Drak Znovuzrozený

7 Cesta z hor

Cesta z hor byla namáhavá, ale čím níž byli, tím méně Perrin potřeboval své krzno. Hodinu za hodinou ujížděli zimě a blížili se prvním jarním dnům. Poslední sníh zmizel a místo něj se objevovala tráva, a vysoko položené louky, jimiž projížděli, byly plné jarního kvítí – bílých sněženek a růžových podléšek. Častěji také potkávali stromy, na nichž již vyráželo listí a v jejichž větvích prozpěvovali skřivánci a drozdi. A také tu byli vlci. Nikdy na dohled – dokonce ani Lan se nezmiňoval, že by nějakého zahlédl – ale Perrin to věděl. Pevně se před nimi uzavíral, ale tu a tam mu lehoučké zašimrání v týle připomnělo, že tu jsou.

Lan trávil čas na výzvědách. – Na svém černém válečném oři Mandarbovi se držel Randovy stopy a ostatní sledovali značky, které jim strážce zanechal, jako byla třeba šipka z kamínků položená na zemi či lehce poškrábaná skalní stěna před větvícím se průsmykem. Zahněte tudy. Přejeďte sedlo. Jeďte touhle zatáčkou, jelení stezkou, touhle cestou mezi stromy a dolů podél úzkého potůčku, i když tu jinak není nic, co by naznačovalo, že tudy prošla živá duše. Nic, jen Lanova znamení. Trs trávy či býlí ovázaný na stranu značil zahnout doleva, jiný doprava. Ohnutá větévka. Hromádka oblázků pro prudký výstup, dva lístky zachycené na trnu pro prudký sestup. Perrinovi to připadalo, že strážce má stovky značek a Moirain je všechny zná. Lan se vracíval jen zřídkakdy, jen když se utábořili, aby se kousek stranou od ohně poradil s Moirain. Když vyšlo slunce, většinou byl již celé hodiny na cestě.

Moirain byla vždy první v sedle hned po něm, když obloha na východě teprve růžověla. Aes Sedai by z Aldíb, své bílé klisny, neslezla až do setmění, i déle, kdyby Lan neodmítal stopovat, jakmile se začalo šeřit.

„Jestli si některý kůň zlomí nohu, pojedeme ještě pomaleji,“ namítal strážce, když si Moirain stěžovala.

Její odpověď byla vždycky stejná. „Jestli nedokážeš jet rychleji než teď, možná bych tě měla poslat k Myrelle, než ještě víc zestárneš. No, to možná počká, ale musíš jet rychleji.“

Její hrozby zněly zpola opravdově, zpola jako by žertovala. Podle toho, jak Lan vždycky stiskl rty, i když se Moirain pokaždé usmála a na uklidněnou ho poplácala po rameni, si byl Perrin jist, že hrozby částečně myslí vážně, přinejmenším jako varování.

„Kdo je Myrelle?“ zeptal se Perrin podezřívavě, když k tomu došlo poprvé. Loial zavrtěl hlavou a zamumlal cosi o nepříjemnostech, které se přihodí těm, co se snaží strkat nos do věcí Aes Sedai. Ogierův kůň s dlouhými rousy byl vysoký a těžký jako dhurranský hřebec, ale Loialovi visely dlouhé nohy skoro k zemi a zvíře pod ním vypadalo docela malé, spíš jako trochu přerostlý poník.

Moirain se pobaveně, tajuplně usmála. „Jen jedna zelená sestra. Někdo, komu bude muset Lan jednou dopravit balíček do úschovy.“

„Ale ne moc brzo,“ ozval se Lan a kupodivu se mu v hlase ozýval hněv. „Nikdy, když tomu budu moci zabránit. Ty mě přežiješ, Moirain Sedai!“

Má příliš mnoho tajemství, pomyslel si Perrin, ale už se raději neptal na nic, co dokázalo narušit strážcovo železné sebeovládání.

Aes Sedai měla za sedlem přivázaný ranec pevně zavinutý do pokrývky. Byl to Dračí praporec. Perrina zneklidňovalo, že jej mají s sebou, ale Moirain se na jeho názor neptala, a když ho vyjádřil nahlas, nevěnovala mu pozornost. Ne že by jej někdo poznal, i kdyby jej uviděl, ale Perrin přesto doufal, že umí držet tajemství. Před jinými lidmi stejně dobře jako před ním.

