Drak Znovuzrozený

27 Tel’aran’rhiod

Egwain dostala pokoj na stejném podlaží jako Nyneiva a Elain, ale její se od Nyneivina maličko lišil. Postel byla o fous širší a stolek o něco menší. Na koberečku byly místo spirál květiny. To bylo všechno. Poté, co bydlela v obydlí novicek, jí to připadalo jako komnata v paláci, ale když se tam pozdě v noci všechny tři sešly, Egwain si přála, aby byla zase zpátky mezi novickami, bez prstenu a pruhů na šatech. Podle toho, jak se druhé dvě ženy tvářily, jim bylo stejně nepříjemně jako jí.

Odpracovaly si v kuchyni další dvě jídla a mezitím se snažily vyluštit význam toho, co našly ve skladišti. Byla to past, nebo pokus odvést pátrání nesprávným směrem? Věděla o tom amyrlin, a pokud ano, proč se jim o tom nezmínila? Nepřišly na žádné vysvětlení a amyrlin se neobjevila, takže se jí nemohly na nic zeptat.

Po obědě přišla do kuchyně Verin a mrkala, jako by si nebyla jistá, kde vlastně je. Když zahlédla Egwain s přítelkyněmi na kolenou mezi kotly a hrnci, na okamžik se zatvářila překvapeně, a pak k nim došla a zeptala se dost hlasitě, aby to slyšel každý okolo: „Zjistily jste něco?“

Elain, s hlavou a rameny ve velkém kotli na polévku, se uhodila do hlavy o okraj, jak se rychle narovnávala. Modré oči měla jako talíře.

„Nic, jenom mastnotu a pot, Aes Sedai,“ odtušila Nyneiva. Jak se zatahala za cop, zůstaly jí v tmavých vlasech chomáčky mastné mýdlové pěny, a Nyneiva se zamračila.

Verin kývla, jako by právě na tuto odpověď čekala. „Dobře, dobře. Hledejte dál.“ Znovu se podmračeně rozhlédla po kuchyni, jako by se snažila zjistit, kde je, a odešla.

Po obědě přišla do kuchyně také Alanna, která si tady vzala misku velkého zeleného angreštu a karafu s vínem, Elaida a po ní Sheriam se objevily po večeři, a po nich se tu zastavila ještě Anaiya.

Alanna se zeptala Egwain, jestli se chce dozvědět víc o zeleném adžah, a chtěla vědět, kdy budou pokračovat ve studiu. To, že si přijaté novicky vybíraly vlastní předměty a tempo, ještě neznamenalo, že nemusejí dělat vůbec nic. Prvních pár týdnů studia bylo samozřejmě zlých, ale musely si vybrat, jinak bylo vybráno za ně.

Elaida tam jenom chvíli postála, tvářila se vážně a upřeně je pozorovala s rukama v bok. Sheriam udělala totéž a zaujala skoro stejnou pózu. Anaiya také, ale tvářila se zaujatěji. Dokud si nevšimla, že se na ni dívají. Pak nabyla její tvář výrazu, za který by se nemusela stydět ani Elaida před ní, ani Sheriam.

Žádná z návštěv však, pokud Egwain viděla, nic neznamenala. Správkyně novicek měla rozhodně důvod si je překontrolovat, stejně jako mladší novicky pracující v kuchyni, a Elaida měla důvod dohlížet na dědičku Andoru. Egwain se snažila nemyslet na to, jak se červená Aes Sedai zajímala o Randa. Co se Alanny týkalo, ta nebyla jediná Aes Sedai, která si jídlo nosila do pokoje, místo aby jedla s ostatními. Polovina sester ve Věži měla příliš práce, než aby se stačila najíst nebo si aspoň pro jídlo poslat služebnou. A Anaiya...? Anaiya se docela dobře mohla zajímat o svého snílka. Ne že by udělala něco, co by zmírnilo trest uvalený samotnou amyrlin. To mohl být její důvod k návštěvě. Mohl být.

Egwain si pověsila šaty do skříně a znovu si říkala, že Verinino uklouznutí mohlo být naprosto přirozené. Hnědá sestra se často chovala, jako by nebyla duchem přítomna. Pokud to vůbec bylo uklouznutí. Sedíc na okraji postele si Egwain natáhla noční košili a začala si stahovat punčochy. Bílá se jí začínala přejídat skoro jako šedá.

Nyneiva stála před krbem s Egwaininým váčkem v rukou a tahala se za cop. Elain seděla u stolu a nervózně hovořila.

