Stín se šíří

39 Pohár vína

Když Elain sešla na palubu s věcmi úhledně svázanými do ranečku, zapadající slunce jako by se dotýkalo vody za ústím do tanchického přístavu. Lodníci právě připevňovali poslední silná lana, jež poutala Tanečníka na vlnách k loďmi lemovanému molu, jen jednomu z mnoha na tomto nejzápadnějším poloostrově města. Někteří členové posádky svinovali poslední plachty. Za dlouhými skladišti se na kopcích zvedalo město, bílá záře, kupole a štíhlé věže se třpytícími se korouhvičkami. Asi míli na sever Elain rozeznávala vysoké kulaté hradby. Velký kruh, pokud se dobře pamatovala.

Přehodila si ranec na rameno, kde již měla kožený tlumok, a sešla za Nyneivou po lávce spolu s Coine a Jorin. Skoro jí připadalo zvláštní, vidět sestry zase plně oblečené, v zářivých hedvábných brokátových halenách ladících se širokými kalhotami. Náušnice a dokonce i nosní kroužky, na které si zvykla, i jemný zlatý řetízek na snědých lících obou žen jí teď vůbec nepřipadaly divné.

Tom a Juilin stáli opodál se svými věcmi a vypadali dost mrzutě. Nyneiva měla pravdu. Když přede dvěma dny zjistili pravý důvod jejich cesty, nebo alespoň jeho část, začali mít postranní myšlenky. Ani jeden si zřejmě nemyslel, že dvě mladé ženy jsou schopné – schopné! – pátrat po černých adžah. Nyneiva jim pohrozila, že je nechá přenést na jinou loď Mořského národa mířící opačným směrem, takže to jejich námitky udusilo hned na začátku. Aspoň pro tu chvíli, kdy se Toram a tucet lodníků chystalo strčit je do člunu a dopravit je jinam. Elain se na oba muže pátravě zadívala. Mrzutost znamenala vzpouru. Tito dva jim způsobí další potíže.

„Kam poplujete teď, Coine?“ ptala se Nyneiva, když k nim Elain došla.

„Do Dantory a Aile Jafaru,“ odpověděla velitelka plavby, „a pak dál do Cantorinu a Aile Somery, kde budeme šířit zprávy o Coramoorovi, zlíbí-li se Světlu. Ale musím Toramovi dovolit tady obchodovat, jinak by pukl.“

Její manžel teď byl dole v přístavu, bez svých zvláštních čoček s drátěnými obrubami, s holou hrudí a s prsteny, se vážně dohadoval s muži v širokých bílých spodcích a kabátcích s vyšitými spirálami na ramenou. Každý Tanchikan měl tmavou válcovitou čapku a přes obličej průhledný závoj. Závoje působily směšně, zvlášť u mužů s hustými kníry.

„Světlo vám dej bezpečnou plavbu,“ řekla Nyneiva a posunula si rance na zádech. „Jestli tady objevíme nějaký nebezpečí, který by vás mohlo ohrozit, než odplujete, pošleme vám zprávu.“ Coine i její sestra vypadaly úžasně klidně. To, že věděly o černých adžah, je nijak nevzrušilo. Byl to Coramoor, Rand, na kom záleželo.

Jorin si políbila konečky prstů a přitiskla je Elain na rty. „Světlo dej, abychom se znovu setkaly.“

„Světlo dej,“ odpověděla Elain a zopakovala gesto hledačky větru. Stále jí to připadalo zvláštní, ale byla to také pocta, používaná pouze mezi členy rodiny či milenci. Žena Mořského národa jí bude chybět. Hodně se od ní naučila, a na oplátku naučila něco ji. Jorin teď rozhodně uměla mnohem lépe splétat prameny ohně.

Když došly na konec lávky, Nyneiva vydechla úlevou. Olejové kapky, které jí dala Jorin, uklidnily po dvou dnech na moři její žaludek, ale ona přesto stále mhouřila oči a tiskla rty, dokud se na dohled neobjevilo Tanchiko.

Oba muži se k nim okamžitě připojili, bez rozkazů, a Juilin se ujal vedení s rancem na zádech a světlou, na palec silnou hůl držel v obou rukou. Tmavé oči měl pozorné. Tom šel vzadu a nějak se mu dařilo vypadat nebezpečně i přes bílé vlasy, kulhání a kejklířský plášť.

Nyneiva chvíli špulila rty, ale pak nic neřekla, což Elain považovala za moudré. Než ušli padesát kroků po dlouhém kamenném molu, všimla si Elain, jak je pozoruje množství mužů s očima jako škvírky a hladovými výrazy ve tvářích, i Tanchikané a další, kteří po molu přemísťovali bedny, balíky a pytle. Elain vytušila, že spousta z nich by jí byla ochotná podříznout hrdlo v naději, že hedvábné šaty znamenají peníze ve váčku. Muži ji neděsili, byla si jistá, že dokáže zvládnout dva i tři z nich. Ale měly s Nyneivou prsteny s Velkým hadem schované ve váčcích, a nebylo by k ničemu popírat spojení s Bílou věží, kdyby usměrňovala před stovkou lidí. Lepší bylo, když se Juilin i Tom tvářili, jak nejdivočeji uměli. Nevadilo by jí, kdyby s sebou měly deset takových mužů.

Náhle se z paluby jedné z menších lodí ozval řev. „Vy! Jste to vy!“ Na molo seskočil rozložitý muž s kulatou tváří v zeleném hedvábném kabátci a nevšímaje si Juilinovy pozvednuté hole, hleděl na ni a na Nyneivu. Plnovous bez kníru znamenal, že je z Illianu, a odtamtud pocházel i jeho přízvuk. Elain připadal trochu povědomý.

„Mistr Domon?“ řekla Nyneiva po chvíli a prudce se zatahala za cop. „Bayle Domon?“

Muž kývl. „Jo. Nikdy by mě nenapadlo, že vás ještě uvidím. Já... na vás ve Falme čekal, jak dlouho se to jen dalo, ale pak došlo na to, kdy jsem musel buď vyplout, nebo se dívat, jak mi hoří loď.“

Elain ho konečně poznala. Souhlasil, že je dopraví pryč z Falme, ale pak ve městě zavládl zmatek, dřív než se dostaly na jeho plavidlo. Jeho kabátec prozrazoval, že se mu od té doby nevedlo špatně.

