Stín se šíří

53 Cena za odchod

Šenk v hostinci U Vinného střiku osvětlovaly jen tři svíce a dvě lampy, poněvadž svíček a oleje byl nedostatek. Oštěpy a ostatní zbraně zmizely. Sud, v němž byly staré meče, byl prázdný. Lampy stály na dvou stolech sražených k sobě před velkým kamenným krbem, u nichž Marin al’Vereová, Daisa Congarová a ostatní členky ženského kroužku procházely seznam té trochy jídla, které ještě v Emondově Roli zbývalo. Perrin se snažil neposlouchat.

U jiného stolu tiše, pravidelně svištěl Failein brousek, jak si ostřila jeden z nožů. Před ní ležel luk a u pasu se jí toulec ježil šípy. Ukázalo se, že je docela dobrý lukostřelec, ale Perrin doufal, že nikdy nezjistí, že její luk je pro malé kluky. Dvouříčský mužský luk by nikdy nedokázala natáhnout, i když to odmítala přiznat.

Posunul si sekeru, aby se mu nezarývala do boku, a snažil se vnímat to, co probíral s ostatními muži u stolu. Ne že by všichni upírali pozornost tam, kam měli.

„Mají lampy,“ mumlal Cenn, „a my si musíme vystačit s lojovicema.“ Pokroucený stařík se zlobně mračil na vysoké svíce v mosazných svícnech.

„Nech to plavat, Cenne,“ řekl Tam unaveně a vytáhl si z váčku, který měl zastrčený za opaskem s mečem, fajfku a tabák. „Aspoň tentokrát to nech plavat.“

„Kdybychom museli číst nebo psát,“ přidal se Abell a v hlase měl méně trpělivosti než ve slovech, „měli bychom lampy.“ Kolem hlavy měl obvaz.

Jako by chtěl doškáři připomenout, kdo je tu starosta, Bran si upravil stříbrný medailon na široké hrudi, aby na něm byly vidět váhy. „Soustřeď se na to, co máme vyřídit, Cenne. Už nedovolím, abys marnil Perrinův čas.“

„Jen jsem si myslel, že bychom měli mít lampy,“ stěžoval si Cenn. „Perrin by mi řekl, kdybych marnil jeho čas.“

Perrin si povzdechl. Noc se mu snažila stáhnout víčka dolů. Přál si, aby byla řada na někom jiném při zastupování vesnické rady, třeba na Haralu Luhhanovi nebo na Samelu Craweovi nebo na komkoliv jiném, jen ne na Cennovi s jeho věčným fňukáním. Ale taky občas zatoužil po tom, aby se na něj jeden z těchhle mužů obrátil a řekl: „Tohle je záležitost starosty a vesnické rady, mladý muži. Ty se vrať do své kovárny. Dáme ti vědět, co máš dělat. “ Místo toho si dělali starosti, že marní jeho čas, a ustupovali mu. Čas. Kolik útoků přišlo v těch sedmi dnech od prvního přepadení? Už si nebyl jist.

Obvaz na Abellově hlavě Perrina dráždil. Aes Sedai teď léčily jen nejvážnější zranění. Když to člověk zvládl bez pomoci, nechaly ho. Ne že by teď bylo tolik vážně zraněných, ale jak suše poukázala Verin, dokonce i Aes Sedai mají jen omezenou sílu. Jejich trik s vrháním kamenů očividně stál tolik síly jako léčení. Pro jednou Perrin nechtěl, aby mu něco připomínalo, že síla Aes Sedai je omezená. Nebylo mnoho vážně zraněných. Zatím.

„Jak drží ty šípy?“ zeptal se. O tomhle měl teď přemýšlet.

„Docela dobře,“ řekl Tam a zabafal z fajfky, kterou si připálil od jedné ze svíček. „Pořád dokážeme dostat zpátky skoro všechny, co vystřelíme, aspoň ve dne. V noci ale odtáhnou většinu svých mrtvých – nejspíš je nacpou úplně všechny do kotle – a o ty šípy pak přijdeme.“ Ostatní muži už také lovili své fajfky, z váčků a kapes kabátců. Cenn bručel, že si zřejmě musel zapomenout svůj váček. Bran mu s vrčením přisunul jeho a holá leb se mu ve světle svíc leskla.

Perrin si zamnul čelo. Na co se chtěl zeptat teď? Kůly. Při většině útoků se teď bojovalo u kůlů, zvláště v noci. Kolikrát už trolloci skoro prorazili? Třikrát? Čtyřikrát? „Mají teď všichni oštěpy nebo aspoň sudlice? Zbylo něco, z čeho by se daly vyrobit další?“ Odpovědělo mu ticho a on položil ruku na stůl. Ostatní muži se na něj jen dívali.

„Na to ses ptal včera,“ pronesl jemně Abell. „A Haral ti řekl, že v celý vesnici není jediná kosa nebo vidle, který by nebyly přeměněný na zbraň. Vlastně jich máme víc než rukou.“

„Ano. Ovšem. Jenom mi to vyklouzlo.“ Zachytil útržek hovoru ženských z kroužku.

„...nesmíme to mužským prozradit,“ říkala tiše Marin, jako by opakovala varování, které již jednou vyslovila.

„Ovšemže ne,“ odfrkla si Daisa, ale ne o moc hlasitěji. „Jestli ti hlupáci zjistí, že ženský jsou na polovičních dávkách, budou trvat na tom, že budou taky jíst míň, a nemůžeme...“

Perrin zavřel oči, snažil se zavřít taky uši. Ovšem. Muži bojovali. Muži si museli udržet sílu. Prosté. Aspoň zatím nemusely bojovat i ženy. Až na obě Aielanky, samozřejmě, a Faile, ale ta byla dost chytrá, aby se držela vzadu, když došlo na bodání oštěpy mezi kůly. To byl důvod, proč jí našel ten luk. Měla srdce pantera a víc odvahy než dva chlapi.

„Myslím, že je zrovna ten pravý čas, abys šel do postele, Perrine,“ navrhl Bran. „Nemůžeš takhle pokračovat, spát hodinku tady a tam.“

Perrin se zuřivě podrbal ve vousech a snažil se vypadat probuzeně. „Vyspím se později.“ Až bude po všem. „Spí chlapi dost? Viděl jsem jich pár sedět venku, když by měli –“

Přední dveře se rozlétly a dovnitř se z noci vřítil Dannil Lewin s lukem v ruce, celý zpocený. U boku měl jeden z mečů, co byly předtím v sudu. Tam dával hodiny, když měl čas, a občas i jeden ze strážců.

Než stačil Dannil otevřít ústa, Daisa vyštěkla: „Tys vyrost ve stodole, Dannile Lewine?“

„Rozhodně bys mohl s mými dveřmi zacházet jemněji.“ Marin vrhla významný pohled na hubeného muže a na Daisu, aby jí připomněla, že to jsou její dveře.

