Drak Znovuzrozený

5 Oživlá noční můra

Perrin seskočil z postele, sebral svou sekeru a bosý, pouzev tenké lněné látce, vyběhl ven a na zimu se neohlížel. Měsíc zaléval mraky bledým bílým světlem. Pro jeho oči tu bylo světla víc než dost, víc než dost, aby viděl, jak se mezi stromy ze všech stran plíží postavy, postavy asi tak velké jako Loial, ale s obličeji znetvořenými čenichy a zobáky, s pololidskými hlavami s rohy a péřovými hřebeny, nezřetelné postavy kradoucí se nocí s kopyty a pařáty, stejně často jako v obyčejných botách.

Perrin otevřel ústa, aby vykřikl na poplach, když tu se náhle rozlétly dveře Moirainina srubu a z nich se s mečem v ruce vyřítil Lan a řval: „Trolloci! Vzbuďte se, je-li vám život milý! Trolloci!“ V odpověď se ozvalo volání mužů vybíhajících z chýší, mužů již připravených na noc, což pro většinu znamenalo bez šatů, zato s meči v rukou. S nestvůrným řevem se jim trolloci vrhli vstříc. Setkali se s obnaženou ocelí a pokřikem: „Za Shienar!“ a „Za Draka Znovuzrozeného!“

Lan byl zcela oblečen – Perrin by se byl vsadil, že strážce vůbec nespal – a míhal se mezi trolloky, jako by vlněná látka byla ocelovou zbrojí. Zdálo se, že tančí od jednoho soupeře k druhému, muž a meč plynoucí jako voda či vítr, a kudy strážce protančil, tam s křikem umírali trolloci.

Moirain byla také venku a tančila mezi trolloky vlastní tanec. Její jedinou viditelnou zbraní byla hůl, ale kdykoliv s ní některého z trolloků udeřila, tomu z těla vyšlehly plameny. Volnou rukou házela ohnivé koule, které jako by sbírala přímo ze vzduchu, a trolloci, obklopení plameny, vyli a svíjeli se na zemi.

Náhle se vzňal celý strom od kořenů ke koruně, pak další a ještě jeden. Trolloci v náhlém světle vřískali, ale nepřestávali máchat sekerami s bodci a meči zakřivenými jako kosy.

Náhle Perrin spatřil, jak z Moiraininy chýše váhavě vystupuje Leya. Byla od něj na půl cesty přes údolí a on přestal myslet na cokoliv jiného. Tuatha’anka se s rukou na hrdle tiskla ke stěně z klád. Ve světle hořících stromů viděl její bolest a strach, i odpor, jak se dívala na pokračující vraždění.

„Schovej se!“ zařval na ni Perrin. „Vrať se dovnitř a schovej se!“ Jeho slova pohltil křik bojujících i umírajících. Rozběhl se k ní. „Schovej se, Leyo! Pro lásku Světla, schovej se!“

Vztyčil se nad ním trollok se surovým zahnutým zobanem místo úst a nosu. Od ramen po kolena ho kryla černá kroužková zbroj s ostny a pohyboval se na jestřábích pařátech, když se rozpřáhl jedním z těch zvláštně zakřivených mečů. Páchl potem, hlínou a krví.

Perrin se před úderem přikrčil a s řevem provedl výpad sekerou. Věděl, že by se měl bát, ale nutnost strach potlačila. Záleželo mu jedině na tom, aby se dostal k Leye, aby ji dostal do bezpečí, a ten trollok mu prostě stál v cestě.

Trollok upadl, svíjel se a kopal nohama. Perrin ani nevěděl, kam ho zasáhl, ani jestli umírá, nebo je jen zraněný. Přeskočil ležící obludu a rozběhl se do kopce.

Hořící stromy vrhaly na malé údolíčko mrtvolně bledé světlo. Mihotavý stín vedle Moirainina srubu se náhle změnil v trolloka s kozlím čenichem a rohy. Oběma rukama svíral sekeru s hrotem a zřejmě se chystal seběhnout dolů a připojit se k boji, když mu oči padly na Leyu.