„Ráda tě zase vidím,“ pravila Nyneiva chladně, „ale jestli nás omluvíš, musíme si ve městě najít pokoje.“

„To bude těžký. Tanchiko praská ve švech. Znám ale místo, kde byste na mou přímluvu mohly něco získat. Ve Falme jsem už zůstat nemohl, ale cítím, že vám něco dlužím.“ Domon se odmlčel a náhle se znepokojeně zamračil. „Když jste teď tady. Stane se tu to stejný jako ve Falme?“

„Ne, mistře Domone,“ uklidňovala ho Elain, když Nyneiva zaváhala. „Ovšemže ne. A rády přijmeme tvoji pomoc.“

Napůl čekala, že Nyneiva bude něco namítat, ale starší žena jen zamyšleně kývla a představila muže navzájem. Při pohledu na Tomův plášť Domon zvedl obočí, ale Juilinovo tairenské odění vyvolalo zamračení, které bylo do jisté míry opětováno. Ani jeden muž však nic neřekl. Třeba se jim podaří udržet nepřátelství mezi Tearem a Illianem mimo Tanchiko. A pokud ne, bude si s nimi muset vážně promluvit.

Domon je doprovodil z mola a cestou mluvil o tom, jak se mu vedlo od odjezdu z Falme, a skutečně na tom byl docela dobře. „Tucet dobrých lodí pro plavbu kolem pobřeží, o kterých panaršini daňoví úředníci vědí,“ smál se, „a čtyři plavidla pro otevřené moře, o kterých nevědí.“

Za tak krátkou dobu mohl těžko tolik získat poctivě. Elain šokovalo, že tak otevřeně hovoří na molu plném lidí.

„Jo, pašuju, a mám takový zisky, že bych tomu nikdy nevěřil. A desetina toho jde do kapsy financů, takže se dívají jinam a mají pusy na zámek.“

Kolem prošli dva Tanchikané s těmi svými závoji a kulatými klobouky a s rukama sepjatýma za zády. Každému na krku na silném řetěze visel těžký mosazný klíč. Vypadalo to jako odznak úřadu. Kývli na Domona, jako by se znali. Tom se tvářil pobaveně, ale Juilin se na Domona i oba Tanchikany mračil stejně. Jako chytač zlodějů neměl v lásce nikoho, kdo překračoval zákon.

„Ale nemyslím, že by to vydrželo moc dlouho,“ řekl Domon, když Tanchikané prošli. „A v Arad Domanu je to ještě horší než tady, a to je to tady už tak dost zlý. Urozený pán Drak sice ještě nerozbil svět, ale rozbil Arad Doman a Tarabon.“

Elain mu chtěla říci něco ostrého, ale došli na konec mola, a ona se tudíž jen mlčky dívala, když najímal otevřená nosítka a nosiče, tucet mužů s pevnými klacky a tvrdými tvářemi. Na konci mola stáli strážní s meči a oštěpy a vypadali jako najatí muži, a ne jako vojáci. Na druhé straně široké ulice, naproti řadám mol, zírali na strážné stovky poražených lidí s propadlými tvářemi. Občas přelétli očima k lodím. Elain si vzpomněla, co Coine říkala o lidech, kteří se jí tu tlačili na loď a zoufale se snažili koupit si cestu kamkoliv pryč z Tanchika, a otřásla se. Když se ty oči podívaly na lodi, zahořela v nich touha. Elain seděla ztuhle v nosítkách, které se kymácely skrze tlačenici za klacky, a snažila se nedívat na nic. Nechtěla vidět ty tváře. Kde byl jejich král? Proč se o ně nestaral?

Znamení nad vchodem do bíle omítnutého zájezdního hostince, kam je Domon vzal, pod Velkým kruhem, ohlašoval Dvůr Tří slivoní. Jediný dvůr, který tu Elain zahlédla, bylo nádvoří obehnané dost vysokými stěnami, vydlážděné velkými kameny, před hostincem. Hostinec samotný tvořily tři poschodí čtvercového půdorysu s okny pouze nahoře, a ta okna byla zakrytá složitě kovanou mříží. Uvnitř se v šenku tlačili muži a ženy v tanchických šatech a hukot hlasů téměř přehlušoval melodii dulcimeru.

Nyneiva při pohledu na hostinskou, hezkou ženu jen o málo starší, než byla sama, s hnědýma očima a světle medovými cůpky, jejíž závoj nijak nezakrýval našpulené poupě úst, zalapala po dechu. Elain sebou také trhla, ale Liandrin to nebyla. Tato žena – jmenovala se Rendra – Domona očividně dobře znala. Přívětivě se usmála na Elain a Nyneivu, nadělala spoustu řečí ohledně toho, že je Tom kejklíř, a dala jim poslední dva pokoje za cenu, o níž Elain tušila, že je značně nižší než současná cena za pokoj. Elain se ujistila, že dostanou ten s větší postelí. Už se s Nyneivou o postel dělila dřív, a věděla, že její přítelkyně ve spánku hojně používá lokty.

Rendra jim také opatřila večeři v soukromé jídelně. Jídlo jim přinesli dva mladí sluhové v závojích. Elain zjistila, že jenom hledí na talíř s pečeným jehněčím s kořeněným jablečným rosolem a nějakými dlouhými nažloutlými fazolemi připravenými s limbovými oříšky. Nedokázala se jídla dotknout. Všechny ty hladové tváře. Domon jedl s chutí, on s tím svým pašováním a zlatem. Tom a Juilin také nijak neváhali.

