Drak Znovuzrozený

11 Tar Valon

Malá víska Dairein, ležící na břehu řeky Erinin, měla na délku téměř tolik jako ostrov, na němž stál Tar Valon. Domky i obchůdky v Daireinu byly malé, z červených a hnědých cihel, a ulice tu byly dlážděné kameny, takže to v návštěvníkovi vzbuzovalo dojem čehosi stálého, ale vesnice byla vypálena během trollockých válek a vyrabována, když vojska Artuše Jestřábí křídlo oblehla Tar Valon, za stoleté války byla nejednou vyloupena, a znovu vypálena za aielské války před necelými dvaceti lety. Na tak malou osadu to byla dost neklidná historie, ale poloha Daireinu u paty jednoho z mostů vedoucích do Tar Valonu zajišťovala, že byl vždy znovu postaven, a bude, bez ohledu na to, kolikrát byl a ještě bude zničen. Přinejmenším dokud bude stát Tar Valon.

Egwain měla zprvu dojem, že Dairein znovu očekává válku. Ulicemi pochodovaly oddíly pikynýřů, jejichž řady se ježily píkami jako hřebeny, a za nimi následovali lučištníci v plochých helmicích se zvednutými okraji, s plnými toulci u pasu a luky přetaženými přes prsa. Švadrona těžkooděnců, s tvářemi zakrytými ocelovým mřížovím hledí, na pokyn důstojníka ustoupila Verin a ostatním z cesty. Všichni vojáci měli na prsou bílý plamen Tar Valonu, jako sněhobílou slzu.

Ale místní obyvatelé se věnovali svým záležitostem a vojáků si nevšímali. Tržiště přetékala lidmi, kteří se před vojáky rozestupovali, jako by pochodující muži byli překážkou, na niž byli dávno zvyklí. Několik mužů a žen s podnosy plnými ovoce drželo s vojáky krok a snažilo se vzbudit jejich zájem o svraštělá jablíčka a hrušky vytažené z krechtů, ale kromě nich ostatní kramáři a obchodníci nevěnovali vojákům pozornost. Verin si jich také nevšímala a vedla Egwain a ostatní skrze dědinu k velkému mostu klenoucímu se přes půl míle široký tok jako kamenná krajka.

U paty mostu stáli na stráži vojáci, tucet pikynýřů a o polovinu víc lučištníků, kteří kontrolovali každého, kdo chtěl přejít. Jejich důstojník, plešatějící muž s přílbou pověšenou na jílci meče, vypadal uštvaně, protože tu čekal hotový zástup lidí na koních i opěšalých, lidí čekajících s vozy taženými voly, koňmi či samotným majitelem. Řada byla jen sto kroků dlouhá, ale pokaždé, když někoho pustili na most, další se zařadil na konec. Nicméně důstojník si zřejmě dával na čas a hlídal, aby ten, koho do Tar Valonu pustí, tam měl opravdu co pohledávat.

Když Verin dovedla oddíl rovnou do čela zástupu, rozzlobeně otevřel ústa, ale pak spatřil její tvář a rychle si narazil přílbu na hlavu. Nikdo, kdo Aes Sedai opravdu znal, nepotřeboval prsten s Velkým hadem, aby se ujistil, že stojí před ním. „Dobré ráno, Aes Sedai,“ zdravil důstojník a klaněl se s rukou na srdci. „Dobré ráno. Jeď, prosím, hned dál.“

Verin vedle něho zastavila. Čekající začali mumlat, ale nikdo si nestěžoval příliš nahlas. „Potíže s bělokabátníky, strážníku?“

Proč jsme tu zastavili? uvažovala Egwain. „Copak zapomněla na Mata?“

„Ani ne, Aes Sedai,“ odpověděl důstojník. „Žádný boj. Snažili se dostat do Eldonova Trhu na druhém břehu, ale my jsme jim dali co proto. Amyrlin chtěla zajistit, že to už znovu nezkusí.“

„Verin Sedai,“ začala opatrně Egwain, „Mat –“

„Okamžíček, dítě,“ řekla Aes Sedai, ale mluvila jen napůl nepřítomně. „Nezapomněla jsem na něho.“ Pozornost pak obrátila zpátky k důstojníkovi. „A okolní vesnice?“