„Zelené adžah,“ říkala zlatovláska, podle Egwain za odpoledne již alespoň podvacáté. „Taky bych si mohla vybrat zelené, Egwain. Pak bych mohla mít tři nebo čtyři strážce a možná se za jednoho z nich provdat. Kdo by byl lepším královským manželem Andoru než strážce? Leda by to byl...“ Celá červená se odmlčela.

Egwain pocítila píchnutí žárlivosti, o níž si myslela, že ji dávno překonala, smíšené se soucitem. Světlo, jak můžu žárlit, když se ani nedokážu podívat na Galada, abych se hned celá neroztřásla a nepodlomila se mi kolena? Rand byl můj, ale už není. Přála bych si, abych ti ho mohla přenechat, Elain, ale on nejspíš není určen ani pro jednu z nás. Dědička Andoru by si snad mohla vzít obyčejného muže z lidu, pokud by to byl Andořan, ale rozhodně se nemůže provdat za Draka Znovuzrozeného. Pustila punčochy na podlahu a říkala si, že přece má dneska důležitější věci na práci než úklid. „Jsem připravená, Nyneivo.“

Nyneiva jí podala váček a dlouhý tenký kožený řemínek. „Možná ti to pomůže více způsoby. Mohla bych... jít s tebou. Možná.“

Egwain si vysypala kamenný prsten do dlaně a protáhla jím kožený řemínek, který si pak uvázala kolem krku. Modré, červené a hnědé proužky a skvrnky se jasně odrážely od běli její košile. „A nechat Elain, aby nás obě hlídala sama? Když o nás možná už vědí černé adžah?“

„Já to zvládnu,“ tvrdila Elain umíněně. „Nebo bych mohla jít s tebou já a Nyneiva by hlídala. Je z nás nejsilnější, když se rozzlobí, a jestli je nutné hlídat, tak si můžeš být jistá, že rozzlobená bude.“

Egwain zavrtěla hlavou. „A co když to pro dvě nefunguje? Co když to zkusíme obě, a ono to nebude fungovat? To se nedozvíme, dokud se neprobudíme, a pak bychom promarnily noc. A jestli je máme dohnat, tak si nemůžeme dovolit promarnit ani chviličku.“ Byly to opodstatněné důvody a ona jim věřila, ale byl tu ještě jeden, bližší jejímu srdci. „Kromě toho se budu cítit líp, když budu vědět, že na mě dáváte pozor obě, kdyby náhodou...“

Nechtěla to ani vyslovit. Kdyby náhodou někdo přišel, zatímco bude spát. Šedí muži. Černé adžah. Kdokoliv z těch, kteří změnili Bílou věž z bezpečného místa na černočerný les plný jam a nástrah. Někdo, kdo by mohl přijít, zatímco tu bude bezmocně ležet a spát. Z jejich výrazů poznala, že pochopily.

Když Egwain se natáhla na postel a upravila si pod hlavou polštář, Elain posunula židle a postavila každou na jednu stranu postele. Nyneiva pozhasínala svíčky a pak se potmě usadila na židli. Elain ji následovala.

Egwain zavřela oči a snažila se usnout, ale až příliš jasně si uvědomovala předmět, který měla položený na prsou. Uvědomovala si jej mnohem jasněji než bolístky, které jí zůstaly po návštěvě Sheriaminy pracovny. Teď měla dojem, že prsten váží tolik co cihla, a to rozehnalo vzpomínky domov a tiché tůně. Tel’aran’rhiod. Neviděný svět. Svět snů. Čekající na druhém břehu spánku.

Nyneiva si začala tiše pobrukovat. Egwain rozpoznala nápěv beze slov a beze jména, který si broukávala její matka, když byla Egwain ještě malá. Když ležela v postýlce ve vlastním pokojíčku, s měkoučkým polštářem pod hlavou, zakrytá po bradu teplými pokrývkami, a maminka byla cítit růžovým olejem a koláči a... Rande, jsi v pořádku? Perrine? Kdo byla ta žena? Usnula.

Stála mezi pahorky porostlými divokým kvítím, mezi nimiž, a občas i na hřebenech, rostly hájky listnáčů. Mezi květy poletovali motýli s jasně žlutými, modrými a zelenými křídly a nedaleko si prozpěvovali dva slavíci. Po něžně modré obloze plulo několik nadýchaných bílých beránků a vánek udržoval dokonalou rovnováhu mezi zimou a horkem, jaká bývá pouze v těch několika málo dnech na jaře. Den to byl příliš dokonalý, aby to mohlo být někde jinde než ve snu.