Dannil sklonil hlavu a odkašlal si. „Odpusť, panímámo al’Vereová,“ omlouval se rychle. „Odpusť, vědmo. Omlouvám se, že jsem sem tak vlítl, ale mám zprávu pro Perrina.“ Spěchal ke stolu s muži, jako by se bál, že ho ženy zase zastaví. „Bělokabátníci přivedli muže, co s tebou chce mluvit, Perrine. Nechce mluvit s nikým jiným. Je ošklivě zraněnej, Perrine. Přivedli ho jen na kraj vesnice. Myslím, že až do hostince by to nezvládl.“

Perrin se postavil. „Už jdu.“ Aspoň to nebyl další útok. V noci byly nejhorší.

Faile sebrala luk a připojila se k němu, než dorazil ke dveřím. A váhavě povstal také Aram ze stínů u paty schodiště. Perrin občas zapomínal, že tam muž je, byl tak tichý. S mečem přivázaným na zádech přes ušmudlaný cikánský kabátec se žlutými pruhy vypadal divně. Oči měl příliš jasné, skoro nikdy nemrkal, a tvář měl zcela bez výrazu. Ani Raen, ani Ila se svým vnukem nepromluvili ode dne, kdy vzal ten meč do ruky. Nepromluvili ani na Perrina.

„Jestli chceš jít, tak pojď,“ řekl Perrin drsně a Aram se zařadil za něj. Ten muž ho následoval jako pes, pokud zrovna neobtěžoval Tama, Ihvona nebo Tomase, aby ho učili zacházet s mečem. Bylo to, jako by svou rodinu a své lidi nahradil Perrinem. Perrin by se bez té zodpovědnosti docela rád obešel, pokud by to šlo, ale nic se s tím nedalo dělat.

Doškové střechy zalévalo měsíční světlo. Jen v pár domech se svítilo víc než v jednom okně. Vesnice byla zahalena do ticha. Asi třicet z rytířů stálo na stráži před hostincem s luky v rukou, a meče mělo tolik z nich, kolik jich jen dokázali najít. Teď jim tak říkali všichni, a Perrin, ke své nechuti, se přistihl, že toto oslovení používá taky. Důvod, proč před hostincem, nebo všude tam, kam se Perrin vrtl, byly stráže, byl na Trávníku, který již nebyl plný krav a ovcí. Nad Vinným střikem, za tou hloupou vlajkou s vlčí hlavou, jež teď visela schlíple, byl Trávník plný táborových ohňů, jasných jezírek v temnotě, obklopených světlými plášti lesknoucími se v měsíčním světle.

Nikdo nechtěl mít doma bělokabátníka, stavení byla již tak přeplněná, a Bornhald stejně nedovolil, aby se jeho vojáci rozdělili. Ten muž si zřejmě myslel, že se vesnice každou chvíli obrátí proti němu a jeho lidem. Když šli za Perrinem, museli to být temní druzi. Dokonce ani Perrin nerozeznal obličeje kolem ohňů, ale měl dojem, že cítí Bornhaldův pohled, vyčkávavý, plný nenávisti.

Dannil zařídil, aby Perrina doprovodilo deset rytířů. Všechno to byli mladí muži, kteří by se měli smát a chodit s ním za děvčaty, všichni teď měli luky připravené, aby se postarali o jeho bezpečí. Aram se k nim nepřipojil, když je Dannil odváděl na tmavou, špinavou ulici. Aram byl jen s Perrinem, s nikým jiným. Faile se také držela těsně vedle Perrina, tmavé oči se jí v měsíčním světle leskly, jak obhlížela okolní budovy, jako by ona byla veškerou jeho ochranou.

Tam, kde Stará silnice ústila do Emondovy Role, byly vozy odtaženy stranou, aby dovnitř mohla vjet hlídka bělokabátníků, dvacet mužů ve sněhobílých pláštích s kopími, kteří seděli na koních ve vyleštěné zbroji a byli stejně netrpěliví jako jejich podupávající ořové. Za noci byli jasně vidět a většina trolloků měla stejně dobrý zrak jako Perrin, ale bělokabátníci na svých hlídkách trvali. Občas jejich výzvědy přinesly varování a jejich obtěžování mohlo trolloky trochu vyvádět z míry. Bylo by však dobré, kdyby Perrin věděl, co dělají, dřív než to udělali.

Kolem chlapíka v sedláckých šatech, ležícího na ulici, se seběhl shluk vesničanů a sedláků, s kousky starého brnění a několika rezavými přilbicemi. Ustoupili před ním a Faile, když vedle muže poklekl.

Ve vzduchu byla silně cítit krev. Muži se na tváři zalité měsíčním světlem leskl pot. Z hrudi mu trčel na coul silný dřík trolločího šípu, jako malé kopí. „Perrin – Zlatooký,“ chrčel a lapal po dechu. „Musím – se dostat – k Perrinovi – Zlatookému.“

„Už někdo poslal pro Aes Sedai?“ chtěl vědět Perrin, co nejjemněji muže zvedl a položil si jeho hlavu do klína. Na odpověď ani nečekal. Stejně nevěřil, že by muž vydržel tak dlouho, než by dorazila Aes Sedai. „Já jsem Perrin.“

„Zlatooký? Nevidím – tě – moc dobře.“ Rozšířené oči měl kousek od Perrinova obličeje. Pokud vůbec něco viděl, musel vidět jeho zlaté oči zářící v temnotě.

„Jsem Perrin Zlatooký,“ připustil Perrin váhavě.

Muž ho popadl za límec a s překvapivou silou si Perrina přitáhl blíž. „My – přicházíme. Poslali mě – ti to říct. My při –“ Hlava se mu svezla a oči teď upíral do prázdna.

„Světlo provázej jeho duši,“ řekla tiše Faile a přetáhla si luk přes záda.

Perrin po chvíli uvolnil mužovy zaťaté prsty. „Zná ho tady někdo?“ Dvouříčtí muži si vyměnili pohledy a zavrtěli hlavami. Perrin vzhlédl k bělokabátníkům na koních. „Říkal něco jinýho, když jste ho vezli sem? Kde jste ho našli?“

Dolů na něj shlížel Jaret Byar, s vyzáblým obličejem a zapadlýma očima, jako ztělesněná smrt. Ostatní bělokabátníci odvraceli zrak, ale Byar se vždy přinutil podívat Perrinovi do očí, zvláště v noci, když zlatě zářily. Byar tiše cosi zavrčel – Perrin zaslechl „zplozenec Stínu!“ – a prudce pobodl koně. Hlídka vecválala do vesnice, muži toužili stejně dostat se od Perrina jako od trolloků. Aram se za nimi díval s bezvýraznou tváří, jednu ruku měl nad ramenem a prsty přejížděl jílec meče.

