Drak Znovuzrozený

Prolog Pevnost Světla

Stařičký Pedron Niall bloudil zrakem po své soukromé přijímací síni, ale jeho tmavé oči, zamyšleně zastřené, nic neviděly. Rozedrané kusy látek visící na stěnách, kdysi válečné praporce nepřátel z jeho mládí, splývaly s tmavým dřevěným obložením kamenných stěn, které byly dost silné i tady, v srdci pevnosti Světla. Jediná židle v místnosti – těžká, s vysokým opěradlem, téměř trůn – pro něj byla stejně neviditelná jako několik stolků, jediné to kusy nábytku v komnatě. Dokonce i muž v bílém plášti, klečící s tak tak ovládanou dychtivostí na velkém slunečním kotouči zasazeném do širokých parket podlahy, na chvíli zmizel z Niallova povědomí, i když jen málokdo by toho muže odbyl tak snadno.

Jaret Byar dostal čas, aby se umyl, než ho přivedli před Nialla, ale jak přilbici, tak prsní pancíř měl po cestě matné a zprohýbané z bojů. Tmavé, hluboko posazené oči se mu horečnatě leskly a jeho obličej vypadal, jako by z něj zmizely všechny svaly. Neměl meč – před Nialla nesměl nikdo předstoupit s mečem – ale byl napjatý, připravený k činu, jako pes čekající až mu někdo odepne vodítko.

V širokých krbech na obou koncích místnosti hořely ohně a zaháněly chlad pozdní zimy. Byla to prostá místnost, vskutku vojácká, všechno bylo vyrobeno dobře, nikoli však výstředně – až na sluneční kotouč. Nábytek se do přijímací síně velícího kapitána dětí Světla dostával spolu s mužem, který tohoto úřadu dosáhl. Plápolající slunce z mincovního zlata bylo vždy dohladka ohlazeno pokoleními prosebníků, nahrazeno a znovu ohlazeno. Zlato by bylo stačilo na zakoupení venkovského sídla v Amadicii i na zachování vznešenosti s tím spojené. Deset let již Niall chodil po tomto zlatě a nikdy na ně nepomyslel o nic víc než na sluneční kotouč, který měl vyšitý na prsou bílé haleny. Zlato Pedrona Nialla příliš nezajímalo.

Konečně se pohledem vrátil ke stolu pokrytému mapami, dopisy a zprávami. V té změti ležely tři volně svinuté kresby. Jednu z nich teď Niall váhavě zvedl. Nezáleželo na tom, kterou vybere, na všech byla zobrazena stejná scéna, i když ji malovaly jiné ruce. Niall měl kůži tenkou jako pergamen a věkem vypjatou na kostnatém těle, ale nebylo na něm nic křehkého. Nikdo do jeho úřadu nenastoupil, pokud již neměl bílé vlasy, a nikdy to nebyl muž měkčí než kameny Dómu pravdy. Přesto si náhle uvědomil, jak má ruku, v níž držel kresbu, šlachovitou, a uvědomil si, že si bude muset pospíšit. Čas se krátil. Jemu se čas krátil. Bude to muset stačit. Musí zařídit, aby to stačilo.

Přinutil se napůl rozvinout kresbu, dost na to, aby viděl na obličej, jenž ho zajímal. Křída byla po cestě v sedlové brašně trochu rozmazaná, ale rysy tváře byly zřetelné. Šedooký mládenec s narudlými vlasy. Zdálo se, že je vysoký, ale nedalo se to poznat s jistotou. Až na vlasy a oči se mohl objevit v kterémkoliv městě, aniž by vzbudil sebemenší rozruch.

„Tenhle... tenhle chlapec se prohlásil za Draka Znovuzrozeného?“ zamumlal Niall.

Drak. Z toho jména ho mrazilo, zimou i věkem. Jméno, které Luis Therin Telamon nesl, když odsoudil ke zkáze každého muže, který mohl usměrňovat jedinou sílu, od té chvíle a navěky. Odsoudil muže schopné usměrňovat k tomu, že zešíleli a zemřeli, a sám byl mezi nimi. Bylo tomu více než tři tisíce let, kdy pýcha Aes Sedai a válka Stínu přivodily konec věku pověstí. Tři tisíce let, ale proroctví a pověsti pomáhaly lidem nezapomenout – aspoň jádro příběhu, když už ne podrobnosti. Luis Therin Rodovrah. Muž, který začal Rozbití světa, kdy šílenci, kteří dokázali čerpat jedinou sílu, poháněli vesmír, srovnali pohoří a starobylé země ponořili na mořské dno, kdy byla celá tvář země změněna a všichni, kteří přežili, prchali jako zvířata před lesním požárem. Skončilo to, teprve až byl i poslední muž Aes Sedai mrtev a roztroušené lidstvo mohlo začít znovu budovat z trosek – aspoň tam, kde nějaké trosky zůstaly. Tento příběh byl vpálen do paměti lidí a matky jej vyprávěly dětem již od kolébky. A proroctví říkalo, že Drak se znovu zrodí.

