Drak Znovuzrozený

42 U jezevčího kopání

Změť hlasů ve městě Zarinin smích rychle pohltila – pokud to tedy byl smích. Hluk tu byl podle Perrina stejný jako v Caemlynu a Cairhienu, ale zvuky byly jiné, pomalejší, jinak postavené, ale zároveň byly jaksi stejné. Dusot vysokých bot, podkov a dunění kol na drsných, nerovných dlažebních kamenech, vrzání náprav povozů i kár, hudba, zpěv a smích linoucí se z hostinců a taveren. A hlasy. Hukot hlasů připomínající obrovský úl. Velké město, plné života.

Z boční uličky zaslechl zvonění kladiva o kovadlinu a nepřítomně se narovnal. Kladivo a kleště mu chyběly, stejně jako doběla rozžhavený kov, z něhož odletují jiskry, když dostává tvar. Zvuky z kovárny pomalu utichaly za nimi, pohřbené pod hrkotáním vozů a žvaněním kramářů a lidí v ulicích. Pod všemi těmi pachy lidí a koní, vaření a pečení a stovky dalších pachů i vůní, které byly ve městech obvyklé, byly cítit mokřady a slaná voda.

Perrina překvapilo, když poprvé ve městě dorazili k mostu – nízkému kamennému oblouku nad kanálem necelých deset sáhů napříč – ale u třetího takového můstku si uvědomil, že Illian křižuje stejně tolik kanálů jako ulic. Lidé tu pomocí bidel postrkovali naložené bárky po vodě stejně často, jako práskali biči za koňskými spřeženími táhnoucími těžké povozy. Davem v ulicích se proplétala nosítka a občas i lakovaný kočár s nějakým bohatým kupcem či šlechticem, s korunkou či rodovým znakem namalovaným na dvířkách. Mnoho mužů tu nosilo zvláštně zastřižený plnovous, kdy horní ret zůstával holý, kdežto ženy zřejmě dávaly přednost kloboukům se širokými krempami a připevněnými šálami, které měly ovinuté kolem krku.

Jednou přešli velké náměstí v rozloze několika honů, obklopené ohromnými sloupy z bílého mramoru nejméně patnáct sáhů vysokými a dva sáhy v průměru, které však kromě věnce vytesaných olivových ratolestí na vrcholku každého z nich nic nepodpíraly. Na obou koncích náměstí stál velikánský bílý palác se sloupořadím a vznosnými balkony, štíhlými věžemi a purpurovou střechou. Oba byly tvarem naprosto shodné, ale Perrin si všiml, že jeden je maličko menší než druhý, s věžemi ani ne o loket nižšími.

„Královský palác,“ ozvala se za ním Zarin, „a velká radnice. Vykládá se, jak první král Illianu prohlásil, že rada devíti může mít jakýkoliv palác si bude přát, pokud nebude větší než jeho vlastní. Tak rada přesně okopírovala královský palác, jen ho postavili o loket menší. Tak tomu je v Illianu od té doby se vším. Král a rada devíti spolu bojují a shromáždění zase bojuje s nimi, a tak zatímco oni se věnují svým sporům, lidé si žijí většinou podle svého a nikdo se jim příliš nedívá na prsty. Není to špatný způsob, když už musíš setrvat v jednom městě. Taky bys možná rád věděl, kováři, že toto je Tammuzovo náměstí, kde jsem složila přísahu hledače. Myslím, že tě nakonec naučím dost, aby si nikdo nevšiml, že ti z bot čouhá sláma.“

Perrin silou vůle udržel jazyk za zuby a rozhodl se, že už nebude tak zírat.

Na Loialovi většina lidí zřejmě neshledávala nic zvláštního. Několik se jich po něm otočilo a pár malých dětí se chvíli šouralo za nimi, ale ogierové očividně nebyli v Illianu věcí neznámou. Nikdo si ale také nevšímal horka a vlhka.

Loial pro jednou nevypadal, že ho lidský nezájem těší. Dlouhé obočí svěsil až k lícím, i uši měl svěšené, ačkoliv Perrin si nebyl jist, zda to není jen tím vzduchem. Košile se mu potem a vlhkostí ze vzduchu lepila k tělu.

„Bojíš se, že tu najdeš jiné ogiery, Loiale?“ zeptal se. Cítil, jak se za ním Zarin zavrtěla a v duchu si vynadal. Chtěl té ženě prozradit ještě míň, než co jí Moirain zjevně hodlala sdělit. Třeba by se pak začala nudit natolik, že by odešla. Jestli ji teď ale Moirain nechá odejít. Ať shořím, nechci, aby mi na rameni dřepěla nějaká sokolice, i když je hezká.

