Stín se šíří

2 Víry ve vzoru

Na pevninu vál horký noční vítr, na sever přes rozlehlou deltu zvanou Dračí Prsty, složité bludiště říčních ramen, širokých i úzkých, některých dokonce udušených ostřicí. Rozlehlé porosty rákosí oddělovaly hloučky nízkých ostrůvků zarostlých stromy s pavoukovým kořáním, které nebyly k vidění nikde jinde. Nakonec delta ustoupila svému zdroji, řece Erinin, řece v tomto místě nesmírně široké, tečkované světly luceren malých člunů, které s pomocí jich rybařily. Čluny a světla se prudce rozkolébaly – zcela nečekaně, a někteří starší muži začali mumlat o zlých tvorech potulujících se nocí. Mladí muži se smáli, ale o to rychleji vytahovali sítě, dychtiví být zpátky doma a ze tmy. V příbězích se vyprávělo, že zlo nemůže překročit váš práh, pokud je nepozvete. Tak se to vyprávělo. Ale tady venku, v temnotě...

I poslední zbytky soli zmizely, když vítr dosáhl velkého města Tearu, stojícího na břehu řeky, kde se hostince a krámky s taškovými střechami tísnily vedle vysokých paláců s mnoha věžemi lesknoucími se v měsíčním světle. Ale žádný z paláců nebyl ani zpolovice tak vysoký jako masivní hmota, téměř hora, která se táhla ze středu města až k vodě. Tearský Kámen, pevnost z pověstí, nejstarší tvrz lidstva, vztyčená za posledních dnů Rozbití světa. Když státy a říše vznikaly a rozpadaly se, byly nahrazeny jinými, a ty se také rozpadly, Kámen tu pořád stál. Byla to skála, na níž si vojska lámala zuby – oštěpy, meče i srdce – po tři tisíce let. A za celou tu dobu pevnost nikdy nepadla. Až nyní.

Ulice města, taverny a hostince byly v teplé a dusné temnotě téměř prázdné. Lidé se opatrně zdržovali ve vlastních zdech. Kdo Kámen držel, byl pánem Tearu, města i státu. Tak tomu bylo vždy, a lidé z Tearu to vždycky přijímali. Za denního světla nadšeně jásali a zdravili svého nového pána, jako by zdravili i toho starého. Za noci se choulili ve svých domovech a třásli se i přes panující vedro, když jim nad střechami kvílel vítr jako tisíc plaček. Hlavami se jim honily nové představy a naděje, sny, jaké si v Tearu nikdo nedovolil po sto pokolení, naděje smíšená se strachem starým jako Rozbití.

Vítr trhal za dlouhý bílý praporec chytající měsíční světlo nad Kamenem, jako by ho chtěl urvat. Na praporci kráčela vlnící se postava jako čtyřnohý had se zlatou lví hřívou, šarlatovými a zlatými šupinami. Tvor na korouhvi jako by si osedlal vítr. Korouhev z proroctví, po jejímž spatření všichni tolik prahli a zároveň se ho děsili. Zástava Draka. Draka Znovuzrozeného. Zvěstovatele spasení světa a ohlašovatele příchodu nového Rozbití. Jako by ho takový vzdor příliš rozzuřil, vítr se vrhl proti pevným hradbám Kamene. Dračí zástava se vznášela, lhostejná za noci, očekávající větší bouře.

V místnosti asi v polovině výšky Kamene na jeho jižní straně seděl na truhlici Perrin s nohama položenýma na posteli a pozoroval tmavovlasou mladou ženu přecházející sem a tam. Ve zlatých očích měl ostražitý výraz. Faile se s ním obvykle štěkala, mírně si utahovala z jeho schválně pomalých způsobů. Dneska večer však od chvíle, co prošla dveřmi, nepronesla ani deset slov. Cítil růžové lístky, které jí po vyprání vložili do šatů, i vůni, která byla jen její. A v náznaku čistého potu cítil nervozitu. Faile skoro nikdy nedávala najevo nervozitu. Perrina z toho, jak uvažoval, proč je nervózní právě teď, začalo svrbět mezi lopatkami, a nemělo to nic společného s vedrem. Úzké, rozstřižené suknice, které Faile nosila, při jejím přecházení tiše šustily.

Perrin se podrážděně podrbal na dvoutýdenním strništi. Vous měl ještě kudrnatější než vlasy. A taky bylo horko. Už posté ho napadlo, že by se měl oholit.

„Sluší ti to,“ řekla Faile najednou a zastavila se.

Perrin nejistě pokrčil rameny, která ho po dlouhých hodinách práce v kovárně bolela. Občas to dělávala, jako by věděla, nač zrovna myslí. „Lechtá to,“ zavrčel a přál si, aby mluvil odhodlaněji. To ta jeho bradka. Mohl si ji oholit, kdykoliv by chtěl.

Faile si ho prohlížela s hlavou na stranu. Díky výraznému nosu a vysedlým lícním kostem byl její ohnivý pohled v ostrém protikladu k tichému hlasu, když řekla: „Vypadá na tobě správně.“

Perrin si povzdechl a znovu pokrčil rameny. Ona ho nežádala, aby si nechal narůst plnovous, a ani to neudělá. A přesto věděl, že bude holení dál odkládat. Napadlo ho, jak by se s takovou situací vyrovnal jeho přítel Mat. Možná by ji štípl do zadečku a políbil a poznamenal by něco, co by ji rozesmálo, a on by ji zatím přivedl na jiné myšlenky. Ale Perrin věděl, že to s děvčaty neumí tak jako Mat. Mat by se nikdy nepotil kvůli vousu jen proto, že si nějaká žena myslí, že by měl mít chlupy na obličeji. Leda by ta žena byla Faile. Perrin měl pocit, že otec musí jejího odchodu z domova velice litovat, a to nejen proto, že byla jeho dcera. Byl to největší obchodník s kožešinami v Saldeii, aspoň to Faile tvrdila, a Perrinovi bylo jasné, že je vždycky po jejím.

„Něco ti dělá starosti, Faile, a nejsou to moje vousy. Tak co je to?“

Náhle se zatvářila ostražitě. Uhýbala před ním očima a raději si opovržlivě prohlédla zařízení místnosti.

Vyřezávaní levharti a lvi, načepýření jestřábi a lovecké výjevy zdobili vše, od vysokého šatníku a sloupků u postele, silných jako jeho noha, po čalouněnou lavici před vychladlým mramorovým krbem. Některá zvířata měla granátové oči.

Snažil se přesvědčit majhere, že chce obyčejný pokoj, ale ona to zřejmě nepochopila. Ne že by byla hloupá nebo natvrdlá. Majhere velela zástupu sloužících, kterých bylo víc než obránců Kamene. Ať už velel Kameni kdokoliv, ať už kdokoliv držel jeho hradby, majhere dohlížela na každodenní záležitosti, aby všechno fungovalo, tak jak má. Ale na svět se dívala tairenskýma očima. Přes své šaty musel být víc než jen mladý venkovan, na což vypadal, protože kmáni v Kameni nebyli nikdy ubytováváni – až na obránce a sloužící, samozřejmě. A kromě toho patřil do Randovy společnosti, přítel či družiník, rozhodně však byl nějakým způsobem blízký Draku Znovuzrozenému. A pro majhere proto patřil přinejmenším na stejnou úroveň jako páni země, pokud ne vznešení páni. Šokovalo ji už to, že ho ubytovali tady, kde neměl ani obývací pokoj. Perrin tušil, že by mohla i omdlít, kdyby trval na ještě obyčejnější komnatě. – Pokud tu vůbec něco takového kromě obydlí sloužících a obránců vůbec bylo. Aspoň tu kromě svícnů nebylo nic pozlaceno.

Avšak Faile neměla na věci stejný názor. „Měl bys mít lepší pokoj než tohle. Zasloužíš si to. Můžeš vsadit poslední měďák, že Mat ho má.“

„Mat má rád křiklavý věci,“ odtušil prostě.

„Ty netrváš na tom, co ti patří.“

Perrin neřekl nic. Kvůli jeho pokoji nervózní nebyla o nic víc než kvůli jeho vousům.

Po chvíli se Faile ozvala znovu. „Pán Drak o tebe zřejmě ztratil zájem. Teď je pořád zavřený se vznešenými pány.“

Svrbění mezi lopatkami zesílilo. Perrin poznal, že tohle je to, co jí dělá skutečné starosti. Snažil se mluvit lehce. „Pán Drak? Mluvíš jako Tairenka. Jmenuje se Rand.“

„Je to tvůj přítel, Perrine Aybaro, ne můj. Jestli takový muž má vůbec nějaké přátele.“ Zhluboka se nadechla a pokračovala mírnějším tónem. „Napadlo mě, že opustím Kámen. Odejdu z Tearu. Myslím, že mě Moirain nebude chtít zastavit. Zprávy o... o Randovi už pronikly z města před dvěma týdny. Nemůže si myslet, že to udrží v tajnosti dál.“

Perrin se zarazil, aby si znovu nepovzdechl. „Já si to taky nemyslím. Spíš mám dojem, že tě považuje za přítěž. Nejspíš ti dá nějaký peníze a pošle tě pryč.“

Faile si dala ruce v bok a upřeně se na něj zadívala. „To k tomu nemáš víc co říct?“

„Co chceš, abych řekl? Že chci, abys zůstala?“ Hněv, jenž se mu ozval v hlase, ho poděsil. Zlobil se na sebe, ne na ni. Zlobil se, protože ho tohle nenapadlo. Zlobil se, protože nevěděl, co s tím. A on si rád věci pořádně promýšlel. Bylo snadné nevědomky někomu ublížit, když jste moc pospíchali. A to udělal teď. Faile měla tmavé oči rozšířené šokem. Pokusil se to napravit. „Já chci, abys zůstala, Faile, ale možná bys měla odejít. Vím, že nejsi zbabělá, ale Drak Znovuzrozený, Zaprodanci...“ Ne že by někde bylo opravdové bezpečí – aspoň ne na dlouho – ale existovala bezpečnější místa, než byl právě teď Kámen. Aspoň prozatím. Nebyl však tak hloupý, aby jí to řekl takhle otevřeně.

Ale jí zřejmě nezáleželo na tom, jak jí to podal. „Zůstat? Světlo na mě sviť! Cokoliv je lepší než sedět tady jako balvan, ale...“ Půvabně před ním poklekla a položila mu ruce na kolena. „Perrine. Nesnáším pomyšlení na to, že se přede mnou může najednou objevit některý ze Zaprodanců, a přemýšlení o tom, kdy nás Drak Znovuzrozený všechny zabije. Koneckonců to udělal už při Rozbití. Zabil každého, kdo mu byl blízký.“

„Rand není Luis Therin Rodovrah,“ namítl Perrin. „Totiž, on je Drak Znovuzrozený, ale není... neudělal by...“ Odmlčel se nevěda, jak skončit. Rand byl znovuzrozený Luis Therin Telamon. To znamenalo být Drakem Znovuzrozeným. Ale znamenalo to taky, že je Rand odsouzený k osudu Luise Therina? Nejen že zešílí – každého muže, který mohl usměrňovat, čekal takový osud a pak smrt uhnitím zaživa – ale zabije také každého, komu na něm záleží?

„Mluvila jsem s Bain a Chiad, Perrine.“

To nebylo žádné překvapení. S Aielankami Faile trávila značné množství času. Přátelství pro ni sice znamenalo jisté potíže, ale ona zřejmě měla Aielanky ráda stejně, jako nesnášela urozené Tairenky z Kamene. Perrin v tom však neviděl žádné spojení mezi tím, o čem tu mluvili, a také jí to řekl.

„Ony tvrdí, že se Moirain občas zeptá, kde jsi. Nebo Mat. Nechápeš? To by nemusela dělat, kdyby tě mohla sledovat s pomocí jediné síly.“

„Sledovat mě s pomocí síly?“ vyjekl slabě. O tom nikdy neuvažoval.

„A to ona nemůže. Pojď se mnou, Perrine. Než nás začne postrádat, můžeme být na dvacet mil za řekou.“

„Nemůžu,“ odepřel jí nešťastně. Pokusil se odvést její myšlenky polibkem, ale ona vyskočila a ucouvla tak rychle, že málem upadl. Nemělo smysl za ní chodit. Ruce měla zkřížené na prsou jako přehradu.

