Drak Znovuzrozený

39 Vlákna ve vzoru

Jolien položila rozechvělou ruku na místo, kde předtím měla Dailin ránu. Když se dotkla neporušené kůže, vydechla, jako by nevěřila vlastním očím.

Nyneiva se narovnala a otřela si ruce do pláště. Egwain musela připustit, že dobrá vlna byla lepší osuškou než hedvábí či samet. „Řekla jsem, abyste ji omyly a natáhly na ni nějaký šaty,“ štěkla Nyneiva.

„Ano, moudrá,“ pospíšila si Jolien a Chiad a Bain honem chvátaly poslechnout.

Aviendha se krátce zasmála smíchem téměř na pokraji slz. „Slyšela jsem, že moudrá z klanu Zubatá věž dokáže něco takového, a ještě jedna z klanu Čtyři díry, ale vždycky jsem to považovala za chvástání.“ Zhluboka se nadechla a vzpamatovala se. „Aes Sedai, jsem tvou dlužnicí. Moje voda je tvou a stín sídla mého klanu tě přivítá. Dailin je moje druhá sestra.“ Všimla si, jak se Nyneiva tváří nechápavě, a dodala: „Je dcerou sestry mé matky. Blízká pokrevní příbuzná, Aes Sedai. Dlužím ti dluh krve.“

„Kdybych někdy hodlala prolívat krev,“ prohodila suše Nyneiva, „proliju ji sama. Jestli se mi už chceš odvděčit, tak mi řekni, jestli v Jurene kotví nějaká loď. V té vesnici na jih odsud?“

„V té vesnici, kde jsou vojáci s korouhví se stříbrným lvem?“ optala se Aviendha. „Byla tam loď, když jsem to tam včera obhlížela. Ve starých příbězích se mluví o lodích, ale opravdu jednu uvidět byl pro mě zvláštní zážitek.“

„Světlo dej, ať tam ještě je.“ Nyneiva začala poklízet papírové kornouty s drcenými bylinami. „Udělala jsem pro to děvče, co se dalo, Aviendho, a my budeme muset jít dál. Ona teď potřebuje jídlo a odpočinek. A snažte se zabránit tomu, aby do ní lidé vráželi meče.“

„Co se stane, stane se, Aes Sedai,“ opáčila Aielanka.

„Aviendho,“ ozvala se Egwain, „když máte takové obavy z řek, jak se přes ně dostáváte? Jsem si jistá, že mezi Erinin a Pustinou je nejmíň jedna stejně široká řeka.“

„Alguenya,“ řekla Elain. „Leda byste ji obcházely.“

„Máte mnoho řek, ale některé mají stavby zvané mosty tam, kde jsme potřebovaly přejít, a jiné se daly přebrodit. Co se těch ostatních týče, Jolien si vzpomněla, že dřevo plave.“ Plácla do kmene vysoké olše. „Tyhle jsou velké, ale plavou stejně jako větve. Když jsme potřebovaly překročit velkou řeku, našly jsme si suché kmeny a vyrobily si... loď... lodičku, ze dvou tří svázaných dohromady.“ Říkala to zcela věcně.

Egwain na ni užasle zírala. Kdyby se ona něčeho bála tolik, jako se tyhle Aielanky očividně bály řek, dokázala by se přinutit čelit tomu tak, jako ony? To si nemyslela. A co černé adžah, zeptal se jí v duchu slaboučký hlásek. Copak ses jich přestala bát? To je něco jiného, sdělila tomu hlásku. Na tom není nic chrabrého. Buď půjdu já po nich, nebo zůstanu sedět jako zajíc čekající na orla. Ocitovala si staré rčení. „Je lepší být kladivem než podkovákem."

„Už bychom měly jít,“ poznamenala Nyneiva.

„Za chviličku,“ zarazila ji Elain. „Aviendho, proč jste vůbec šly takovou dálku a podstoupily takové útrapy?“

Aviendha znechuceně zavrtěla hlavou. „Vůbec jsme se nedostaly daleko. Nás vyslali mezi posledními. Moudré po mně poštěkávaly jako divocí psy obíhající kolem telete a tvrdily, že mám jiné povinnosti.“ Náhle se zazubila a ukázala na ostatní Aielanky. „Tyhle zůstaly doma, aby mě poštívaly v mé bídě, tak to říkaly, ale já si myslím, že by mě moudré nenechaly odejít, kdyby tam nebyly, aby mě doprovázely.“

„Hledáme toho, jenž byl předpovězen,“ řekla Bain. Držela spící Dailin, aby jí mohla Chiad přetáhnout přes hlavu hnědou lněnou košili. „Toho, kdo přichází s úsvitem.“

„On nás vyvede z Trojité země,“ dodala Chiad. „V proroctvích se praví, že se zrodí z Far Dareis Mai."

Elain vypadala překvapeně. „Myslela jsem, že jste říkaly, že Děvy oštěpu nesmějí mít děti. Určitě jsem se to takhle učila.“ Bain s Chiad si zase vyměnily ten pohled, jako kdyby se Elain opět přiblížila k pravdě, a přesto jí pravda znovu unikla.

„Když Děva porodí dítě,“ vysvětlovala opatrně Aviendha, „předá ho moudrým svého klanu a ty děcko dají jiné ženě tak, aby nikdo nevěděl, čí je to dítě.“ Ona také mluvila tónem, jako by vysvětlovala, že kámen je tvrdý. „Každá žena se chce ujmout takového dítěte v naději, že vychová Toho, kdo přichází s úsvitem.“

„Nebo se může vzdát oštěpu a toho muže si vzít,“ ozvala se Chiad a Bain dodala: „Někdy jsou důvody k tomu, že se Děva musí oštěpu vzdát.“

Aviendha se na ni významně podívala, ale pokračovala, jako by druhé dvě Aielanky nebyly promluvily. „Jenže teď moudré tvrdí, že ho najdeme tady, za Dračí stěnou. ‚Krev naší krve smíšenou se starou krví, vychovanou prastarou krví, jež není naší.' Já tomu sice nerozumím, ale moudré mluví tak, že to nenechává pochybnosti.“ Odmlčela se, zřejmě se snažila volit vhodně slova. „Položily jste mnoho otázek, Aes Sedai. Já bych se chtěla zeptat na jedno. Musí vám být jasné, že hledáme znamení. Proč tři Aes Sedai procházejí pěšky zemí, kde jediná ruka, jež nesvírá nůž, je taková, která je příliš oslabená hladem, aby udržela jílec? Kam jdete?“

„Do Tearu,“ odpověděla rázně Nyneiva, „leda bychom tady zůstaly a povídaly si, dokud se Srdce Kamene nerozpadne v prach.“ Elain si začala upravovat ranec a váčky na cestu a Egwain ji po chvíli následovala.