„Říkali, že ho našli tak tři čtyři míle na jih.“ Dannil zaváhal a dodal: „Tvrdí, že všichni trolloci se rozdělili do malejch tlup, Perrine. Možná to konečně vzdali.“

Perrin položil cizince na zem. My přicházíme. „Dávejte dobrej pozor. Možná se nějaká rodina, která se snažila udržet na svým statku, konečně rozhodla přijít sem.“ Nevěřil, že by někdo dokázal venku přežít tak dlouho, ale mohlo to tak být. „Ať někoho omylem nezastřelíte.“ S námahou se zvedl na nohy a Faile mu položila ruku na loket.

„Je čas, abys šel do postele, Perrine. Občas musíš spát.“

Jen se na ni podíval. Měl ji přinutit, aby zůstala v Tearu. Měl to nějak udělat. Kdyby to pořádně promyslel, nějak by to dokázal.

Mezi dvouříčskými muži proklouzl jeden z běžců, kudrnatý hošík, jenž mu sahal asi k hrudi, a zatahal Perrina za rukáv. Perrin ho neznal, bylo tady hodně rodin z okolí. „V Západním polesí se něco pohybuje, vzácnej pane Perrine. Poslali mě, abych ti to vyřídil.“

„Neříkej mi tak,“ vyjel na něj Perrin ostře. Jestli nezarazí děti, začnou to používat i rytíři. „Běž jim říct, že tam hned budu.“ Chlapec odběhl.

„Ty patříš do postele,“ řekla mu Faile pevně. „Tomas dokáže útok zvládnout docela dobře.“

„Nejde o útok, jinak by to ten kluk řekl, a někdo by troubil na Cennovu polnici.“

Visela mu na paži a snažila se ho odtáhnout k hostinci, takže ji vlekl za sebou, když vyrazil opačným směrem. Po pár marných minutách se vzdala a předstírala, že ho celou dobu jen drží za loket. Ale pro sebe si nadávala. Zřejmě si pořád myslela, že když bude mluvit dost potichu, on ji neuslyší. Začala „hloupý“ a „tvrdohlavý“ a „svaly místo mozku". Pak se to zhoršilo. Byli jako malý průvod, ona na něj tiše nadávala, Aram šel těsně za ním a Dannil a deset rytířů ho obklopovali jako čestná stráž. Kdyby nebyl tak utahaný, byl by se cítil jako úplný trouba.

Všude kolem ohrady z ostrých kůlů stály skupinky stráží. Muži vyhlíželi do noci a každý oddíl u sebe měl chlapce jako rychlého posla. Na západním konci vesnice se muži na stráži sešli hned za širokou ohradou, ohmatávali oštěpy a luky a pak vyhlíželi směrem k Západnímu polesí. Dokonce i v měsíčním světle jim musely stromy připadat úplně černé.

Tomasovi jako by díky jeho plášti mizely části těla do noci. Bain a Chiad byly s ním. Z nějakého důvodu Děvy trávily každou noc od té doby, co Loial a Gaul odešli, na tomto konci Emondovy Role. „Neobtěžoval bych tě,“ vysvětloval strážce Perrinovi, „ale zdálo se mi, že je tam jenom jeden, a já myslel, že bys mohl...“

Perrin kývl. Všichni věděli o tom, jak dobře vidí, zvláště potmě. Dvouříčané to zřejmě považovali za cosi zvláštního, něco, co jej označovalo za pitomého hrdinu. Co si mysleli strážci nebo Aes Sedai, to Perrin neměl tušení. Dnes v noci byl navíc příliš unavený, aby mu na tom záleželo. Sedm dní, a kolik útoků?

Okraj Západního polesí ležel o pět set kroků dál. Dokonce i pro něj stromy splývaly v šeru. Něco se tam hýbalo. Něco dost velkého, aby to mohl být trollok. Veliký tvor nesoucí... Břemeno zvedlo ruku. Člověk. Vysoký stín nesoucí člověka.

„Nebudeme střílet!“ křikl. Bylo mu do smíchu. Vlastně si uvědomil, že se směje. „No tak! Pojď sem, Loiale!“

Nejasná postava k nim vyrazila klusem rychlejším, než by kdy zvládl člověk. Proměnil se v ogiera ženoucího se k vesnici a nesoucího Gaula.

Muži z Dvouříčí je začali povzbuzovat, jako by to byl závod. „Běž, ogiere! Běž! Běž!“ Třeba to byl závod. Z toho lesa přišel nejeden útok.

Kousek od kůlů Loial s trhnutím zpomalil. Mezi kůly bylo jen tak tak dost místa, aby mezi nimi bokem protáhl tlusté nohy. Jakmile byl za ohradou, postavil Aielana na zem, sám se sesul vedle něj, naklonil se k ježícím se kůlům, lapal po dechu a uši se štětičkami měl svěšené. Gaul pár kroků kulhal na jednu nohu, až se také posadil. Bain a Chiad mu hned začaly ošetřovat levé stehno, kde měl protržené a sedlou krví zčernalé spodky. Zůstaly mu jen dva oštěpy a toulec měl prázdný. Loialova sekera byla také pryč.

„Ty hloupej ogiere,“ zasmál se radostně Perrin. „Takhle si odejít. Měl bych nechat Daisu Congarovou, aby tě za ten útěk přetáhla proutkem. Aspoň jste naživu. Aspoň jste zpátky.“ Přitom mu hlas klesl. Naživu. A zpátky v Emondově Roli.

„Zvládli jsme to, Perrine,“ sípal Loial, unavené dunění velkého bubnu. „Před čtyřmi dny. Zavřeli jsme bránu. Teď bude potřeba starších nebo Aes Sedai, aby ji znovu otevřeli.“

„Nesl mě skoro celou cestu z hor,“ vykládal Gaul. „Noční běžec a asi padesát trolloků nás honili první tři dny, ale Loial jim utekl.“ Snažil se obě Děvy odstrčit, ale příliš se mu to nedařilo.

„Lež klidně, Shaarade,“ štěkla na něj Chiad, „nebo řeknu, že jsem se tě dotkla ozbrojená, a nechám tě vybrat, jak to vypadá s tvou ctí.“ Faile se potěšeně zasmála. Perrin tomu nerozuměl, ale ta poznámka neochvějného Aielana umlčela, jen cosi reptal. A nechal Děvy, aby mu ošetřily nohu.