Niall to nemyslel jako otázku, ale Byar to tak vzal. „Ano, můj velící kapitáne, to udělal. Je to mnohem větší šílenství než kterýkoliv falešný Drak, o jakém jsem kdy slyšel. Už se k němu přihlásily tisíce lidí. Tarabon a Arad Doman se zmítají v občanské válce a zároveň jsou ve válce mezi sebou. Bojuje se po celé Almothské pláni i Tomově Hlavě. Tarabonští proti Domanským a proti temným druhům a všichni volají po Drakovi – nebo aspoň spolu bojovali, než začala zima. Ještě nikdy jsem neviděl, aby se to tak rychle rozšířilo, můj velící kapitáne. Jako když hodíš pochodeň do seníku. Sníh to možná zdusil, ale jak přijde jaro, plameny vyšlehnou výš než předtím.“

Niall ho uťal zdviženým prstem. Už dvakrát ho nechal příběh dokončit. Byar při vyprávění hořel hněvem a nenávistí. Niall znal části příběhu i z jiných zdrojů, a některé části znal dokonce lépe než Byar, ale pokaždé, když to slyšel, znovu ho to rozzuřilo. „Geofram Bornhald a tisícovka dětí Světla jsou mrtví. A udělaly to Aes Sedai. Jsi si tím jistý, dítě Byare?“

„Naprosto, můj velící kapitáne. Po jedné šarvátce cestou do Falme jsem viděl dvě z těch tarvalonských čarodějnic. Stály nás víc než padesát mrtvých, než jsme je prokláli šípy.“

„Jsi si jistý – jistý, že to byly Aes Sedai?“

„Země nám vybuchovala pod nohama.“ Byar mluvil pevným hlasem a z přesvědčení. Měl jen malou představivost, tenhle Jaret Byar. Smrt byla součástí vojenského života, ať už přišla v jakékoliv podobě. „Z čisté obloha do našich řad létaly blesky. Můj pane kapitáne, co jiného mohly být?“

Niall zachmuřeně přikývl. Od rozbití světa nebyl žádný muž Aes Sedai, ale ženy, které se stále hlásily k tomuto titulu, byly zlé až dost. Pořád se chvástaly těmi svými třemi přísahami: nevyslovit nic jiného než pravdu, nevyrobit žádnou zbraň, kterou by člověk mohl zabít člověka, a používat jedinou sílu jako zbraň jedině proti temným druhům či zplozencům Stínu. Ale teď se ukázalo, že jsou tyhle přísahy jen lží. Niall vždycky věděl, že nikdo nemůže toužit po moci, kterou vládly ony, aniž by se chtěl postavit Stvořiteli, a to znamenalo sloužit Temnému.

„A o těch lidech, co dobyli Falme a zabili polovinu jedné z mých legií, nevíš nic?“

„Pan kapitán Bornhald tvrdil, že si říkají Seanchané, můj velící kapitáne,“ odpověděl Byar netečně. „Tvrdil, že to jsou temní druzi. A jeho útok je zastavil, i když ho přitom zabili.“ Jeho hlas teď nabyl na důrazu. „Z města uprchlo mnoho lidí. Každý, s kým jsem mluvil, souhlasil, že cizinci utekli. A to udělal pan kapitán Bornhald.“

Niall si tiše povzdechl. Byla to skoro stejná slova, jaká Byar použil už dvakrát, když mluvil o vojsku, které se objevilo jakoby odnikud a dobylo Falme. Dobrý voják, pomyslel si Niall, to o něm Geofram Bornhald vždycky říkal, ale není to člověk, který umí myslet sám za sebe.

„Můj velící kapitáne,“ promluvil náhle Byar, „kapitán Bornhald mi nařídil, abych se zdržel bitvy a podal vám o ní zprávu. A abych vyřídil jeho synovi, urozenému pánu Dainovi, jak zemřel.“

„Ano, ano,“ odbyl ho netrpělivě Niall. Na chvíli se zadíval na Byarovy propadlé tváře, a dodal: „O tvé cti ani odvaze nikdo nepochybuje. Je to přesně ta věc, kterou by Geofram Bornhald udělal v očekávání bitvy, v níž, jak se obával, by mohlo padnout celé velení.“ Ale na něco takového bys ty neměl dost představivosti.

Od tohoto muže se nic dalšího nemohl dozvědět. „Provedl jsi to dobře, dítě Byare. Máš moje svolení předat zprávu o smrti Geoframa Bornhalda jeho synovi. Dain Bornhald je s Eamonem Valdou – podle posledních zpráv jsou někde poblíž Tar Valonu. Smíš se k nim připojit.“

„Děkuji, můj velící kapitáne. Děkuji.“ Byar se zvedl a hluboce se poklonil. A přesto, když se narovnal, ještě zaváhal. „Můj velící kapitáne, byli jsme zrazeni.“ Nenávist dodala jeho hlasu ostří.

„Tím temným druhem, o kterém jsi mluvil, dítě Byare?“ Sám nedokázal hovořit klidně. Rok plánování ležel v troskách mezi mrtvolami tisícovky dětí a Byar chtěl mluvit jen o tomto jednom muži. „Tím mladým kovářem, kterého jsi viděl jen dvakrát, tím Perrinem z Dvouříčí?“

„Ano, můj velící kapitáne. Nevím jak, ale on je za to zodpovědný. Vím to.“

„Uvidíme, co se s tím dá dělat, dítě Byare.“ Byar znovu otevřel ústa, ale Niall zvedl ruku a zarazil ho. „Smíš teď odejít.“ Muž s vyhublými tvářemi neměl na vybranou, mohl se jenom uklonit a pak odejít.

Když se za ním zavřely dveře, Niall se posadil. Co asi přivolalo Byarovu nenávist na Perrinovu hlavu? Kolem bylo příliš mnoho temných druhů, aby stálo za to plýtvat energií na nenávist k jednomu. Příliš mnoho temných druhů, vysoko i nízko postavených, skrývajících se za hbité jazyky a otevřené úsměvy, sloužících Temnému. Přesto, když na seznam přidá jedno jméno, ničemu tím neuškodí.

Poposedl si a snažil se ulevit svým starým kostem. Nikoliv poprvé ho nejasně napadlo, že by možná polštář nebyl příliš velkým přepychem. A nikoliv poprvé tento nápad zahnal. Svět se potácel na okraji chaosu a on neměl čas vnímat svůj věk.

