Drak Znovuzrozený

16 Tři na lovu

Nyneivin pokoj byl o hodně větší než pokoje novicek. Měla tu také skutečné lůžko, ne kavalec přiražený ke stěně, dvě křesla místo stoličky a na šaty dokonce skříň. Nábytek byl sice prostý, zapadl by do slušného hospodářství, ale ve srovnání s mladšími novickami si přijaté žily vyloženě v přepychu. Byl tu dokonce i malý kobereček, s vetkanými žlutými a červenými spirálami na modrém podkladě. Když Egwain s Nyneivou vstoupily, místnost nebyla prázdná.

U krbu stála se zkříženýma rukama Elain a oči měla, aspoň částečně, zrudlé hněvem. V křeslech seděli dva vytáhlí mladí muži, samá ruka samá noha. Jeden, v tmavozeleném kabátci, který měl rozepnutý, aby byla vidět sněhobílá košile vespod, měl Elaininy modré oči a rudozlaté vlasy a široce se zubil, takže to byl jasně její bratr. Ten druhý, asi v Nyneivině věku, v šedém kabátci úhledně dopnutém ke krku, byl štíhlý, ale svalnatý, s tmavými vlasy i očima. Když Egwain s Nyneivou vešly, vstal se sebejistým půvabem. Egwain nikoliv poprvé napadlo, že je to ten nejhezčí muž, jakého kdy viděla. Jmenoval se Galad.

„Rád vás zase vidím,“ řekl a vzal Egwain za ruku. „Dělal jsem si kvůli vám velké starosti. Dělali jsme si starosti.“

Egwain se zrychlil tep a ona rychle stáhla ruku zpátky, aby si toho nevšiml. „Děkuju, Galade,“ zamumlala. Světlo, ale že je to krasavec. V duchu si zakazovala takhle myslet. Nebylo to ale snadné. Přistihla se, že si uhlazuje šaty a přeje si přitom, aby na sobě místo prosté bílé vlny měla hedvábí. Třeba jedny z těch domanských šatů, o kterých jí vyprávěla Min. Ty, které lnou k tělu a jsou tak tenké, až vám připadají průhledné, i když nejsou. Zrudla a rychle tu představu zaplašila. Přála si přitom, aby se na ni Galad přestal dívat. Rozhodně jí nepomáhalo, že se na něho dobrá polovina žen ve Věži, od kuchtiček po samotné Aes Sedai, dívá, jako by měla přesně stejné představy. A taky jí nepomohlo, že se usmíval jakoby jenom pro ni. Vlastně to ten úsměv ještě zhoršil. Světlo, jestli někdy vytuší, co mě napadá, tak umřu!

Zlatovlasý mládenec se předklonil. „Otázkou zůstává, kde jste byly? Elain před otázkami uhýbá, jako by měla kapsu plnou fíků a nechtěla mi žádný dát.“

„Už jsem ti to říkala, Gawyne,“ zavrčela Elain, „nic ti do toho není. Přišla jsem sem,“ obrátila se na Nyneivu, „protože jsem nechtěla být sama. Oni mě uviděli a šli za mnou. Ne za odpověď nevzali.“

„To se divím,“ prohodila Nyneiva bezvýrazně.

„Ale nám do toho něco je, sestřičko,“ namítl Galad. „Tvoje bezpečnost je naše starost.“ Podíval se na Egwain a ona ucítila, jak jí poskočilo srdce. „Bezpečnost vás všech je pro mne velice důležitá. Pro nás.“

„Já nejsem tvoje sestra,“ odsekla Elain.

„Jestli toužíš po společnosti,“ usmál se Gawyn na Elain, „my jsme stejně dobří jako kdokoliv jiný. A po tom, čím jsme prošli, jenom abychom mohli být tady, si zasloužíme nějaké vysvětlení, kde jste byly. Raději bych, aby mě Galad celý den proháněl po cvičišti, než abych znovu musel čelit máti třebas na jedinou minutu. Raději bych, aby se na mě hněval Coulin.“ Coulin byl učitel šermu a mezi mladými muži, kteří se přišli učit do Bílé věže, ať už na strážce nebo se jenom něčemu naučit, udržoval tuhou disciplínu.