Muž nejistě pokrčil rameny. „Nemůžeme bělokabátníky zadržet, Aes Sedai, ale když tam přijedou naše hlídky, oni se stáhnou. Zdá se, že nás chtějí jenom rozčílit.“ Verin kývla a byla by jela dál, ale důstojník znovu promluvil. „Promiň, Aes Sedai, ale zřejmě přijíždíš z daleka. Nemáš nějaké zprávy? S každou obchodní lodí sem dorazí nějaké čerstvé klepy. Povídá se, že někde na západě povstal nový falešný Drak. No, dokonce se povídá, že u sebe má vojska Artuše Jestřábí křídlo, co vyvolal z hrobu, a že zabil spoustu bělokabátníků a zničil nějaké město – nazývají je Falme – prý kdesi v Tarabonu.“

„Říká se, že mu pomáhaly Aes Sedai!“ křikl kdosi z řady čekajících. Hurin se zhluboka nadechl a narovnal se, jako kdyby čekal výbuch násilí.

Egwain se rozhlédla kolem sebe, ale po tom, kdo vykřikl, nebylo ani vidu, ani slechu. Všichni se zřejmě starali pouze o to – někteří přitom trpělivě stáli, jiní netrpělivě přešlapovali – zda budou moci přejít. Věci se změnily, a rozhodně ne k lepšímu. Když opouštěly Tar Valon, každý člověk, jenž by promluvil proti Aes Sedai, by byl ještě rád, kdyby vyvázl jen s ranou pěstí, kterou by mu zasadil první z těch, kdo ho zaslechli. Důstojník, celý rudý, si prohlédl čekající.

„Fámy jsou zřídkakdy pravdivé,“ řekla mu Verin. „Ale mohu ti sdělit, že Falme pořád ještě stojí. A dokonce ani není v Tarabonu. Naslouchej méně klepům, vojáku, a víc amyrlininu stolci. Světlo tě ozařuj.“ Zvedla otěže a důstojník se jí klaněl, dokud kolem neprojela.

Most Egwain ohromil, jako všechny tarvalonské mosty. Zábradlí bylo vypracováno tak dokonale, že by mu mohla závidět i ta nejlepší krajkářka. Bylo těžké uvěřit, že mosty jsou opravdu z kamene, nebo že vůbec udrží byť jen svou vlastní váhu. Mohutná řeka plynula o víc než pětadvacet sáhů níž, a na půl míle, co sahala voda od břehu k ostrovu, nebyl oblouk nikde podepřen.

Co ale bylo svým způsobem ještě úžasnější, tak pocit, že ji most vede domů. Úžasnější a děsivější. Mým domovem je Emondova Role. Jenže v Tar Valonu se naučí vše, aby zůstala naživu, aby zůstala volná. V Tar Valonu zjistí – musí to zjistit – proč ji tolik zneklidňují její sny a proč jí občas připadá, že mají význam, který nedokáže rozluštit. Byla teď vázána v Tar Valonu. Pokud se někdy vrátí do Emondovy Rokle – to „pokud“ bolelo, ale musela být k sobě upřímná – pokud se vrátí, bude to jen na návštěvu, aby se podívala, jak se daří rodičům. Už nebyla dcerou hostinského. Ta pouta ji už nikdy nespoutají, ne proto, že by je nenáviděla, ale proto, že z nich vyrostla.

Most byl jenom začátek. Klenul se rovnou k hradbám obklopujícím ostrov, vysokým hradbám ze zářivě bílého, stříbrnými žilkami protkaného kamene, které sahaly ještě o hodný kus výš než samotný most. Hradby v pravidelných rozestupech přerušovaly mohutné strážní věže ze stejného bílého kamene, omývané dole řekou. Ale nad hradbami se zvedaly skutečné věže Tar Valonu, věže z pohádek, špičaté vížky, fiály a spirály, některé propojené vzdušnými můstky dobrých padesát sáhů, i víc, nad zemí. A to byl stále ještě pouhý začátek.

U bronzem obitých bran nestály žádné stráže a křídla byla otevřená dokořán, takže tudy snadno mohlo projet dvacet jezdců vedle sebe. Za branou začínala jedna z mnoha širokých tříd, které ostrov křižovaly. Jaro možná teprve začínalo, ale ve vzduchu již byly cítit květiny, voňavky a koření.

