Drak Znovuzrozený

33 Ve vzoru

Ze sedla se Perrin zamračil na plochý kámen u cesty napůl zarostlý plevelem. Silnice byla sice jen udusaná stezka, které se teď, když se blížili k řece Manetherendrelle a hranicím Lugardu, říkalo Lugardská silnice, ale kdysi byla dlážděná. Kdysi velice dávno, jak poznamenala Moirain přede dvěma dny, a kousky dlažebních kamenů se stále čas od času objevovaly na povrchu. Tenhle na sobě měl zvláštní značku.

Kdyby byli psi schopni udělat otisk tlapy na kameni, Perrin by byl řekl, že to je otisk tlapy velkého psa. Na holé zemi okolo, kde by se v měkčí prsti snadno uchovaly, nikde žádné psí stopy neviděl, ani žádného psa necítil. Jen ve vzduchu se vznášel slaboulinký pach spáleniny s nádechem síry, jaký po sobě zanechávaly některé rachejtle. Před nimi, tam, kde se cesta spojovala s řekou, stálo město. Možná sem zaběhla nějaká děcka s pár výrobky ohňostrůjců.

Ale pro děti by to bylo dost daleko. Viděl však nějaké statky. Mohly to být děti z některého z nich. Ať je to cokoliv, nemá to nic společného s tou značkou. Koně nelátají a psi nedělají stopy do kamene. Už jsem příliš unavený a nemyslí mi to.

Zívl a pobídl Tanečníka a šedák cvalem rychle dohnal ostatní. Moirain je od odjezdu z Jarry popoháněla a na nikoho, kdo se byť jen na malou chvilku zastavil, se nečekalo. Když si Aes Sedai jednou něco umanula, byla tvrdá jako kalená ocel. Loial dokonce přestal číst, když před šesti dny náhle zvedl hlavu a zjistil, že je skoro o míli pozadu a všichni už jsou málem z dohledu za dalším kopcem.

Perrin Tanečníkovi přitáhl otěže vedle ogierova velkého koně za Moiraininou bílou klisnou a znovu zazíval. Lan byl někde vepředu na výzvědách. Slunce bylo tak nízko, že do jeho západu zbývalo snad půl hodiny, ale strážce tvrdil, že do města jménem Remen na Manetherendrelle dorazí ještě před setměním. Perrin si nebyl jist, že chce vidět, co je tam čeká. Nevěděl, co by to mohlo být, ale dny po odjezdu z Jarry ho naučily ostražitosti.

„Nechápu, proč nemůžeš spát,“ řekl mu Loial. „Já jsem vždycky hrozně unavený už ve chvíli, kdy nám dovolí zastavit na noc, že usnu, jen si lehnu.“

Perrin jenom zavrtěl hlavou. Loialovi prostě nedokázal vysvětlit, že se neodvažuje usnout, protože dokonce i ten nejlehčí spánek je plný divokých snů. Jako ten zvláštní s Egwain a Hopsalem. No, není divu, že se mi o ní zdá. Světlo, rád bych věděl, jak se má. Teď už je v bezpečí ve Věži a učí se, jak se stát Aes Sedai. Verin na ni dohlédne, a na Mata taky. Nemyslel si, že by někdo musel dávat pozor na Nyneivu. Pokud se pamatoval, tak byla-li někde Nyneiva, museli se mít na pozoru ostatní.

Nechtěl ani pomyslet na Hopsala. Dařilo se mu nemyslet na živé vlky, i když z toho měl pocit, jako by ho narychlo ukul a vytvaroval neobratný kovář. A nechtěl vůbec pomyslet na možnost, že by se mu do snů mohl vplížit mrtvý vlk. Otřásl se a přinutil se otevřít oči. Nechtěl Hopsala ani vidět.

A spánek mu nenarušovaly jenom zlé sny. Nacházeli další stopy toho, že tudy Rand prošel. Mezi Jarrou a řekou Eldar Perrin nezahlédl nic, ale když překročili Eldar po kamenném mostě klenoucím se z jednoho útesu na druhý ve výšce deseti sáhů nad hladinou vody, nechali za sebou město jménem Sidon, celé v popelu. V troskách zůstalo jen několik kamenných stěn a komínů.