Podívala se na své šaty a potěšené se zasmála. Měla na sobě hedvábné šaty ve svém nejoblíbenějším odstínu nebeské modři – který se zbarvil dozelena, když se na okamžik zamračila – s bílými prostřihy na suknici, pošité na rukávcích a na prsou řadami perliček. Vystrčila nohu zpod sukní a spatřila špičku sametového střevíčku. Jediná rušivá věc byl zkroucený prsten z barevného kamene, který měla zavěšený kolem krku na koženém řemínku.

Vzala prsten do ruky a zalapala po dechu. Byl lehký jako peříčko. Byla si jistá, že kdyby jej vyhodila do vzduchu, odletěl by jako pampeliščí chmýří. A dokonce se ho přestala bát. Zasunula si jej za výstřih, aby jí nezavazel. „Takže tohle je ten Verinin Tel’aran’rhiod," řekla si. „Corianinin svět snů. Nepřipadá mi nebezpečný.“ Ale Verin říkala, že je. Ať už byla černou adžah nebo ne, Egwain si byla téměř jistá, že by nemohla vyslovit otevřenou lež. Mohla se zmýlit. Ale tomu také nevěřila.

Jen aby zjistila, zda to půjde, otevřela se jediné síle. Saidar ji naplnil. Takže byl přítomen dokonce i tady. Usměrnila lehce jeden pramének a nasměrovala jej do vzduchu, až motýli zavířili jako mihotavá barevná spirála, jako propojené barevné kruhy.

Okamžitě toho nechala. Motýli se zase vrátili, aniž si uvědomili své krátké dobrodružství. Myrddraal nebo nějaký jiný zplozenec Stínu dokázal vycítit, když někdo usměrňoval. Rozhlédla se kolem sebe a neuměla si představit někoho z nich na takovém místě, ale to, že si je neuměla představit, ještě zdaleka neznamenalo, že tu nejsou. A černé adžah měly všechny ty ter’angrialy, které studovala Corianin Nedeal. To jí surovým způsobem připomnělo, proč tu je.

„Aspoň vím, že můžu usměrňovat,“ řekla si. „A když tady budu jen tak postávat, nic nezjistím. Třeba když se tu kolem porozhlédnu...“ Udělala krok...

...a stála ve vlhké tmavé chodbě v hostinci. Byla dcerou hostinského a tohle byl zcela jistě hostinec. Neozýval se tu jediný zvuk a všechny dveře v chodbě byly pevně zavřené. Právě začala uvažovat, kdo je asi za prostými dřevěnými dveřmi před ní, když se ty dveře tiše otevřely.

Místnost za nimi byla holá a v otevřených oknech kvílel vítr a zvedal starý popel v krbu. Na podlaze v půli cesty mezi dveřmi a silným sloupem z hrubě otesaného černého kamene ležel velký pes s huňatým ocasem přetaženým přes nos. O sloup se opíral vlasatý mladý muž, pouze ve spodním prádle, a hlavu měl sklopenou, jako kdyby spal. Kolem sloupu a muži přes prsa vedl silný černý řetěz, jehož konce muž svíral v pěstích. I ve spánku napínal mohutné svaly, aby udržel řetěz napjatý, aby zůstal u sloupu.

„Perrine?“ vydechla Egwain užasle. Vstoupila do místnosti. „Perrine, co je to s tebou? Perrine!“ Pes se probudil.

Nebyl to pes, ale vlk, celý černošedý. Teď ohrnul pysky a vycenil lesklé bílé zuby. Díval se na ni, jako by byla nějaká myš. Myš, kterou hodlá sežrat.

Egwain proti své vůli rychle ustoupila do chodby. „Perrine! Probuď se! Je tu vlk!“ Verin říkala, že co se tady stane, je skutečné, a ukázala jí jizvu, aby to dokázala. Vlk měl zuby velké jako nože. „Perrine, vzbuď se! Řekni mu, že jsem přítelkyně!“ Sáhla po saidaru. Vlk se plížil k ní.

Perrin zvedl hlavu a ospale otevřel oči. Teď se na ni upíraly dva páry žlutých očí. Vlk se přikrčil. „Hopsale!“ zařval Perrin, „ne! Egwain!“

Dveře se jí zabouchly před nosem a ona se ocitla v naprosté temnotě.

Nic neviděla, ale cítila, jak se jí na čele perlí pot. A nebylo to z horka. Světlo, kde to jsem? Tohle místo se mi vůbec nelíbí. Chci se probudit!

Ozval se cvrkot a Egwain nadskočila, než poznala cvrčka. Kdesi v temnotě zakvákala žába a odpověděl jí sbor dalších žab. Její oči se přizpůsobily šeru a ona kolem sebe rozeznala stromy. Hvězdy byly schované za mraky a měsíc byl jenom tenký srpek.