„Rendro,“ ozvala se tiše Nyneiva, „pomáhá tady vůbec někdo chudým? Mohla bych postrádat trochu zlata, kdyby to pomohlo.“

„Můžeš dát dar Bayleho kuchyni,“ odvětila hostinská a usmála se na Domona. „Ten chlap se vyhýbá všem možným daním, ale sám si daně ukládá. Za každou korunu, kterou vydá na úplatky, dá dvě na polívku a chleba pro chudé. Dokonce přesvědčil i mě, abych něco dávala, a já daně platím.“

„Stejně je to míň než daně,“ zamumlal Domon a v obraně krčil rameny. „Slušně vydělávám, ať se picnu, jestli ne.“

„Je dobrý, že rád pomáháš lidem, mistře Domone,“ řekla Nyneiva, když Rendra a sloužící odešli. Tom a Juilin se oba zvedli, aby se přesvědčili, že opravdu odešli. Tom nechal s malou úklonou Juilina otevřít dveře. Chodba za nimi byla prázdná. Nyneiva hned pokračovala. „My bychom taky mohli potřebovat pomoc.“

Illiánci ztuhl nůž a vidlička uprostřed krájení kousku jehněčího. „Jak?“ zeptal se podezíravě.

„To přesně nevím, mistře Domone. Máš lodi. Musíš mít muže. Mohli bychom potřebovat uši a oči. Některé z černých adžah by docela dobře mohly být v Tanchiku, a jestli tu jsou, my je musíme najít.“ Nyneiva si zvedla k ústům vidličku s fazolkami, jako by neřekla nic neobvyklého. V poslední době zřejmě vykládala o černých adžah kdekomu.

Domon na ni vyvalil oči a pak se nevěřícně zadíval na Toma a Juilina, kteří se opět usazovali ke stolu. Když muži kývli, odstrčil stranou talíř a složil si hlavu do dlaní. Podle toho, jak Nyneiva stiskla rty, si od ní málem vysloužil pohlavek, a Elain to skoro schvalovala. Proč si to musel nechat potvrdit od nich?

Nakonec se Domon sebral. „Zase se to stane. Falme znovu dokola. Možná je čas, abych se sbalil a odplul. Když převedu svý lodi zpátky do Illianu, bude tam ze mě boháč.“

„Pochybuji, že by se ti v Illianu líbilo,“ poznamenala Nyneiva pevným hlasem. „Pokud vím, tak tam teď vládne Sammael, i když ne otevřeně. Pod jedním ze Zaprodanců by sis svýho bohatství moc neužil.“ Domonovi málem vypadly oči z důlků, ale ona hned mluvila dál. „Na světě už neexistuje žádný bezpečný místo. Můžeš utíkat jako zajíc, ale nemůžeš se schovat. Není pak lepší udělat, co můžeš, a bojovat jako chlap?“

Nyneiva byla trochu moc tvrdá. Vždycky musela lidi strašit. Elain se usmála, naklonila se a poplácala Domona po ruce. „Nechceme tě nutit, mistře Domone, ale opravdu potřebujeme tvoji pomoc. Vím, že jsi chrabrý muž, jinak bys na nás ve Falme nebyl čekal tak dlouho. Budeme ti nesmírně vděčné.“

„Tohle děláte moc dobře,“ zamumlal Domon. „Jedna s vozkovým bejkovcem, druhá s královniným medem. No tak dobře. Pomůžu vám, jestli to půjde. Ale neslibuju, že tady zůstanu na další Falme.“

Tom a Juilin se ho při jídle blíže vyptávali na Tanchiko. Alespoň Juilin to dělal oklikou, když Tomovi navrhoval otázky ohledně toho, ve kterých obvodech je nejvíc zlodějů, berků a lupičů, které vinárny používají a kdo kupuje jejich kradené zboží. Chytač zlodějů trval na tom, že takoví lidé často vědí víc o tom, co se ve městě děje, než úřady. Zřejmě se nechtěl s Illiáncem bavit přímo, a Domon prskal pokaždé, když odpovídal na některou z Tomem zprostředkovaných Tairenových otázek. Ale neodpověděl, dokud to Tom neřekl. Tomovy vlastní otázky nedávaly smysl, přinejmenším ne od kejklíře. Tom se ptal na šlechtice a jednotlivé frakce, kdo je ve spojení s kým a proti komu, kdo se otevřeně hlásí k čemu a co komu jeho akce vynesly, a také jestli se výsledky lišily od těch, jaké se předpokládaly. Takové otázky by od něj Elain rozhodně nečekala, i po všech těch rozhovorech na Tanečníkovi na vlnách. On byl docela ochoten si s ní povídat – dokonce se přitom snad i bavil – ale pokaždé, když si už říkala, že by mohla vykutat něco o jeho minulosti, jemu se podařilo ji zatlačit zpátky a poslat pryč. Domon však Tomovi odpovídal hbitěji než Juilinovi. V každém případě však Tanchiko znal docela dobře, jak urozené pány a úředníky, tak i jeho temné podsvětí. Podle jeho řeči to skoro vypadalo, že mezi tím není větší rozdíl.

Jakmile oba muži vymačkali pašeráka do sucha, Nyneiva zavolala Rendru, aby přinesla inkoust, brk a papír, a napsala seznam, kde popsala každou z černých sester. Domon přeopatrně zvedl papíry a nejistě se na ně mračil, jako by si myslel, že to jsou ty ženy osobně, ale slíbil, že řekne svým mužům, kteří zůstávají v přístavech, aby měli oči otevřené. Když mu Nyneiva připomněla, že by měl být nesmírně opatrný, zasmál se tak, jako by mu říkala, aby se vlastnoručně neprohodí mečem.

Juilin odešel hned za Domonem, zatočil holí a řekl, že noc je nejlepší čas na to, kdy hledat zloděje a lidi, kteří ze zlodějů tyjí. Nyneiva oznámila, že jde do svého pokoje – svého pokoje – a na chvilku si lehne. Vypadala trochu nejistě, a Elain si náhle uvědomila proč. Nyneiva si zvykla na kymácení Tanečníka na vlnách. Teď měla potíže, když se země nekymácela. Její žaludek nebyl zrovna příjemný společník na cesty.

Ona sama následovala Toma dolů do šenku, kde kejklíř Rendře slíbil, že bude vystupovat. Kupodivu našla lavici u prázdného stolu, a chladný pohled stačil, aby zahnal muže, kteří tu náhle chtěli také sedět. Rendra jí přinesla stříbrný pohár s vínem a ona usrkávala a poslouchala, jak Tom hraje na harfu a zpívá zamilované písničky, jako třeba „První letní růžička“ a „Vítr, jenž vrbkou třese“ a veselé písničky jako „Jenom jedna bota“ a „Ta stará šedá husa". Posluchači jej oceňovali a místo potlesku bušili do stolů. Po chvíli Elain také plácla do stolní desky. Nevypila ještě ani polovinu svého vína, ale jeden hezký sloužící se na ni usmál a dolil jí. Bylo to zvláštním způsobem vzrušující. Za celý svůj život nebyla Elain v šenku hostince ani půltucetkrát a nikdy tam nepila víno a nenechávala se bavit jako obyčejná žena.

