Stín se šíří

9 Rozhodnutí

Přešly tři horké a dusné dny, které jako by vysávaly tairenskou sílu. Město zpomalilo do otupělého kroku, Kámen se jen plížil. Sloužící pracovali málem v polospánku. Majhere si zoufale rvala stočené copy, ale dokonce ani ona nenacházela dost energie, aby někomu ostře zaťukala na hlavu či ho zatahala za ucho. Obránci Kamene se choulili na svých postech jako polorozteklé voskovice a důstojníci se více zajímali o chlazené víno než o pochůzky. Vznešení páni se většinou drželi ve svých komnatách a nejteplejší části dne prostě prospali. Několik jich dokonce Kámen opustilo úplně pro relativní chlad svých venkovských panství daleko na východě na svazích Páteře světa. Zvláštní bylo, že jedině cizinci, kteří vedro pociťovali nejhůř, se dřeli stejně tvrdě jako jindy, pokud ne víc. Pro ně nebylo horko tak hrozné jako ubíhající čas.

Mat rychle objevil, že měl ohledně mladých pánů, kteří viděli, jak se ho snaží zabít hrací karty, pravdu. Nejenže se mu vyhýbali, ale rozšířili tu zprávu i mezi svými přáteli, často hodně překroucenou. Každý v Kameni, kdo vlastnil aspoň dva stříbrné, se jen spěšně omlouval a couval přitom pryč. Ale klepy se rozšířily i mimo urozené panáčky. Nejedna služtička, která se předtím ráda pomuchlovala, teď také odmítala a dvě dokonce rozčileně přiznaly, že zaslechly, že je nebezpečné být s ním o samotě. Perrin měl zřejmě plnou hlavu vlastních starostí a Tom jakoby kouzlem zmizel. Mat neměl ponětí, co kejklíři zabírá čas, ale našel ho jen zřídka, ať ve dne, či v noci. Zato Moirain, jediná osoba, od níž Mat chtěl jen, aby si ho nevšímala, zřejmě byla za každým rohem. Jen tak procházela kolem či v dálce přecházela křižovatku chodeb, ale pokaždé se mu podívala do očí a tvářila se, jako by věděla, co si Mat myslí a co chce, a jako by také věděla, jak ho místo toho donutí udělat přesně to, co chce ona. Nic z toho však nezměnilo jednu věc. Stále nacházel důvody, proč odložit odchod na další den. Jak to viděl, neslíbil Egwain, že zůstane. Ale zůstával.

Jednou si dolů do útrob Kamene, až k tak zvané velké sbírce, zanesl lampu. Došel až k zetlelým dveřím na konci úzké chodby. Chvíli nahlížel do šerého vnitřku na nejasné tvary zakryté zaprášenými plachtami, neuspořádaně naskládané bedny a soudky, jejichž ploché vršky byly využity jako poličky pro změť figurek, řezeb a podivných věcí z křišťálu, skla a kovu – stačila chvilka, a už spěchal pryč a reptal: „Musím být ten největší zatracenej moula na celým zatraceným světě!“

Nic mu ale nebránilo jít do města, a v krčmách Maule, přístavní čtvrti či v matně osvětlených, přecpaných a často špinavých putykách a šencích Chalmu, čtvrti, kde stála skladiště, kde se podávalo laciné víno, špatné pivo, občas tam docházelo ke rvačkám a donekonečna se tam hrály kostky, možnost potkat Moirain neexistovala. – Sázky v kostkách byly vždycky nízké ve srovnání s tím, nač si zatím zvykl, ale to nebyl důvod, proč se pokaždé po pár hodinách vracel zpátky do Kamene. Snažil se nemyslet na to, co ho vždycky přitáhlo zpátky k Randovi.

Perrin Mata občas zahlédl v přístavních tavernách, jak popíjí příliš mnoho laciného vína a hraje, jako by mu nezáleželo, jestli vyhraje, či prohraje. Jednou dokonce vytáhl nůž na podsaditého lodníka, kterému se nelíbilo, jak často Mat vyhrává. Mat rozhodně nebýval tak podrážděný, ale Perrin se mu vyhýbal, místo aby se snažil zjistit, co mu dělá starosti. Perrin tam nechodil kvůli vínu nebo kostkám, a muži, kteří se chtěli rvát, změnili názor, když se pořádně podívali na jeho ramena – a na jeho oči. Přesto kupoval špatné pivo lodníkům v širokých kožených spodcích a malým kupčíkům s tenkými stříbrnými řetězy na kabátcích, prostě každému, kdo vypadal, že pochází z daleka. Pátral po zprávách, po něčem, co by mohlo odlákat Faile z Tearu. Od něj.

Byl si jist, že jestli pro ni najde nějaké dobrodružství, něco, co by vonělo příslibem toho, že se její jméno dostane do příběhů, tak Faile odejde. Předstírala, že chápe, proč musí Perrin zůstat, ale občas přesto naznačila, že chce odejít a doufá, že on půjde s ní. Perrin si byl jist, že by ji správná návnada dostala pryč i bez něj.