„Ne!“ křičel Perrin. „Světlo, ne!“ Zpod bosých nohou mu odletovaly kamínky, ale on zhmožděniny ani necítil. Trollok zvedl sekeru. „Leyóóóóóó!“

V poslední chviličce se trollok otočil a rozmáchl se sekerou po Perrinovi. Ten se prudce vrhl na zem a zaječel, když ho ocel škrábla na zádech. Zoufale švihl rukou, chytil jeden kozí roh a vší silou za něj začal tahat. Trollok se svalil a se zaduněním dopadl na zem, ale jak klouzal po svahu, popadl Perrina oběma rukama, dost velkýma jako čtyři lidské, přitáhl mládence k sobě a spolu se kutáleli po svahu. Perrina do nosu udeřil zápach, kozlí puch a nakyslý pach lidského potu. Hrudník mu tiskly mohutné paže, až mu málem praskala žebra. Trollok při pádu pustil sekeru, ale zato se tupými kozími zuby zahryzl Perrinovi do ramene a sevřel mohutné čelisti. Perrin zasténal, když mu levou paží od ramene až do prstů projela bolest. Snažil se nadechnout a před očima měl skoro černo, ale matně si uvědomoval, že má druhou ruku volnou, a nějak se mu podařilo udržet vlastní sekeru. Držel ji těsně u čepele, jako kladivo, hrotem dopředu. S řevem, s nímž mu vyletěl poslední vzduch z plic, vrazil hrot trollokovi do spánku. Ten se bez hlesu zkroutil, rozhodil končetiny a odhodil Perrina od sebe. Ten čistě pudově udržel sekeru a vyrval ji trollokovi z hlavy. Obluda klouzala dál po svahu a stále se kroutila.

Perrin chvíli jen ležel a lapal po dechu. Rána na zádech bolela a cítil krev. Když se nakonec zvedl, pokousané rameno protestovalo. „Leyo?“

Byla tam stále, schoulená u stěny srubu, ani ne o deset kroků výš. A dívala se na něho s takovým výrazem, že jí nedokázal pohlédnout do očí.

„Nelituj mě!“ zavrčel na ni. „Ne –!“

Ze střechy chýše seskočil myrddraal a padal jako by zpomaleně. Nehybný černý plášť mu celou dobu visel, jako by půlčlověk stál pořád na zemi. Bezoký pohled upíral na Perrina. Byl cítit smrtí.

Perrina při myrddraalově pohledu začala obcházet zima. Hruď měl jako kus ledu. „Leyo,“ zašeptal. Jen tak tak neutekl. „Leyo, prosím tě, schovej se. Prosím.“

Půlčlověk se pomalu vydal směrem k němu byv si jist, že ho jeho pohled udrží v ustrnutí. Pohyboval se jako had. Vytáhl meč tak černý, že byl vidět jen díky hořícím stromům. „Usekni trojnožce jednu nohu,“ řekl tiše, „a spadne.“ Jeho hlas připomínal drolící se shnilou a následně vyschlou kůži.

Najednou se pohnula Leya, vrhla se dopředu a pokusila se obejmout pažemi myrddraalova kolena. Ten, aniž se ohlédl, jenom nedbale ťal tmavým mečem dozadu a ona se zhroutila.

Perrinovi se z očí začaly řinout slzy. Měl jsem jí pomoci... zachránit ji. Měl jsem něco udělat! Ale dokud na něj myrddraal upíral svůj bezoký pohled, dalo mu práci jenom myslet.

Přicházíme, bratříčku. Přicházíme, Mladý býku!

Ta slova mu zněla v hlavě, jako by to byl zvon. To zvonění ho roztřáslo. Se slovy přicházeli vlci, desítky vlků, a zaplavovali mu mysl, jak si uvědomoval, že zaplavují mísovité údolíčko. Horští vlci, kteří sahali člověku až k pasu, celí bílošedí, přibíhali z noci a cítili překvapení dvounožců, když zaútočili na Pokřivené. Vlci naplnili Perrinovu mysl, až si skoro neuvědomoval, že je člověk. V jeho očích se sbíralo světlo, až zlatožlutě zářily. A půlčlověk se zarazil, jako by si náhle nebyl tolik jist svou kořistí.

