Drak Znovuzrozený

56 Lid Draka

Po celém městě Tearu se lidé ráno probouzeli a hovořili o snech, které se jim zdály, o snech, v nichž Drak bojoval s Ba’alzamonem v Srdci Kamene, a když zvedli zrak k veliké pevnosti Kameni, spatřili z jejího vrcholku vlát praporec. Na stříbrném poli se vlnil tvor připomínající velkého hada s šupinami v šarlatové a zlaté, ale se zlatou lví hřívou a čtyřma nohama, každou zakončenou pěti zlatými drápy. Z Kamene vycházeli muži, ohromení a vyděšení, a tlumenými hlasy vyprávěli o tom, co se událo za noci, a v ulicích se tlačili muži i ženy a s pláčem vykřikovali naplnění proroctví.

„Drak!“ křičeli. „Al’Thor! Drak! Al’Thor!“

Vyhlížeje střílnou vysoko ve zdi Kamene, Mat naslouchal sboru doléhajícímu sem ve vlnách z města a potřásal hlavou. No, možná jím je. Stále měl dost potíží srovnat si v hlavě to, že Rand opravdu je v Tearu.

Všichni v Kameni zřejmě souhlasili s lidmi dole, a pokud ne, nedávali to najevo. Randa Mat zahlédl jen jednou, jak kráčí chodbou s Callandorem v ruce, doprovázen tuctem zahalených Aielů, za nimiž se táhl mrak Tairenů, tvořený hloučkem obránců Kamene a většinou přeživších vznešených pánů. Přinejmenším vznešení páni si zřejmě mysleli, že je Rand bude potřebovat, aby mohl správně vládnout světu. Aielové však každého drželi ostrými pohledy, a v případě potřeby i oštěpy, pěkně zpátky. Oni rozhodně věřili, že Rand je Drakem, i když ho nazývali Tím, jenž přichází s úsvitem. V Kameni byly skoro dvě stovky Aielů. Třetinu válečníků ztratili v boji, ale sami zabili či zajali desetkrát tolik obránců.

Když se Mat otočil od střílny, zahlédl Rhuarka. Na druhé straně místnosti byl vysoký stojan, který tvořila dvě kola, celá vyřezávaná a naleštěná, z jakéhosi světlého dřeva s tmavými pruhy. Kola měla mezi sebou zavěšeny poličky tak, že když se koly otáčelo, zůstávaly poličky stále vodorovné. V každé přihrádce byla zasunuta velká kniha vázaná ve zlatě, na jejíchž deskách jiskřily drahokamy. Aiel si jednu knihu otevřel a četl. Mat měl dojem, že to jsou nějaké eseje. Kdo by si pomyslel, že nějaký Aiel bude číst knihy? Kdo by si pomyslel, že nějaký zatracený Aiel bude vůbec umět číst?

Rhuark se podíval jeho směrem, oči měl chladně modré a pohled bezvýrazný. Mat rychle uhnul pohledem dřív, než mu Aiel vyčte z očí, nač právě myslel. Aspoň není zahalený, díky Světlu! Ať shořím, ta Aviendha mi málem utrhla hlavu, když jsem se zeptal, jestli by si se mnou nezatancovala bez oštěpů. Bain a Chiad představovaly jiný problém. Byly rozhodně hezké a víc než přátelské, ale jemu se zatím nepodařilo promluvit si s jednou, aby u toho nebyla i druhá. Aielové zřejmě považovali jeho snahu zůstat s jednou o samotě za zábavnou, vlastně Bain a Chiad také. Ženy jsou divně, ale vedle aielských žen vypadá divné jako normální!

Velký stůl uprostřed místnosti, ozdobně vyřezávaný a na rozích a nohách pozlacený, byl určen pro shromáždění vznešených pánů. Na jedné trůnu podobné židli, která měla na opěradle ve zlatě, leštěném karneolu a perleti vyvedenou půlměsíčnou zástavu Tearu, seděla Moirain. Egwain, Nyneiva a Elain seděly opodál.