U většiny zpráv by poznala, že se jedná o zastaralé překroucené pravdy, stejně jako to poznal on. Válka, která vzplála na pobřeží Arythského oceánu, prý byla vyvolána lidmi, o nichž ještě nikdy nikdo neslyšel. Údajně se jmenovali Sočinové nebo tak nějak – Perrin slyšel od vypravěčů mnoho variant – měli to být zvláštní lidé, kteří snad mohli být vojáky Artuše Jestřábí křídlo, vracejícími se po tisíci letech. Jeden chlapík, Taraboňan v kulatém červeném klobouku a s kníry tlustými jako volské rohy, s vážnou tváří tvrdil, že tyhle lidi vedl sám Jestřábí křídlo se svým bájným mečem Spravedlnost v ruce. Také se povídalo, že slavný Valerský roh, který měl povolat mrtvé hrdiny z hrobů, aby bojovali v Poslední bitvě, byl již nalezen. V Ghealdanu se všude začínaly nepokoje. Illian trpěl nápory hromadného šílenství. V Cairhienu hlad, který zabíjel lidi, pomalu ustupoval. Někde v Hraničních státech sílily nájezdy trolloků. Do něčeho takového Perrin nemohl Faile poslat, ani kdyby ji to dostalo z Tearu.

Zprávy o nepokojích v Saldeii vypadaly slibně – její vlastní domovina pro ni přece musela být přitažlivá, a Perrin zaslechl, že ten Mazrim Taim, falešný Drak, je bezpečně v rukou Aes Sedai – ale nikdo nevěděl, o jaké nepokoje se vlastně jedná. Kdyby si něco vymyslel, taky by to k ničemu nebylo. Faile by se určitě sama poptala, než by se někam vydala. Kromě toho, zmatky v Saldeii mohly být stejně nebezpečné jako to ostatní.

Perrin jí ani nemohl říci, kde tráví většinu času, protože by se určitě zeptala proč. Věděla, že není Mat, aby lenošil v tavernách. Lhát nikdy moc neuměl, a tak se jí co nejvíc vyhýbal. Faile po něm následně začala úkosem vrhat dlouhé pohledy. On mohl jenom zdvojnásobit své úsilí při hledání příběhu, který by ji odlákal. Musel ji od sebe poslat dřív, než ji kvůli němu zabijí. Musel.

Egwain a Nyneiva zase strávily delší dobu s Joiyou a Amico, ale k ničemu to nevedlo. Stále vyprávěly to stejné. Přes Nyneiviny námitky se jim Egwain dokonce pokusila sdělit, co říká ta druhá, aby zjistily, zda se něco neobjeví. Amico na ně jen zírala a kňučela, že o takovém plánu nikdy neslyšela. Ale mohla by to být pravda, dodala. Mohla. Byla celá zpocená, jak se jim snažila zavděčit. Joiya jim chladně řekla, ať si tedy jdou do Tanchika, jestli chtějí. „Jak jsem slyšela, tak je tam teď dost nepříjemně,“ pravila hladce a krkavčí oči se jí jen leskly. „Král drží jen město a nejbližší okolí, a jak jsem slyšela, panarcha přestala udržovat civilní pořádek. V Tanchiku teď vládnou silné paže a rychlé nože. Ale jděte, jestli chcete.“

Z Tar Valonu nepřišla žádná zpráva, takže nevěděly, zda amyrlin dělá něco s možným hrozícím osvobozením Mazrima Taima. Na to, aby taková zpráva dorazila po rychlém člunu po řece či s poslem často měnícím koně, bylo dost času, protože Moirain poslala holuby – tedy pokud je poslala. Egwain a Nyneiva se kvůli tomu pohádaly. Nyneiva připouštěla, že Aes Sedai nemohou lhát, ale snažila se v Moiraininých slovech najít nějakou kličku. Moirain mlčení amyrlin zřejmě starosti nedělalo, i když s jejím křišťálovým klidem se to dalo těžko poznat.

Egwain si s tím ale starosti dělala, i s tím, zda je Tanchiko falešná stopa či nikoliv, nebo zda je to past. V knihovně Kamene byly knihy o Tarabonu a Tanchiku, ale i když je pročítala, až ji bolely oči, nenašla žádný klíč k něčemu, co by mohlo ohrožovat Randa. Horko a starosti jí na náladě nepřidaly. Občas byla stejně nedůtklivá jako Nyneiva.

Něco se samozřejmě dařilo. Mat byl stále v Kameni. Zřejmě opravdu dospíval a učil se, co je to zodpovědnost. Egwain mrzelo, že ho zklamala, ale pochybovala, že by kterákoliv žena ve Věži mohla udělat víc. Chápala jeho žízeň po vědomostech, protože ona také žíznila, i když ona prahla po jiném druhu vědění, po věcech, které mohla zjistit jen ve Věži, po věcech, které by mohla objevit a které nikdy nikdo neuměl, a po ztracených vědomostech, které by mohla znovu objevit.

