Drak Znovuzrozený

45 Caemlyn

Mat si na Caemlyn nejasně pamatoval, ale když k němu brzy po východu slunce dorazili, připadalo mu to, jako by tu nikdy předtím nebyl. Od rozbřesku nebyli na silnici sami a teď je dokonce ostatní jezdci, kolony kupeckých vozů i pěší lid obklopovali, a všichni měli namířeno k velkému městu.

Caemlyn, postavený na pahorcích, byl přinejmenším stejně velký jako Tar Valon a vně jeho mohutných hradeb – na výšku to bylo dobrých dvacet sáhů světlého, našedlého kamene s bílými a stříbřitými žilkami jiskřícími ve slunci, s pravidelně rozmístěnými vysokými kulatými věžemi, na jejichž vrcholcích povlávala Lví zástava Andoru, stříbrná na rudé – vně těchto hradeb jako by bylo postaveno další velké město, obklopující to ohrazené, celé z červených cihel a šedého kamene a bíle omítnutých stěn. – Zde se hostince přetlačovaly s domy tři i čtyři poschodí vysokými a tak dobře postavenými, že musely patřit kupcům. Krámy se zbožím vyloženým na stolech pod markýzami se mačkaly vedle širokých skladišť bez oken. Ulice po obou stranách lemovaly otevřené tržnice jen se střechami z červených a purpurových tašek, kde muži i ženy již hlasitě nabízeli své zboží a smlouvali, co měli sil, zatímco svůj hlas ke všemu tomu halasu přidávala telata, ovce, kozy a vepři v ohradách a husy, slepice a kachny v klecích. Mat si pamatoval, že když tu byl předtím, byl Caemlyn dost hlučné místo, ale teď mu to znělo jako tlukot srdce rozhánějícího do cév bohatství.

Silnice vedla ke klenuté bráně pět sáhů vysoké. Obě křídla brány byla otevřená a pod přísným dohledem královniných gardistů v červených kabátcích a lesklých kyrysech – na Toma s Matem se podívali zběžně jako na všechny ostatní, dokonce je nezajímala ani hůl, kterou měl Mat před sebou na sedle. Je snad zajímalo jedině, aby lidé spořádaně postupovali dovnitř – a pak byli uvnitř. Tady se štíhlé věže zvedaly do ještě větší výšky než ty hradební a nad ulicemi plnými lidí zářily bíle a zlatě lesklé kupole. Těsně za bránou se cesta dělila na dvě rovnoběžné ulice oddělené širokým pruhem trávy se stromy. Kopce ve městě se zvedaly jako stupně směrem k vrcholku, který byl obklopen další hradbou, zářící bíle stejně jako hradby tarvalonské, a za ní byly vidět další kupole a věže. To je Vnitřní Město, vzpomněl si Mat, a na vrcholku toho nejvyššího kopce stál královský palác.

„Nemá smysl čekat,“ obrátil se k Tomovi. „Zanesu ten dopis rovnou nahoru.“ Prohlížel si nosítka a kočáry prodírající se davy lidí, a krámy se všemi těmi věcmi. „V takovém městě si člověk může vydělat víc zlata, Tome, když jednou zjistí, kde se hrají kostky nebo karty.“ V kartách neměl zdaleka takové štěstí jako v kostkách, ale karty stejně hrál jen málokdo kromě šlechticů a hodně velkých boháčů. Jenže právě ty bych si měl ke hře najít.