Aielanky se na sebe podívaly a Jolien ztuhla uprostřed zapínání Dailina šedohnědého kabátce. „Do Tearu?“ ujišťovala se opatrně Aviendha. „Tři Aes Sedai procházejí ohroženou zemí cestou do Tearu. To je zvláštní věc. Proč jdete do Tearu, Aes Sedai?“

Egwain se podívala na Nyneivu. Světlo, před chvílí se smály, a teď jsou napjatější než kdy dřív.

„Honíme několik špatných ženských,“ vysvětlovala opatrně Nyneiva. „Temné družky.“

„Stínuzvědi.“ Jolien zkřivila rty, jako by kousla do nahnilého jablka.

„Stínuzvědi v Tearu,“ řekla Bain, a jako by dokončovala její větu, Chiad připojila: „A tři Aes Sedai hledající Srdce Kamene.“

„Já jsem neřekla, že jdeme do Srdce Kamene,“ namítla ostře Nyneiva. „Jenom jsem řekla, že tu nechceme zůstat, dokud se nerozpadne v prach. Egwain, Elain, jste připravené?“ Bez toho, že by počkala na odpověď, vyrazila z houští, holí bušila do země a dlouhými kroky zamířila k jihu.

Egwain a Elain se chvatně rozloučily a vydaly se za ní. Čtyři Aielanky stály a dívaly se za nimi.

Když byly kus za stromy, Egwain řekla: „Skoro se mi zastavilo srdce, když ses prohlásila. Copak ses nebála, že by tě mohly zabít, nebo tě zajmout? Aielská válka přece nebyla tak dávno, a ať už říkají cokoliv o tom, že by neublížily ženě, která nenosí oštěp, mně to připadalo, že jsou připravené ty oštěpy použít na kohokoliv.“

Elain lítostivě zavrtěla hlavou. „Právě jsem zjistila, kolik toho o Aielech nevím, ale učili mne, že oni aielskou válku za válku vůbec nepovažují. Podle toho, jak se ke mně chovaly, bych řekla, že přinejmenším tohle je z mého učení pravda. Nebo to možná bylo proto, že mě považovaly za Aes Sedai.“

„Vím, že jsou zvláštní, Elain, ale nikdo nemůže třem letem bojů říkat jinak než válka. Mně je jedno, jak moc mezi sebou bojují, ale válka je válka.“

„Pro ně ne. Tisíce Aielů překročily Páteř světa, ale zřejmě se při tom považovali spíš za lovce zlodějů či katy. Šli si pro krále Lamana z Cairhienu za zločin, který spáchal, když nechal podetnout avendoralderu. Pro Aiely to nebyla válka, ale poprava.“

Avendoraldera podle toho, co je učila Verin, byla podnož samotného stromu života, kterou Aielové do Cairhienu přinesli asi před čtyřmi sty lety jako do té doby neslýchanou nabídku ke smíru, již předali spolu s právem přecházet Pustinu. – Právem, které jinak měli pouze formani, kejklíři a Tuatha’ani. Většina cairhienského bohatství pocházela z obchodu se slonovinou, voňavkami, kořením a hlavně hedvábím ze zemí za Pustinou. Dokonce ani Verin neměla ponětí, jak se Aielové ke stromku avendesory dostali – protože jednou z věcí, v níž se staré knihy jasně shodovaly, bylo, že strom života netvoří semena. Navíc nikdo nevěděl, kde strom života roste. Jen pár příběhů se o tom okrajově zmiňovalo, ale ty se očividně mýlily. Strom života ale rozhodně nemohl mít nic společného s Aiely – a Aes Sedai neměla ani ponětí, proč Aielové nazývali Cairhieňany rozdělovači vody, nebo proč trvali na tom, že kupecké karavany mají putovat pod vlajkou s vyobrazeným trojlístkem avendesory.

Egwain si znechuceně pomyslela, že chápe, proč začali válku – i když ji za takovou nepovažovali – poté, co král Laman podťal jejich dar, aby získal trůn, jakému se žádný na světě nevyrovnal. Lamanův hřích – tak to slyšela nazývat. Podle Verin s válkou nejenže skončil cairhienský obchod přes Pustinu, ale ti Cairhieňané, kteří teď do Pustiny zavítali, zmizeli. Podle Verinina tvrzení se povídalo, že „jsou prodáváni jako zvířata“ do zemí za Pustinou, ale ani ona zřejmě nechápala, jak by mohli být muž nebo žena prodáni.

„Egwain,“ řekla Elain, „víš, kdo musí být Ten, kdo přichází s úsvitem, viď?“

S pohledem upřeným na záda Nyneivy, která neustále kráčela o hodný kus před nimi, Egwain zavrtěla hlavou – Copak s námi chce do Jurene závodit? – a pak se málem zastavila. „Nemyslí snad –?“

Elain kývla. „Myslím, že je to on. Já toho o Dračích proroctvích moc nevím, ale několik citátů jsem slyšela. Na jeden se pamatuji: ‚Na svazích Dračí hory bude zrozen, zrozen z panny nesezdané s mužem.' Egwain, Rand vypadá jako Aiel. No, vypadá i jako portréty Tigrain, které jsem viděla, ale ona zmizela dřív, než se narodil, a já si stejně myslím, že ona by jeho matkou být nemohla. Myslím, že Randovou matkou byla Děva oštěpu.“

Egwain se při chůzi zamyšleně zamračila a rychle si promítla, co o Randově zrození věděla. Poté, co Kari al’Thorová zemřela, vychoval ho Tam al’Thor sám, ale jestli to, co Moirain říkala, byla pravda, tak Tam a Kari nemohli být jeho skutečnými rodiči. Nyneiva se občas tvářila, že zná nějaké tajemství týkající se Randova narození. Ale vsadila bych se, že bych to z ni nedostala ani páčidlem!