Tom zamával pláštěm, aby se zatřepetaly mnohobarevné záplaty, a začal vyprávět příběhy – „Mara a tři hloupí králové“ a několik příběhů o Anle, moudré rádkyni – a zarecitoval dlouhý úryvek z Velkého hledání valerského rohu, recitoval to tak, až se zdálo, že přímo v šenku koně tančí a trubky vřeští a muži a ženy bojují, milují a umírají. Dlouho do noci zpíval a recitoval, jen občas se odmlčel, aby si svlažil hrdlo douškem vína, zatímco hosté se dychtivě dožadovali přídavku. Žena, která předtím hrála na dulcimer, seděla v rožku s nástrojem na kolenou a kyselým výrazem ve tváři. Lidé Tomovi často házeli peníze – a on si najal malého chlapce, aby je sbíral – a nezdálo se pravděpodobné, že by jí dávali tolik za její hudbu.

K Tomovi se to všechno velice hodilo, harfa a zvláště to recitování. No, byl přece kejklíř, ale tohle vypadalo na víc. Elain by byla přísahala, že ho slyšela recitovat Velké hledání valerského rohu už dřív, ale vznešenou řečí, ne prostou. Ale jak by k tomu mohlo dojít? Byl to přece jen obyčejný starý kejklíř.

Nakonec, v pozdní noční hodině, se Tom uklonil s posledním rozmáchlým zamáváním pláště a zamířil ke schodům uprostřed nadšeného bušení do stolů. Elain do svého plácala stejně bujaře jako ostatní.

Zvedla se, že půjde za ním, uklouzla a zvysoka se zase posadila. Zamračila se na stříbrný pohár s vínem. Byl plný po okraj. Určitě z něj už trochu upila. Z nějakého důvodu se jí točila hlava. Ano. Ten sladký mládenec s těma něžnýma hnědýma očima jí pohár dolil – po kolikáté už? Ne že by na tom záleželo. Nikdy nevypila víc než jeden pohár vína. Nikdy. Muselo to být tím, že je pryč z Tanečníka na vlnách a zpátky na souši. Reagovala jako Nyneiva. To bylo vše.

Opatrně se zvedla na nohy – odmítla téměř starostlivou nabídku toho sladkého mladého muže, že jí pomůže – a podařilo se jí vyšplhat do schodů, i když se tolik kymácely. Nezastavila se však na druhém poschodí, kde byl její a Nyneivin pokoj, ale vyšla až nahoru a zaťukala na Tomovy dveře. Ten je pomalu otevřel a podezíravě vyhlédl ven. Elain měla dojem, že kejklíř má v ruce nůž, ale ten hned zmizel. Zvláštní. Elain ho popadla za jeden dlouhý bílý knír.

„Vzpomínám si,“ řekla. Jazyk jí zřejmě pořádně nepracoval, slova zněla poněkud... nezřetelně. „Seděla jsem ti na kolenou a tahala tě za kníry...“ Trhla mu za vousy, aby to předvedla, a on sebou cukl. „...a moje máti se ti nakláněla přes rameno a smála se na mě.“

„Myslím, že bys měla jít do svýho pokoje,“ řekl a snažil se jí otevřít prsty. „Myslím, že se potřebuješ kapku prospat.“

Odmítla odejít. Spíš jako by ho zatáhla zpátky do pokoje. Za knír. – „Moje máti ti taky sedávala na kolenou. Viděla jsem to. Vzpomínám si.“

„Spánek je skvělej, Elain. Ráno se budeš cítit líp.“ Tomovi se podařilo uvolnit si knír a pokusil se ji zavést ke dveřím, ale ona kolem něj proklouzla. Postel neměla žádné sloupky. Kdyby se byla mohla opřít o nějaký sloupek, třeba by se pokoj přestal houpat sem a tam.

„Chci vědět, proč ti máti sedávala na klíně.“ – Tom ustoupil a Elain si uvědomila, že se mu znovu natahuje po knírech. „Ty jsi kejklíř. Moje máti by neseděla na klíně kejklíři.“

„Jdi do postele, dítě.“

„Já nejsem dítě!“ Rozzlobeně dupla nožkou a málem upadla. Podlaha byla níž, než se zdálo. „Nejsem dítě. A ty mi to povíš. Teď!“

Tom povzdechl a potřásl hlavou. Nakonec škrobeně řekl: „Nebyl jsem vždy kejklíř. Kdysi jsem byl bard. Dvorní bard. V Caemlynu, jak už se to tak stalo. U královny Morgasy. Ty jsi byla malá. Jen si pamatuješ věci špatně, to je všechno.“

„Tys byl její milenec, že ano?“ Zacukalo mu oko a jí to stačilo. „Byl jsi! Vždycky jsem věděla o Garethu Bryneovi. Aspoň jsem si to domyslela. Ale vždycky jsem doufala, že si ho vezme. Gareth Bryne a ty a tenhle urozený pán Gaebril, co Mat tvrdí, že na něj teď dělá telecí oči a... Kolik dalších? Kolik? Čím se vůbec liší od Berelain, která si odtáhne každého muže, na kterého jí padne zrak, do postele? Je úplně stejná –“ Začala vidět rozmazaně a zvonilo jí v hlavě. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že jí vlepil políček. Dal jí políček! Narovnala se a přála si, aby se přestal houpat. „Jak se opovažuješ? Já jsem dědička Andoru a nedovolím –“

„Ty jsi malá holčička, která přebrala vína, takže se teď vzteká,“ vyštěkl Tom. „A jestli tě ještě někdy uslyším říkat něco podobnýho o Morgase, ať už budeš opilá nebo střízlivá, přehnu si tě přes koleno, ať už umíš usměrňovat nebo ne! Morgasa je skvělá žena, ta nejlepší, jaká může být!“

„Opravdu?“ Hlas se jí třásl a Elain si uvědomila, že brečí. „Tak proč –? Proč –?“ Nějak se jí podařilo zabořit mu obličej do přednice kabátce a on ji hladil po vlasech.