Tom zívl a přitáhl si kejklířský plášť, jako by to byla pokrývka. „Jeli jsme celou noc, chlapče. Aspoň se nejdřív někde najezme. U královnina požehnání se dobře vaří.“ Znovu zívl. „A mají tam dobrý postele.“

„To si pamatuju,“ řekl Mat pomalu. Jistým způsobem si to opravdu vybavoval. Hostinský byl obtloustlý muž s prošedivělými vlasy, mistr Gill. Moirain tam našla jeho a Randa, když už si myslel, že se jí konečně zbavili. Ta je teď pryč a ty svoje hry si hraje s Randem. Se mnou už to nemá nic společného. Už ne. „Sejdeme se tam, Tome. Říkal jsem, že chci mít ten dopis z krku do hodiny po příjezdu, a myslel jsem to vážně. Jeď klidně dál.“

Tom kývl a otočil koně. Se zívnutím ještě zavolal přes rameno: „Hlavně se neztrať, chlapče. Je to velký město, tenhle Caemlyn.“

A bohaté. Mat pobídl koně přeplněnou ulicí. Ztratit se! Umím si přece zatraceně najít cestu. Nemoc mu zřejmě vymazala část vzpomínek. Když se podíval na nějaký hostinec, jehož horní poschodí vyčnívalo kolem dokola přes přízemí a jehož vývěsní štít skřípal ve větru, vzpomněl si, že ho už viděl, ale na další věci, které z toho místa viděl, se nepamatoval. Občas se mu z paměti vynořil kus ulice, ale části před tímto úsekem a za ním pro něj byly stejně tajemné jako kostky, než opustí pohárek.

Dokonce i s děravou pamětí si byl jist, že ve Vnitřním Městě či v královském paláci nikdy nebyl – To bych určitě nezapomněl! – cestu si však pamatovat nemusel. Ulice Nového Města – náhle se rozpomněl na jeho jméno, bylo částí Caemlynu ani ne dva tisíce let – se rozbíhaly do všech stran, ale hlavní třídy všechny vedly k Vnitřnímu Městu. Gardisté u brány se ani nenamáhali někoho stavět.

Za těmi bílými hradbami stály budovy, které by se hodily i do Tar Valonu. Točité ulice vedly na vrcholky kopců, kde se otevíral výhled na štíhlé vížky, jejichž kachlemi obložené stěny se ve slunci třpytily stovkami barev, nebo dolů do parků upravených tak, aby na ně byl shora nejkrásnější pohled, či se objevily průhledy přes celé město až na zvlněné pláně a lesy za ním. Tady v podstatě nezáleželo na tom, kterou ulicí se dá. Všechny se stáčely směrem, kterým potřeboval jít, k andorskému královskému paláci.

Za chvíli už mířil přes oválné náměstí před palácem k vysoké pozlacené bráně. Čistě bílý palác Andoru by určitě zapadl mezi tarvalonské zázraky. Měl štíhlé věžičky a zlaté kupole lesknoucí se ve slunci, vysoké balkony a složitou kamennou výzdobu. Za zlaté plíšky z jedné kupole by Mat mohl pohodlně a v přepychu žít celý rok.

Bylo zde méně lidí než jinde, jako by náměstí bylo vyhrazeno pro zvláštní příležitosti. Před zavřenou bránou stál tucet gardistů. Drželi luky nakloněné všichni úplně stejně přes třpytící se kyrysy a měli tváře zakryté ocelovou mříží hledí leštěných přilbic. Mohutně stavěný důstojník s červeným pláštěm odhrnutým tak, aby byl vidět uzel ze zlatého pletence na rameni, přecházel podél řady gardistů a každého muže si prohlížel, jako by snad chtěl najít rez či zrnka prachu.

Mat přitáhl otěže a nasadil milý úsměv. „Přeju dobré ráno, kapitáne.“

Důstojník se obrátil a hluboko posazenýma očima jako korálky se přes mřížoví hledí zadíval na Mata jako podrážděná krysa v kleci. Byl starší než si Mat původně myslel – určitě dost starý, aby měl víc než jeden uzel – a byl spíš tlustý než svalnatý. „Co chceš, sedláku?“ zeptal se hrubě.