Hlavou mu vířila všechna ta znamení předpovídající katastrofu. Válkou rozervaný Tarabon a Arad Doman, občanskou válkou zmítaný Cairhien, a válečná horečka stoupající v Tearu a Illianu, což byli staří nepřátelé. Možná všechny tyhle války samy o sobě nic neznamenaly – muži pořád někde bojovali – ale obvykle se bojovalo jen na jednom místě. A kromě toho falešný Drak někde na Almothské pláni, další řádící v Saldeii a třetí zamořující Tear. Tři najednou. Všechno to musejí být falešní Draci! Prostě musejí!

A kromě toho na tucet menších událostí. Občas to byly možná jen neopodstatněné řeči, ale dohromady se vším ostatním... Objevily se zprávy o spatření Aielů až tak daleko na západ, jako bylo Murandy a Kandor. Vždy se jednalo jen o dva tři na jednom místě, ale ať jeden nebo tisíc, Aielové vyšli z Pustiny od Rozbití světa jen jednou. Svou pustou divočinu opustili jenom za aielské války. Atha’an Miere, Mořský národ, prý přestal obchodovat a místo toho hledal znamení a předpovědi – čeho přesně, to neříkali – a bývalí obchodníci se teď plavili na lodích naložených jen zpola či úplně prázdných. Illian svolal Velké hledání Valerského rohu poprvé za skoro čtyři sta let a vyslal hledače pátrat po Valerském rohu, o němž proroctví pravilo, že povolá mrtvé hrdiny z hrobu, aby bojovali v Tarmon Gai’donu, v Poslední bitvě, proti Stínu. Také se povídalo, že ogierové, vždy tolik uzavření, že je obyčejní lidé považovali jen za báchorku, uspořádali sešlost mezi svými vzdálenými državami

A co bylo nejvýznačnější, aspoň pro Nialla, Aes Sedai zřejmě konečně vyšly na světlo. Povídalo se, že poslaly některé sestry do Saldeie, aby se postavily falešnému Draku Mazrimu Taimovi. Byť to bylo mezi muži nezvyklé, Taim mohl usměrňovat jedinou sílu. Toho bylo třeba se obávat, a přese všechno si jen pár lidí myslelo, že takového muže je možné porazit i bez pomoci Aes Sedai. Lepší bylo nechat Aes Sedai pomáhat, než potom čelit nevyhnutelným hrůzám, když se takový muž zbláznil, k čemuž vždy nevyhnutelně docházelo. Ale Tar Valon očividně poslal jiné Aes Sedai na pomoc jinému falešnému Drakovi do Falme. Nic jiného to podle zpráv být nemohlo.

Z toho Nialla mrazilo až do morku kostí. Chaos se násobil. Neslýchané věci se opakovaly stále dokola. V celém světě to vřelo. To bylo Niallovi jasné. Čas Poslední bitvy opravdu nadcházel.

Všechny jeho plány přišly vniveč, plány, které by zabezpečily jeho jméno mezi dětmi Světla na stovky pokolení. Ale zmatek znamenal příležitost, a on musel vymyslet nové plány s novými cíli. Dokáže-li si ovšem udržet sílu a dovést je do konce. Světlo, nechej mě žít dost dlouho.

Nesmělé zaklepání na dveře ho vytrhlo z chmurných myšlenek. „Dále!“ štěkl.

Sloužící v bílozlatém kabátci a spodcích se mu poklonil. S očima upřenýma k podlaze ohlásil Jaichima Carridina, Světlem pomazaného, inkvizitora ruky Světla, jenž přicházel na rozkaz velícího kapitána. Carridin se objevil hned za sloužícím, nečekaje, až Niall promluví. Niall sluhu pokynem ruky propustil.

Než se dveře úplně zavřely, Carridin poklekl na koleno a ladně mávl sněhobílým pláštěm. Za slunečním kotoučem na přednici pláště měl šarlatovou ovčáckou hůl ruky Světla. Mnozí Carridina a jeho druhy nazývali tazateli, i když málokdo tak činil před nimi. „Vyžádal sis moji přítomnost, můj velící kapitáne,“ pravil silným hlasem, „a tak jsem se vrátil z Tarabonu.“

Niall si ho chvíli prohlížel. Carridin byl vysoký, ve středním věku, vlasy měl maličko prošedivělé, ale byl ve skvělé formě a tvrdý. A pod zkoumavým pohledem velícího kapitána ani nemrkl. Jen pár lidí mělo tak čisté svědomí nebo tak dobré nervy. Carridin tam klečel a čekal stejně klidně, jako by to byla každodenní záležitost dostat strohý rozkaz opustit velení a bez odkladu se vrátit do Amadoru bez udání důvodů. Ale ono se říkalo, že Jaichim Carridin dokáže čekat déle než kámen.

„Vstaň, dítě Carridine.“ Když se druhý muž narovnal, Niall dodal: „Dostal jsem znepokojující zprávy z Falme.“

Carridin si urovnal záhyby pláště, než odpověděl. Mluvil hlasem téměř na hranici dostatečné úcty, spíše jako by hovořil se sobě rovným než s mužem, jemuž přísahal poslušnost až do smrti. „Můj velící kapitán se odvolává na zprávy, které přinesl dítě Jaret Byar, bývalý druhý důstojník kapitána Bornhalda.“

Niallovi se zachvělo levé víčko, staré znamení potlačovaného hněvu. O tom, že je Byar v Amadoru, měli vědět jen tři lidé, a nikdo kromě Nialla nevěděl, odkud přišel. „Nebuď moc chytrý, Carridine. Tvoje přání vědět o všem by tě jednoho dne mohlo přivést do rukou tvých vlastních tazatelů.“

