Drak Znovuzrozený

25 Otázky

Egwain ležela na břiše na Nyneivině posteli, s bradou v dlaních, a dívala se, jak Nyneiva přechází sem a tam. Elain se usadila před krb, který byl stále ještě plný popela z večera. Elain znovu studovala seznam jmen, které jim dodala Verin, a trpělivě četla všechno slovo od slova. Druhý papír, seznam ter’angrialů, ležel na stole. Jednou si jej vyděšeně přečetly a pak už se o něm ani nebavily, i když všechno ostatní probíraly pořád dokola. A také se neustále přely.

Egwain potlačila zívnutí. Bylo teprve dopoledne, ale ani jedna z nich se pořádně nevyspala. Musely brzy vstávat. Do kuchyně, připravovat snídani. A kvůli dalším věcem, na které Egwain odmítala myslet. Ta chvíle spánku, kterou si utrhla, byla plná nepříjemných snů. Možná by mi je Anaiya pomohla pochopit, tedy ty, které mi nejsou jasné, ale... Ale co když je černá adžah? Poté, co si včera v komnatě prohlédla všechny ženy a uvažovala, která z nich je asi z černého adžah, zjistila, že kromě svých dvou společnic už nedokáže věřit nikomu. Ale přála si, aby věděla, co ty sny znamenají.

Noční můry týkající se toho, co se předchozí noci stalo uvnitř ter’angrialů, bylo snadné pochopit, i když se z nich budila s pláčem. Také se jí zdálo o Seanchankách, o ženách s blesky vetkanými do šatů na prsou, jak uvazují na obojky dlouhou řadu žen nosících prsten s Velkým hadem a nutí je vrhat blesky na Bílou věž. Z tohoto snu se probudila zalitá studeným potem, ale to byla jenom obyčejná noční můra. Také se jí zdálo, jak bělokabátníci svazují ruce jejímu otci. Tuto noční můru nejspíš přivolal stesk po domově. Ale ty další...

Znovu vzhlédla k druhým dvěma ženám. Elain si stále četla. Nyneiva přecházela pravidelným krokem sem a tam.

Také se jí zdálo o Randovi, sahajícím pro meč, jenž jako by byl vyroben z čistého křišťálu, přičemž si nevšiml, jak se na něho snáší jemná síť. A také jak Rand klečí v komnatě, kde po podlaze honí horký vítr prach, a tvorové podobní onomu Draku na praporci, ale menší, poletují kolem a sedají mu na ramena. Také se jí zdálo, jak Rand vstupuje do velké díry v černé hoře, do díry, v níž byla vidět narudlá záře ohromných ohňů hluboko dole, a dokonce se jí zdálo, jak Rand uklidňuje Seanchanku.

Tím posledním si nebyla jistá, ale věděla, že ostatní sny něco znamenají. Dřív, když byla přesvědčená, že může Anaiye věřit, dřív, než opustila Věž a než zjistila pravdu o černých adžah, opatrně na Aes Sedai vyzvídala – s převelikou opatrností, aby si Anaiya myslela, že ji pohání pouhá zvědavost, jakou projevovala i ohledně jiných věcí – a zjistila, že snílkovy sny ohledně ta’veren mají téměř vždy nějaký význam, a čím silnější dotyčný ta’veren byl, tím častěji „téměř vždy“ znamenalo „zcela určitě".

Ale Mat s Perrinem byli také ta’veren, a o nich se jí zdálo rovněž. Velice zvláštní sny, kterým rozuměla ještě méně než těm o Randovi. Perrin se sokolicí na rameni a Perrin s jestřábicí. Jenže ta jestřábice držela v pařátech vodítko – Egwain si byla jistá, že jak sokol, tak jestřáb jsou samičky – a snažila se je upevnit Perrinovi kolem krku. Z toho se třásla ještě teď. Neměla ráda sny, v nichž se objevovala vodítka. A ten sen o Perrinovi – s plnovousem! – jak vede ohromnou smečku vlků táhnoucí se, kam oko dohlédlo. – A sny o Matovi byly ještě odpornější. Mat kladoucí vlastní levé oko na váhy. Mat oběšený na stromě. Taky se jí zdálo o Matovi a Seanchance, ale to až příliš ochotně zahnala jako noční můru. Musela to být noční můra. Právě jako to, když Mat mluvil starým jazykem. To určitě pocházelo z toho, co zaslechla během jeho léčení.