Loial kývl. „Občas sem zavítají naši kameníci.“ Mluvil šeptem, a to nejen na ogiera, ale i na člověka. Dokonce i Perrin ho jen tak tak zaslechl. „Totiž z Državy Šangtaj. To kameníci z naší državy postavili část Illianu – palác shromáždění, velkou radnici a některé další budovy – a vždycky pro nás posílají, když je třeba něco opravit. Perrine, jestli tu jsou nějací ogierové, tak se budu muset vrátit do državy. Mělo mne to napadnout dřív. Ten palác mě vyvádí z míry, Perrine.“ Nervózně zastříhal ušima.

Perrin pobídl Tanečníka blíž, natáhl ruku a poplácal Loiala po rameni. Musel se hodně natáhnout, až nad hlavu. Vědom si Zarin za zády, opatrně volil slova. „Loiale, já si nemyslím, že by je Moirain nechala, aby tě odvedli. Jsi s náma už dlouho, a ona podle všeho chce, abys s náma zůstal. Nedovolí jim, aby tě odvedli, Loiale.“ Proč ne? napadlo ho náhle. Mě si drží, protože si myslí, že bych mohl být důležitý pro Randa, a možná i proto, že nechce, abych někomu vykládal to, co vím. Možná proto chce, aby zůstal i on.

„Ovšemže ne,“ řekl Loial trochu silnějším hlasem a narovnal uši. „Koneckonců, jsem velice užitečný. Možná bude znovu potřebovat vyrazit na Cesty, a to by beze mne nezvládla.“ Zarin si za Perrinem opět poposedla a on zavrtěl hlavou, snaže se zachytit Loialův pohled. Ale Loial se na něj nedíval. Jako by si teprve nyní uvědomil, co vlastně řekl, štětičky na uších mu trochu poklesly. „Doufám, že k tomu nedojde, Perrine.“ Ogier se rozhlédl po městě kolem a znovu svěsil uši. „Tohle místo se mi nelíbí, Perrine.“

Moirain popojela k Lanovi a tiše k němu hovořila, ale Perrinovi se přesto podařilo její slova zachytit. „V tomhle městě není něco v pořádku.“ Strážce kývl.

Perrina zasvrbělo mezi lopatkami. Aes Sedai mluvila ponuře. Nejdřív Loial, teď ona. Co mi uniká? Slunce svítilo na lesklé střešní tašky a odráželo se ode zdí ze světlého kamene. Zdálo se, že uvnitř těch budov by mohl být chládek. Byly čisté a veselé, a stejně takoví byli i lidé. Lidé.

Nejdřív mu na nich nepřipadalo nic neobvyklého. Muži a ženy šli za svými záležitostmi, odhodlaně, ale pomaleji, než byl zvyklý dál na severu. Myslel si, že je to tím horkem a jasným sluníčkem. Pak zahlédl pekařského pomocníka, jak utíká uličkou s velkým podnosem čerstvě napečených bochníků na hlavě. Mládenec měl ve tváři výraz, který se téměř podobal opovržlivému úšklebku. Žena před plátenickou dílnou vypadala, jako by chtěla muže, jenž jí předváděl štůčky zářivých barev, kousnout. Žonglér na rohu skřípal zuby a mračil se na lidi, kteří mu házeli mince do čepice ležící na zemi, jako by je nenáviděl. Ne všichni se tak tvářili, ale Perrinovi připadalo, že přinejmenším jeden z pěti lidí vypadá nahněvaně a nenávistně. A měl pocit, že si to ti lidé ani neuvědomují.

„Co se děje?“ optala se Zarin. „Jsi tak napjatý, že je to jako držet se skály.“

„Něco není v pořádku,“ řekl jí. „Nevím co, ale něco je špatně.“ Loial smutně pokýval hlavou a zabručel něco o tom, že ho určitě pošlou zpátky.

Budovy se začaly měnit, jak jeli dál, a když se dostali přes řeku Illian, stálo jim v cestě víc mostů než na druhém břehu. Světlý kámen domů teď byl stejně často neopracovaný, jako leštěný. Věže a paláce zmizely, místo nich tu stály hostince a skladiště. Mnoho mužů a některé ženy na ulici se při chůzi lehce kolébali. A všichni byli bosí, což si Perrin spojoval s námořníky. Ve vzduchu byl silněji cítit dehet a konopí, a také dřevo, čerstvě nařezané i vyschlé, a přes obojí bylo cítit nakyslé bahno. Také pach stoupající z kanálů se změnil, a Perrina z toho začal svrbět nos. Nočníky, pomyslel si. Nočníky a staré záchody. Dělalo se mu z toho nevolno.