Aviendha se začala s Egwain stýkat, zřejmě ze své vlastní vůle. Pokud byla zpočátku opatrná, no, byla to koneckonců Aielanka a myslela si, že je Egwain hotová Aes Sedai, přesto byla její společnost příjemná, i když měla Egwain občas dojem, že v jejích očích vidí nevyslovené otázky. I když si Aviendha udržovala odstup, brzy bylo zřejmé, že je nesmírně bystrá a smysl pro humor má podobný jako Egwain. Občas se spolu hihňaly jako malé holky. Aielské způsoby však v ničem nepřipomínaly ty, co znala Egwain. Aviendhu například pořád zneklidňovalo sezení na židli. Také se zděsila, když našla Egwain při koupeli ve stříbrem obložené vaně, kterou sehnala majhere. Tedy nezděsilo ji, když před ní Egwain předstoupila nahá – vlastně když si uvědomila, že se Egwain cítí nepohodlně, sama se svlékla a posadila se na podlahu, aby si mohly pohodlně popovídat – ale to, že Egwain sedí po krk ve vodě. Znečistila tím tolik vody, až na to Aviendha valila oči. Dále Aviendha odmítala pochopit, proč s Elain neprovedou něco skutečně ošklivého Berelain, když ji chtějí mít z cesty. Válečník sice nesměl zabít ženu, která nebyla sezdána s oštěpem, jelikož však Elain ani Berelain nebyly Děvami oštěpu, bylo z Aviendžina hlediska naprosto v pořádku, aby Elain vyzvala první z Mayene na souboj na nože nebo volný zápas. Nože byly podle jejího názoru lepší. Berelain vypadala jako ten druh ženy, kterou je možné několikrát zbít, ale ona se nevzdá. Nejlepší by bylo prostě ji vyzvat a zabít. Nebo by to za Elain mohla udělat Egwain jako přítelkyně a skoro-sestra.

Přesto byla Egwain velice ráda, že má někoho, s kým si může popovídat a zasmát se. Elain byla samozřejmě většinu času zaneprázdněná a Nyneiva, která zjevně cítila, jak jim ubíhá čas, stejně jako Egwain, trávila volné chvilky procházkami po hradbách s Lanem a také mu vlastníma rukama připravovala pokrmy, jež měl strážce zvlášť rád, nemluvě o nadávkách, s nimiž občas vyhnala i kuchaře z kuchyně. Nyneiva toho o vaření moc nevěděla. Kdyby nebylo Aviendhy, Egwain ani nevěděla, co by ty horké a dusné hodiny mezi výslechy temných družek dělala. Nepochybně by se potila a dělala si starosti, že snad měla něco udělat, a pouhé pomyšlení na to jí způsobovalo noční můry.

Podle dohody Elain při těchto výsleších nikdy nebyla. Další uši by stejně k ničemu nebyly. Místo toho kdykoliv měl Rand volnou chvilku, dědička se prostě náhodou objevila poblíž, takže si mohli povídat nebo se jen prostě procházet zavěšeni do sebe, i když to bylo jen cestou ze schůzky s některými vznešenými pány do komnaty, kde čekali další, nebo na bleskovou prohlídku obydlí obránců Kamene. Elain se stala docela zběhlou v hledání utajených koutků, kde si mohli na chvilku vydechnout o samotě. Jistě, za Randem vždycky chodilo několik Aielů, ale jí brzy záleželo stejně málo na tom, co si pomyslí, jako na tom, co by řekla máti. Dokonce ukula jisté spojenectví s Děvami oštěpu. Ty zřejmě v Kameni znaly kdejaký skrytý výklenek, a také jí podávaly zprávy, kdykoliv byl Rand sám. Tu hru braly jako obrovskou zábavu.

Překvapivé bylo, že se jí Rand ptal na vládu nad státem a poslouchal, co říkala. Elain si přála, aby to mohla vidět máti. Nejednou se Morgasa smála, napůl zoufale, a říkala jí, že se musí naučit soustředit se. Rozhodovat, která řemesla chránit a jak a která ne a proč, mohlo být suchopárné, ale bylo to stejně důležité jako pečovat o nemocné. Mohla být docela legrace přimět umíněného vznešeného pána či kupce, aby udělal, co dělat nechce, a přitom si myslel, že je to jeho vlastní nápad. Krmit hladové mohlo být povznášející, ale jestli měli hladovějící dostat jídlo, bylo nutné rozhodnout, kolik úředníků, vozků a povozů je k tomu třeba. Mohli to sice zařídit jiní, ale pak by se dozvěděla, až by bylo příliš pozdě, zda snad neudělali chybu. Rand jí naslouchal a často se její radou řídil. Elain usoudila, že už jenom pro to by ho milovala. Berelain ze svých komnat nevystrčila ani nos. Kdykoliv ji Rand uviděl, usmál se. Nic na světě nemohlo být lepší. Leda by dny přestaly plynout.

Tři krátké dny, prokluzující mezi prsty jako voda. Joiya a Amico budou poslány na sever a důvod k dalšímu pobytu v Tearu tím skončí. Nastane chvíle, kdy bude muset odejít s Egwain a Nyneivou. Až ten čas přijde, půjde s nimi, nikdy ji ani nenapadlo, že by to neudělala. Díky tomu se cítila hrdá na to, že se chová jako dospělá žena, ne jako malá holka. Díky tomu se jí chtělo plakat.