Mat se nadechl. To zvládnu. Musím udělat dojem na tohohle troubu, aby mě tu nenechal čekat celý den. Nechci tu kolem mávat tím amyrlininým papírem, aby mě nevyhodili. „Přicházím z Tar Valonu, z Bílé věže, a přináším dopis od –“

„Ty přicházíš z Tar Valonu, sedláku?“ Tlustému důstojníkovi se až břich natřásal, jak se smál, ale pak prudce přestal, jako by ho někdo uťal, a zamračil se. „My nechceme žádné dopisy z Tar Valonu, rošťáku, pokud něco takového vůbec máš! Naše dobrá královna – kéž ji Světlo ozařuje! – nepřijme jedinou zprávu z Bílé věže, dokud jí nebude navrácena dědička. A já nikdy neslyšel o poslu z Věže, který by měl venkovský kabátec a spodky. Je mi jasné, že máš za lubem nějakou lumpárnu, možná si myslíš, že získáš trochu peněz, když sem přijdeš a budeš tvrdit, že neseš dopis, ale budeš mít štěstí, jestli neskončíš ve vězeňské kobce! Jestli přicházíš z Tar Valonu, tak se seber, vrať se tam a řekni jim, ať vrátí dědičku, než si pro ni přijdeme! A jestli chceš vyloudit nějaké stříbro, zmiz mi z očí, než ti nechám vyrazit duši z těla! Ať tak nebo tak, ty přitroublé motovidlo, vypadni!“

Mat se snažil dostat ke slovu od chvíle, kdy ten muž promluvil. Teď vyhrkl: „Ten dopis je od ní, člověče. Je od –“

„Copak jsem ti neříkal, abys zmizel, ty drzoune?“ zařval tlusťoch. Obličej už měl pomalu stejně rudý jako kabátec. „Ztrať se mi z očí, ty špinavý mizero! Jestli nezmizíš, než napočítám do deseti, tak tě zavřu za to, že špiníš náměstí svou přítomností! Jedna! Dvě!“

„Ty snad umíš napočítat i do deseti, ty tlustej troubo!“ vybuchl Mat. „Říkám ti, Elain poslala –“

„Stráže!“ Důstojník už byl ve tváři nachový. „Zatkněte toho chlapa jako temného druha!“

Mat na chvíli zaváhal, neboť si byl jist, že takové obvinění nemůže nikdo brát vážně, ale gardisté v červených kabátcích se na něj vrhli, celý tucet v kyrysech a přilbicích, a tak otočil koně a odcválal pryč, pronásledován tlusťochovým řevem. – Valach nebyl žádný závodní kůň, ale mužům bez koní snadno utekl. Lidé mu v křivolakých ulicích uhýbali z cesty a pak mu hrozili pěstmi a nadávali stejně, jako předtím onen důstojník.

Hlupák, říkal si v duchu Mat mysle důstojníka, a pak vynadal i sobě. Stačilo, abych hned na začátku řekl její jméno. „Elain, dědička Andoru, posílá tento dopis své matce, královně Morgase.“ Světlo, kdo by si pomyslel, že mají takový vztah k Tar Valonu. Podle toho, co si o své poslední návštěvě pamatoval, byly Aes Sedai a Bílá věž v přízni gardistů hned za královnou Morgasou. Světlo ji spal, taky mi to Elain mohla říct. Váhavě dodal: Taky jsem se mohl zeptat.

Než dorazil ke klenuté bráně, která vedla do Nového Města, zpomalil koně do kroku. Nemyslel si, že by ho gardisté z paláce ještě pronásledovali, a nemělo smysl přivolávat na sebe pozornost těch, co hlídali bránu, tím, že by kolem nich procválal, ale oni se na něj nepodívali déle, než když tudy přijížděl.

Jak projížděl pod širokým obloukem brány, usmál se a málem se obrátil zpátky. Náhle si na cosi vzpomněl a dostal nápad, který se mu líbil mnohem víc, než kdyby měl jen projít palácovou bránou. I kdyby tlustý důstojník nehlídal u brány, nový nápad se mu stejně zamlouval víc.

