Drak Znovuzrozený

49 Bouře nad Tearem

Možná měla Elain pravdu, možná opravdu zašla příliš daleko, ale nedokázala se přimět, aby se omluvila, a tak seděly mlčky. Když se Ailhuin vrátila, přivedla s sebou muže, hubeného chlapíka ve středních letech, který vypadal, jako by ho vyřezali z vyschlého dřeva. Juilin Sandar si u dveří sundal dřeváky a na kolíček si pověsil kuželovitý slamák. Na opasku přes hnědý kabátec mu visel lamač mečů, hodně podobný Hurinovu, ale s kratšími čepelemi vedle té delší, a měl hůl vysokou, jako byl sám, avšak silnou jen asi jako palec a vyrobenou z toho stejného světlého dřeva, rýhovaného a s kolénky, jaké používali vozkové při pohánění tažných volů. Nakrátko zastřižené černé vlasy měl přihlazené k lebce a jeho bystrým tmavým očím neunikla v místnosti ani myš. Egwain by se byla vsadila, že Nyneivu si prohlédl dvakrát, a přinejmenším pro ni to, že Nyneiva nijak nezareagovala, bylo příliš okaté. Bylo totiž jasné, že si toho také všimla.

Ailhuin muži pokynula, aby se posadil ke stolu. Juilin si ohrnul manžety na kabátci, postupně se všem třem ženám poklonil a posadil se s holí opřenou o rameno, aniž celou dobu pronesl jediné slovo. Ozval se teprve, když šedovlasá kořenářka uvařila do čajníku čerstvý čaj a všichni upíjeli.

„Máma Guenna mi pověděla všechno o vašem problému,“ pronesl tiše, když odložil hrneček. „Pomůžu vám, jestli ovšem budu moct, neboť vznešení páni by mě mohli brzy poslat za svými záležitostmi.“

Velká žena si odfrkla. „Juiline, kdy ses začal handrkovat jako kramář, když se snaží naúčtovat cenu hedvábí za len? Netvrď mi tu, že víš, kdy tě vznešení páni povolají, dřív, než to udělají.“

„Já to netvrdím,“ ohradil se Sandar s úsměvem, „ale vím, že se něco děje, když za noci uvidím chlapy na střechách. Jen koutkem oka, snažili se mi schovat jako bělice v rákosí – ale viděl jsem pohyb. Zatím sice nikdo neohlásil krádež, ale uvnitř hradeb pracují zloději, a na to si můžeš klidně vsadit. Dej na mě. Do konce týdne mě povolají do Kamene, protože se banda lupičů vloupala do kupeckých domů, možná dokonce do sídla nějakého urozeného pána. Obránci možná hlídkují v ulicích, ale když potřebují vystopovat zloděje, pošlou pro lovce zlodějů, a jako prvního zavolají mě. Nesnažím se tu zvednout cenu, ale ať už pro tyhle hezké slečinky udělám cokoliv, musí to být brzo.“

„Věřím, že říká pravdu,“ prohlásila Ailhuin váhavě. „Klidně by vám namluvil, že měsíc je zelený a voda bílá, kdyby si myslel, že tím na vás vyloudí hubičku, ale v ostatních záležitostech lže míň než většina mužů. Vlastně je to možná ten nejpočestnější muž, co se kdy narodil tady v Maule.“ Elain si dlaní zakryla ústa a Egwain potlačovala smích. Nyneiva seděla nehybně a očividně byla netrpělivá.

Sandar se na Ailhuin sice mračil, ale pak se zřejmě rozhodl, že přejde, co říkala. Usmál se na Nyneivu. „Připouštím, že mě tyhle zlodějky zajímají. Znám pár zlodějek i tlupy zlodějů, ale ještě nikdy jsem neslyšel o tlupě zlodějek. A mámě Guenně jsem dlužnej.“ Znovu si pozorně prohlédl Nyneivu.

„Co si počítáš?“ zeptala se ostře.

„Za navrácení ukradeného zboží,“ odvětil rázně, „žádám desetinu ceny toho, co získám zpátky. – Za hledání lidí žádám stříbrnou marku za každou nalezenou osobu. Máma Guenna říkala, že ty ukradené věci nemají velkou cenu, jen pro vás, slečinko, tak navrhuju, abys cenu stanovila ty.“ Znovu se usmál. Měl velice bílé zuby. „Vůbec bych si od vás peníze nevzal, jenže bratrstvu by se to asi nelíbilo. Vezmu si teda co nejmíň. Tak měďák nebo dva, víc ne.“

„Znám jednoho chytače zlodějů,“ řekla mu Elain. „Ze Shienaru. Je to velice vážený muž. A ten nosí meč stejně jako lamač mečů. Proč ne ty?“

Sandar se na okamžik zatvářil překvapeně a pak znepokojeně, že se nechal vyvést z míry. Nepochopil její narážku, nebo se rozhodl si jí nevšímat. „Ty nejsi Tairenka. O Shienaru jsem slyšel, slečinko, příběhy o trollocích a o tom, že tam je úplně každý muž válečník.“ Jeho úsměv naznačoval, že to jsou povídačky leda tak pro děti.

„Ty příběhy jsou pravdivé,“ ozvala se Egwain. „Ve většině věcí. Já v Shienaru byla.“

Sandar na ni mrkl, ale pak pokračoval. „Já nejsem urozený pán ani bohatý kupec, dokonce ani voják. Obránci cizince příliš neobtěžují, když mají meče – leda by tu, samozřejmě, chtěli zůstat dýl – ale mě by strčili do kobky pod Kamenem. Máme na to zákony, slečinko.“ Nepřítomně pohladil rukou hůl. „Vedu si ale stejně dobře i bez meče.“ Znovu zaostřil úsměv na Nyneivu. „A teď, kdybys mi popsala ty věci –“

Zarazil se, když Nyneiva položila na stůl váček a odpočítala mu třináct stříbrných marek. Egwain měla dojem, že vybrala nejlehčí mince, většinou tairenské, jen jednu andorskou. Amyrlin jim dala hodně zlata, ale ani to nevydrží věčně.