Umounění obyvatelé města říkali, že to způsobila lucerna, která někomu spadla ve stodole, a pak se oheň rozšířil a všechno šlo velice špatně. Polovina věder, která našli, byla úplně děravá. Jedna každá hořící stěna spadla ven místo dovnitř, takže od ní chytily domy po obou stranách. Plápolající trámy hostince se nějak zřítily a dokutálely se až ke studni na náměstí, takže z ní už nemohli tahat vodu na hašení požáru, a na ostatní tři studny popadaly domy. Dokonce i vítr se změnil a rozdmýchával plameny do všech stran.

Moirain se nebylo třeba ptát, zda to způsobil Rand. Její obličej, jako z kalené oceli, byl dostatečnou odpovědí. Vzor se tvaroval kolem Randa a šance byly zcela nevypočitatelné.

Za Sidonem projížděli čtyřmi městečky, kde pouze díky Lanovu stopování poznali, že je Rand stále před nimi. Rand teď byl opěšalý, pěšky šel už delší dobu. Jeho koně našli už v Jarře. Byl mrtvý a vypadalo to, že ho potrhali vlci nebo zdivočelí psi. Pro Perrina bylo těžké nespojit se s vlky, zvlášť když k němu Moirain podmračeně vzhlédla. Naštěstí Lan našel stopy Randových bot. Vedly od místa, kde ležel mrtvý kůň. Na jednom podpatku byla trojhranná dírka, zřejmě od kamene. Tím pádem byly stopy jasné. Ale ať pěšky či na koni, zřejmě si před nimi stále udržoval náskok.

V těch čtyřech osadách za Sidonem způsobil největší vzrušení Loial, když vjel do osady, a lidé zjistili, že je to skutečně ogier z masa a krve. Byli tím tak uneseni, že Perrinových očí si téměř nevšímali, a pokud ano... No, pokud byli skuteční ogierové, tak to už lidé mohli klidně mít oči jakékoliv barvy.

Ale pak dorazili do malé vísky Willar, a tam se slavilo. Pramen na návsi znovu vyrazil poté, co museli rok tahat vodu asi míli cesty od potoka, a když všechny pokusy vykopat studnu selhaly a polovina lidí se odstěhovala. Willar nakonec nezahyne. Rychle následovaly tři nedotčené osady, všemi projeli v jednom dni, až dojeli do Samahy, kde přes noc vyschly všechny studny a lidé tu hovořili o Temném. Pak přišel Tallan, kde veškeré staré nesváry, které se kdy ve vesnici objevily, vyvřely předešlého dne na povrch jako přetékající žumpa, a teprve tři vraždy všechny šokovaly natolik, že se jim vrátil zdravý rozum. A konečně Fyall, kde jařiny slibovaly tu nejubožejší úrodu, co se kdo pamatoval, ale starosta, kopající za domem novou jímku, našel zetlelý kožený vak plný zlata, takže nikdo by neměl umřít hlady. Silné mince ve Fyalle nikdo nepoznal. Na líci byla ženská hlava a na rubu orel. Moirain řekla, že byly raženy v Manetherenu.

Perrin se jí na to konečně zeptal, když jedné noci seděli kolem ohně. „Po Jarře jsem si myslel... Všichni byli po těch svatbách tak šťastní. Dokonce i ti bělokabátníci jim potom připadali jako hlupáci. Ve Fyalle to bylo v pořádku – s úrodou Rand nemohl mít nic společného, protože vypadala špatně dávno předtím, než přišel, a to zlato bylo určitě v pořádku, když ho potřebovali – ale všecko to ostatní... Vypálené město, vyschlé studny a... To je zlo, Moirain. A já nemůžu uvěřit, že by byl Rand zlej. Vzor se kolem něj může ovíjet, ale jak by mohl být vzor tak zlej? To nedává smysl, a věci musejí dávat smysl. Když vyrobíš nástroj, který je k ničemu, tak je to plejtvání železem. Vzor přece nemůže plejtvat.“

Lan se na něho suše podíval a zmizel do tmy, aby obešel tábor. Loial se už ukládal do pokrývek, ale teď zvedl hlavu a s nastraženýma ušima se zaposlouchal.