Zachmuřeně s Elain dohonily Nyneivu. Ta se dívala přímo před sebe směrem k Jurene a té lodi, a Elain se na ně na obě mračila, jako by byly malá děcka, která trucují kvůli tomu, kdo má dostat větší kousek koláče.

Po chvíli mlčenlivé chůze Elain prohodila: „To jsi vážně zvládla skvěle, Nyneivo. To léčení i to ostatní. Podle mne určitě nepochybovaly o tom, že jsi Aes Sedai. Ani že jsme všechny Aes Sedai, už podle toho, jak ses chovala ty.“

„Odvedla jsi dobrou práci,“ připojila po hodné chvíli Egwain. „To bylo poprvé, kdy jsem opravdu viděla, co se děje během léčení. Moje blesky vedle toho vypadají snadný jako vaření ovesný kaše.“

Na Nyneiviných rtech se objevil překvapený úsměv. „Děkuju,“ zamumlala a natáhla ruku, aby Egwain trochu zatahala za vlasy, jako to dělávala, když byla Egwain ještě malá holčička.

Už dávno nejsem malá holka. Chvilka uvolnění pominula stejně rychle, jako přišla, a ony dál kráčely opět mlčky. Elain si hlasitě povzdechla.

Rychle ušly další míli, možná víc, i přesto, že musely uhnout od řeky a obcházet houštiny u břehu. Nyneiva trvala na tom, že se budou držet dál od stromů. Egwain sice považovala představu, že by se v hájcích skrývali další Aielové, za hloupost, ale moc daleko si tak nezašly, protože žádný porost nebyl příliš rozsáhlý.

Elain však stromy pozorovala a byla to ona, kdo náhle vykřikl: „Pozor!“

Egwain se otočila. Z porostu vystupovali muži a kolem hlav jim vířily praky. Natáhla se pro saidar a něco ji udeřilo do hlavy a pak vše pohltila temnota.

Egwain cítila, jak se kymácí, cítila, jak se pod ní cosi pohybuje. Hlava jí třeštila bolestí. Pokusila se zvednout ruku ke spánku, ale cosi se jí zarylo do zápěstí a ruka se ani nehnula.

„– lepší, než ležet tam celý den a čekat na tmu,“ říkal drsný mužský hlas. „Kdo ví, jestli by se přiblížila nějaká další loď? A já člunům nevěřím. Teče do nich.“

„Měl bys radši doufat, že Adden uvěří tomu, žes ty prsteny uviděl dřív, než ses rozhodl,“ řekl jiný muž. „Myslím, že by chtěl radši bohatý náklad než ženské.“ První muž zamumlal cosi hrubého o tom, co si může Adden se svým rozklíženým člunem i nákladem.

Egwain otevřela oči. Před nimi jí tančily stříbrné tečky. Měla pocit, že začne zvracet na zem houpající se pod ní. Byla přivázaná na zadku koně, zápěstí a kotníky měla spoutané provazem, který je pak spojoval pod břichem zvířete, a vlasy jí visely dolů.

Stále ještě byl den. Natáhla krk, aby se mohla porozhlédnout kolem sebe. Byla obklopena tolika hrubě oblečenými muži na koních, že přes ně ani neviděla, jestli lapili i Nyneivu a Elain. Někteří z mužů měli kousky brnění – tu otlučenou přilbici, tam pancíř, celý zubatý, nebo kazajku pošitou kovovými šupinami – ale většina měla jen kabátce, které nikdo celé měsíce nevyčistil, pokud vůbec někdy. Podle zápachu se ani sami muži již celé měsíce nemyli. Všichni však měli u pasu či na zádech meč.

Přepadl ji vztek a strach, ale ze všeho nejvíc zuřivost. Nebudu zajatec. Nebudu svázaná! Nebudu! Natáhla se po saidaru a bolestí jí málem upadla hlava. Jen tak tak potlačila ston.

Kůň se na okamžik zastavil. Byl slyšet křik a skřípání rezivých závěsů. Pak popojeli ještě kousek a muži začali sesedat. Když se rozestoupili, zahlédla Egwain kousek okolí. Kolem byla palisáda postavená na vrcholku hliněného valu a několik mužů hlídalo na dřevěném ochoze vysokém právě tak, aby viděli přes nahrubo přitesané kmeny palisády. V nasypané hlíně pod stěnou byl zabudován nízký srub bez oken. Žádná další stavba tu nebyla, jen několik přístavků. Kromě mužů a koní, kteří právě vjeli, tu byli přivázaní další koně, hemžili se tu nemytí muži a hořely tu ohně na vaření. Musela tu být tak stovka lidí. Kozy, vepři a slepice v klecích plnili vzduch mečeních, chrochtáním a kvokáním, které se mísilo s hrubým pokřikem a smíchem, až Egwain z toho hluku začalo bušit v hlavě.

Zahlédla Nyneivu a Elain, přivázané hlavami dolů na neosedlaných koních, stejně jako byla ona sama. Ani jedna se nehýbala. Koneček Nyneivina copu se vláčel ve špíně. V Egwain pohasla i sebemenší naděje, že by jedna z nich byla volná a tudíž schopná pomoci těm lapeným uprchnout. Světlo, nesnesu být zase zajatkyní. Už ne. Opatrně se znovu pokusila dosáhnout na saidar. Tentokrát nebyla bolest hlavy tak strašná – jen jako by jí někdo hodil na hlavu skálu – ale i tak roztříštila prázdnotu dřív, než Egwain stačila pomyslet na růžové poupě.

„Jedna je vzhůru!“ zařval kdosi zděšeně.

Egwain se snažila viset zcela bezvládně, aby vypadala bezmocně. Jak pro Světlo můžu vypadat hrozivě, když jsem přivázaná jako pytel mouky! Ať shořím, musím získat čas. Musím! „Já vám neublížím,“ řekla upocenému chlapíkovi, který se k ní rozběhl. Nebo se mu to snažila říci. Nebyla si jistá, kolik toho opravdu řekla, než ji něco znovu uhodilo do hlavy a spolu s vlnou nevolnosti se přes ni převalila temnota.

Podruhé se probouzela snáze. Hlava ji stále bolela, ale ne tolik jako předtím, i když myšlenky jí hlavou zmateně vířily. Aspoň že mám žaludek v... Světlo, radši na to nemyslet. V ústech cítila chuť vína a něčeho hořkého. Vodorovnými škvírami v nahrubo sbité stěně prosvítalo světlo lampy, ale ona ležela ve tmě na zádech. Na zemi, pomyslela si. Dveře také nepadly příliš dobře, ale vypadaly docela pevně.

