Drak Znovuzrozený

21 Svět snů

Egwain si cestou nejasně osvětlenou chodbou utírala ruce do ručníku. Už dvakrát si je umývala, ale pořád měla pocit, že je má mastné. Nikdy by ji nenapadlo, že je na světě tolik hrnců. A dneska byl den, kdy se peklo, takže bylo třeba vytahat z pecí vědra popele. A vyčistit krby. A stoly se musely vydrhnout doběla jemným pískem a podlahy se myly pěkně na kolenou. Bílé šaty měla celé od popela a mastné špíny. Bolelo ji v kříži a chtěla jít do postele, ale do kuchyně za nimi přišla Verin, zdánlivě aby si odnesla jídlo do pokoje, ale cestou jí pošeptala, že ji má přijít navštívit.

Verin měla pokoje nad knihovnou v chodbách, které používalo jenom pár dalších hnědých sester. Tady byl v chodbách zatuchlý vzduch, jako by ženy, které tu bydlely, měly příliš mnoho práce s jinými věcmi, než aby ještě stačily honit sloužící, aby tu častěji uklízeli, a chodby se navíc divně kroutily a zatáčely a občas znenadání stoupaly či klesaly. – Nástěnných koberců tu bylo pomálu a jejich barvy byly vybledlé, zřejmě také nebyly čištěny příliš často, jako všechno tady. Mnoho lamp ani nebylo zapáleno, takže většinou bylo v chodbě dost šero. Egwain měla dojem, že ji má jenom sama pro sebe, jen vepředu se mihlo cosi bílého. Možná novicka nebo služka spěchající za nějakým úkolem. Boty jí klapaly na holých černobílých dlaždicích, až se tvořila ozvěna. Nebylo to příhodné místo, aby si tu člověk vzpomněl na černé adžah.

Našla přesně to, co jí Verin řekla, že má hledat. Tmavé dveře na vrcholku stoupání vedle zaprášeného nástěnného koberce zobrazujícího krále sedícího na koni, jak přijímá kapitulaci od jiného krále. Verin jí řekla jejich jména – oba zemřeli dávno předtím, než se narodil Artuš Jestřábí křídlo. Verin zřejmě tyhle věci vždycky věděla – jenže Egwain si na ně nedokázala vzpomenout, ani na dávno zmizelé země, kterým vládli. Ona viděla jenom koberec, který odpovídal Verininu popisu.

Kromě zvuků jejích vlastních kroků byly chodby ještě pustější než předtím, a mnohem hrozivější. Zaťukala na dveře, a jakmile se ozvalo nepřítomné: „Kdo je to? Dále,“ rychle vstoupila.

Když se ocitla v pokoji, ztuhla a vytřeštila oči. Stěny byly lemovány kolem dokola policemi, až na dveře, které zřejmě vedly do vnitřních pokojů, pověšené mapy, občas i v několika vrstvách, a někdy zřejmě zobrazující hvězdnou oblohu. Poznala jména některých souhvězdí – Oráč a Žebřiňák, Lukostřelec a Pět sester – ale další neznala. Skoro každá rovná plocha byla pokryta knihami, papíry a svitky, a mezi hromádkami a občas i na nich byly rozloženy různé zvláštní předměty. Podivně tvarované kousky skla či kovů, propojené koule a trubičky, kruhy držené uvnitř jiných kruhů, to všechno stálo mezi kostmi a lebkami všech možných tvarů. Cosi, co vypadalo jako vycpaná hnědá sova o velikosti Egwaininy dlaně, stálo na něčem, co připomínalo vybělenou ještěří lebku, což byl ale nesmysl, protože ta lebka byla delší než paže a měla zahnuté zuby dlouhé jako Egwaininy prsty. Ledabyle tu byly rozestavěny svícny, takže jasné světlo střídaly stíny, a někdy málem hrozilo, že od plamenů chytnou papíry. Sova na Egwain zamrkala a dívka nadskočila.