„Mizelče,“ zachraptěl Perrin, ale pak ho napadlo jiné jméno, pocházející od vlků. Trolloci, Pokřivení, vytvoření během války Stínu spojením lidí a zvířat, byli už tak dost špatní, ale myrddraal –„Nezrozenče!“ vyplivl Mladý býk. Ohrnul rty, zavrčel a vrhl se na myrddraala.

Ten se pohyboval jako zmije, plynule a nebezpečně svižně, jeho černý meč byl rychlý jako blesk, ale on byl Mladý býk. Tak ho nazývali vlci. Mladý býk, s rohy z ocele, které ovládal rukama. Byl jedno s vlky. Byl vlkem, a každý vlk by ochotně stokrát zemřel, aby viděl padnout Nezrozeného. Mizelec před ním ustupoval a snažil se jen odrážet jeho výpady.

Podkolenní šlachy a hrdlo, tak zabíjeli vlci. Mladý býk se náhle vrhl na stranu a přiklekl, přičemž sekerou zezadu ťal půlčlověku po koleni. Ten zavřískl – ten zvuk se zavrtával až do morku kostí a normálně by při něm mládenci vstaly vlasy hrůzou na hlavě – a padl a opřel se o ruku. Stále pevně držel meč, ale než jej stačil zvednout, Mladý býk ho znovu zasáhl sekerou. Půlčlověku – Nezrozenému – se napůl odťatá hlava zvrátila dozadu, ale on se stále opíral o ruku a zuřivě sekal mečem. Myrddraalové vždycky umírali dlouho.

Vlci i jeho vlastní oči Mladému býkovi předávali obrazy trolloků svíjejících se na zemi, vřískajících, aniž by se jich dotkl vlk či člověk. Ti museli být spojeni s myrddraalem a zemřou, až zemře on – pokud je někdo nezabije dřív.

Touha seběhnout dolů do údolí a připojit se ke svým bratřím, připojit se k zabíjení Pokřivených, uštvat zbývající Nezrozené, byla silná, ale zpola pohřbený zlom mysli, jenž stále ještě patřil člověku, se pamatoval. Leya.

Pustil sekeru a jemně ji obrátil. Obličej měla celý od krve a oči, které k němu vzhlížely, již nic neviděly. Jemu to připadalo, jako by ho pohledem obviňovala. „Snažil jsem se,“ řekl jí. „Snažil jsem se tě zachránit.“ Její výraz se nezměnil. „Co jiného jsem mohl dělat? Byl by tě zabil, kdybych já nebyl zabil jeho!“

Pojď, Mladý býku. Pojď zabíjet Pokřivené.

Zavalila ho jeho vlčí stránka a zcela ho pohltila. Perrin zvedl sekeru, jejíž čepel se vlhce leskla. Jak se řítil dolů po kamenitém svahu, oči mu zářily. Byl Mladý býk.

Stromy kolem mísovitého údolí hořely jako pochodně. Další vysoká borovice se vzňala, právě když se Mladý býk přidal k boji. Noční vzduch zaplál jasnou modří, jako kdyby tudy prolétl plošný blesk. To se Lan střetl s dalším myrddraalem. Starobylá, Aes Sedai vyrobená ocel se střetla s černou ocelí ukutou v Thakan’daru, ve stínu samotného Shayol Ghulu. Loial se oháněl holí o velikosti plaňky z plotu, a vířící dřevo ohraničovalo prostor, kam žádný z trolloků nevstoupil, aniž by byl okamžitě sražen. Muži zoufale bojovali v tančících stínech, ale Mladý býk – Perrin – si vzdáleně uvědomoval, že příliš mnoho shienarských dvounožců je na zemi.