Zvedla se na kolena a překvapilo ji, že není spoutaná. Až na jednu stěnu z neloupaných klád byly ostatní tři z drsného kamene. Světlo pronikající škvírami dostačovalo, aby uviděla na Nyneivu a Elain ležící na zemi. Dědička měla na tváři krev. Ani jedna žena se nehýbala, jen hruď se jim při dýchání zdvihala a klesala. Egwain váhala, zda je má hned vzbudit, či se přesvědčit, co je na druhé straně té zdi. Jen se podivám, říkala si. Aspoň se podívám, co nás tu hlídá, než je probudím.

Přesvědčovala se, že to nedělá proto, že by se snad bála, jestli je ještě vůbec někdy vzbudí. Když přiložila oko ke škvíře u dveří, připomněla si krev na Elainině obličeji a snažila se rozpomenout, co přesně udělala Nyneiva pro Dailin.

Vedle byla velká místnost – táhla se po celé délce toho srubu, který viděla předtím – a bez oken, ale jasně osvětlená zlatými a stříbrnými lustry visícími na hácích vražených do stěn a klád tvořících vysoký strop. Nebylo tu žádné ohniště. Na udusané hliněné podlaze stály obyčejné venkovské stoly a židle spolu s pozlacenými truhlicemi vykládanými slonovinou. Před velkou postelí s nebesy, s hromadou špinavých pokrývek a polštářů, s umně vyřezávanými a zlacenými sloupky, ležel koberec s vetkanými pávy.

Po místnosti postávalo a posedávalo na tucet mužů, ale všichni upírali své oči na velkého světlovlasého muže, který by mohl být i hezký, kdyby měl čistší obličej. Ten muž stál a hleděl na stolek s vroubkovanými nohami a pozlacenými vyřezávanými spirálami. Jednu ruku měl položenou na jílci meče a prstem druhé posunoval do kolečka po stole něco, nač Egwain neviděla.

Otevřely se vnější dveře, takže bylo docela dobře vidět, že venku se zatím setmělo, a dovnitř vstoupil vyzáblý muž, jemuž chybělo levé ucho. „Ještě nepřišel,“ oznámil ochraptěle. Také mu chyběly dva prsty na levé ruce. „A jednání s takovýma stejně nemám rád.“

Plavovlasý obr mu nevěnoval pozornost, jen dál cosi posouval po stole. „Tři Aes Sedai,“ zamumlal a pak se zasmál. „Za Aes Sedai se dobře platí, když máte žaludek na jednání s tím správným kupcem. Když jste připravení riskovat, že vám vyrve střeva, kdybyste se mu pokusili prodat zajíce v pytli. Není to tak bezpečný jako podřezávat krky na obchodních lodích, co, Coke? Ne tak snadný, co říkáš?“

Ostatní muži se začali nejistě vrtět a oslovený, podsaditý muž s vrtkavýma očima, se nervózně předklonil. „Ony jsou Aes Sedai, Addene.“ Ten hlas poznala, byl to onen muž, který za jízdy činil hrubé návrhy. „Musejí být, Addene. Ty prsteny to dokazují, to ti povídám!“ Adden zvedl cosi ze stolu, malý kroužek, který se ve světle lamp zlatě zaleskl. Egwain zalapala po dechu a sáhla si na prst. Sebrali mi prsten!

„Nelíbí se mi to,“ zamumlal hubeňour s chybějícím uchem. „Aes Sedai. Klidně nás mohly zabít. Ať se picnu! Ty jsi hlupák jako vyšitej, Coke, a já bych ti měl podříznout krk. Co když se jedna probudí dřív, než přijde on?“

„Neproberou se ještě celý hodiny.“ To byl tlusťoch s chraplavým hlasem a opovržlivým úšklebkem, v němž mu chyběly zuby. „To mě naučila moje bába, co jsme do nich nacpali. Budou spát až do slunka východu, a on přijde dávno předtím.“

Egwain si olízla patro a uvědomila si pachuť zkyslého vína a čehosi hořkého. Ať už to bylo cokoliv, tvoje bába ti lhala. Měla tě uškrtit už v kolíbce! Než dorazí ten tajemný muž, který kupuje Aes Sedai – jako zatracený Seanchan! – postaví Nyneivu s Elain na nohy. Doplazila se k Nyneivě.

Pokud viděla, Nyneiva opravdu vypadala, jako že spí, a tak začala prostě tím, že s ní zatřásla. K Egwaininu překvapení Nyneiva prudce otevřela oči.

„Co –?“

Rychle Nyneivě přitiskla ruku na ústa, aby ji umlčela. „Jsme tu v zajetí,“ šeptala. „Na druhé straně té zdi je tucet chlapů a venku jsou další. Je jich tam spousta. Dali nám něco na spaní, ale moc to nezabralo. Už si vzpomínáš?“

Nyneiva odstrčila Egwaininu ruku stranou. „Vzpomínám si.“ Mluvila tiše a ponuře. Zaškaredila se a olízla si patro, pak náhle vyprskla tichým smíchem. „Kořen spalníčku. Ti hlupáci nám dali kořen spalníčku rozmíchaný ve víně. Víno podle chuti skoro zkyslo na ocet. Rychle, nevzpomínáš si na nic, co jsem tě učila? Co dělá kořen spalníčku?“

„Ulevuje bolestem hlavy, takže můžeš spát,“ odříkávala Egwain stejně tiše. A téměř stejně ponuře, dokud si neuvědomila, co vlastně říká. „Jsi po něm trochu ospalá, ale to je všechno.“ Ten tlusťoch neposlouchal, co mu jeho bába říkala. „Oni nám vlastně vyléčili tu bolest po ráně do hlavy.“

„Právě,“ uculila se Nyneiva. „A až vzbudíme Elain, poděkujeme se jim tak, že na to do smrti nezapomenou.“ Vstala a hned si dřepla ke zlatovlásce.