Carridin nedal nic najevo, jen při tom oslovení maličko stiskl rty. „Můj velící kapitáne, ruka hledá pravdu všude, aby sloužila Světlu.“

Aby sloužila Světlu. Ne aby sloužila dětem Světla. Všechny děti sloužily Světlu, ale Pedrona Nialla často napadlo, jestli se tazatelé vskutku považují za součást dětí. „A jakou pravdu ohledně událostí ve Falme pro mě máš ty?“

„Temní druzi, můj velící kapitáne.“

„Temní druzi?“ Niallovo uchechtnutí vůbec nebylo veselé. „Už pár týdnů od tebe dostávám zprávy, že Geofram Bornhald je služebníkem Temného, poněvadž přesunul vojáky na Tomovu Hlavu přes tvůj rozkaz.“ Hlas měl náhle nebezpečně tichý. „Chceš snad, abych věřil, že Bornhald, jako temný druh, zavedl tisíc dětí na smrt v boji proti jiným temným druhům?“

„Zda byl či nebyl temným druhem, se nikdy nedozvíme,“ prohlásil drze Carridin, „protože zemřel dřív, než mohl být vyslechnut. Pikle Stínu jsou nejasné, a těm, kdož kráčí ve Světle, často připadají šílené. Ale ti, co dobyli Falme, byli temnými druhy, o tom nemám pochyb. Temní druzi a Aes Sedai podporující falešného Draka. To jediná síla zničila Bornhalda a jeho muže, tím jsem si jist, můj velící kapitáne, stejně jako zničila vojska, která Tarabon a Arad Doman vyslal proti temným druhům ve Falme.“

„A co ty příběhy, že ti, kdo dobyli Falme, pocházeli zpoza Arythského oceánu?“

Carridin zavrtěl hlavou. „Můj velící kapitáne, lidé pořád něco žvaní. Někteří tvrdí, že to vojska Artuše Jestřábí křídlo, která před tisíci lety poslal přes oceán, se teď vrátila, aby si vyžádala zpět svá území. No, někteří dokonce tvrdili, že ve Falme viděli samotného Artuše Jestřábí křídlo. – A navíc půlku hrdinů z pověstí. Na západě to vře od Tarabonu po Saldeiu a každý den na povrch vybublá stovka další klepů, z nichž každý je horší než ten předchozí. Ti tak zvaní Seanchané nebyli nic jiného než další sebranka temných druhů, kteří se seběhli, aby podpořili falešného Draka, jenže tentokrát je otevřeně podporovaly Aes Sedai.“

„Jaký pro to máš důkaz?“ Niall schválně mluvil, jako by o tom pochyboval. „Máte zajatce?“

„Ne, můj velící kapitáne. Jak ti bezpochyby řekl již dítě Byar, Bornhaldovi se podařilo je natolik poškodit, že se ztratili. A nikdo, koho jsme vyslýchali, by rozhodně nepřiznal, že podporoval falešného Draka. A co se důkazů týče... jsou dva. Jestli můj kapitán dovolí?“

Niall netrpělivě kývl.

„První je negativní. – Několik lodí se pokusilo přeplavit přes Arythský oceán a většina se nikdy nevrátila. Ty, které se vrátily, obrátily dřív, než jim došlo jídlo a voda. Dokonce ani Mořský národ se přes Arythský oceán nepouští, a oni se plaví všude tam, kde se dá obchodovat, dokonce i do zemí za Aielskou pustinou. Můj velící kapitáne, jestli za oceánem je nějaká země, je příliš daleko, oceán je příliš široký. A přepravit přes něj vojsko by bylo stejně nemožné jako létání.“

„Možná,“ připustil pomalu Niall. „Je to určitě příznačné. A ten druhý?“

„Můj velící kapitáne, mnoho z těch, které jsme vyslýchali, hovořilo o tom, že po boku temných druhů bojovaly obludy, a svých tvrzení se drželi až do konce výslechu. Co to mohlo být jiného než trolloci a další zplozenci Stínu, které nějakým způsobem přivedli z Morny?“ Carridin rozhodil rukama, jako by tím bylo řečeno vše. „Většina lidí si myslí, že trolloci jsou jen ve vyprávěnkách kejklířů nebo výmysly, a zbytek zase, že všichni byli pobiti za trollockých válek. Jak jinak by nazvali trolloka než obludou?“

„Ano. Ano, snad máš pravdu, dítě Carridine. Říkám snad.“ Neposkytl by Carridinovi tu satisfakci, že s ním souhlasí. Ať se chvíli smaží. „Ale co on?“ Ukázal na svinuté kresby. Jak znal Carridina, inkvizitor měl kopie ve svých komnatách. „Jak je nebezpečný? Může usměrňovat jedinou sílu?“

Inkvizitor jen pokrčil rameny. „Možná může, možná ne. Aes Sedai rozhodně dokážou přimět lidi, aby uvěřili, že i kočka může usměrňovat, když si to ony usmyslí. A jak je nebezpečný... Každý falešný Drak je nebezpečný, dokud není přemožen, a když za tímhle stojí otevřeně Tar Valon, je desetkrát nebezpečnější. Ale teď je méně nebezpečný, než by byl bez kontroly za půl roku. Zajatci, které jsem vyslýchal, ho nikdy neviděli, nemají tušení, kde je teď. Jeho síly jsou roztříštěné. Pochybuji, že má najednou víc mužů než dvě stovky. Tarabonští nebo Domanští by je i sami dokázali smést, kdyby neměli tolik práce s bojováním proti sobě.“

„Dokonce ani falešný Drak,“ prohodil suše Niall, „nestačí, aby zapomněli na čtyři stovky rozmíšek kvůli vlastnictví Almothské pláně. Jako kdyby jedni nebo druzí byli někdy dost silní, aby ji udrželi.“ Carridinův výraz se nezměnil a Nialla napadlo, jak vlastně dokáže být pořád tak klidný. Už moc dlouho klidný nebudeš, Carridine.