Egwain si povzdechla a vzdech přešel do dalšího zívnutí. Po snídani šly všechny tři Mata navštívit, aby se podívaly, jak se mu vede, ale on byl pryč.

Nejspíš je mu tak dobře, že by mohl tancovat. Světlo, teď se mi nejspíš bude zdát, že tancuje se Seanchankou! Už žádné sny, řekla si pevně. Ne teď. Budu na ně myslet, až nebudu tak utahaná. Vzpomněla si na kuchyně a na oběd, který se bude brzy podávat, a pak večeře, a zítřejší snídaně, a na všechny ty hrnce a věčné drhnutí a mytí. Jestli mě vůbec někdy ta únava přejde. Přesunula se na posteli a znovu se podívala na své přítelkyně. Elain stále upírala oči do seznamu jmen. Nyneiva přecházela pomaleji. Každou chvíli to Nyneiva řekne znova. Každou chvíli.

Nyneiva se zastavila a zadívala se na Elain. „Dej to pryč. Už jsme to procházely aspoň dvacetkrát, a není tam jediný slovo, který by nám pomohlo. Verin nám dala jenom blábol. Otázkou je, jestli tohle je všechno, co měla, nebo jestli nám ten blábol dala schválně.“

Jak jsem čekala. Možná tak za půl hodiny to řekne zase. Egwain se zamračila na své ruce a byla ráda, že na ně pořádně nevidí. Prsten s Velkým hadem vypadal – nepatřičně – na ruce celé svraštělé od dlouhého máchání v horké vodě s mýdlem.

„Když budeme znát všechna jejich jména, pomůže nám to,“ namítla Elain, aniž zvedla oči od čtení. „A taky nám pomůže, když budeme vědět, jak vypadají.“

Egwain si povzdechla, sepjala před sebou ruce a opřela si do nich bradu. Když ráno vyšla ze Sheriaminy pracovny, slunce ještě dávno nevyšlo, a Nyneiva na ni čekala se svíčkou ve studené tmavé chodbě. Neviděla sice moc dobře, ale byla si jista, že Nyneiva se tváří, jako by každou chvíli chtěla začít hryzat kámen. A přitom věděla, že ani hryzáni kamene v nejbližší době nic nezmění. Proto byla tak podrážděná. Je kvůli své pýše tak nedůtklivá, jako všichni muži, co jsem kdy poznala. Neměla by si ale vylévat zlost na Elain a na mně. Světlo, jestli to vydrží Elain, tak by ona měla taky. Už není vědma.

Elain si příliš nevšímala, jakou má Nyneiva náladu. Zamyšleně se mračila do dálky. „Liandrin byla jediná červená. Všechny ostatní adžah přišly o dvě členky.“

„Ale no tak, už mlč, dítě,“ zarazila ji Nyneiva.

Elain zamávala levou rukou, aby ukázala prsten s Velkým hadem, významně se na Nyneivu podívala a hned pokračovala: „Ani dvě nebyly ze stejného města, a nikdy nebyly víc než dvě ze stejné země. Amico Nagoyin byla nejmladší, jen o čtyři roky starší než já a Egwain. Joiya Byir by mohla být naší babičkou.“

Egwain se nelíbilo, že jedna z černých adžah má stejné jméno jako její dcerka. Holka hloupá! Lidé občas mívají stejná jména, a tys nikdy žádnou dceru neměla. To nebylo skutečné!

„A co nám to říká?“ Nyneiva mluvila až příliš klidně. Byla připravená vybuchnout jako vůz plní rachejtlí. „Jaká další tajemství, která mi unikla, jsi ještě našla? Koneckonců, už začínám pomalu stárnout a slepnout.“

„Říká nám to, že je to všechno až příliš hezké,“ vykládala nevzrušeně Elain. „Jaká je naděje, že třináct žen, vybraných pouze proto, že jsou temnými družkami, bude tak hezky rozmístěno mezi všemi státy, adžah, a budou tak rozdílného stáří? Neměly by mezi nimi být třeba tři červené adžah, nebo čtyři původem z Cairhienu, nebo dvě stejného věku, kdyby to byla čistě náhoda? Můžou si vybrat ze spousty žen, jinak by si nevybraly tak náhodný vzorek. Ve Věži jsou pořád černé adžah, jinak to není možné. Musí to být takhle.“