„Myslím, že když nás nesli dovnitř, viděla jsem jich venku přes stovku,“ šeptala Egwain k otočené Nyneivě. „Jsem si jistá, že ti nebude vadit, když tentokrát jedinou sílu jako zbraň použiju já. A někdo nás zjevně přijde koupit. Hodlám s tím chlapíkem taky něco provést, aby kráčel ve Světle až do konce svých dnů!“ Nyneiva se stále ještě krčila nad Elain, a ani jedna žena se nehýbala. „Co se děje?“

„Je ošklivě zraněná, Egwain. Myslím, že má proraženou lebku a skoro nedýchá. Egwain, ona umírá stejně jako Dailin.“

„Nemůžeš něco udělat?“ Egwain se snažila rozpomenout na všechny ty prameny, které Nyneiva spletla, aby vyléčila Aielanku, ale nevzpomněla si na víc než na každé třetí vlákno. „Musíš!“

„Vzali mi bylinky,“ mumlala ohnivě Nyneiva a hlas se jí třásl. „Nemůžu nic dělat! Ne bez těch bylinek!“ Egwain si zděšeně uvědomila, že Nyneiva má slzy na krajíčku. „Ať všichni shoří, nemůžu dělat nic bez –!“ Náhle popadla Elain za rameno, jako by chtěla dívku v bezvědomí zvednout a zatřást s ní. „Světlo tě spal, holka,“ chraptěla. „Nepřivedla jsem tě až sem, abys tady umřela! Měla jsem tě nechat drhnout hrnce! Měla jsem tě svázat do pytle a předat Matovi, aby tě odevzdal mámě! Nedovolím ti umřít! Slyšíš mě? Nedovolím to!“ Náhle se kolem ní rozzářil saidar a Elain doširoka otevřela oči i ústa.

Egwain přitiskla Elain ruce na rty právě včas, aby ztlumila její výkřik. Aspoň si to myslela, ale když se zlatovlásky dotkla, smršť Nyneivina léčení ji zachytila, jako by byla slámka na okraji vodního víru. Rozrazil ji mráz a zároveň jí tělem projel žár, který jako by ji měl sežehnout na popel. Svět zmizel v pocitech padání, letu, víření a točení.

Když to konečně ustalo, lapala po dechu a dívala se na Elain, která k ní vzhlížela přes ruce, jež jí Egwain stále tiskla na obličej. Poslední bolest hlavy zmizela. Dokonce stačila jenom zpětná vlna toho, co Nyneiva udělala, aby ji to vyléčilo. Mumlání za zdí bylo stále stejně tiché. Pokud Elain vydala nějaký zvuk – nebo ona sama – Adden a ostatní si toho zřejmě nevšimli.

Nyneiva klečela. Hlavu měla skloněnou a poněkud jí třepala. „Světlo!“ mumlala. „Dělat to takhle... bylo jako stahovat... vlastní kůži. Ó, Světlo!“ Vzhlédla k Elain. „Jak se cítíš, holka?“ Egwain se konečně odtáhla.

„Unavená,“ šeptala Elain. „A mám hlad. Kde to jsme? Byli tam nějací muži s praky...“

Egwain jí chvatně vypověděla, co se stalo. Elain potemněly tváře dávno předtím, než Egwain skončila.

„A teď,“ připojila Nyneiva ocelovým hlasem, „ukážeme těm lumpům, co to znamená zaplíst se s náma.“ Znovu kolem ní zazářil saidar.

Elain se sice zvedla roztřeseně, ale i kolem ní to zářilo. Egwain se po pravém zdroji natáhla téměř vesele.

Když znovu vyhlédly škvírami, aby se přesvědčily, čemu vlastně musejí čelit, byli v místnosti tři myrddraalové.

Černočerné odění na nich viselo nepřirozeně nehybně. Stáli kolem stolu, a kromě Addena se všichni muži odsunuli co nejdál, až zády narazili na stěnu, a všichni upírali oči na zem. Za stolem Adden před myrddraaly sice očima neuhnul, ale špínou na jeho tvářích si razily cestičky čůrky potu.

Mizelec zvedl ze stolu jeden prsten. Egwain konečně viděla, že je to těžší zlatý kroužek, než byly jejich prsteny s Velkým hadem.

S tváří vtisknutou mezi klády Nyneiva tiše zalapala po dechu a sáhla si na krk.

„Tři Aes Sedai," sykl půlčlověk a jeho, jak bylo zřejmé, pobavený hlas připomínal mrtvé živočichy rozpadající se na prach, „a jedna měla tohle.“ Prsten těžce zaduněl, když ho myrddraal hodil zpátky na stůl.

„To jsou ty, co hledám,“ zachrčel jiný z mizelců. „Dostane se ti skvělé odměny, člověče.“

„Musíme je překvapit,“ řekla tiše Nyneiva. „Jaký je na těch dveřích zámek?“

Egwain na zámek právě tak dohlédla. Byl železný, na řetěze, který by snadno zadržel rozzuřeného býka. „Připravte se,“ řekla.

Zmenšila pramen země, až byl tenčí než vlas, v naději, že tak malého usměrňování si půllidé nevšimnou, a vpletla ho do železného řetězu, do jeho nejmenších součástek.

Jeden z myrddraalů zvedl hlavu. Jiný se naklonil k Addenovi. „Svědí mě to, člověče. Jsi si jist, že spí?“ Adden ztěžka polkl a kývl.

Třetí myrddraal se obrátil ke dveřím do místnosti, kde se krčila Egwain s ostatními.

Řetěz dopadl na podlahu a myrddraal zírající na něj zaprskal. Vnější dveře se rozlétly a dovnitř se ze tmy vřítila černě zahalená smrt.

Místnost vybuchla výkřiky a jekem, jak se muži sápali po mečích, aby se měli čím bránit aielským oštěpům. Myrddraalové tasili čepele černější než jejich odění a také bojovali o život. Egwain kdysi viděla rvačku šesti koček dohromady, a tohle bylo ještě stokrát horší. A přesto ve chvilce zavládlo ticho. Nebo téměř ticho.

Všichni lidé, kteří neměli černý závoj, leželi na zemi probodení oštěpy. Jeden oštěp přibodl ke zdi Addena. Také dva Aielové leželi bez hnutí mezi změtí převráceného nábytku a mrtvých. Tři myrddraalové stáli zády k sobě uprostřed místnosti s černými meči v rukou. Jeden si tiskl bok, jako by byl zraněn, i když pokud ano, nebylo to na něm jinak vidět. Nekrvácel totiž. Kolem přikrčeně obcházelo pět Aielů, kteří zůstali naživu. Zvenčí se sem nesl řev a řinčení kovu o kov, které prozrazovalo, že v noci bojuje Aielů víc, ale místností se ozýval tišší zvuk.