Město Egwain vyrazilo dech, jako by ho nikdy předtím neviděla. Na každém náměstí a křižovatce ulic byl vodotrysk, památník nebo socha, z nichž některé stály na sloupech vysokých jako věže, ale ji ohromovalo město samotné. Co mělo prostý tvar, mívalo tolik ozdob a řezeb, že to samo vypadalo jako ozdoba, nebo, pokud ozdoby chyběly, samotný tvar byl velkolepý. Velké i malé budovy z kamene rozličných barev připomínaly tvarem lastury, vlny či větrem ošlehané útesy, byly rozevláté a honosné, jejich tvar byl buď převzat z přírody, nebo byl důsledkem rozletu lidské mysli. Obytné domy, hostince, stáje – dokonce i ty nejméně významné budovy v Tar Valonu byly postaveny pro potěchu oka. Ogieří kameníci vystavěli většinu města v dlouhých letech po Rozbití světa a tvrdili, že je to jejich nejlepší práce.

V ulicích se tlačili muži a ženy snad ze všech koutů světa. Někteří měli tmavou, jiní světlou pleť a všechny odstíny mezi tím, šaty měli v jasných barvách a vzorech či jednobarevné, zato však pošité třásněmi, korálky a lesklými knoflíky, nebo tmavé a strohé. Někteří odhalovali víc holé kůže, než Egwain považovala za slušné, či jim byly vidět jenom oči a konečky prstů. Davem se proplétala uzavřená i otevřená nosítka a nosiči cestou křičeli: „Udělejte cestu!“ Velice pomalu se ulicemi probíjely i uzavřené kočáry a olivrejovaní kočí hulákali: „Hyjé!“ a „Hejá!", jako kdyby si mysleli, že dokážou něco víc než krok. Pouliční hudebníci hráli na flétny, harfy či píšťaly a občas doprovázeli žongléře nebo akrobata, a vždycky měli připravený klobouk na mince. Pouliční prodavači nabízeli zboží a kramáři stáli před svými krámky a vychvalovali své výrobky. Městem se neslo hučení jako píseň živého organismu.

Verin si znovu natáhla kapuci a zakryla si obličej, i když podle Egwain jim nikdo nevěnoval zvláštní pozornost. Dokonce ani po Matovi v nosítkách se nikdo neohlédl, ačkoliv někteří lidé uhýbali z cesty, když spěchali kolem. Lidé občas vozili nemocné do Věže k léčení, takže uhýbající se zřejmě báli, aby se nenakazili.

Egwain dojela k Verin a naklonila se k ní blíž. „Opravdu si myslíš, že nás teď čekají potíže? Jsme ve městě. Už jsme skoro tam.“ Bílá věž nyní byla docela jasně vidět, mohutná stavba se třpytila nad ostatními střechami.

„Vždycky čekám potíže,“ odtušila klidně Verin, „a ty bys měla taky. A zvlášť ve Věži. Musíte být všechny mnohem opatrnější. Ty vaše... triky, –“ na okamžik stiskla rty, než se uklidnila – „bělokabátníky jenom vystrašily, ale ve Věži by vám mohly přinést smrt nebo utišení.“

„Ve Věži bych to neudělala,“ namítala Egwain. „Žádná z nás.“ Připojily se k nim Nyneiva s Elain a nosítka nechaly pod Hurinovým dozorem. Dívky teď kývly, Elain velice důrazně, avšak Nyneiva, jak to aspoň Egwain připadalo, poněkud váhavě, jako by měla námitky.

„Už byste to nikdy neměly dělat, děti. Nesmíte! Nikdy!“ Verin si je prohlédla úkosem a zavrtěla hlavou. „A já opravdu doufám, že ses poučila, jak je hloupé mluvit, když máš mlčet.“ Elain zrudla a Egwain také vystoupila do tváří červeň. „Jakmile se dostaneme na pozemek Věže, držte jazyk za zuby a přijměte, cokoliv se stane. Cokoliv se stane! Vůbec nevíte, co nás ve Věži vlastně čeká, a i kdybyste to věděly, nemáte ponětí, jak se s tím vyrovnat. Tak mlčte.“

„Udělám, co říkáš, Verin Sedai,“ pospíšila si Egwain a Elain se k ní připojila. Nyneiva si odfrkla. Aes Sedai na ni upřela zrak, a tak nakonec kývla taky.

Ulice se otevírala na rozlehlé náměstí ve středu města a uprostřed náměstí se zvedala samotná Bílá věž, třpytící se ve slunci, až se zdálo, že se dotýká oblohy z jediného paláce plného kupolí a půvabných vížek a ostatních staveb zbudovaných na pozemku Věže. Na náměstí bylo překvapivě málo lidí. Egwain si připomněla, že do Věže lidé přicházejí pouze tehdy, pokud tam mají co dělat.