Nyneiva si váček zamyšleně prohlédla, než utáhla tkanice a vrátila jej do kapsáře. „Máš za úkol najít třináct žen, mistře Sandare, a až je najdeš, dostaneš jednou tolik stříbra. Najdi je, a my si naše věci vyzvedneme samy.“

„To bych udělal sám za míň,“ namítl Sandar. „A odměna navíc není nutná. Počítám si, co chci já. Nemusíš se bát, že bych se nechal uplatit.“

„Toho se opravdu nemusíš bát,“ připojila se Ailhuin. „Říkala jsem, že je počestný. Jenom mu nevěřte, až vám bude chtít namluvit, že vás miluje.“ Sandar se na ni otevřeně zamračil.

„Já platím, mistře Sandare,“ prohlásila pevně Nyneiva, „tak já taky rozhoduju, co kupuju. Najdeš ty ženy a nic víc?“ Počkala, dokud váhavě nekývl, než pokračovala. „Možná jsou spolu, možná taky ne. První je z Tarabonu. Je o něco vyšší než já, oči má tmavé a medové vlasy nosí spletené do spousty copánků, jak je zvykem v Tarabonu. Někteří muži ji považují za krásku, ale ona by to jako poklonu nebrala. Má sobeckou a trucovitou pusu. Druhá pochází z Kandoru. Má dlouhé černé vlasy s bílým pramenem nad levým uchem a...“

Neprozradila žádná jména a Sandar se na ně neptal. Jména se dala snadno změnit. Teď, když šlo o obchod, se přestal usmívat. Pozorně poslouchal, když mu Nyneiva popisovala oněch třináct žen, a když skončila, Egwain si byla jistá, že by jejich popis dokázal odříkat slovo od slova.

„Máma Guenna ti to možná už řekla,“ dokončila Nyneiva, „ale já ti to zopakuju. Tyhle ženy jsou mnohem nebezpečnější, než bys myslel. Jejich rukama už zemřelo víc než tucet lidí, tedy těch, o kterých vím, a moc by mě nepřekvapilo, kdyby to byla jen kapka v krvi, která lpí na jejich rukou.“ Sandar i Ailhuin při tom zamrkali. „Jestli zjistí, že se na ně vyptáváš, zemřeš. Jestli tě zajmou, přinutí tě prozradit, kde jsme, a máma Guenna pak nejspíš zemře spolu s námi.“ Z jejího výrazu bylo jasné, že tomu šedovláska prostě nevěří. „Věř tomu!“ Nyneivin pohled vyžadoval souhlas. „Věř tomu, nebo si to stříbro vezmu zpátky a najdu si někoho, kdo má víc rozumu!“

„Když jsem byl mladý,“ Sandar mluvil velice vážným hlasem, „jedna zlodějka mi vrazila nůž mezi žebra, protože jsem si myslel, že tak hezká mladá holka nedokáže tak rychle bodnout muže. Tu chybu už nedělám. Budu se chovat, jako by ty ženy byly všechny Aes Sedai a černé adžah.“ Egwain se málem začala dusit a on se na ni smutně usmál, shrábl mince do svého váčku a ten si zastrčil za šerpu. „Nechtěl jsem tě vyděsit, slečinko. V Tearu žádné Aes Sedai nejsou. Může mi to pár dní zabrat, pokud nejsou pohromadě. Třináct žen pospolu bude snadné najít, ale jestli se rozdělily, bude to mnohem těžší. Ať tak nebo tak, já je najdu. A nevyplaším je dřív, než se dozvíte, kde jsou.“

Když si nasadil slamák, nazul dřeváky a odešel zadními dveřmi, řekla Elain: „Doufám, že není příliš sebevědomý, Ailhuin. Slyšela jsem, co říkal, ale... Opravdu rozumí tomu, že jsou velice nebezpečné, viď?“

„Nikdy se nechoval jako trouba – leda kvůli velkým očím nebo hezkému kotníčku,“ odpověděla šedovláska, „a to je chyba každého muže. Je to nejlepší lovec zlodějů v celém Tearu. Nebojte se. On ty vaše temné družky najde.“

„Do rána bude zase pršet.“ Nyneiva se otřásla, i když v místnosti bylo dost teplo. „Cítím, jak se chystá bouřka.“ Ailhuin jenom zavrtěla hlavou a začala nandávat do misek rybí polévku k večeři.

Když se najedly a poklidily, sedly si Nyneiva s Ailhuin ke stolu, aby si popovídaly o bylinkách a lektvarech. Elain se věnovala malé výšivce, kterou si začala zdobit rameno pláště. Ozdobu tvořily maličké bílé a modré kvítky. Pak se začetla do Esejů Willima z Manachesu, kterou měla Ailhuin mezi svou malou zásobou knih. Egwain se pokoušela číst, ale ani eseje, ani Putování Jaima Dlouhokrokého, ani veselé příběhy Aleria Effina neudržely její pozornost déle než pár stránek. Přes látku šatů nahmátla kamenný ter’angrial. Kde jsou? Co chtějí v Srdci? Nikdo kromě Draka – nikdo kromě Randa – se Callandoru nedokáže dotknout, tak co tu chtějí? Co? Co?

Šero přešlo do tmy a Ailhuin jim ukázala ložnice v druhém poschodí, ale když se odebrala do své vlastní, všechny tři návštěvnice se sešly u Egwain u světla jediné lampy. Egwain se již svlékla. Na šňůrce teď měla pověšené dva prsteny. Pruhovaný kámen byl mnohem těžší než zlato. Tohle dělávaly každou noc od chvíle, kdy opustily Tar Valon, s jedinou výjimkou oné noci s Aiely.

„Vzbuďte mě tak za hodinu,“ nařídila jim.

Elain se zamračila. „Tentokrát tak brzy?“

„Máš snad strach?“ ozvala se Nyneiva. „Třeba ho používáš moc často.“

„Kdyby ne, tak bychom ještě nyní v Tar Valonu drhly hrnce a doufaly, že černou sestru najdeme dřív, než šedý muž najde nás,“ odsekla ostře Egwain. Světlo, Elain má pravdu. Štěkám jako trucovité děcko. Zhluboka se nadechla. „Asi mám trochu strach. Možná proto, že jsme už tak blízko Srdce Kamene. Tak blízko Callandoru. Tak blízko té pasti, ať už je to cokoliv.“

„Buď opatrná,“ řekla Elain a Nyneiva, o hodně tišeji, dodala: „Buď velice opatrná, Egwain. Prosím.“ Prudce škubala za svůj cop.

Když si Egwain lehala na nízké lůžko a ony si z obou stran přistavovaly stoličky, zvenčí sem dolehlo zahřmění. Pomalu přišel spánek.