Jak tak kroužili kolem myrddraalů, Aielové bušili oštěpy o své malé kožené štíty. Bum-bum-BUM-bum... bum-bum-BUM-bum... bum-bum-BUM-bum... Myrddraalové se otáčeli společně s nimi a v bezokých obličejích měli nerozhodný výraz. Zneklidněli, protože strach, který jejich bezoký pohled vyvolával v každém lidském srdci, se těchto lidí zřejmě nedotkl.

„Zatanči si se mnou, Stínovče,“ zavolal náhle jeden z Aielů posměšně. Znělo to jako od mladého muže.

„Zatanči si se mnou, bezoký.“ Tohle byla žena.

„Zatanči si se mnou.“

„Zatanči si se mnou.“

„Myslím,“ poznamenala Nyneiva a narovnala se, „že je čas.“ Rozrazila dveře a do místnosti vstoupila trojice žen zahalená září saidaru.

Vypadalo to, jako by pro myrddraaly přestali Aielové existovat, a taktéž myrddraalové pro Aiely. Aielové zírali na Egwain a ostatní, jako by si nebyli jisti, co vlastně vidí. Egwain zaslechla, jak se jedna z žen hlasitě nadechla. Bezoký pohled myrddraalů byl teď jiný. Egwain z něj téměř cítila, jak si jsou půllidé jistí vlastní smrtí. Půlčlověk poznal ženu spojenou s pravým zdrojem, když nějakou uviděl. Egwain si byla jistá, že od nich cítí i touhu po její smrti, kdyby svou smrtí mohli vykoupit tu její, a ještě silnější touhu vytáhnout jí duši z těla a obojí nabídnout jako hračky Stínu, touhu...

Právě vstoupila do místnosti, ale připadalo jí, že do těch bezokých tváří hledí už celé hodiny. „Tohle už dýl nesnesu,“ zavrčela a vypustila pramen ohně.

Plameny vyskočily na všech třech myrddraalech a šířily se všemi směry, jak půllidé vřískali. Jejich řev připomínal zvuk, jaký vydává mlýnek na maso, když se ucpe drcenými kostmi. Přesto Egwain zapomněla, že tu není sama, že tu jsou i Elain a Nyneiva. Půllidi už pohlcovaly plameny, když tu jako by je sám vzduch vyzvedl nad zem a začal je drtit v kouli ohně a černi, která se stále zmenšovala. Jejich vřískot se Egwain zarýval až do páteře a z Nyneiviných rukou vylétlo cosi – tenký paprsek bílého světla, vedle něhož i slunce v poledne vypadalo nejasné – proud ohně, vedle něhož roztavený kov vypadal studený, spojující Nyneiviny ruce s myrddraaly. A oni přestali existovat, jako by tu nikdy nebyli. Nyneiva překvapeně nadskočila a záře kolem ní zmizela.

„Co... co to bylo?“ zeptala se Elain.

Nyneiva zavrtěla hlavou. Vypadala stejně ohromeně jako Elain. „Nevím. Byla jsem... strašně rozzlobená, a taky jsem se bála toho, co chtěli... Nevím, co to bylo.“

Odřivous, napadlo Egwain. Nevěděla, jak to poznala, ale byla si tím naprosto jistá. Váhavě propustila saidar. Přinutila ho, aby propustil ji. Nevěděla, co bylo těžší. A já neviděla vůbec nic z toho, co udělala!

Aielové si sundávali závoje. Trochu moc rychle, pomyslela si Egwain, jako by jim chtěli dát jasně najevo, že už nejsou připraveni k boji. Tři z nich byli muži, jeden postarší s šedými prameny v rusých vlasech. Byli vysocí, tihle Aielani, a ať mladí či staří, měli ten klid v očích a nebezpečný půvab v pohybech, které si spojovala se strážci. Na jejich ramenou jezdila smrt, a oni věděli, že tam je, a nebáli se jí. Jedna z žen byla Aviendha. Řev a křik venku pomalu utichal.

Nyneiva se zadívala na padlé Aiely.

„Není třeba, Aes Sedai,“ ozval se ten starší muž. „Zasáhla je ocel Stínovce.“

Nyneiva se přesto sklonila a odhrnula jim závoje, aby se jim mohla podívat pod víčka a zkusit tep. Když se narovnala od druhého, byla bílá jako křída. Mrtvá byla Dailin. „Světlo tě spal! Světlo tě spal!“ Nebylo jasné, zda tím myslela Dailin či muže s prošedivělými vlasy, Aviendhu nebo všechny Aiely. „Nevyléčila jsem ji proto, aby mohla takhle umřít!“

„Smrt si přijde pro všechny z nás,“ začala Aviendha, ale když se k ní Nyneiva otočila, odmlčela se. Aielové si vyměnili pohledy, jako by si nebyli zcela jisti, zda jim Nyneiva neudělá to, co provedla myrddraalům. V jejich očích však nebyl strach, jen ostražitost.

„Ocel Stínovce zabíjí,“ promluvila znovu Aviendha, „nezraňuje.“ Starší muž se na ni podíval s lehkým překvapením v očích – Egwain usoudila, že, jako Lan, pro tohoto muže je mrknutí totéž, co pro jiného užasle otevřená ústa – a Aviendha dodala: „Oni toho o těchto věcech moc nevědí, Rhuarku.“

„Omlouvám se,“ ozvala se jasným hlasem Elain, „že jsme přerušily váš... tanec. Asi jsme neměly zasahovat.“

Egwain se na ni překvapeně podívala a pak si uvědomila, co dělá. Snaží se je uklidnit a poskytnout Nyneivě čas, aby vychladla. „Zvládali jste to docela dobře,“ dodala. „Snad jsme vás neurazily, když jsme se do toho zapletly.“