Aspoň zpočátku byla cesta dost nudná. Jedna hora s vrcholkem zahaleným v mracích se podobala druhé, a průsmyky si byly také Podobné. K večeři byl obvykle králík, kterého Perrin srazil prakem. Neměl dost šípů, aby riskoval střelbu po králících v tak kamenitém terénu. Ke snídani býval často studený králík a v poledne také, tehdy ho jídávali za jízdy v sedle.

Občas, když se utábořili u vody a bylo dost světla, aby bylo ještě vidět, s Loialem chytávali horské pstruhy. Lehávali na břiše, ruce po lokty ponořené do ledové vody, a vyháněli ryby zpod kamenů, kde se skrývaly. Loial měl prsty, byť byly tak velké, ještě obratnější než Perrin.

Jednou, tři dny poté, co se vydali na cestu, se k nim připojila Moirain, natáhla se u potoka a rozepjala si perlami zdobené knoflíčky, aby si mohla vyhrnout rukávce. Přitom se otázala, jak se to vlastně dělá. Perrin s Loialem si vyměnili překvapené pohledy. Ogier pokrčil rameny.

„Není to až tak těžký,“ vysvětloval jí Perrin. „Prostě podsuneš ruku rybě zezadu pod bříško, jako bys ji chtěla polechtat. Pak ji vytáhneš. Chce to ale cvik. Nejdřív možná nic nechytíš.“

„Já to zkoušel celé dny, než jsem něco chytil,“ dodal Loial. Už měl velké ruce ve vodě a dával dobrý pozor, aby jeho stín ryby nevyplašil.

„Těžké asi takhle?“ zamumlala Moirain. Strčila ruce do vody – a o chvilku později je se šploucháním vytáhla držíc tlustého pstruha, který sebou na hladině divoce mrskal. Moirain se potěšeně zasmála a vyhodila rybu na břeh.

Perrin na velkou rybu, jež sebou plácala ve slábnoucím světle, zamrkal. Pstruh musel mít dobrých pět liber. „Mělas štěstí,“ prohlásil mládenec. „Takhle velcí pstruzi se často neschovávají pod tak malými kameny. Musíme se přesunout trochu proti proudu. Než se tady schová další, bude už tma.“

„Opravdu?“ prohodila Moirain. „Vy dva jděte napřed. Já to ještě zkusím tady.“

Perrin chvíli váhal, než se vydal proti vodě a našel si jiný vhodně podemletý kus břehu. Moirain měla něco za lubem, ale on si neuměl představit co. A to mu dělalo starosti. Lehl si na břicho a dávaje velký pozor, aby jeho stín nedopadl na hladinu, vyhlédl přes okraj. Ve vodě bylo vidět půl tuctu štíhlých stínů. Ryby jen občas pohnuly ocasem, aby se udržely na místě. Perrin s povzdechem odhadl, že ani všechny dohromady neváží tolik, co Moirainin pstruh. Budou-li mít s Loialem štěstí, mohli by oba dostat po dvou kusech, ale stíny stromů na protějším břehu se již natahovaly nad vodu. Co teď chytí, bude muset stačit, a Loial měl dost velkou chuť k jídlu, aby sám shltl ty čtyři a většinu Moiraininy velké ryby na posezení Loial už měl ruce ve vodě a sahal po jednom ze pstruhů.

Než se stačil Perrin vůbec namočit, zavolala Moirain. „Tři by měli, myslím, stačit. Ti druzí dva jsou ještě větší než ten první.“

Perrin se na Loiala užasle podíval. „To nemůže být pravda!“

Ogier se narovnal a malí pstroužci se rozprchli. „Je to Aes Sedai,“ odvětil prostě.

A opravdu, když se vrátili k Moirain, na břehu leželi tři velcí pstruzi. Aes Sedai si již zapínala rukávce.

Perrin jí už chtěl připomenout, že ryby čistí ten, kdo je chytil, ale ona se mu v té chvíli podívala do očí. Nijak zvlášť se netvářila, ale její tmavé oči neuhnuly, a zdálo se, že ví, co chce Perrin říci, a již to předem zamítla. Když se odvrátila, bylo už jaksi pozdě něco říkat.