„Na tom nezáleží, můj velící kapitáne. Zima je udržuje v táborech, dochází jen k občasným šarvátkám a nájezdům. Až se zlepší počasí, aby mohly oddíly vyrazit... Bornhald zavedl na smrt na Tomově Hlavě jen polovinu legie. S druhou polovinou uženu toho falešného Draka k smrti. Mrtvoly už nejsou nikomu nebezpečné.“

„A když budeš muset čelit tomu, čemu zřejmě čelil Bornhald? Aes Sedai usměrňujícím jedinou sílu, aby mohly zabíjet?“

„Jejich čarodějnictví je neochrání před šípy ani před nožem v temnotě. Umírají stejně snadno jako každý jiný.“ Carridin se usmál. „Slibuji ti, že do léta to úspěšně vyřeším.“

Niall kývl. Ten muž si teď věřil. Byl si jist, že nebezpečné otázky již byly položeny, pokud vůbec nějaké měly být položeny. Neměl bys zapomínat, Carridine, že jsem byl uznávaným stratégem. „Proč,“ řekl nyní tiše, „jsi nevyvedl své síly do Falme? Když byli temní druzi na Tomově Hlavě a jejich vojsko drželo Falme, proč ses nepokusil Bornhalda zastavit?“

Carridin zamrkal, ale mluvil klidně. „Nejdřív to byly jenom řeči, můj velící kapitáne. A než jsem zjistil pravdu, Bornhald už dobojoval. Byl mrtev a temní druzi rozprášeni. Kromě toho mým úkolem bylo přinést Světlo na Almothskou pláň. Nemohl jsem neuposlechnout rozkazu, abych se honil za klepy.“

„Tvým úkolem?“ pravil Niall a vstávaje zvedl i hlas. Carridin byl sice o hlavu vyšší, ale teď ustoupil. „Tvým úkolem? Tvým úkolem bylo dobýt Almothskou pláň! Prázdný sud, který nikomu nepatří, jen slovy, a tys ho měl jedině naplnit. Státy Almothu by znovu ožily, ovládány dětmi Světla, aniž by musely něco slibovat nějakému hloupému králi. Amadicie a Almoth, pak moudře zabraný Tarabon. Do pěti let bychom tam drželi otěže v rukou jako v Amadicii. A tys to všechno vyhodil oknem!“

Úsměv konečně zmizel. „Můj velící kapitáne,“ namítal Carridin. „Jak jsem měl tušit, co se stane? Další falešný Drak. Tarabon a Arad Doman nakonec ve válce, když na sebe tak dlouho jenom vrčeli a štěkali. A Aes Sedai odhalující své pravé já po třech tisících letech utajování! Ale ani tak ještě není vše ztraceno. Můžu najít a zničit toho falešného Draka, než se jeho stoupenci spojí. A jakmile se Tarabonští a Domanští oslabí navzájem, bude možné je z pláně smést bez –“

„Ne!“ vyštěkl Niall. „Tvoje plány již dávno skončily, Carridine. Možná bych tě měl hned předat tvým vlastním tazatelům. Nejvyšší inkvizitor nebude nic namítat. Skřípe zuby, aby našel někoho, na koho to hodit. Sám by nikoho ze svých lidí nejmenoval, ale pochybuji, že by něco namítal, kdybych mu uvedl tvé jméno. Pár dní výslechů, a přiznal bys cokoliv. Dokonce bys sám sebe označil za temného druha. Do týdne bys skončil pod katovou sekerou.“

Carridinovi vyvstal na čele pot. „Můj velící kapitán...“ Zarazil se a polkl. „Můj velící kapitán se zřejmě snaží naznačit, že je i jiná cesta. Pokud to vysloví, přísahal jsem uposlechnout.“

Teď, řekl si v duchu Niall. Teď je čas hodit kostky. Naskočila mu husí kůže, jako by byl uprostřed bitvy, a náhle si uvědomil, že každý muž na sto kroků kolem je nepřítel. Velící kapitán nemohl skončit pod katovou sekerou, ale o nejednom bylo známo, že zemřel zcela náhle a nečekaně, byl rychle oplakán a ještě rychleji nahrazen mužem s méně nebezpečnými nápady.

„Dítě Carridine,“ pravil pevně, „zajistíš, aby tento falešný Drak nezemřel. A jestli snad některá Aes Sedai půjde proti němu, místo s ním, tak použiješ ty svoje ‚nože v temnotě'.“

Inkvizitor otevřel užasle ústa. Ale rychle se vzpamatoval a přemýšlivě se na Nialla zadíval. „Zabíjet Aes Sedai je povinnost, ale... Dovolit falešnému Drakovi volně pobíhat? To... to by byla... zrada. A rouhání.“

Niall se zhluboka nadechl. Už cítil neviděné nože číhající ve stínech. Ale teď už nemohl ustoupit. „Udělat něco, co je třeba, není zrada. A dokonce i rouhám lze kvůli velké věci připustit.“ Tyto dvě věty stačily na to, aby ho zabily. „Víš, jak sjednotit lidi za sebou, dítě Carridine? Co nejrychleji? Ne? Vypustíš lva – vzteklého lva – do ulic. A až lidi zachvátí panika, jak se jim roztřesou kolena, klidně jim sdělíš, že to vyřídíš. Pak ho zabiješ a nařídíš jim, aby mrtvolu pověsili někde všem na očích. Než mají čas si to promyslet, vydáš další rozkaz, a oni poslechnou. A když dáváš rozkazy dál, oni pořád poslouchají, protože ty jsi ten, kdo je zachránil, a kdo jiný je může lépe vést?“