„Květinový most,“ oznámil Lan, když překročili další můstek. Zhluboka se nadechl. „A teď jsme ve Voňavé čtvrti. Illianci jsou poeticky založení lidé.“

Zarin za Perrinem dusila smích.

Jako by ho náhle pomalý chod Illianu rozčílil, strážce je rychle provedl ulicemi k hostinci, dvouposchoďovému stavení z drsného, zelenými žilkami protkaného kamene, se střechou ze světle zelených tašek. Blížil se večer a světlo zapadajícího slunce bylo měkké. Žár trochu polevil, ale ne moc. Chlapci sedící před hostincem na kamenech k nasedání seskočili a přebrali koně. Jeden asi desetiletý černovlasý hoch se zeptal Loiala, jestli je ogier, a když mu Loial řekl, že je, chlapec pravil: „Myslel jsem, že budeš,“ a spokojeně kývl. Odvedl Loialova velkého koně a cestou si pohazoval měďákem, který mu Loial dal.

Než se Perrin vydal za ostatními, chvíli se mračil na znamení hostince. Na něm byl vyobrazen jezevec stojící na zadních nohou spolu s mužem, který měl něco, co vypadalo jako stříbrná motyka.

U jezevčího kopání, stálo tam. To musí být příběh, který jsem nikdy neslyšel.

Šenk měl podlahu posypanou pilinami a vzduch byl plný tabákového kouře. Také tu bylo cítit víno a z kuchyně pečené ryby a vznášela se tu těžká květinová vůně. Holé trámy vysokého stropu nebyly ohoblované a byly zčernalé stářím. Tak časně zvečera nebyla obsazena ani čtvrtina stolů. Většinu hostů tvořili dělníci v prostých kabátcích a kazajkách a někteří byli bosí jako námořníci. Všichni seděli co nejblíže stolu, kde hezoučká tmavovlasá dívka, od níž se nesla ona květinová vůně, zpívala na melodii dvanáctistrunné citary a tančila na stole, víříc suknicemi. Na volné bílé jupce měla ohromně hluboký výstřih. Perrin poznal melodii – „Tančící panenka" – ale slova, která dívka zpívala, byla jiná, než znal.

Vrhla se do další sloky, a když si Perrin uvědomil, co zpívá, zrudl. Poté, co viděl tančit cikánské dívky, si myslel, že už ho nic nemůže uvést do rozpaků, ale jejich tanec věci pouze naznačoval. Tahle dívka to zpívala na plné kolo.

Zarin pokyvovala hlavou do rytmu a zubila se. Když jí zrak padl na Perrina, usmála se ještě víc. „Ale, sedláčku, nenapadlo by mě, že někdy potkám muže tvého věku, který se ještě bude umět červenat.“

Perrin se na ni zamračil a jen tak tak se zarazil, aby neřekl něco, o čem věděl, že by to byla hloupost. Tahle zatracená ženská mě přinutí skočit dřív, než si to rozmyslím. Světlo, vsadím se, že si myslí, že jsem ještě nikdy nepolíbil dívku! Snažil se už neposlouchat, o čem dívka zpívá. I kdyby se dokázal přestat červenat, Zarin by ho určitě přiměla k dalšímu ruměnci.

Když vstoupili, mihlo se majitelce hostince po tváři leknutí. Byla to velká kulatá žena s vlasy na temeni staženými do pevného uzlu a bylo z ní cítit mýdlo. Překvapení rychle potlačila a spěchala k Moirain.

„Paní Mari,“ říkala, „nikdy by mě nenapadlo, že tě tu dneska uvidím.“ Zaváhala a přelétla pohledem Perrina a Zarin a mrkla na Loiala, ale ne tak pátravě, jako na ně dva. Při pohledu na ogiera se jí oči dokonce rozzářily, ale jinak pozornost cele věnovala „paní Mari". Ztišila hlas. „Copak mý holubi nedorazili?“ Lana zřejmě brala jako přívažek Moirain.