Bratři a sestry bojovali v malých smečkách po třech po čtyřech, uhýbali před kosinami a sekerami a v prudkých výpadech překusovali nepřátelům podkolenní šlachy a vrhali se po hrdlech, když kořist padla k zemi. – Ve způsobu, jakým bojovali, nebyla žádná čest, sláva ani slitování. Oni sem nepřišli bojovat, ale zabíjet. Mladý býk se připojil k jedné ze smeček a místo zubů mu sloužila čepel jeho sekery.

Už nemyslel na větší bitvu. Byl tu jen trollok, jehož on a vlci – bratři – odřízli od ostatních a strhli. Pak přijde další, a další, a další, až žádný nezůstane. Ani tady, ani nikde jinde. Něco ho pudilo, aby odhodil sekeru a používal zuby, aby běhal po čtyřech, jako jeho bratři. Pudilo ho to hnát se vysoko položenými horskými průsmyky. Hnát se po břicho hlubokým prašanem při štvanici na jelena. Hnát se a nechat si čechrat srst chladným větrem. Vrčel spolu se svými bratry a trolloci vyli strachy víc při pohledu na jeho žluté oči než na ostatní vlky.

Náhle si uvědomil, že v údolí už není na nohou jediný trollok, i když cítil své bratry pronásledující ty, co prchali. Smečka sedmi vlků však měla někde v temnotě jinou kořist. Jeden z Nezrozených utíkal ke svému čtyřnohému tvrdotlapci – svému koni, jak mu sdělila jakási vzdálená část mysli – a jeho bratři ho pronásledovali s nozdrami plnými jeho pachu, jeho smrtící podstaty. A jak se přiblížili, Nezrozený se s klením obrátil, černá čepel a černě oděný Nezrozený jako by byli součástí noci. Ale jeho bratři a sestry přece lovili hlavně v noci.

Mladý býk zavrčel, když první z jeho bratří zemřel, když mu tělem projela jeho smrtelná bolest, ale ostatní se dál blížili, a umíralo stále víc bratří a sester. Nakonec však Nezrozeného strhli k zemi. Bojoval teď také zuby, rval jim hrdla a nehty trhal kůži i svaly jako tvrdými drápy, které nosili dvounožci, ale bratři ho dobíjeli, i když sami umírali. Nakonec se jedna sestra zvedla z třesoucí se hromady a odpotácela se stranou. Říkali jí Ranní mlha, ale stejně jako se všemi jejich jmény v tom bylo obsaženo něco víc. Mrazivé časné ráno s vločkami sněhu, které se již začínaly objevovat ve vzduchu, a hustá mlha válející se v údolí, vířící v ostrém vánku s příslibem dobrého lovu. Ranní mlha zavyla na mraky zakrytý měsíc, vyla žalem nad svými mrtvými.

Mladý býk zvrátil hlavu a připojil se k ní, vyl žalem spolu s ní.

Když dal hlavu dolů, hleděla na něj Min. „Jsi v pořádku, Perrine?“ zeptala se ho váhavě. Na tváři měla modřinu a jeden rukáv zpola utržený. V jedné ruce svírala klacek a v druhé dýku a na obou byla krev a chlupy.

Perrin si uvědomil, že na něho hledí všichni. Všichni, kteří ještě zůstali na nohou. Loial, unaveně se opírající o svou dlouhou hůl. Shienarci, kteří snášeli padlé do údolí k místu, kde se nad jedním z nich skláněla Moirain s Lanem po boku. Dokonce i Aes Sedai se dívala jeho směrem. Hořící stromy, jako obří pochodně, vrhaly mihotavé stíny. Všude leželi mrtví trolloci. Víc Shienarců leželo, než jich bylo na nohou, a mezi nimi rovněž ležela těla jeho bratří. Tolik...

Perrin si uvědomil, že chce znovu zavýt. Zoufale se ohradil proti spojení s vlky. Ale obrazy pronikaly skrz, i když se je snažil potlačit. Nakonec už je necítil, necítil jejich bolest ani hněv, ani touhu lovit Pokřivené, ani touhu hnát se... Perrin se otřásl. Rána na zádech ho pálila jako oheň a potrhané rameno jako by se mu dostalo mezi kladivo a kovadlinu. Bosé nohy měl podrápané a pořezané a tepala mu v nich bolest. Všude se vznášel pach krve. Pach trolloků a smrti.