Moirain chvíli mlčela a ohřívala si ruce nad ohněm. Nakonec promluvila s pohledem upřeným do plamenů. „Stvořitel je dobrý, Perrine. Otec zla je zlý. Vzor věků, samotná krajka věků, není ani jedno, ani druhé. Vzor je to, co je. Kolo času vetkává všechny životy do vzoru, všechny činy. A vzor, který je celý jednobarevný, není vzorem. Pro vzor věků je dobro a zlo osnovou a útkem.“

I když o tři dny později projížděli slunným pozdním odpolednem, Perrina zamrazilo, jako když ji slyšel tohle říkat poprvé. Chtěl věřit, že je vzor dobrý. Chtěl věřit, že když lidé spáchají zlo, jdou proti vzoru, křiví ho. Pro něj byl vzor jemným a složitým výtvorem vyrobeným mistrem kovářem. To, že se v něm spojuje litina na hrnce, ba i něco horšího, s dobrou ocelí, a to zcela nahodile, byla představa, z níž mrazilo.

„Mně na tom záleží,“ zamumlal tiše. „Světlo, mně na tom záleží.“ Moirain se na něj ohlédla a Perrin se odmlčel. Nebyl si jist, jestli Aes Sedai, kromě na Randovi, záleží vůbec na něčem.

O chvíli později se vepředu objevil Lan a stočil svého černého válečného hřebce po bok Moiraininy klisny. „Remen je hned za tímhle vrškem,“ oznámil. „Zdá se, že v posledních dnech tam měli dost rušno.“

Loial zastříhal ušima. „Rand?“

Strážce zavrtěl hlavou. „To nevím. Možná to pozná Moirain, až to uvidí.“ Aes Sedai se na něj pátravě podívala a pak pobídla bílou klisnu do rychlejšího kroku.

Vyjeli na vrcholek kopce a Remen ležel pod nimi na břehu řeky. Manetherendrella tu byla široká víc než půl míle a nebyl tu žádný most, i když se přes řeku právě přepravovaly dva přívozy poháněné dlouhými vesly, a jeden, téměř prázdný, se vracel. Tři další kotvily u dlouhého kamenného přístaviště spolu s necelým tuctem obchodních plavidel. Některé říční lodi měly jeden, jiné dokonce dva stěžně. Přístaviště od samotného města oddělovalo několik rozlehlých skladišť z šedého kamene. Ve městě byly budovy většinou také z kamene, i když na střechách byly tašky nejrůznějších odstínů, od žluté přes červenou po temně nachovou, a z ústředního náměstí vedly ulice na všechny strany.

Moirain si stáhla kapuci pláště hlouběji do čela, aby, než vjedou do města, měla zakrytou tvář.

Jako obvykle lidé v ulicích zírali na Loiala, ale tentokrát Perrin zaslechl, jak v uctivé bázni mumlají: „Ogier.“ Loial se v sedle narovnal, uši měl vzpřímené a koutky širokých úst se mu zvedly v úsměvu. Očividně se snažil nedat najevo, jak je potěšen, ale tvářil se jako kočka, kterou někdo drbe za ušima.

Remen Perrinovi připadal jako jiná města – byl plný lidských a lidmi vytvořených pachů smíšených samozřejmě se silnou vůní řeky – a jeho napadlo, co mohl mít Lan na mysli, když vtom se mu zježily vlasy na hlavě, protože ucítil něco – špatného. Jakmile to zachytil, bylo to pryč, jako když koňský chlup dopadne na rozžhavené uhlíky, ale pamatoval si to. Ten stejný pach zachytil v Jarře, a tehdy zmizel stejně náhle. Nebyl to Pokřivený ani Nezrozený – trollok, ať shořím, ne Pokřivený! Ne Nezrozený! Myrddraal, mizelec, půlčlověk, cokoliv, jen ne Nezrozený! – ne trollok nebo mizelec, ale ten puch byl stejně ostrý a stejně ohavný. Ať už ho však zanechával kdokoliv, zřejmě nenechával trvalejší stopu.