„Můžeš to sice popírat,“ řekl Elain vážně Galad, „ale pořád to bude pravda. A máti vložila tvoje bezpečí do našich rukou.“

Gawyn se ušklíbl. „Kdyby se ti něco stalo, Elain, nechala by nás stáhnout z kůže. Museli jsme mluvit hodně přesvědčivě, jinak nás odtáhla s sebou domů. Ještě nikdy jsem neslyšel o tom, že by královna poslala vlastního syna pod popravčí meč, ale máti se skoro tvářila, že hodlá udělat výjimku, jestli tě bezpečně nepřivedeme domů.“

„Jsem si jistá,“ řekla Elain, „že jste se tolik namáhali výhradně kvůli mně, a ne proto, abyste tu mohli zůstat a učit se se strážci.“ Gawyn zrudl.

„Tvoje bezpečí bylo naší první starostí.“ Galad mluvil, jako by to myslel vážně, a Egwain si taky byla jistá, že to vážně myslí. „Podařilo se nám máti přesvědčit, že pokud se sem vrátíš, budeš potřebovat někoho, kdo by na tebe dohlédl.“

„Dohlédl na mne!“ vzkřikla Egwain, ale Galad pokračoval klidně dál.

„Z Bílé věže se stalo nebezpečné místo. Došlo tu k několika úmrtím – vraždám – aniž by to někdo vysvětlil. Dokonce bylo zabito několik Aes Sedai, i když se to snažily udržet v tajnosti. A taky jsem se doslechl o černých adžah, prý jsou v samotné Věži. Na rozkaz máti, až pro tebe bude bezpečné opustit studia, se s tebou vrátíme do Caemlynu.“

Elain místo odpovědi zvedla bradu a odvrátila se od něho.

Gawyn si zoufale prohrábl vlasy. „Světlo, Nyneivo, my s Galadem nejsme žádní zločinci. Chceme vám jenom pomoct. Udělali bychom to stejně, ale máti nám to nařídila, takže nemáte naději, že nám to rozmluvíte.“

„Morgasiny rozkazy nemají v Tar Valonu žádnou váhu,“ odtušila vyrovnaně Nyneiva. „A co se týče nabídky pomoci, budu si to pamatovat. Jestli budeme nějakou pomoc potřebovat, tak budete první, kdo o tom uslyší. Zatím bych ocenila, kdybyste odešli.“ A významně ukázala na dveře, ale Gawyn si jí nevšímal.

„To je sice všechno moc hezké, ale máti bude chtít vědět, že se Elain vrátila. A proč beze slova utekla a co celé ty měsíce dělala. Světlo, Elain! Celá Věž byla jako rozkopnuté mraveniště. Máti byla napůl bez sebe strachy. Myslel jsem, že celou Věž strhne holýma rukama.“ Elain se zatvářila poněkud provinile a Gawyn toho hned využil. „Aspoň to mi dlužíš, Elain. To mi dlužíš. Ať shořím, jsi umíněná jako kámen. Byla jsi pryč několik měsíců, a jediné, co o tom vím, je, žes byla na koberečku u Sheriam. A jediný důvod, proč to vím, je, žes plakala a odmítáš si sednout.“ Elainin vzdorovitý pohled jasně říkal, že jakoukoliv okamžitou výhodu ztratil.

„Dost,“ ozvala se Nyneiva. Galad s Gawynem otevřeli ústa. Nyneiva zvýšila hlas. „Řekla jsem dost!“ Zlostně se na ně mračila, dokud nebylo jasné, že budou zticha. Pak pokračovala. „Elain vám dvěma nic nedluží. A jelikož se rozhodla, že vám nic neřekne, tak tím to končí. A tohle je můj pokoj, ne nějaký šenk v hostinci, a já chci, abyste vypadli.“

„Ale Elain –“ začal Gawyn a Galad řekl: „Chtěli jsme jenom –“

Nyneiva pronesla dost nahlas, aby je překřičela: „Pochybuju, že jste požádali o dovolení vstoupit do obydlí přijatých.“ Překvapeně se na ni podívali. „Myslím, že ne. Takže ať už jste z mýho pokoje a vůbec z dohledu, než napočítám do tří, nebo o tom napíšu učiteli šermu. Coulin Gaidin má mnohem pádnější ruku než Sheriam Sedai, a můžete si být jistí, že budu u toho, abych dohlídla, jestli odvedl dobrou práci.“

„Nyneivo, to bys neudělala –“ začal ustaraně Gawyn, ale Galad ho pokynem ruky umlčel a přistoupil blíž k Nyneivě.

Ta se stále tvářila odhodlaně, ale když se na ni usmál, nevědomky si uhladila šaty. Egwain to nepřekvapilo. Kromě červených adžah nepotkala ženu, na kterou by Galadův úsměv neúčinkoval.