„Jsem... jsem v pořádku, Min.“

„Bojoval jsi dobře, kováři,“ poznamenal Lan. Strážce zvedl stále ještě zakrvácený meč nad hlavu. „Tai’šar Manetheren! Tai’šar Andor!" Pravá krev Manetherenu. Pravá krev Andoru.

Ti ze Shienarců, kteří ještě stáli – bylo jich tak málo – zvedli také čepele nad hlavy a připojili se k němu. „Tai’šar Manetheren! Tai’šar Andor!"

Loial kývl. „Ta’veren," dodal.

Perrin v rozpacích sklopil zrak. Lan ho zachránil před dotazy, na něž nechtěl odpovídat, ale prokázal mu čest, jíž si nezasloužil. Ostatní nechápali. Perrina napadlo, co by asi řekli, kdyby znali pravdu. Min k němu přistoupila blíž a on zamumlal: „Leya je mrtvá. Nemohl jsem... Skoro jsem se k ní dostal včas.“

„Stejně by na tom nezáleželo,“ řekla dívka tiše. „To přece víš.“ Naklonila se, aby se mu mohla podívat na záda, a trhla sebou. „Moirain se o tebe postará. Léčí ty, které může.“

Perrin kývl. Až do pasu byl pokrytý lepkavou zasychající krví, ale bolesti, již mu rána způsobovala, si nevšímal. Světlo, skoro jsem se nevrátil včas. Už to nesmím dopustit. Nedovolím to. Už nikdy více!

Ale když byl s vlky, všechno bylo úplně jiné. Tehdy si nemusel dělat starosti s tím, že se ho budou cizinci bát, protože je tak velký. Nikdo ho nepovažoval za méně chápavého jen proto, že chtěl být opatrný. Vlci se navzájem znali, i když se předtím nikdy nesetkali, a s nimi byl prostě jen dalším vlkem.

Ne! Sevřel pevněji topor sekery. Ne! Trhl sebou, když náhle promluvil Masema.

„To bylo znamení,“ řekl Shienarec obraceje se, aby mohl oslovit všechny kolem. Na pažích a hrudi měl krev – bojoval jen ve spodcích – a mírně kulhal, ale v očích mu plálo stejně vášnivé světlo jako obvykle. Vášnivější. „Znamení, které nás utvrdilo v naší víře. Dokonce i vlci přišli bojovat za Draka Znovuzrozeného. V Poslední bitvě povolá pán Drak i šelmy z lesů, aby bojovaly na naší straně. Je to znamení, abychom pokračovali v cestě. Jen temní druzi se k nám nepřipojí.“ Dva Shienarci přikyvovali.

„Zavři tu zatracenou hubu, Masemo!“ vyštěkl Uno. Zdál se nezraněn, ale Uno také bojoval s trolloky již dávno předtím, než se Perrin vůbec narodil. Jen byl velice unavený, pouze namalované oko vypadalo čerstvé. „My zatraceně vyrazíme na cestu, až nám pán Drak zatraceně řekne, a ani o proklatou chvíli dřív! Vy tupohlaví sedláci si to zatraceně pamatujte!“ Jednooký muž se podíval na zvětšující se řadu mužů, o něž pečovala Moirain – jen pár z nich se vůbec dokázalo posadit, i když s nimi už skončila – a potřásl hlavou. „Aspoň teď máme spoustu proklatejch vlčích kůží, aby raněnejm nebyla zima.“

„Ne!" Shienarce zřejmě překvapil důraz v Perrinově hlase. „Oni bojovali za nás, a my je pohřbíme spolu s našimi mrtvými.“

Uno se zamračil a otevřel ústa, aby něco namítl, ale Perrin na něho upřel své žluté oči, a byl to Shienarec, kdo první sklopil zrak a kývl.