Šedivějící muž – Rhuark – se uchechtl. „Aes Sedai, já aspoň jsem vděčen za to... co jste udělaly.“ Na okamžik se zatvářil, jako by si tím nebyl tak zcela jist, ale vzápětí se mu vrátila dobrá nálada. Měl hezký úsměv a hranatý obličej, z něhož vyzařovala síla. Byl pohledný, i když starší. „Byli bychom je pobili, ale tři Stínovci... Určitě by byli zabili ještě dva, možná i tři z nás, možná všechny, a já si nejsem jist, zda bychom je dorazili všechny. Pro mladé je smrt nepřítel, s nímž si chtějí změřit síly. Pro ty z nás, co jsme trochu starší, je smrt starým přítelem, dávnou milenkou, ale nikdo z nás nedychtí setkat se s ní příliš brzy.“

Nyneiva se při jeho slovech uvolnila, jako by setkání s Aielem, jenž právě netouží po tom dát se zabít, zřejmě zmírnilo její napětí. „Měla bych vám poděkovat,“ řekla. „Přiznávám se ale, že jste mě trochu překvapili. Aviendho, tys věděla, že tu budeme? Jak?“

„Sledovala jsem vás.“ Aielanka se netvářila nikterak rozpačitě. „Abych věděla, co uděláte. A viděla jsem, jak vás ti muži zajali, ale byla jsem příliš daleko, takže jsem vám nemohla pomoci. Byla jsem si jistá, že kdybych se příliš přiblížila, všimly byste si mě, a tak jsem se držela sto kroků za vámi. Než jsem pochopila, že samy nic nezmůžete, bylo příliš pozdě, abych se o něco pokoušela samotná.“

„Určitě jsi udělala, cos mohla,“ vydechla slabě Egwain. Byla jen sto kroků za námi? Světlo, ti banditi ji ani nezahlédli.

Aviendha její poznámku pochopila jako pobídku k dalšímu vyprávění. „Věděla jsem, kde musí být Coram, a on věděl, kde jsou Dhael a Luaine, a ti věděli...“ Odmlčela se a zamračila se na staršího muže. „Nečekala jsem, že mezi přišedšími najdu některého z kmenových náčelníků, natož svého vlastního. Kdo teď vede Taardad Aiely, Rhuarku, když ty jsi tady?“

Rhuark pokrčil rameny, jako by na tom nezáleželo. „Budou se v tom střídat náčelníci klanů, a aspoň zjistí, jestli se opravdu chtějí po mé smrti odebrat do Rhuideanu. Nebyl bych přišel, ale Amys, Bair, Melaine a Seana se za mnou plížily jako rysice za divokou kozou. Sny jim řekly, že musím jít. Pořád se mne ptaly, jestli opravdu hodlám zemřít starý a tlustý v posteli.“

Aviendha se zasmála, jako by to byl skvělý vtip. „Slyšela jsem, že muž lapený mezi manželkou a moudrou často raději zatouží po boji s tuctem starých nepřátel. A muž lapený mezi manželkou a třemi moudrými, zvlášť když je jeho žena moudrou, musí začít uvažovat o zabití samotného Oslepitele.“

„Taky mě to napadlo.“ Zamračil se na cosi na podlaze. Egwain si všimla, že tam leží tři prsteny s Velkým hadem a mnohem těžší zlatý prsten vyrobený pro větší mužskou ruku. „Není to špatný nápad. Všechno se musí jednou změnit, ale pokud se mi podaří tomu vyhnout, této změny se účastnit nebudu. Tři Aes Sedai putující do Tearu.“ Ostatní Aielové se dívali jeden na druhého, jako by nechtěli, aby si toho Egwain a její společnice všimly.

„Mluvil jsi o snech,“ řekla Egwain. „Vědí ty vaše moudré, co jejich sny znamenají?“

„Některé ano. Jestli chceš vědět víc, musíš si promluvit s nimi. Aes Sedai to třeba prozradí. Mužům to neprozradí, jen jim jejich sny řeknou, že musejí něco podniknout.“ Mluvil unaveně. „A to je obvykle něco, čemu bychom se rádi vyhnuli, kdybychom mohli.“

Sehnul se a zvedl mužský prsten. Na něm se vznášel jeřáb nad kopím a korunou. Teď to Egwain věděla. Vídávala ho často, Nyneiva jej nosila pověšený na krku na koženém řemínku. Nyneiva překročila ostatní prsteny a ten mužský mu vytrhla z ruky. Obličej měla nachový vzteky a spoustou dalších pocitů, které si Egwain nedokázala tak rychle přebrat. Rhuark ale prsten zpátky nechtěl, jen mluvil dál tím stejným unaveným hlasem.

„A jedna z nich nosí prsten, o němž jsem jako kluk slýchával vyprávět. Prsten malkierských králů. Ti za časů mého otce vyjížděli se Shienarci do boje proti Aielům. Byli v tanci oštěpů dobří. Ale Malkier padl do područí Morny. Říká se, že přežil jen maličký král a že se teď dvoří smrti, která si vzala jeho zemi, jako se jiní muži dvoří krásným paním. Je to vskutku zvláštní věc, Aes Sedai. Ze všech zvláštních věcí, které jsem mohl spatřit, když mě Melaine vyštvala z mé vlastní držby přes Dračí stěnu, nemohlo být nic zvláštnějšího než tohle. Nikdy by mě nenapadlo, že vkročím na stezku, na niž mě posíláš.“

„Já tě nikam neposílám,“ vyjela ostře Nyneiva. „Já chci jenom pokračovat v cestě. Ti muži měli koně. Vybereme si z nich tři a odjedeme.“

„V noci, Aes Sedai?“ podivil se Rhuark. „To je vaše poslání vážně tak naléhavé, že chceš putovat těmito nebezpečnými končinami potmě?“

Nyneiva se musela viditelně přemáhat, když řekla: „Ne.“ Pevnějším hlasem dodala: „Ale hodlám vyrazit při východu slunce."

Aielové vynesli mrtvé za palisádu, ale ani Egwain, ani jejím společnicím, nechtělo použít špinavého lože, v němž spával Adden. Sebraly tedy své prsteny a vyspaly se pod širým nebem zabaleny do plášťů a pokrývek, jež jim poskytli Aielové.