„Pořád nemůžu uvěřit, že je Perrin tady v Tearu,“ říkala právě Nyneiva. „Opravdu je v pořádku?“

Mat zavrtěl hlavou. On čekal, že Perrin bude v noci v Kameni. Kovář byl vždycky odvážnější než kdokoliv se zdravým rozumem.

„Když jsem odcházela, byl v pořádku.“ Moirainin hlas byl vyrovnaný. „Zdali je stále, to nevím. Jeho... společnice je ve značném nebezpečí, a on se do něj mohl také dostat.“

„Jeho společnice?“ optala se ostře Egwain. „Co – kdo je Perrinova společnice?“

„Jaké nebezpečí?“ chtěla vědět Nyneiva.

„Nic, s čím by sis musela dělat starosti,“ odtušila klidně Aes Sedai. „Půjdu se na ni podívat, jak jen to půjde. Zdržela jsem se, jen abych vám ukázala to, co jsem našla mezi ter’angrialy a ostatními věcmi síly, které vznešení pánové za ta léta nashromáždili.“ Vytáhla něco z váčku a položila to na stůl před sebe. Byl to kotouč o velikosti lidské dlaně, který zřejmě zpodobňoval dvě spojené slzy, jednu černou jako smola, druhou bílou jako sníh.

Mat si vzpomínal, že už něco podobného viděl. Prastarý symbol, jako tenhle, ale rozbitý, kdežto tenhle byl celý. Už viděl tři, ne celé, ale rozbité. To ale nebylo možné, protože, jak si vzpomínal, byly vyrobeny z cuendillaru, nerozbitného jakoukoliv silou, dokonce ho nebylo možné rozbít ani s pomocí jediné síly.

„Jeden ze sedmi zámků, které Luis Therin Rodovrah a stovka rytířů vložili na Temného věznici, když ji znovu uzavírali,“ řekla Elain a kývla, jako by si potvrzovala vlastní paměť.

„Spíš,“ řeklají Moirain, „ohnisko jednoho takového zámku. Ale v podstatě máš pravdu. Během Rozbití světa byly kvůli bezpečnosti rozneseny do všech koutů světa a ukryty. Od trollockých válek pak byly ztraceny docela.“ Nadechla se. „Začínám mluvit jako Verin.“

Egwain zavrtěla hlavou. „Asi jsem měla čekat, že to tam najdu. Rand Ba’alzamonovi čelil už dvakrát, a v obou případech se našel aspoň jeden z těch zámků.“

„A tentokrát je celý,“ dodala Nyneiva. „Poprvé je zámek nerozbitý. Jako by na tom teď záleželo.“

„Ty myslíš, že na tom nezáleží?“ Moirainin hlas byl nebezpečně tichý a ostatní ženy se na ni zamračily.

Mat vyvrátil oči. Pořád mluvily o nedůležitých věcech. Jemu se moc nelíbilo, že stojí ani ne pět sáhů od kotouče, když teď věděl, co to je, bez ohledu na cenu cuendillaru, ale... „Dovolíte?“ řekl.

Všechny se k němu obrátily, jako by přerušil něco významného. Ať shořím! Dostanu je z vězeňské kobky, než skončí noc jim ještě půltuctukrát zachráním život, a ony se na mě dívají stejně zamračeně jako zatracené Aes Sedai! No, a ani mi nepoděkovaly. Taky bych si mohl myslet, že strkám nos tam, kam bych neměl, když jsem bránil některým z těch zatracených obránců, aby do některé nevrazili meč. Nahlas řekl mírně: „Nevadilo by vám, kdybych se na něco zeptal, že ne? Všechny mluvíte o těch... ehm... záležitostech Aes Sedai, a mně nikdo nic neřekne.“

„Mate,“ procedila varovně mezi zuby Nyneiva a zatahala se za cop, ale Moirain řekla klidně, jen trošku netrpělivě: „A co si přeješ vědět?“