Perrin si cosi zabručel, vytáhl nůž a dal se do škrábání a kuchání. „Zdá se, že najednou zapomněla na to, že se o práci dělíme. Hádám, že bude chtít, abychom taky uvařili, až je vykucháme.“

„To nepochybně,“ řekl Loial, aniž přestal pracovat. „Je to Aes Sedai.“

„To jsem, mně se zdá, už někde slyšel.“ Perrinovi rybí šupiny od nože zrovna odletovaly. „Shienarci možná byli ochotní ji opečovávat a dělat jí poskoky, ale tady jsme teď jenom my čtyři. Měli bychom se střídat. Bylo by to spravedlivý.“

Loial se rozchechtal. „Pochybuji, že ona to tak vidí. Nejdřív se musela vyrovnat s tím, že se s ní Rand pořád hádal, a teď jsi ty připravený nastoupit po něm. Aes Sedai obvykle nedovolují nikomu, aby se s nimi hádal. Podle mě chce dosáhnout toho, abychom se, než dorazíme do příští vesnice, zase vrátili k tomu, že ji budeme na slovo poslouchat.“

„To je dobrý zvyk,“ podotkl Lan a odhrnul si měňavý plášť. Ve slábnoucím světle jako by se zjevil z čistého vzduchu.

Perrin leknutím málem upadl a Loial napřímil uši. Ani jeden nezaslechl strážce přicházet.

„Zvyk, který jste nikdy neměli opouštět,“ dodal Lan a vydal se k Moirain a koním. Dokonce i na tak kamenité půdě nebylo jeho kroky téměř slyšet, a jakmile byl o pár kroků dál, díky plášti se zdálo, že podél potoka se pohybuje jen hlava a ruce bez těla.

„Potřebujeme ji, abychom našli Randa,“ prohlásil tiše Perrin „ale nenechám ji, aby mi zase řídila život.“ A znovu se jal zuřivě čistit ryby.

Hodlal ten slib dodržet – opravdu to chtěl – ale během dní, které následovaly, nějakým způsobem, jejž příliš nechápal, zjistil, že s Loialem vaří a poklízejí a dělají všechny ostatní práce, co Moirain napadnou. Dokonce se přistihl, že se jakýmsi záhadným způsobem dostal k tomu, že každý večer odsedlává Aldíb a hřebelcuje ji, zatímco Moirain sedí opodál, zřejmě hluboce zamyšlená.

Loial se tomu poddal jako něčemu nevyhnutelnému, ale Perrin ne. Snažil se odmítnout, odolat, ale bylo to těžké, když ona vždycky pronesla jen zcela rozumný návrh, nic velkého. Jenže vzápětí pokaždé následoval další, stejně rozumný a nijak zvlášť důležitý, a ještě jeden. Prostá síla její osobnosti, síla jejího pohledu způsobovaly, že se nedalo nic namítat. Vždy na něj upřela své tmavé oči ve chvíli, kdy otevíral ústa. Zvednuté obočí naznačovalo, že je hrubý, překvapeně rozevřené oči zase, jak jen může něco namítat proti takové maličkosti, upřený pohled obsahoval vše, co znamenalo být Aes Sedai. A to všechno způsobovalo, že pokaždé zaváhal, a jakmile jednou zaváhal, ztracenou půdu už nikdy nezískal zpátky. Obvinil ji, že na něho používá jedinou sílu, i když si to doopravdy nemyslel, a ona mu na to řekla, ať se nechová jako hlupák. Začal se cítit jako kus železa, které se snaží zabránit kováři, aby z něj ukul kosu.

Pohoří Oparů náhle ustoupilo zalesněnému podhůří Ghealdanu, krajině, která byla sice samý kopec, ale ty nikdy nebyly příliš vysoké. Jeleni, kteří je v horách často ostražitě sledovali, jako by si nebyli jisti, co je to člověk, teď při spatření koní uskakovali z cesty, až se jim bílé ocásky míhaly. Dokonce i Perrin teď jen zřídka zahlédl velké, mourovaté horské kočky, které mizely jako dým. Přicházeli do kraje lidí.

Lan sundal měňavý plášť a častěji se k nim vracel, aby jim oznámil, co leží před nimi. Na mnoha místech byly stromy vykáceny. Brzy se začala objevovat políčka s kamennými zídkami a sedláci orající na úbočí kopců byli dosti častí, když už ne zcela běžní, spolu s lidmi popocházejícími za oráči a rozhazujícími osivo z plachetek, které měli zavěšené přes rameno. Na vrcholcích kopců a hřebenů stály statky a stodoly.

Vlci tu neměli být. Vlci se vyhýbali místům, která obývali lidé, ale Perrin je přesto pořád cítil, neviděný doprovod obkružující skupinku na koních. Perrin začal být netrpělivý. Netrpělivě toužil dostat se do vesnice nebo města, kde by bylo dost lidí, aby to donutilo vlky odejít.

Den poté, co spatřili první pole, právě když se slunce dotklo obzoru za nimi, dorazili do vesnice jménem Jarra, nedaleko hranic s Amadicií.