Hurin zavedl nosítka dopředu. „Verin Sedai, teď vás musím opustit.“ Jednou mrkl na Bílou věž a pak si dal práci, aby se na ni už znovu nepodíval, i když bylo těžké dívat se tu na něco jiného. Hurin pocházel ze země, kde si Aes Sedai vážili, ale jedna věc byla vážit si jich a zcela jiná být uprostřed nich.

„Cestou jsi nám velice pomohl, Hurine,“ pravila Verin, „a že to byla dlouhá cesta. Ve Věži pro tebe bude místo, kde si můžeš odpočinout, než pojedeš dál.“

Hurin důrazně zavrtěl hlavou. „Nemůžu promarnit ani den, Verin Sedai. Ani hodinu. Musím se vrátit do Shienaru a vypovědět králi Easarovi a urozenému pánu Agelmarovi pravdu o tom, co se stalo u Falme. Musím jim říct o –“ Prudce se zarazil a rozhlédl se kolem sebe. Poblíž nikdo nebyl, ale on přesto ztlumil hlas a řekl jenom: „O Randovi. Že se Drak znovu zrodil. Proti proudu musí plout nějaký lodě, a já bych chtěl být na příští, co vypluje.“

„Tedy jdi se Světlem, Hurine ze Shienaru,“ popřála mu Verin.

„Světlo sviť na vás na všechny,“ odpověděl Hurin a zvedl otěže. Na okamžik ještě zaváhal a dodal: „Kdybyste mě někdy potřebovaly – kdykoliv – pošlete zprávu do Fal Dary a já si najdu způsob, jak za váma přijít.“ Odkašlal si, jako by byl na rozpacích, obrátil koně a odklusal za Bílou věž. Příliš brzy se jim ztratil z dohledu.

Nyneiva vyčerpaně zavrtěla hlavou. „Muži! Vždycky řeknou pošlete pro nás, až nás budete potřebovat, jenže když nějakýho opravdu potřebujete, potřebujete ho hned.“

„Tam, kam jedeme teď, nám žádný muž nepomůže,“ podotkla suše Verin. „Pamatuj. Buď zticha.“

Egwain mrzelo, že Hurin odešel. Sice na žádnou z nich skoro nepromluvil, bavil se jedině s Matem, a Verin měla pravdu. Byl to jenom muž, a když došlo na něco takového, jako bylo to, čemu budou možná muset čelit ve Věži, byl vlastně bezmocný jako nemluvně. A přesto s jeho odchodem odešel vlastně jeden z nich, a ona bude vždycky přesvědčená, že je užitečné mít kolem sebe muže s mečem. A byl také spojením s Randem a Perrinem. Teď mám spoustu vlastních starostí. Rand a Perrin to budou muset zvládnout s Moirain, která na ně snad dá pozor. A Min bude určitě dávat pozor na Randa, pomyslela si, a hned pocítila bodnutí žárlivosti, kterou se snažila potlačit. Téměř se jí to povedlo.

S povzdechem uchopila otěže vedoucího koně. Mat ležel zabalený až po bradu a skoro chroptěl. Brzy, řekla si Egwain v duchu. Brzy tě vyléčí. A pak zjistíme, co nás čeká. Přála si, aby je Verin přestala strašit. Přála si, aby nebyla tolik přesvědčená, že Verin má dobrý důvod je strašit.

Verin je malou boční brankou, kterou hlídali dva strážní, provedla na pozemek Věže. Aes Sedai se v otevřené brance zastavila, stáhla si kapuci, sklonila se ze sedla a tiše pohovořila s jedním ze strážných. Ten sebou trhl a překvapeně se podíval na Egwain a ostatní. Pak vyhrkl: „Jak velíš, Aes Sedai,“ a rozběhl se k Věži. Ještě než domluvil, Verin už projížděla brankou. Jela, jako by nikam nespěchala.

Egwain ji následovala s nosítky a cestou si vyměnila pohled s Nyneivou a Elain. Moc ráda by věděla, co Verin tomu muži vlastně řekla.

Za bránou stála strážnice z šedého kamene ve tvaru šesticípé hvězdy položené na bok. Ve dveřích postávala skupinka strážných. Když Verin projížděla kolem, zmlkli a poklonili se jí.

Tahle část pozemků připomínala zámecký park; – všude rostly stromy a trnité keře a vedly tudy široké chodníčky vysypané štěrkem. Mezi stromy byla vidět další stavení, a nade vším se tyčila samotná Věž.

