Drak Znovuzrozený

35 Sokolice

Strážce díky delším nohám Perrina předběhl, a ve chvíli, kdy se mládenec tlačil návalem v šenku, Lan už kráčel do schodů a zřejmě při tom nijak nespěchal. Perrin se přinutil jít stejně pomalu. Ode dveří se za ním ozývaly nabručené poznámky o lidech, kteří se cpou před jiné lidi.

„Znovu?“ říkal právě Orban drže stříbrný pohár nahoře, aby mu mohli dolít. „Jo, no dobře. Nastražili léčku kousek od cesty, po níž jsme putovali, a já léčku tak blízko Remenu nečekal. S řevem na nás vyrazili z hustého křoví. Vmžiku byli mezi námi, bodali oštěpy, a hned zabili dva z mých nejlepších mužů a jednoho z Gannových. Jo, poznám Aiela, když nějakýho uvidím, a...“

Perrin spěchal do schodů. No, Orban je teď zná.

Z Moirainina pokoje se ozývaly hlasy. Perrin nechtěl slyšet, co k tomu může Aes Sedai říci. Rychle prošel kolem a strčil hlavu do Loialova pokoje.

Ogierova postel byla nízká, masivní, dvakrát delší a o polovinu širší než všechny lidské postele, které kdy Perrin viděl. Zabírala většinu pokoje a ten byl stejně velký a vybavený jako Moirainin. Perrin se nejasně upamatoval, jak Loial vykládal cosi o tom, že postel je z výzpěvného dřeva, a kdykoliv jindy by se byl zastavil a obdivoval rozmáchlé křivky, díky nímž onen kus nábytku vypadal, jako by vyrostl na místě, kde stál. Kdysi dávno se v Remenu opravdu museli zastavit ogierové, protože hostinský našel také dřevěné čalouněné křeslo, které bylo i pro Loiala dost velké. Sám Loial seděl pohodlně v křesle jen v košili a spodcích a při psaní do velké, v kůži vázané knihy, kterou měl položenou na lenochu křesla, se nepřítomně škrábal palcem u nohy na kotníku.

„Odjížíme!“ řekl Perrin.

Loial nadskočil a málem převrátil kalamář a skoro upustil knihu. „Odjíždíme? Právě jsme dorazili,“ zaburácel.

„Ano, odjíždíme. Sejdeme se ve stájích, jak nejrychleji to půjde. A ať tě nikdo nevidí odcházet. Myslím, že je tu zadní schodiště, co vede dolů kolem kuchyně.“ Jídlo na konci chodby vonělo příliš silně, aby tomu tak nebylo.

Ogier se lítostivě podíval na postel a začal si natahovat vysoké boty. „Ale proč?“

„Bělokabátníci,“ sdělil mu Perrin. „Víc ti povím později.“ A zavřel dveře dřív, než se Loial stačil ještě na něco zeptat.

Sám si ani nevybalil. Jakmile si připjal toulec, natáhl si kabátec, hodil si na rameno pokrývky a sedlové brašny a zvedl luk, nezůstalo v pokoji ani stopy po tom, že tu někdy byl. Složené pokrývky v nohou lůžka byly dokonale poskládané a v trochu popraskaném umyvadle nezůstala ani kapka vody. Uvědomil si, že dokonce i lojovice má stále čistý knot. Musel jsem vědět, že tu nezůstanu. V poslední době za sebou nějak nezanechávám žádné stopy.

Jak uhodl, vedlo dolů do chodby za kuchyní úzké schodiště. Opatrně do kuchyně nahlédl. Pes klusal ve velkém proutěném kole a otáčel dlouhým rožněm, na němž byla nabodnuta jehněčí kýta, velký kus hověziny, pět kuřat a husa. Z kotle s polévkou, zavěšeného na pevném rameni nad druhým ohništěm, stoupala voňavá pára. Ale kuchař v dohledu nebyl, kromě psa tu nebylo živé duše. Perrin, vděčný Orbanovi za jeho lži, vyběhl do noci.

Stáj byla velká stavba ze stejného kamene jako samotný hostinec, i když jenom kameny kolem dveří byly leštěné. Na stojanu visela jediná lucerna vydávající matné světlo. Tanečník i ostatní koně stáli ve stáních u dveří. Loialův velký oř to své málem dokonale vyplňoval. Vůně sena a koní byla známá a uklidňující. Perrin dorazil jako první.