Napravo se mezi stromy mihotalo další světlo. Byl to táborový oheň.

Chvíli o tom uvažovala, než vykročila. Přání vzbudit se zřejmě nestačilo, aby ji to dostalo odsud z Tel’aran’rhiodu, a pořád nemohla přijít na nic užitečného. Ale také jí zatím nic neublížilo. Zatím, pomyslela si a zachvěla se. Ale neměla ponětí kdo – nebo co – byl u toho ohně. Mohl by to být myrddraal. Kromě toho nejsem oblečená na pobíhání lesem. To poslední rozhodlo. Egwain se pyšnila tím, že poznala, kdy se opravdu chová hloupě.

Zhluboka se nadechla, zvedla si hedvábné suknice a přikradla se blíž k ohni. Možná neměla Nyneiviny zkušenosti s plížením, ale znala toho dost, aby nešlápla na suchou větvičku. Nakonec opatrně vyhlédla zpoza kmene starého dubu k ohništi.

Tam seděl samotný vysoký mladý muž a hleděl do plamenů. Rand. Ty plameny ale nehořely na dřevě. Nehořely na ničem, co viděla. Oheň tancoval nad holou zemí. Dokonce ani neožehl hlínu.

Než se stačila pohnout, Rand zvedl hlavu. Egwain překvapilo, když viděla, že kouří fajfku, z níž stoupá tenký pramínek tabákového dýmu. Rand vypadal unaveně, velice unaveně.

„Kdo je tam?“ zeptal se nahlas. „Šustíš listím, že by to probudilo mrtvého, tak by ses mohl ukázat.“

Egwain stiskla rty, ale vystoupila. Nešustila jsem! „To jsem já, Rande. Neboj se. Je to jenom sen. Musela jsem se dostat do tvého snu.“

Zvedl se tak rychle, že Egwain ztuhla. Vypadal nějak větší, než si ho pamatovala. A trochu nebezpečný. Možná víc než jen trochu. Modrošedé oči mu plály jako zmrzlý oheň.

„Ty myslíš, že nevím, že je to sen?“ ohrnul nad ní rty. „Ale taky vím, že proto nemusí být neskutečný.“ Rozzlobeně se rozhlížel do tmy, jako by někoho hledal. „Jak dlouho to budeš zkoušet?“ zařval do noci. „Kolik tváří mi pošleš? Nejdřív mámu, pak tátu, a teď ji! Mě ale hezký holky nesvedou hubičkou, dokonce ani ty, co znám! Já se tě odříkám, Otče lží! Odříkám se tě!“

„Rande,“ vyhrkla Egwain nejistě. „To jsem já, Egwain. Jsem Egwain.“

Náhle se mu z ničeho nic objevil v ruce meč. Čepel z jediného plamene měl lehce zakřivenou, s vyrytou volavkou. „Máma mi dávala perníčky,“ řekl napjatým hlasem, „co byly jasně cítit jedem. Táta měl připravený nůž, aby mi ho mohl vrazit mezi žebra. Ona – ona mi nabízela hubičky, a víc.“ Obličej se mu leskl potem a od jeho pohledu by klidně chytila suchá sláma. „Co přinášíš ty?“

„Ty mě budeš poslouchat, Rande al’Thore, i kdybych si na tebe měla sednout.“ Sáhla po saidaru a usměrnila dva pramínky, takže ho vzduch zachytil jako síť.

Meč se mu v ruce otočil a zahučel jako otevřená výheň.

Egwain zachrčela a zapotácela se. Měla pocit, jako by praskl příliš napjatý provaz a udeřil ji.

Rand se zasmál. „Učím se, víš. Když to funguje...“ Zamračil se a vykročil k ní. „Snesu každý obličej, jenom tenhle ne. Její ne, Světlo tě spal!“ Máchl mečem.

Egwain utekla.

Nebyla si jistá, co vlastně udělala, ani jak, ale zjistila, že zase stojí v pahorkatině pod slunečnou oblohou, se zpívajícími slavíky a poletujícími motýly. Zhluboka, roztřeseně se nadechla.

Zjistila jsem... co? Že Temný stále jde po Randovi? To už jsem věděla. Tak možná to, že ho chce Temný zabít? V tom není žádný rozdíl. Leda že by se snad již zbláznil, a nevěděl, co říká. Světlo, proč jsem mu nemohla pomoci? Ó Světlo, Rande!