Nyneiva se prudce zatahala za cop. „Světlo! Myslím, že máš možná pravdu. Opravdu jsi našla tajemství, na který já nepřišla. Světlo, doufala jsem, že všechny odešly s Liandrin.“

„My dokonce ani nevíme, jestli je vede,“ podotkla Elain. „Mohly jí jenom přikázat, aby... aby se nás zbavila." Zkřivila rty. „Obávám se, že mě napadá jen jeden důvod, proč si daly tolik práce, aby bylo všechno tak náhodné, že jediný vzor je právě to, že tu žádný vzor není. Myslím, že to znamená, že černé adžah mají nějaký vzor.“

„Jestli tu nějaký vzor je,“ prohlásila pevně Nyneiva, „tak ho najdeme. Elain, jestli ses pozorováním toho, jak matka vede svůj dvůr, naučila takhle myslet, tak jsem ráda, že ses dobře dívala.“ Elain se v odpověď usmála, až se jí udělaly dolíčky.

Egwain si starší ženu pozorně prohlížela. Připadalo jí, že Nyneiva se konečně pomalu přestává chovat jako medvěd, když ho bolí zub. Zvedla hlavu. „Leda by chtěly, abychom si myslely, že nějaký vzor skrývají, takže budeme plýtvat časem na hledání něčeho, co neexistuje. Já neříkám, že to neexistuje, jenom říkám, že to zatím nevíme jistě. Podíváme se na to, ale já si myslím, že bychom se měly podívat i na jiný věci, ne?“

„Takže ty ses konečně probrala,“ prohodila Nyneiva. „Myslela jsem, žes usnula.“ Ale pořád se usmívala.

„Má pravdu,“ ozvala se znechuceně Elain. „Postavila jsem si větrný zámek. Hůř než větrný. Z přání. Možná máš taky pravdu, Nyneivo. K čemu je tohle – tenhle blábol?“ Sebrala papír z hromádky před sebou. „Rianna má černé vlasy s bílým pramenem nad levým uchem. Kdybych se dostala dost blízko, abych ho viděla, tak bych byla na můj vkus až moc blízko.“ Sebrala další papír. „Chesmal Emry je tou nejnadanější léčitelkou za poslední roky. Světlo, umíte si představit, že váš léčí černá adžah?“ Třetí papír. „Marillin Gemalfin má ráda kočky a ráda pomáhá zraněným zvířatům. Kočky! Pche!“ Sebrala všechny papíry a zmačkala je. „Je to jenom blábol k ničemu.“

Nyneiva si k ní klekla a jemně jí sebrala papíry z dlaně. „Možná, a možná taky ne.“ Opatrně si stránky uhladila na prsou. „Našlas v nich něco, čeho se můžeme chytit. Možná najdeme víc, když si dáme práci. A je tu ještě ten další seznam.“ Obě se zadívaly na Egwain a ustaraně se mračily.

Egwain se pohledu na stůl, kde ležely ostatní papíry, vyhýbala. Nechtěla na ně ani pomyslet, ale nedokázala se tomu vyhnout. Seznam ter’angrialů si vryla do paměti.

Položka. Tyč z čistého křišťálu, hladká a dokonale průzračná, půl lokte dlouhá a coul v průměru. Použití neznámé. – Naposledy studováno Corianin Nedeal. Položka. Postava neoblečené ženy z alabastru, dlaň vysoká. Použití neznámé. – Naposledy studováno Corianin Nedeal. Položka. Kruh, zřejmě z obyčejného železa, nicméně nedotčen rzí, tři couly v průměru, na obou stranách umně vyrytá spirála. Použití neznámé. Naposledy studováno Corianin Nedeal. Položka. Příliš mnoho položek, a víc než polovinu z těch, co k nim bylo připojeno „použití neznámé", naposledy studovala Corianin Nedeal. Přesně jich bylo třináct.

Egwain se zachvěla. Začíná mi vadit i pouhé pomyšlení na to číslo.