Ve službě byl jen jeden stájník, chlapík s úzkou tváří, ve špinavé košili a s odrostlými prošedivělými vlasy, jenž chtěl vědět, kdo si Perrin myslí, že je, aby mu nařizoval, že má osedlat čtyři koně, a kdo je jeho pán a co dělá sbalený na cestu uprostřed noci venku, a ví vůbec mistr Furlan, že takhle vyklouzl, a co má schovaného v těch sedlových brašnách a co že to má s očima, není nemocný? Vzduchem zpoza Perrina proletěla mince a ve světle lucerny se zaleskla zlatem. Stájník ji švihem ruky obratně zachytil a kousl do ní.

„Osedlej je,“ nařídil mu Lan. Hlas měl hebký a studený, jako je hebké železo, a stájník se mu několikrát uklonil a rychle začal připravovat koně.

Moirain s Loialem dorazili ke stájí, právě když byli jejich koně připraveni, stačilo jim jen převzít otěže. Potom vyvedli koně za Lanem a ulicí, vedoucí za stájí, se vydali k řece. Tichý klapot podkov na dláždění připoutal pozornost jen na kost vychrtlého psa, který na ně jednou štěkl a honem utekl.

„Tohle přivolává vzpomínky, což, Perrine?“ ozval se Loial, na sebe dost tiše.

„Mluv tišeji,“ napomenul ho šeptem Perrin. „Jaký vzpomínky?"

„No, je to jako za starých časů.“ Ogierovi se opravdu podařilo ztlumit hlas. Teď zněl jako čmelák pouze o velikosti psa, a ne koně. „Vyklouznout takhle do noci, s nepřáteli za zády a možná i před sebou, ve vzduchu se vznáší nebezpečí a studená příchuť dobrodružství.“

Perrin se na Loiala zamračil přes Tanečníkovo sedlo. Bylo to docela snadné. On sám nad sedlem pohodlně viděl a Loial na druhé straně čněl o hlavu a hruď nad svým koněm. „O čem to mluvíš? Mám takový dojem, že se ti začíná nebezpečí líbit! Loiale, ty ses musel zbláznit!“

„Jenom si snažím zapamatovat tu náladu,“ řekl Loial a znělo to velice formálně. Nebo se možná jenom bránil. „Pro svou knihu. Musím to tam všechno dát. Myslím, že se mi to začíná líbit. Dobrodružství. Ovšemže se mi to moc líbí.“ Dvakrát prudce zastříhal ušima. „Musí se mi to líbit, když o tom chci psát.“

Perrin jen zavrtěl hlavou.

U kamenného přístaviště kotvily bachraté přívozní čluny v bezpečí na noc, nehybné a tmavé, jakož i většina lodí. V přístavu se však kolem jedné dvoustěžňové lodi i na její palubě pohybovali lidé a lucerny. Ve vzduchu byl cítit hlavně dehet a konopné provazy, taktéž i ryby, i když cosi vzadu u nejbližšího skladiště vydávalo ostrou, kořeněnou vůni, která ty ostatní téměř překryla.

Lan našel kapitána, malého štíhlého mužíka, který zvláštním způsobem nakláněl hlavu na stranu, když poslouchal. Vyjednávání brzy skončilo a pomocí ráhen a popruhů dostali na palubu koně. Perrin dával dobrý pozor na svého oře a neustále na něj mluvil. Koně nemají rádi nic, co se vymyká obvyklému, jako třeba když je někdo zvedne do vzduchu, ale dokonce i strážcova hřebce jeho tiché domlouvání uklidnilo.

Lan dal kapitánovi zlato a stříbro dvěma námořníkům, kteří bosí odběhli do skladiště pro pytle s ovsem. Další lodníci uvázali koně mezi stěžni do jakési malé provazové ohrádky a celou dobu bručeli, co za špínu budou muset uklízet. Perrin si nemyslel, že to bylo určeno pro cizí uši, ale jemu jejich námitky neunikly. Ti muži prostě nebyli zvyklí na koně.