Cesta je zavedla ke stájím mezi stromy, odkud již vybíhali štolbové v kožených kazajkách, aby převzali koně. Na rozkaz Aes Sedai někteří odvázali nosítka a jemně je položili na zem. Koně odvedli do stáje. Verin vzala kožený vak, který měl Mat položený v nohách, a bezstarostně si ho zastrčila pod paži.

Nyneiva se zastavila a protáhla si záda. Potom se zamračila na Aes Sedai: „Říkalas, že mu zbývá tak pár hodin. To chceš jistě jenom –“

Verin zvedla ruku, ale Egwain nepoznala, jestli Nyneivu zarazilo to gesto, nebo skřípění kroků na štěrku.

Ve chvilce se objevila Sheriam Sedai následovaná třemi přijatými novickami, které měly bílé šaty lemované barvami všech sedmi adžah od modrého po červené, a dvěma drsnými muži v hrubých šatech dělníků. Správkyně novicek byla žena s náběhem k tloušťce, s vysedlými lícními kostmi typickými pro lidi pocházející ze Saldeie. Ohnivě rudé vlasy a jasné, mírně zešikmené zelené oči ještě přidávaly půvabu její hladkým lícím. Všechny si klidně prohlédla, ale rty měla pevně stisknuté.

„Takže jsi přivedla zpátky tři uprchlice, Verin. S tím, co se stalo, bych si skoro přála, abys to nebyla udělala.“

„My jsme ne –“ začala Egwain, avšak Verin ji uťala ostrým: „Mlč!“ Verin se na ni podívala – i na druhé dvě ženy – jako by je sama naléhavost v jejím pohledu dokázala umlčet.

Egwain si byla jistá, že přinejmenším na ni to fungovalo. Ještě nikdy neviděla, že by se Verin zlobila. Nyneiva zkřížila ruce na prsou a cosi si mumlala, ale nahlas neřekla nic. Tři přijaté novicky za Sheriam také nic neříkaly, ale Egwain měla dojem, že se jim vytahují uši, jak pozorně poslouchaly.

Když si byla Verin konečně jistá, že Egwain i ostatní budou mlčet, obrátila se zpátky k Sheriam. „Toho chlapce musíme odnést někam do ústraní. Je nemocný, a je to velice nebezpečné. Nebezpečné pro něho i pro ostatní.“

„Řekli mi, že budeš mít s sebou nosítka.“ Sheriam pokynula oběma mužům a jednomu cosi tiše nakázala. Nosítka byla rychle odnesena pryč.

Egwain otevřela ústa, aby řekla, že pomoc potřebuje hned, ale Verinin pohled, když na ni Aes Sedai rozzuřeně mrkla, ji zase umlčel. Nyneiva se tahala za cop tak silně, že si málem rvala vlasy.

„Předpokládám,“ začala Verin, „že teď už celá Věž ví, že jsme se vrátily?“

„Ti, kdo to ještě neví,“ řekla jí Sheriam, „se to zanedlouho dozvědí také. Příchody a odchody jsou hlavním námětem hovorů a klepů. Dokonce i před Falme, i dávno před válkou v Cairhienu. Tys to chtěla uchovat v tajnosti?“

Verin teď vzala kožený vak do náručí. „Musím vidět amyrlin. Okamžitě.“

„A co tyhle tři?“

Verin se na Egwain a její přítelkyně zamračila a zamyslela se. „Ty musí být drženy stranou, dokud je nebude chtít vidět amyrlin. Jestli je bude chtít vidět. Musí se na ně dohlédnout. Jejich pokoje budou, myslím, stačit. Cely nebudou potřeba. A nikomu o tom ani slovo.“

Verin sice mluvila k Sheriam, ale Egwain věděla, že její poslední slova byla připomínkou jí a ostatním. Nyneiva se mračila a tak se trhala za cop, jako by chtěla někoho praštit. Elain měla modré oči doširoka otevřené a byla ještě bledší než obvykle. Egwain si nebyla jistá, jestli sama cítí hněv, strach či starosti. Něco z toho to bylo určitě.

Verin se na své společnice z cesty ještě naposledy pátrávě zadívala, pak si přitiskla ranec k hrudi a odspěchala, až za ní plášť vlál. Sheriam si dala ruce v bok a tři dívky si prohlédla. Egwain cítila, jak z ní opadá napětí. Správkyně novicek byla vždycky vyrovnaná a měla soucitný smysl pro humor, i když vám zadávala úkoly navíc, protože jste porušily pravidla.