A Rand? Přijímal ve svých komnatách vznešené pány a vydával rozkazy. Překvapil je, když se objevoval na tajných schůzkách tří či čtyř vznešených pánů, které vyčmuchal Tom, jen aby zdůraznil některé body svého posledního rozkazu. Pánové se usmívali a klaněli a potili a přemítali, kolik toho asi ví. Bylo třeba najít nějaký způsob, jakým by si mohli vybít energii, než se jeden z nich rozhodne, že když Randa není možné zmanipulovat, je nutné ho zabít. Ať už pro ně vymyslí cokoliv, rozhodně nezačne válku. Jestli se bude muset postavit Sammaleovi, budiž. Ale válku nezačne.

Vymýšlet plány mu zabralo většinu času, který nevěnoval sledování vznešených pánů. Z knih, kterých mu nosili knihovníci celé náruče, a z rozmluv s Elain začínal pomalu skládat kousky skládanky. Elaininy rady byly rozhodně užitečné při jednání se vznešenými pány. Viděl, jak ho spěšně přehodnocují, když jim předvedl, že ví něco, o čem oni sami měli jen matné ponětí. Když to chtěl připsat jí jako zásluhu, zarazila ho.

„Moudrý vládce přijímá rady,“ řekla mu s úsměvem, „ale nikdy by neměl být viděn, jak je přijímá. Ať si myslí, že víš víc, než víš doopravdy. Jim to neuškodí a tobě to pomůže.“ Ale když to navrhl, zatvářila se potěšeně.

Rand si nebyl úplně jist, jestli kvůli ní nakonec přece jen stále neodkládá nějaké rozhodnutí. Tři dny plánování, kdy se snažil rozluštit, co mu pořád uniká. Něco mu určitě unikalo. Nemohl reagovat na Zaprodance. Musel je přimět, aby oni reagovali na něho. Tři dny, a čtvrtého dne Elain odejde – zpátky do Tar Valonu, jak doufal – ale Rand tušil, že jakmile se pohne, i jejich krátké společné okamžiky tím skončí. Tři dny kradených polibků, kdy dokázal zapomenout, že je víc než jen muž objímající ženu. Věděl, že je to hloupost, ale byla to pravda. Ulevilo se mu, když Elain zřejmě nechtěla víc než jen být v jeho společnosti, ale v těch chvílích mohl aspoň zapomenout na rozhodování, zapomenout na osud čekající Draka Znovuzrozeného. Nejednou ho napadlo požádat ji, aby zůstala, ale nebylo by správné vzbudit v ní nějaké naděje, když neměl ani ponětí, jestli od ní chce něco jiného, než aby mu byla nablízku. Tedy pokud si nějaké naděje dělala. Mnohem lepší bylo myslet na ně jako na muže a mladou ženu, procházející se o slavnosti. To bylo snadné. Občas dokonce zapomněl, že je dědička Andoru a on ovčák. Přál si však, aby neodešla. Tři dny. Musel se rozhodnout. Musel něco udělat. Něco, co nikdo nečeká.

Večer třetího dne slunce pomalu klouzalo k obzoru. Napůl stažené draperie v Randově ložnici umenšovaly jeho narudlou žlutou záři. Callandor se třpytil na svém zdobeném stojanu jako nejčistší křišťál.

Rand se díval na Meilana a Sunamona a pak jim hodil velký svazek pergamenů. Smlouva, hezky sepsaná, na níž chyběly jen podpisy a pečeti. Svazek zasáhl Meilana do prsou a on ho pudově zachytil. Uklonil se, jako by se cítil poctěn, ale zuby cenil v nuceném úsměvu.

Sunamon přešlapoval a mnul si ruce. „Všechno je, jak jsi nařídil, můj pane Draku,“ říkal nervózně. „Zrní za lodě –“

„A dva tisíce tairenských odvedenců,“ uťal ho Rand. „‚Aby bylo zaručené, že zrní bude správně rozděleno a na ochranu tairenských zájmů.‘“ Hlas měl jako led, ale v žaludku ho pálilo. Skoro se třásl touhou zmlátit tyhle hlupáky pěstmi. „Dva tisíce mužů. Pod velením Toreana!“

„Vznešený pán Torean má v záležitostech s Mayene vlastní zájmy, můj pane Draku,“ podotkl Meilan hbitě.

„Má zájem vnutit své pozornosti ženě, která ho nechce ani vidět!“ zařval Rand. „Zrní za lodi jsem řekl! Žádné vojáky. A rozhodně ne žádného zatraceného Toreana! Promluvili jste si vůbec s Berelain?“

Vznešení páni zamrkali, jako by nerozuměli, co ta slova znamenají. To bylo příliš. Rand se sápl po saidínu. Pergameny v Meilanových rukou vzplanuly. Meilan zaječel, hořící balíček hodil do prázdného krbu a spěšně si z červeného hedvábného kabátce smetal jiskřičky a saze. Sunamon s otevřenými ústy zíral na hořící pergameny, které praskaly a černaly.