„Netvrď mi tu, že se jí bojíš. Vím, že je Aes Sedai a že jak tahá za provázky, tak vy všichni tancujete. Možná má... Randa... uvázaného tak, že nemůže utýct, a Světlo ví, že Egwain, Elain a dokonce i Nyneiva nechtějí, ale ty bys mohl její provázky přetrhnout, kdybys chtěl.“

„To nemá s Moirain vůbec nic společnýho. Prostě to musím udělat. Já –“

Faile mu skočila do řeči. „Neopovažuj se tu na mě zkoušet nějaký ty mužský žvásty o tom, že chlap musí konat svou povinnost. Já znám povinnost stejně jako ty, a ty tady nikomu ničím povinovaný nejsi. Možná jsi ta’veren, i když podle mě to není pravda, ale on je Drak Znovuzrozený, ne ty.“

„Budeš už poslouchat?“ zařval na ni a zlostně se zamračil. Faile poněkud nadskočila. Ještě na ni nikdy nezvýšil hlas, ne takhle. Zvedla bradu a narovnala ramena, ale neřekla nic. Perrin pokračoval. „Myslím, že jsem nějak součástí Randova osudu. A Mat taky. Myslím, že on nedokáže to, co má, pokud my taky neuděláme svůj díl. To je povinnost. Jak bych mohl odejít, kdyby to mohlo znamenat, že Rand neuspěje?“

„Mohlo?“ V jejím hlase se ozval náznak důrazu, ale jen náznak. Perrina napadlo, jestli by se nedokázal přinutit a křičet na ni častěji. „To ti řekla Moirain, Perrine? Už bys měl vědět, že máš pořádně poslouchat, co říkají Aes Sedai.“

„To jsem vydumal sám. Myslím, že ta’veren to táhne k sobě. Nebo nás s Matem možná přitahuje Rand oba. On by měl být nejsilnějším ta’veren od Artuše Jestřábí křídlo, možná od Rozbití světa. Mat dokonce ani nepřizná, že je sám ta’veren, ale ať se sebevíc snaží utýct, vždycky ho to přitáhne zpátky k Randovi. Loial říká, že ještě nikdy neslyšel o třech ta’veren, aby byli všichni tři stejnýho stáří a ze stejnýho místa.“

Faile si hlasitě odfrkla. „Loial nic neví. Na ogiera není moc starý.“

„Je mu přes devadesát,“ prohlásil Perrin na jeho obranu a ona se na něj upjatě usmála. U ogiera neznamenala devadesátka o moc víc, než kolik bylo Perrinovi. Možná byl Loial dokonce mladší. Perrin toho o ogierech moc nevěděl. Na každý pád Loial přečetl víc knih, než kolik Perrin kdy viděl či o nich dokonce slyšel. Někdy měl dojem, že Loial přečetl každou knihu, která kdy byla vytištěna. „A ví toho mnohem víc než ty nebo já. On si myslí, že jsem to asi pochopil správně. A Moirain taky. Ne, neptal jsem se jí, ale proč by mě jinak tolik hlídala? Nebo myslíš, že chce, abych jí udělal dranžírovací nůž?“

Faile chvíli mlčela, a když promluvila, znělo to soucitně. „Ubohý Perrine. Odešla jsem ze Saldeie, abych našla dobrodružství, a teď jsem přímo v srdci jednoho takového dobrodružství, toho největšího od Rozbití světa, a já chci jenom být někde jinde. Ty chceš být jenom kovářem, a nejspíš skončíš v příbězích, ať už po tom toužíš nebo ne.“

Perrin odvrátil zrak, i když měl stále hlavu plnou její vůně. Nemyslel si, že se o něm bude vyprávět příliš mnoho příběhů, leda by se jeho tajemství rozneslo o hodně dál než na těch pár lidí, kteří ho již znali. Faile si myslela, že o něm ví všechno, ale mýlila se.

Sekera a kladivo byly opřené o zeď naproti, oba nástroje prosté a funkční, s topory dlouhými jako jeho předloktí. Sekera měla ošklivou půhněsíčnou čepel se silným trnem vyrobeným pro větší účinnost při boji. S kladivem dokázal vyrábět předměty, vyráběl s ním předměty, v kovárně. Hlavice kladiva vážila víc než dvakrát tolik co čepel sekery, ale byla to sekera, co mu pokaždé, když ji zvedl, připadala těžší. Se sekerou dělal... Zamračil se, protože na to nechtěl ani pomyslet. Faile měla pravdu. On chtěl být pouze kovářem, vrátit se domů a znovu uvidět rodinu, pracovat v kovárně. Ale to nebylo možné. Věděl to.

Zvedl se, sebral kladivo a zase se posadil. Na kladivu bylo něco uklidňujícího. „Pantáta Luhhan vždycky říkával, že nemůžeš odejít od rozdělaný práce.“ Rychle mluvil dál, protože si uvědomil, že se to dost blíží tomu, co nazývala mužskými žvásty. „To je kovář u nás doma, učil jsem se u něj. Už jsem ti o něm vyprávěl.“

K jeho úžasu Faile nevyužila příležitosti poukázat, že se skoro opakuje. Ve skutečnosti neřekla nic, jen se na něj dívala a na něco čekala. Po chvíli mu to došlo.

„Takže odcházíš?“ zeptal se.

Faile vstala a oprášila si sukni. Dlouho mlčela, jako by zvažovala jeho otázku. „Nevím,“ řekla nakonec. „Dostal jsi mě do pěkný kaše.“

„Já? A co jsem udělal?“

„No, jestli to nevíš, tak já ti to teda určitě neřeknu.“

Perrin se znovu poškrábal ve vousech a zadíval se na kladivo, které držel v druhé ruce. Mat by nejspíš věděl přesně, co měla na mysli. Dokonce i starý Tom Merrilin. Bělovlasý kejklíř tvrdil, že ženám nikdo nerozumí, ale když vyšel ze svého maličkého pokojíku v útrobách Kamene, brzy si našel půl tuctu děvčat dost mladých, aby mohla být jeho vnučkami, která vzdychala a poslouchala, jak hraje na harfu a vypráví o vznešených dobrodružstvích a romancích. Faile byla jediná žena, po jaké Perrin toužil, ale občas měl pocit, jako kdyby byl ryba, co se snaží pochopit ptáka.

Věděl, že chce, aby se jí zeptal. Tolik věděl. Mohla mu to říci a nemusela, ale on se měl zeptat. Umíněně držel pusu zavřenou. Tentokrát hodlal vyčkat, až ji to přejde.

Venku ve tmě zakokrhal kohout.

Faile se zachvěla a objala si rukama ramena. „Moje chůva říkávala, že to znamená příchod smrti. Ne že bych tomu věřila.“

Perrin otevřel ústa, aby souhlasil, že je to hloupost, i když se také zachvěl, ale jeho pozornost přitáhlo zaskřípění a náraz. Sekera spadla na zem. Měl jen čas se zamračit a zauvažovat, co ten pád asi způsobilo, když se sekera znovu pohnula, aniž by se jí někdo dotkl, a vzlétla přímo proti němu.

Bez přemýšlení se ohnal kladivem. Kov narazil na kov a zařinčení přehlušilo Failein výkřik. Sekera přeletěla přes pokoj, odrazila se od protější stěny a čepelí napřed mu letěla vstříc. Perrinovi se zježily vlasy i všechny chlupy na těle.

Jak letěla sekera kolem ní, Faile se vrhla dopředu a oběma rukama popadla topor. Sekera se v jejím sevření obrátila a švihla po jejím obličeji. Perrin jen tak tak stačil přiskočit. Pustil kladivo a oběma rukama popadl sekeru kousíček od tváře Faile. Měl pocit, že zemře, jestli jí sekera – jeho sekera – ublíží. Odtrhl sekeru od ní tak tvrdě, že si málem zabodl silný trn do hrudi. Byl by to dobrý obchod, kdyby tak sekeře zabránil, aby ublížila Faile, ale zoufale si uvědomoval, že to možná nezvládne.

Zbraň sebou zmítala jako živá, jako oživlá zlá vůle. Chtěla Perrina – věděl to tak jistě, jako by to na něj zakřičela nahlas – ale bojovala velice mazaně. Když ji odtrhl od Faile, sekera využila jeho hybnosti, aby ťala po něm. Když ji od sebe odtlačil, pokusila se dosáhnout na Faile, jako by věděla, že mu to zabrání tlačit. Bez ohledu na to, jak pevně jej svíral, topor se mu točil v rukou a ohrožoval jednoho či druhého trnem nebo zakřivenou čepelí. Už ho z té námahy začínaly bolet ruce a mohutné svaly na pažích měl napjaté k prasknutí. Po čele se mu řinul pot. Nebyl si jist, jak dlouho ještě potrvá, než se mu sekera vymkne z rukou. Tohle bylo šílenství, holé šílenství, a on neměl čas na přemýšlení.

„Vypadni,“ zavrčel přes zaťaté zuby. „Ihned vypadni z pokoje, Faile!“

Byla bílá jako plátno, ale zavrtěla hlavou a rvala se se sekerou. „Ne! Nenechám tě tu!“

„Zabije nás oba!“

Faile znovu zavrtěla hlavou.

Perrin zavrčel a jednou rukou sekeru pustil – paže se mu třásla, když ji musel držet jen v jedné ruce, a od toho, jak se topor kroutil, měl spálenou dlaň – a Faile odstrčil. Ta vyjekla, když ji strkal ke dveřím. Nevšímaje si jejího křiku a toho, jak do něj buší pěstmi, ji držel ramenem u zdi, dokud se mu nepodařilo otevřít dveře, a pak ji vystrčil do chodby.

S prásknutím za ní dveře zavřel a opřel se o ně zády. Bokem zasunul závoru a znovu popadl sekeru oběma rukama. Těžká čepel, lesklá a ostrá, se chvěla na coul od jeho obličeje. S obrovskou námahou ji odsunul na délku paže. Z druhé strany silných dveří se tlumeně ozýval křik Faile a on cítil, že do dveří buší, ale skoro si ji neuvědomoval. Žluté oči jako by mu zářily, jako by odrážely každičký paprsek světla v místnosti.

„Takže jen ty a já,“ štěkl na sekeru. „Krev a popel, jak tě nenávidím!“ Uvnitř se jedna část jeho osobnosti málem hystericky rozesmála. Rand je ten, kdo se má zbláznit, a tady jsem já, mluvím se sekerou! Rand! Světlo ho spal!

Námahou cenil zuby a odtlačil sekeru ještě o krok ode dveří. Zbraň se chvěla, bojovala, aby dosáhla na tělo. Téměř cítil její nenasytnou žízeň po krvi. Náhle zařval a přitáhl zakřivenou čepel k sobě, přičemž se sám vrhl dozadu. Kdyby sekera byla doopravdy živá, byl si jist, že by uslyšel vítězoslavný výkřik, jak mu letěla na hlavu. V posledním okamžiku se Perrin zkroutil a protáhl se kolem letící sekery. – Čepel se s hlasitým zaduněním zarazila do dřeva.

Cítil, jak z uvězněné zbraně vyprchává život – nenapadlo ho, jak jinak to nazvat. Pomalu pustil topor. Sekera zůstala, kde byla, opět jen ocel a dřevo. Dveře mu však připadaly jako vhodné místo, kde sekeru nechat. Roztřesenou rukou si otřel pot z čela. Šílenství. Tam, kde je Rand, kráčí šílenství.

Náhle si uvědomil, že už neslyší Faile křičet ani bušit na dveře. Odsunul závoru a rychle dveře otevřel. Ze silného dřeva na druhé straně trčel lesklý oblouk oceli a zářil ve světle lamp rozvěšených po nástěnnými koberci ověšených stěnách chodby.