„Omlouvám se, Nyneivo, za to, že jsme se ti takhle vnutili,“ pravil Galad klidně. „Samozřejmě ihned odejdeme. Ale nezapomeň, že jsme tady, kdybys nás potřebovala. A ať už byl důvod vašeho útěku jakýkoliv, s tím vám pomůžeme také.“

Nyneiva jeho úsměv opětovala. „Jedna,“ řekla.

Galad zamrkal a jeho úsměv pohasl. Obrátil se k Egwain. Gawyn vstal a vykročil ke dveřím. „Egwain,“ pravil Galad, „víš, že zvlášť ty mě můžeš kdykoliv zavolat, že udělám cokoliv. Doufám, že to víš.“

„Dvě,“ řekla Nyneiva.

Galad se na ni podrážděně podíval. „Ještě si promluvíme,“ řekl Egwain a sklonil se k její ruce. S posledním úsměvem neuspěchaně vykročil ke dveřím.

„Třřřřřřř,“ Gawyn vyletěl ze dveří a dokonce i Galad poněkud zrychlil svůj ladný krok – „ři,“ dokončila Nyneiva ve chvíli, kdy se dveře za oběma muži zabouchly.

Elain jí potěšeně stiskla ruce. „Ó, skvělá práce,“ pochválila Nyneivu. „Skvělá práce. Já ani nevěděla, že oni do obydlí přijatých nesmějí.“

„Ovšemže smějí,“ odtušila suše Nyneiva, „ale ti hulváti to taky nevěděli.“ Elain zatleskala a rozesmála se. „Nechala bych je prostě odejít,“ dodala Nyneiva, „kdyby si Galad nedával s tím odchodem tak na čas. Ten mladý muž má pro svý dobro moc hezkou tvářičku.“ Egwain se málem zasmála. Galad nebyl ani o rok mladší než Nyneiva. Ta si zatím znovu uhlazovala šaty.

„Galad!“ odfrkla si Elain. „Zase nás bude obtěžovat, a já nevím, jestli ten trik bude fungovat víc než jednou. On dělá, co považuje za správné, bez ohledu na to, komu tím ublíží, dokonce i sobě.“

„Tak vymyslím něco jinýho,“ prohlásila Nyneiva. „Nemůžeme je nechat, aby nám pořád koukali přes rameno. Elain, jestli chceš, namíchám ti mast na uklidnění.“

Elain zavrtěla hlavou a pak si lehla na břicho na postel a bradu složila do dlaní. „Kdyby to Sheriam zjistila, určitě bychom se obě mohly těšit na další návštěvu v její pracovně. Moc jsi toho neřekla, Egwain. Snad ti nezdřevěněl jazyk?“ Zatvářila se ponuře. „Nebo to snad má na svědomí Galad?“

Egwain se proti své vůli zapýřila. „Já jsem se s nimi prostě nechtěla hádat,“ prohlásila tím nejdůstojnějším tónem, na jaký se zmohla.

„Ovšem,“ zabručela nevraživě Elain. „Připouštím, že Galad vypadá dobře. Ale je hrozný. Vždycky udělá tu správnou věc, jak ji vidí on. Já vím, že to moc hrozně nezní, ale je to tak. Nikdy se nestalo, že by neposlechl máti. Co já vím, tak ani v tom nejmenším. Nikdy by nevyslovil lež, ani malou, ani by neporušil pravidla. A když na tebe říká, žes nějaké pravidlo porušila, není v něm ani špetka zášti – pokud něco, tak se tváří, jako by mu bylo líto, že nedokážeš žít podle jeho žebříčku hodnot – ale to nic nemění na tom, že tě udá."

„To zní – dost nepříjemně,“ připustila Egwain opatrně, „ale ne hrozně. Neumím si představit, že by Galad udělal něco hroznýho.“

Elain zavrtěla hlavou, jako by nemohla uvěřit, že je pro Egwain tak těžké pochopit, co jí bylo zcela jasné. „Jestli se už chceš o někoho zajímat, tak zkus Gawyna. Je docela milý – většinou – a tys mu popletla hlavu.“

„Gawyn! Ani se na mě pořádně nepodívá.“

„Ovšemže ne, ty hlupáčku, při tom, jak pořád zíráš na Galada, až ti málem vypadnou oči z důlků.“ Egwain cítila, jak jí hoří tváře, ale měla nepříjemný pocit, že to může být pravda. „Galad mu zachránil život, když byl ještě Gawyn malý,“ pokračovala Elain. „A Gawyn teď nikdy nepřizná, že se mu líbí nějaká žena, pokud se o ni zajímá Galad, ale slyšela jsem ho o tobě mluvit, tak to vím. Přede mnou nikdy nedokázal nic utajit.“