Znovu se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. „Jediný způsob, jak mu pomoct, je zkrotit ho,“ zamumlala. „A to bych ho mohla rovnou zabít.“ Stáhl se jí žaludek. „To však nikdy neudělám. Nikdy!“

Na moruši opodál usedla červenka, a jak naklonila hlavičku, aby si mohla Egwain ostražitě prohlédnout, zvedla se jí chocholka. Egwain se obrátila k ptáčkovi. „No, když zde budu postávat a mluvit sama se sebou, nikomu tím nepomůžu, ne? Ani když budu mluvit s tebou.“

Když se přiblížila k moruši, červenka poodlétla. Když udělala další krok, karmínový záblesk právě mizel v houštině.

Egwain se zastavila a vytáhla kamenný prsten. Proč se nezměnil? Všechno se doposud měnilo tak rychle, že málem nestačila popadnout dech. Tak proč ne teď? Pokud odpověď neležela někde tady. Nejistě se kolem sebe rozhlédla. Luční kvítí se jí vysmívalo a slavičí píseň zněla vyloženě škodolibě. Tohle místo vypadalo až příliš, jako by si je vytvořila sama.

Odhodlaně sevřela ter’angrial v dlani. „Vezmi mě tam, kde potřebuju být.“ Zavřela oči a soustředila se na prsten. Byl to koneckonců kámen. Země by jí pro něj měla poskytnout nějaký cit. „Udělej to. Vezmi mě tam, kde potřebuju být.“ Znovu sáhla po saidaru a usměrnila proužek jediné síly do prstenu. Věděla, že k tomu, aby fungoval, jedinou sílu nepotřebuje, a tak se nesnažila s ní něco dělat. Jen prstenu dodávala víc síly. „Vezmi mě tam, kde najdu odpověď. Potřebuju zjistit, co černé adžah chtějí. Doveď mě k odpovědi.“

„No, konečně jsi našla cestu, dítě. Tady jsou všechny možné odpovědi.“

Egwain nyní prudce otevřela oči. Stála ve velkém sále, jehož klenutý strop podpíral hotový les krevelových sloupů. Uprostřed sálu visel ve vzduchu křišťálový meč, pomalounku se otáčel a zářil a třpytil se. Nebyla si jistá, ale měla pocit, že je to ten meč, pro který se ve snu natahoval Rand. V tom jiném snu. Tohle vypadalo tak skutečné, až si musela neustále připomínat, že je to také jenom sen.

Ze stínu mezi sloupy vystoupila jakási stařena, celá ohnutá a kulhající o holi. Slovo ošklivá ji ani zdaleka nevystihovalo. Měla kostnatou špičatou bradu a ještě kostnatější nos, a zdálo se, že má obličej plný bradavic, z nichž rostly chlupy.

„Kdo jsi?“ zeptala se Egwain. Jediné lidi, které zatím v Tel’aran’rhiodu viděla, byli ti, které znala, ale na tuhle ubohou stařenu by jistě nikdy nezapomněla.

„Jenom ubohá stará Silvie, má paní,“ zachechtala se stařena. Zároveň se ji podařilo ještě víc ohnout hřbet, zřejmě to měla být poklona, nebo se snad přikrčila. „Znáš ubohou starou Silvii, má paní. Celá ta léta jsem věrně sloužila tvé rodině. Copak tě tenhle starý obličej pořád děsí? Nenech se tím vyvést z míry, paní. Ten mi slouží, když ho potřebuji, stejně dobře jako hezký.“

„Ovšemže,“ řekla Egwain. „Vyzařuje z něj síla. Dobrota.“ Doufala, že jí ta žena věří. Ať už byla tahle Silvie kdokoliv, zřejmě si myslela, že Egwain zná. Možná dokonce znala odpovědi. „Silvie, říkalas, že tu můžu najít nějaké odpovědi.“

„Ó, pro odpovědi jsi přišla na správné místo, má paní. Srdce Kamene je plné odpovědí. A tajemství. Vznešené pány by moc nepotěšilo, kdyby nás tu našli. To ne. Sem nemůže vstoupit nikdo jiný než vznešený pán. A sloužící, samozřejmě.“ Poťouchle, skřípavě se zasmála. „Vznešení páni nezametají a neumývají podlahy. Ale kdo si všímá sluhů?“

„Jaká tajemství?“

Ale Silvie už kulhala ke křišťálovému meči. „Intriky,“ mluvila jako by k sobě. „Všichni předstírají, že slouží Velikému pánu, a zároveň všichni kují pikle a intrikují, aby získali, co ztratili. Každý si myslí, že jen on jediný snuje plány. Izmael je hlupák!“