„To určitě dorazili, Niedo,“ řekla Moirain. „Byla jsem dlouho pryč, ale Adine určitě zaznamenala všechno, cos oznámila.“ Dívku zpívající na stole si prohlédla, aniž dala najevo nesouhlas či cokoliv jiného. „U jezevce bylo rozhodně klidněji, když jsem tu byla naposled.“

„Jo, paní Mari, to teda bylo. Ale vypadá to, že ta chamraď se ještě nevzpamatovala po zimě. U jezevce nebyla rvačka dobrejch deset let, až do konce týhle zimy.“ Kývla směrem k jedinému muži, který neseděl poblíž zpěvačky. Chlapík to byl ještě větší než Perrin, opíral se o zeď, silné ruce měl založené a podupával si do rytmu. „Dokonce i Bili měl co dělat, aby je uklidnil, a tak jsem najala tu holku, aby začali myslet na něco jinýho a nevztekali se pořád. Přišla odněkud z Altary.“ Nieda naklonila hlavu a na chvíli se zaposlouchala do písně. „Hezkej hlas, ale já zpívávala líp – jo, taky jsem tancovala líp – když jsem byla v jejím věku.“

Perrinovi při představě, jak tato mohutná ženština křepčí na stole a zpívá tuto píseň – dívka se právě dostala k místu: „Nebudu mít spodničku vůbec žádnou. Vůbec žádnou." – málem spadla brada, až ho Zarin praštila pěstí do žeber. Perrin zachrčel.

Nieda se podívala jeho směrem. „Namíchám ti na ten krk trochu medu se sírou, mládenče. Než se oteplí, určitě by ses nechtěl nachladit, zvlášť když máš po ruce takovou pěknou panenku.“

Moirain se na něj významně podívala naznačujíc, aby se do toho radši nepletl. „Zvláštní, že se tu u vás lidé perou,“ prohodila. „Dobře si vzpomínám, jak tvůj synovec rvačky vždycky včas zarazil. Stalo se něco, že jsou lidé podrážděnější?“

Nieda se na chvíli zamyslela. „Asi jo. Těžko říct. Mladí panáčkové vždycky chodívali do přístavu za holkama a hýřit, což by jim neprošlo tam, kde to tolik nesmrdí. Možná teď chodějí častěji, tak od půlky zimy. Možná. A taky ostatní na sebe víc štěkají. Byla to tvrdá zima. To jsou pak chlapi rozzlobenější, a ženský taky. Pořád pršelo a byla zima. No, já se dvakrát vzbudila a našla jsem v umývadle led. Nebylo to samozřejmě tak zlý jako loni v zimě, ale to taky byla tisíciletá zima. Skoro jsem kvůli tomu začala věřit na ty vyprávěnky poutníků o tom, jak z nebe padá zmrzlá voda.“ Zahihňala se, aby ukázala, že tomu stejně nevěří. Od tak velké ženy to znělo divně.

Perrin potřásl hlavou. Ona nevěří na sníh? Ale jestli jí tohle počasí připadá studené, tak jí docela věřil.

Moirain zamyšleně naklonila hlavu. Kapuce jí stínila tvář.

Dívka u stolu se jala zpívat novou sloku a Perrin se přistihl, že proti své vůli poslouchá. Ještě nikdy neslyšel, že by žena mohla dělat něco, co by jen vzdáleně připomínalo to, o čem dívka zpívala, ale znělo to vskutku zajímavě. Všiml si, že ho Zarin pozoruje, jak poslouchá, a snažil se předstírat, že to nedělá.

„Co se v Illianu stalo v poslední době neobvyklého?“ zeptala se nakonec Moirain.

„Hádám, že bys mohla říct, že vzestup pána Brenda do rady devíti je neobvyklý,“ odvětila Nieda. „Ať se picnu, nevzpomínám si, že bych před zimou kdy jeho jméno slyšela, ale přišel do města – podle toho, co se povídá, odněkud z nějakýho místa poblíž hranice s Murandy – a do týdne ho povýšili. Vypráví se, že je to dobrej člověk, nejsilnější z devíti – prej všichni dělají, co jim řekne, i když je nejnovější a neznámej – ale občas se mi o něm zdávají divný sny.“

Moirain otevřela ústa – podle Perrina chtěla Niedě určitě sdělit, že měla na mysli posledních pár nocí – ale zaváhala a místo toho řekla: „Jaké zvláštní sny, Niedo?“

„Ále, jenom hlouposti, paní Mari. Jenom hlouposti. Vážně to chceš slyšet? Zdává se mi o pánu Brendovi na zvláštních místech, chodí po mostech, co visí ve vzduchu. Všude je v těch snech plno mlhy, ale přicházejí skoro každou noc. Už jsi někdy o něčem takovým slyšela? Hlouposti, ať se picnu! Jsou ale divný. Bili taky říkal, že se mu zdají stejný sny. Jenže Bili podle mě občas není z nejbystřejších."