Znovu ta zvlněná pahorkatina, jako na začátku pokaždé, květiny a motýli pod jarním sluncem, svěží vánek a ptačí zpěv. Tentokrát na sobě měla zelené hedvábí se zlatými ptáčky vyšitými na prsou, a zelené aksamitové střevíčky. Ter’angrial jí připadal dost lehký, aby sám vyjel zpoza výstřihu, kdyby ho dolů netáhla váha prstenu s Velkým hadem.

Prostou metodou pokusu a omylu zjistila něco málo o pravidlech panujících v Tel’aran’rhiodu – dokonce i tento svět snů, tento neviděný svět, měl svá pravidla, byť zvláštní. Byla si jistá, že z nich nezná ani desetinu – a objevila jeden způsob, jak se dostat tam, kam chtěla jít. Zavřela oči a vyprázdnila mysl, jako by chtěla vsáhnout pro saidar. Nebylo to snadné, protože se jí do toho neustále pletlo růžové poupě, a pořád cítila pravý zdroj a zoufale se ho toužila dotknout, ale tentokrát musela prázdnotu naplnit něčím jiným. Představila si Srdce Kamene, jak ho viděla v těchto snech, vytvořila ho do nejmenších podrobností – dokonalý v prázdnotě. Mohutné sloupy z leštěné krevele. Ohlazená kamenná dlažba. Vysokánská kopule. Křišťálový meč, nedotknutelný, pomalu se otáčející jílcem dolů ve vzduchu. Když to bylo tak skutečné, až si byla jistá, že by stačilo natáhnout ruku a dotknout se toho, otevřela oči a byla tam, v Srdci Kamene. Nebo v Srdci Kamene, jaké existovalo v Tel’aran’rhiodu.

Byly tu sloupy i Callandor. – A kolem jiskřícího meče, téměř stejně nezřetelných a nehmotných jako stíny, sedělo třináct žen se zkříženýma nohama a pozorovalo Callandor, jak se otáčel ve vzduchu. Liandrin s medovými vlasy obrátila hlavu a ty své velké tmavé oči upřela přímo na Egwain. Její rty jako růžové poupě se rozvinuly v úsměvu.

Egwain se zalitá potem posadila na posteli tak rychle, že málem přepadla na bok.

„Co se děje?“ chtěla hned vědět Elain. „Co se stalo? Vypadáš vylekaně.“

„Jen jsi zavřela oči,“ řekla tiše Nyneiva. „Tohle je poprvé od samého začátku, co ses vrátila sama a my tě nemusely budit. Něco se stalo, viď?“ Prudce se zatahala za cop. „Jsi v pořádku?“

Jak jsem se dostala zpátky? divila se Egwain. Světlo, já ani nevím, jak jsem to udělala. Věděla jen, že se snaží oddálit chvíli, až jim to bude muset říci. Rozvázala si šňůru a podržela prsten s Velkým hadem a větší, zkroucený ter’angrial na dlani. „Ony na nás čekají,“ řekla nakonec. Nebylo třeba to upřesňovat. „A já myslím, že už vědí, že jsme v Tearu.“

Nad městem se rozpoutala bouře.

Do paluby nad Matovou hlavou bušil déšť. Mládenec hleděl na šachovnici na stolku mezi ním a Tomem, ale nedokázal se na hru opravdu soustředit, i když vítěz měl dostat stříbrnou andorskou marku. Hrom burácel a za malými okénky létaly blesky. Kapitánovu kajutu na Rorýsovi osvětlovaly čtyři lampičky. Ta zatracená loď je sice možná štíhlá jako ten pták, ale trvá to proklatě dlouho. Plavidlo se mírně zakymácelo, a pak znovu. Pohyb lodi se změnil. Radši by měl dávat pozor, abychom neuvízli v tom zatraceném bahně! Jestli opravdu neplujeme tou nejvyšší rychlostí, jakou tahle kocábka zvládne, tak mu to zlato nacpu do chřtánu! Zívl – už se pořádně nevyspal od vyplutí z Caemlynu. Pořád si dělal příliš velké starosti, aby dokázal pořádně usnout – zívl tedy a položil bílý kámen na zkřížení dvou čar. Třemi pohyby by pak získal téměř pětinu Tomových černých kamenů.

„Mohl bys být dobrej hráč, chlapče,“ zabručel kejklíř přes troubel své fajfky a položil svůj kámen, „kdyby ses na to soustředil.“ Jeho tabák voněl jako listí a oříšky.

Mat se natáhl pro další kámen ležící na hromádce u jeho lokte, pak zamrkal a nechal ho ležet. Třemi stejnými tahy Tom obklíčí víc než třetinu jeho kamenů. Nevšiml si toho, a teď neviděl, kudy z toho ven. „Prohraješ vůbec někdy? Už jsi někdy prohrál?“

Tom vytáhl fajfku z úst a hřbetem ruky si uhladil kníry. „Už dost dlouho ne. Morgasa mě tak jednou ze dvou her porazila. Říká se, že dobří velitelé vojsk a dobří hráči ve velký hře jsou dobří i v dámě. Ona je vážně dobrá, a já nepochybuju, že by dokázala velet i v bitvě."

„Nechceš si radši hodit kostkama? Dáma trvá tak dlouho.“

„Já rád vyhrávám častěji než jednou z devíti nebo desíti hodů,“ ucedil suše bělovlasý muž.

Mat vyskočil, protože se rozlétly dveře a dovnitř vstoupil kapitán Derne. Byl to muž s hranatou tváří, a teď si strhl plášť z ramenou a vytřásl z něj dešťové kapky, přičemž si mumlal nadávky a kletby. „Světlo sežehni mý kosti, nevím, proč jsem vás vůbec nechal si Rorýsa najmout. Klidně trváte na nejvyšší prokletý rychlosti v tý nejčernější noci a za nejsilnějšího deště. Rychleji. Pořád jenom zatraceně rychleji! Už stokrát jsme mohli najet na zatracenou mělčinu!“

„Chtěl jsi zlato,“ podotkl drsně Mat. „Říkals, že tahle hromada starejch fošen je rychlá, Derne. Kdy doplujeme do Tearu?“

Kapitán se upjatě usmál. „Právě ji uvazujeme v přístavu. A ať shořím jako nějakej zatracenej sedlák, jestli ještě někdy vezmu na palubu něco, co umí mluvit! Tak kde je zbytek mýho zlata?“

Mat si pospíšil k malému okénku a vyhlédl ven. V drsném světle blesků uviděl mokré kamenné molo, víc však skoro nic. Vylovil druhý váček zlata, který měl v kapse, a hodil jej Dernemu. Kdo kdy slyšel o kapitánovi říční lodi, co nehraje kostky! „Právě včas,“ zavrčel. Světlo dej, ať nejdu příliš pozdě.