Zakrátko byla Sněžná husa připravená k vyplutí, jen o chvíli dříve, než kapitán – jmenoval se Jaim Adarra – plánoval. Lan odvedl Moirain do podpalubí dřív, než byla odvázána lana, a Loial je se zíváním následoval. Perrin zůstal stát u zábradlí nedaleko přídě, i když každé ogierovo zívnutí následovalo jeho vlastní. Napadlo ho, zda Sněžná husa předhoní cestou po řece vlky, předhoní jeho sny. Muži začali připravovat opačiny a odstrkovali loď od přístavního mola.

Když bylo poslední lano hozeno na břeh a zachyceno, vyrazila ze stínu mezi dvěma skladišti dívka v úzké, rozstřižené sukni, s rancem v rukou a tmavým pláštěm, který za ní jen vlál. Skočila na palubu právě ve chvíli, kdy muži u opačin začali veslovat.

Adarra vyrazil ze svého místa u kormidelního vesla, ale ona klidně položila ranec na palubu a rázně řekla: „Popluji s vámi... ehm... řekněme tak daleko, jako pluje on.“ Kývla směrem k Perrinovi, aniž se na něj podívala. „Nemám nic proti spaní na palubě. Zima a mokro mi nevadí.“

Následovalo kratší dohadování. Dívka kapitánovi předala tři stříbrné marky, zamračila se na měďáky, které dostala nazpátek, pak si je nacpala do měšce a vydala se pomalu k místu, kde stál Perrin.

Šířila se kolem ní vůně bylinek, lehká, svěží a čistá. Prohlédla si Perrina tmavýma zešikmenýma očima nad vysedlými lícními kostmi a pak se obrátila zpátky k pobřeží. Bude asi v jeho věku, usoudil Perrin, ale pořád se nemohl rozhodnout, jestli je její nos akorát, nebo jejímu obličeji vévodí. Ty jsi ale trouba, Perrine Aybaro. Proč by ti mělo záležet na tom, jak vypadá?

Mezera mezi nábřežím a lodí již byla dobrých deset sáhů. Opačiny silně zabíraly a v černé vodě vyorávaly bílé brázdy. Perrina napadlo, že by ji mohl hodit přes palubu, ale rychle tento nápad zavrhl.

„No,“ řekla po chvíli dívka, „nikdy by mě nenapadlo, že mě cesta zavede zpátky do Illianu tak brzy.“ Hlas měla vysoko posazený a mluvila monotónním, ale ne nepříjemným způsobem. „Vy putujete do Illianu, viď?“ Perrin stiskl rty. „Nemrač se,“ řekla mu. „Nechali jste tam po sobě s tím Aielanem pěknou spoušť. Když jsem odcházela, ta správná vřava právě začínala.“

„Tys jim to neřekla?“ zeptal se užasle Perrin.

„Lidi z města si myslí, že ten Aielan překousal řetěz, nebo ho možná přetrhl holýma rukama. Než jsem odešla, tak se ještě nerozhodli.“ Vydala zvuk, který se nebezpečně podobal zahihňání. „Orban dost hlasitě vyjadřoval znechucení nad tím, že mu jeho zranění brání pronásledovat Aielana osobně.“

Perrin si odfrkl. „Jestli ještě někdy uvidí Aiela, tak se zatraceně pozvrací.“ Odkašlal si a zamumlal: „Promiň.“

„To nevím,“ prohlásila dívka, jako by jeho poznámka nebyla nijak výjimečná. „Viděla jsem ho v zimě v Jehannahu. Porazil čtyři chlapy najednou, dva zabil a dva donutil se vzdát. Samozřejmě ten boj začal, takže to tomu trochu ubírá na půvabu, ale oni věděli, co dělají. Nevybral si zrovna chlapy, kteří by se neuměli bránit. Stejně je to hlupák. Má takové zvláštní představy o Velkém Černém lese. Někteří ho nazývají Les stínů. Už jsi o něm slyšel?“

Perrin se na ni úkosem podíval. Mluvila o boji a zabíjení tak klidně, jako by jiná žena hovořila o pečení. O žádném Velkém Černém lese sice v životě neslyšel, ale Les stínů ležel kousek na jih od Dvouříčí. „Sleduješ mě? Tam v hostinci jsi na mě zírala. Proč? A proč jsi jim neřekla, cos viděla?“