„Cože?“ vyhrkla ostře Egwain. „Cos to říkala o Izmaelovi?“

Stará žena se obrátila a předvedla pokřivený, milý úsměv. „Jenom takové řeči, co si vykládají chudáci, má paní. Zaprodancům to bere sílu, když je nazveš hlupáky. A ty se pak cítíš líp, bezpečně. Dokonce ani Stín nesnáší, když ho nazývají hlupákem. Zkus to, má paní. Řekni, že je Ba’alzamon hlupák!“

Egwain zvedla koutky úst v úsměvu. „Ba’alzamon je hlupák! Máš pravdu, Silvie." – Opravdu se cítila lépe, když se vysmívala Temnému. Stařena se zachichotala. Meč se otáčel těsně za jejím ramenem. „Silvie, co je to?“

„Callandor, má paní. Ale to ty přece víš, ne? Meč, jehož se nelze dotknout.“ Náhle mávla holí za sebe. Na stopu od meče se hůl s hlasitým zaduněním zastavila a odrazila se. Silvie se zazubila ještě víc. „Meč, jenž není mečem, i když jen málokdo ví, co to vlastně je. Ale až na jediného člověka se ho nemůže nikdo dotknout. To zařídili ti, co ho sem dali. Jednoho dne bude Callandor třímat Drak Znovuzrozený, a tím světu dokáže, že je skutečným Drakem. Přinejmenším to bude první důkaz. Luis Therin se vrátí, aby ho viděl celý svět a plazil se před ním. Á, a vznešeným pánům se nelíbí, že ho tu mají. Nemají rádi nic, co má něco společného s jedinou silou. Kdyby mohli, už dávno by se ho byli zbavili. Kdyby mohli. Kdyby mohli, vzali by si ho jiní. Co by za to každý ze Zaprodanců dal, kdyby mohl mít Callandor?"

Egwain hleděla na jiskřící meč. Byla-li Dračí proroctví pravdivá, byl-li Rand Drakem, jak tvrdila Moirain, jednoho dne jej bude třímat v ruce, i když podle toho ostatního, co o proroctvích týkajících se Callandoru věděla, neměla ponětí, jak by k tomu mohlo dojít. Ale jestli existuje nějaký způsob, jak se jej zmocnit, možná ho černé adžah znají. Pokud ony vědí jak, domyslím si to taky.

Opatrně se natáhla pomocí jediné síly a zkoumala to cosi, co meč drželo a chránilo. Dotkla se – něčeho – a dál nemohla. Poznala, které z pěti sil tady použili. Vzduch a oheň a ducha. Dokázala sledovat složité předivo vytvořené pomocí saidaru spojené silou, která ji udivila. V tom tkanivu však byly díry, mezery, kudy by mohla proniknout dovnitř. Když to zkusila, bylo to jako tlačit na nejsilnější část tkaniva. Udeřilo ji to, když se snažila tím proniknout, a tak toho nechala. Jedna polovina té stěny byla utkána s použitím saidaru, ta druhá polovina, ta část, kterou necítila, ani se jí nemohla dotknout, byla vytvořena skrze saidín. Nebylo to sice docela tak – ta stěna byla celá z jediného kusu – ale bylo to poměrně blízko. Kamenná stěna zastaví slepou ženu stejně jistě jako tu, která vidí.

V dálce se ozval dupot.

Egwain nepoznala, kolik lidí jde, ani odkud sem ten zvuk přichází, ale Silvie sebou trhla a okamžitě se zadívala mezi sloupy. „Zase se přichází na něj podívat,“ zamumlala. „Ať je vzhůru nebo spí, chce...“ Zřejmě si uvědomila Egwaininu přítomnost a ustaraně se usmála. „Musíš hned odejít, má paní. On tě tady nesmí přistihnout, ani se nesmí dovědět, žes tu byla.“

Egwain už couvala mezi sloupoví a Silvie ji následovala a mávala holí. „Už jdu, Silvie. Jenom si musím vzpomenout, kudy mám jít.“ Dotkla se kamenného prstene. „Odnes mě zpátky do kopců.“ Nic se nestalo. – Usměrnila do prstenu pramínek síly tenký jako vlas. Kroky se ozývaly blíž, dost blízko, aby je již nepřehlušovala jejich ozvěna.

„Ty neznáš cestu ven,“ poznamenala Silvie bezvýrazně a pak šeptem, milým a výsměšným zároveň, pokračovala, stará dvorní dáma, která cítí, že si může dovolit víc, než když ještě byla u dvora. „Ó, má paní, tohle je nebezpečné místo, když neznáš cestu ven. Pojď, stará Silvie tě odtud vyvede. Ubohá stará Silvie tě bezpečně uloží do postele, má paní.“ Oběma rukama objala Egwain a pobízela ji dál od meče. Ne že by Egwain nějaké pobízení potřebovala. Kroky se zastavily. Dotyčný – ať to byl kdokoliv, zřejmě hleděl na Callandor.