„To ráda slyším,“ řekla Egwain, a pak se zasmála, když viděla, jak se Elain tváří. „Třeba bych ho mohla přimět, aby něco z toho řekl mně, místo aby to vykládal tobě.“

„Mohla by ses rozhodnout pro zelené adžah, víš. Zelené sestry se občas vdávají. Gawyn je opravdu zamilovaný až po uši a ty by ses k němu skvěle hodila. Kromě toho bych tě měla docela ráda za sestru."

„Jestli jste vy dvě už skončily s těmi holčičími řečmi,“ přerušila je Nyneiva, „tak si musíme konečně promluvit o důležitějších věcech."

„Ano,“ pravila Elain, „jako třeba o tom, co vám řekla amyrlin, když jsem odešla.“

„O tom bych radši nemluvila,“ odmítla Egwain nešikovně. Nechtěla Elain lhát. „Neříkala nic veselýho.“

Elain se netvářila, že ji to přesvědčilo. „Většina lidí si myslí, že se ze všeho dostanu líp, protože jsem dědička Andoru. Ale pravdou je, že to spíš odnáším mnohem hůř než ostatní, protože jsem dědička Andoru. Ani jedna z vás neudělala nic, co jsem já neudělala taky, a jestli na vás byla amyrlin tvrdá, tak na mě bude tvrdá dvojnásob. Takže co říkala?“

„Tohle musí zůstat jen mezi námi třemi,“ řekla Nyneiva. „Černé adžah –“

„Nyneivo!“ vyjekla Egwain. „Amyrlin říkala, že z toho máme Elain vynechat!“

„Černé adžah!“ Elain málem křičela a klekla si na posteli. „Nemůžete mě vynechat teď, když jste mi řekly tohle. To vám prostě nedovolím.“

„To jsem ani nikdy nechtěla,“ ujišťovala ji Nyneiva. Egwain na ni jenom užasle hleděla. „Egwain, Liandrin viděla hrozbu v tobě a mně. A nás dvě taky právě málem zabili –“

„Málem zabili?“ zašeptala Elain.

„– možná proto, že pořád znamenáme hrozbu, a možná taky už věděli, že jsme zůstaly samy s amyrlin, a možná dokonce i věděli, o čem s námi mluvila. Potřebujeme někoho, o kom nevědí, a jestli o ní neví ani amyrlin, tak tím líp. Nejsem si jistá, jestli amyrlin můžeme důvěřovat kromě tý věci s černýma adžah. Ona nás chce nějak využít pro svý cíle, a já nechci, aby nás využívala vůbec. Je to jasný?“

Egwain váhavě kývla a stejně váhavě řekla: „Bude to nebezpečný, Elain, stejně nebezpečný, jako to bylo ve Falme. Možná víc. Tentokrát se do toho nemusíš nechat zatáhnout.“

„Já vím,“ prohlásila Elain tiše. Odmlčela se a po chvíli pokračovala. „Když jde Andor do války, první kníže mečů sice velí vojskům, ale královna s nimi jede také. Před sedmi sty lety, v bitvě u Cuallin Dhen, byli Andořané zatlačeni zpátky, když královna Modrellein, sama a neozbrojená, vjela se Lví zástavou přímo doprostřed tairenského vojska. Andořané se přeskupili a znovu zaútočili, královnu zachránili a v bitvě zvítězili. Taková odvaha se čeká od královny andorské. Jestli jsem se ještě nenaučila ovládat svůj strach, musím to rozhodně zvládnout do chvíle, než zaujmu matčino místo na Lvím trůnu.“ Náhle její vážnost zmizela a Elain se zahihňala. „Kromě toho, copak si vážně myslíte, že bych si nechala ujít nějaké dobrodružství a místo toho drhla hrnce?“

„Stejně budeš muset,“ zchladila ji Nyneiva, „a doufej, že si budou všichni myslet, že taky nic jiného neděláš. A teď pozorně poslouchej."

Elain poslouchala s otevřenými ústy, jak před ní Nyneiva odhalovala, co jim amyrlin svěřila, jaký úkol vložila na jejich bedra a jak se je někdo pokusil zavraždit. Při vyprávění o šedém muži se roztřásla a ohromeně si přečetla dokument, který Nyneivě dala amyrlin. Když ho vracela, podotkla: „Přála bych si, abych to měla, až zase uvidím máti.“ Ale když Nyneiva domluvila, tvářila se pobouřeně.