„Jsi v pořádku, Loiale?“ zeptal se Perrin. „Není ti nic?“

Ogier se s očividnou námahou zvedl a chvíli se kymácel jako strom, který má už už padnout. Uši mu stále visely dolů. „Ne, nic mi není, Perrine. Jsem jenom unavený. Kvůli mně si starosti nedělej. Jsem dlouho pryč z državy. Návštěvy nestačí.“ Potřásl hlavou, jako by se mu roztoulaly myšlenky. Širokou rukou zakryl Perrinovi rameno. „Až se trochu prospím, budu v pořádku.“ Ztišil hlas. Na ogiera ztišil hlas. Pořád to bylo jako bzučení obrovského čmeláka. „Je to tam velmi špatné, Perrine. Většinou jsme sledovali poslední tlupy cestou dolů. Bránu jsme uzamkli, ale myslím, že ve Dvouříčí už musí být několik tisíc trolloků a možná tak padesát myrddraalů.“

„To ne,“ oznámil hlasitě Luc. Přicválal podél okraje vesnice ve směru od Severní silnice. Přitáhl otěže, až se jeho hřebec vzepjal, aby stačil na místě zastavit, a zamával kopyty do vzduchu. „Nepochybně skvěle zpíváš stromům, ogiere, ale boj s trolloky je něco jiného. Odhadoval bych to nyní na méně než tisíc. Je to jistě hrozivá síla, ale není to nic, co by tyto pevné zábrany a chrabří muži nedokázali udržet na uzdě. Další trofej pro tebe, vzácný pane Perrine Zlatooký.“ Zasmál se a hodil Perrinovi zcela plný plátěný vak. V měsíčním světle se spodek tmavě vlhce leskl.

Perrin vak zachytil ze vzduchu a hodil jej i přes značnou váhu za kůly. Čtyři pět trolločích hlav, nepochybně, a možná i nějaká myrddraalí. Ten muž přinášel takové trofeje každou noc, a stále zřejmě čekal, že budou vystaveny, aby je mohli všichni obdivovat.

Tlupa Coplinů a Congarů pro něj tu noc, kdy přinesl dvě hlavy mizelců, uspořádala hostinu.

„Copak já taky nevím nic o bojování?“ chtěl vědět Gaul a snažil se vstát. „Já říkám, že jich je několik tisíc.“

Lucovi se zaleskly zuby v širokém úsměvu. „Kolik dní jsi strávil v Morně, Aiele? Já mnoho.“ Možná to byl spíš úšklebek než úsměv. „Mnoho. Věř si, čemu chceš, Zlatooký. Nekonečné dny přinesou, co přinesou, jako tomu bylo vždycky.“ Znovu zvedl hřebce na zadní, aby ho otočil, a odcválal mezi domy a stromy, které kdysi byly okrajem Západního polesí. Muži z Dvouříčí znepokojeně přešlapovali a dívali se za ním nebo na opačnou stranu do noci.

„On se mýlí,“ řekl Loial. „S Gaulem jsme viděli, co jsme viděli.“ Koutky širokých úst se mu unaveně obracely dolů a huňaté obočí mu viselo až na tváře. Nebylo divu, jestli Gaula nesl tři nebo čtyři dny.

„Hodně jsi toho udělal, Loiale,“ prohlásil Perrin. „Vy oba s Gaulem. Je to velká věc. Bojím se, že ve tvý ložnici teď přespává půl tuctu Cikánů, ale panímáma al’Vereová ti ustele slamník. Nastal čas, aby ses trochu prospal, už to potřebuješ.“

„A ty taky, Perrine Aybaro.“ Letící mraky vrhaly stíny, které si pohrávaly na Faileině velkém nose a vysedlých lícních kostech. Byla tak krásná. Ale hlas měla pevný jako dno nákladního vozu. „Jestli hned nepůjdeš, nechám Loiala, aby tě tam odnesl. Vždyť se skoro neudržíš na nohou.“

Gaul měl potíže chodit po zraněné noze. Bain ho z jedné strany podepřela. Snažil se zabránit, aby totéž udělala Chiad z druhé strany, ale ona hrozivě zamumlala něco, co připomínalo „gai’šain", a Bain se zasmála a Aielan jim oběma dovolil, aby mu pomohly, a zuřivě si pro sebe vrčel. Ať už hodlaly Děvy provést cokoliv, Gaul z toho nebyl nijak nadšený.

Tomas poplácal Perrina po rameni. „Jen běž, člověče. Každý potřebuje spát.“ On sám mluvil, jako by se bez spánku ještě dobré tři dny obešel.

Perrin kývl.

Nechal se Faile odvést zpátky do hostince U Vinného střiku s Loialem a Aielem za patami. Aram a Dannil s desítkou rytířů ho cestou obklopovali. Perrin si nebyl jist, kdy ostatní odpadli, ale nějak se v pokoji na druhém poschodí hostince ocitli s Faile sami.

„Celý rodiny musí vydržet na menším prostoru než je tohle,“ zamumlal. Na kamenné římse nad malým krbem hořela svíčka. Ostatní se bez ní obešli, ale Marin tady jednu zapálila, jakmile se setmělo, aby ho nemusel už nikdo obtěžovat. „Můžu spát venku s Dannilem, Banem a ostatníma.“

„Nebuď labuť,“ zarazila ho Faile, ale od ní to znělo laskavě. „Jestli mají Alanna a Verin každá svůj pokoj, tak ty bys měl taky.“

Uvědomil si, že mu zatím sundala kabátec a rozvazuje mu tkanice na košili. „Nejsem tak unavenej, abych se nemohl svlíknout sám.“ Jemně ji odstrčil stranou.

„Všechno dej dolů,“ přikazovala mu. „Všechno, slyšíš? Plně oblečený se pořádně nevyspíš, podle toho, jak teď myslíš.“

„Sundám,“ sliboval. Když za ní konečně zavřel dveře, stáhl si vysoké boty, pak sfoukl svíčku a lehl si na postel. Marin by se nelíbilo, kdyby si na přehoz položil špinavé boty.

Tisíce, říkali Gaul a Loial. Ale kolik toho ti dva mohli vidět, když se cestou do hor schovávali a cestou zpátky utíkali? Nejvíc tak tisíc, tvrdil Luc, ale Perrin se nedokázal přimět, aby tomu muži věřil, ani za všechny trofeje, které přinášel. Podle bělokabátníků byli roztroušení. Jak blízko se k nim mohli dostat, když jejich zbroj a pláště zářily v temnotě jako lucerny?

Ale třeba existoval způsob, jak by se mohl přesvědčit sám. Od poslední návštěvy se vlčímu snu vyhýbal. Kdykoliv pomyslel na to, že se tam vrátí, zatoužil uštvat toho Zabíječe, ale měl povinnosti tady, v Emondově Roli. Jenže teď možná... Ještě o tom uvažoval, když se přes něj převalil spánek.