„Možná k němu nejsi spravedlivá,“ vydechla Moirain.

Perrin hleděl na její tmavou kápi. Mluvila otřeseně, dokonce otřeseněji, než když si myslela, že v Ghealdanu povstal nový falešný Drak. Necítil sice strach, ale... Moirain byla vyděšená. A to bylo mnohem děsivější pomyšlení, než že se zlobí. Nedokázal přijmout, že by se mohla bát.

„Já tady tak plácám,“ řekla Nieda a uhladila si drdůlek. „Jako by mý hloupý sny byly důležitý.“ Znovu se zahihňala. Jen krátce. Tohle nebylo tak hloupé jako představa sněhu. „Vypadáš unaveně, paní Mari. Ukážu vám pokoje. A pak ti donesu dobrý čerstvě chycený růžichy.“

Růžich? Asi to bude ryba, řekl si Perrin. Cítil z kuchyně ryby.

„Pokoje,“ řekla Moirain. „Ano. Vezmeme si pokoje. Jídlo může počkat. Lodě. Niedo, které lodi vyplouvají do Tearu? Brzy po ránu. To, co musím udělat, zvládnu přes noc.“ Lan se na ni podíval a zamračil se.

„Do Tearu, paní Mari?“ zasmála se Nieda. „No, do Tearu žádná. Devítka zakázala plout lodím do Tearu už je to dobře měsíc, ani z Tearu nesmí nikdo připlout sem, i když podle mě tomu Mořskej národ moc pozornosti nevěnuje. Ale v přístavu žádná loď Mořskýho národa nekotví. Z rozkazu devítky, chci říct, a král k tomu mlčí, když se předtím vždycky hrozně vztekal, jestli udělali něco, aby to nevymyslel on. Nebo to možná není tak přesný. Všichni mluvějí o válce s Tearem, ale lodníci a povozníci, co vozejí zásoby vojsku, vykládají, že vojáci všichni furt pošilhávají na sever po Murandy.“

„Stezky Stínu jsou propletené,“ řekla Moirain stísněným hlasem. „Uděláme, co je potřeba. Ty pokoje, Niedo. A pak si dáme něco k jídlu.“

Perrin dostal pokoj mnohem pohodlnější, než čekal, vzhledem k tomu, jak vypadal ostatek Jezevce. Postel byla široká, slamník měkký. Dveře byly z nakloněných lišt, a když otevřel okno, zavál do místnosti vítr přinášející pachy přístavu. A také něco od kanálů, ale aspoň byl chladný. Perrin pověsil plášť na kolík vedle toulce a sekery a luk postavil do rohu. Všechno ostatní nechal sbalené v pokrývce a sedlových brašnách. V noci by nemusel být klid.

Jestli Moirain mluvila poplašeně předtím, nebylo to nic proti tomu, jak mluvila, když říkala, že v noci musí něco podniknout. Na okamžik z ní byl cítit strach, jaký by vanul od kterékoliv jiné ženy, která by oznamovala, že strčí ruce do sršního hnízda a rozmačká hmyz v prstech, a myslela to vážně. Co má, pro Světlo, za lubem? Jestli se bojí Moirain, tak já bych měl být ztuhlý strachy.

Uvědomil si, že není. Nebyl vyděšený, dokonce ani polekaný. Cítil... vzrušení. Byl připraven, že se něco stane, dokonce po tom dychtil. Byl odhodlaný. Poznal ty pocity. Takhle se cítili vlci těsně před bojem. Ať shořím, radši bych se bál!

Do šenku sešel jako druhý po Loialovi. Nieda jim zařídila stůl s židlemi, které měly opěradla potažená kůží, místo s lavicemi. Dokonce našla židli, která byla dost velká i pro Loiala. Dívka na druhé straně šenku teď zpívala písničku o bohatém kupci, který se, když právě velice nepravděpodobným způsobem přišel o spřežení, rozhodl z nějakého záhadného důvodu táhnout svůj kočár sám. Posluchači řvali smíchy. Za okny bylo vidět, že se stmívá rychleji, než Perrin čekal. Ve vzduchu byl cítit déšť.