Faile tam stála s pozvednutýma rukama, jak ztuhla při bušení na dveře. Oči měla doširoka rozevřené a užaslé. Dotkla se špičky nosu. „Ještě coul,“ vydechla slabě, „a...“

Náhle sebou trhla, vrhla se Perrinovi do náručí, prudce ho objala a mezi nesrozumitelným mumláním ho zasypávala polibky na krk a do vousů. Stejně rychle pak odskočila a nervózně mu rukama přejela po hrudi a ramenou. „Jsi v pořádku? Nejsi zraněný? Nestalo...?“

„Nic mi není,“ řekl jí Perrin. „Ale co ty? Nechtěl jsem tě vyděsit.“

Vzhlédla k němu. „Opravdu? Vážně ti nic není?“

„Vůbec nic. Já –“ Dala do svého políčku všechnu sílu, až mu zazvonilo v uších, jako když kladivo udeří na kovadlinu.

„Ty velkej chlupatej halamo! Myslela jsem, že jsi mrtvý! Bála jsem se, že tě to zabilo! Myslela jsem –!“ Zarazila se, když ji chytil za ruku dřív, než ho stačila uhodit podruhé.

„Prosím, tohle už nikdy nedělej,“ řekl tiše. Otisk její dlaně ho pálil na tváři a měl dojem, že ho čelist bude bolet po celý zbytek noci.

Její zápěstí svíral jemně jako ptáčka, ale i když se mu veškerou silou vzpírala, aby se osvobodila, nepovolil ani o fous. Ve srovnání s tím, jak celý den mával kladivem v kovárně, mu to vůbec nepřipadalo namáhavé, i po tom, jak se rval s tou sekerou. Náhle se Faile zřejmě rozhodla nevšímat si toho, že ji drží, a místo toho se mu zadívala do očí. Ani tmavé, ani zlaté oči nezamrkaly. „Mohla jsem ti pomoct. Neměl jsi právo –“

„Měl jsem plný právo,“ opáčil pevně. „Tys mi pomoct nemohla. Kdybys tam zůstala, umřeli bychom oba dva. Nemohl jsem bojovat – ne tak, jak jsem musel – a zároveň dávat pozor ještě na tebe.“ Faile otevřela ústa, ale Perrin zesílil hlas a pokračoval. „Vím, že to slovo nenávidíš. Snažím se, jak můžu, abych s tebou nezacházel jako s porcelánem, ale jestli mi někdy řekneš, abych se díval, jak umíráš, svážu tě jako jehně na jarmark a pošlu panímámě Luhhanový. Ona takový pitomosti nemůže vystát.“

Přejel si jazykem po zubu a zkoušel, zda se mu neuvolnil. Skoro si přál, aby viděl, jak se Faile snaží mávat s Alsbet Luhhanovou. Kovářova žena manžela zvládala se stejnou lehkostí jako péči o dům. Dokonce i Nyneiva si před panímámou Luhhanovou dávala trochu pozor na svůj ostrý jazýček. Perrin usoudil, že zub zatím drží.

Faile se náhle zasmála, tichým hrdelním smíchem. „Ty bys to udělal, co? Jen si nemysli, že by sis nezatančil s Temným, kdybys to zkusil.“

Perrina to tak překvapilo, že ji pustil. Neviděl žádný rozdíl mezi tím, co právě řekl, a tím, co řekl předtím, ale ona předtím vzplála jako suchý věchet, kdežto tentokrát to vzala... hravě. Ne že by bral její hrozbu smrtí na lehkou váhu. Faile nosila po těle poschovávané nože a věděla, jak je použít.

Teď si okatě mnula zápěstí a cosi si tiše bručela. Zachytil výraz „chlupatý osel“ a slíbil si, že si tu hloupou bradu oholí do posledního vousku. Určitě.

Nahlas Faile řekla: „Ta sekera. To byl on, viď? Drak Znovuzrozený se nás pokouší zabít.“

„Musel to být Rand.“ Položil na jméno důraz. Nelíbilo se mu, když na Randa musel myslet jinak. Raději si pamatoval na to, jak s Randem vyrůstali v Emondově Roli. „Ale nesnažil se nás zabít. On ne.“

Faile se na něj suše usmála, dost podmračeně. „Jestli se o to nesnažil teď, tak doufám, že to nikdy neudělá.“

„Nevím, co to dělal. Ale hodlám mu říct, aby toho nechal, a to hned.“

„Nevím, proč ti tak záleží na muži, který si dělá tolik starostí s vlastní bezpečností,“ zavrčela.

Perrin se na ni užasle zamračil a uvažoval, co tím asi myslela, ale ona se do něj jenom zavěsila. Když se vydali do Kamene, Perrin se ještě divil. Sekeru nechal, kde byla, zaraženou do dveří. Tam nikomu neublíží.

Mat, s dlouhou troubelí fajfky v zubech, si rozepnul kabátec a snažil se soustředit na karty ležící před ním rubem nahoru a na mince nasypané doprostřed stolu. Měl na sobě jasně červený kabátec andorského střihu, z nejlepšího sukna, se zlatou výšivkou kolem manžet a se širokým límcem, ale každý den se mu připomínalo, že Tear leží o hodný kus jižněji než Andor. Obličej měl celý zpocený a košile se mu lepila na záda.

Žádný z jeho společníků u stolu si však horka nevšímal i přesto, že jejich kabátce vypadaly ještě silnější než ten jeho, s nabíranými rukávci podšitými hedvábím, samý brokát a saténové pruhy. Dva muži v červenozlatých livrejích hráčům neustále dolévali poháry a nabízeli vyleštěné stříbrné podnosy s olivami, sýrem a oříšky. Na sluhy vedro také nijak neúčinkovalo, i když tu a tam zívali, když si mysleli, že se nikdo nedívá. Noc už nebyla zrovna mladá.

Mat upustil od toho, že by karty zvedl a znovu je zkontroloval. Určitě se od posledně nezměnily. Tři vládcové, nejvyšší karty ve třech z pěti barev, by měli stačit, aby vyhrál.

Mnohem raději by však hrál v kostky. V místech, kde obvykle hrával, se balíček karet hledal těžko, tam se spíš měnilo stříbro při padesáti různých hrách v kostky, ale tihle mladí tairenští panáčkové by raději chodili v hadrech, než si zahráli kostky. Podle nich hráli kostky jenom venkovští balíci, i když si dávali pozor, aby to neříkali před ním. Nebáli se jeho vzteku, ale toho, koho považovali za jeho přátele. Oni hráli tuhle hru, nazývanou rána, a to celé hodiny, noc co noc, používajíce karty namalované a nalakované jedním mužem z města, který se díky jim a dalším takovým stal velice zámožným měšťanem. Od karet je dokázali odlákat jen ženy či koně, ale ani jedno nadlouho.

Mat nicméně hru rychle pochopil, a i když v ní neměl takové štěstí jako v kostkách, stačilo mu. Vedle jeho karet ležel naditý váček a další, ještě naditější, měl v kapse. Kdysi, ještě v Emondově Roli, by to považoval za hotové bohatství, stačilo by mu to, aby mohl po zbytek života žít v přepychu. Ale od chvíle, co opustil Dvouříčí, se jeho představy o přepychu změnily. Mladí pánové měli své mince na ledabyle naházených třpytících se hromádkách, ale Mat některé staré zvyky nehodlal měnit. Z taveren a hostinců bylo občas nutné rychle zmizet. Zvláště když měl své štěstí.

Až bude mít dost, aby se mohl zařídit podle sebe, zmizí z Kamene stejně rychle. Než Moirain pozná, co má v plánu. Už by byl zmizel, kdyby bylo po jeho. Jenže si nejdřív musel opatřit nějaké zlato. Za jednu noc u tohohle stolu vydělal víc než za týden v kostkách v taverně. Jen jestli mu štěstí vydrží.

Trochu se zamračil a ustaraně zatahal z fajfky, aby to vypadalo, že si není jistý, zda má karty dost dobré na další hru. Dva z mladých pánů měli také fajfky, ale vykládané stříbrem a s jantarovými náustky. V horkém nehybném vzduchu byl jejich navoněný tabák cítit jako oheň v oblékárně urozené paní. Ne že by Mat někdy byl v oblékárně urozené paní. Díky chorobě, která ho málem zabila, měl v paměti tolik děr jako nejlepší krajka, ale byl si jist, že něco takového by si docela určitě zapamatoval. Dokonce ani Temný by nemohl být tak špatný, aby mě přiměl zapomenout něco takového.

„Dneska přistála loď Mořského národa,“ procedil Reimon přes troubel. Širokoplecí mladý pán měl naolejovanou bradku sestříhanou do úhledné špičky. To byla mezi mladými pány nejnovější móda a Reimon se poslední módy držel stejně neúnavně, jako se honil za ženskými. Což činil jen o málo méně pilně, než hrál karty. Teď hodil na hromádku uprostřed stolu stříbrnou korunu za další kartu. „Fregata. Říkají, že fregaty jsou vůbec nejrychlejší lodě. Předběhnou i vítr, říkají. Rád bych ji viděl. Ať shoří má duše, rád bych.“ Ani se nenamáhal podívat na kartu, kterou dostal. Nikdy to nedělal, pokud neměl všech pět.

Buclatý muž s růžovými tvářemi mezi Reimonem a Matem se pobaveně uchechtl. „Ty chceš vidět loď, Reimone? Chtěl jsi snad říct holky, ne? Žena. Exotické krásky Mořského národa, s prsteny a cetkami a houpavou chůzí, co?“ Položil korunu a vzal si svou kartu. Když se na ni podíval, zaškaredil se na ni. To nic neznamenalo. Podle toho, jak se Edorion tvářil, měl vždycky nízké a nepadnoucí karty. Ale vyhrál víc, než prohrál. „No, možná budu mít s děvčaty Mořského národa větší štěstí.“

Rozdávající, vysoký a štíhlý, seděl po Matově druhé ruce. Měl špičatou bradku, ještě tmavší a lesklejší než Reimon. Teď si položil prst na nos. „Myslíš, že s nimi budeš mít štěstí, Edorione? Podle toho, jaké to jsou netýkavky, budeš mít štěstí, když jenom ucítíš jejich voňavku.“ Nadneseně mávl rukou a ostatní pánové se rozesmáli, včetně Edoriona.

Mladík s nevýrazným obličejem jménem Estean se smál ze všech nejhlasitěji a prohrábl si rukou řídké vlasy, které mu neustále padaly do čela. Kdyby měl tento mladík na sobě místo jemného žlutého sukna obyčejné hnědé, vypadal by jako kterýkoliv sedlák, místo jako syn vznešeného pána s nejbohatšími statky v celém Tearu a svým způsobem nejbohatší muž u stolu. Také vypil mnohem víc vína než ostatní.

Estean se kymácivě naklonil přes muže vedle sebe, naparáděného hejska s ostrým nosem jménem Baran, jenž jako by se na všechny pořád díval svrchu, a dloubl do rozdávajícího nepříliš jistým prstem. Baran se zaklonil a zkřivil rty kolem troubele, jako by se bál, že by Estean mohl vrhnout.

„To je dobrý, Carlomine,“ zabublal Estean. „Taky si to myslíš, Barane? Edorion si ani nečichne. Jestli chce zkusit štěstí... riskovat... měl by zajít za těma aielskýma holkama, jako tuhle Mat. Všechny ty oštěpy a nože. Ať shoří moje duše. Jako požádat o tanec lva.“ Kolem stolu se rozhostilo naprosté ticho. Estean se smál sám, pak zamrkal a znovu si prohrábl vlasy. „Co se děje? Řekl jsem něco? Aha! Aha, ano. Ony.“

Mat se jen tak tak přestal mračit. Ten trouba začal mluvit o Aielech. Jediným horším námětem k hovoru by byly Aes Sedai. To už jim připadalo lepší, když jim po chodbách chodili Aielové a zahlíželi na každého Tairena, který se jim dostal do cesty, než jediná Aes Sedai, a tihle muži si mysleli, že tu mají přinejmenším čtyři. Mat z váčku vytáhl andorskou stříbrnou korunu a přihodil ji na hromádku. Carlomin mu pomalu podal kartu.