Stál na Trávníku zalitém světlem slunce, jež se odpoledne sklánělo k obzoru. Po obloze táhlo pár beránků. Kolem vysokého sloupu, kde si vánek pohrával s vlajkou s červenou vlčí hlavou, nebyly ani ovce, ani krávy, jen vážka mu prolétla kolem hlavy. Mezi domy s doškovými střechami nebylo živé duše. Ohně bělokabátníků označovaly hromádky suchého dřeva v popelu. Ve vlčím snu jen zřídka vídával něco hořet, jen to, co bylo připraveno hořet, nebo to, co již bylo úplně zuhelnatělé. Na obloze nebyli žádní krkavci.

Jak se tak rozhlížel po ptácích, kus oblohy zčernal a změnil se v okno někam jinam. Egwain tam stála mezi ženami se strachem v očích. Ženy kolem ní pomalu poklekaly. Nyneiva byla jednou z nich, a on měl dojem, že zahlédl i Elaininy rudozlaté vlasy. To okno vybledlo a bylo nahrazeno jiným. Tam stál Mat, nahý, spoutaný a prskající. Za zády měl pod lokty provlečen podivný oštěp s černou násadou a na prsou mu visel stříbrný medailon s liščí hlavou. Mat zmizel a byl tu Rand. Perrin měl dojem, že je to Rand. Měl na sobě hadry a hrubý plášť a oči měl zakryté obvazem. Třetí okno zmizelo. Obloha byla zase jenom obloha, až na mraky prázdná.

Perrin se zachvěl. Tyhle vidiny z vlčího snu nikdy neměly žádné skutečné spojení s ničím, co znal. Možná tady, kde bylo tak snadné věci změnit, se starosti o přátele staly něčím, co mohl vidět. Ať to bylo, co chtělo, jen marnil čas přemýšlením o tom.

Nijak ho nepřekvapilo, když zjistil, že má dlouhou koženou kovářskou vestu a žádnou košili, ale když si sáhl k pasu, nahmátl kladivo, ne svou sekeru. Zamračil se a soustředil se na protáhlou půlměsíčnou čepel a silný trn. Tohle teď potřeboval. Tohle teď byl. Kladivo se měnilo pomalu, jako by odolávalo, ale když mu konečně v pevné smyčce visela sekera, nebezpečně se leskla. Proč s ním tolik bojovala? Věděl, co chce. Na druhém boku se mu objevil toulec plný šípů, v ruce dlouhý luk a na levém předloktí kožený chránič.

Tři rozmazané kroky jej přenesly tam, kde měly ležet nejbližší trolločí tábory, tři míle od vesnice. Posledním krokem přistál mezi asi tuctem vysokých hromad dřeva naskládaného na starém popelu ve zdupaném ječmeni. Polena byla promíchána s rozbitými židlemi, nohami od stolů a dokonce i domovními dveřmi. Velké železné kotle tu byly připraveny k zavěšení nad uchystanými hranicemi. Kotle byly, samozřejmě, prázdné, i když on dobře věděl, co do nich bude nasekáno, co bude nabodáno na silné železné rožně postavené nad některými ohništi. Kolika trollokům tyto ohně poslouží? Nebyly tu vůbec žádné stany, a pokrývky roztroušené kolem, špinavé a páchnoucí starým pronikavým trolločím potem, nebyly žádným vodítkem. Mnoho trolloků spávalo jako zvířata, bez přikrývek na zemi, občas si dokonce vyhrabali díru a stočili se do ní.

Menšími kroky, ne delšími než sto sáhů, kdy se země jen trochu rozmlžila, obešel Emondovu Roli, od statku ke statku, od pastviny k poli s ječmenem přes řádky tabáku, skrze roztroušené háje kolem stop vozů i stezek pro pěší, a jak se po spirále pomalu vzdaloval od vesnice, nacházel další a další shluky trolločích ohňů. – Příliš mnoho. Stovky ohňů. To znamenalo několik tisíc trolloků. Pět tisíc nebo deset nebo dvakrát tolik – jestli se všichni přiřítí najednou, nebude jejich konečný počet znamenat pro Emondovu Roli žádný rozdíl.

Dál na jih stopy po trolločích zmizely. – Tedy stopy po jejich nedávné přítomnosti. Pár statků nebo stodol zůstalo nevypáleno. Tam, kde byl zapálen ječmen či tabák, zůstala jen roztroušená políčka s ohořelým strništěm. Jinde byla pole zdupána, vedly přes ně široké stezky. Nebyl k tomu žádný důvod, jen radost z ničení. Lidé byli většinou dávno pryč, když k tomu docházelo. Jednou se ocitl uprostřed docela velkého spáleniště plného popele, na některých ohořelých kolech byly tu a tam stále ještě vidět kousky jasné barvy. Místo, kde byla zničena tuatha’anská karavana, ho rozesmutnilo víc než statky. Cesta listu měla dostat šanci. Někde. Ne tady. Přinutil se nedívat a odskočil míli či víc na jih.

Nakonec dorazil do Devenského Průseku. Řady domů s doškovými střechami obklopovaly náves a rybníček, který napájel pramen obestavěný kolem dokola kameny. Přepad byl nyní mnohem nižší, než jak byl původně vytesán. Hostinec na konci návsi, U husy a dud, měl také doškovou střechu, přestože byl o něco větší než hostinec U Vinného střiku, ač byl Devenský Průsek rozhodně méně navštěvovaný než Emondova Role. Vesnice určitě větší nebyla. Vozy a žebřiňáky přitažené ke každému domu prozrazovaly sedláky, kteří sem uprchlí s celými rodinami. Další vozy blokovaly ulice a prostory mezi domy kolem celé vesnice. Opatrnost by však nestačila, aby zastavila byť jediný z útoků, které byly v posledních sedmi dnech provedeny na Emondovu Roli.

Když vesnici třikrát obešel, Perrin našel jen půl tuctu trolločích táborů. Dost trolloků, aby lidi udrželi uvnitř. Uzavřeli je, dokud nevyřídí Emondovu Roli. Pak se můžou trolloci vrhnout na Devenský Průsek, až budou mít mizelci volnou chvíli. Možná dokáže přijít na způsob, jak dostat zprávu k těmto vesničanům. Kdyby uprchlí na jih, mohli by najít nějakou cestu přes Bílou řeku. I kdyby se pokusili přejít neprostupný les Stínů pod řekou, bylo to lepší než čekat na smrt.

Zlaté slunce se nepohnulo ani o coul. Čas tu plynul jinak.

Perrin se rozběhl na sever, jak nejrychleji dokázal, a dokonce i Emondova Role byla jen rozmazanou skvrnou. Hlídka na svém kopci byla stejně jako Devenský Průsek zatarasená vozy a žebřiňáky mezi domy. Vlajka líně povlávala na vysokém sloupu před hostincem U bílého kance na vrcholku kopce. Rudý orel letící přes modré pole. Rudý orel byl symbolem Manetherenu. Nejspíš jim Alanna nebo Verin vyprávěly staré příběhy, když byly v Hlídce.