„Zajdete za Berelain,“ řekl jim překvapen, jak klidně mluví. „Buď jí do zítřejšího poledne nabídnete smlouvu, kterou chci, nebo do zítřejšího západu slunce vás nechám oba pověsit. Jestli budu muset každý den věšet vznešené pány, vždycky hezky po dvou, tak to udělám. Do jednoho vás pošlu na šibenici, jestli mě neposlechnete. A teď mi zmizte z očí.“

Tichý tón zřejmě zapůsobil mnohem víc, než když na ně křičel. Dokonce i Meilan se tvářil znepokojeně, když couval pryč, na každém kroku se klaněl a vyjadřoval svou nehynoucí vděčnost a věčnou poslušnost. Randovi se z toho udělalo zle.

„Vypadněte!“ zařval a oni zapomněli na veškerou důstojnost – a skoro se poprali, jak se snažili co nejrychleji otevřít dveře. Utekli. Jeden z aielských strážných strčil hlavu do dveří, aby se přesvědčil, že je Rand v pořádku, a dveře zase zavřel.

Rand se otevřeně třásl. Dělalo se mu z nich zle skoro stejně jako ze sebe. Vyhrožovat takhle někomu pověšením, protože neudělal, co mu nařídil. A navíc to myslet vážně. Vzpomínal si, že se dřív nikdy nevztekal, nebo, pokud ano, dokázal udržet svůj hněv na uzdě.

Přešel přes místnost k místu, kde se ve světle, jež sem proudilo mezi draperiemi, blýskal Callandor. Čepel vypadala jako z nejčistšího skla, naprosto dokonale. Na dotek však byla jako ocel, ostrá jako břitva. Skoro po něm při jednání s Meilanem a Dynamonem sáhl, aby to s nimi vyřídil. Nevěděl jen, zda ho chtěl použít jako meč, nebo k jeho původnímu účelu. Obě možnosti ho děsily. Ještě nejsem šílený. Jen rozzlobený. Světlo, tak rozzlobený!

Zítra. Temné družky zítra naloží na loď. Elain odejde. A taky Egwain s Nyneivou, samozřejmě. Modlil se, aby se vrátily do Tar Valonu. Černé adžah nečerné adžah, Bílá věž teď musela být jedno z nejbezpečnějších míst na světě. Zítra. Žádné další důvody k tomu, aby odložil, co musí udělat. Ale až pozítří.

Obrátil ruce dlaněmi nahoru a zadíval se na vypálené volavky. Zkoumal je už tolikrát, že by dokázal každou čárku namalovat z paměti. Proroctví je předpovědělo.

Ale jestli ho volavky „poznačí", k čemu Draci? A co se toho týkalo, co je vlastně ten Drak? Jediný Drak, o kterém kdy slyšel, byl Luis Therin Telamon. Luis Therin Rodovrah byl Drak. Drak byl Rodovrah. Jenže teď to byl on sám. Ale on sám sebe přece poznačit nemohl. Možná ta figura na praporci byl Drak. Dokonce ani Aes Sedai zřejmě nevěděly, co to je za tvora.

„Od té doby, co jsem tě viděla naposled, ses změnil. Jsi silnější. Tvrdší.“

Rand se otočil na patě a vytřeštil oči na mladou ženu stojící ve dveřích, ženu se světlou pletí a tmavými vlasy i očima. Vysokou ženu oděnou celou v běli a stříbře. Žena zvedla obočí při pohledu na napůl rozteklou hroudu zlata a stříbra na krbové římse. Rand ji tam nechal, aby mu připomínala, co se stane, když něco udělá bez přemýšlení, když se přestane ovládat. I když to moc nepomáhalo.

„Seléné,“ vydechl a spěchal k ní. „Odkud ses tu vzala? Jak ses sem dostala? Myslel jsem, že jsi pořád ještě v Cairhienu nebo...“ Podíval se na ni a nechtěl říci nahlas, že se bál, jestli není mrtvá nebo hladovějící uprchlice.

Kolem útlého pasu se jí třpytil spletený stříbrný pásek. Ve vlasech, jež jí spadaly na ramena jako půlnoční vodopád, jí zářily stříbrné hřebeny s hvězdami a půlměsíci. Byla to ta nejkrásnější žena, jakou kdy viděl. Elain i Egwain byly vedle ní jen hezké. Ale z nějakého důvodu na něj nepůsobila jako ony. Možná to bylo díky těm dlouhým měsícům odloučení, naposledy ji spatřil v Cairhienu, když jím ještě nezmítala občanská válka.

„Jdu tam, kde si přeji být.“ Zamračila se na něj. „Byl jsi poznačen, ale na tom nezáleží. Patřil jsi mně a mně patříš stále. Žádná jiná není víc než pečovatelka, jejíž čas vypršel. Teď se otevřeně přihlásím o to, co je mé.“

Rand na ni zíral. Poznačen? Myslela tím jeho ruce? A co myslela tím, že jí patří? „Seléné,“ začal mírně, „strávili jsme spolu pár příjemných dní – a nebezpečných. Nikdy nezapomenu na tvou odvahu i pomoc – ale nikdy mezi námi nebylo víc než přátelství. Cestovali jsme spolu, ale to bylo všechno. Zůstaneš tady v Kameni, v nejlepších komnatách, a až se do Cairhienu vrátí mír, dohlédnu na to, aby ti, pokud to půjde, vrátili panství.“