„Tenhle hostinec má pokoj pro ogiery,“ sdělil Loial Perrinovi, když ten usedl. „Zřejmě má takový pokoj každý hostinec v Illianu v naději, že získá ogieří zákazníky, když přijdou kameníci. Nieda tvrdí, že mít pod střechou ogiera znamená štěstí. Myslím, že jich moc nezískají. Stavitelé se vždycky drží pohromadě, když jdou Ven za prací. Lidé jsou tak uspěchaní a starší se vždycky bojí, že se někdo rozčílí a sáhne po zbrani, když mu povolí nervy.“ Prohlédl si muže kolem zpěvačky, jako by to čekal zrovna od nich. Uši měl znovu svěšené.

Bohatý kupec za ohromného smíchu právě postupně přicházel o celý kočár. „Zjistil jsi, jestli jsou v Illianu onějací gieři z Državy Šangtaj?“

„Byli tu, ale Nieda říkala, že odešli už v zimě. Říkala, že svou práci nedokončili. Tomu nerozumím. Kameníci by neodešli od rozdělané práce, leda by nedostali zaplaceno, a Nieda říkala, že ten případ to nebyl. Jednou zrána prostě byli pryč, údajně je někdo v noci zahlédl odcházet po Maredské hrázi. Perrine, tohle město se mi nelíbí. Nevím proč, ale cítím... znepokojení.“

„Ogierové,“ ozvala se Moirain, „jsou na některé věci citliví.“ Stále měla tvář zakrytou, ale Nieda zjevně někoho poslala, aby zakoupil lehký plášť z tmavomodrého lnu. Už z ní nebyl cítit strach, ale přesto se při řeči musela velice ovládat. Lan jí podržel židli a v očích měl ustaraný výraz.

Zarin sešla poslední a prohrabávala si čerstvě umyté vlasy. Teď byla cítit bylinkami silněji než předtím. Zadívala se na podnos, který Nieda položila na stůl, a tiše zavrčela: „Nesnáším ryby.“

Mohutná žena přivezla všechno jídlo na malém vozíčku s přihrádkami. Byl na něm prach, jako by ho na Moiraininu počest spěšně vytáhli odněkud z komory. Talíře byly z porcelánu vyráběného Mořským národem, i když byly trochu otlučené.

„Jez,“ řekla Moirain s pohledem upřeným na Zarin. „Nezapomeň, že každé jídlo by mohlo být poslední. Rozhodla ses putovat s námi, tak budeš dneska večer jíst ryby. Zítra můžeš zemřít.“

Perrin téměř kulaté bílé ryby s červenými proužky nepoznal, ale vonělo to dobře. Vidličkou si naložil dvě na talíř a s plnými ústy se usmál na Zarin. Ryby také dobře chutnaly, byvše trochu okořeněné. Sněz si tu hnusnou rybičku, sokolice, pomyslel si. Také měl dojem, že se na něj Zarin dívá, jako by ho chtěla kousnout.

„Chceš, aby ta holka přestala zpívat, paní Mari?“ zeptala se Nieda. Kladla na stůl misky s hrachem a nějakou hustou žlutou jíchou. „Abyste se mohli najíst v klidu?“

Moirain s pohledem upřeným na svůj talíř zřejmě neslyšela.

Lan se na chvíli zaposlouchal do písně – obchodník už ztratil postupně kočár, plášť, boty a zbytek šatů a nyní musel zápasit o prase k večeři – a zavrtěl hlavou. „Ona nám nevadí.“ Na chvíli se téměř usmíval, než se podíval na Moirain. Pak se mu do očí vrátila starost.

„Co se děje?“ chtěla vědět Zarin. Ryb si nevšímala. „Vím, že se něco děje. Od chvíle, co jsem tě potkala, ses nikdy nijak netvářil, až teď, tvrďáku.“

„Žádné otázky!“ vyjela ostře Moirain. „Dozvíš se, co ti řeknu, a nic víc!“

„A co mi řekneš?" dožadovala se Zarin.

Aes Sedai se usmála. „Sněz tu rybu.“

Dál jedli v téměř naprostém tichu, jen se sem linul dívčí zpěv. Jedna píseň byla o boháči, z něhož jeho žena a dcery dělaly neustále hlupáka, aniž by někdy splaskla jeho domýšlivost, a další pojednávala o mladé ženě, která se rozhodla chodit bez šatů, jiná vyprávěla o kováři, jemuž se podařilo okovat sebe místo koně. Při té se Zarin začala dusit smíchem a zapomněla se natolik, že si kousla ryby. Náhle se zaškaredila, jako by se jí do úst dostalo bláto.