„Ogier,“ začala vyprávět s pohledem upřeným na řeku, „je očividně ogier, a co jsou zač ostatní, nebylo těžké uhodnout. Podařilo se mi nahlédnout pod kapuci paní Alys mnohem hlouběji než Orbanovi, a vzhledem k ní musí být ten chlapík s kamennou tváří strážce. Světlo mě spal, ale rozhodně bych nechtěla, aby se na mě naštval. To se tak tváří vždycky, nebo měl k poslednímu jídlu kamení? No, takže jsi zůstal jenom ty. Nemám ráda věci, s kterými nemůžu počítat.“

Perrin znovu zauvažoval o tom, že ji hodí přes palubu. Tentokrát zcela vážně. Ale Remen už byl jen skvrnou světla hodně daleko ve tmě a nedalo se poznat, jak je to daleko na břeh.

Dívka zřejmě jeho mlčení vzala jako pobídku, aby mluvila dál. „Takže tady mám –“ rozhlédla se kolem sebe a pak ztišila hlas, i když nejbližší lodník pracoval u vesla dobrých pět sáhů daleko –„Aes Sedai, strážce, ogiera – a tebe. Venkovana, podle prvního dojmu.“ Naklonila hlavu na stranu, upřeně se mu podívala do žlutých očí – Perrin odmítl odvrátit zrak – a usmála se. „Jenže ty osvobodíš z klece Aielana, dost dlouho si s ním povídáš a pak mu pomůžeš rozsekat tucet bělokabátníků do vuřtů. Předpokládám, že to děláš pravidelně, rozhodně to vypadalo, jako by to pro tebe nebylo nic neobvyklého. Ze skupinky poutníků, jako jste vy, cítím něco zvláštního, a hledači si vybírají zvláštní stopy.“

Perrin zamrkal, ten důraz mu nemohl uniknout. „Hledač? Ty? Ty nemůžeš být hledač. Jsi holka.“

Její úsměv byl natolik nevinný, že od ní Perrin málem rovnou odešel. Dívka o krok ustoupila, půvabně máchla rukama a náhle držela dva nože. Celé to provedla stejně uhlazeně, jako by to byl udělal Tom Merrilin. Jeden z mužů u opačin se zakuckal a další dva se zarazili. Vesla do sebe narazila a zapletla se a Sněžná husa trochu poskočila, než kapitánův křik věci zase urovnal. Tou dobou už nechala černovláska nože zase zmizet.

„Hbitý prsty a hbitý jazyk tě dostanou mnohem dál než ostrý meč a svaly. Taky bystrý zrak, ale já naštěstí všechny tyhle věci mám.“

„A taky skromnost,“ zamumlal Perrin. Ona si toho zřejmě nevšimla.

„Složila jsem přísahu a přijala požehnání na Tammazově velkém náměstí v Illianu. Možná jsem byla nejmladší, ale v tom davu, se všemi těmi trubkami a bubny a cimbály a křikem... I šestileté dítě tam mohlo složit přísahu, a nikdo by si toho nebyl všiml. Bylo nás tam přes tisíc, možná dva tisíce, a každý měl představu, kde hledat Valerský roh. Já mám svoji – pořád to může být ta správná – ale žádný hledač si nemůže dovolit pominout zvláštní stopu. Roh určitě leží na konci zvláštní stopy, a já ještě nikdy neviděla nic zvláštnějšího než stopu, kterou tvoříte vy čtyři. Kam máte namířeno? Do Illianu? Někam jinam?“

„Jaká je ta tvoje představa?“ zeptal se Perrin. „O tom, kde je roh?“ V bezpečí v Tar Valonu, doufám, a Světlo dej, ať už ho nikdy v životě neuvidím. „Ty myslíš, že je v Ghealdanu?“

Dívka se na něj zamračila – měl pocit, že se nevzdá pachu, který jednou zachytí, ale byl připraven jí nabídnout tolik vedlejších stop, kolik jich bude ochotná přijmout – a pak podotkla: „Už jsi někdy slyšel o Manetherenu?“

Perrin se málem rozkašlal. „Už jsem o něm slyšel,“ připustil opatrně.