„Protože být královnou znamená být osamělá,“ vykládal tiše. „Protože většina mužů, které přitahuje královna, vidí moc, a ne ženu. Já viděl ženu, a ona to věděla. Předpokládám, že Bryne v ní viděl to samý, a ten Gaebril taky. Musíš to pochopit, dítě. Všichni chtějí mít v životě někoho, někoho, komu na nich záleží, někoho, na kom by mohlo záležet jim. Dokonce i královna.“

„Proč jsi odešel?“ mumlala mu do hrudi. „Vždycky jsi mě dokázal rozesmát. Vzpomínám si na to. Ji jsi taky rozesmál. A nosil jsi mě na ramenou.“

„To je dlouhý příběh.“ Bolestně si povzdechl. „Povím ti to jindy. Jestli to budeš chtít vědět. S trochou štěstí na tohle do rána zapomeneš. Je čas, abys šla do postele, Elain.“

Zavedl ji ke dveřím, a ona využila příležitosti a znovu ho zatahala za knír. „Jako teď,“ prohlásila spokojeně. „Tahala jsem tě přesně takhle.“

„Ano, tos dělala. Dokážeš sejít dolů sama?“

„Ovšemže to zvládnu.“ Věnovala mu povýšený pohled, ale podle jeho výrazu byl víc než kdy předtím připraven následovat ji do chodby. Aby mu dokázala, že to není nutné, došla – opatrně – až ke schodišti. Když začala sestupovat, Tom se na ni stále ustaraně mračil ode dveří.

Naštěstí klopýtla teprve tehdy, když už byla z jeho dohledu, ale prošla rovnou kolem dveří do svého pokoje a musela se vrátit. Něco muselo být v tom jablečném rosolu. Věděla, že ho neměla sníst tolik. Lini vždycky říkala... Nemohla si vzpomenout na to, co Lini říkala, ale týkalo se to jezení příliš velkého množství sladkostí.

V pokoji hořely dvě lampy, jedna na malém kulatém stolku u postele a druhá na bíle omítnuté římse nad cihlovým krbem. Nyneiva ležela natažená na posteli, která nebyla odestlaná, a byla úplně oblečená. Jak si Elain všimla, lokty měla vystrčené.

Elain řekla první věc, co ji napadla. „Rand si musí myslet, že jsem úplný blázen, Tom je bard a Berelain nakonec není moje matka.“ Nyneiva se na ni zvláštně podívala. Asi jsem nějaká omámená, kdo ví proč. Milý chlapec se sladkýma hnědýma očima mi nabízel, že mě doprovodí nahoru.

„To se vsadím, že je,“ řekla Nyneiva a každé slovo odsekávala. Vstala a objala Elain kolem ramen. „Pojď sem, na chvíli. Je tu něco, co bys měla vidět.“ Vypadalo to jako další vědro vody u stojanu s umyvadlem. „Tady. Obě si klekneme, aby ses mohla podívat.“

Elain to udělala, ale ve vědru nebylo nic, jen její odraz ve vodě. Napadlo ji, proč se tak zubí. Pak ji Nyneiva popadla zezadu za krk a strčila jí hlavu do vody.

Elain začala mávat rukama a snažila se zvednout, ale Nyneiva měla ruku jako železnou tyč. Pod vodou jste měli zadržet dech. Elain to věděla. Jenom si nemohla vzpomenout, jak na to. Mohla jedině mávat rukama, lokat vodu a dusit se.

Nyneiva ji s trhnutím zvedla a Elain stékala voda po obličeji. Nabrala dech do plic. „Jak se – opovažuješ,“ lapala Elain po dechu. „Já jsem – dědička –“ Podařilo se jí ještě vyjeknout, než jí hlava s cáknutím zajela zpátky pod vodu. Elain popadla vědro oběma rukama a snažila se vzepřít, ale k ničemu to nebylo. Ani kopání do podlahy. Utopí se. Nyneiva ji utopí.

Po celém věku byla zase zpátky na vzduchu. Do obličeje jí visely pramínky mokrých vlasů. „Myslím,“ prohlásila nejpevnějším hlasem, na jaký se zmohla, „že mi bude strašně špatně.“

Nyneiva sundala velké bíle polévané umyvadlo ze stojanu právě včas a držela Elain hlavu, když ona ze sebe vyhazovala všechno jídlo, které za celý život snědla. O rok později – no, přinejmenším o několik hodin později, tak dlouho jí to připadalo – jí Nyneiva umývala obličej a otírala jí ústa a koupala ruce. V jejím hlase se však neozýval nejmenší soucit.

„Jaks to mohla udělat? Co tě to popadlo? Od nějakýho mladýho hlupáka bych čekala, že se opije, až se neudrží na nohou, ale ne od tebe! A dneska večer.“

„Měla jsem jenom jeden pohár,“ zamumlala Elain. I když jí ten mladý muž doléval, nemohla vypít víc než dva. Určitě ne.

„Pohár o velikosti džbánu.“ Nyneiva si odfrkla a pomohla Elain na nohy. Spíš ji vytáhla. „Dokážeš zůstat vzhůru? Chci se podívat po Egwain, ale pořád si nemůžu věřit, že se dostanu z Tel’aran’rhiodu bez toho, aby mě někdo probudil.“

Elain na ni zamrkala. Hledaly Egwain, neúspěšně, každou noc od chvíle, kdy tak náhle zmizela při jejich setkání v Srdci Kamene. „Zůstat vzhůru? Nyneivo, dneska je řada na mně, měla bych to být já. Víš, že nemůžeš usměrňovat, pokud se zrovna nezlobíš, a...“ Uvědomila si, že druhou ženu obklopuje záře saidaru. A měla navíc dojem, že je tomu tak již delší dobu. Náhle měla pocit, že má hlavu plnou vlny. Myšlenky se jí musely prodírat. Pravý zdroj skoro necítila. „Možná bude lepší, když půjdeš ty. Já zůstanu vzhůru.“

Nyneiva se na ni zamračila, ale nakonec kývla. Elain se jí snažila pomoci při svlékání, ale prsty jí nějak nefungovaly, když došlo na ty malé knoflíčky. Nyneiva si tiše bručela, ale podařilo se jí je rozepnout samotné. Pouze v košili navlékla pokroucený kamenný prsten na kožený řemínek, který jí visel kolem krku, vedle mužského prstenu, těžkého a zlatého. To byl Lanův prsten. Nyneiva ho vždycky nosila na prsou.