„Jen mi ukaž cestu,“ zašeptala Egwain. „Nebo mi řekni, kudy se mám dát. Nemusíš do mě strkat.“ Stařeně se podařilo zaháknout prsty za prsten. „Nesahej na to, Silvie.“

„Bezpečně do postele.“

Svět zničila bolest.

Egwain se s výkřikem, při němž si málem odřela hrdlo, posadila na posteli. Po obličeji se jí řinul pot. Na chvíli neměla ani ponětí, kde vlastně je, a nezáleželo jí na tom. „Ó Světlo,“ zaúpěla, „to bolí. Ó Světlo, to bolí!“ Přejela si rukama po těle, byvši si jistá, že je celá popálená nebo potlučená, když ji pálí celé tělo, ale nenašla ani tu nejmenší ranku.

„Tady jsme,“ ozval se z temnoty Nyneivin hlas. „Tady jsme, Egwain.“

Egwain se vrhla po hlase a z čiré úlevy objala Nyneivu kolem krku. „Ó Světlo, jsem zpátky. Světlo, jsem zpátky.“

„Elain,“ řekla Nyneiva.

Ve chvíli začala jedna svíčka vydávat trochu světla. Elain se zarazila se svíčkou v jedné a s křesadlem v druhé ruce. Potom se usmála a ve chvíli vzplály všechny svíčky v místnosti. Elain pak došla k umyvadlu a k posteli se vrátila se studeným mokrým ručníkem, aby si mohla Egwain omýt obličej.

„Bylo to zlé?“ zeptala se ustaraně. „Ani ses nepohnula. Nemluvila jsi ze spaní. Ani jsme nevěděly, jestli jsi vzhůru, nebo spíš.“

Egwain ve spěchu rozvázala řemínek, který měla kolem krku, a i s kamenným prstenem jej odhodila na druhou stranu pokoje. „Příště,“ funěla, „si domluvíme čas a vy mě potom vzbudíte.

Vzbudíte mě, i kdybyste mi měly strčit hlavu do škopku vody!“ Neuvědomila si, že se vlastně rozhodla to zkusit ještě jednou. Strčili byste hlavu do lví tlamy, jen abyste ukázali, že se nebojíte? Zkusili byste to podruhé, protože jste to udělali už jednou a přežili jste to?

Ale bylo v tom víc, než jen potřeba dokázat si, že se nebojí. Bála se, a věděla to. Dokud však měly černé adžah ty ter’angrialy, které studovala Corianin, bude se tam muset vracet. – Byla si jistá, že odpověď na otázku, proč je chtěly, leží v Tel’aran’rhiodu. A jestli tam může najít odpovědi na otázky týkající se černých adžah – možná i jiné odpovědi, pokud byla pravda byť jen polovina toho, co se dozvěděla o snění – bude se muset vrátit. „Ale ne dneska,“ dodala tiše. „Ještě ne.“

„Co se stalo?“ chtěla vědět Nyneiva. „O čem se ti... zdálo?“

Egwain ležela v posteli a vykládala. Pověděla jim o všem, vynechala jedině to, jak Perrin mluvil s vlkem. – Cítila se trošičku provinile, že má před Elain a Nyneivou tajemství, ale tohle bylo Perrinovo tajemství, a jenom on se mohl rozhodnout, zda a kdy je vyjeví. Zbytek ale vypověděla slovo od slova a všechno podrobně popsala. Když skončila, cítila se úplně prázdná.

„Kromě toho, že byl unavený,“ vyptávala se Elain, „nebyl zraněný? Egwain, nevěřím, že by ti ublížil. Nemůžu uvěřit, že by to udělal.“

„Rand,“ podotkla Nyneiva suše, „se bude muset o sebe ještě chvíli starat sám.“ Elain zrudla a vypadala přitom velice hezky. Egwain si uvědomila, že Elain vypadá hezky, ať už dělá cokoliv, dokonce i když pláče nebo drhne hrnce. „Callandor," pokračovala Nyneiva. „Srdce Kamene. To bylo vyznačený na tom plánku. Myslím, že víme, kde teď černé adžah jsou.“

Elain se sebrala. „To ale nic nemění na tom, že je to past,“ poznamenala. „Jestli neodvracely pozornost, tak to je past.“

Nyneiva se ponuře usmála. „Nejlepší způsob, jak chytnout někoho, kdo na vás nastražil past, je nechat ji sklapnout a počkat, až k ní přijde.“

„Ty chceš jet do Tearu?“ vyjekla Egwain a Nyneiva kývla.