Dvakrát se ztratil, než našel Královnino požehnání, ale nakonec znamení s mužem, klečícím před ženou s rudozlatými vlasy a korunou ze zlatých růží a rukou položenou na jeho hlavě, přece jen objevil. Byla to poměrně velká kamenná budova o třech poschodích, s vysokými okny, dokonce i těmi až úplně nahoře pod střechou z červených tašek. Projel kolem dozadu ke stájím, kde muž s koňským obličejem v kožené kazajce, která byla jen o málo tužší než jeho vlastní kůže, převzal otěže jeho koně. Mat měl dojem, že si toho chlapíka pamatuje. Ano. Ramey.

„Už je to dost dlouho, Rameyi.“ Mat mu hodil stříbrnou marku. „Vzpomínáš si na mě, viď?“

„Nemůžu říct, že bych...“ začal Ramey, ale potom zachytil záblesk stříbra, kde čekal měď. Zakašlal a krátké kývnutí se změnilo v trhanou úklonu s rukou přitisknutou k čelu. „No, ovšem, mladý pane. Odpusť. Vypadlo mi to z hlavy. Já si moc lidi nepamatuju. Zato koně jo. Koně znám, to jo. Hezký zvíře, mladý pane. Dobře se o něj postarám, tím si můžeš být jistý.“ To všechno vyhrkl tak rychle, aby Mat nestačil říci ani slovo, a pak spěšně odvedl valacha do stáje dřív, než mohlo dojít na Matovo jméno.

Mat se kysele zašklebil, balíček s rachejtlemi si strčil pod paži a zbytek svých věcí si hodil na rameno. Ten chlapík by mě nepoznal od Jestřábího křídla. Vedle dveří do kuchyně seděl na obráceném sudu mohutný svalnatý muž a něžně drbal za uchem černobílou kočku, která se mu uhnízdila na koleně. Ten muž si Mata prohlédl zpod těžkých víček, zvlášť hůl, již měl Mat přes rameno, ale kočku za uchem škrábat nepřestal. Mat měl dojem, že si na něj vzpomíná, ale jméno se mu nevybavilo. Cestou dovnitř neřekl nic a muž s kočkou také ne. Nemá důvod, aby si mě pamatoval. Nejspíš tu ty zatracené Aes Sedai chodí pro lidi každý den.

V kuchyni dvě kuchtičky a tři pomocnice pobíhaly mezi pecemi a rožni pod dohledem kulaťoučké ženy s vlasy staženými do drdůlku a dlouhou dřevěnou lžící, kterou používala, když chtěla ukázat, co se má udělat. Tu ženu si Mat určitě pamatoval. Coline, to je teda jméno pro tak měchatou ženskou, ale všichni ji oslovovali Kuchařko.

„No, Kuchařko,“ oznámil, „Jsem zpátky, a ještě to není ani rok, co jsem odešel.“

Chvíli se na něj dívala a pak kývla. „Pamatuju si tě.“ Mat se zazubil. „Byl jsi tu s tím mladým princem, ne?“ pokračovala. „S tím, co se tolik podobal Tigrain, Světlo ozařuj její památku. Ty jsi jeho sluha, ne? Takže se náš mladý princ vrací?“

„Ne,“ zavrčel Mat břitce. Princ! Světlo! „Nemyslím, že by se tu teď někdy ukázal, a taky si myslím, že kdyby se tu objevil, nelíbilo by se ti to.“ Začala protestovat, vykládala, jaký slušný a hezký mladý muž ten princ byl – Ať shořím, copak nikde neexistuje ženská, která by nesnila o Randovi a nedělala telecí oči, když se o něm jenom zmíníš? Zatraceně by ječela, kdyby věděla, co dělá teď – ale radši ji nechal při tom. „Je tu někde mistr Gill? A Tom Merrilin?"