Tady také našel jen pár trolločích táborů, které měly vesničany udržet ve vesnici. Odsud byla cesta ven lehčí než snažit se překročit Bílou s jejími nekonečnými peřejemi.

Perrin se hnal na sever k Tarenskému Přívozu, stojícímu na břehu Tarendrelly, o níž si zvykl nazývat ji řekou Taren. Vysoké úzké domy byly postavené na kamenných základech, aby vydržely každoroční záplavy na Tareně, když nastalo jarní tání v pohoří Oparů. Téměř polovina základů v tom neměnném odpoledním světle podpírala pouze sloupy popela a ohořelých trámů. A kolem nenašel jediného trolloka. Nejspíš tu nezůstali žádní lidé.

Na břehu stálo dřevěné molo, těžký provaz, vedoucí na druhý břeh, byl prověšen téměř až k hladině rychle proudící vody. Byl provlečen železnými kruhy na bárce s plochou palubou, která byla přivázána k molu. Přívoz tu stále byl, stále byl použitelný.

Skokem se přenesl přes řeku, kde na břehu byly vyjeté koleje a kolem ležely nejrůznější předměty z domácnosti. Židle a stojací zrcadla, truhlice a dokonce i několik stolů a leštěný šatník s vyřezávanými ptáčky na dveřích, všechno věci, které se vyděšení lidé snažili zachránit, a pak je tu zanechali, aby mohli utíkat rychleji. Ti lidé roznesou zprávu o tom, co se tu stalo, o tom, co se děje ve Dvouříčí. Někteří již museli dorazit do Baerlonu, sto mil či víc na sever, a ve vesnicích a statcích mezi Baerlonem a řekou to tedy lidé věděli. Zpráva se šířila. Tak za měsíc by mohla dorazit do Caemlynu a ke královně Morgase s královninou gardou a mocí povolat vojsko. Příliš pozdě pro Emondovu Roli. Možná příliš pozdě pro celé Dvouříčí.

Přesto téměř nedávalo smysl, že trolloci nechali vůbec někoho uniknout. Nebo myrddraalové. Trolloci zřejmě nemysleli příliš do budoucnosti. Perrin by si byl myslel, že zničit přívoz bude první věc, co mizelci nařídí. Jak si mohli být jisti, že v Baerlonu nebude dost vojáků, aby na ně zaútočili?

Sklonil se, aby zvedl panenku s na dřevě namalovaným obličejíčkem, a místem, kde měl předtím hrudník, proletěl šíp.

Prchaje do úkrytu vyskočil na břeh a rozmazanými padesátisáhovými kroky se hnal do lesa, kde se přikrčil pod vysokou kalinou. Všude kolem něj byly keře a záplavami podemleté stromy porostlé břečťanem.

Zabíječ. Perrin už měl nasazený šíp a uvažoval, jestli ho vytáhl z toulce, nebo na to jenom pomyslel, a šíp tam byl. Zabíječ.

Právě když chtěl znovu vyskočit, zarazil se. Zabíječ bude vědět, kde tak asi je. Perrin jeho rozmazanou postavu tenkrát sledoval docela snadno. Ta šmouha byla dost jasná, pokud jste stáli klidně. Už dvakrát přistoupil na jeho hru a málem prohrál. Ať tentokrát hraje Zabíječ jeho hru. Čekal dál.

Nad korunami stromů přelétli krkavci, pátrali a volali. Ani pohyb, který by ho prozradil, ani zachvění. Pohyboval jen očima, sledoval les kolem sebe. Náhodný závan větru k němu donesl chladný pach, lidský, a přece ne, a Perrin se usmál. Ale kromě krkavců se vůbec nic neozývalo. Tenhle Zabíječ se tedy plížit uměl. Ale nebyl zvyklý dělat pronásledovaného. Na co ještě Zabíječ zapomněl, kromě pachu? Určitě nečekal, že Perrin zůstane, kde přistál. Zvířata před lovcem utíkala, dokonce i vlci utekli.

Náznak pohybu, a na okamžik se nad padlou borovicí o padesát kroků dál objevil obličej. Šikmé paprsky jej jasně ozářily. Tmavé vlasy a modré oči, tvář z ostrých hran a úhlů, tolik připomínající Lana. Až na to, že v té kratičké chvíli si Zabíječ dvakrát olízl rty. Čelo měl plné vrásek a očima přebíhal z místa na místo, jak pátral ve svém okolí. Lan by nedopustil, aby na něm byly vidět starosti, i kdyby stál sám proti tisícovce trolloků. Jen okamžik, pak obličej zmizel. Krkavci se snášeli níž a kroužili, jako by sdíleli Zabíječovu nervozitu a báli se snést pod vrcholky stromů.

Perrin nehybně čekal a díval se. Ticho. Jen ten chladný pach prozrazoval, že tu není sám s krkavci nad hlavou.

Zabíječův obličej se objevil znovu, tentokrát Zabíječ vyhlédl kolem širokého kmene dubu o kus dál nalevo. Třicet kroků. Duby zdusily většinu toho, co rostlo kolem nich. Z tlejícího listí pod korunami stromů vyrůstalo jen pár hub a býlí. Muž se pomalu vynořil na otevřené prostranství, jeho vysoké boty nevydávaly žádný zvuk.

Perrin jediným pohybem napjal luk a vystřelil. Krkavci varovně zavřískli a Zabíječ se pootočil, takže se mu šíp se širokou hlavicí zabořil do hrudníku, a ne do srdce. Muž zavyl a oběma rukama stiskl šíp. Černé peří pršelo dolů, jak krkavci zuřivě mávali křídly. A Zabíječ vybledl, jeho křik i on se ztráceli, muž se rozmlžil, zprůhledněl a zmizel. Křik krkavců zmizel, jako by jej někdo odřízl nožem. Šíp, který prorazil tělem muže, spadl na zem. Krkavci byli pryč také.

Perrin, s nasazeným druhým šípem, pomalu vydechl a přenesl své napětí do tětivy. Tak takhle se tady umírá? Prostě vyblednete a zmizíte navždy?

„Aspoň jsem to s ním vyřídil,“ řekl si. A nechal se přitom odvést z cesty. Zabíječ nijak nesouvisel s důvodem, proč byl tady ve vlčím snu. Aspoň že teď byli vlci v bezpečí. Vlci – a možná pár dalších.

Vystoupil ze sna...

...a probudil se s pohledem upřeným na strop, košili měl potem přilepenou na tělo. Měsíc vrhal trochu světla okny dovnitř. Někde ve vsi hrál kdosi na skřipky divokou cikánskou melodii. Nebudou bojovat, ale našli způsob, jak pomoci tím, že lidem zvedali náladu.