Známých položek bylo na seznamu pomálu a ne všechny byly na první pohled k něčemu, což ale Egwain nijak neuklidnilo. Dřevěná soška ježka, ne větší než poslední článek mužského palce. Taková prostá věc, a zcela jistě neškodná. Všechny ženy, které se skrze ni pokoušely usměrňovat, usnuly. Půl dne mírumilovného, bezesného spánku, ale bylo to příliš těsné, aby jí z toho nenaskočila husí kůže. I další tři předměty měly nějakým způsobem něco společného se spánkem. Skoro se jí ulevilo, když došla k duté tyči z černého kamene, skoro dva lokte zdéli, která vyvolávala ohnivý odřivous a měla u sebe připsáno NEBEZPEČNÉ A SKORO NEMOŽNÉ OVLÁDAT Verininým písmem tak důrazně, že Aes Sedai při psaní málem na dvou místech protrhla papír. Egwain sice pořád neměla ponětí, co je to ten odřivous, ale i když to určitě znělo dost nebezpečně, zcela jistě to nemělo nic společného s Corianin Nedeal nebo sny.

Nyneiva donesla papíry ke stolu a rozložila je. Zaváhala, pak rozložila i ostatní a přejela prstem po jedné stránce a pak po další. „Tady je něco, co by se Matovi líbilo,“ řekla hlasem až příliš lehkým a bezstarostným. „Položka. Šest vyřezávaných hracích kostek s tečkami, spojené v rozích, necelé dva couly napříč. Použití neznámé, ale usměrňování skrze ně asi vylepšuje nějakým způsobem šance, nebo je kazí.“ Začala číst nahlas. ,„Hozené mince dopadaly vždy na stejnou stranu, a při jedné zkoušce se stokrát po sobě postavily na hranu. Při tisíci hodech kostkami padlo tisíckrát pět korun.'“ Nuceně se zasmála. „Mat by se z toho zbláznil radostí.“

Egwain si povzdechla a vstala. Poněkud ztuhle došla ke krbu. Elain se zvedla a stejně jako Nyneiva se mlčky dívala. Egwain si vyhrnula rukáv, jak nejvýš to šlo, a opatrně sáhla do komína. Prsty nahmátla vlněnou látku a vytáhla smotanou punčochu s něčím tvrdým uvnitř. Otřela si z ruky saze, položila punčochu na stůl a vytřepala obsah. Na stole se roztočil zkroucený prsten z pruhovaného a skvrnami posetého kamene a dopadl na zmačkanou stránku se seznamem ukradených ter’angrialů. Druhé dvě ženy na něj chvíli mlčky hleděly.

„Možná,“ prohodila nakonec Nyneiva, „Verin prostě uniklo, že jich tolik studovala Corianin.“ Ale neznělo to, jako by tomu opravdu věřila.

Elain kývla, ale také pochybovačně. „Viděla jsem ji jednou jít v dešti, promoklou na kůži, a donesla jsem jí plášť. Byla tak zamyšlená, že podle mě ani nevěděla, že prší, dokud jsem jí ten plášť nepřehodila přes ramena. Mohlo jí to ujít.“

„Možná,“ připustila Egwain. „A pokud ne, tak musela vědět, že si toho všimnu, jakmile si ten seznam přečtu. Nevím. Občas mám dojem, že Verin si všimne mnohem víc věcí, než řekne. Prostě nevím.“

„Takže ji můžeme klidně podezírat,“ povzdechla si Elain. „Jestli je černá adžah, tak věděly přesně, co dělají. A Alanna.“ Úkosem se nejistě zadívala na Egwain.

Egwain jim všechno pověděla. Až na to, co se událo uvnitř ter’angrialů během zkoušky. O tom se nedokázala přimět hovořit, stejně jako Nyneiva a Elain. Jinak se s nimi podělila o všechno, co se stalo ve zkušební komnatě, co říkala Sheriam o hrozné slabosti spojené se schopností usměrňovat, každičké slovo, které řekla Verin, i když jí třeba nepřipadalo důležité. Její kamarádky měly největší potíž uvěřit tomu, co říkala Alanna. Aes Sedai prostě takové věci nedělají. Nikdo s trochou zdravého rozumu by neudělal něco takového, ale Aes Sedai ze všech nejméně.

Egwain se na ně zamračila a skoro slyšela, jak to říkají. „Aes Sedai by ale taky neměly lhát. Jenomže Verin a matka jsou tomu zatraceně blízko s tím, co nám vykládají. Žádné černé adžah by vůbec být neměly."

„Já mám Alannu ráda.“ Nyneiva se zatahala za cop a pak pokrčila rameny. „No dobrá. Možná – totiž opravdu se chovala velice divně.“

„Děkuju,“ odtušila Egwain a Nyneiva jí uznale kývla, jako by její sarkasmus přeslechla.

„Na každý pád to ví amyrlin a ona může na Alannu dohlížet mnohem snáz než my.“

„A co Elaida a Sheriam?“ zeptala se Egwain.