Elain si k posteli přitáhla nízkou dřevěnou stoličku a Nyneiva se zatím natáhla. Stále byla dost ospalá, ale při sezení na tomhle určitě neusne. Potíž zřejmě byla v tom, nespadnout na zem. „Odhadnu hodinu a vzbudím tě.“

Nyneiva kývla, a pak zavřela oči a oběma rukama stiskla prsteny. Po chvíli začala zhluboka dýchat.

Srdce Kamene bylo docela prázdné. Nyneiva, rozhlížejíc se kolem temnotou mezi velkými sloupy, úplně obešla Callandor jiskřící v podlaze, než si uvědomila, že je stále v košili a kolem krku jí visí kožený řemínek se dvěma prsteny. Zamračila se a po chvíli na sobě měla dvouříčské šaty z dobré hnědé vlny a pevné boty. Elain a Egwain tyhle věci zřejmě šly snadno, ale pro ni to jednoduché nebylo. Při svých prvních návštěvách v Tel’aran’rhiodu zažila nepříjemné chvilky, většinou když si náhodně vzpomněla na Lana, ale když chtěla oděv změnit schválně, musela se soustředit. Jen to – vzpomínka – a šaty měla hedvábné a průsvitné jako Rendřin závoj. Berelain by se při pohledu na ně začervenala. Taktéž Nyneiva, když si pomyslela, že by ji tak mohl vidět Lan.

Horší bylo, že ji přešel hněv – ta hloupá holka, copak si neuvědomila, co se stane, když vypije moc vína? Copak nikdy předtím nebyla sama v šenku? No, nejspíš ne – a pravý zdroj klidně vůbec nemusel existovat, aspoň co se jí týkalo. Třeba to nebude potřeba. Nejistě se rozhlížela po lese mohutných krevelových sloupů, otáčejíc se na místě. Co tady Egwain přimělo tak rychle zmizet?

Kámen byl tichý, byla to taková dutá prázdnota. Slyšela, jak jí v uších hučí krev. Přesto ji svědila kůže mezi lopatkami, jako by ji někdo pozoroval.

„Egwain?“ Její výkřik se odrážel v tichu mezi sloupy. – „Egwain?“ Nic.

Otřela si dlaně do sukní a zjistila, že drží pokřivenou hůl s velkým sukem na konci. Tohle bude vážně užitečné. Ale přesto hůl sevřela pevněji. Meč by mohl být užitečnější – hůl se na okamžik rozmazala a zpola se změnila v meč – nevěděla, jak meč používat. Lítostivě se vysmála sama sobě. Kyj tady byl stejně dobrý jako meč. Obojí bylo prakticky k ničemu. Usměrňování bylo jedinou obranou, to a útěk. Což jí v této chvíli ponechalo jedinou možnost.

Teď chtěla utéci, jak na sobě cítila ty oči, ale tak rychle se odmítla vzdát. Ale co měla dělat? Egwain tu nebyla. Byla někde v Pustině. V Rhuideanu, říkala Elain. Ať to bylo kdekoliv.

Mezi dvěma kroky se náhle ocitla na nějakém horském úbočí. Žhavé slunce vycházelo nad dalšími rozeklanými horami za údolím a spalovalo již tak suchý vzduch. Pustina. Byla v Pustině. Na chvíli ji slunce překvapilo, ale Pustina byla dost daleko na východ, aby tu již mohlo vycházet slunce, když v Tanchiku byla stále noc. V Tel’aran’rhiodu na tom ale stejně nezáleželo. Sluneční světlo nebo tma zřejmě neměly žádný vztah ke skutečnému světu, pokud Nyneiva věděla.

Skoro polovinu údolí pokrývaly dlouhé světlé stíny, ale dole se vlnila zvláštní masa mlhy, která zřejmě nemizela, i když se do ní opřely sluneční paprsky. Z mlhy se zvedaly vysoké věže a některé vypadaly nedostavěné. Město. V Pustině?

Nyneiva mhouřila oči, aby rozeznala postavu dole v údolí. Byl to muž, i když jediné, co z té vzdálenosti rozeznala, byl někdo ve spodcích a jasně modrém kabátci. Rozhodně to nebyl Aiel. Přecházel podél hranice mlhy a čas od času se zastavil a sáhl do mlhy. Nyneiva si nebyla jistá, ale měla dojem, že se mu ruka vždycky zastavila kousek před ní. Možná to nakonec vůbec nebyla mlha.

„Musíš odsud pryč,“ pravil naléhavě ženský hlas. „Jestli tě tamten uvidí, zemřeš, nebo něco horšího.“

Nyneiva nadskočila a s pozvednutým kyjem se otočila, přičemž na kraji svahu málem uklouzla.

Ta žena stála kousek nad ní. Na sobě měla krátký bílý kabátec a objemné, světle žluté kalhoty nabrané nad nízkými holínkami. Její plášť zavlál v závanu suchého vzduchu. Ale díky jejím zlatým vlasům, spleteným do složitých copů, a stříbrnému luku v její ruce Nyneiva nevěřícně vyhrkla jméno.

„Birgitte?“ Birgitte, hrdinka stovky příběhů, a její stříbrný luk, s nímž nikdy neminula. Birgitte, jedna z mrtvých hrdinů, které valerský roh povolá zpátky z hrobu, aby bojovali v Poslední bitvě. „To není možný. Kdo jsi?“

„Teď není čas, ženo. Musíš odejít, než tě uvidí.“ Jediným plavným pohybem vytáhla z toulce u pasu stříbrný šíp, nasadila ho na tětivu a natáhla luk, až měla opeření šípu u ucha. Stříbrná hlavice šípu mířila Nyneivě přímo na srdce. „Jdi!“

Nyneiva utekla.