Když se na východě objevily první sluneční paprsky, Aielové jim obstarali snídani. Egwain zpočátku váhala pozřít tuhé sušené maso, dokud jí Aviendha neprozradila, že je to skopové. Chlebové placky se kousaly stejně špatně jako šlachovité maso. Modrou plísní prorostlý sýr měl nakyslou příchuť a byl tak tvrdý, až Elain zabručela, že Aielové se na něj musejí cvičit žvýkáním kamení. Ale dědička snědla tolik, co Egwain s Nyneivou dohromady. Když Aielové vybrali tři nejlepší koně pro tři Aes Sedai, ostatní propustili – Aviendha Egwain vysvětlila, že sami nejezdí, pokud nemusejí, a ona sama by zřejmě raději běžela s nohama plnýma puchýřů, než sedla na koně. Zvířata banditů byla vysoká, skoro stejně velká jako váleční oři, s pyšně klenutými krky a ohnivýma očima. Černý hřebec pro Nyneivu, prokvetlá klisna pro Elain a bílá pro Egwain.

Egwain se rozhodla, že svou kobylku pojmenuje Rosa, v naději, že jemné jméno ji uklidní, a opravdu, když nad obzorem vykouklo rudé slunce, Rosa se lehkým krokem nesla k jihu.

Všichni Aielové, kteří přežili boj, je doprovázeli pěšky. Kromě těch dvou, co je zabili myrddraalové, zemřeli ještě další tři. Dohromady jich teď tedy bylo devatenáct. S koňmi snadno udrželi krok. Nejdřív se Egwain snažila Rosu brzdit, ale Aiely to velice pobavilo.

„Dám si s tebou závod na deset mil,“ řekla Aviendha, „a uvidíme, kdo zvítězí, jestli tvůj kůň nebo já.“

„Já si dám závod na dvacet mil!“ zavolal se smíchem Rhuark.

Egwain měla dojem, že to snad i myslí vážně, a když s ostatními popustila koni uzdu, Aielové rozhodně nezačali zaostávat.

Když se na dohled objevily doškové střechy Jurene, Rhuark řekl: „Buďte zdrávy, Aes Sedai. Kéž vždy najdete vodu a stín. Třeba se ještě setkáme, než dojde ke změně.“ Znělo to nevesele. Když pak Aielové zahnuli k jihu, Aviendha, Chiad a Bain zvedly na pozdrav ruce. Ani teď, když už neběželi podle koní, Aielové nijak nezpomalili. Spíš trochu zrychlili. Egwain tušila, že stejné tempo udrží do doby, než dorazí na místo, kam mají namířeno.

„Co tím myslel?“ zeptala se. „‚Třeba se ještě setkáme, než dojde ke změně'?“ Elain zavrtěla hlavou.

„To je přece jedno,“ zabručela Nyneiva. „Já jsem sice ráda, že včera přišli, ale taky jsem ráda, že už odešli. Doufám, že je tu ta loď."

Jurene samotné byla malá víska, všechny domy byly ze dřeva a jediný neměl víc než jedno poschodí. Nicméně nad vsí na vysoké žerdi vlála zástava se stříbrným lvem Andoru a hlídalo ji padesát královniných gardistů v červených kabátcích se širokými bílými límci pod zářícím brněním. Kapitán jim vysvětlil, že je sem umístili, aby zaručili bezpečí uprchlíkům, kteří si přáli utéci do Andoru, ale těch s každým dnem přicházelo méně a méně. Většinou teď odcházeli do vesnic dál po proudu řeky poblíž Aringillu. Bylo dobře, že trojice žen přišla právě nyní, neboť každým dnem očekával rozkazy, že se má se svými muži vrátit do Andoru. Těch pár obyvatel Jurene nejspíš půjde s nimi, a co zbude, zůstane banditům a cairhienským vojákům ze znesvářených rodů.

Elain měla obličej neustále zakrytý kapuci pláště z pevného sukna, ale žádný z vojáků zřejmě dívku s rudozlatými vlasy s dědičkou nespojoval. Někteří ji požádali, aby zůstala. Egwain si nebyla jista, zda to Elain potěšilo či pohoršilo. Ona sama mužům, kteří požádali ji, odpovídala, že na ně nemá čas. Zvláštním způsobem jí však bylo milé, že ji požádali. Rozhodně se s žádným z nich nehodlala líbat, ale potěšilo ji, že přinejmenším někteří muži ji považují za stejně hezkou, jako byla Elain. Nyneiva jednomu z vojáků vlepila políček. Egwain to málem rozesmálo a Elain se smála docela otevřeně. Egwain měla dojem, že ten muž Nyneivu štípl, a přes to, jak se mračila, ani Nyneiva nevypadala přespříliš znechuceně.

Svoje prsteny teď nenosily. Nyneiva je ani nemusela příliš přesvědčovat, že jedno z míst, kde určitě nechtějí, aby v nich viděli Aes Sedai, je Tear, zvláště jestli tam jsou černé adžah. – Egwain měla svůj prsten ve váčku s kamenným ter’angrialem. Často se ho dotýkala, aby se ujistila, že tam stále ještě je. Nyneiva měla ten svůj navlečený na řemínku spolu s Lanovým těžkým prstenem a zastrčený za výstřihem.

V Jurene kotvila loď. Byla přivázaná u jediného kamenného mola vyčnívajícího do Erinin. Zjevně to nebyla loď, kterou předtím zahlédla Aviendha, ale přesto to byla loď. Egwain při jejím spatření pocítila zklamání. Byla dvakrát širší než Modrý jeřáb a jméno Štika bylo v rozporu s přídí stejně baňatou, jako měl její kapitán teřich.

Počestný chlapík na Nyneivu zamrkal a poškrábal se za uchem, když se ho otázala, je-li jeho plavidlo rychlé. „Rychlé? Mám naloženo plno vzácných dřev ze Shienaru a koberců z Kandoru. K čemu bych s takovým nákladem potřeboval rychlou loď? Ceny můžou jít jenom nahoru. Ano, hádám, že za mnou jsou rychlejší lodi, ale ty tady ke břehu nepřirazí. Já bych tu taky nezakotvil, kdybych v mase nenašel červy. Byl to hloupý nápad, uvěřit, že v Cairhienu mají na prodej slušný maso. Modrý jeřáb? Jo, Ellisora jsem ráno proti proudu zahlíd, jak visí na čemsi ve vodě. Podle mýho se odtamtud hned tak nedostane. Takhle dopadnete s rychlou lodí.“

Nyneiva zaplatila poplatky – a dvakrát tolik navrch za koně – s takovým výrazem, že na ni ani Egwain, ani Elain nepromluvily, dokud se Štika neodvalila kus za Jurene.