Dojeli až na náměstí. Jeden z velkých kamenů dláždění přímo uprostřed náměstí byl vypáčen, aby tu mohla být vztyčena šibenice. Do hlíny byl zaražen jediný silný trám podpírající břevno, z něhož visela železná klec. Dno klece bylo celé čtyři lokte nad zemí. V kleci seděl muž oděný celý do šatů v odstínech šedé a hnědé a bradu si opíral o skrčená kolena. Víc místa stejně neměl. Tři malí hošíci po něm házeli kamení. Muž zíral přímo před sebe, a pokud se nějaký kámen dostal až mezi mříže, ani nemrkl. Obličej měl zbrocený krví. Lidé z města chodili kolem, a tomu, co chlapci dělají, nevěnovali o nic větší pozornost než ten muž, i když se každý do jednoho podíval na klec, většinou souhlasně, někteří však se strachem.

Moirain zavrčela, mohlo to být znechucení.

„Je toho víc,“ řekl Lan. „Pojďte. Už jsem nám zamluvil pokoje v hostinci. Myslím, že to shledáte zajímavým.“

Perrin se cestou za nimi ohlédl přes rameno na muže v kleci. Bylo na něm něco povědomého, ale nedokázal přijít na to, co.

„To neměli dělat.“ Loialův burácivý hlas skoro připomínal vrčení. „Ti chlapci, myslím. Dospělí by je měli zastavit.“

„To by měli,“ souhlasil Perrin, ale příliš pozornosti ogierovi nevěnoval. Proč mi připadá známý?

Na štítu nade dveřmi hostince blíž k řece, do něhož je Lan zavedl, stálo U cestářova perlíku, což Perrin považoval za dobré znamení, i když tady kovárnu nic nepřipomínalo, jen na znamení byl namalován muž v kožené zástěře s kladivem v ruce. Hostinec samotný byl velký, tříposchoďový dům z leštěných kvádrů šedého kamene, s nachovou střechou, velkými okny a dveřmi s vyřezávanými spirálami, a zdálo se, že prospívá. Přiběhli stájníci, aby převzali koně, a na první pohled se klaněli ještě hlouběji, když jim Lan hodil pár mincí.

Uvnitř zůstal Perrin hledět. Připadalo mu, že muži i ženy u stolů jsou všichni oblečeni ve sváteční parádě. Bylo tu víc vyšívaných kabátců, víc krajek na šatech, víc barevných stuh a šátků s třásněmi, než viděl za velice dlouhou dobu. Jen čtyři muži sedící u jednoho stolu na sobě měli prosté kabátce, a ti také byli jediní, kteří v očekávání nevzhlédli, když Perrin s ostatními vstoupil do šenku. Ti čtyři muži si dál tiše povídali. – Perrin zaslechl útržky z jejich hovoru, bavili se o tom, jaké přednosti mají ledové papričky jako náklad před kožešinami a co by mohly potíže v Saldeii udělat s cenami. Kapitáni obchodních lodí, usoudil Perrin. Ostatní byli nejspíš místní. Dokonce i obsluhující ženy na sobě zřejmě měly své nejlepší šaty, dlouhé zástěry zakrývaly vyšívané šaty s krajkami u krku.

V kuchyni se pracovalo. Perrin cítil skopové, jehněčí, kuřata i hovězí, jakož i nějakou zeleninu. A vůně perníku na chvíli způsobila, že zcela zapomněl na maso.

Hned za dveřmi je přivítal hostinský, obtloustlý plešatějící mužík se zářícíma hnědýma očima a hladkými růžovoučkými tvářemi. Neustále se klaněl a mnul si ruce. Kdyby nebyl přišel k nim, Perrina by ani nenapadlo, že je to majitel, protože místo očekávané bílé zástěry měl kabátec jako všichni ostatní, z pevného modrého sukna vyšívaného bílou a zelenou nití. Díky kabátci se silně potil.

Proč jsou všichni oblečení jako na slavnost? divil se Perrin.