Nebyla si jistá, jak to udělala, ale teď stála na Trávníku v Emondově Roli a hleděla na hostinec U Vinného střiku s jeho komíny a střechou z červených tašek. Trávník obklopovaly domy s doškovými střechami, a ze skalky tu vyvěral potok Vinný střik. Slunce tady stálo vysoko na obloze, i když Dvouříčí leželo daleko na západ od Pustiny. Přesto i přes bezmračnou oblohu ležel na vesnici hluboký stín.

Nyneiva měla jen chvíli, kdy se mohla divit, jak se sem dostala. Koutkem oka zahlédla jakýsi pohyb, záblesk stříbra, a za roh úhledného domku Ailyse Candwina stojícího za Vinným střikem se vrhla jakási žena. Birgitte.

Nyneiva nezaváhala. Rozběhla se k mostku přes zurčící vody potoka. Boty jí zadupaly na dřevěných deskách. „Vrať se zpátky,“ volala. „Vrať se zpátky a odpověz mi! Kdo to byl? Buď se sem vrátíš, nebo ti ukážu! Zřežu tě tak, až si budeš myslet, že to je dobrodružství!“

Zahnula za roh Ailysova domu a skutečně zpola očekávala, že uvidí Birgitte. Co však nečekala, byl muž v tmavém kabátci, asi sto kroků daleko, který se k ní hnal po ulici. Zadrhl se jí dech. Lan. Ne, ale měl stejné rysy i stejné oči. Teď se zastavil, zvedl luk a vystřelil. Na ni. Nyneiva se s výkřikem vrhla stranou a zoufale se snažila probudit.

Elain vyskočila na nohy tak prudce, až převrhla stoličku, když Nyneiva vyvřískla a s očima doširoka rozevřenýma se posadila.

„Co se stalo, Nyneivo? Co se stalo?“

Nyneiva se otřásla. „Vypadal jako Lan. Vypadal jako Lan a snažil se mě zabít.“ Položila si roztřesenou ruku na levou paži, kde jí pár coulů pod ramenem tekla krev z mělkého škrábance. „Kdybych byla neuskočila, dostala bych to do srdce.“

Elain se posadila na okraj postele a ránu Nyneivě prohlédla. „Není to zlé. Umyju ti to a zavážu.“ Přála si, aby věděla něco o léčení. Zkoušet to bez toho, aby to věděla, by mohlo věci ještě zhoršit. Ale byl to jen dlouhý škrábanec. A to se snažila zapomenout na to, že má hlavu stále plnou rosolu. Třesoucího se rosolu. „To nebyl Lan. Uklidni se. Ať to byl kdo chtěl, nebyl to Lan.“

„To já vím,“ prohlásila Nyneiva kysele. Vypověděla, co se jí stalo, stejně rozzlobeným hlasem. Muž, který na ni vystřelil v Emondově Roli, a muž v Pustině. Nebyla si jistá, že je to ten stejný muž. Birgitte sama už byla dost neuvěřitelná.

„Jsi si jistá?“ zeptala se Elain. „Birgitte?“

Nyneiva si povzdechla. „Jediná věc, kterou si jsem jistá, je, že jsem nenašla Egwain. A že se tam dneska v noci nevrátím.“ Udeřila se pěstí do stehna. „Kde je? Co se jí stalo? Jestli potkala toho chlapa s lukem... Ó Světlo!“

Elain musela chvíli přemýšlet. Tolik se jí chtělo spát a myšlenky jí utíkaly. „Říkala, že by tam nemusela být, až se zase budeme mít sejít. Možná proto tak rychle odešla. Ať už nemůže z jakéhokoliv důvodu... chci říci...“ Zřejmě to nedávalo moc velký smysl, ale nedokázala to ze sebe dostat správně.

„To doufám,“ prohlásila Nyneiva unaveně. Podívala se na Elain a dodala: „Radši bychom tě měly dostat do postele. Vypadá to, že se každou chvíli složíš.“

Elain byla Nyneivě vděčná, že jí pomohla při svlékání. Nepamatovala se, že by Nyneivě obvazovala ruku, ale postel jí připadala tak úžasná, že skoro nemohla myslet na nic jiného. Ráno se třeba pokoj přestane pomalu točit kolem postele. Spánek k ní přišel ve chvíli, kdy se hlavou dotkla polštáře.

Ráno si přála, aby byla mrtvá.

Když slunce teprve vykouklo nad obzor, byl šenk až na Elain prázdný. Elain držela hlavu v dlaních a zírala na pohár, který před ni Nyneiva postavila na stůl, než odešla hledat hostinskou. Pokaždé, když vydechla, cítila vlastní dech. Stahovalo se jí chřípí. Měla pocit, že se jí hlava... Ne, nedalo se popsat, co by jí mohla hlava udělat. Kdyby jí v té chvíli někdo nabídl, že jí uřízne hlavu, možná by mu dokonce poděkovala.

„Jsi v pořádku?“

Při zvuku Tomova hlasu sebou trhla a jen tak tak potlačila zakvílení. „Jsem docela v pořádku, děkuji.“ Z mluvení jí začala třeštit hlava. Kejklíř se nejistě popotahoval za knír. „Tvoje příběhy včera v noci byly báječné, Tome. Co si z nich pamatuji.“ Nějak se jí podařilo trochu se zasmát sama sobě. „Obávám se, že si toho mnoho nepamatuji kromě toho, že jsem tu seděla a poslouchala. Zřejmě jsem snědla nějaký zkažený jablečný rosol.“ Nehodlala přiznat, že vypila všechno to víno. Pořád neměla tušení, kolik ho vlastně bylo. Ani že ze sebe udělala hlupáka v jeho pokoji. Zvláště toto nehodlala připustit. Tom jí zřejmě věřil, jak usoudila z toho, jak si při sedání vydechl úlevou.

Objevila se Nyneiva, a než si sedla, podala jí vlhký ručník. Také jí přisunula blíž pohár s tím odporným odvarem. Elain si vděčně přitiskla ručník k hlavě.

„Viděl někdo z vás dneska ráno mistra Sandara?“ zeptala se starší žena.