Všechny náhradní šaty a pokrývky nacpal do koženého tlumoku a ten si pověsil přes rameno. Balíček rachejtlí si přehodil přes druhé rameno na provaze, který k němu připevnil. Všechno to pak zakryl pláštěm, i když mu vepředu trochu odstával. Lepší bylo, aby zmokl sám, než rachejtle. Věděl, že sám uschne a bude jako nový, avšak zkouška s vědrem vody prokázala, že rachejtle nikoliv. Hádám, že Randův táta měl asi pravdu. Mat si vždycky myslel, že je vesnická rada nechce odpalovat v dešti proto, že za jasného počasí je to lepší podívaná.

„Nechceš ty krámy prodat?“ Tom si přehazoval přes ramena kejklířský plášť, jenž zakryl pouzdra s harfou a flétnou, ale ranec se šatstvem a pokrývkami si pověsil až přes záplatovaný kus oděvu.

„Ne dokud nepřijdu na to, jak to funguje, Tome. Kromě toho si pomysli, jaká to bude legrace, až je všechny odpálím.“

Kejklíř se otřásl. „Pokud je nezapálíš všechny najednou, chlapče. Pokud je nehodíš do ohniště na večeři, což by mě nepřekvapilo, vzhledem k tomu, jak s nima zacházíš. Máš štěstí, že nás tady kapitán předevčírem nevyhodil z lodi.“

„To by neudělal.“ Mat se rozesmál. „Ne dokud byl na obzoru ten váček. Co, Derne?“

Derne si pohazoval zlatem. „Předtím jsem se neptal, ale teď jsi mi to zlato dal a zpátky si ho nevezmeš. Proč tohle všechno? Proč ten zatracený spěch?“

„Sázka, Derne.“ Zívnutí. Mat sebral svoji hůl a byl připraven k odchodu. „Sázka.“

„Sázka!“ Derne se zadíval na naditý měšec. Druhý, přesně stejný, byl už zamčený v jeho pokladnici. „To teda muselo jít o celý zatracený království!“

„Víc než to,“ utrousil Mat.

Déšť do paluby bušil tak tvrdě, že Mat viděl lávku jen tehdy, když oblohu nad městem prosvětlil blesk. V hukotu lijáku dokázal jen tak tak přemýšlet. Viděl však světla v oknech na ulici. To budou hostince. Kapitán ani nevyšel na palubu, aby je vyprovodil na břeh, a v dešti nebyl ani nikdo z posádky. Mat s Tomem sešli na kamenné molo sami.

Mat zaklel, když zapadl do bláta na ulici, ale nedalo se s tím nic dělat, a tak šel dál a co nejrychleji dokázal, když mu boty a konec hole při každém kroku uvízly v bahně. Ve vzduchu byly i přes lijavec cítit ryby. „Najdeme si hostinec,“ řekl hodně nahlas, aby ho Tom slyšel, „a pak se půjdu podívat ven.“

„V tomhle počasí?“ zakřičel Tom v odpověď. Dešťová voda mu stékala po obličeji, ale jeho víc zajímala pouzdra s nástroji než vlastní osoba.

„Comar mohl odjet z Caemlynu před náma. Jestli měl dobrýho koně místo toho žrádla pro psy, co jsme na nich jeli my, mohl vyrazit z Aringillu i o den před náma, a já nevím, o kolik jsme ho s tím pitomcem Dernem mohli dohnat.“

„Byla to rychlá cesta,“ dovolil si poznamenat Tom. „Rorýs si to jméno zaslouží.“

„Ať je to jak chce, Tome, déšť nedéšť, musím ho najít dřív, než on najde Egwain, Nyneivu a Elain.“

„Pár hodin už neznamená žádný rozdíl, chlapče. Ve městě tak velkým jako Tear jsou stovky hostinců. A za hradbama jich budou další stovky. Některé jsou jen malé špeluňky s tuctem pokojů k pronajmutí, tak maličký, že bys mohl klidně projít kolem, a ani by sis jich nevšiml.“ Kejklíř si stáhl kapuci pláště hlouběji do čela a bručel přitom. „Prohledat je všechny bude trvat celý týdny. Ale Comarovi taky. Noc můžeme strávit v suchu. Můžeš vsadit ten zbytek peněz, co ještě máš, že Comar do deště nevyleze.“

Mat zavrtěl hlavou. Maličký hostinec s tuctem pokojů. – Než opustil Emondovu Roli, největší stavení, jaké kdy viděl, byl hostinec U Vinného střiku. Pochyboval, že Bral al’Vere měl kdy víc než tucet pokojů k pronajmutí. Egwain žila se svými rodiči a sestrami v pokojích ve druhém poschodí na čelní straně. Ať shořím, občas si myslím, že nikdo z nás neměl Emondovu Roli opouštět. Ale Rand zcela určitě musel, a Egwain by pravděpodobně zemřela, kdyby nešla do Tar Valonu. A teď může zemřít, protože tam šla. A on sám by v hospodářství již také nebyl spokojený. Krávy a ovce rozhodně nemohly nahradit kostky. Jen Perrin měl pořád možnost se vrátit domů. Vrať se domů, Perrine. Přistihl se, jak na to myslí. Vrať se domů, dokud ještě můžeš. – Otřásl se. Hlupáku! Proč by se měl chtít vracet? Představil si postel, ale rychle tu myšlenku zahnal. Ještě ne.

Oblohu proťal blesk, vlastně tři klikaté blesky spojené dohromady, a vrhl bezútěšné světlo na úzký domek, který jako by měl v oknech zavěšené svazečky bylin, a na krámek, sice zavřený, ale podle znamení s miskami a talíři to musel být hrnčířský krám. Zívaje se Mat nahrbil a snažil se vytahovat boty z lepkavého bláta rychleji.

