkyně střechy?“ ozvala se Bain. „Když požádáš lva, aby tě chránil před vlky, rozhodla ses jenom skončit v jiném břiše.“

„Copak se nemůžete chránit sami?“ dodávala Chiad. „Viděla jsem Perrina bojovat, taky Mata Cauthona a Randa al’Thora. Oni jsou stejné krve jako vy.“

Bran si zhluboka a těžce povzdechl. „My jsme jenom sedláci, obyčejní lidi. Urozený pán Luc mluví o tom, že zorganizuje chlapy, aby s trolloky bojovali, ale to by znamenalo nechat naše rodiny zcela nechráněné, když půjdeme s ním, a to se nikomu moc nelíbí.“

Perrina to zmátlo. Kdo je urozený pán Luc? Zeptal se na to a paní hostinská odpověděla.

„Přišel zhruba ve stejné době jako bělokabátníci. Je to hledač valerskýho rohu. Zná příběh Velké hledání valerského rohu. Urozený pán Luc si myslí, že valerský roh je někde v pohoří Oparů nad Dvouříčím. Ale kvůli našim potížím se svýho hledání vzdal. Urozený pán Luc je moc vznešený a má ty nejvybranější způsoby.“ Uhladila si vlasy a pochvalně se usmála. Bran se na ni koutkem oka podíval a kysele zavrčel.

Hledač rohu. Trolloci. Bělokabátníci. Dvouříčí rozhodně nevypadalo jako místo, které opustil. „Faile je taky hledač rohu. Ty tohohle urozenýho pána Luca znáš, Faile?“

„Už toho mám dost,“ oznámila Faile. Perrin se zamračil, když vstala a obešla stůl. Popadla ho za hlavu a přitáhla si jeho obličej na břicho. „Tvoje máma je mrtvá,“ řekla tiše. „Tvůj táta je mrtvý. Tvoje sestry jsou mrtvé i tvůj bráška. Tvoje rodina je mrtvá a ty to nemůžeš změnit. Rozhodně ne tak, že sám umřeš. Podvol se svýmu žalu. Nedrž ho uvnitř, kde může kypět.“

Perrin ji popadl za lokty, aby ji odsunul, ale z nějakého důvodu to, jak se jí držel, bylo to jediné, co ho drželo na nohou. Teprve tehdy si uvědomil, že pláče, vzlyká jí do šatu jako děcko. Co si o něm musela myslet? Otevřel ústa, aby jí řekl, že je v pořádku, aby se jí omluvil za to, jak se složil, ale vyšlo z nich jen: „Nemohl jsem se sem dostat rychleji. Nemohl – já –“ Zaťal zuby, aby sám sebe umlčel.

„Já vím,“ zamumlala Faile a hladila ho po vlasech, jako by byl malý chlapec. „Já vím.“

Perrin chtěl přestat, ale čím víc šeptala, jak ho chápe, tím víc vzlykal, jako by z něj její měkké ruce, hladící ho po vlasech, vyháněly slzy.