„Tys byl poznačen.“ Suše se usmála. – „Panství v Cairhienu? Kdysi jsem tam nějaké pozemky měla. Ale ta země se změnila natolik, že nic nezůstalo jako dřív. Seléné je jenom jméno, které občas používám, Luisi Therine. Jméno, které jsem si sama dala, zní Lanfear.“

Rand vyštěkl smíchy. „To je mizerný vtip, Seléné. To bych raději žertoval o Temném než o jednom ze Zaprodanců. A jmenuju se Rand.“

„My si říkali Vyvolení,“ pravila docela klidně a rozvážně. „Vyvolení k věčné vládě nad světem. My budeme žít věčně. Ty taky můžeš.“

Ustaraně se na ni zamračil. Opravdu si myslela, že je... Drsná cesta do Tearu ji musela vyvést z rovnováhy. Ale šílená mu nepřipadala. Byla chladná, klidná, sebejistá. Uvědomil si, že bez přemýšlení sahá po saidínu. Natáhl se pro něj – a narazil na zeď, kterou neviděl ani necítil, jen mu bránila v dosažení pravého zdroje. „To není možné.“ Usmála se. – „Světlo,“ vydechl. „Ty jsi jednou z nich.“

Pomalu couval. Jestli se dostane ke Callandoru, aspoň bude mít zbraň. Možná nebude fungovat jako ter’angrial, ale aspoň to bude meč. Dokáže použít meč proti ženě, proti Seléné? Ne, proti Lanfear, proti jedné ze Zaprodanců.

Zády narazil na cosi tvrdého a ohlédl se, aby zjistil, co to je. Nic tam nebylo. Stěna z ničeho, na niž se tiskl zády. Callandor se třpytil ani ne o tři kroky dál – na druhé straně té zdi. Zoufale do zdi udeřil pěstí. Byla pevná jako skála.

„Nemůžu ti plně důvěřovat, Luisi Therine. Zatím ještě ne.“ Přistoupila blíž a jeho napadlo, že ji prostě popadne. Byl větší a mnohem silnější – a při tom, jak byl odříznut, ho mohla s pomocí síly zabalit jako kotě, když se zaplete do klubka vlny. „S tímhle tedy určitě ne,“ dodala a zamračila se na Callandor. „Existují jen dva silnější, jež může použít muž. Aspoň o jednom vím, že stále existuje. Ne, Luisi Therine, s tímhle ti zatím důvěřovat nebudu.“

„Přestaň mi tak říkal,“ zavrčel. „Jmenuju se Rand. Rand al’Thor.“

„Ty jsi Luis Therin Telamon. Ó, tělesně nejsi stejný, jsi jen stejně vysoký, ale já bych poznala, kdo je za těma tvýma očima, i kdybych tě našla teprve v kolébce.“ Náhle se zasmála. „Jak by bylo všechno snazší, kdybych tě byla nalezla tehdy. Kdybych byla volná, abych...“ Smích se náhle změnil ve zlostné zamračení. „Chceš vidět mou skutečnou podobu? Na tu si také nevzpomínáš, viď?“

Snažil se říci ne, ale jazyk ho neposlechl. Jednou viděl pohromadě dva Zaprodance, Aginora a Balthamela, první dva, kteří se osvobodili po třech tisících letech, kdy byli lapení těsně za zámkem na Temného věznici. Jeden byl svraštělejší, než aby vůbec ještě mohl být naživu. Ten druhý skrýval obličej za maskou, zakrýval každičký kousek pleti, jako by nesnesl pohled na ni, nebo kdyby se na něj někdo podíval.

Vzduch kolem Lanfear se zavlnil a ona se změnila. Byla – starší než on, to určitě, ale starší nebylo to pravé slovo. Vyspělejší. Zralejší. A ještě krásnější, pokud to vůbec bylo možné. Jako bujný květ v plném rozpuku své krásy ve srovnání s poupětem. I když věděl, kdo to je, vyschlo mu při pohledu na ni v ústech a stáhlo se mu hrdlo.

Prohlížela si ho tmavýma očima, sebevědomě, a přesto s náznakem otázky, jako by uvažovala, co asi vidí. To, co spatřila, ji zřejmě uspokojilo. Znovu se usmála. „Byla jsem pohřbená hodně hluboko, v bezesném spánku, kde neplyne čas. Otáčení kola času mě míjelo. Teď mě vidíš, jaká opravdu jsem, a já tě mám v rukou.“ Přejela mu po bradě nehtem a přitlačila natolik, že sebou trhl. „Čas na hry a úskoky pominul, Luisi Therine. Už dávno.“

Randovi se obrátil žaludek. „Takže mě chceš zabít? Světlo tě spal, já –“

„Zabít tě?“ vyplivla nevěřícně. „Zabít tě! Já tě chci mít u sebe, věčně. Byl jsi můj dávno předtím, než mi tě ta světlovlasá padavka ukradla. Než tě vůbec uviděla. Miloval jsi mne!“

„A tys milovala moc!“ Na okamžik se mu zatočila hlava. Ta slova zněla tak upřímně – věděl, že jsou pravdivá – ale odkud se vzala?