Mat ji lehce nadzvedl palcem a nedovolil si ani mrknout. Vládce kalichů, vznešený pán Tearu. Vládcové v kartách se lišili podle toho, kde byly karty vyrobeny, a vládce kalichů, nejvyšší barva, byl vždycky skutečným vládcem toho kterého státu. Tyto karty byly velmi staré. Mat už viděl nový balíček s Randovým obličejem nebo něčím, co se mu hodně podobalo, na vládci kalichů, dokonce i s Dračí zástavou. Rand vládce Tearu. Pořád mu to připadalo natolik směšné, až cítil potřebu se štípnout. Rand byl ovčák, dobrý přítel se smyslem pro humor, pokud zrovna nebyl přespříliš vážný a zodpovědný. Rand byl teď Drakem Znovuzrozeným. Z toho bylo jasné, jaký je Mat trouba, že tu sedí u karet, když ho může Moirain sehnat, kdykoliv se jí zlíbí, a čeká, co udělá Rand dál. Možná s ním půjde Tom Merrilin. Nebo Perrin. Jenže Tom se zřejmě v Kameni usadil, jako by nikdy nehodlal odejít, a Perrin nikam nepůjde, pokud mu Faile nekývne. No, Mat byl v případně nutnosti připraven jít sám.

Ale uprostřed stolu bylo stříbro a před mladými pány zlato, a jestli dostane ještě pátého vládce, nikdo ho v této hře neporazí. Ne že by to potřeboval. Náhle cítil, jak ho zašimralo štěstí. Samozřejmě to nebylo takové šimrání jako při kostkách, ale on si už byl jist, že jeho čtyři vládce nikdo nepřebije. Tairenové divoce sázeli celou noc, přes stůl si jen tak přehazovali i cenu deseti statků.

Ale Carlomin hleděl na balíček karet v ruce, místo aby koupil čtvrtou, a Baran zuřivě bafal z fajfky a posunoval si mince před sebou, jako by je chtěl nacpat do kapes. Vousatý Reimon se mračil a Edorion si zachmuřeně prohlížel nehty. Jen Esteana to zřejmě nijak neovlivnilo. Nejistě se zubil na všechny kolem stolu a možná už zapomněl, co vlastně řekl. Když přišli na přetřes Aielové, obvykle se jim podařilo to zvládnout se ctí, ale bylo již hodně pozdě a celou noc volně teklo víno.

Mat v duchu zapátral, jak zabránit, aby se svým zlatem od karet odešli. Jeden pohled na jejich obličeje mu stačil, aby pochopil, že změna předmětu hovoru nepostačí. Ale existoval jiný způsob. Jestli je přiměje, aby se začali Aielům smát... Stálo by taky za to, aby se smáli i mně? Skousl troubel a pokoušel se přijít na něco jiného.

Baran oběma rukama nabral zlato a začal si je cpát do kapes.

„Taky bych se chtěl kouknout na ty ženský Mořskýho národa,“ řekl Mat rychle a mávl fajfkou, aby svým slovům dodal na důraze. „Když se honíte za aielskýma děvčatama, stávají se vám divný věci. Hrozně divný. Jako třeba ta hra, co jí říkají Dívčina hubička.“ Už upoutal jejich pozornost, ale Baran ještě mince nevrátil a Carlomin pořád nehodlal koupit další kartu.

Estean se opilecky zahihňal. „Asi tě políbí ocelí mezi žebra. Děvy oštěpu, chápete. Ocel. Oštěpem do žeber. Ať shoří moje duše.“ Nikdo jiný se nezasmál. Ale poslouchali.

„To ani ne.“ Mat se zmohl na úsměv. Ať shořím, už jsem toho řekl tolik, že jim můžu dopovědět i ten zbytek. „Rhuark říkal, že jestli chci vyjít s Děvama oštěpu, měl bych je požádat, aby si se mnou tu hubičku zahrály. Tvrdil, že je to nejlepší způsob, jak je poznat.“ Pořád to znělo jako jedna z těch líbacích her, co hrávali doma, jako třeba líbání sedmikrásek. Ale Mata by nikdy nenapadlo, že by si z něj náčelník aielského kmene mohl vystřelit. Příště bude opatrnější. Teď se pokusil vylepšit svůj úsměv. „Tak jsem zašel za Bain a...“ Reimon se netrpělivě zamračil. Nikdo z nich neznal kromě Rhuarka jediného Aiela jménem, a ani to nechtěli. Mat jména vypustil a rychle pokračoval, „...tak jsem za nima zašel, hloupej jako jehňátko, a poprosil jsem je, aby mi to ukázaly.“ Měl něco vytušit z toho, jak se náhle zářivě usmály. Jako kočky, které myš požádala o tanec. „Než jsem pochopil, co se děje, měl jsem kolem krku hrst oštěpů jako límec. Stačilo mi jednou kýchnout a mohl jsem být oholenej.“

Ostatní kolem stolu vybuchli smíchy. Reimon skoro sípal a Estean opilecky řval.

Mat je nechal. Málem znovu ucítil hroty oštěpů, které by mu prořízly kůži, kdyby jenom pohnul prstem. Bain se smála celou dobu, co mu vykládala, že ještě nikdy neslyšela o muži, který by si chtěl opravdu zahrát Dívčinu hubičku.

Mat zaváhal, když tu si Carlomin hladil bradu a promluvil. „Tady nemůžeš přestat. Tak dál. Kdy to bylo? Sázím se, že přede dvěma dny. Když jsi nepřišel ke kartám a nikdo nevěděl, kde jsi.“

„To jsem hrál dámu s Tomem Merrilinem,“ řekl Mat rychle. „Tohle už bylo dávno.“ Byl rád, že umí lhát s kamennou tváří. „Obě si vzaly polibek. To je všechno. Když se jim hubička líbila, sundaly oštěpy. Když ne, trochu přitlačily. Dalo by se říct, že na povzbuzení. To bylo všechno. Ale jedno vám řeknu. Byl jsem pořezanej míň, než když se holím.“

Nacpal si fajfku zpátky do úst. Jestli chtějí vědět víc, můžou si o tu hru říci sami. Mat skoro doufal, že někteří budou natolik hloupí. Zatracené aielské ženské a jejich zatracené oštěpy. Do postele se tu noc dostal až za rozbřesku.

„Mně by to víc než stačilo,“ prohlásil Carlomin suše. „Světlo spal moji duši, jestli ne.“ Hodil na stůl stříbrnou korunu a rozdal si další kartu. „Dívčina hubička.“ Otřásal se tichým smíchem a kolem stolu se rozběhla další vlna veselí.

Baran si koupil pátou kartu a Estean vylovil mince z rozsypané hromádky před sebou. Chvíli si ji prohlížel, aby zjistil, co to vůbec je. Teď už hrát nepřestanou.

„Divoši,“ zamumlal Baran přes fajfku. „Nevědomí divoši. To jsou, ať shoří moje duše. Žijí v jeskyních v Pustině. V jeskyních! V Pustině můžou žít jedině divoši.“

Reimon kývl. „Aspoň slouží Draku Znovuzrozenému. Kdyby toho nebylo, sebral bych stovku obránců a vymetl je z Kamene.“ Baran a Carlomin mu důrazně přitakávali.

Matovi nedalo práci udržet si kamenný výraz. Něco podobného už slyšel mockrát. Chvástání je vždycky snadné, když nikdo nečeká, že to opravdu uděláte. Stovka obránců? Dokonce i kdyby se Rand z nějakého důvodu postavil stranou, těch pár set Aielů držících Kámen by se nejspíš udrželo proti jakémukoliv vojsku, které by Tear dokázal postavit. Ne že by Aielové Kámen opravdu chtěli. Mat měl tušení, že jsou tu jen proto, že tu je i Rand. Nemyslel si, že by na to přišel i některý z mladých pánů – ti se snažili Aiely pokud možno ignorovat – ale Mat pochyboval, že by se pak cítili o mnoho lépe.

„Mate.“ Estean si rozložil karty do dlaně jako vějíř a přeskládával si je, jako by se nemohl rozpomenout, jak mají vlastně jít po sobě. „Mate, promluvíš s pánem Drakem, viď?“

„O čem?“ zeptal se Mat opatrně. Příliš mnoho Tairenů vědělo, že s Randem vyrůstali společně, aby se mu to líbilo, a zřejmě si taky mysleli, že když zrovna není s nimi, je pořád s Randem. Nikdo z nich by se však nepřiblížil ani k vlastnímu bratrovi, kdyby mohl usměrňovat. Mat nevěděl, proč ho považují za většího troubu.

„Copak jsem to neříkal?“ Muž s obyčejnou tváří zašilhal do karet a poškrábal se na hlavě. Potom se mu tvář poněkud rozjasnila. „Aha, ano. To jeho prohlášení, Mate. Prohlášení pána Draka. To poslední. Kde říkal, že plebejci mají právo povolat urozené pány před magistrát. Kdo to kdy slyšel, aby urozeného pána povolali před magistrát? A kvůli sedlákovi!“

Mat stiskl váček, až mince uvnitř zaskřípaly o sebe. „Byla by to hanba,“ řekl tiše, „kdyby vás soudili a odsoudili jenom proto, že jste si užili s dcerou třeba takovýho rybáře, i když ona byla proti, nebo za to, že jste zmlátili nějakýho sedláka, protože vám náhodou zacákal plášť.“

Ostatní si neklidně poposedli, pochopili jeho náladu, ale Estean kýval. Hlava se mu pohupovala nahoru a dolů, až se skoro zdálo, že mu upadne. „Právě. I když až tak daleko by to samozřejmě nedošlo. Urozený pán souzený magistrátem? To nejde. Ne doopravdy.“ Opile se zasmál do karet. „Ne kvůli dceři rybáře. Je cítit rybama, víš, i když ji necháš umýt. Kyprý holky ze statku jsou ale nejlepší.“

Mat se v duchu přesvědčoval, že je tu kvůli hře. Přesvědčoval se, že si nemá všímat tohohle hloupého žvanění, připomínal si, kolik zlata dokáže dostat z Esteanova váčku. Ale jeho jazyk neposlouchal. „Kdo ví, kam by to mohlo dojít? Možná i na šibenici.“

Edorion se na něj úkosem podíval. Byl ostražitý a neklidný. –„Musíme mluvit o... plebejcích, Esteane? Co třeba dcery starého Astorila? Už ses rozhodl, kterou si vezmeš?“

„Cože? Aha. Aha, asi si hodím mincí.“ Estean se zamračil do karet, jednu přesunul a zamračil se znovu. „Medora má dvě tři hezký komorný. Možná Medoru.“

Mat se nyní zhluboka napil ze stříbrného poháru s vínem, aby toho muže nemusel praštit do jeho sedláckého obličeje. Byl pořád u prvního poháru. Dva sloužící se už přestali namáhat, aby mu dolili. Kdyby Esteana uhodil, žádný z ostatních by se nezvedl, aby ho zastavil. Dokonce ani Estean by se o to nepokoušel. Protože byl přítelem pána Draka. Mat zatoužil po tom, aby byl v krčmě někde ve městě, kde mohl nějaký přístavní dělník začít zpochybňovat jeho štěstí, a jen rychlý jazyk, rychlé nohy či rychlé ruce by ho z té kaše dostaly celého. To tedy byl hloupý nápad.

Edorion se znovu podíval na Mata a zvažoval, v jaké je náladě. „Slyšel jsem dneska nějaké řeči. Slyšel jsem, že pán Drak hodlá vytáhnout do války proti Illianu.“

Mat se málem zakuckal vínem. „Do války?“ vyhrkl.

„Do války,“ souhlasil šťastně Reimon přes troubel.