Perrin se pomalu posadil a v šeru si natáhl boty. Jak provést, co musel udělat? Bude to složité. Musí být mazaný. Jen si nebyl jist, jestli vůbec kdy za celý svůj život byl mazaný. Vstal a dupl, aby se mu usadily boty.

Zvenčí se náhle ozval křik a slábnoucí dusot kopyt ho přiměl přistoupit k nejbližšímu oknu a vytáhnout je. Dole se hemžili rytíři. „Co se to tam děje?“

Obrátilo se k němu třicet tváří a Ban al’Seen zaječel: „Byl to urozenej pán Luc, vzácnej pane Perrine. Málem přejel Wila a Telia. Myslím, že je vůbec neviděl. Krčil se v sedle, jako kdyby byl zraněnej, a pobízel hřebce, jak nejvíc to šlo, vzácnej pane Perrine.“

Perrin se zatahal za bradku. Luc předtím určitě zraněný nebyl. Luc... a Zabíječ? To bylo nemožné. Tmavovlasý Zabíječ vypadal jako Lanův bratr nebo bratranec. Jestli Luc s rudozlatými vlasy někoho připomínal, tak snad trošku Randa. Ti dva muži nemohli být rozdílnější. A přesto... Ten chladný pach. Nebyli cítit stejně, ale oba měli ten ledový, téměř nelidský pach. Zachytil skřípění, jak byly na Staré silnici odtahovány stranou vozy, volání po spěchu. Dokonce i kdyby Bar a rytíři utíkali, toho muže už by chytit nestačili. Dusot kopyt mířil rychle k jihu.

„Bane,“ zavolal, „jestli se Luc ještě někdy ukáže, musíte ho strčit do chládku a hlídat.“ Zastavil se ještě, aby dodal: „A neříkej mi tak!“ než stáhl okno dolů, až to prásklo.

Luc a Zabíječ. Zabíječ a Luc. Jak by mohli být jedna a tatáž osoba? Bylo to nemožné. Ale ani ne přede dvěma lety on sám ještě nevěřil ani na trolloky, ani na mizelce. Dost času dělat si starosti, jestli toho muže ještě někdy dostane do rukou. Teď tu byla Hlídka a Devenský Průsek a... Některé bylo možné zachránit. Ne všichni ve Dvouříčí museli zemřít.

Cestou do šenku se zastavil na vrcholku schodiště. U paty schodů stál Aram a díval se na něj. Čekal, aby ho mohl následovat, kamkoliv půjde. Na slamníku u krbu ležel Gaul s tlustým obvazem kolem levého stehna a zjevně spal. Faile a obě Děvy seděly se zkříženýma nohama na podlaze vedle něj a tiše se spolu bavily. Na druhé straně místnosti ležel o hodně větší slamník, ale Loial seděl na lavici s nohama nataženýma tak, aby se mu vešly pod stůl, a málem ryl nosem v papíru, jak zuřivě škrábal brkem ve světle svíčky. Nepochybně zaznamenával všechno, co se odehrálo na cestě za zavřením brány. A jestli Perrin Loiala aspoň trochu znal, ogier ve svých zápiscích nechá všechno zvládnout Gaula, ať už to udělal nebo ne. Loial si zřejmě nemyslel, že by něco z toho, co udělal, bylo statečné či že by to stálo vůbec za záznam. Až na ně byl šenk prázdný. Stále slyšel hrát skřipky. Měl dojem, že rozeznává melodii. Teď to nebyla cikánská píseň. „Má láska je planá růže.“

Faile při Perrinově prvním kroku ze schodů vzhlédla a pak se půvabně zvedla a vyšla mu vstříc. Aram se znovu posadil, když Perrin nezamířil ke dveřím.

„Máš mokrou košili,“ obvinila ho Faile. „Tys v ní spal, že ano? A tvoje boty, neměla bych se divit. Není to ani hodina, cos odešel. Okamžitě běž zpátky nahoru, než tu spadneš.“

„Vidělas Luca odcházet?“ zeptal se. Faile stiskla rty, ale občas byl jediný způsob, jak ji zvládnout, prostě si jí nevšímat. Pokud se s ní začal hádat, až příliš často vyhrávala ona.

„Proběhl tady před pár minutama a vyrazil ven kuchyní,“ řekla nakonec. Při těch slovech její tón prozrazoval, že s ním a s postelí ještě neskončila.

„Vypadal... zraněný?“

„Ano,“ řekla pomalu. „Potácel se a tiskl si něco na hrudi pod kabátem. Obvaz, možná. Panímáma Congarová je v kuchyni, ale z toho, co jsem slyšela, ji skoro pošlapal. Jak jsi to věděl?“

„Zdálo se mi to.“ V zešikmených očích se jí nebezpečně zalesklo. Nemyslelo jí to. Věděla o vlčím snu. Copak čekala, že jí to bude vysvětlovat, když to Bain a Chiad slyší, nemluvě o Aramovi a Loialovi? No, možná ne o Loialovi. Ten byl tak ponořen do svých poznámek, že by si nevšiml, kdyby do šenku nahnali stádo ovcí. „Gaul?“

„Panímáma Congarová mu dala něco na spaní a mast na tu nohu. Až se ráno vzbudí Aes Sedai, tak ho jedna z nich vyléčí, jestli to budou považovat za dost vážný.“

„Pojď se posadit, Faile. Chci, abys pro mě něco udělala.“ Podezíravě se na něj podívala, ale nechala ho, aby ji odvedl k židli. Když se posadili, naklonil se k ní přes stůl a snažil se, aby jeho hlas zněl vážně, ale ne naléhavě. V žádném případě ne naléhavě. „Chci, abys pro mě donesla zprávu do Caemlynu. Cestou můžeš dát vědět v Hlídce, jak tu věci stojí. Vlastně by bylo nejlepší, kdyby přešli Tarenu, než se to tu vyřídí.“ To znělo správně nedbale. Jenom trošičku důrazně. „Chci, abys požádala královnu Morgasu, aby sem poslala část královniny gardy. Vím, že tě žádám o nebezpečnou věc, ale Bain a Chiad tě dokážou bezpečně dostat do Tarenskýho Přívozu, a přívoz tam pořád ještě je.“ Chiad vstala a nervózně se na něj zadívala. Proč byla tak nervózní?

„Nebudeš ho muset opustit,“ řekla jí Faile. Aielanka po chvíli přikývla a znovu se posadila vedle Gaula. Chiad a Gaul? Byli přece nepřátelé na život a na smrt. Dnes v noci nic nedávalo smysl.