„To je, jako by vám řekla, abyste se vydaly do kopců a našly lvy, jenomže vy vůbec nevíte, jestli tam nějací lvi jsou. A pokud ano, tak by mohli klidně lovit oni vás a mohli by přitom být převlečení za keře. Ó, a kdybyste na nějaké lvy narazily, nenechte se jimi sežrat dřív, než zjistíte, kde vlastně jsou.“

„Jestli se bojíš,“ prohlásila Nyneiva, „můžeš se držet stranou. Jak jednou začneme, tak už bude pozdě.“

Elain pohodila hlavou. „Ovšemže se bojím. Nejsem hloupá. Ale nebojím se natolik, abych přestala, když už jednou začnu.“

„Je tu ještě něco,“ řekla Nyneiva. „Bojím se, že amyrlin chce nechat Mata umřít.“

„Ale Aes Sedai by měly uzdravit každého, kdo o to požádá.“ Dědička se tvářila částečně pobouřeně a částečně nevěřícně. „Proč by nechávala Mata umřít? Tomu nevěřím! Nevěřím!“

„Já taky ne!“ vydechla Egwain. To přece nemohla myslet vážně! Amyrlin ho nemůže nechat zemřít! „Celou cestu sem Verin říkala, že amyrlin dohlédne na to, aby ho vyléčily.“

Nyneiva zavrtěla hlavou. „Verin říkala, že amyrlin ‚na něj dohlédne'. To není to stejné. A amyrlin se vyhýbala tomu říct ano nebo ne, když jsem se jí zeptala přímo. Možná se ještě nerozhodla.“

„Ale proč?" chtěla vědět Elain.

„Protože Bílá věž dělá to, co dělá, ze svých vlastních důvodů.“ Při zvuku Nyneivina hlasu se Egwain zachvěla. „Já nevím proč. Jestli Matovi pomůžou žít nebo zemřít záleží na tom, co jim víc poslouží. Žádná ze tří přísah je nezavazuje k tomu, že ho musejí vyléčit. Mat je v amyrlininých očích jenom nástroj. My ostatně taky. Použije nás k hledání černých adžah, ale když rozbiješ nástroj tak, že už nejde spravit, tak nad tím rozhodně nebrečíš. Prostě si pořídíš jiný. Obě byste na to neměly zapomínat.“

„Co s ním uděláme?“ zeptala se Egwain. „Co můžeme udělat?“

Nyneiva došla ke skříni a chvíli se v ní hrabala. Když se narovnala, držela pruhovaný pytlík s bylinkami. „Se svými bylinkami – a s trochou štěstí – ho možná vyléčím sama.“

„Verin to nedokázala,“ poukázala Elain. „Ani Moirain a Verin dohromady, a Moirain měla angrial. Nyneivo, jestli vytáhneš moc jediné síly, mohla bys sama shořet na popel. Nebo sama sebe utišit, když budeš mít štěstí. Jestli se tomu vůbec dá říkat štěstí.“

Nyneiva pokrčila rameny. „Pořád mi říkají, že se ze mě možná stane nejmocnější Aes Sedai za posledních tisíc let. Třeba přišel čas zjistit, jestli mají pravdu.“ Zatahala se za cop.

Bylo však zřejmé, že i přes svá srdnatá slova má Nyneiva strach. Ale nenechá Mata zemřít, i kdyby to znamenalo riskovat vlastní život. „Pořád nám vykládají, jak jsme my tři silné – nebo jak silné budeme. Možná když to zkusíme společně, mohly bychom mezi sebou to proudění rozdělit.“

„Ještě nikdy jsme nezkusily pracovat společně,“ připomněla pomalu Nyneiva. „Nejsem si jistá, jestli vím, jak naše schopnosti zkombinovat. Když to zkusíme, mohlo by to být stejně nebezpečné jako natáhnout příliš mnoho jediné síly.“

„Hmm, jestli to máme udělat,“ řekla Elain a slezla z postele, „tak do toho. Čím déle o tom budeme mluvit, tím vystrašenější budeme. Mat je v hostinských pokojích. Nevím, v kterém přesně, ale tolik mi Sheriam řekla.“

Jako tečka za její větou se náhle s třesknutím otevřely dveře a do místnosti vstoupila Aes Sedai, jako by to byl její pokoj a ony tři byly narušitelky.

Egwain udělala hodně hluboké pukrle, aby zakryla zklamání.