„Jsi si jistý?“ ujišťoval se Carlomin a Baran dodal: „Já nic takového neslyšel.“

„Já to zaslechl teprve dneska od tří nebo čtyř lidí.“ Edorion byl zřejmě cele pohlcen svými kartami. „Kdo ví, co je na tom pravdy?“

„Musí to být pravda,“ prohlásil Reimon. „Když nás povede pán Drak s Callandorem v ruce, nebudeme dokonce ani muset bojovat. On rozpráší jejich vojska a my napochodujeme rovnou do Illianu. Ale je to vlastně špatné. Ať shoří má duše, jestli ne. Moc rád bych dostal příležitost zkřížit s Illiánci meč.“

„S pánem Drakem v čele žádnou takovou šanci nedostaneš,“ řekl Baran. „Ti padnou na kolena, jakmile zahlídnou Dračí zástavu.“

„A pokud ne,“ dodal se smíchem Carlomin, „pán Drak je na místě srazí bleskem.“

„Nejdřív Illian,“ pravil Reimon. „A potom... Potom pro pána Draka dobudeme celý svět. Pověz mu, že jsem to říkal, Mate. Celý svět.“

Mat zavrtěl hlavou. Před měsícem by je představa muže, který umí usměrňovat, muže odsouzeného k šílenství a strašlivému konci, vyděsila k smrti. Teď byli připraveni následovat Randa do bitvy a důvěřovat jeho síle, že ji za ně vyhraje. Důvěřovat jediné síle, i když by to tak nejspíš neřekli. Mat však tušil, že si museli najít něco, čeho se mohli přidržet. Neporazitelný Kámen byl v rukou Aielů. Drak Znovuzrozený byl ve svých komnatách na sto loktů nad jejich hlavami, a s ním tam byl i Callandor. Tři tisíce let tairenské víry a dějin tu ležely v troskách, a svět byl převrácen vzhůru nohama. Mata napadlo, zda by to sám zvládl lépe, kdyby se celý jeho svět za necelý den zhroutil. Protáhl si mezi prsty zlatou tairenskou korunu. Ať už se mu vedlo sebelépe, nevrátí se.

„Kdy vytáhneme, Mate?“ zeptal se Baran.

„Nevím,“ odvětil Mat pomalu. „Nemyslím, že by Rand začal nějakou válku.“ Leda by se už zbláznil. A na to bylo těžké i jen pomyslet.

Ostatní se tvářili, jako by je ujišťoval, že zítra nevyjde slunce.

„My jsme pánu Drakovi samozřejmě všichni věrní.“ Edorion se mračil do karet. „I když na venkově... Slyšel jsem, že někteří ze vznešených pánů, pár z nich, se snaží sehnat vojsko, aby dobyli Kámen zpátky.“ Náhle se na Mata nikdo nedíval, i když Estean se stále snažil rozhodnout ohledně svých karet. „Až nás pán Drak vyvede do války, tak se samozřejmě rozprchnou. Na každý pád, my tady v Kameni jsme věrní. A vznešení páni taky, tím jsem si jistý. To jen těch pár na venkově.“

Jejich věrnost nevydrží déle než strach z Draka Znovuzrozeného. Mat měl na chvíli pocit, že chtěl Randa opustit v hnízdě zmijí. Pak si připomněl, co je Rand zač. Bylo to spíš jako opustit kunu v kurníku. Rand býval přítel. Ale Drak Znovuzrozený... Kdo by mohl být přítelem Draka Znovuzrozeného? Já nikoho neopouštím. On by jim nejspíš mohl shodit Kámen na hlavu, kdyby chtěl. A mně taky. Znovu si řekl, že je čas odejít.

„Žádný dcery rybáře,“ mumlal Estean. – „Promluvíš s pánem Drakem.“

„Jsi na řadě, Mate,“ řekl Carlomin nervózně. Vypadal dost vyděšeně, i když čeho se bál – zda toho, že Estean Mata rozčílí, nebo že by se hovor mohl vrátit k otázce věrnosti – se nedalo poznat. „Koupíš si tu pátou kartu, nebo zůstaneš stát?“

Mat si uvědomil, že jim nevěnuje pozornost. Všichni až na něj a Carlomina měli pět karet, i když Reimon ty svoje úhledně položil lícem dolů na stůl na znamení, že vypadl. Mat zaváhal předstíraje, že přemýšlí, pak povzdechl a hodil na hromádku další minci.

Když se stříbrná koruna odrazila, náhle ucítil, jak štěstí rychle roste z pramínků v hotovou povodeň. Pokaždé, když stříbro cinklo o dřevěný stůl, jasně mu zazvonilo v hlavě. Dokázal říct dopředu, jestli mince při každém dopadu skončí hlavou či orlem nahoru. Právě tak jako věděl, jaká bude jeho další karta, ještě než ji před něj Carlomin položil.

Sebral karty ze stolu a rozložil si je v ruce do vějíře. Vládce plamenů na něj hleděl spolu s ostatními čtyřmi. Amyrlin na obrázku měla plamen na dlani, i když zdaleka nevypadala jako Siuan Sanche. Ať už měli Tairenové k Aes Sedai jakýkoliv vztah, uznávali moc Tar Valonu, i když byly plameny nejnižší barva.

Jaká je pravděpodobnost, že dostane všech pět vládců? Jeho štěstí fungovalo nejlépe při věcech náhody, jako byly kostky, ale do karet se ho zřejmě začínalo také trochu dostávat. „Světlo spal mý kosti na popel, jestli to tak není,“ zamumlal. Nebo to aspoň chtěl říci.

„Tak.“ Estean skoro křičel. „Tentokrát to nemůžeš popřít. To byl starý jazyk. Něco o pálení a kostech.“ Zazubil se na všechny kolem stolu. „Můj vychovatel by na mě byl hrdý. Měl bych mu poslat nějaký dárek. Jen kdybych zjistil, kam se poděl.“

O šlechticích se předpokládalo, že umějí mluvit starým jazykem, i když ve skutečnosti jich jen pár vědělo víc než zřejmě Estean. Mladí pánové se začali dohadovat, co přesně Mat řekl. Očividně si mysleli, že si stěžoval na horko.

Matovi naskočila husí kůže, jak se snažil rozpomenout na slova, která právě vypustil z úst. Světlo spal Moirain! Kdyby mě nechala na pokoji, neměl bych v paměti díry dost velké, aby jimi propadl povoz i se spřežením, a neplival bych... ať to bylo zatraceně cokoliv! Taky by dojil tátovy krávy, místo aby chodil světem s kapsami plnými zlata, ale tu část se mu podařilo vynechat.

„Jste tu kvůli hře,“ zavrčel drsně, „nebo abyste žvanili jak starý ženský na přástkách!“

„Kvůli hře,“ odvětil Baran stroze. „Tři koruny, zlaté!“ A přihodil mince na hromadu.

„A další tři.“ Estean škytl a přidal k ostatním šest zlatých korun.

Mat potlačil úsměv a úplně na starý jazyk zapomněl. Bylo to docela snadné, vůbec na něj totiž nechtěl myslet. Kromě toho, jestli začali přihazovat tolik, mohl by vyhrát dost na svůj list, aby mohl ráno odejít. A jestli je dost bláznivý, aby začal válku, tak odejdu, i kdybych měl jít pěšky.

Venku v temnotě zakokrhal kohout. Mat si neklidně poposedl a řekl si, aby se nechoval hloupě. Přece nikdo neumře.

Sklopil oči ke kartám – a zamrkal. Amyrlinin plamen nahradil nůž. Zatímco si říkal, že už je unavený a má vidiny, vrazila mu maličkou čepel do ruky.

S chraplavým výkřikem karty odhodil a vrhl se dozadu. Převrátil židli a při pádu oběma nohama převrátil stůl. Vzduch jako by zhoustl na med. Všechno se pohybovalo, jako by se zpomalil čas, ale zároveň jako by se všechno událo najednou. Ostatní vykřikli hned po něm a jejich křik zněl dutě, jako by se rozléhal v jeskyni. Mat se židlí odplouval dozadu a stůl se vznesl nahoru.

Vládce plamenů visel ve vzduchu, zvětšoval se a pozoroval Mata s krutým úsměvem. Teď, když amyrlin nabyla skoro životní velikosti, začala vycházet z karty. Stále byla namalovaná, dvojrozměrná, neměla hloubku, ale hned se po něm napřahovala čepelí zrudlou krví, jako by mu ji už vrazila do srdce. Vedle ní začal růst vládce kalichů, tairenský vznešený pán, a tasil meč.

Mat odplouval, ale nějak se mu podařilo natáhnout se pro dýku do levého rukávu a plynule ji hodit, míře amyrlin rovnou na srdce. Pokud vůbec nějaké srdce měla. Do levé ruky se mu plavně dostal druhý nůž a ještě plavněji z ní vylétl. Dvě čepele se vzduchem nesly jako chmýří bodláku. Mat chtěl zaječet, ale v ústech mu ještě pořád zněl ten první výkřik zděšení a rozhořčení. Vládce tyčí se rozšiřoval vedle prvních dvou karet. Andorská královna svírala tyč jako obušek a rudozlaté vlasy rámovaly škleb šílence.

Mat pořád padal a pořád křičel. Amyrlin už se uvolnila z karty a vznešený pán vykročil i se svým mečem. Ploché postavy se pohybovaly stejně pomalu jako Mat. Téměř stejně. Mat měl důkaz, že ocel v jejich rukou ho může zranit, a tyč by bezpochyby dokázala rozrazit lebku. Jeho lebku.

Dýky, které hodil, se pohybovaly jako skrze rosol. Mat si byl jist, že ten kohout kokrhal jemu. Ať už jeho otec říkal cokoliv, znamení byla skutečná. Ale on se ještě nehodlal vzdát a zemřít. Nějak se mu podařilo dostat z kabátce další dvě dýky, jednu do každé ruky. Snaže se otočit uprostřed pádu a dostat se na nohy, hodil nožem po zlatovlasé postavě s obuškem. Druhý nůž držel připravený a snažil se otočit, přistát tak, aby mohl čelit...

Svět poskočil zpátky do své normální rychlosti a Mat neohrabaně přistál na boku a dost tvrdě, aby si vyrazil dech. Zoufale se snažil zvednout a vytáhnout další nůž. Tom tvrdil, že jich u sebe nemůže mít moc. Nepotřeboval však ani jeden.

Na okamžik měl pocit, že karty a postavy zmizely. Možná si to všechno jenom představoval. Možná se měl zbláznit on. Pak zahlédl karty, zase v normální velikosti, přibodnuté jeho noži, které se stále ještě chvěly, k jednomu tmavému panelu dřevěného obložení. Zhluboka, roztřeseně se nadechl.

Stůl ležel na boku, mince se ještě sypaly po podlaze a mezi rozhozenými kartami se krčili mladí pánové a sloužící. Všichni zírali s otevřenými ústy a vytřeštěnýma očima na Mata a jeho nože, na ty, co měl v rukou, i na ty ve stěně. Estean popadl stříbrný džbán, který nějak unikl překocení, a začal si lít víno rovnou do hrdla, až mu přetékalo po bradě a na prsa.

„Jenom proto, že nemáš karty na výhru,“ řekl ochraptěle Edorion, „ještě nemusíš –“ Odmlčel se a otřásl se.

„Taky jste to viděli.“ Mat vrátil nože do pochev. Po ruce mu stékal tenoučký pramínek krve z maličké ranky. „Nepředstírejte, že jste oslepli!“

„Já nic neviděl,“ namítl Reimon ztuhle. „Nic!“ Začal se plazit po podlaze a sbírat zlato a stříbro. Soustředil se na mince, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě. Ostatní dělali totéž, jen Estean prohlížel převrácené džbány, zda v nich nezůstalo víno. Jeden ze sluhů měl obličej skrytý v dlaních. Druhý měl zavřené oči a očividně se skoro bez dechu kvílivě modlil.

Mat tiše zaklel a vydal se k místu, kde jeho nože přibodly tři karty k deštění. Opět to byly pouhé hrací karty, jen tuhý papír s nyní popraskaným lakem. Ale postava amyrlin stále svírala dýku místo plamene. Mat ucítil krev a uvědomil si, že si cucá ránu na ruce.

Spěšně nože vytáhl ze zdi, a než je schoval, každou kartu přetrhl vejpůl. Po chvíli prohledal karty na podlaze, až našel vládce mincí a větrů, jež také roztrhal. Cítil se trošku hloupě – bylo po všem, karty byly opět jenom kartami – ale nemohl si pomoci.

Žádný z mladých pánů lezoucích kolem po kolenou se ho nesnažil zarazit. Jen mu uhýbali z cesty a ani se na něj nepodívali. Dnes v noci se již hrát nebude, možná ani v několika příštích dnech. Aspoň nebudou hrát s ním. Ať se stalo cokoliv, jasně to bylo namířeno proti němu. A ještě jasnější bylo, že to mělo něco společného s jedinou silou. S tím oni nechtěli mít nic společného.