Nebudu se jí smát, řekl si Perrin. Ať už vypadá jakkoliv hloupě, předvedu jí, co jsou to dobré způsoby. „Chutná to dobře, viď?“ řekl. Zarin se na něj trpce podívala a Moirain se na něj zamračila, že jí přetrhl myšlenky. To byla veškerá konverzace u stolu.

Nieda potom poklidila talíře a narovnala na stůl výběr sýrů, když vtom se Perrinovi zježily vlasy, jelikož ucítil jakýsi obzvláště odpudivý puch. Bylo to cítit jako něco, co by nemělo být, a už ten pach zachytil dvakrát předtím. Znepokojeně se rozhlédl po šenku.

Dívka zpívala hloučku posluchačů, dovnitř vcházelo několik mužů a Bili se stále opíral o zeď a podupával si do rytmu citary. Nieda si uhladila drdůlek, rychle přelétla pohledem místnost a odvezla vozík pryč.

Perrin se rozhlédl po svých společnících. Loial si, jako obvykle, z kapsy kabátce vytáhl knihu a zřejmě zapomněl, kde je. Zarin si nepřítomně stáčela plátek bílého sýra do kuličky. Nejdřív se dívala na Perrina, pak na Moirain, a zase na Perrina, a předstírala přitom, že to nedělá. Perrina ale doopravdy zajímal Lan s Moirain. Ti dokázali vycítit myrddraala, trolloka či jiného zplozence Stínu dřív, než se k nim dostal na půl honu, ale Aes Sedai nepřítomně upírala zrak na stůl před sebou a strážce si odřezával kousek žlutého sýra a díval se přitom na ni. Přesto tu bylo cítit, že je něco špatně, stejně jako v Jarře a na okraji Remenu, a tentokrát to nemizelo. Jako by to přicházelo odněkud ze šenku.

Znovu si prohlédl místnost. Bili u stěny, několik mužů se blížilo ode dveří, dívka zpívající na stole, všichni smějící se muži seděli kolem ní. Muži blížící se ode dveří? Zamračil se na ně. Šest mužů s obyčejnými obličeji mířilo k místu, kde seděl. S velice obyčejnými obličeji. Právě začal znovu zkoumat muže poslouchající dívku, když mu to náhle došlo. Ten puch něčeho špatného šel od oné šestice nově příchozích. – Muži náhle měli v rukou dýky, jako by si uvědomili, že je uviděl.

„Mají nože!“ zařval a hodil po nich tác se sýry.

V šenku nastala vřava, muži křičeli, dívka vřískala, Nieda volala na Biliho, a to všechno se stalo najednou. Lan se vymrštil na nohy a z Moiraininy ruky vylétla ohnivá koule. Loial popadl židli jako palici a Zarin s klením odskočila stranou. Také měla v ruce nůž, ale Perrin byl příliš zaneprázdněný, aby si všímal, co dělají ostatní. Ti muži jako by se dívali přímo na něho a on měl sekeru pověšenou nahoře v pokoji na kolíku.

Popadl tedy židli, ulomil silnou nohu, která navíc pokračovala nahoru jako součást opěradla, a rozmáchl se jí jako dlouhým kyjem. Snažili se k němu dostat obnaženou ocelí, jako by Lan a ostatní byli jen překážkami v cestě. Bojoval tak zblízka, že stačil jen odrážet čepele, a jak se divoce rozmachoval, ohrožoval i Lana, Loiala a Zarin stejně tolik, jako šest útočníků. Koutkem oka zahlédl Moirain stojící stranou se zklamaným výrazem. Všichni byli tak blízko u sebe, že nemohla udělat nic, aniž by ohrozila stejně tak přítele, jako nepřítele. Ani jeden z mužů se však po ní nepodíval. Nestála mezi nimi a Perrinem.

Lapaje po dechu se mu podařilo udeřit jednoho z těch obyčejně vypadajících mužů do hlavy tak tvrdě, až zaslechl prasknout kost, a náhle si uvědomil, že všichni leží. Připadalo mu, že boj trvá aspoň čtvrt hodiny, ale pak si všiml, že se Bili právě zastavil a zatíná pěsti s pohledem upřeným na šestici mužů ležících na podlaze. Bili dokonce ani neměl čas zasáhnout do boje, a už bylo po všem.