„Chci vědět, jak je tohle všecko vůbec možný.“ Chtěl mluvit tiše, ale proti své vůli jak mluvil, zesiloval hlas. „Tearský Kámen padl! V Proroctvích stojí, že k tomu nedojde, dokud nepřijde Lid Draka. Znamená to snad, že my jsme ten zatracenej Dračí lid? Vy, já, Lan a pár set zatracenejch Aielů?“ V noci strážce zahlédl. Zdálo se, že mezi Lanem a Aiely není příliš velký rozdíl v tom, kdo z nich je nebezpečnější. Když se Rhuark narovnal a upřel na něj zrak, Mat chvatně dodal: „Ehm, promiň, Rhuarku, to mi jen tak uklouzlo.“

„Možná,“ odvětila pomalu Moirain. „Já přišla, abych Be’lalovi zabránila zabít Randa. Nečekala jsem, že uvidím Tearský Kámen padnout. Možná tím Lidem jsme. Proroctví se naplňují, jak se má stát, ne jak my si myslíme, že se stane.“

Be’lal. Mat se zachvěl. To jméno zaslechl včera v noci a za světla se mu nelíbilo o nic víc. Kdyby byl věděl, že je jeden ze Zaprodanců volný – a uvnitř Kamene – nikdy by se k tomu místu ani nepřiblížil. Mrkl na Egwain, Nyneivu a Elain. No, asi bych byl přišel, ale spíš jako zatracená myška, a ne abych bušil do lidí napravo a nalevo! Za úsvitu se Sandar vykradl z pevnosti. Aby podal zprávy mámě Guenně, jak prohlašoval, avšak Mat byl přesvědčen, že jenom chce uniknout pohledům tří žen, které se tvářily, jako by se ještě nerozhodly, co s ním provedou.

Rhuark si odkašlal. „Když se nějaký muž chce stát náčelníkem kmene, musí jít do Rhuideanu, do zemí Jenn Aielů, kmene, který již není.“ Hovořil pomalu a často se mračil na hedvábný koberec s červenými třásněmi, na němž stál. Muž snažící se vysvětlit, co vůbec vysvětlovat nechtěl. „A ženy, které se chtějí stát moudrými, se tam také vydávají, ale jejich označení, pokud jsou označeny, je tajemstvím, jež udržují jen mezi sebou. Muži, kteří jsou v Rhuideanu vybráni, totiž ti, již přežijí, se vracejí označeni na levé paži. Takto.“

Vyhrnul si rukáv kabátce i košile zároveň, takže odhalil levé předloktí. Pleť měl na něm mnohem světlejší než na rukou a obličeji. Do kůže, jako by byl její nedílnou součástí, byl vyleptán dvakrát obtočený kolem ruky stejný tvor, který se zlatý a šarlatový vlnil na praporci nad Kamenem.

Aiel s povzdechem rukáv zase shrnul. „To jméno se neříká nahlas, jen mezi kmenovými náčelníky a moudrými. Jsme...“ Znovu si odkašlal, neschopen to tady vyslovit.

„Aielové jsou Lid Draka,“ promluvila tiše Moirain, nebyla to však otázka, ale prohlášení, aspoň Mat to tak pochopil. „To jsem nevěděla."

„Takže je opravdu po všem,“ prohlásil Mat, „právě jak to stojí v Proroctvích. Všichni si můžeme jít po svým a nedělat si starosti.“ Amyrlin mě teď už nebude potřebovat, abych zatroubil na ten zatracený roh!

„Jak to můžeš říct?“ vyjela Egwain. „Copak nechápeš, že Zaprodanci jsou volní?“

„Nemluvě o černých adžah,“ dodala temně Nyneiva. „Chytily jsme tu jen Amico a Joiyu. Jedenáct jich uniklo – a já bych moc ráda věděla jak! – a jen Světlo ví, kolik dalších tu je, o kterých nic nevíme."