„V knihovně,“ řekla škrobeně. „A vyřiď Basilu Gillovi, až ho uvidíš, že jsem říkala, ať nechá vyčistit ty odpady. A chci to mít hotové dneska.“ Zahlédla něco, co dělala jedna z pomocnic s hovězí pečení, a odkolébala se k ní. „Ne tak silně, dítě. Jestli na to maso dáš moc tamarindů, bude příliš sladké.“ Na Mata už zřejmě zapomněla.

Mat potřásl hlavou a vydal se hledat tu knihovnu, na kterou si nemohl vzpomenout. Ani si nevzpomínal, že by Coline byla za mistra Gilla provdaná, ale jestli někdy slyšel hospodyni posílat příkazy svému manželovi, tak to bylo tohle. Hezoučká služebná s velkýma očima se zahihňala a ukázala mu do chodby hned vedle šenku.

Když vstoupil do knihovny, ztuhl a jen zíral. Na policích zabudovaných do stěn bylo víc než tři sta knih, a další ležely na stole. V životě neviděl tolik knížek na jednom místě. Všiml si v kůži vázané kopie Putování Jaima Dlouhokrokého, ležící na stolečku u dveří. Vždycky si tu knihu chtěl přečíst – Rand s Perrinem mu z ní často vykládali – ale nikdy se jaksi nedostal k tomu, aby si přečetl knihy, které chtěl.

Basil Gill s růžovoučkými tvářemi a Tom Merrilin seděli u stolku nad šachovnicí, a z fajfek, které drželi v zubech, stoupaly tenké proužky namodralého tabákového dýmu. Na stolku vedle dřevěného pohárku s kostkami seděla tříbarevná kočka, ocásek měla přehozený přes přední tlapky a upřeně sledovala hru. Kejklířský plášť nebyl nikde v dohledu, z čehož Mat usoudil, že už Tom dostal pokoj.

„Tos zvládl rychleji, než jsem čekal, chlapče,“ řekl Tom přes fajfku. Zatahal se za dlouhý bílý knír, jak se rozmýšlel, kam na šachovnici položit další kámen dámy. „Basile, jistě si pamatuješ na Mata Cauthona.“

„Pamatuju, co bych se nepamatoval,“ utrousil tlustý hostinský s pohledem upřeným na šachovnici. „Byl nemocnej, když tu byl posledně, to se pamatuju. Doufám, že už je ti líp, mládenče.“

„Je mi líp,“ řekl Mat. „To je všechno, co si pamatuješ? Že mi nebylo dobře?“

Mistr Gill mrkl na Toma, když ten položil svůj kámen, a vyndal fajfku z úst. „Vzhledem k tomu, s kým jsi odcházel, mládenče, a vzhledem k tomu, jak se teď všecko semlelo, je nejspíš nejlepší, že si toho víc nepamatuju.“

„Aes Sedai už nejsou v takový oblibě, co?“ Mat si položil věci na široký lenoch křesla, hůl opřel dozadu a sám se usadil do jiného křesla a nohu přehodil přes lenoch. „Gardisti v paláci si zřejmě myslí, že Bílá věž Elain ukradla.“ Tom si znepokojeně prohlédl balíček rachejtlí, podíval se na kouř stoupající z fajfky a zamumlal si cosi, než se vrátil ke hře.

„To těžko,“ řekl Gill, „ale celý město ví, že zmizela z Věže. Tom říká, že se vrátila, ale my se tu nic takovýho nedoslechli. Možná to ví Morgasa, ale každý až po posledního pacholka od koní kolem ní chodí co nejtišeji, aby mu neukousla hlavu. Urozený pán Gaebril jí zabránil, aby neposlala každého katovi, ale já bych neřekl, že to ještě neudělá. A on její vztah k Tar Valonu rozhodně nezlepšil. Jestli něco, tak podle mě to ještě zhoršil.“

„Morgasa má novýho rádce,“ podotkl Tom suše. „Garethu Bryneovi se nelíbil, tak Gareth odešel do výslužby na svůj dvorec, aby dával pozor, jako ovcím roste vlna. Basile, hodláš ten kámen někam dát nebo ne?“

„Za chviličku, Tome. Za chviličku. Chci ho dát správně.“ Mistr Gill se zakousl do troubele, zamračil se na šachovnici a vyfoukl kouř.