Perrin si odkašlal, neboť byl znovu na rozpacích, a Uno se jal vydávat rozkazy Shienarcům, kteří ještě měli dost sil, aby začali sbírat mrtvé vlky. Min po Perrinovi pošilhávala, jako to dělávala, když něco viděla. „Kde je Rand?“ zeptal se jí.

„Venku ve tmě,“ odpověděla a kývla směrem nahoru, aniž však přitom odtrhla zrak od Perrina. „S nikým nechce mluvit. Prostě tam sedí, a na každého, kdo se přiblíží, štěká.“

„Se mnou bude mluvit,“ řekl Perrin. – Min šla za ním a celou dobu namítala, že by měl počkat, dokud mu Moirain neprohlédne zranění. Světlo, co uvidí, až se na mě podívá? Nechci to vědět.

Rand seděl zády k mohutnému dubu na zemi těsně za místem, kam ještě dopadalo světlo z hořících stromů. Díval se do prázdna, ruce měl založené a choulil se, jako by mu byla zima. Jejich příchodu si zřejmě nevšiml. Min se posadila vedle něho, ale on se nepohnul, ani když mu položila ruku na paži. Dokonce i tady Perrin cítil krev, a nejen svou vlastní.

„Rande,“ začal Perrin, ale Rand ho zarazil.

„Víš, co jsem dělal během boje?“ S pohledem stále upřeným do dálky hovořil Rand do noci. „Nic! Nic užitečného. Nejdřív, když jsem se natáhl po pravém zdroji, jsem se ho nedokázal dotknout, nemohl jsem ho zachytit. Pořád mi ujížděl. Pak, když jsem ho konečně udržel, chtěl jsem je všechny spálit, spálit trolloky a mizelce. A dokázal jsem jedině zapálit pár stromů.“ Otřásl se tichým smíchem, pak se zarazil a zatvářil se zoufale. „Saidín mě naplnil, až jsem myslel, že vybuchnu jako ohňostroj. Musel jsem ho někam usměrnit, zbavit se ho dřív, než mě spálí, a chtěl jsem na ty trolloky svalit horu. Skoro jsem se o to pokusil. To byl můj boj. Ne proti trollokům. Proti sobě. Abych nás všechny nepohřbil pod horou.“

Min se na Perrina smutně podívala, jako by ho žádala o pomoc.

„My... jsme je vyřídili, Rande,“ řekl Perrin. Když si vzpomněl na raněné a mrtvé dole, zachvěl se. Lepší to, než kdyby se na nás zřítila hora. „Nepotřebovali jsme tě.“

Rand zvrátil hlavu a zavřel oči. „Cítil jsem je přicházet,“ zašeptal. „Ale nevěděl jsem, co to je. Byli jako špína na saidínu. A saidín je tu pořád, volá mě, zpívá mi. Než jsem poznal ten rozdíl, Lan už křičel na poplach. Kdybych to jenom dokázal ovládat, mohl jsem vás varovat dřív, než se vůbec přiblížili. Ale polovinu doby, kdy se mi opravdu podaří dotknout se saidínu, vůbec nevím, co dělám. Ten proud se mnou jen tak zmítá sem a tam. Ale mohl jsem vás varovat.“

Perrin se necítil ve své kůži. „Varovaní jsme byli dost.“ Věděl, že mluví hlavně proto, aby přesvědčil sám sebe. Mohl jsem je taky varovat, jen kdybych si byl promluvil s vlky. Oni věděli, že v horách jsou trolloci a mizelci. Snažili se mi to sdělit. Ale pak ho napadlo, že kdyby neudržel vlky mimo svou mysl, možná by už teď běžel s nimi. Kdysi potkal jednoho muže, Eliase Macheru, který také mluvil s vlky. Elias s nimi běhal pořád, a přesto si zřejmě uvědomoval, že je člověk. Ale nikdy Perrinovi neřekl, jak to dokázal, a Perrin už ho velmi dlouho neviděl.

Skřípění bot na kamenech ohlásilo příchod dvou lidí a závan větru k Perrinovi přinesl jejich pach. Nicméně si dával pozor, aby nevyslovil jejich jména, dokud Lan s Moirain nebyli dost blízko, aby je viděl i někdo s obyčejným zrakem.