Carridin nejistě potřásl hlavou. „Ty chceš... dostat všechno, můj velící kapitáne? Nejen Almothskou pláň, ale i Tarabon a Arad Doman?“

„Co chci, je moje věc. Tvoje věc je poslechnout, jak jsi přísahal. Doufám, že uslyším, jak dneska v noci byli na pláň vysláni poslové na rychlých koních. Jsem si jistý, že víš, jak napsat zprávu, aby nikdo nevytušil, co by neměl. A jestli už musíš na někoho zaútočit, tak se obrať na Tarabonské a Domanské. Nechci, aby mi zabili toho lva oni. Ne, pod Světlem, musíme jim vnutit mír.“

„Jak můj kapitán velí,“ řekl Carridin klidně. „Já slyším a poslouchám.“ Až příliš klidně.

Niall se chladně usmál. „V případě, že tvoje přísaha není dost silná, věz tohle. Jestli ten falešný Drak zemře dřív, než nařídím jeho smrt, nebo jestli ho dostanou tarvalonské čarodějnice, najdou tě ráno s dýkou v srdci. A kdyby se mi... něco stalo – i kdybych jen zemřel stářím – nedožiješ měsíce.“

„Můj velící kapitáne, přísahal jsem uposlechnout –“

„To jsi přísahal.“ Niall ho uťal. „Tak na to nezapomínej. Teď jdi!"

„Jak můj kapitán velí.“ Tentokrát neměl Carridin tak pevný hlas.

Dveře se za inkvizitorem zavřely. Niall si zamnul ruce. Byla mu zima. Kostky se otáčely a nedalo se poznat, jaká čísla ukážou, až se zastaví. Poslední bitva se opravdu blížila. Ne Tarmon Gai’don z pověstí, kdy se Temný dostane z vězení, aby čelil Draku Znovuzrozenému. Ten ne, tím si byl jist. Aes Sedai z věku pověstí možná udělali díru do věznice Temného v Shayol Ghulu, ale Luis Therin Rodovrah a stovka rytířů ji zase uzavřeli. Protiúder navždy pošpinil mužskou polovici pravého zdroje a oni z toho zešíleli a tak začalo rozbití, ale jeden či jedna z těch starých Aes Sedai dokázali to, co dneska nedokáže deset čarodějnic z Tar Valonu. Zámky, které vytvořili, vydrží.

Pedron Niall byl mužem chladné logiky a už přišel na to, jak bude Tarmon Gai’don vypadat. Hordy příšerných trolloků se vyhrnou na jih z Velké Morny, jako za trollockých válek před dvěma tisíci lety, s myrddraaly – půllidmi – v čele, a možná i s novými lidskými hrůzopány mezi temnými druhy. Lidstvo, rozdělené do států hašteřících se mezi sebou, by se tomu nemohlo postavit. Ale on, Pedron Niall, sjednotí lidstvo pod vlajkou dětí Světla. Budou se vyprávět nové pověsti o tom, jak Pedron Niall bojoval v Tarmon Gai’donu a zvítězil.

„Nejdřív,“ zamumlal si, „vypustit do ulic vzteklého lva.“

„Vzteklého lva?“

Niall se otočil na patě a zpoza jednoho ze zavěšených praporců vyklouzl kostnatý mužík s nosem jako zoban. Když se prapor vracel na místo, na okamžik bylo vidět posuvnou dřevěnou desku klouzající zpátky.

„Ukázal jsem ti ten průchod, Ordeithe,“ vyštěkl Niall, „abys mohl přijít, když tě povolám, aniž by o tom hned věděla půlka pevnosti, ne abys mohl naslouchat soukromým slyšením.“

Ordeith se podlézavě uklonil a přistoupil blíž. „Poslouchal, velký pane? Něco takového bych nikdy neudělal. Právě jsem dorazil a prostě jsem nemohl přeslechnout tvá poslední slova. Nic víc než to.“ Trochu posměšně se usmíval, ale Niall dobře věděl, že tak se Ordeith tváří vždycky, i když netuší, že ho někdo pozoruje.

Před měsícem, za třeskutých mrazů, dorazil hubený mužík do Amadicie, celý rozedraný a málem zmrzlý, a nějak se mu podařilo dostat se přes stráže až k samotnému Pedronu Niallovi. Zřejmě toho věděl dost o událostech na Tomově Hlavě, víc, než bylo obsaženo v objemných, byť nejasných, zprávách Carridinových či v Byarově příběhu nebo v ostatních zprávách a povídačkách, které se k Niallovi dostaly. Ordeith samozřejmě nebylo jeho pravé jméno. Ve starém jazyce znamenalo ordeith „pelyněk". Když se ho na to ale Niall zeptal, muž odpověděl jen: „Kdo jsme byli, je ztraceno pro všechny lidi a život je hořký.“ Ale byl mazaný. To on pomohl Niallovi pochopit vzor vynořující se ze změti událostí.

Ordeith přistoupil ke stolu a zvedl jednu z kreseb. Když ji rozvinul, aby byl vidět obličej mladého muže, jeho úsměv se změnil téměř ve škleb.

Niall se stále zlobil, že mužík přišel nepozván. „Tobě připadá falešný Drak k smíchu, Ordeithe? Nebo tě děsí?“

„Falešný Drak?“ opáčil tiše Ordeith. „Ano, ano, ovšem, tak to musí být. Kdo jiný by to byl.“ A zachechtal se tak pronikavě, až to Nialla vyvedlo z míry. Občas měl Niall dojem, že Ordeith je přinejmenším napůl šílený.