„Á, mistr Andra,“ řekl hostinský, obraceje se na Lana. „A ogier, jak jsi říkal. Ne že bych o tvém slově pochyboval, samozřejmě. Ne po tom, co se všechno stalo, a o tvém slově nikdy, pane. Proč ne ogier? Á, příteli ogiere, mít tě v domě je pro mě větším potěšením, než si vůbec umíš představit. Tohle je prostě skvělé, a doplňuje to všechno ostatní. Á, a paní...“ Všiml si tmavomodrých hedvábných šatů a drahého vlněného pláště, sice uprášeného po cestě, ale stále honosného. „Odpusť, vznešená paní, prosím.“ Při úkloně vypadal jako podkova. „Mistr Andra mi neozřejmil tvoje postavení, vznešená paní. Nechtěl jsem být neuctivý. Jsi tu ovšem vítána ještě víc než tady přítel ogier, vznešená paní. Prosím, neurážej se kvůli ubohému žvanění Gainora Furlana.“

„Neurazila jsem se.“ Moirain klidně přijala titul, jímž ji Furlan obdařil. Ani zdaleka to nebylo poprvé, co Aes Sedai vystupovala pod jiným jménem, či co předstírala, že je něco, čím ve skutečnosti nebyla. A také to nebylo poprvé, co Perrin slyšel, jak si Lan nechává říkat Andra. Hluboká kapuce Moirain stále zakrývala hladké rysy Aes Sedai, a navíc si u těla přidržovala plášť, jako by jí byla zima. Samozřejmě si dávala pozor, aby nebyla vidět ruka s prstenem s Velkým hadem. „Ve městě se událo něco podivného, pane hostinský, jak jsem pochopila. Doufám, že to nemá vliv na bezpečnost poutníků.“

„A, vznešená paní, opravdu to bylo podivné. Tvoje zářná přítomnost činí poctu tomuto pokornému domu, vznešená paní, a navíc s sebou přivádíš ogiera, ale máme v Remenu také hledače. Přímo tady u Cestářova perlíku přebývají. Hledači Valerského rohu se vydali z Illianu za dobrodružstvím. A dobrodružství také našli, vznešená paní, tady v Remenu, nebo jen o míli dvě dál po řece, bojovali ze všech lidí právě s Aielany. Umíš si představit ty černě zahalené aielské divochy v Altaře, vznešená paní?“

Aiel. Teď Perrin věděl, co mu připadalo tak známé na muži v kleci. Kdysi už Aiela viděl, jednoho z těch zuřivých, téměř bájných, obyvatelů drsné země nazývané Pustina. Ten muž se hodně podobal Randovi. Byl vyšší než většina ostatních, měl šedé oči a narudlé vlasy a byl oblečený přesně stejně jako muž v kleci, celý v hnědé a šedé, kteréžto odstíny splývaly s kamením a křovím, a měl vysoké měkké boty přivázané ke kolenům. Perrin téměř znovu uslyšel Minin hlas. Aielan v kleci. To je bod zlomu ve tvém životě, nebo aspoň něco velice důležitého, co se stane.

„Proč jste...?“ Zarazil se, aby si odkašlal a nemluvil tak ochraptěle. „Jak se stalo, že máte Aiela v kleci na náměstí?“

„Á, mladý pane, to je spíš příběh pro..." – Furlan se odmlčel a prohlédl si ho od hlavy k patě, přičemž bral v úvahu prosté venkovské šaty a dlouhý luk. Pohledem se zastavil u sekery u pasu a u toulce na druhé straně. Když však tlouštík při prohlídce dorazil až k Perrinovu obličeji, trhl sebou, jako by si díky přítomnosti vznešené paní a ogiera jeho žlutých očí všiml až teď. „On je tvůj sluha, mistře Andro?“ zeptal se opatrně.

„Odpověz mu,“ bylo vše, co Lan řekl.

„Ehm. Ehm. Ovšem, mistře Andro. Ale je tu někdo, kdo to může vypovědět líp než já. Tuhle vznešený pán Orban sám. Proto jsme se tu sešli, abychom to slyšeli.“

Po schodech na jedné straně šenku scházel mladší tmavovlasý muž v červeném kabátci s obvazem kolem hlavy. Při chůzi se opíral o vycpané berle a levou nohavici měl odstřiženou, protože měl celé lýtko od kotníku až ke koleni ovázané silnou vrstvou obvazů. Místní začali hlučet, jako by zahlédli něco úžasného. Lodní kapitáni dál vedli svůj tichý rozhovor. Už se dostali ke kožešinám.