Seléné – Lanfear – vypadala stejně překvapená jako on, ale rychle se vzpamatovala. „Hodně ses naučil – hodně jsi vykonal, o čem bych nikdy nevěřila, že to dokážeš bez pomoci – ale stále klopýtáš potmě bludištěm a tvoje nevědomost by tě mohla zabít. Někteří z ostatních se tě příliš bojí, aby vyčkali. Sammael, Rahvin, Moghedien. Ostatní možná také, ale tihle určitě. Přijdou si pro tebe. Nepokusí se tě obrátit ke Stínu. Připlíží se k tobě a pak tě zničí ve spánku. Kvůli svému strachu. Ale jsou i tací, kteří by tě mohli učit, ukázat ti, cos kdysi znal. Potom by se ti nikdo neodvážil postavit.“

„Učit mě? Ty chceš, abych se nechal učit jedním ze Zaprodanců?“ Jedním ze Zaprodanců. Mužem. Mužem, jenž ve věku pověstí býval Aes Sedai, jenž znal způsoby, jak usměrňovat, věděl, jak se vyhnout pádu, věděl – Takovou nabídku už dostal. – „Ne! I kdyby mi to někdo nabídl, odmítl bych, a proč by k tomu mělo dojít? Stojím proti nim – a proti tobě! Nenávidím všechno, cos kdy udělala, všechno, za čím stojíš.“ Hlupáku, pomyslel si. Jsi tu lapený a pliveš vzdor jako nějaký pitomec z příběhů, kterého by nikdy ani nenapadlo, že by mohl svého věznitele rozzlobit natolik, aby s tím něco udělal. Ale nemohl se přinutit vzít svá slova zpátky. Tvrdohlavě se dral dál a ještě to zhoršil. „Zničím tě, budu-li moci. Tebe a Temného a všechny Zaprodance do posledního!“

Lanfear se v očích nebezpečně zablesklo, ale hned to bylo pryč. „Víš, proč se tě někteří z nás bojí? Máš vůbec potuchy? Bojí se, že ti Veliký pán Temnoty dá místo nad nimi.“

Rand sám sebe překvapil, protože se mu podařilo se usmát. „Veliký pán Temnoty? Ty taky nemůžeš vyslovit jeho jméno? Ty se přece nebojíš přivolat na sebe jeho pozornost, na rozdíl od slušných lidí. Nebo ano?“

„Bylo by to rouhání,“ řekla Lanfear zcela prostě. „A oni se bojí oprávněně, Sammael a ti ostatní. Veliký pán chce tebe. Chce tě vyzdvihnout nade všechny lidi. Tak mi to řekl.“

„To je směšné! Temný je stále vázán v Shayol Ghulu, jinak bych teď bojoval v Tarmon Gai’donu. A kdyby se dozvěděl, že existuju, chtěl by mě zabít. Já s ním přece hodlám bojovat.“

„Ó, ale on to ví. Veliký pán ví mnohem víc, než bys čekal. A je možné s ním mluvit. Zajdi do Shayol Ghulu, do Jámy smrti, a... jistě ho uslyšíš. Můžeš se... koupat v jeho přítomnosti.“ Teď se jí v očích rozsvítilo jiné světlo. Extáze. Dýchala s pootevřenými rty a na okamžik jako by hleděla na něco velice vzdáleného a úžasného. „Slova to nedokážou popsat, ani zdaleka ne. Musíš to zažít, abys to poznal. Musíš.“ Znovu začala vnímat jeho obličej. Oči měla velké, tmavé a naléhavé. „Poklekni před Velikým pánem a on tě postaví nad ostatní. Nechá tě vládnout volně, jak ti bude libo, a stačí, abys před ním jednou poklekl. Uznal ho. Nic víc než to. To mi řekl. Asmodean tě naučí vládnout jedinou silou, aniž by tě zabila, naučí tě, co s ní můžeš udělat. Dovol, ať ti pomohu. Můžeme zničit ostatní. Velikému pánu na tom nezáleží. Můžeme je zničit všechny, i Asmodeana, jakmile tě naučí, co potřebuješ znát. Ty a já spolu můžeme vládnout světu pod Velikým pánem. Navěky.“ Hlas jí klesl do šepotu, v němž se stejnou měrou snoubila dychtivost se strachem. „Dva velké sa’angrialy, vyrobené těsně před koncem, jeden, který můžeš používat ty, a druhý, který mohu používat já. Jsou mnohem větší než tenhle meč. Jejich moc si ani neumíš představit. S nimi bychom se mohli postavit dokonce i... samotnému Velikému pánu. Dokonce i Stvořiteli!“

„Ty jsi šílená,“ vydechl Rand roztřeseně. „Otec lží říká, že mě nechá volného? Já se narodil, abych s ním bojoval. Proto jsem tady, abych naplnil proroctví. A já s ním budu bojovat, s vámi všemi, až do Poslední bitvy! Až do posledního dechu!“

„Ty ale nemusíš. Proroctví není nic víc než znamení toho, v co lidé doufají. Naplnění Dračích proroctví tě jenom přinutí vydat se na cestu vedoucí k Tarmon Gai’donu a tvé smrti. Moghedien nebo Sammael dokážou zničit tvé tělo. A Veliký pán Temnoty může zničit tvoji duši. To by byl konec, naprostý a nezvratný. Už by ses nikdy znovu nenarodil, bez ohledu na to, jak dlouho by se kolo času otáčelo!“