„Světlo tě spal, Rande!“ zamumlal si tiše. „Jestlis zešílel, tak mě z toho vynechej!“ Fajfka se mu rozlomila na dva kusy a troubel byla viditelně prokousnutá. Rozzlobeně sebral ze země svůj váček a vyšel z místnosti.

V potemnělé ložnici sebou Rand neklidně házel na posteli dost velké pro pět lidí. Snil.

V šerém lese ho Moirain pak poháněla ostrým klackem směrem k místu, kde čekal amyrlinin stolec. – Amyrlin seděla na pařezu a v rukou držela ohlávku připravenou pro něj. Mezi stromy se pohybovaly nejasné postavy, plížily se za ním a sledovaly ho. Tady se v mizejícím světle zableskla dýka, támhle zachytil provazy, které ho měly spoutat. Štíhlá a nevysoká, nesahala mu ani k rameni, měla Moirain výraz, jaký na její tváři ještě neviděl. Strach. Celá zpocená ho pobídla silněji a snažila se ho nahnat k amyrlinině ohlávce. Temní druzi a Zaprodanci ve stínech, vodítko Bílé věže před ním a Moirain za ním. Sehnul se pod Moiraininým klackem a utekl.

„Na to už je pozdě,“ volala za ním, ale on se musel vrátit zpátky. Zpátky.

Házel sebou na posteli a mluvil ze spaní, pak zase ležel klidně a chvíli dýchal lehčeji.

Byl doma, v Luhu, větvovím stromů pronikaly sluneční paprsky na hladinu jezírka před ním, až voda jiskřila. Na kamenech na této straně tůně rostl zelený mech a o třicet kroků dál na druhém konci byl malý oblouček lučního kvítí. Tady se jako malý kluk naučil plavat.

„Měl by sis zaplavat.“

Prudce se otočil. Tam stála Min ve svých chlapeckých spodcích a kabátci a zubila se na něj. Vedle ní stála Elain s rudozlatými kudrnami v zeleném hedvábném rouše, hodícím se i do zámku její matky.

Byla to Min, kdo promluvil, ale Elain dodala: „Voda vypadá lákavě, Rande. Tady nás nikdo rušit nebude.“

„Když já nevím,“ začal Rand pomalu. Min ho přerušila tím, že mu sepjala ruce za hlavou, zvedla se na špičky a políbila ho.

Tiše zopakovala Elainina slova. „Tady nás nikdo rušit nebude.“ Ustoupila a sundala si kabátec. Potom se vrhla na tkanice košile.

Rand na ni hleděl a ještě víc užasl, když si uvědomil, že Elaininy šaty leží na mechu. Dědička se zkříženýma rukama popadla lem košile.

„Co to děláte?“ zeptal se přiškrceným hlasem.

„No, chceme si zaplavat s tebou,“ opáčila Min.

Elain po něm bleskla úsměvem a přetáhla si košili přes hlavu.

Rand se spěšně obrátil zády, i když to skoro nechtěl. A zjistil, že stojí proti Egwain, která na něj upírá smutné tmavé oči. Beze slova se obrátila a zmizela mezi stromy.

„Počkej!“ volal za ní. „Já ti to vysvětlím.“

Rozběhl se. Musel ji najít. Ale když dorazil ke stromům, zastavil ho Minin hlas.

„Nechoď, Rande.“

Už byly s Elain ve vodě, a jak líně plavaly uprostřed jezírka, byly jim nad hladinou vidět jen hlavy.

„Vrať se,“ zavolala Elain, zvedla štíhlou paži a zvala ho k sobě pokynem. „Copak si pro změnu nezasloužíš to, po čem toužíš?“

Rand přešlápl. Chtěl odejít, ale nemohl se rozhodnout, kterým směrem. Po čem touží. Ta slova zněla divně. Po čem vlastně touží? Zvedl ruku k obličeji, protože měl pocit, že si musí otřít pot. Volavku vypálenou do dlaně mu skoro zakryl hnis. Ranami s rudými okraji byly vidět bílé kosti.

S trhnutím se probudil. Ležel ve tmě a horku a třásl se. Spodní prádlo a lněná prostěradla pod zády měl promáčená potem. Bok ho bolel tam, kde měl starou ránu, co se nikdy řádně nezahojila. Přejel prstem drsnou jizvu, kroužek skoro coul v průměru, po tak dlouhé době stále citlivou. Dokonce ani léčení Aes Sedai, které na něm provedla Moirain, ránu úplně nezacelilo. Ale ještě mi maso na těle nehnije. A ani jsem zatím nezešílel. Zatím. Zatím. Tím bylo řečeno vše. Bylo mu do smíchu. Zauvažoval, zda to neznamená, že už se trochu zbláznil.

Že se mu zdálo o Min a Elain, že se mu o nich zdálo takhle... No, to nebylo šílenství, ale rozhodně to byla bláhovost. Ani jedna se na něj nikdy takhle nepodívala, když byl vzhůru. S Egwain si byli skoro zaslíbeni již od dětství. Sice nikdy nepronesli závazná slova před ženským kroužkem, ale po Emondově Roli se vědělo, že se jednoho dne vezmou.

Ale ten den samozřejmě nikdy nepřijde. Ne teď, když před ním ležel osud muže, který umí usměrňovat. Egwain si to musela uvědomit taky. Musela. Byla cele zaujatá tím, že se stane Aes Sedai. Ženy však byly zvláštní. Možná si myslela, že se může stát Aes Sedai, a přesto si ho vzít, usměrňování neusměrňování. Jak by jí měl říci, že už se s ní oženit nechce, že ji miluje jako sestru? Ale to nebylo nutné říkat, tím si byl jist. Mohl se schovat za to, čím byl. To musela pochopit. Který muž by požádal ženu o ruku, kdyby věděl, že mu zbývá jen pár let, tedy pokud bude mít štěstí, než zešílí, než začne uhnívat zaživa? I přes panující vedro se otřásl.

Potřebuji se vyspat. Vznešení páni se ráno vrátí a budou se snažit získat jeho přízeň. Přízeň Draka Znovuzrozeného. Možná se mi teď už nebude nic zdát. Začal se převalovat hledaje suché místo na prostěradle – a ztuhl. Zaposlouchal se do tichého šustění v temnotě. Nebyl sám.

Meč, jenž není mečem, ležel na druhé straně místnosti, mimo jeho dosah, na trůnu podobném stojanu, který mu věnovali vznešení páni bezpochyby v naději, že bude držet Callandor z jejich dohledu. Někdo chce ukrást Callandor. Napadlo ho ještě něco. Nebo zabít Draka Znovuzrozeného. Nepotřeboval slyšet Tomovo tiché varování, aby věděl, že ujišťování vznešených pánů o jejich nehynoucí věrnosti byla jenom slova zrozená z nutnosti.

Oprostil se ode všech myšlenek a pocitů a povolal prázdnotu. To dělal bez nejmenší námahy. Vznášel se ve studené prázdnotě svého nitra, všechny myšlenky a pocity byly venku, a natáhl se po pravém zdroji. Tentokrát na něj dosáhl snadno, což ovšem nebylo pravidlo.

Saidín ho naplnil jako proud bílého žáru a světla povznášejícím životem a odpornou pachutí špíny Temného, jako když pěna ze žumpy pluje na čisté, sladké vodě. Hrozilo, že ho proud strhne, spálí ho, pohltí ho.

Bojoval se záplavou a zvládl ji pouhou silou vůle. – Potom se zvedl z postele a díky usměrňování jediné síly přistál na nohou, jíž začínala figura šermu zvaná Kvítky jabloně ve větru. Nepřátel nemohlo být mnoho, jinak by natropili mnohem víc hluku. Ale figura s jemným jménem byla určena k boji s více než jedním protivníkem.

Když dopadl na koberec, měl již v rukou připravený meč s dlouhým jílcem a mírně zakřivenou jednobřitou čepelí. Meč jako by byl ukut z plamene, ale na dotek nebyl teplý. Na červenožluté čepeli se jasně rýsovala černá volavka. – V té chvíli také vzplály všechny svíce i pozlacená lampa, a malá zrcátka za plamínky zesilovala osvětlení. Větší zrcadla na stěnách a dvě stojací zrcadla odrážela světlo dál, takže všude ve velkém pokoji bylo pohodlně možné číst.

Callandor byl v pořádku na stojanu. Meč vypadal jako skleněný, jílec i čepel, na stojánku vysokém i širokém jako člověk, z jemně vyřezávaného pozlaceného dřeva a vyložený drahými kameny. I nábytek byl celý pozlacený a se vsazenými drahokamy, postel, židle i lavice, šatníky, truhlice i stojan s umyvadlem. Džbán i umyvadlo byly ze zlatého porcelánu Mořského národa, tenkého jako lístek. Široký tarabonský koberec se šarlatovými, zlatými a modrými spirálami by stačil na jídlo pro celou vesnici na několik měsíců. Skoro na každém rovném povrchu stál další jemný porcelán Mořského národa, nebo číše, misky a ozdoby ze zlata vykládaného stříbrem či ze stříbra vykládaného zlatem. Na široké mramorové krbové římse se dva stříbrní vlci s rubínovýma očima snažili strhnout zlatého jelena dobrého půldruhého lokte vysokého. V úzkých oknech visely závěsy ze šarlatového hedvábí s vyšívanými zlatými orly a mírně se vlnily v průvanu. Tam, kde bylo místo, ležely knihy vázané v kůži či dřevě, některé potrhané a ještě uprášené z nejhlubších polic v knihovně Kamene.

Tam, kde myslel, že jsou vrahové či zloději, překvapeně stála uprostřed pokoje překrásná žena a černé vlasy jí spadaly na ramena v lesklých vlnách. Její tenké roucho z bílého hedvábí víc odhalovalo, než zakrývalo. Berelain, vládkyně městského státu Mayene, byla tou poslední osobou, kterou by tu čekal.

Nejdřív sebou trhla, ale hned se mu půvabně hluboko uklonila, čímž se její oděv ještě více napjal. – „Jsem neozbrojena, vznešený Draku. Pochybuješ-li o mých slovech, podvolím se a můžeš mne prohledat.“ Její úsměv ho náhle vyvedl z míry, protože si uvědomil, že sám na sobě kromě spodního prádla nic nemá.

Ať shořím, jestli mě ona donutí, abych si začal rychle hledat něco na sebe. Ta myšlenka se vznášela mimo prázdnotu. Neprosil jsem se jí, aby sem chodila. Aby se sem vplížila! Hněv a rozpaky také jen proplouvaly okrajem prázdnoty, ale stejně zrudl. Nejasně si to uvědomil, což způsobilo, že mu ruměnec na tvářích ještě víc ztmavl. Tak chladný a klidný uvnitř prázdnoty, vně... Cítil jednu každou kapku potu, která mu stékala po prsou a po zádech. Vyžadovalo to velkou námahu i umíněnost, aby zůstal pod jejím pátravým zrakem stát na místě. Prohledat ji? Světlo mi pomáhej!

Trochu se uvolnil a nechal meč zmizet, ale podržel si docela tenký pramínek spojení se saidinem. Bylo to jako pít z otvoru v hrázi, když hrozí, že se celá ta hromada země náhle sesype. Voda byla sladká jako víno s medem a odporná jako močůvka vytékající z hnojiště.

Příliš toho o této ženě nevěděl, jen to, že chodila Kamenem, jako by to byl její zámek v Mayene. Tom říkal, že první z Mayene neustále klade každému otázky. Otázky ohledně Randa. Což mohlo být, vzhledem k tomu, čím byl, docela přirozené, ale jeho to příliš neuklidnilo. A nevrátila se do Mayene. Což rozhodně přirozené nebylo. Sice to nikdy nikdo neřekl nahlas, ale do jeho příchodu byla v Kameni již celé měsíce držena jako zajatec, odříznutá od svého trůnu a vlády nad malým státečkem. Většina lidí by využila první příležitosti, aby se dostala z dosahu muže, který umí usměrňovat.