Furlan si možná myslel, že muž v červeném kabátci ten příběh vypoví ještě lépe, nicméně sám pokračoval ve vyprávění. „Vznešený pán Orban a vznešený pán Gann sami čelili dvacítce zuřivých Aielanů jen s deseti družiníky. Ehm, boj to byl zuřivý a tvrdý, mnoho ran bylo uštědřeno i obdrženo. Šest dobrých družiníků zahynulo a každý muž byl zraněn, vznešení páni Orban a Gann nejhůře ze všech, ale pobili všechny Aiely až na ty, kteří uprchli, a toho jednoho, co zajali. To je ten, co ho uvidíte venku na náměstí, kde už nebude obtěžovat okolí svými divošskými způsoby o nic víc než mrtvola.“

„Vy jste tady v kraji měli nějaké potíže s Aiely?“ zeptala se Moirain.

Perrin sám uvažoval o stejné věci s nemalým úžasem. Pokud někteří lidé stále používali výraz „černě zahalený Aiel“ pro někoho s násilnickým chováním, bylo to svědectví dojmů, jaký v lidech zanechala aielská válka, ale ta se odehrála již před dvaceti lety, a Aielové od té doby, ani předtím, ze své Pustiny nevyšli. Ale už jsem viděl jednoho na téhle straně Páteře světa, a teď jsem spatřil dalšího.

Hostinský si zamnul lysou hlavu. „Ehm. Ehm, ne, vznešená paní, ne tak přesně. Ale měli bychom, tím si můžeš být jistá, když tu pobíhalo dvacet těch divochů jen tak. No, všichni si pamatují, jak zabíjeli, loupili a pálili cestou přes Cairhien. Muži právě z téhle vesnice bojovali v bitvě pod Zářícími hradbami, kdy se státy spojily, aby je zahnaly. Já jsem v té době trpěl houserem, takže jsem sám jít nemohl, ale dobře se na to pamatuju, stejně jako všichni. Jak sem přišli, tak daleko ze své vlastní země, nebo proč, to nevím, ale vznešení páni Orban a Gann nás před nimi zachránili.“ Lidé ve slavnostních oděvech hlasitě vyjadřovali souhlas.

Orban sám dokulhal přes šenk a kromě hostinského si nikoho nevšímal. Perrin ucítil zkyslé víno dávno předtím, než k nim muž došel. „Kam se poděla ta stará ženská se svýma bylinkama, Furlane?“ zeptal se Orban hrubě. „Ganna ty rány hrozně bolí a já mám pocit, že mi praskne hlava.“

Furlan se uklonil tak hluboko, až se hlavou málem dotýkal podlahy. „Ehm, ehm, matka Leicha bude ráno zpátky, vznešený pane Orbane. Je u porodu, vznešený pane. Ale říkala, že ti rány zašila a namazala a vznešenému pánovi Gannovi taky, tak si nemusíš dělat starosti. Ehm, vznešený pane Orbane, jsem si jistý, že hned ráno za vámi zajde.“

Obvázaný muž si tiše zabručel – tiše pro každého kromě Perrina – že musí čekat na nějakou selku, „až vrhne svý potomstvo", a ještě něco o tom, „že je sešněrovaný jak pytel žrádla". Zvedl mrzutý, rozzlobený pohled a poprvé si zřejmě uvědomil přítomnost nových hostí. Perrina okamžitě zavrhl, což mládence v nejmenším nepřekvapilo. Při pohledu na Loiala se mu oči trochu rozšířily – Už ogiera viděl, napadlo Perrina, ale nikdy ho nenapadlo, že nějakého uvidí tady – u Lana oči zase přimhouřil – Pozná bojovníka, když nějakého uvidí, a nerad je potkává – a rozzářily se mu, když se sklonil, aby dohlédl pod Moiraininu kapuci, i když nebyl dost blízko, aby jí viděl do tváře.

Perrin se rozhodl, že na to prostě nebude myslet, ne vzhledem k Aes Sedai, a doufal, že ani Moirain nebo Lan si o tom také nic myslet nebudou. Světlo ve strážcových očích mu prozradilo, že doufá marně.

„Vás dvanáct porazilo dvacet Aielů?“ zeptal se bezvýrazným hlasem Lan.