„Ne!“

Zdánlivě velice dlouho si ho prohlížela. – Téměř viděl, jak na přesných vážkách zvažuje možnosti. „Mohla bych tě vzít s sebou,“ řekla nakonec. „Mohla bych tě obrátit k Velikému pánu bez ohledu na tvé tužby a přesvědčení. Existují způsoby.“

Odmlčela se, možná aby se přesvědčila, jaký měla její slova účinek, pokud vůbec nějaký. Randovi po zádech stékal pot, ale udržel si vyrovnaný výraz. Bude muset něco udělat, i když nebude mít nejmenší šanci. I při druhém pokusu dosáhnout na saidín jen narazil na neviditelnou přehradu. Rozhlédl se kolem sebe, jako by přemýšlel. Callandor měl za sebou a stejně mimo dosah, jako by byl na druhé straně Arythského oceánu. Nůž, který nosíval na opasku, teď ležel na stolku u postele společně s napůl dokončenou lištičkou, co vyřezával. Beztvará hrouda kovu se mu posmívala z krbové římsy, do dveří právě vklouzl špinavý muž s nožem v ruce, všude ležely knihy. Obrátil se k Lanfear a napjal se.

„Tys byl vždycky umíněný,“ zabručela žena. „Nevezmu tě, tentokrát. Chci, abys za mnou přišel sám. A já toho dosáhnu. Co se děje? Mračíš se.“

Muž s nožem v ruce vklouzl do dveří. Přelétl toho chlapíka očima, přičemž si ho málem nevšiml. Instinktivně odstrčil Lanfear stranou a sáhl po pravém zdroji. Štít, který mu v tom bránil, zmizel, jakmile se ho dotkl, a do rukou mu vskočil meč jako rudozlatý plamen. Muž se na něj vrhl. Nůž držel nízko a namířený nahoru, aby mu jej mohl vrazit pod žebra. I tak bylo těžké udržet si muže v zorném poli, ale Rand se otočil a Vítr vanoucí přes zeď se postaral o ruku držící nůž. Rand figuru dokončil tím, že najatému vrahovi vrazil meč do srdce. Na okamžik hleděl do tupých očí – byly bez života, i když srdce ještě pracovalo – a pak vytáhl čepel.

„Šedý muž.“ Rand se nadechl. Připadalo mu to jako první nadechnutí po několika hodinách. Mrtvola u jeho nohou byla odporná, krvácela na koberec s vetkanými spirálami, ale teď nebylo těžké na něm udržet oči. S vrahy Stínu to tak bylo vždycky. Když jste si jich všimli, obvykle už bylo pozdě. „Tohle nedává smysl. Mohla jsi mě zabít úplně snadno. Proč jsi mě zabavila, aby se ke mně mohl dostat šedý muž?“

Lanfear ho ostražitě sledovala. „Já bezduché nepoužívám. Říkala jsem ti, že mezi Vyvolenými jsou... jisté rozdíly. Zdá se, že jsem se ve svém úsudku o den opozdila, ale stále je ještě čas, abys šel se mnou. Aby ses mohl učit. Žít. Ten meč,“ skoro opovržlivě ohrnula rty. „Neděláš ani desetinu toho, co bys mohl. Pojď se mnou a uč se. Nebo mě chceš zabít už teď? Pustila jsem tě, aby ses mohl bránit.“

Její hlas i její postoj prozrazovaly, že očekává útok, nebo byla přinejmenším připravená jej odrazit, ale to ho nezastavilo, stejně jako to, že mu nejdřív uvolnila ruce. Byla jednou ze Zaprodanců, sloužila zlu tak dlouho, že vedle ní černá sestra vypadala jako novorozeně. Ale on přesto viděl ženu. Vynadal si do nemožných hlupáků, ale nedokázal to. Možná kdyby se ho pokusila zabít. Možná. Ale ona tu jen tak stála, dívala se a čekala. Nepochybně byla připravená provést něco s jedinou silou, o čem ani netušil, že je to možné, kdyby se ji pokusil zadržet. Podařilo se mu odříznout Egwain a Elain, ale to byla jedna z těch věcí, které dělal bez přemýšlení, jak to měl pohřbeno někde v hlavě. Vzpomínal si jen na to, že to udělal, ne jak. Aspoň pevně držel saidín. Takhle už ho znovu nepřekvapí. Odporná špína, z níž se mu obracel žaludek, nebyla ničím. Saidín znamenal život, možná více než jedním způsobem.

Náhle mu v hlavě vyvřela myšlenka jako horký pramen. Aielové. Dokonce i pro šedého muže by mělo být nemožné protáhnout se dveřmi, které hlídá půl tuctu Aielů.

„Cos jim udělala?“ Hlas mu cestou ke dveřím skřípal a oči stále upíral na Lanfear. Kdyby použila sílu, třeba by se mu dostalo nějakého varování. „Cos udělala s těmi Aiely venku?“

„Nic,“ odtušila chladně. „Nechoď tam. Tohle může být jenom zkouška, aby se přesvědčili, jak jsi zranitelný, ale hlupáka může zabít i pouhá zkouška.“

Rand rozrazil dveře na scénu šílenství.