„Co tu děláš?“ Věděl, že to zní hrubě, ale nezáleželo mu na tom. „Když jsem šel spát, stáli u těch dveří na stráži Aielové. Jak ses přes ně dostala?“

Berelain se rty zvlnily o trošičku víc. Rand měl pocit, že se vzduch v pokoji ještě ohřál. „Když jsem řekla, že mě vznešený pán Drak povolal, nechali mě okamžitě projít.“

„Povolal? Já nikoho nepovolal.“ Přestaň s tím, řekl si. Ona je královna, nebo něco podobného. A ty o královnách víš asi tolik jako o létání. Snažil se chovat zdvořile, ale nevěděl, jak má první z Mayene oslovit. „Má paní...“ To bude muset stačit, „...proč bych tě povolával v tuto noční hodinu?“

Berelain se zasmála hlubokým hrdelním smíchem – a Rand – i když byl zahalen v chladné prázdnotě, ten smích cítil, jako by ho zalechtal, až se mu zježily chloupky na pažích a nohou. Náhle si uvědomil její přiléhavý oděv, jako by jej spatřil teprve teď, a cítil, jak znovu rudne. Nemůže myslet... Nebo může? Světlo, vždyť jsem s ní doteď nepromluvil ani dvě slova.

„Třeba jsem si chtěla popovídat, vznešený Draku.“ Nechala světlé roucho padnout na podlahu, čímž odhalila ještě tenčí šat z bílého hedvábí, což podle Randa mohla být jedině noční košile. Hladká ramena měla úplně nahá a šat také odhaloval značnou část jejích světlých ňader. Rand zjistil, že vzdáleně uvažuje, jak jí ta košilka vlastně drží na těle. Bylo těžké na ni nezírat. „Jsi daleko od domova, jako já. A zvláště noci jsou tu osamělé.“

„Zítra si s tebou velice rád popovídám.“

„Ale přes den jsou kolem tebe stále lidé. Prosebníci. Vznešení páni. Aielové.“ Lehce se zachvěla. Rand si říkal, že by se měl dívat jinam, ale stejně tak mohl přestat dýchat. Ještě nikdy si tolik neuvědomoval vlastní reakce, když byl zahalen v prázdnotě. „Aielové mne děsí a tairenské pány nemám ráda.“

Ohledně Tairenů jí rád věřil, ale nemyslel si, že by tuto ženu dokázalo něco vyděsit. Ať shořím, je v noci v ložnici cizího muže, jenom napůl oblečená, a já jsem ten, kdo skáče jako kočka při psích dostizích, prázdnota neprázdnota. Nastal čas věci urovnat, než celá záležitost zajde příliš daleko.

„Bylo by lepší, kdyby ses vrátila do své ložnice, má paní.“ Jedna jeho část jí chtěla říci, aby si vzala taky plášť. Hodně tlustý plášť. Jedna jeho část to rozhodně chtěla. „Na... Na povídání je opravdu dost pozdě. Zítra si promluvíme. Za světla.“

Úkosem se na něj podívala. „To už jsi přejal ty škrobené tairenské způsoby, vznešený Draku? Nebo je ta cudnost pozůstatkem z toho tvého Dvouříčí? My v Mayene nejsme tak... formální.“

„Má paní...“ Snažil se mluvit formálně. Jestli neměla ráda formálnost, tak to bylo to, po čem on toužil. „Jsem zaslíben Egwain al’Vereové, má paní.“

„Myslíš tu Aes Sedai, vznešený Draku? Jestli vůbec je Aes Sedai. Na to, aby nosila prsten a šátek, je poměrně mladá – možná až příliš mladá.“ Berelain mluvila, jako by Egwain byla dítě, i když ona sama nemohla být o víc než o rok starší než Rand, pokud vůbec, a on byl jenom o něco přes dva roky starší než Egwain. „Můj pane, nechtěla jsem se cpát mezi vás. Ožeň se s ní, jestli je ze zeleného adžah. Já rozhodně nejsem natolik ctižádostivá, abych se toužila provdat za samotného Draka Znovuzrozeného. Odpusť, jestli jsem překročila hranici, ale říkám ti, my v Mayene nejsme tak... formální. Smím tě oslovovat Rande?“

Rand sám sebe překvapil, když si lítostivě povzdechl. Když Berelain mluvila o svatbě s Drakem Znovuzrozeným, zablesklo se jí v oku, jen maličko změnila výraz, hned to bylo pryč. Pokud o tom předtím neuvažovala, tak teď zcela jistě ano. Za Draka Znovuzrozeného, ne Randa al’Thora. Za muže z proroctví, ne za ovčáka z Dvouříčí. Příliš ho to ale nezděsilo. Některé dívky doma často snily o tom, kdo byl ve hrách o Bel Tinu a Letnicích nejsilnější nebo nejrychlejší, ať už to byl kdokoliv, a občas nějaká žena spočinula okem na muži s největšími polnostmi či největšími stády. Bylo by dobré myslet si, že chce Randa al’Thora. „Je čas odejít, má paní,“ řekl tiše.

Berelain přistoupila blíž. „Cítím na sobě tvoje oči, Rande.“ Hlas měla jako mlhavý žár. „Já nejsem žádná vesnická dívka uvázaná k zástěře své matky a vím, že chceš –“

„Copak si myslíš, že jsem z kamene, ženská?“ Když zařval, Berelain odskočila, ale vzápětí už zase přicházela, natahovala k němu ruce a její oči byly jako temné tůně, které dokážou muže stáhnout do svých hlubin.

„Tvoje paže vypadají pevné jako z kamene. Jestli si myslíš, že na mne musíš být takto hrubý, tedy buď hrubý, pokud mě obejmeš.“ Potom se dotkla jeho tváře. Od prstů jako by jí přeskočily jiskry.

Rand bez přemýšlení usměrnil proud, s nímž byl stále spojen, a ona se náhle potácela a couvala s očima poplašeně rozšířenýma, jako by ji zatlačovala stěna ze vzduchu. Rand si uvědomil, že to také vzduch je. Dělal věci, aniž věděl, co vlastně dělá, mnohem častěji, než když to věděl. Ale pokud to aspoň jednou zvládl, obvykle si pamatoval, jak to zopakovat.

Neviditelná, posouvající se stěna vytvářela vlnky na koberci, dostala se k Berelaininu rouchu i botě, kterou při svlékání odhodil, a červené podnožce s otevřeným svazkem Historie Tearského Kamene od Ebana Vandese, a to vše tlačila stejně jako návštěvnici skoro až ke stěně, kde Berelain uvěznila. Dostatečně daleko od něj. Rand přerušil proud – když to dělal, tak na to dokázal myslet jen takhle – a už ani nepotřeboval štít udržovat sám. Chvíli studoval, co vlastně udělal, až si byl jist, že to dokáže provést znovu. Vypadalo to užitečně, zvláště ta pouta.

Berelain, s očima stále rozšířenýma, ohmatala třesoucíma se rukama své vězení. V obličeji byla bílá skoro jako její průsvitná košilka z bílého hedvábí. Stolička, bota i kniha jí ležely u nohou, zamotané v kusu oděvu.

„Jakkoliv toho lituji,“ řekl jí Rand, „už spolu nebudeme hovořit, pokud to nebude na veřejnosti, má paní.“ Opravdu toho litoval. Ať už byly její motivy jakékoliv, byla to nádherná žena. Ať shořím, já jsem ale hlupák! Nebyl si jist, jak to myslel – zda pro to, že ji považoval za krasavici, nebo pro to, že ji posílá pryč. „Vlastně bude nejlepší, když si co nejdřív zařídíš cestu zpátky do Mayene. Slibuji ti, že Tear už Mayene obtěžovat nebude. Máš moje slovo.“ Byl to slib, který potrvá jen do jeho smrti, možná jen tak dlouho, dokud zůstane v Kameni, ale musel jí něco nabídnout. Obvaz na ránu, kterou utržila její pýcha, dar, kterým odvedl její pozornost od toho, jak je vyděšená.

Ale ona už svůj strach ovládala, přinejmenším navenek. Její výraz byl samá upřímnost a otevřenost, veškerá svůdnost zmizela. „Odpusť. Tohle jsem nezvládla. Nechtěla jsem tě urazit. U nás smí žena volně vyjádřit muži svou náklonnost, nebo on jí. Rande, musíš vědět, že jsi velice pohledný muž, vysoký a silný. To já bych musela být jako z kamene, kdybych to nepoznala a neobdivovala. Prosím, neposílej mne pryč. Budu tě prosit na kolenou, jestli budeš chtít.“ Ladně poklekla, jako při tanci. Navenek byla stále otevřená, vše přiznávala, ale na druhou stranu, v kleku se jí podařilo stáhnout již tak choulostivý kus oděvu o hodný kus dál, až opravdu hrozilo, že jí spadne. „Prosím, Rande.“

I když byl Rand zahalen v prázdnotě, zíral na ni, byť to nemělo nic společného s její krásou či téměř úplnou nahotou. No, jen částečně. Kdyby byli obránci Kamene jen zpolovice tak odhodlaní jako tahle žena, zpolovice tak upření na svůj záměr, ani deset tisíc Aielů by Kámen nezdolalo.

„Jsem poctěn, má paní,“ řekl Rand diplomaticky. „Věř mi, že jsem. Ale to by k tobě nebylo poctivé. Nemůžu ti dát, co si zasloužíš.“ Ať si z toho vybere, co bude chtít.

Venku v temnotě zakokrhal kohout.

K Randovu překvapení se Berelain náhle podívala za něj a oči měla velké jako talíře. Ústa měla otevřená a štíhlý krk přiškrcený výkřikem, který však nikdy nevydá. Rand se otočil a do ruky mu opět vskočil červenožlutý meč.

Na druhé straně pokoje odráželo zrcadlo jeho obraz. Vysoký mladý muž s narudlými vlasy a šedýma očima, pouze v bílém lněném prádle, v ruce s mečem ukutým z ohně. Odraz vykročil ze zrcadla na koberec a zvedl meč.

Já vážně zešílel. Ta myšlenka proplula na okraji prázdnoty. Ne! Ona to viděla. Je to skutečné.

Koutkem oka zachytil jakýsi pohyb po své levici. Stočil se dřív, než si to stačil promyslet, a švihl mečem nahoru v pohybu zvaném Měsíc stoupá nad hladinu. Čepel proťala postavu – jeho – sestupující ze zrcadla na zdi. Postava se zamihotala, rozpadla se jako prachová zrnka, chvíli se vznášela vzduchem a pak zmizela. Randův odraz se však vzápětí objevil v zrcadle znovu, ale tentokrát hned položil ruce na rám. Rand si uvědomoval pohyb ve všech zrcadlech v místnosti.

Zoufale bodl do zrcadla. Postříbřené sklo se roztříštilo, ale zdálo se, že jeho odraz se rozbil první. Rand měl dojem, že se mu v hlavě ozval vzdálený výkřik, jeho vlastní hlas zařval a umlkl. Každé zrcadlo v místnosti tiše vybuchlo a na koberec se sypalo sklo. Umírající křik se v jeho hlavě ozýval znovu a znovu, až mu z toho běhal mráz po zádech. Byl to jeho hlas. Bylo mu zatěžko uvěřit, že to nekřičí sám.

Otočil se k obrazu, jenž již ze zrcadla vylezl, jen tak tak včas, aby stačil odrazit útok. Otevíráním vějíře odrazil Kameny padající dolů horou. Postava odskočila, a Rand si náhle uvědomil, že není sama. I když zrcadla rozbil dost rychle, unikly z nich ještě další dva odrazy. Teď tu stály proti němu, tři kopie jeho samotného až po naběhlou jizvu na boku, všichni tři na něj hleděli s tvářemi pokřivenými nenávistí a opovržením a zvláštním hladem. Jen jejich oči byly prázdné, bez života. Než se stačil nadechnout, odrazy se na něj vrhly.

Rand ukročil a pořezal si nohy o střepy z rozbitého zrcadla. Stále ustupoval do boku, procházel šermiřskými figurami a snažil se čelit vždy jen jednomu útočníkovi najednou. Použil všechno, co ho kdy při jejich denních cvičeních Lan, Moirainin strážce, naučil o meči.

Kdyby ti tři bojovali společně a podporovali se navzájem, zemřel by hned v první minutě, ale oni bojovali každý sám za sebe, jako by ti ostatní neexistovali. Přesto nedokázal jejich čepel odrazit pokaždé. Ve chvilce mu po tváři, po hrudi i po pažích stékala krev. Stará rána se znovu otevřela a krev mu rudě potřísnila i spodky. Jeho protivníci měli jeho zručnost stejně jako jeho tvář, a byli tři na jednoho. Při boji převraceli židle i stolky. Nesmírně cenný porcelán Mořského národa se rozbíjel na koberci.