Ale je mazaný, ať už je šílený nebo ne. „Co tím chceš říci, Ordeithe? Mluvíš, jako bys ho znal.“

Ordeith sebou trhl, jako by na přítomnost velícího kapitána úplně zapomněl. „Že ho znám? Ó, ano, znám ho. Jmenuje se Rand al’Thor. Pochází z Dvouříčí na hranicích Andoru a je temným druhem tak hluboko zabředlým do Stínu, že kdybys toho o něm věděl jen polovinu, scvrkla by se ti dušička.“

„Dvouříčí,“ zadumal se Niall. „Někdo se mi zmiňoval o jiném temném druhu z toho kraje, o jiném mladíkovi. Zvláštní pomyšlení, že temní druzi pocházejí z takového místa. Ale pravda je, že jsou všude."

„Jiný, velký pane?“ ozval se Ordeith. „Z Dvouříčí? Že by Matrim Cauthon nebo Perrin Aybara? Ti jsou stejně staří jako on a skoro stejně špatní.“

„Jeho jméno bylo Perrin,“ řekl zamračeně Niall. „Říkáš, že jsou tři? Z Dvouříčí pochází jen vlna a tabák. Pochybuji, že existuje jiné místo, kde lidé žijí tak odděleně od zbytku světa.“

„Ve městě se temní druzi musejí skrývat. Musejí se stýkat s jinými lidmi, s cizinci, kteří přicházejí z jiných míst, a tam, kam jdou, vyprávějí o tom, co viděli. Ale v tichých vesničkách, odříznutých od světa, kam přijde jen málo cizích... Jaké lepší místo by si temní druzi mohli vybrat?“

„Jak to, že znáš jména tří temných druhů, Ordeithe? Tři temní druzi z konce světa. Necháváš si pro sebe příliš mnoho tajemství, Pelyňku, a z rukávu vytahuješ víc překvapení než kejklíř.“

„Jak by mohl někdo vypovědět všechno, co ví, velký pane,“ prohlásil úlisně mužík. „Jenom by pořád žvanil a k ničemu by to nebylo. Povím ti ale tohle, velký pane. Tenhle Rand al’Thor, tenhle Drak, zapustil ve Dvouříčí hluboké kořeny.“

„Falešný Drak!“ opravil ho Niall ostře a druhý muž se uklonil.

„Ovšem, velký pane, přeřekl jsem se.“

Náhle si Niall uvědomil, že se kresba v Ordeithových rukou kroutí a trhá. I když měl mužík obličej až na ten sardonický úsměv klidný, rukama křečovitě trhal pergamen.

„Přestaň!“ nařídil mu Niall. Sebral mu kresbu, a pokud to šlo, ji uhladil. „Nemám moc jeho podobizen, abych mohl nechat tyhle zničit.“ Obrázek byl teď většinou rozmazaný a mladý muž měl na prsou trhlinu, ale obličej zůstal jako zázrakem nepoškozený,

„Odpusť, velký pane.“ Ordeith se hluboce poklonil, ale úsměv mu ze rtů nezmizel. „Nenávidím temné druhy.“

Niall se zadíval do křídové tváře. Rand al’Thor z Dvouříčí. „Možná bych měl ohledně Dvouříčí něco vymyslet. Až roztaje sníh. Možná.“

„Jak si velký pán přeje,“ řekl Ordeith mírně.

Při pohledu na to, jak se Carridin cestou pevností tváří, mu lidé uhýbali z cesty, i když jen málokdo vyhledával společnost tazatelů. Sluhové, spěchající za svými úkoly, se snažili splynout s kamennými stěnami, a dokonce i muži se zlatými uzly vyšších hodností na bílých pláštích zahýbali do bočních chodeb, když uviděli jeho výraz.

Carridin rozrazil dveře do svých komnat a s prásknutím je za sebou zase zavřel. Měkké koberce z Tarabonu a Tearu v zářivých červených, zlatých a modrých barvách ho tentokrát nepotěšily, ani zrcadla z Illianu, ani umně vyřezávaný pozlacený stůl uprostřed místnosti. Řezbářský mistr z Lugardu na něm pracoval skoro rok. Tentokrát ho Carridin téměř nevnímal.

„Sharbone!“ Pro jednou se jeho osobní sluha neobjevil. Měl připravovat komnaty. „Světlo tě spal, Sharbone! Kde jsi?“

Koutkem oka zachytil pohyb a otočil se připraven zahrnout Sharbona nadávkami. Ale nadávky se mu zadrhly v hrdle, když myrddraal udělal další krok s hadím půvabem.

Vypadal jako člověk, nebyl nijak nadprůměrně velký, ale tady veškerá podobnost s lidmi končila. Pohřebně černé šaty a plášť se ani nezvlnily, když šel, a jeho pleť, bílá jako rybí břicho, byla vedle nich ještě bledší. A neměl oči. Ten bezoký pohled naplnil Carridina strachem jako již tisíckrát předtím.

„Co...“ Carridin se zarazil, aby si mohl olíznout rty, a snažil se mluvit normálním hlasem. „Co tady děláš?“ Znělo to příliš pronikavě.

Půlčlověk zvlnil bezkrevné rty do úsměvu. „Kde je stín, tam mohu jít.“ Jeho hlas připomínal hada plazícího se po suchém listí. „Rád si hlídám ty, co mi slouží.“

„Já slou...“

K ničemu to nebylo. Carridin s námahou odtrhl oči od toho hladkého, sádrově bílého obličeje a otočil se k myrddraalovi zády. Po zádech mu přeběhl mráz, když ho měl za sebou. V zrcadle na stěně byl jasně vidět celý pokoj. Všechno až na půlčlověka. Myrddraal byl jen rozmazanou šmouhou. Ten pohled sice nebyl nijak uklidňující, ale bylo to lepší, než se mu dívat do tváře. Carridinovi se do hlasu vrátila trocha pevnosti.