„Myslím, že na tuhle část města můžeme zapomenout, Tome,“ křikl. „Všechno to bláto a smrad z ryb. Umíš si představit Nyneivu nebo Egwain – nebo dokonce Elain! – že by se tu rozhodly zůstat? Ženy mívají rády čistotu a pořádek, Tome, a hezkou vůni.“

„Možná, chlapče,“ zamumlal Tom, a pak se rozkašlal. „Byl bys překvapený, s čím vším jsou ženy ochotný se smířit. Ale možná máš pravdu.“

Mat si držel plášť, aby rachejtle nenavlhly, a zrychlil krok. „Tak pojď, Tome. Chci toho Comara nebo holky najít už dneska.“

Tom kulhal dál a neustále kašlal.

Prošli širokou bránou do města – v dešti ji nikdo nehlídal – a Matovi se ulevilo, když pod nohama znovu ucítil dláždění. A po necelých padesáti krocích narazili v ulici na hostinec, z oken jehož šenku se do noci linulo světlo a řinula se odtamtud hudba. Dokonce i Tom došel těch posledních padesát kroků rychleji i přes své kulhání.

Majiteli hostince U stříbrného půlměsíce dlouhý modrý kabátec díky velikému břichu dokonale padl, na rozdíl od většiny mužů sedících u stolů na židlích s nízkými opěradly. Mata napadlo, že jediná nohavice hostinského nabíraných spodků, přivázaných nad kotníky u okraje nízkých střevíců, musí bohatě stačit pro dva obyčejné lidi. Služebné na sobě měly tmavé šaty s vysokými límečky a kratičké bílé zástěrky. Mezi dvěma kamennými krby hrál jakýsi muž na dulcimer. Tom si ho kriticky změřil a potom zavrtěl hlavou.

Objemný hostinský se jmenoval Cavan Lopar a s radostí jim pronajal pokoje. Na jejich zablácené boty se sice zamračil, ale stříbro z Matovy kapsy – zlato mu už pomalu docházelo – a Tomův záplatovaný plášť mu vrásky na čele zase vyhladily. Když Tom slíbil, že za menší odměnu občas zahraje, Loparovi se zatřásly brady radostí. O velkém muži s bílým pramenem v plnovousu ale nic nevěděl, ani o třech ženách odpovídajících Matovu popisu. Mat nechal všechno kromě pláště a hole v pokoji, na postel se skoro ani nepodíval – spánek byl lákavý, ale on na něj odmítal byť jen pomyslet – a pak spolykal kořeněný rybí guláš a vyběhl zpátky do deště. Překvapilo ho, když se k němu připojil Tom.

„Myslel jsem, že chceš zůstat v suchu, Tome.“

Kejklíř poplácal pouzdro s flétnou, které měl stále pod pláštěm. Ostatní věci nechal nahoře v pokoji. „Lidi s kejklíři mluví, chlapče. Mohl bych zjistit něco, co ty ne. Rozhodně bych nechtěl, aby se těm holkám něco stalo.“

O sto kroků dál mokrou ulicí narazili na další hostinec na protější straně, a na další o dvě stě kroků dál, a pak ještě na jeden. Mat je bral popořadě, vždycky vpadli dovnitř, zdrželi se tak dlouho, aby mohl Tom zamávat pláštěm a vypovědět nějaký příběh, pak někoho nechali, aby mu koupil pohár vína, zatímco se Mat vyptával na vysokého muže s bílým pruhem v nakrátko přistřiženém černém vousu a na tři ženy. Vyhrál trochu peněz v kostkách, ale nezjistil nic a Tom také ne. Byl rád, že kejklíř z vína vždycky upil jen pár doušků. Tom na lodi téměř vystřízlivěl, ale Mat si nebyl jist, zda se zase nevrhne na pití, jakmile se dostanou do Tearu. Když už prošli skoro tucet šenků, Mat měl pocit, že má na víčkách pověšené cihly. Déšť trochu polevil, ale z oblohy se stále řinula záplava velkých kapek. Navíc jak déšť ustával, zvedl se vítr. Obloha měla ten temně šedý nádech blížícího se svítání.

„Chlapče,“ ozval se Tom, „jestli se nevrátíme k Stříbrnýmu půlměsíci, usnu přímo tady na dešti.“ Zastavil se a odkašlal si. „Uvědomuješ si, žes právě prošel kolem tří hostinců? Světlo, jsem tak utahanej, že mi to už ani nemyslí. Máš nějaký plán, kam chceš jít, cos mi o něm neřekl?“

Mat upřel zakalené oči na dlouhána v plášti, který právě zahnul za roh. Světlo, že ale jsem unavený. Rand je pět set leguí odsud a hraje si na to, že je zatracený Drak. „Cože? Tři hostince?“ Stáli téměř přímo před dalším, podle znamení, skřípajícího ve větru nade dveřmi, se to tu jmenovalo U zlatého poháru. Malůvka se sice pohárku na kostky nepodobala, ale Mat se stejně rozhodl, že zkusí štěstí. „Ještě jednou, Tome. Jestli je nenajdeme tady, vrátíme se a zalehneme do postele.“ Postel zněla lépe než kostky se stovkou zlatých marek na stole, ale přece jen se přiměl vstoupit.

Při druhém kroku v šenku ho Mat uviděl. Velký muž měl zelený kabátec s modrými pruhy na nabíraných rukávcích, ale byl to Comar, a v nakrátko přistřižené bradce měl bílý pruh. Seděl na jedné z těch podivných židlí s nízkým opěradlem u stolu na protější straně místnosti, chřestil kostkami a usmíval se na muže sedícího naproti němu. Ten měl dlouhý kabát a pytlovité spodky a neusmíval se. Zíral na mince na stole, jako by si zoufale přál, aby je měl zase ve svém váčku. U lokte měl Comar další pohárek na kostky.

Comar teď obrátil kožený pohárek, jejž právě držel v ruce, a rozesmál se málem dřív, než se kostky na stole zastavily. „Kdo další?“ zavolal hlasitě a přetáhl si sázku k sobě. Před sebou už měl značně vysokou hromádku stříbrňáků. Sebral kostky do pohárku a zatřepal jimi. „Někdo tu určitě chce zkusit štěstí.“ Zdálo se, že právě po tomhle tu nikdo netouží, ale on dál chřestil pohárkem a smál se.