Cítil, jak ho opouštějí síly. Žádná z ran nebyla sama o sobě vážná, až na to staré zranění na boku, ale dohromady... Ani na okamžik ho nenapadlo zavolat si na pomoc Aiely stojící na druhé straně dveří. Silné stěny by umlčely i výkřik umírajícího. Ať už je třeba udělat cokoliv, musí to udělat sám. Bojoval zahalen v chladné, bezcitné prázdnotě, ale na její hranice škrábal strach jako větrem zmítané větve škrábající za noci na okno.

Jeho čepel proklouzla kolem nepřítelovy míříc na obličej těsně pod očima – nemohl si pomoci, aby sebou sám netrhl, byl to jeho obličej – a protivník ucouvl jen natolik, aby se vyhnul smrtící ráně. Z rány se vyvalila krev a zalila ústa a bradu tmavým karmínem, ale výraz na poničeném obličeji byl stále stejný a prázdné oči ani nemrkly. Odraz prahl po jeho smrti, jako hladovějící prahne po skývě chleba.

Dokážu je zabít všechny? Všichni tři protivníci krváceli z ran, které se mu podařilo jim zasadit, ale je krvácení nijak nezpomalilo, kdežto jeho ano. Snažili se vyhnout jeho meči, ale zřejmě si neuvědomovali, že jsou zranění. Jestli vůbec jsou, pomyslel si ponuře. Světlo, jestli krvácejí, tak je možné je zranit! Musí být!

Potřeboval chvilku oddychu, aby mohl popadnout dech, aby se sebral. Náhle od nich odskočil a překulil se přes postel. Spíš vycítil, než uviděl, čepele sekající do pokrývek, kdy ho jen tak tak minuly. Zapotácel se, přistál na nohou a zachytil se malého stolku, aby nabyl rovnováhu. Lesklá, stříbrem vykládaná zlatá miska na stole se zakymácela. Jeden z jeho dvojníků se vyšplhal na postel a cestou ostražitě odkopával husí peří. Meč držel připravený. Druzí dva postel obešli, aniž si všímali jeden druhého, pozornost cele upřenou na Randa. Oči se jim leskly jako sklo.

Rand se otřásl, když mu rukou, kterou měl položenou na stole, projela bolest. Jeho odraz, asi šest coulů vysoký, právě vytahoval mečík z rány. Pudově popadl postavičku dřív, než ho stačila bodnout znovu. Ta se v jeho sevření svíjela a cenila na něj zuby. Rand si uvědomil pohyb malých postaviček po celém pokoji. Desítky malých odrazů vycházely z leštěného stříbra. Ruka mu začínala tuhnout a chladnout, jako by mu ta věc vycucávala teplo z těla. Žár saidínu v něm zesílil, jeho proud mu naplnil hlavu a žár mu vtékal do ledové ruky.

Náhle malá postavička praskla jako bublina a on cítil, jak z té bubliny do něj cosi proudí, malá částečka ztracené síly. Škubl sebou, jak ho začaly zasypávat slabé údery životní síly.

Když zvedl hlavu – a zauvažoval, proč ještě není mrtvý – maličké odrazy, které předtím viděl, byly pryč. Ty tři velké tu stály a kymácely se, jako by to, že získal sílu, byla jejich ztráta. Ale když vzhlédl, postavy se narovnaly a vrhly se na něj, i když poněkud opatrněji.

Couval a horečnatě přemýšlel a odrážel střídavě všechny útočníky. Jestli bude pokračovat v boji jako doposud, dříve nebo později ho zabijí. Věděl to tak jistě, jako věděl, že krvácí. Ale ty odrazy něco spojovalo. Když pozřel ten malý – ta vzdálená myšlenka byla dost odpudivá, ale tak tomu bylo – nejenže to smetlo i ty ostatní, ale také to ovlivnilo větší odrazy, aspoň na chvíli. Kdyby dokázal to stejné s jedním z nich, mohlo by je to zničit všechny tři.

Z pouhého pomyšlení na to, že by je taky pozřel, se mu chtělo zvracet, ale na žádný jiný způsob nepřišel. Tak nevím. Jak jsem to udělal? Světlo, co jsem to udělal? Musí jednoho z nich chytit, alespoň se ho dotknout. Tím si byl jist. Ale jestli se pokusí dostat tak blízko, vrazí mu oni vmžiku všechny tři čepele do srdce. Odrazy. Nakolik to jsou ještě odrazy?

Doufaje, že to není úplná hloupost – pokud ano, tak už jako by byl mrtvý – nechal svůj meč zmizet. Byl připraven ho okamžitě povolat zpátky, ale když čepel ukutá z ohně zhasla, ty ostatní také zmizely. Na okamžik měly tři kopie v obličeji vepsán zmatek. Ale než je stačil popadnout, skočily po něm a všichni čtyři dopadli na podlahu ve změti sápajících se končetin a váleli se po střepy pokrytém koberci.

Rand byl zmáčený potem. Údy mu až do morku kostí pronikala otupělost, až skoro necítil, jak se mu do těla zarývají střepy zrcadel a porcelánu. Prázdnotou, jež ho obklopovala, proběhlo něco podobného panice. Možná udělal osudovou chybu. Byli větší než ten, kterého pozřel, a sáli z něj víc tepla. A nejen tepla. Jak mu chladlo tělo, skelně šedé oči se upíraly do jeho a ubíraly mu život. S mrazivou jistotou poznal, že jestli zemře, nebude to konec zápasu. Ti tři se vrhnou na sebe, až zůstane jen jeden, a ten získá jeho život, jeho vzpomínky, stane se jím.

Umíněně bojoval dál, a čím byl slabší, tím víc se vzpíral. Přitáhl si saidín, snažil se naplnit jeho žárem. Dokonce i ta špína, z níž se mu obracel žaludek, byla vítaná, protože čím víc ji cítil, tím víc ho saidín zaplavoval. Jestli se jeho žaludek ještě může vzpírat, znamená to, že je stále naživu, a jestli je naživu, může bojovat. Ale jak? Jak? Co jsem udělal předtím? Saidín se jím hnal, až se zdálo, že jestli přežije útok, stejně ho pohltí jediná síla. Jak jsem to udělal? Ale mohl se jenom držet saidínu, snažit se... natahovat se... napínat se...

Jeden ze tří zmizel – Rand cítil, jak vklouzl do něj. Bylo to, jako by spadl z velké výšky na kamenitou zem – a pak druzí dva společně. Náraz ho odhodil na záda, kde zůstal ležet s pohledem upřeným na bíle omítnutý strop se zlacenými štuky. Ležel tu a těšil se z toho, že ještě dýchá.

Síla stále naplňovala každičkou škvírku jeho bytí. Chtěl vyvrhnout každý kousek jídla, které kdy snědl. A cítil se tak živý, že ve srovnání s tím byl život bez saidínu jen životem ve stínu. Cítil včelí vosk ze svic a olivový olej z lamp. Pod zády cítil každé vlákno koberce. Na těle cítil každou ránu, každé škrábnutí i modřinu. Ale držel se saidínu dál.

Jeden ze Zaprodanců se ho pokusil zabít. Nebo všichni dohromady. To muselo být ono, leda by byl sám Temný volný, v kterémžto případě by však nemusel čelit něčemu tak snadnému a jednoduchému. – A tak si podržel spojení s pravým zdrojem. Pokud jsem to neudělal já sám. Mohl bych nenávidět to, čím jsem, natolik, abych sám sebe pokusil zabít? Aniž bych o tom věděl? Světlo, musím se to naučit ovládat. Musím!

Bolestivě se zvedl. Zanechávaje krvavé otisky na koberci, dokulhal ke stojanu, na němž spočíval Callandor. Byl pokryt krví ze stovek ran. Zvedl meč a jeho skleněná čepel zazářila, jak do něj proudila jediná síla. Meč, jenž není mečem. Ta čepel, na pohled skleněná, by snadno prosekla tu nejlepší ocel, přesto však Callandor nebyl mečem, ale pozůstatkem z věku pověstí, sa’angrialem. S pomocí jednoho z angrialů, těch několika málo kusů, o nichž se vědělo, že přežily válku Stínu i Rozbití světa, bylo možné usměrnit proud jediné síly, který by usměrňujícího bez pomoci angrialů spálil na popel. A s jedním z ještě vzácnějších sa’angrialů bylo možné usměrnit tolikrát víc jediné síly než s angrialem, jako byl rozdíl mezi usměrňováním s angrialem a bez jeho pomoci. A Callandor, jejž mohl použít pouze muž, byl spojen s Drakem Znovuzrozeným skrze tři tisíce let pověstí a proroctví, a byl jedním z nejmocnějších sa’angrialů, jaké kdy byly vyrobeny. S Callandorem v rukou mohl jedinou ranou srovnat se zemí celé město. S Callandorem v rukou mohl čelit dokonce i jednomu ze Zaprodanců. Byli to oni. Museli to být oni.

Náhle si uvědomil, že Berelain zatím nevydala jediný zvuk. S obavami, že ji uvidí mrtvou, se obrátil.

Ta, stále klečíc, sebou trhla. Už si oblékla i svrchní roucho a držela si je u těla jako ocelovou zbroj, jako kamenné stěny. Ve tváři byla bílá jako sníh. Olízla si rty. „Který jsi...“ Polkla a začala znovu. „Který...?“ Větu však dokončit nedokázala.

„Já jsem jediný, který je,“ řekl mírně. „Ten, k němuž ses chovala, jako byste byli zasnoubení.“ Chtěl ji uklidnit, možná rozveselit – žena tak silná jako ona se určitě dokázala usmívat i tváří v tvář zakrvácenému muži – ale ona se předklonila a přitiskla tvář k podlaze.

„Pokorně se omlouvám, že jsem tě tak žalostně urazila, vznešený Draku.“ Její zadýchaný hlas zněl vskutku pokorně a vylekaně. Což jí rozhodně nebylo podobné. „Prosím tě, abys na tu urážku zapomněl a odpustil mi. Už tě nebudu obtěžovat. To přísahám, můj pane. Na jméno mé matky a pod Světlem, to přísahám.“

Rand uvolnil zauzlený pramen. Neviditelná stěna, která ji zadržovala, se zachvěla, až se jí rozvlnilo roucho, a zmizela. „Není co odpouštět,“ řekl unaveně. Cítil se velice utahaný. „Odejdi s pokojem.“

Berelain se váhavě narovnala, natáhla ruku a úlevou si vydechla, když se její ruka ničeho nedotkla. Zvedla si suknice a vydala se po skleněnými střepy posypaném koberci. Sklo jí křupalo pod aksamitovými střevíčky. U dveří se zastavila a s očividnou námahou se k němu obrátila. Nedokázala se mu podívat do očí. „Pošlu ti sem Aiely, jestli si přeješ. Mohla bych poslat i pro jednu z Aes Sedai, aby ti ošetřila rány.“

Teď by byla raději v jedné místnosti s myrddraalem nebo se samotným Temným, ale není žádná měkotina. „Děkuji,“ řekl tiše, „ale ne. Ocenil bych, kdybys nikomu neřekla, co se tu stalo. Alespoň zatím. Udělám, co je potřeba.“ Museli to být Zaprodanci.

„Jak pán Drak velí.“ Krátce se mu uklonila a odspěchala, možná se bála, že si to rozmyslí a odejít ji nenechá.

„Nebo možná sám Temný,“ řekl si Rand, když se za ní zavřely dveře.

Dokulhal k posteli, usadil se na truhlici stojící vedle a položil si Callandor na kolena. Zkrvavené ruce pak položil na zářící čepel. S Callandorem v rukou by se ho báli i Zaprodanci. Za chvíli si pošle pro Moirain, aby mu vyléčila rány. Za chvíli si promluví s Aiely venku a stane se znovu Drakem Znovuzrozeným. Ale zatím chtěl jenom sedět a vzpomínat na ovčáka jménem Rand al’Thor.