„Já sloužím...“ Zarazil se, protože si náhle uvědomil, kde vlastně je. V srdci pevnosti Světla. Jenom náznak toho, co se chystal vyslovit, by ho okamžitě dostal do spárů ruky Světla. I poslední voják dětí Světla by ho bez milosti srazil na potkání k zemi, kdyby to zaslechl. Byl tu sám až na myrddraala, možná až na Sharbona – kde ten zatracený chlap vězí? Bylo by dobré mít tu někoho u sebe, i když by pak bylo nutné se ho zbavit – ale přesto ztišil hlas. „Já sloužím Velkému pánu Temnoty jako i ty. Oba mu sloužíme.“

„Jestli to chceš brát takhle.“ Myrddraal se zasmál a při tom zvuku se Carridin zachvěl! „No, stejně chci vědět, co děláš tady místo na Almothské pláni.“

„Já... dostal jsem to nařízeno od velícího kapitána.“

Myrddraal zavrčel: „Příkazy tvého velícího kapitána jsou prázdná sláma! Tys dostal nařízeno najít člověka jménem Rand al’Thor a zabít ho. To především. Především! Proč neposloucháš?“

Carridin se zhluboka nadechl. Ten pohled v jeho zádech byl jako nůž přejíždějící mu po páteři. „Věci... se změnily. Některé věci prostě nemůžu ovládat tak jako dřív.“ Ostré zaskřípění ho přimělo se otočit.

Myrddraal jel rukou po desce stolu a od nehtů se mu odvíjely tenké hobliny. „Nic se nezměnilo, člověče. Odpřísáhl ses přísah složených Světlu a složil jsi nové přísahy, a ty teď musíš poslechnout.“

Carridin zíral na rýhy v leštěné stolní desce a ztěžka polkl. „Ty to nechápeš. Proč je najednou tak důležité ho zabít? Myslel jsem, že Velký pán Temnoty ho chce využít.“

„Ty mi kladeš otázky? Měl bych ti vytrhnout jazyk. Ty se nemáš co ptát. Ani chápat. Ty máš poslouchat! A budeš poslouchat na slovo. Rozumíš tomuhle? K noze, pse, a poslechni svého pána.“

Hněv se prodral skrze strach a Carridin hmátl k opasku, ale meč tam nebyl. Ležel teď ve vedlejším pokoji, kde jej nechal, než šel navštívit Pedrona Nialla.

Myrddraal se pohnul rychleji než útočící zmije. Carridin otevřel ústa k výkřiku, když mu zápěstí sevřela drtící ruka. Kosti se mu dřely o sebe a bolelo ho to až v rameni. Ale vykřiknout nedokázal, protože ho půlčlověk popadl za bradu a přitiskl mu čelisti k sobě. Carridina pak myrddraal zvedl na špičky, potom úplně nad zem, a inkvizitor tam visel a dusil se v jeho sevření.

„Poslouchej mě, člověče. Ty toho mladíka najdeš a zabiješ ho, jak nejrychleji to půjde. A nemysli si, že se můžeš chovat pokrytecky. Jsou tu další z tvých dětí, kteří mi povědí, jestli couvneš před svým úkolem. Ale abych tě povzbudil, řeknu ti tohle. Jestli nebude tenhle Rand al’Thor do měsíce mrtvý, vezmu si někoho z tvé krve. Syna, dceru, sestru, strýce. Nebudeš vědět koho, až s křikem zemře. A jestli se dožije dalšího měsíce, vezmu si dalšího. A pak dalšího a dalšího. A až nebude z tvých příbuzných kromě tebe žádný naživu, a ten Rand al’Thor bude pořád mezi námi, odnesu do Shayol Ghulu tebe.“ Usmál se. „A budeš umírat celé roky, člověče. Je ti to už jasné?“

Carridin zachrčel, napůl to bylo zasténání, napůl zakňučení. Měl pocit, jako by mu měl každou chvíli prasknout vaz.

Myrddraal ho s prsknutím odhodil přes pokoj. Carridin narazil na protější zeď a zpola v bezvědomí se sesul na koberec. Zůstal ležet na břiše a snažil se znovu popadnout dech.

„Je ti to jasné, člověče?“

„Já... slyším a poslouchám,“ podařilo se Carridinovi vypravit do koberce. Odpovědi se nedočkal.

Po chvíli otočil hlavu a trhl sebou, jak ho zabolelo v krku. Pokoj byl až na něj prázdný. Půllidé jezdí na stínech jako na koních, tak se pravilo v bájích, a když se otočí bokem, zmizí. Nezadrží je žádná stěna. Carridinovi bylo do pláče. Zvedl se a zaklel, jak mu bolest projela zápěstím.

Otevřely se dveře a dovnitř spěchal Sharbon, baculatý muž, s košem v náručí. Zastavil se a zůstal zírat na Carridina. „Pane, jsi v pořádku? Odpusť, že jsem tu nebyl, pane, ale šel jsem ti koupit nějaké ovoce –“

Carridin mu zdravou rukou vyrazil koš z rukou, až se zimní jablka rozlétla po kobercích, a hřbetem ruky udeřil sluhu do tváře.

„Odpusť mi, pane,“ zašeptal Sharbon.

„Sežeň mi papír a inkoust,“ vyštěkl Carridin. „A hni sebou, hlupáku! Musím poslat rozkazy.“ Ale které? Které? Sharbon odběhl splnit pánův rozkaz a Carridin se zahleděl na rýhy na stolní desce a zachvěl se.