Strážce vedl Moirain za loket, jako by se ji snažil podpírat, aby to nevěděla. Moirain měla zarudlé oči a v ruce nesla malou sošku z věkem ztmavlé slonoviny. Perrin dobře věděl, že je to angrial, pozůstatek z věku pověstí, který Aes Sedai umožňoval bezpečně usměrnit víc síly, než by sama dokázala. To, že jej používala k léčení, ukazovalo, jak moc je unavená.

Min se zvedla, aby Moirain pomohla, ale Aes Sedai ji zahnala. „O každého už je postaráno,“ řekla k Min. „Až skončím i tady, budu si moci odpočinout.“ Setřásla i Lana a zatvářila se soustředěně. Chladnou rukou přejela Perrinovi po krvácejícím rameni a pak po ráně na zádech. Při jejím doteku ho zasvrbělo. „Není to zlé,“ oznámila Moirain. „To rameno máš hodně pohmožděné, ale rány jsou mělké. Připrav se. Nebude to bolet, ale...“

Nikdy pro něj nebylo příjemné, být blízko někoho, kdo skutečně usměrňoval jedinou sílu, a ještě méně, když ji používal na něho. Několikrát k tomu již došlo, a tak si myslel, že ví, co usměrňování obnáší, ale léčení předtím bývala nepatrná, pouze z něho smývala únavu, když si Moirain nemohla dovolit, aby byl vyčerpán. V porovnání s tímhle to nebylo nic.

Aes Sedai jako by náhle viděla přímo do něj, skrze něj. Perrin zalapal po dechu a málem pustil sekeru. Kůže na zádech ho svědila a svaly se mu křečovitě stahovaly, jak se znovu spojovaly a hojily. Rameno se mu neovladatelně chvělo a náhle viděl rozmazaně. Zamrazilo ho až do morku kostí, pak ještě hlouběji. Měl pocit, že se pohybuje, že padá, že letí. Nepoznal, co z toho, ale jako by se někam řítil – někam, nějak – velkou rychlostí, navěky. Po chvíli, která mu připadala jako celá věčnost, se svět zase zaostřil. Moirain odstoupila a skoro upadla, než ji Lan zachytil za ruku.

Perrin se vytřeštěně zadíval na své rameno. Rány a modřiny byly pryč. Jen ho v něm trochu píchalo. Opatrně se zkroutil, ale bolest v zádech také zmizela. A nohy už ho nebolely. Nepotřeboval se dívat, aby věděl, že všechny škrábance a modřiny jsou pryč. Hlasitě mu zakručelo v žaludku.

„Měl by ses co nejdřív najíst,“ řekla mu Moirain. „Velká část síly pocházela od tebe. Potřebuješ ji znovu nabrat.“

Perrin už měl hladu – a představy jídla – plnou hlavu. Krásné krvavé hovězí a srnčí a skopové a... S námahou se přinutil přestat myslet na maso. Najde si nějaké ty kořínky, co voní jako tuřín, když se upečou. Žaludek mu zaprotestoval.

„Nezůstala ti ani jizva, kováři,“ podotkl Lan za Perrinem.

„Většina z raněných vlků se dostala do lesa,“ dodávala Moirain protahujíc se, „ale ty, které jsem našla, jsem vyléčila.“ Perrin se na ni upřeně podíval, ale ona se tvářila, že se jen snaží zapříst hovor. „Možná přišli z nějakých svých důvodů, ale bez nich bychom teď byli nejspíš všichni mrtví.“ Perrin neklidně přešlápl a sklopil zrak.

Aes Sedai natáhla ruku k modřině na Minině tváři, ale Min ustoupila a pravila: „Nic to není, a ty jsi unavená. Už jsem na tom byla hůř, a to jsem jenom spadla.“

Moirain se usmála a nechala ruku klesnout. Lan ji vzal za paži a ona se v jeho sevření zapotácela. „No dobře. A co ty, Rande? Jsi zraněný? I malé škrábnutí od myrddraalovy čepele může být smrtelné, a některé čepele trolloků jsou stejně nebezpečné.“

Perrin si teprve teď něčeho všiml.