„Nespal v našem pokoji,“ odpověděl Tom. „Za což bych mu měl být vděčný, vzhledem k velikosti postele.“

Jako by ho ta slova přivolala, předními dveřmi vstoupil Juilin s unavenou tváří a těsně padnoucí kabátec měl celý pomačkaný. Pod levým okem měl modřinu a krátké černé vlasy, které měl obvykle hladce přičesané k hlavě, vypadaly, jako by si je pročesával prsty, ale když se k nim připojil, usmál se. „Zlodějů je v tomto městě jako střevlí v rákosí a jsou ochotní mluvit, když jim koupíte něco k pití. Mluvil jsem se dvěma muži, kteří tvrdili, že viděli ženu s bílým pramenem nad levým uchem. Myslím, že jednomu z nich věřím.“

„Takže jsou tady,“ řekla Elain, ale Nyneiva zavrtěla odmítavě hlavou.

„Není to vůbec jisté. Možná. Bílý pramen ve vlasech může mít víc žen.“

„On nepoznal, jak je stará,“ připojil ještě Juilin zakrývaje rukou zívnutí. „Tvrdil, že vůbec neměla věk. Ještě udělal vtip, že to mohla být Aes Sedai.“

„Jdeš na to moc rychle,“ vyjela na něj Nyneiva napjatým hlasem. „A nijak nám tím neprospěješ, když je přivedeš přímo na nás.“

Juilin se temně zarděl. „Jsem opatrný. Nijak netoužím po tom, aby mě Liandrin zase dostala do rukou. Já nekladu otázky, já si povídám. Občas o ženách, které jsem znával. Dva muži se chytili na ten bílý pramen, ale ani jednoho by nikdy nenapadlo, že se jednalo o něco jiného než nezávazné povídání nad laciným pivem. Dneska večer do mých sítí třeba vpluje někdo další, ale tentokrát to třeba bude křehká žena z Cairhienu s velikánskýma modrýma očima.“ To by byla Temaile Kinderode. „Kousek po kousku zúžím okruh, kde by se mohly pohybovat, až zjistím, kde jsou. Já je pro vás najdu.“

„Nebo já.“ Tom mluvil, jako by si myslel, že je to stejně pravděpodobné. „Spíš než se zloději, nebudou se motat kolem šlechticů a politiků? Některý urozený pán ve městě začne dělat, co obvykle nedělá, a přitáhne mě k nim.“

Oba muži se prohlíželi. Elain čekala, že si vzápětí navrhnou, že spolu budou zápasit. Muži. Nejdřív Juilin a Domon, a teď Juilin a Tom. Tom a Domon se nejspíš do sebe dají pěstmi, aby to dokončili. Muži. To bylo to jediné, co ji k tomu napadlo.

„Možná s Elain uspějeme i bez vás dvou,“ podotkla Nyneiva suše. „Dneska začneme hledat samy.“ Na Elain se skoro ani nepodívala. „Aspoň já začnu. Elain si možná bude muset trochu odpočinout, aby se vzpamatovala z... plavby.“

Elain opatrně odložila ručník a oběma rukama zvedla pohár před sebou. Hustá šedozelená tekutina chutnala ještě hůř než páchla. Elain se otřásla a přinutila se pít dál. Když se jí odvar dostal do žaludku, na okamžik se cítila jako plášť vlající ve vichřici. „Dvoje oči vidí víc než jedny,“ oznámila Nyneivě a se zazvoněním položila prázdný pohár na stůl.

„A stovka očí vidí ještě víc,“ připojil chvatně Juilin, „a jestli ten illianský úhoř opravdu vyslal svoje lidi, budeme jich mít nejmíň tolik, spolu se zloději a berky.“

„Já – my – ty ženy pro vás najdeme, jestli je to jenom trochu možný,“ řekl Tom. „Není nutný, abyste vůbec vylezly z hostince. Tohle město je moc nebezpečný, i kdyby tu Liandrin vůbec nebyla.“

„Kromě toho,“ dodal Juilin, „jestli tu jsou, tak vás dvě znají. Znají vaše tváře. Mnohem lepší bude, když zůstanete v hostinci, mimo dohled.“

Elain se na ně užasle dívala. Před chvílí se snažili přinutit jeden druhého, aby první sklopil zrak, a teď postupují ruku v ruce. Nyneiva měla pravdu, že budou dělat potíže. No, dědička Andoru se nebude schovávat za mistra Juilina Sandara a mistra Toma Merrilina. Otevřela ústa, aby jim to řekla, ale Nyneiva promluvila první.

„Máte pravdu,“ řekla klidně. Elain na ni nevěřícně zírala. Tom a Juilin se zatvářili překvapeně a zároveň odporně spokojeně. „Ony nás znají,“ pokračovala Nyneiva. „Myslím, že jsem se o to dnes ráno postarala. Aha, tady je paní Rendra s naší snídaní.“

Tom a Juilin si vyměnili znepokojené zamračení, ale nemohli říci nic, když se na ně hostinská usmívala zpoza závoje.

„A to, o co jsem tě žádala?“ řekla Nyneiva, když před ni žena postavila misku s medem oslazenou kaší.

„Aha, ano. Nebude to problém najít šaty, aby vám dvěma padly. A vlasy – máte tak krásné vlasy, tak dlouhé – to bude úplně snadné vyřešit.“ Přejela si prstem vlastní tmavě zlaté copy.

Výrazy Toma a Juilina Elain málem rozesmály. Možná byli připraveni na námitky, ale proti tomu, když si jich ženy nevšímaly, obranu neměli. Vlastně už ji přestávala bolet hlava. Nyneivina odporná směs zřejmě fungovala. Když Nyneiva s Rendrou probíraly cenu, střih a látky – Rendra chtěla zopakovat své přiléhavé šaty, dnes světle zelené. Nyneiva byla proti, ale zřejmě už nebyla tak pevná – Elain snědla lžičku kaše, aby zahnala tu pachuť v ústech. Připomnělo jí to, že má hlad.

Byl tu však jeden problém, o němž se nikdo zatím nezmínil, problém, o němž Tom a Juilin nevěděli. Jestli byly černé adžah v Tanchiku, tak tu bylo i to, co ohrožovalo Randa. Něco, co ho dokázalo spoutat skrze jeho vlastní sílu. Najít Liandrin a ostatní nestačilo. Musely najít také tohle. Náhle ji nově nalezená chuť k jídlu úplně přešla.