„Ano,“ připojila stejně tvrdým tónem Elain. „Možná nejsem ještě připravena čelit jednomu ze Zaprodanců, ale Liandrin hodlám po kouscích stáhnout z kůže!“

„Jistě,“ řekl Mat rychle. „Jistě.“ Copak se zbláznily? Ony se chtějí honit za černými adžah a Zaprodanci? „Chtěl jsem jenom říct, že ta nejtěžší část je hotová. Kámen padl do rukou Lidu Draka, Rand má Callandor a Šej’tan je mrtvý.“ Moirainin pohled byl tak tvrdý, až měl Mat pocit, že se Kámen na okamžik otřásl.

„Buď zticha, hlupáku!“ Aes Sedai měla hlas jako nůž. „Chceš na sebe přivolat jeho pozornost, takhle pojmenovat Temného!“

„Ale on je přece mrtvý!“ namítal Mat. „Rand ho zabil. Viděl jsem to tělo!“ A pěkně smrdělo. Nikdy by mě nenapadlo, že něco může shnít tak rychle.

„Viděl jsi ‚to tělo',“ pravila Moirain a jen lehce zkřivila rty. „Mužské tělo. Ne tělo Temného, Mate.“

Mat se podíval na Egwain a druhé dvě ženy. Tvářily se stejně zmateně jako on. Rhuark zřejmě myslel na bitvu, již považoval za vyhranou, a teď zjistil, že k ní ještě vůbec nedošlo. „Tak kdo to byl?“ chtěl vědět Mat. „Moirain, já mám v paměti díry velký jako vůz se spřežením, ale pamatuju si na Ba’alzamona, který chodil v mých snech. Pamatuju! Ať shořím, ale nevím, jestli někdy dokážu zapomenout! A poznal jsem, co zbylo z jeho obličeje.“

„Poznal jsi Ba’alzamona,“ pravila Moirain. „Nebo spíš muže, jenž si říkal Ba’alzamon. Temný však ještě žije, uvězněn v Shayol Ghulu, a Stín stále leží na vzoru.“

„Světlo na nás sviť a ochraňuj nás,“ zamumlala slabým hláskem Elain. „Myslela jsem... Myslela jsem, že Zaprodanci jsou teď to nejhorší, s čím si musíme dělat starosti.“

„Jsi si jistá, Moirain?“ ozvala se Nyneiva. „Rand si byl jistý – je si jistý – že zabil Temného. A ty tu zřejmě říkáš, že Ba’alzamon vůbec nebyl Temný. Tomu nerozumím! Jak si můžeš být tak jistá? A jestli on nebyl Temný, tak kdo to byl?“

„Jistá si jsem z toho nejprostšího důvodu, Nyneivo. Byť se rozložilo tak rychle, bylo to lidské tělo. Copak si myslíš, že kdyby byl Temný zabit, zůstalo by po něm tělo člověka? Muž, jehož Rand zabil, byl mužem. Možná to byl první z osvobozených Zaprodanců, nebo snad nebyl nikdy zcela uvězněn. Možná se nikdy nedozvíme pravdu."

„Já... asi vím, kdo to byl.“ Egwain se odmlčela a tvářila se nejistě. „Aspoň mám klíč. Verin mi ukázala stránku ze staré knihy, kde jsou Ba’alzamon a Izmael zmiňováni společně. Bylo to skoro ve vznešené řeči a téměř nesrozumitelné, ale pamatuju se na něco o jméně skrytém za jménem'. Možná byl Ba’alzamon Izmael.“

„Možná,“ připustila Moirain. „Možná to byl Izmael. Ale pokud ano, zůstává nám jen devět ze třinácti Zaprodanců naživu. Lanfear a Sammael a Ravhin a... Pche! I to, že víme, že někteří z těch devíti jsou volní, není to nejdůležitější.“ Položila ruku na černobílý kotouč. „Tři ze zámků jsou zlomeny. Jen čtyři drží. Jen ty čtyři zámky stojí mezi Temným a světem, a je možné, že i přes ty čtyři držící se dokáže jistým způsobem dotknout světa. Ať už jsme tu vybojovali jakoukoliv bitvu – bitvu nebo šarvátku – zdaleka není poslední.“

Mat se díval, jak se zase začínají tvářit odhodlaně – Egwain, Nyneiva a Elain. Sice ne potěšeně, ale rozhodně – a zavrtěl hlavou. Zatracené ženské! Ony už jsou připravené se do toho dát, pronásledovat dál černé adžah, bojovat se Zaprodanci a s tím zatraceným Temným. No, ať si teda nemyslí, že je znova budu tahat z té kaše, co si navaří. Jen ať si to nemyslí, to je všechno!