„Rande, máš mokrý kabátec.“

Rand vytáhl ruku zpod kabátce a měl ji celou od krve. „To nebyl myrddraal,“ poznamenal nepřítomně a hleděl na svou dlaň. „Nebyl to dokonce ani trollok. To jen ta rána, co jsem utržil ve Falme, se zase otevřela.“

Moirain zasykla, vytrhla se Lanovi a klesla na kolena vedle Randa. Odtáhla mu na boku kabátec a prohlédla ránu. Perrin nic neviděl, protože mu zacláněla, ale pach krve náhle zesílil. Moirain pohnula rukama a Rand sebou škubl. „‚Krev Draka Znovuzrozeného na skalách Shayol Ghulu osvobodí lidstvo od Stínu.' Nestojí to tak v Dračích proroctvích?“

„Kdo ti to řekl?“ vyjela ostře Moirain.

„Kdybys mě teď dostala do Shayol Ghulu,“ pokračoval Rand ospale, „bránou nebo portálovým kamenem, mohlo by to skončit. Už žádné umírání. Už žádné sny. Nic.“

„Kdyby to bylo tak prosté,“ odtušila ponuře Moirain, „udělala bych to, ať tak nebo tak, ale ne všechno v Karaethonském cyklu je možné brát vážně. Protože na každou věc, o níž se zmiňuje jasně, je jich tam deset, které mohou znamenat stovku různých věcí. Nemysli si, že znáš vůbec něco, co se musí stát, i jestli ti někdo pověděl celá proroctví.“ Odmlčela se, jako by sbírala sílu. Ruku na angrialu stiskla pevněji a volnou rukou sjela Randovi po boku, jako by nebyl celý od krve. „Připrav se.“

Náhle se Randovi rozšířily oči a on se narovnal, zalapal po dechu, vytřeštil oči a roztřásl se. Když Moirain léčila jeho, měl Perrin dojem, že to trvá věky, ale teď po chvilce přitáhla Randovi kabátec zpátky.

„Udělala jsem... co jsem mohla,“ řekla slabě. „Co jsem mohla. Musíš být opatrný. Mohlo by se to znovu otevřít, jestli...“ Upadla skoro dřív, než se odmlčela.

Rand ji zachytil, ale vmžiku tu byl Lan a zvedl ji do náručí. V té chvíli se mu po tváři mihl výraz, který byl nejblíž něze, jak si vůbec Perrin u strážce dokázal představit.

„Vyčerpání,“ prohlásil strážce. „Postarala se o všechny, ale z ní nikdo únavu sejmout nemůže. Uložím ji.“

„Je tu Rand,“ ozvala se Min pomalu, ale strážce zavrtěl hlavou.

„Ne že bych si myslel, že bys to neudělal, ovčáku,“ řekl, „ale víš toho tak málo, že bys ji mohl klidně zabít, místo abys jí pomohl.“

„To je pravda,“ řekl Rand hořce. „Mně se nedá věřit. Luis Therin Rodovrah přece zabil každého, kdo mu byl blízký. Možná udělám to samé, než tu skončím.“

„Seber se, ovčáku,“ zavrčel Lan. „Máš na bedrech celý svět. Pamatuj, že jsi muž, a dělej, co je třeba.“

Rand vzhlédl ke strážci a všechna jeho hořkost kupodivu zmizela. „Budu bojovat, jak nejlíp dokážu,“ prohlásil. „Protože tu není nikdo jiný a musí se to udělat a je to moje povinnost. Budu bojovat, ale nemusí se mi líbit, co se ze mě stává.“ Zavřel oči, jako by usínal. „Budu bojovat. Sny...“

Lan na něj chvíli hleděl a pak kývl. Zvedl hlavu a přes Moirain se podíval na Perrina a Min. „Dostaňte ho do postele a pak se taky prospěte. Musíme si všechno naplánovat, a jen Světlo ví, co se stane příště.“