Orban sebou trhl a narovnal se. Pracně ledabylým tónem řekl: „Jo, něco takovýho musíš čekat, když hledáš Valerský roh. Pro mě s Gannem to nebylo první takový střetnutí, a ani poslední, než najdeme roh. Pokud nám Světlo posvítí.“ Mluvil, jako by Světlo prostě nemohlo udělat nic jiného. „Samozřejmě jsme nebojovali pořád jenom s Aiely, ale vždycky se najdou lidi, co by chtěli hledače zastavit, kdyby mohli. Mě s Gannem ale tak snadno zastavit nejde.“ Další pochvalné mumlání od místních. Orban se narovnal o trochu víc.

„Ztratili jste šest mužů a získali jednoho zajatce.“ Z Lanova hlasu nebylo jasné, zda to považuje za dobrou výměnu či za špatnou.

„Jo,“ řekl Orban, „zbytek jsme pobili, teda až na ty, co utekli. Nepochybně teď ukrývají svý mrtvý. Slyšel jsem, že to dělávají. Bělokabátníci už je hledají, ale nikdy je nenajdou.“

„Tady jsou bělokabátníci?“ zeptal se ostře Perrin.

Orban na něj mrkl a znovu ho zavrhl. Opět se obrátil k Lanovi. „Bělokabátníci vždycky strkají nos tam, kde je nikdo nechce a nepotřebuje. Jsou to neschopní hulváti, všichni do jednoho. Jo, celý dny budou jezdit po kraji, ale já pochybuju, že najdou aspoň svý vlastní stíny.“

„To asi ne,“ odtušil Lan.

Obvázaný muž se zamračil, jako by si nebyl jist, co přesně měl Lan na mysli, ale pak se znovu obrátil k hostinskému. „Najdi tu stařenu, slyšíš! Hlava se mi může rozskočit.“ Ještě se naposled podíval na Lana a odkulhal. Vyšplhal se po schodech a nahoru ho následovalo obdivné mumlání nad hledačem rohu, který pobil Aielany.

„Zdá se, že tohle je dost rušné město.“ Loialův hluboký hlas přitáhl k ogierovi pozornost všech v místnosti. Až na ony kapitány, kteří zjevně právě projednávali lana, pokud jim Perrin dobře rozuměl. „Všude, kam přijdu, vy lidé něco děláte, spěcháte a pobíháte, pořád se vám něco děje. Jak vydržíte tolik vzrušení?“

„Ehm, příteli ogiere,“ ozval se Furlan, „tak to u nás lidí chodí, že po vzrušení prahneme. Tolik lituju, že jsem nemohl táhnout k Zářícím hradbám. No, povím ti –“

„Naše pokoje.“ Moirain sice nijak nezvedla hlas, ale její slova hostinského zarazila jako ostrý nůž. „Andra nám tu zamluvil pokoje, ne?“

„Ehm, ano vznešená paní, odpusť. Ano, mistr Andra vám tady opravdu zamluvil pokoje. Odpusť mi, prosím, vznešená paní. Tudy, prosím. Kdybys mě laskavě následovala.“ Furlan se cestou do schodů neustále klaněl, šoupal nohama a bez přestání se omlouval a žvanil.

Nahoře se Perrin zastavil a ohlédl se. Slyšel zdola tiché „vznešená paní“ a „ogier“ a cítil, že se za nimi dívají, ale připadalo mu, že cítí zvláště jeden pohled. Někdo se nedíval na Moirain a na Lana, ale na něho.

Rychle ji našel. Například stála stranou od ostatních, a navíc to byla jediná žena v místnosti, která na sobě neměla ani kousek krajky. Její tmavošedé, téměř černé šaty měly prostý střih, jako šaty kapitánů, s širokými rukávci a úzkou suknicí, bez jediného volánu či ozdobného stehu výšivky. Když se pohnula, Perrin si všiml, že má suknici rozstřiženou pro jízdu na koni, a zpod suknice jí vykukovaly špičky vysokých bot z měkké kůže. Byla mladá – nejspíš nebyla o mnoho starší než on – a na ženu dost vysoká, s černými vlasy na ramena. A kdyby byl její nos jen o kousek větší, byl by na ženu příliš velký a výrazný. Měla plné rty, vysedlé lícní kosti a tmavé, mírně zešikmené oči. Perrin se nemohl rozhodnout, jestli mu připadá krásná či nikoliv.

Jakmile se zadíval dolů, žena se obrátila k jedné ze služek a na schodiště se již ani nepodívala, ale Perrin si byl jist, že měl pravdu. Zírala na něho.