„Každá královna Manetherenu byla Aes Sedai a král strážce s ní spojený. Takové místo si neumím představit, ale v knihách se to píše. Byla to velká země – zabírala většinu Andoru a Ghealdanu a ještě pár dalších zemí kolem – ale hlavní město samotné leželo v pohoří Oparů. A já si myslím, že roh je tam. Leda byste mě k němu dovedli vy čtyři.“

Perrinovi se zježily vlasy. Poučovala ho, jako by byl nevzdělaný vesnický klacek. „Ty roh ani Manetheren nenajdeš. Město bylo zničeno za trollockých válek, když poslední královna natáhla příliš mnoho jediné síly, aby zničila hrůzopány, kteří jí zabili manžela.“ Moirain jim řekla i jména toho krále a královny, ale on je zapomněl.

„Ne v Manetherenu, sedláku,“ utrousila klidně, „i když taková země by byla skvělou skrýší. Ale v pohoří Oparů byly další státy, jiná města, tak stará, že si je nepamatují dokonce ani Aes Sedai. A já myslím na všechny ty staré příběhy, kde se vypráví, jaké neštěstí provází toho, kdo do hor vstoupí. Jaké by bylo lepší místo, kde schovat Valerský roh, než do jednoho z těch zapomenutých měst?“

„Slýchával jsem příběhy o tom, že v horách je něco schovaný.“ Uvěří mu? Lhaní mu nikdy moc nešlo. „Neříkalo se v nich, co to je, ale měl by to být největší poklad na světě, tak je to možná roh. Ale pohoří Oparů se táhne celý stovky leguí. Jestli ho chceš najít, neměla bys marnit čas tím, že budeš sledovat nás. Ty budeš potřebovat všechen čas, abys našla roh dřív než Orban s Gannem.“

„Říkala jsem ti, že ti dva mají takovou zvláštní představu, že je roh ukrytý ve Velkém Černém lese.“ Usmála se na něj. Když se usmívala, vůbec neměla příliš velká ústa. „A já ti říkám, že hledač musí jít po zvláštních stopách. Máš štěstí, že Orban s Gannem byli zranění v boji se všemi těmi Aielany, jinak se mohli klidně nalodit taky. Já se vám aspoň nebudu plést do cesty, ani se snažit vás převézt nebo začít rvačku se strážcem.“

Perrin znechuceně zavrčel. „My jsme jenom poutníci na cestě do Illianu, holka. Jak se vlastně jmenuješ? Když už se s tebou mám celý dny dělit o loď, tak ti nemůžu říkat holka.“

„Říkám si Mandarb.“ Perrin nedokázal zcela zabránit výbuchu smíchu. Ty zešikmené oči ho rozhorleně pozorovaly. „Něco tě naučím, sedláku.“ Hlas měla klidný. Téměř. „Ve starém jazyce znamená mandarb ‚čepel'. To je jméno hodné hledače rohu!“

Perrinovi se podařilo zvládnout smích, a když ukázal na provazovou ohrádku mezi stěžni, jen trochu sípal. „Vidíš toho černýho hřebce? On se jmenuje Mandarb.“

Žár se z jejích očí vytratil a na tvářích jí naskočil ruměnec. „Aha. Narodila jsem se jako Zarin Bashereová, ale Zarin není jméno pro hledače. V příbězích se hledači vždycky jmenovali nějak jako Rogoš Orlozraký.“

Vypadala tak schlíple, že Perrin spěšně dodal: „Mně se jméno Zarin líbí. Hodí se k tobě.“ V očích jí zase zaplápolal oheň, a Perrin měl na chvíli pocit, že hodlá znovu vytáhnout nůž. „Je pozdě, Zarin. Chci se trochu prospat.“

Obrátil se k ní zády a vykročil k poklopu vedoucímu do podpalubí. V zádech ho svrbělo. Lodníci stále přecházeli sem a tam po palubě a opírali se do vesel. Troubo. Holka by po mně nehodila nožem. Ne když se všichni tihle lidi dívají. Nebo ano? Právě když dorazil k poklopu, zavolala za ním.

„Sedláku! Třeba bych si mohla říkat Faile. Táta mi tak říkával, když jsem byla malá. Znamená to ‚sokolík'.“

Perrin ztuhl a málem minul první schod vedoucí do podpalubí. Shoda okolností. Přinutil se sejít dolů, aniž se ohlédl. Musí to být souhra náhod. V chodbě byla tma, ale za ním sem dopadalo dost měsíčního světla, aby viděl na cestu. V jedné kajutě někdo hlasitě chrápal. Min, proč jsi to musela vidět?