Hostinského bylo snadné rozpoznat, i když v Tearu nenosili zástěry. Tento měl kabátec stejného tmavě modrého odstínu jako všichni ostatní hostinští, s nimiž tu Mat mluvil. Byl to objemný muž, i když by vydal jen za o málo víc než polovičního Lopara, a také měl jenom polovinu jeho brad. Seděl u stolu, zuřivě leštil cínový korbel a mračil se přes místnost na Comara, i když tak činil jen tehdy, když se Comar zrovna nedíval. I někteří další hosté vrhali po vousáči kradmé pohledy. Ale ne tehdy, když se díval.

Mat potlačil první popud vrhnout se rovnou ke Comarovi, vzít ho holí přes hlavu a zeptat se ho, kde jsou Egwain a ostatní. Něco tu nebylo v pořádku. Comar byl první muž, kterého tu viděl nosit meč. Dokonce i služebná, která Comarovi nesla další pohár vína a za svou námahu byla odměněna štípnutím – se na něj nervózně usmála.

Promysli si to ze všech stran, říkal si v duchu unaveně. Polovina potíží, do kterých se dostanu, vzniká z toho, že přesně tohle nedělám. Musím to pořádně promyslet. Díky únavě jako by měl hlavu nacpanou vlnou. Kývl na Toma a společně došli k hostinskému, který si je podezíravě prohlédl, když si k němu přisedli. „Kdo je ten muž s pruhem na bradě?“ zeptal se Mat.

„Vy nejste z města, co?“ pravil hostinský. „On je taky cizinec. Do dnešní noci jsem ho nikdy neviděl, ale vím, co je zač. Nějaký cizák, co sem přišel a zbohatl obchodem. Kupec dost bohatý, aby mohl nosit meč. To ale není důvod, aby se k nám choval takhle.“

„Když jsi ho nikdy předtím neviděl,“ vyzvídal Mat, „tak jak víš, že je to kupec?“

Hostinský se na něj podíval, jako kdyby byl Mat hodně zaostalý ve vývoji. „Jeho kabátec, člověče, a ten meč. Jelikož je z ciziny, nemůže to být urozený pán ani voják, takže to musí být bohatý kupec.“ Potřásal hlavou na hloupostí cizinců. „Ti sem přijdou, koukají se na nás svrchu a muchlají se s našima děvčatama přímo před našima očima, ale on nemá žádný právo tohle dělat. Když zajdu do Maule, nehraju s rybáři o pár šupů. A když zajdu do Tavaru, nehraju se sedláky, co přicházejí prodat úrodu.“ Začal korbel cídit ještě zuřivěji. „Takový štěstí ten chlap má. Tak si taky musel nadělat to jmění.“

„On pořád vyhrává, co?“ Zívaje Mat uvažoval, jak by měl hrát s někým, kdo má taky štěstí.

„Občas prohraje,“ zamumlal hostinský, „když je v sázce pár stříbrných grošíků. Občas. Ale když se sázka zvedne na stříbrnou marku... Nejmíň tucetkrát jsem ho dneska v noci viděl vyhrát v korunách se třema korunama a dvěma růžičkama. A při nejvyšším hodu ještě častěji se třema šestkama a dvěma pětkama. Při trojkách neháže nic jinýho než šestky, a tři šestky a pětku při kompase. Jestli má takový štěstí, říkám, Světlo na něj sviť a všechno nejlepší, ale ať se o něj podělí i s ostatními kupci, jak je to správné. Jak může mít jeden člověk takové štěstí?“

„Zatížený kostky,“ řekl Tom a zakašlal. „Když si chce být jistej výhrou, použije kostky, který vždycky padnou stejně. Je ale dost mazanej, aby nenechal padat úplně nejvyšší hod – lidi začnou být podezíravý, když pořád za sebou hážeš krále –“ zvedl obočí na Mata – „prostě ukazuje hod, který je skoro nemožný porazit, ale nemůže zakrýt, že vždycky padne to samý.“

„Už jsem o něčem takovým slyšel,“ řekl pomalu hostinský. „Povídá se, že to dělávají Illianci.“ Pak ale zavrtěl hlavou. „Ale oba muži používají stejný pohárek s kostkama. Takhle to být nemůže.“

„Přines mi dva pohárky s kostkama,“ řekl Tom, „a dvoje kostky. Koruny nebo tečky, to je jedno, pokud budou oboje stejný.“

Hostinský se na něj zamračil, ale odešel – a obezřetně s sebou vzal i cínový korbel – a vrátil se se dvěma koženými pohárky. Tom z jednoho před Matem vysypal pět kostek na stůl. Ať už byly poznačeny tečkami či symboly, všechny kostky, které kdy Mat viděl, byly buď z kosti nebo ze dřeva. Tyhle měly tečky. Mat je sebral a zamračil se na Toma. „Mám na nich něco vidět?“

Tom si nasypal kostky z druhého pohárku do dlaně a pak, tak rychle, až bylo obtížné jeho pohyby sledovat, je hodil zpátky a obrátil pohárek na stůl dřív, než se kostky stačily vysypat. Ruku držel na pohárku. „Všechny je označ, chlapče. Něčím malým, ale tak, abys svou značku poznal.“

Mat si vyměnil zmatený pohled s hostinským. Pak se oba podívali na pohárek obrácený dnem vzhůru pod Tomovou dlaní. Mat poznal, že má Tom za lubem něco protřelého – kejklíři vždycky předváděli věci, které byly skoro nemožné – ale nechápal, jak by Tom mohl něco udělat, když ho tak pozorně sledují. Vytáhl tedy od pasu nůž a na každé kostce udělal maličkou rýhu přímo přes kruh se šesti tečkami.

„Tak dobrá,“ prohlásil, když vracel kostky na stůl. „Ukaž mi ten svůj trik.“

Tom se natáhl a sebral kostky. Pak je položil o půl lokte dál. „Teď hledej ty svoje značky, chlapče.“

Mat se zamračil. Tom měl druhou ruku pořád na pohárku. Celou dobu s ní nepohnul, ani k ní nepřiblížil Matovy kostky. Sebral kostky... a zamrkal. Nebyl na nich ani škrábaneček. Hostinský zalapal po dechu.