„Nikdy jsem se nedokázala přimět k tomu, abych měla Elaidu ráda,“ ozvala se Elain, „ale nemůžu uvěřit, že by byla černá adžah. A Sheriam? To je nemožné.“

Nyneiva si odfrkla. – „Nemožný by to mělo být pro každou z nich. Jestli je najdeme, tak se nedá předem říct, že všechny budou patřit k těm, co nemáme rády. Ale já nechci podezírat – z tohohle podezírat! – žádnou ženu. Potřebujeme vědět víc, než to, že možná viděly něco, co neměly.“ Egwain souhlasně kývla, stejně jako Elain, a Nyneiva pokračovala: „Tohle řekneme amyrlin a nebudeme tomu dávat větší váhu, než si to zaslouží. Jestli za námi vůbec přijde, jak říkala. Pokud u toho náhodou budeš, Elain, tak nezapomeň, že ona o tobě nic neví.“

„Na to určitě nezapomenu,“ ujišťovala ji ohnivě Elain. „Ale měly bychom mít nějaký jiný způsob, jak jí předat zprávu. Máti by to byla naplánovala lépe.“

„Ne kdyby nemohla důvěřovat poslům,“ namítla Nyneiva. „Počkáme. Leda si vy dvě myslíte, že by si jedna z nás měla promluvit s Verin. To by nikdo nepovažoval za důležitý.“

Elain zaváhala a pak kývla. Egwain souhlasila rychleji a důrazněji. Ať už Verin občas zapomínala nebo ne, vynechala toho příliš, aby se jí dalo věřit.

„Dobrá.“ Nyneiva mluvila spokojeně. „Mě taky docela těší, že nemůžeme s amyrlin mluvit, kdy se nám zachce. Takhle se musíme rozhodovat samy, a konat, když se rozhodneme, bez toho, aby nás na každým kroku řídila.“ Znovu přejela prstem po stránce se seznamem ukradených ter’angrialů, jako by jej četla znovu, a pak uchopila pruhovaný kamenný prsten. „A první rozhodnutí se týká tohohle. Tohle je zatím první věc, co má určitě nějaký skutečný spojení s Liandrin a ostatníma.“ Zamračila se na prsten a pak se zhluboka nadechla. „Dneska se s tím vyspím.“

Egwain nezaváhala a okamžitě Nyneivě prsten sebrala. Nechtěla to udělat – chtěla jí prsten nechat – ale nakonec jí ho vzala a potěšilo ji to. „To o mně říkají, že bych mohla být snílek. Nevím, jestli je to výhoda, ale Verin říkala, že je nebezpečný ho používat. Ať už ho použije kdokoliv, potřebuje všechny výhody, které má.“

Nyneiva se popadla za cop a otevřela ústa, jako by chtěla něco říci. Když ale nakonec promluvila, řekla: „Jsi si jistá, Egwain? My dokonce ani nevíme, jestli jsi snílek, a já umím usměrňovat víc než ty. Pořád si myslím, že bych –“ Egwain jí skočila do řeči.

„Můžeš usměrnit víc, když se zlobíš. Ale můžeš si být jistá, že se rozzlobíš ve snu? Budeš vůbec mít čas se naštvat dřív, než budeš muset usměrňovat? Světlo, my dokonce ani nevíme, jestli se ve snu dá usměrňovat. Jestli to bude muset jedna z nás udělat – a máš pravdu, je to jediný spojení, co máme – tak bych to měla být já. Možná jsem opravdu snílek. Kromě toho, Verin to dala mně.“

Nyneiva se sice tvářila, že chce něco namítnout, ale nakonec jen zdráhavě kývla. „No dobře. Ale já s Elain budeme tady. Nevím, jestli budeme moct něco udělat, ale jestli se něco zvrtne, možná bychom tě mohly probudit, nebo... Budeme tady.“ Elain také přikyvovala.

Teď, když Egwain vyhrála, měla velice nepříjemný pocit. Vemluvila jsem je do toho. Přála bych si, abych netoužila po tom, aby mi to vymluvily. Vtom si uvědomila, že ve dveřích kdosi stojí, žena v bílém šatu novicky, s vlasy spletenými do dlouhých copů.

„To tě nikdo nenaučil klepat, Elso?“ vyjela Nyneiva.

Egwain skryla kamenný prsten v dlani. Měla zvláštní pocit, že se na něj Elsa dívala.