Jedny vysoké dvoukřídlé dveře se otevřely, zatímco Mat ještě přemýšlel, co by měl říci, a do komnaty vstoupila vysoká mladá žena královského vzezření s čelenkou se zlatým jestřábem, jenž se jí vznášel na čele. Černé vlasy měla shrnuté z bledých ramen a šaty z nejjemnějšího hedvábí ta ramena také odhalovaly, spolu se značně velkým kusem toho, co Mat považoval za obdivuhodné poprsí. Žena si chvíli se zájmem prohlížela Rhuarka. Měla velké tmavé oči. Pak se obrátila k ženám u stolu, chladná a vznešená. Mata si zřejmě vůbec nevšimla.

„Nejsem zvyklá, abych někomu dělala poslíčka,“ ohlásila, mávajíc složeným pergamenem v útlé ručce.

„A kdo jsi, dítě?“ zeptala se Moirain.

Mladá žena se ještě trochu narovnala, což Mat předtím považoval za nemožné. „Jsem Berelain, první z Mayene.“ Nadutě hodila pergamen na stůl před Moirain a otočila se k odchodu.

„Chviličku, dítě,“ zarazila ji Moirain a rozbalila pergamen. „Kdo ti to dal? A proč to přinášíš, když nejsi zvyklá dělat poslíčka?“

„Já... nevím.“ Berelain stála tváří ke dveřím a podle tónu hlasu byla zmatená. „Byla... úchvatná.“ Otřásla se a zřejmě znovu nabyla vysokého mínění, jež o sobě měla. Chvíli s úsměvem pohlížela na Rhuarka. „Ty jsi vůdce těch Aielanů? Váš boj mě vyrušil ze spánku. Možná tě požádám, abys se mnou povečeřel. Někdy brzy.“ Přes rameno se ohlédla na Moirain. – „Sdělili mi, že Drak Znovuzrozený se zmocnil Kamene. Oznam tedy pánu Drakovi, že první z Mayene s ním dnes povečeří.“ A vypochodovala z místnosti. Mata nenapadl žádný jiný výraz, kterým by popsal to majestátní procesí, které tvořila ta jediná žena.

„Ji bych ráda měla ve Věži jako novicku.“ Egwain a Elain promluvily skoro zároveň a hned se na sebe upjatě usmály.

„Poslechněte si tohle,“ ozvala se Moirain. – „ ‚Luis Therin byl můj, je můj a bude můj navěky. Dávám ti ho do opatrování, abys mi ho pohlídala, než přijdu.' Podepsána ‚Lanfear'.“ Aes Sedai obrátila chladný pohled k Matovi. „A ty sis myslel, že to skončilo? Ty jsi ta‘veren, Mate, vlákno důležitější pro vzor než většina ostatních, a ten, jenž zadul na Valerský roh. Pro tebe ještě zdaleka nic neskončilo.“

Všechny se na něj dívaly, Nyneiva smutně, Egwain, jako by ho ještě nikdy neviděla, a Elain, jako by čekala, že se promění v někoho jiného. Rhuark měl v očích úctu, i když Mat by se bez toho klidně obešel, vzhledem ke všemu ostatnímu.

„No, ovšem,“ sdělil jim. Ať shořím! „Už chápu.“ Rád bych věděl, kdy bude Tom moct vyrazit. Je čas utýct. Možná s náma půjde i Perrin. „Na mě se můžete spolehnout.“

Zvenčí se stále ozýval neutuchající pokřik. „Drak! Al’Thor! Drak! Al’Thor! Drak! Al’Thor! Drak!“