Tom obrátil volnou ruku a ukázal pět kostek. – „Tvoje značky jsou na těchhle. Tohle Comar dělá. Je to trik pro děti, úplně jednoduchý, i když mě by nikdy nenapadlo, že na to má dost šikovný prsty.“

„Nemyslím, že bych s tebou někdy chtěl hrát kostky,“ poznamenal pomalu Mat. Hostinský zíral na kostky, ale žádné řešení stejně neviděl. „Zavolejte hlídku nebo jak jim tady říkáte,“ poradil mu Mat. „Nechte ho zavřít.“ Ze žalářní kobky nikoho nezabije. Ale co když už jsou mrtvé? Snažil se to nevnímat, ale myšlenka to byla vtíravá. Tak zařídím, aby zemřel taky, i Gaebril, ať to stojí co to stojí! Ale ony nejsou mrtvé, ať shořím! Nemůžou být mrtvé!

Hostinský vrtěl hlavou. „Já? Já abych oznámil kupce obráncům Kamene? Ti by se na jeho kostky ani nepodívali. Stačilo by, aby řekl slovo, a já bych skončil v řetězech a kopal kanály na Dračích Prstech. Mohl by mě zabít přímo tady, a obránci by řekli, že jsem si to zasloužil. Možná po nějaký době odejde.“

Mat se na něj suše ušklíbl. „Když ho odhalím, bude to stačit? Zavoláš potom hlídku, nebo ty vaše obránce, nebo někoho?“

„Ty tomu nerozumíš. Jsi cizinec. I když není odsud, je to bohatý muž, důležitý.“

„Počkej tady,“ řekl Mat Tomovi. „Nechci, aby se dostal k Egwain a ostatním, ať to stojí co to stojí.“ Jak se zvedal ze židle, znovu zazíval.

„Počkej, chlapče,“ zavolal za ním Tom sice tiše, ale důrazně. Kejklíř se sám vyškrábal na nohy. „Světlo tě spal, ty nevíš, do čeho tady strkáš nos!“

Mat na něj mávl, ať zůstane, a přešel ke Comarovi. Nikdo jiný vousáčovu výzvu nepřijal, a ten si Mata se zájmem prohlédl, když mládenec opřel hůl o stůl a usedl naproti němu.

Comar si prohlédl Matův kabátec a ošklivě se zakřenil. „Ty chceš sázet měďáky, kmáne? Já nemarním čas s –“ Zarazil se, když Mat na stůl položil andorskou zlatou korunu a zívl, přičemž se ani nesnažil zakrýt si ústa rukou. „Mnoho toho nenamluvíš, kmáne, i když tvému chování by trocha vylepšení jen prospěla, ale zlato má vlastní hlas a žádné vychování nepotřebuje.“ Zatřásl koženým pohárkem v ruce a hodil kostky. Pochechtával se dřív, než se zastavily na třech korunách a dvou růžičkách. „Tohle neporazíš, kmáne. Ale třeba máš v těch hadrech schováno další zlato, o které bys chtěl přijít, co? Cos dělal? Obral svého pána?“

Natáhl se pro kostky, ale Mat je sebral dřív. Comar se zamračil, ale nechal mu pohárek. Jestli budou oba vrhy stejné, budou házet dál, dokud jeden nevyhraje. Mat se při míchání kostek usmíval.

Nechtěl dát Comarovi možnost kostky vyměnit. Jestli hodí stejně třikrát nebo čtyřikrát po sobě – přesně to samé a pokaždé – dokonce i tihle obránci budou muset poslouchat. Uvidí to všichni v šenku a budou se za něj muset postavit.

Hodil kostky. Ty se divně odrazily. Mat cítil, jak se – něco – posouvá. Bylo to, jako kdyby se jeho štěstí zbláznilo. Místnost kolem něj se zdánlivě kroutila a tahala za kostky, které jako by byly na provázcích. Z nějakého důvodu zatoužil ohlédnout se ke dveřím, ale nespouštěl oči z kostek. Zastavily se. Pět korun. Comarovi málem vypadly oči z důlků.

„Prohráls,“ řekl Mat tiše. Jestli měl opravdu takové štěstí, možná nastal čas je trochu využít. Hlásek v jeho hlavě mu říkal, ať nejdřív přemýšlí, ale on byl příliš unavený, aby poslouchal. „Myslím, že ti právě dochází štěstí, Comare. A jestli se těch děvčat jenom prstem dotkneš, dojde ti úplně.“

„Ještě jsem ani nenašel...“ začal Comar s pohledem stále upřeným na kostky, a pak prudce zvedl hlavu. V obličeji byl bílý jako plátno. „Odkud znáš moje jméno?“

Nenašel je, zatím. Štěstí, sladké štěstí, zůstaň při mně. „Vrať se do Caemlynu, Comare. Řekni Gaebrilovi, žes je nenašel. Řekni mu, že jsou mrtvé. Řekni mu, co tě napadne, ale odejdi dneska z Tearu. Jestli tě tu ještě uvidím, zabiju tě.“

„Kdo jsi?“ zeptal se velký muž nejistě. „Kdo –?“ V příští chvíli už stál a v ruce držel meč.

Mat mu do cesty strčil stůl, převrátil ho a popadl svou hůl. Zapomněl, jak je Comar velký. Vousáč mu kopl stůl zpátky. Mat přepadl přes židli, ale hůl udržel. Comar stůl odhodil stranou a bodl po něm. Mat ho kopl do břicha, aby ho zastavil, a neobratně švihl holí právě včas, aby stačil odrazit meč. Ale rána mu vyrazila hůl z prstů a on náhle zjistil, že svírá místo hole Comarovo zápěstí, a Comarův meč má na dlaň od obličeje. Se zachrčením se převalil dozadu a vší silou vykopl. Comarovi se rozšířily oči, když přelétl přes Mata a obličejem narazil na stůl za ním. Mat se vrhl po své holi, ale když ji zvedl, Comar se nehýbal.

Ležel na stole s roztaženýma nohama a horní půlkou těla visel dolů. Muži, kteří předtím seděli u stolu, teď stáli v bezpečné vzdálenosti, lomili rukama a nervózně se dívali jeden na druhého. Šenk naplnilo tiché, ustarané hučení, což Mat nečekal.

Meč ležel tak, že na něj Comar snadno dosáhl. Ale on se ani nepohnul. Místo toho zíral na Mata, když ten odkopával meč stranou a poklekal k němu. Světlo! Světlo, asi jsem mu zlomil páteř! „Říkal jsem ti, abys odešel, Comare. Teď ti štěstí došlo úplně.“

„Hlupáku,“ chroptěl vousáč. „Snad si.. nemyslíš... že jsem... jediný... kdo po nich jde? Nedožijí... ani...“ Stále upíral oči na Mata a ústa měl otevřená, ale už víc neřekl. Už nikdy víc neřekne.