„Takže královna má rádce, který nemá rád Tar Valon,“ řekl Mat. „No, to vysvětluje, proč se gardisti chovali tak divně, když jsem řekl, že jdu odtamtud.“

„Jestli jsi jim to řekl,“ poznamenal Gill, „tak máš možná štěstí, že ses odtamtud dostal bez polámaných kostí. Přinejmenším pokud to byl někdo z nových mužů. Gaebril vyměnil polovinu gardy v Caemlynu za muže, které vybral sám, a to není žádná maličkost vzhledem k tomu, jak je tu krátkou dobu. Někteří říkají, že by si ho Morgasa měla vzít.“ Už už chtěl položit kámen na šachovnici, ale pak ho dal pryč a zavrtěl hlavou. „Časy se mění. Lidi se mění. To je na mě moc změn. Hádám, že asi stárnu.“

„Zřejmě chceš, aby z nás obou byli dědci, než položíš ten kámen,“ zabručel Tom. Kočka se protáhla a natáhla se přes stůl, aby ji mohl pohladit na hřbetě. „I když budeš žvanit celej den, přijít na dobrej tah ti to nepomůže. Proč prostě nepřiznáš porážku, Basile?“

„To nikdy nepřiznám,“ prohlásil Gill umíněně. „Ještě tě porazím, Tome.“ Položil bílý kámen na průsečík dvou čar. „Uvidíš.“ Tom si odfrkl.

Z toho, co Mat na šachovnici viděl, si nemyslel, že bude mít Gill velkou šanci. „Jenom se budu muset vyhnout gardistům a strčit Elainin dopis Morgase rovnou do ruky.“ Zvlášť jestli jsou všichni jako ten tlustý ňouma. Světlo, rád bych věděl, jestli jim všem řekl, že jsem temný druh?

„Tys ho nepředal?“ štěkl Tom. „Myslel jsem, že se tý věci chceš zbavit co nejdřív.“

„Ty máš dopis od dědičky?“ vykřikl Gill. „Tome, proč jsi mi to neřekl?“

„Promiň, Basile,“ zamumlal kejklíř. Zamračil se na Mata zpod hustého obočí a foukl si do knírů. „Ten kluk si myslí, že ho kvůli němu chce někdo zabít, tak jsem si řekl, že ho nechám, ať ti poví, co uzná za vhodný, a nic víc. Zdá se, že už mu na tom nezáleží.“

„Jaký dopis?“ zeptal se Gill. „Že se vrací domů? A urozený pán Gawyn? Doufám, že se vracejí. Už jsem slyšel i mluvit o válce s Tar Valonem, jako by někdo mohl být vážně takový hlupák, aby se pustil do války s Aes Sedai. Kdyby ses mě zeptal, tak to souvisí s těma divokejma povídačkama, co jsme se doslechli, že Aes Sedai podporují falešnýho Draka někde na západě a používají sílu jako zbraň. Ne že bych chápal, proč by chtěl někdo jít do války zrovna s nima. Právě naopak.“

„Vy jste s Coline svoji?“ zeptal se Mat a mistr Gill sebou trhl.