„Aha, ano,“ řekla Verin. Seděla za stolem stejně přecpaným, jako byl ostatek místnosti, a opatrně držela potrhanou stránku. „To jsi ty. Ano.“ Všimla si, jak Egwain úkosem sleduje sovu, a nepřítomně řekla: „Chytá myši. Ty žerou papír.“ Gestem zahrnula celou místnost a Egwain si připomněla onu roztrhanou stránku, kterou Aes Sedai držela. „Tohle je úžasné. Rosel z Essamu tvrdí, že Rozbití přežilo víc než sto stránek, a ona by to měla vědět, protože to napsala ani ne o dvě stě let později, ale do dnešní doby přežila, pokud vím, jenom tahle jedna. Možná jenom tahle jediná kopie. Rosel psala, že obsahuje tajemství, kterým svět nedokáže čelit, a nezmiňovala se o nich nijak jasně. Tuhle stránku jsem četla aspoň tisíckrát, a pořád se snažím přijít na to, co tím myslela.“

Sovička na Egwain znovu zamrkala. Dívka se snažila na ni nedívat. „Co tam stojí, Verin Sedai?“

Verin zamrkala, docela jako sovička. „Co tu stojí? Je to přímý překlad, víš, a zní to skoro jako když bard odříkává vznešenou řečí. Poslouchej. ‚Srdce Temnoty. Ba’alzamon. Jméno skryté ve jméně, zahalené jménem. Tajemství pohřbené v tajemství zakryté tajemstvím. Zrádce naděje. Izmael zrazuje veškerou naději. Pravda pálí a sežehuje. Naděje neuspěje před pravdou. Lež je naším štítem. Kdo se může postavit Srdci Temnoty? Kdo dokáže čelit Zrádci naděje? Duše stínu, Duše Stínu, on je –'“ S povzdechem se odmlčela. „Tady to končí. Co si o tom myslíš?“

„Nevím,“ řekla Egwain. „Nelíbí se mi to.“

„No, proč by mělo, dítě? Proč by se ti to mělo líbit, nebo proč bys tomu měla rozumět? Já to studuji skoro čtyřicet let, a taky se mi to nelíbí a nerozumím tomu.“ Verin opatrně vložila stránku do hedvábím potaženého koženého pouzdra a pouzdro pak nedbale nacpala do hromady papírů. „Ale tys nepřišla kvůli tomu.“ Chvíli se hrabala ve věcech na stole a něco si mumlala. Několikrát jen tak tak zachytila hromádku knih nebo rukopisů, aby nespadla. Nakonec vytáhla hrst papírů popsaných hustým, pavučinovým písmem a převázaných zauzleným provázkem. „Tady, dítě. Všechno, co je známo o Liandrin a ženách, které odešly s ní. Jména, věk, adžah, kde se narodily. Všechno, co jsem našla v záznamech. I to, jak si vedly při studiu. Také to, co víme o ter’angrialech, které si odnesly, což není mnoho. Většinou jenom popis. Nevím, jestli ti něco z toho pomůže. Já v tom nic užitečného nenašla.“

„Možná v tom jedna z nás něco uvidí.“ Egwain náhle zavalila vlna podezření. Jestli něco nevynechala. Amyrlin Verin věřila zřejmě jenom proto, že musela. Co jestli je Verin sama z černého adžah? Prudce se otřásla. Projela s ní celou cestu z Tomovy Hlavy do Tar Valonu a odmítala uvěřit, že by tahle baculatá učená žena mohla být temnou družkou. „Věřím ti, Verin Sedai.“ Ale můžu?

Aes Sedai na ni znovu zamrkala a pak zavrtěla hlavou, aby zahnala myšlenku, která ji zřejmě napadla. „Ten seznam, který jsem ti dala, by mohl být důležitý, ale možná je to jenom plýtvání papírem. Není to však jediný důvod, proč jsem tě sem zavolala.“ Znovu začala přeskládávat věci na stole a na některé již tak nepříliš stabilní hromádky dávala další věci, aby si udělala místo. „Z toho, co mi řekla Anaiya, jsem vyrozuměla, že bys mohla být snílek. Posledním snílkem byla Corianin Nedeal před čtyřmi sty sedmdesáti lety, a podle záznamů si to jméno skoro nezasloužila. Bylo by docela zajímavé, kdybys jím byla ty.“

„Ona mě už zkoušela, Verin Sedai, ale nebyla si jistá, jestli moje sny předpovídají budoucnost.“

„To je jenom část toho, co snílkové dělají, dítě. Možná ta nejmenší. Podle mého názoru na to jde Anaiya příliš pomalu. Podívej se sem.“ Na místě, které si uklidila, načrtla prstem několik rovnoběžných čar, které byly v prachu na starém vosku jasně viditelné. „Představ si, že to jsou světy, které by mohly existovat, kdyby lidé učinili jiná rozhodnutí, kdyby hlavní zvraty ve vzoru proběhly jinak.“

„Světy, do kterých se lze dostat přes portálové kameny,“ řekla Egwain, aby ukázala, že při Verininých lekcích cestou od Tomovy Hlavy dávala pozor. Co to mohlo mít společného s tím, jestli je nebo není snílek?