Lan se tvářil ještě ponuřeji než obvykle. Začal pečlivě prohledávat těla, avšak rychle, což ukazovalo na jeho nechuť k tomuto úkolu. Loial měl židli stále ještě pozvednutou k ráně. Teď sebou trhl a s rozpačitým úsměvem ji postavil na zem. Moirain zírala na Perrina a Zarin také, i když vytahovala svůj nůž z hrudi jednoho z mrtvých. Ten puch něčeho špatného byl pryč, jako by skončil s nimi.

„Šedí muži,“ ozvala se tiše Aes Sedai, „a šli po tobě.“

„Šedí muži?“ Nieda se zasmála nahlas a zároveň nervózně. „No, paní Mari, příště řekneš, že věříš na hejkaly a bludičky a číhače a Děsa jezdícího s černými psisky z divoký štvanice.“ Někteří z mužů, kteří předtím poslouchali písničky, se také zasmáli, i když si nejistě prohlíželi mrtvé muže a Moirain. Zpěvačka také hleděla na Moirain s rozšířenýma očima. Perrin si vzpomněl na tu ohnivou kouli, než se všichni seběhli k sobě. Jeden ze šedých mužů vypadal poněkud ohořele a šířil se od něj nasládlý zápach připáleného masa.

Moirain se obrátila od Perrina ke statné hostinské. „Člověk může kráčet ve Stínu,“ pravila Aes Sedai klidně, „aniž by se stal přímo zplozencem Stínu.“

„Ó, aha, temní druzi.“ Nieda si založila ruce v bok a zamračila se na mrtvoly. Lan už dokončil prohlídku. Ohlédl se na Moirain a zavrtěl hlavou, jako by ani nečekal, že něco najde. „Spíš zloději, i když já nikdy neslyšela o zlodějích tak drzých, aby vlezli přímo do hostince. U Jezevce ještě nebyl nikdy nikdo zabitej. Bili! Ukliď to, hoď je do kanálu a nasyp čerstvý piliny. Nezapomeň, hoď je dozadu. Nechci, aby biřici strkali svý dlouhý nosy k Jezevci.“ Bili kývl, jako by chtěl být taky užitečný, když se předtím k ničemu nedostal. Každou rukou popadl jednoho mrtvého za pásek a odnesl je dozadu ke kuchyni.

„Aes Sedai?“ ozvala se tmavooká zpěvačka. „Nechtěla jsem tě urazit těmi obyčejnými písničkami.“ Zakrývala si obnaženou část hrudi, což byla ta o dost větší část, rukama. „Umím i jiné, jestli budeš chtít.“

„Zpívej si, co chceš, děvče,“ řekla jí Moirain. „Bílá věž není tak odříznutá od světa, jak si asi myslíš, a já už slyšela drsnější písně než ty, které zpíváš.“ Přesto se netvářila nijak nadšeně, že ostatní vědí, že je Aes Sedai. Pohlédla na Lana, přitáhla si plášť k tělu a vyrazila ke dveřím.

Strážce ji rychle došel a chvíli spolu tiše rozmlouvali u dveří, ale Perrin slyšel stejně dobře, jako by mu to šeptali do ucha.

„To chceš odejít beze mne?“ říkal Lan. „Přísahal jsem, že tě zachovám zdravou, Moirain, když jsem přijímal tvé pouto.“

„Vždycky jsi věděl, že existují nebezpečí, která nemůžeš zvládnout, gaidine. Musím jít sama.“

„Moirain –“

Aes Sedai ho zarazila. „Dávej pozor, Lane. Jestli neuspěji, poznáš to a budeš se muset vrátit do Bílé věže. To bych nezměnila, i kdybych na to měla čas. Nechci, abys zahynul v marné snaze mě pomstít. Vezmi Perrina s sebou. Vypadá to, že mi Stín dává najevo důležitost, již zaujal ve vzoru, byť ne jasně. Byla jsem hloupá. Rand je tak silný ta’veren, že jsem pominula význam toho, co musí znamenat, že měl ty dva tak blízko u sebe. S Perrinem a Matem snad bude amyrlin stále ještě moci ovlivnit běh událostí. Když je Rand volný, bude muset. Řekni jí, co se stalo, můj gaidine.“

„Mluvíš, jako bys už byla mrtvá,“ vrčel Lan drsně.

„Kolo tká, jak si kolo přeje, a pod Stínem potemněl svět. Dávej pozor, Lane, a poslechni, jak jsi přísahal.“ S tím odešla.