Mat na něj hleděl tak upřeně, jako by se snažil z mrtvého vypáčit další slova. Kdo ještě, Světlo tě spal? Kdo? Kde jsou? Moje štěstí. Ať shořím, co se to stalo s mým štěstím? Náhle si uvědomil, že ho hostinský zoufale tahá za rukáv.

„Musíš jít. – Musíš. Než přijdou obránci. Ukážu jim ty kostky. Řeknu jim, že to byl cizinec, ale vysoký. Se zrzavými vlasy a šedýma očima. Nikomu se vůbec nic nestane. Je to muž, co se mi o něm včera zdálo. Nikdo opravdový. A nikdo neřekne opak. Svýma kostkama obral každého. Ale ty musíš odejít. Musíš!“ Všichni v místnosti upírali svou pozornost na druhou stranu.

Mat se nechal odtáhnout od mrtvého a vystrkat ven. Tom už čekal na dešti. Popadl Mata za ruku a rychle kulhal pryč, táhna klopýtajícího Mata s sebou. Mat měl kapuci shozenou na záda a déšť mu smáčel vlasy, stékal mu po obličeji a za krk, ale on si toho nevšímal. Kejklíř se stále ohlížel přes rameno a pátral v ulici za nimi.

„Copak spíš, chlapče? Tam jsi mi ospalej nepřipadal. No tak, chlapče. Obránci zavřou každýho cizince na dvě ulice kolem bez ohledu na to, jakej popis jim hostinský dá.“

„To je tím štěstím,“ mumlal Mat. „Vypočítal jsem si to. Kostky. Moje štěstí funguje nejlíp, když všechno závisí na... náhodě. Jako v kostkách. V kartách mi to moc nejde. Ani v dámě. Tam je moc možností. Musí to být čistě jen náhoda. Dokonce i to nalezení Comara. Přestal jsem se zastavovat v každým hostinci. Do tamtoho jsem vešel čistě náhodou, Tome. – Jestli mám najít Egwain a ostatní včas, musím hledat bez plánu.“

„O čem to mluvíš? Ten chlap je mrtvej. Jestli už je zabil... No, tak jsi je pomstil. A jestli je nezabil, tak jsi je zachránil. A teď, co kdybys zatraceně pohnul zadkem? Obráncům to sem nebude trvat dlouho, a tihle nejsou tak mírní jako královnina garda.“

Mat setřásl Tomovu ruku a nejistě zrychlil krok. Hůl málem vlekl za sebou. „Uklouzlo mu, že je ještě nenašel. Ale říkal, že není sám, kdo je hledá. Tome, já mu věřím. Díval jsem se mu do očí a on mluvil pravdu. Pořád je musím najít, Tome. A teď dokonce ani nevím, kdo po nich jde. Musím je najít.“

Tom pěstí potlačil zívnutí a přetáhl Matovi přes hlavu kapuci. „Dneska v noci ale ne, chlapče. Potřebuju se vyspat, a ty ostatně taky."

Mokro. Z vlasů mi do očí stéká voda. Jako by měl v hlavě zamlženo. Po chvíli si uvědomil, že to je tím, jak se mu chce hrozně spát. A taky si uvědomil, jak je unavený, když musí přemýšlet, jenom aby to zjistil. „Tak dobře, Tome. Ale hned jak se rozední, jdu hledat dál.“ Tom kývl a zakašlal. Deštěm se vrátili ke Stříbrnému půlměsíci.

Svítání přišlo brzy, ale Mat se přesto donutil zvednout z postele a s Tomem se vydali prohledat každý hostinec uvnitř hradeb Tearu. Mat prostě šel tam, kam ho nohy nesly, a vůbec nehledal hostince, jen si házel mincí, zda má vstoupit dovnitř. Tohle dělal tři dny a tři noci, a tři dny a tři noci bez přestávky pršelo, občas hřmělo, občas bylo ticho, ale z oblohy se neustále řinuly proudy deště.

Tomův kašel se zhoršil, takže musel přestat hrát na flétnu a vyprávět příběhy, a v tomhle počasí nemohl vytáhnout harfu. Nicméně trval na tom, že půjde hledat s Matem, a lidé stejně spíš mluvili s kejklířem. Matovo štěstí při kostkách jako by se ještě zlepšilo od chvíle, kdy začal své náhodné potulky, i když nikdy nezůstával v jednom hostinci či krčmě déle, než co by vyhrál pár mincí. Ani jeden však nezaslechl něco užitečného. Povídalo se o válce s Illianem. Povídalo se také o vpádu do Mayene. Povídalo se o vpádu z Andoru, o tom, jak Mořský národ přestal obchodovat, o tom, že vojska krále Artuše Jestřábí křídlo vstala z mrtvých. Povídalo se o příchodu Draka. Lidé, s nimiž Mat hrál, se na všechny takové zprávy tvářili stejně zachmuřeně. Připadalo mu, že schválně hledají tu nejhorší zprávu a napůl jí i věří. Ale nezaslechl ani špitnout o něčem, co by mu mohlo pomoci najít Egwain a ostatní. Ani jeden hostinský nezahlédl tři ženy vyhovující jeho popisu.

Začal mít ošklivé sny, bezpochyby způsobené starostmi. Zdálo se mu o Egwain, Nyneivě a Elain a o nějakém chlapíkovi s nakrátko přistřiženými bílými vlasy v kabátci s nabíranými pruhovanými rukávci, podobném tomu, jaký měl Comar, který se smál a splétal kolem nich síť. Jenomže někdy tu síť pletl pro Moirain, a občas místo sítě držel křišťálový meč, meč, který zazářil jako slunce, jakmile se ho dotkl. Občas ten meč držel Rand. Z nějakého důvodu se mu teď často zdávalo o Randovi.

Mat si byl jist, že to všechno je způsobeno nedostatkem spánku, a také jídla, protože k tomu se dostal, jen když si náhodou vzpomněl, že by se měl najíst, ale nepřestával hledat. – Musím vyhrát sázku, říkal si, a on ji hodlal vyhrát, i kdyby ho to mělo zabít.