„Správně. Ale vzor by mohl být ještě složitější než tohle, dítě. Kolo tká naše životy, aby vytvořilo vzor věku, ale věky samy jsou vetkány do krajky věků, do velkého vzoru. A kdo ví, jestli je to aspoň desetina celého tkaniva? Někteří lidé ve věku pověstí zřejmě věřili, že existují ještě další světy – kterých je ještě těžší dosáhnout než světů spojených portálovými kameny, jestli se tomu dá věřit – a leží takhle.“ Načmárala další čáry, které křižovaly ty první. Na chvíli se na ně zahleděla. „Osnova a útek tkaniny. Možná kolo času tká ze světů ještě větší vzor.“ Narovnala se a oprášila si ruce. „No, ten není ani tady, ani tam. Na všech těchto světech, ať už jsou jakkoliv rozdílné, existuje pár věcí, které jsou všem společné. Jednou z nich je, že Temný je na všech uvězněn.“

Egwain proti své vůli přistoupila, aby se mohla lépe podívat na čáry, které Verin namalovala. „Ve všech? Jak je to možné? Chceš říct, že pro každý z těch světů existuje jeden Otec lží?“ Pomyšlení na tolik Temných ji roztřáslo.

„Ne, dítě. Je jen jeden Stvořitel, který existuje zároveň ve všech těch světech. A stejně je jen jeden Temný, který také existuje ve všech světech zároveň. Jestli se osvobodí z věznice, kterou vytvořil Stvořitel, na jednom světě, osvobodí se na všech. Dokud je držen ve vězení na jednom světě, zůstává uvězněn na všech.“

„To nedává smysl,“ namítla Egwain.

„Paradox, dítě. Temný je ztělesněním paradoxů a chaosu, je to ničitel rozumu a logiky, rozvraceč rovnováhy, kazitel řádu.“

Sovička se náhle vznesla a přistála na velké bílé lebce na polici za Aes Sedai. Zadívala se na obě ženy a zamrkala. Egwain si té lebky všimla, když vstoupila. Byla to lebka se zakřivenými rohy a čenichem, a Egwain maně napadlo, jaký beran asi měl tak velkou hlavu. Teď si všimla, jak je lebka kulatá a jak má vysoké čelo. To nebyla lebka berana. Tahle patřívala trollokovi.

Roztřeseně se nadechla. „Verin Sedai, co to má společného se snílky? Temný je vázán v Shayol Ghulu a já nechci ani pomyslet na to, že snad unikne.“ Ale zámky na jeho věznici slábnou. Teď to vědí dokonce i novicky.

„Co to má společného se snílky? No, nic, dítě. Až na to, že všechno musíme porovnat s Temným. On je teď ve vězení, ale vzor nepřivedl Randa al’Thora na svět jen tak pro nic za nic. Drak Znovuzrozený bude čelit Pánu hrobů. To je jisté. Jestli ovšem Rand přežije tak dlouho. Temný se pokusí pokřivit vzor, pokud dostane příležitost. No, teď jsme hodně odbočily, co?“

„Odpusť, Verin Sedai, ale jestli tohle, –“ Egwain ukázala na čáry v prachu – „nemá nic společného se snílky, tak proč mi o tom vykládáš?“

Verin na ni zírala, jako by byla schválně natvrdlá. „Nic? Ovšemže to s tím má něco společného, dítě. Totiž – kromě Stvořitele a Temného existuje ještě třetí konstanta. Existuje svět, který leží uvnitř každého z ostatních zároveň. Nebo je možná obklopuje. Pisatelé ve věku pověstí ho nazývali Tel’aran’rhiod, ‚neviděný svět'. Nebo možná ‚svět snů' je lepší překlad. Mnoho lidí – obyčejných lidí, kteří neumějí usměrňovat – občas zahlédnou Tel’aran’rhiod ve svých snech. Ale snílek, dítě – pravý snílek – ten může do Tel’aran’rhiodu vstoupit.“

Egwain se pokusila polknout, ale měla v krku knedlík, který jí v tom zabránil. Vstoupit do něj? „Já... já si nemyslím, že jsem snílek, Verin Sedai. Anaiya Sedai dělala zkoušky –“

Verin ji umlčela. „– a neprokázala nic, co by ukazovalo jedním nebo druhým směrem. A Anaiya stále věří, že bys jím být mohla."

„Předpokládám, že to nakonec zjistím,“ zamumlala Egwain. Světlo, chci jím přece být, ne? Chci se učit! Chci všechno.