„Do Caemlynu je to dlouhá cesta,“ pokračovala Faile tiše. Oči napjatě upírala do jeho, ale tvář mohla mít ze dřeva, kolik v ní bylo citu. „Týdny jízdy tam, navíc čas, než se k Morgase dostanu a přesvědčím ji, pak další týdny zpátky s královninou gardou.“

„Tak dlouho se tu snadno udržíme,“ řekl jí. Ať shořím, jestli už nelžu tak dobře jako Mat! „Luc měl pravdu. Tam venku nemůže být víc než tisíc trolloků. Ten sen?“ Faile kývla. Konečně pochopila. „Tady se můžeme udržet hodně dlouhou dobu, ale oni mezitím budou pálit obilí a Světlo ví co. Potřebujeme královninu gardu, abychom se jich zbavili úplně. Ty jsi logicky ta, kdo musí jít. Ty víš, jak mluvit s královnou, když jsi královnina sestřenice a tak. Faile, vím, že oč žádám, je nebezpečný...“ Ne tak nebezpečné jako zůstat. „...Ale jakmile se dostaneš k přívozu, budeš na cestě.“

Neslyšel Loiala přicházet, dokud ogier nepoložil knihu s poznámkami před Faile na stůl. „Nemohl jsem si pomoci, abych to neslyšel, Faile. Jestli pojedeš do Caemlynu, mohla bys vzít tohle? Aby to bylo v bezpečí, dokud se pro to nebudu moci vrátit.“ Téměř něžně přejel po svazku prstem a dodal: „V Caemlynu tisknou velmi pěkné knihy. Odpusť mi to přerušení, Perrine.“ Ale oči velké jako podšálky upíral na ni, ne na něj. „Faile se k tobě hodí. Měla bys být volná jako sokol.“ Poplácal Perrina po rameni a dunivě zabručel: „Měla by volně létat,“ a pak odkráčel ke slamníku a lehl si tváří ke zdi.

„Je hrozně utahanej,“ řekl Perrin a snažil se, aby to znělo jen jako nezávazná poznámka. Ten hloupý ogier mohl všechno zkazit! „Když odjedeš dneska v noci, mohla bys být do svítání v Hlídce. Tam budeš muset zabočit k východu. Je tam míň trolloků. Je to pro mě moc důležitý... totiž pro Emondovu Roli. Uděláš to?“

Mlčky se na něj dívala tak dlouho, až ho napadlo, jestli vůbec hodlá odpovědět. Oči se jí leskly. Pak vstala, přesunula se mu na klín a pohladila ho po vousech. „Potřebuješ ostříhat. Líbí se mi to na tobě, ale nechci, abys měl fousy až na prsa.“

Málem otevřel ohromeně ústa. Často měnívala předmět hovoru, ale obvykle jen tehdy, když hádku prohrávala. „Faile, prosím, potřebuju, abys tuhle zprávu doručila do Caemlynu.“

Její ruka se mu ve vousech sevřela a ona pohodila hlavou, jako by se v duchu hádala sama se sebou. „Půjdu,“ řekla nakonec, „ale chci za to cenu. Vždycky jsi mě nutil dělat věci tím těžším způsobem. V Saldeii bych nemusela být já ten, kdo se zeptá. Moje cena je... Svatba. Chci si tě vzít,“ dokončila spěšně.

„A já tebe.“ Usmál se. „Můžem přednýst zásnubní přísahy před ženským kroužkem už dneska večer, ale bojím se, že svatba bude muset tak rok počkat. Až se vrátíš z Caemlynu –“ Málem mu vyrvala hrst vousů.

„Chci tě za manžela dnes večer,“ prohlásila ohnivě, i když tiše, „nebo nepůjdu, dokud to neuděláš!“

„Kdyby byl nějakej způsob, tak to udělám,“ namítal. „Daisa Congarová by mi rozbila hlavu, kdybych chtěl jít proti zvyklostem. Pro lásku Světla, Faile, prostě jen doruč tu zprávu a já si tě vezmu první den, co to půjde.“ Určitě to udělá. Jestli ten den přijde.

Náhle se velice zajímala o jeho plnovous, uhlazovala mu jej a odmítala se mu podívat do očí. Začala mluvit pomalu, ale pak zrychlila jako splašený kůň. „Já... jsem se zmínila... jen tak mimochodem... jen jsem se zmínila panímámě al’Vereové, jak jsme spolu cestovali – ani nevím, jak na to vůbec došlo – a ona řekla – a panímáma Congarová s ní souhlasila – ne že bych o tom mluvila s každým! – říkala, že bychom možná – určitě – už mohli být zasnoubení podle vašich zvyků, a rok je jen proto, aby bylo jistý, že spolu opravdu budeme vycházet – což vycházíme, jak může každý vidět – a tak jsem tady, otevřená jako nějaká domanská husička, nebo jedna z těch tairenských holek – jestli vůbec někdy pomyslíš na Berelain – ó, Světlo, já tady blábolím a tys ani –“

Uťal její proslov tím, že ji políbil tak důkladně, jak jenom uměl.

„Vezmeš si mě?“ zeptal se jí bez dechu, když skončil. „Dneska večer?“ Musel si při tom líbání vést ještě lépe, než si myslel. Musel svou otázku opakovat šestkrát, jak se mu tady hihňala pod bradou a chtěla, aby to znovu zopakoval, než to zřejmě pochopila.

A tak asi o půl hodiny později zjistil, že klečí naproti ní v šenku před Daisou Congarovou, Marin al’Vereovou, Alsbet Luhhanovou, Neysou Ayellinovou a zbytkem ženského kroužku. Loiala vzbudili, aby mu svědčil s Aramem, a Faile svědčily Bain a Chiad. Nebyly tu žádné květiny, které by si on nebo Faile mohli dát do vlasů, ale Bain, pod vedením Marin, mu kolem krku ovázala dlouhou červenou svatební stuhu a Loial zapletl další Faile do tmavých vlasů. Silné prsty měl překvapivě obratné a jemné. Perrinovi se třásly ruce, když bral ty její do dlaní.

„Já, Perrin Aybara, se ti zavazuji svou láskou, Faile Bashereová, tak dlouho, jak jen budu žít.“ Tak dlouho, jak jen budu žít, a potom taky. „Co mi na tomto světě patří, to ti dávám.“ Kůň, sekera a luk. A kladivo. Není to moc jako dar pro nevěstu. Dávám ti svůj život, má lásko. To je všechno, co mám. „Budu o tebe pečovat, pomáhat ti a starat se o tebe, chránit tě po všechny dny svého života.“ Nemůžu si tě udržet. Jediný způsob, jak tě ochránit, je poslat tě pryč. „Jsem tvůj, pořád a navždy.“ Než domluvil, ruce se mu třásly viditelně.

Faile přesunula ruce, aby mohla vzít jeho do svých dlaní. „Já, Zarine Bashereová...“ To bylo překvapivé, tohle jméno nenáviděla, „...se ti zavazuji svou láskou, Perrine Aybaro...“ Jí se ruce vůbec netřásly.