„Amyrlin na nás zřejmě zapomněla. Teď se rozhodujeme samy za sebe, pamatuješ? Aspoň víme, že černé adžah jsou v Tearu, a víme, koho tam máme hledat. Tady můžeme jenom sedět na zadku a podezírat každýho kolem a uvažovat, jestli tady někde není další šedý muž. Já budu radši pes než zajíc.“

„Musím napsat máti,“ řekla Elain. Když si všimla, jak se na ni dívají, začala se bránit. „Už jsem jednou zmizela a neřekla jí, kam jdu. Jestli to udělám ještě jednou... Ty neznáš matčinu prudkou povahu. Vyslala by proti Tar Valonu Garetha Brynea a celé vojsko. Nebo by je poslala za námi.“

„Mohla bys zůstat tady,“ navrhla Egwain.

„Ne. Nenechám vás jít samotné. A nezůstanu ani tady, abych se užírala, jestli náhodou sestra, která mne učí, není temnou družkou, nebo jestli ten další šedý muž nepůjde rovněž po mně.“ Zasmála se. „A rozhodně nehodlám dřít v kuchyni, zatímco vy dvě budete někde za dobrodružstvím. Jenom musím ještě sdělit máti, že jsem z amyrlinina rozkazu opustila Věž, takže se nerozzuří, jestliže něco zaslechne. Nemusím jí říkat, kam jedeme, ani proč.“

„To bys teda radši neměla,“ řekla Nyneiva. „Kdyby se dozvěděla o černých adžah, určitě by za náma někoho poslala. Mimochodem, stejně nemůžeš vědět, kolika rukama ten tvůj dopis projde, než se dostane k ní, ani kdo si ho všechno přečte. Nejlepší je neříkat nic, co by nemohl vědět každý.“

„To je další věc,“ povzdechla si Elain. „Amyrlin neví, že jsem jedna z vás. Musím přijít na nějaký způsob, jak ten dopis poslat tak, aby o něm nevěděla.“

„Na to přijdeme.“ Nyneiva svraštila obočí. „Možná až budeme na cestě. Mohla bys ho nechat v Aringillu nebo někde po řece, jestli budeme mít čas hledat někoho, kdo jede do Caemlynu. Když ukážeme ty papíry, co nám dala amyrlin, mělo by to každýho přesvědčit. Musíme doufat, že to bude působit i na kapitány lodí, leda bys měla víc peněz, než mám já.“ Elain zkormouceně zavrtěla hlavou.

Egwain se ani nenamáhala. Všechny peníze, které měly, padly na cestu z Tomovy Hlavy, zůstalo jim jen pár měďáků. „Kdy...“ Musela si odkašlat. „Kdy odjíždíme? Už dneska v noci?“

Nyneiva se na chvíli zamyslela, ale pak zavrtěla hlavou. „Musíš se vyspat po tom...“ Ukázala na kamenný prsten, který ležel na podlaze, kam dopadl, když se odrazil od zdi. „Dáme amyrlin ještě jednu možnost se s náma spojit. Až doděláme snídani, vy si sbalte, co si budete chtít vzít s sebou, ale ať toho není moc. Nezapomeňte, že musíme opustit Věž, aby si nás nikdo nevšiml. Jestli se amyrlin neozve do poledne, hodlám se nalodit na obchodní loď a třeba strčit ten papír kapitánovi do krku, jestli to bude nutný, než odzvoní odpoledne. Co na to vy?“

„Zní to skvěle,“ prohlásila odhodlaně Elain a Egwain řekla: „Dneska v noci nebo zítra, podle mě čím dřív, tím líp.“ Přála si, aby to znělo stejně sebevědomě jako od Elain.

„Tak bychom se měly vyspat.“

„Nyneivo,“ ozvala se Egwain stísněně, „nechci... nechci být v noci sama.“ Zabolelo ji, že to znělo jako přiznání.

„Já taky ne,“ přidala se Elain. „Pořád myslím na ty bezduché. Nevím proč, ale ti mě děsí víc než černé adžah.“

„No,“ začala pomalu Nyneiva, „asi bych taky nerada zůstávala sama.“ Zadívala se na postel, kde ležela Egwain. „Vypadá dost velká pro tři, jestli se nebudeme strkat.“

Později, když se vrtěly a snažily se najít tu nejpohodlnější polohu, se Nyneiva náhle rozesmála.

„Co se děje?“ zeptala se Egwain. „Přece nejsi tak lechtivá.“

„Právě jsem si vzpomněla na někoho, kdo pro nás moc rád doručí Elainin dopis. A taky moc rád vypadne z Tar Valonu. Vlastně bych si na to vsadila."