„Ty nemáš času nazbyt, dítě. Amyrlin tobě s Nyneivou svěřila ohromný úkol. Musíš použít všechno, co by ti mohlo pomoci.“ Verin ze změti na stole vylovila krabičku z červeného dřeva. Krabička byla dost velká, aby se do ní vešly papíry, ale když Aes Sedai pootevřela jen na škvírku víko, vytáhla odtamtud prsten vyřezaný z nějakého kamene. Prsten byl posetý tečkami modré, hnědé a červené barvy a byl příliš velký, aby se dal nosit na prstě. „Na, dítě.“

Egwain posunula nějaké papíry, aby si jej mohla vzít, a oči se jí překvapením rozšířily. Prsten opravdu vypadal jako z kamene, ale na omak byl tvrdší než ocel a těžší než olovo. A byl zkroucený, takže když jela prstem po jedné hraně, objela vlastně celý kroužek dvakrát, zvenku stejně jako zevnitř. Měl ve skutečnosti jenom jednu hranu. Dvakrát po ní přejela prstem, jen aby se ujistila, že je tomu opravdu tak.

„Corianin Nedeal,“ vykládala Verin, „vlastnila tento ter’angrial většinu života. Teď ho budeš mít ty.“

Egwain prsten málem upustila. Ter’angrial? Já mám mít ter’angrial?

Verin si jejího úžasu nevšímala. „Podle ní to usnadňuje průchod do Tel’aran’rhiodu. Tvrdila, že pro ty bez nadání funguje stejně jako pro Aes Sedai, pokud se jej dotýkáš ve spánku. Samozřejmě tu jsou jistá nebezpečí. Tel’aran’rhiod není jako jiné sny. Co se tam stane, může být skutečné. Opravdu se tam ocitneš, není to, jako by ses na něj jenom dívala.“ Ohrnula si rukáv a ukázala Egwain blednoucí jizvu na předloktí. „Jednou, před mnoha lety, jsem to zkusila sama. Anaiyno léčení nefungovalo tak dobře, jak by mělo. Na to nesmíš zapomenout.“ Aes Sedai si zase shrnula rukáv přes jizvu.

„Budu opatrná, Verin Sedai.“ Skutečný? Moje sny jsou už tak dost hrozné. Nechci žádné sny, které zanechávají jizvy! Dám ho do pytlíku a ten strčím někam na dno skříně a nechám ho tam. Udělám – Ale chtěla se učit. Chtěla se stát Aes Sedai, a žádná Aes Sedai nebyla snílkem už skoro pět set let. „Budu velice opatrná.“ Zasunula prsten do měšce a zatáhla šňůrky. Pak zvedla papíry, které jí Verin dala.

„Nezapomínej, že jej musíš mít schovaný, dítě. Žádná novicka, dokonce ani přijatá, by neměla mít u sebe něco takového. Ale tobě by mohl pomoci. Tak jej měj schovaný.“

„Ano, Verin Sedai.“ Vzpomněla si na Verininu jizvu a skoro si přála, aby přišla jiná Aes Sedai a hned jí prsten sebrala.

„Dobrá, dítě. A teď zmiz. Připozdívá se a ty musíš ráno brzy vstávat, abys mohla pomoci se snídaní. Hezky se vyspi.“

Verin ještě dlouho jen tak seděla a dívala se na dveře, které se za Egwain zavřely. Sovička za ní tiše zahoukala. Verin si přitáhla červenou skříňku, otevřela víko dokořán a zamračila se na to, co ji vyplňovalo málem po okraj.

Stránka za stránkou, popsané pečlivou rukou, na nichž černý inkoust po téměř pěti stech letech již dost vybledl. Poznámky Corianin Nedeal, všechno, co zjistila za padesát let studia onoho zvláštního ter’angrialu. Pěkná tajnůstkářka, ta Corianin. Větší část svých znalostí nesdělila nikomu a svěřila je pouze těmto papírům. Jedině díky náhodě a tomu, že se s oblibou hrabala ve starých papírech v knihovně, je Verin získala. Pokud věděla, žádná Aes Sedai o tom ter’angrialu nevěděla. Corianin se podařilo vymazat jeho existenci ze záznamů.

Znovu uvážila, zda má rukopis spálit, nebo ho dát Egwain. Ale zničit vědomosti, jakékoliv vědomosti, bylo pro ni tou nejhorší věcí, jakou si uměla představit. A pro jiné... Ne. Nejlepší bude nechat všechno při starém. Co se má stát, stane se. Zase víko zavřela. Tak kam jsem dala tu stránku?

Zamračila se a začala mezi hromádkami knih a papírů hledat kožené pouzdro. Na Egwain už zapomněla.