„Mám pro vás zprávu,“ řekla Elsa chladně. Prohlédla si stůl pokrytý papíry a pak všechny tři ženy. „Od amyrlin.“

Egwain si vyměnila zvědavý pohled s Elain a Nyneivou.

„No, a oč jde?“ chtěla vědět Nyneiva.

Elsa pobaveně zvedla obočí. „Věci, které tu nechala Liandrin s ostatními, byly přeneseny do třetího skladiště napravo od hlavního schodiště ve druhém poschodí ve sklepě pod knihovnou.“ Znovu mrkla na papíry na stole a odešla, nespěchala, ani se neloudala.

Egwain měla pocit, že nemůže dýchat. My se bojíme někomu důvěřovat, a amyrlin si ze všech žen vybere Elsu?

„Tý hloupý holce se nedá věřit, že to nevyžvaní každýmu, kdo ji bude poslouchat!“ Nyneiva vyrazila ke dveřím.

Egwain si zvedla suknice a proběhla kolem ní. Na dlaždicích na ochoze sice uklouzla, ale ještě zahlédla záblesk běli, jak mizí dolů po nejbližší rampě, a vyrazila za ním. Musí taky utíkat, když už má takový náskok. Proč utíká? Bílý šat už zmizel na další rampě. Egwain jej sledovala.

U paty rampy se k ní obrátila jakási žena a Egwain se zmateně zastavila. Ať už to byl, kdo chtěl, rozhodně to nebyla Elsa. Celá ve stříbře a bílém hedvábí, tato žena v ní vyvolávala pocity, které Egwain ještě nikdy nezažila. Byla vyšší a velice krásná a při pohledu na výraz v jejích černých očích se Egwain cítila maličká, ošklivá a nepříliš čistá. A určitě taky umí usměrnit víc síly než já. Světlo, nejspíš je mnohem chytřejší než my tři dohromady. To není spravedlivé, aby nějaká žena – Náhle si uvědomila, kudy se ubírají její myšlenky. Zapýřila se a prudce se otřásla. Ještě nikdy se necítila – méněcennější – než nějaká jiná žena a rozhodně s tím nehodlala začínat právě teď.

„Neohrožená,“ řekla ta žena. „Jsi neohrožená, když tu takhle pobíháš sama potom, co došlo k tolika vraždám.“ Mluvila téměř pobaveně.

Egwain se sebrala a rychle si uhladila šaty v naději, že si toho ta žena nevšimne, nicméně vědouc, že jí to neujde. Přála si, aby ji ta žena neviděla běhat jako malé děcko. Přestaň s tím! „Omlouvám se, ale hledám jednu novicku, myslím, že šla tudy. Má velké tmavé oči a tmavé vlasy spletené do copů. Je baculatá a jistým způsobem hezká. Nevidělas, kudy se dala?“

Vysoká žena si ji pobaveně prohlédla od hlavy k patě. Egwain si nebyla jistá, ale měla pocit, že se žena na okamžik zastavila pohledem u sevřené pěsti, v níž stále držela kamenný prsten. „Nemyslím, že ji dohoníš. Viděla jsem ji, a utíkala dost rychle. Teď už bude hodně daleko.“

„Aes Sedai,“ začala Egwain, ale neměla možnost se zeptat, kterým směrem Elsa odešla. V těch černých očích se mihlo něco, co mohl být hněv či podráždění.

„Už jsem s tebou ztratila dost času. Musím vyřídit důležitější věci. Odejdi.“ A ukázala zpátky, kudy Egwain přišla.

Rozkazovačný tón v jejím hlase byl tak silný, že se Egwain otočila a udělala tři kroky, než si uvědomila, co vlastně dělá. Celá naježená se obrátila. Ať už je to Aes Sedai nebo ne –

Ochoz byl prázdný.

Zamračeně se podívala na nejbližší dveře – v těchto místnostech nikdo nebydlel, snad až na myši – a rozběhla se dolů rozhlížejíc se všemi směry, přičemž sledovala celou křivku ochozu. Dokonce se podívala přes zábradlí do malé Zahrady přijatých a rozhlížela se i po ostatních ochozech, nahoře i dole. Zahlédla dvě přijaté v šatech s pruhy. Jednou z nich byla Faolain a druhou žena, již znala od vidění, ale ne jménem. Žena ve stříbrné a bílé však nebyla nikde v dohledu.