„Světlo mě před tím ochraňuj! Už teď by sis mohl myslet, že hostinec patří jí. Kdyby byla ještě moje žena...! Co to má společnýho s dopisem od dědičky?“

„Nic,“ řekl Mat, „ale mluvil jsi tak dlouho, až jsem měl dojem, žes musel zapomenout vlastní otázky.“ Gill se zakuckal a Tom vybuchl smíchy. Mat si pospíšil, než hostinský nabere dech. „Ten dopis je zapečetěný. Elain mi neřekla, co v něm stojí.“ Tom si ho úkosem prohlížel a hladil si kníry. Snad si nemyslí, že přiznám, že jsem tu věc otevřel? „Ale nemyslím, že se vrací domů. Chce se stát Aes Sedai, kdyby ses mě zeptal.“ A pověděl jim o svém pokusu doručit dopis, přičemž ohladil několik hran, o kterých se nemuseli dozvědět.

„Noví muži,“ řekl Gill. „Aspoň ten důstojník na to vypadá. To se vsadím. Většina z nich není lepší než lupiči, až na ty s vyhýbavýma očima. Počkej do odpoledne, mládenče, až se gardisté u brány vymění. Řekni hned jméno dědičky, a jenom pro případ, že ten nový chlapík bude taky jeden z Gaebrilových mužů, skloň trochu hlavu. A když se ještě dotkneš pěstí čela, nebudeš mít žádný potíže.“

„Ať shořím, jestli to udělám. Já před nikým klekat a plazit se nebudu. Ani kvůli samotný Morgase. Tentokrát se ke gardistům vůbec nepřiblížím.“ Raději nechci vědět, co jim o mně ten tlusťoch navykládal. Oba starší muži na něho zírali, jako by zešílel.

„A jak se, pod Světlem,“ začal Gill, „hodláš dostat do královského paláce, abys přitom nemusel projít kolem gardistů?“ Oči se mu rozšířily, jako by si na něco vzpomněl. „Světlo, snad nechceš... Mládenče, to bys potřeboval samotné Temného štěstí, aby ses odtamtud dostal živý!“

„O čem to teď mluvíš, Basile? Mate, jakou pitomost chceš zase zkusit?“

„Mám štěstí, mistře Gille,“ prohlásil Mat. „Jen mi připrav něco dobrýho k jídlu, až se vrátím.“ Vstal, sebral pohárek s kostkami, zamíchal a pro štěstí jej otočil vedle šachovnice. Tříbarevná kočka seskočila ze stolku a s prohnutým hřbetem na něho zasyčela. Pět kostek s tečkami se zastavilo a na každé byla jedna tečka. Temného oči.

„Tohle je nejlepší hod, nebo ten nejhorší,“ řekl Gill. „Záleží na tom, jakou hru hraješ, víš. Mládenče, já myslím, že hraješ nebezpečnou hru. Co kdyby sis vzal ten pohárek do šenku a utratil pár měďáků? Mně připadáš jako někdo, kdo si rád trochu zahraje. Já zařídím, aby se ten dopis dostal bezpečně do paláce.“

„Coline chce, abys vyčistil ty odpady,“ oznámil mu Mat a obrátil se k Tomovi. Hostinský jenom mrkal a cosi si pro sebe bručel. „Podle mě je úplně jedno, jestli mě zasáhne šíp, když se ten dopis pokusím doručit, nebo dostanu nožem do zad, když budu čekat. Je to jednou za osmnáct a podruhý bez dvou za dvacet. Hlavně mi nech připravit to jídlo, Tome.“ Hodil na stůl před Gilla zlatou marku. „Ať mi zanesou věci do pokoje, hostinský. Jestli to stojí víc, dostaneš peníze. A dávej pozor s tím balíčkem. Tomovi z něj naskakuje husí kůže.“

A když už odcházel, zaslechl ještě mistra Gilla, jak říká Tomovi: „Vždycky jsem si myslel, že je ten mládenec rošťák. Jak přišel k tomu zlatu?“

Já vždycky vyhrávám, tak, pomyslel si Mat temně. Jenom musím ještě jednou vyhrát a skoncuju s Elain, a to je to poslední, co pro Bílou věž udělám. Jenom ještě jednou.