Ale když Sheriam promluvila, povzbudivě to rozhodně neznělo. „Ani slovo, řekla Verin Sedai, a tak to taky bude. Jestli jedna z vás promluví, samozřejmě pokud zrovna nebude odpovídat některé Aes Sedai – tak si bude přát, aby vás čekal jenom výprask a umývání podlah. Rozuměly jste mi?“

„Ano, Aes Sedai,“ odpověděla Egwain, a druhé dvě dívky se k ní připojily, i když od Nyneivy to znělo spíš jako výzva.

Sheriam si znechuceně odfrkla, skoro to připomínalo zavrčení. „Do Věže teď přichází méně dívek k výcviku než dřív, ale přicházejí pořád. Většina odejde, aniž se vůbec naučí vycítit pravý zdroj, natož aby se ho dotkla. A jen pár se před odchodem naučí dost, aby si neublížily. A jenom hrstka je přijata, a ještě méně jich dostane šátek. Je to těžký život a tvrdá disciplína, a přesto každá novicka bojuje, aby vydržela, aby získala prsten a šátek. I když se bojí tak, že každý večer usínají s pláčem, bojují, aby mohly zůstat. A vy tři, které máte vrozeno víc schopností, než jsem čekala, že spatřím za celý svůj život dohromady, opustíte bez dovolení Věž, utečete uprostřed výcviku jako nezodpovědná děcka a zůstanete pryč celé měsíce. A teď si přijedete, jako by se nechumelilo, jako kdybyste zítra mohly klidně pokračovat ve výcviku.“ Dlouze vydechla, jako by jinak musela vybuchnout. „Faolain!“

Tři přijaté novicky nadskočily, jako kdyby byly přichyceny při odposlouchávání, a jedna z nich, žena s tmavší pletí a kudrnatými vlasy, přistoupila blíž. Všechny tři byly mladé ženy, i když byly starší než Nyneiva. Nyneivino rychlé přijetí bylo dost neobvyklé. Za normálních okolností trvalo celá léta, než si novicka vysloužila prsten s Velkým hadem, a další léta trvalo, než mohla doufat, že bude pozvednuta mezi hotové Aes Sedai.

„Odveďte je do pokojů,“ nařídila Sheriam, „a držte je tam. Budou dostávat chléb, polévku a vodu, dokud amyrlin neřekne jinak. A jestli jedna z nich pronese jediné slovíčko, můžete ji odvést do kuchyně a nechat ji drhnout kotle.“ Když se pak otočila k odchodu, i z jejích zad vyzařoval hněv.

Faolain si Egwain a ostatní prohlédla téměř s nadějí, zvláště Nyneivu, která se mračila jako kakabus. Podle toho, jak se tvářila, nechovala Faolain žádné sympatie k nikomu, kdo tak ohromně porušil pravidla, natož když je to někdo jako Nyneiva, divoženka, která si vysloužila prsten, aniž kdy byla novickou, a která uměla usměrňovat dřív, než vůbec vstoupila do Bílé věže. Když bylo zřejmé, že se Nyneiva vyprovokovat nenechá, pokrčila Faolain rameny. „Až pro vás amyrlin pošle, nejspíš vás utiší.“

„Nech toho, Faolain,“ ozvala se jiná z přijatých. Byla z těch tří nejstarší, měla dlouhou labutí šíji a měděnou pleť a půvabné pohyby. „Odvedu tě,“ řekla Nyneivě. „Jmenuji se Theodrin a jsem také divoženka. Dohlédnu na splnění rozkazu Sheriam Sedai, ale nekousnu tě. Pojď.“

Nyneiva se ustaraně ohlédla na Egwain s Elain, potom si povzdechla a nechala se Theodrin odvést.

„Divoženky,“ zamumlala Faolain. Od ní to znělo jako nadávka. Obrátila se k Egwain.

Třetí přijatá, hezoučká mladá žena s tvářemi jako jablíčka, se postavila vedle Elain. Koutky úst měla stočené nahoru, jako by se ráda smála, ale vážný pohled, který upřela na Elain, jasně říkal, že teď žádné hlouposti nepřipustí.

Egwain opětovala Faolainin pohled co nejklidněji a, jak doufala, také s oním povýšeným tichým opovržením, které odkoukala od Elain. Červené adžah, pomyslela si. Tahle si určitě vybere červené adžah. Ale bylo těžké nemyslet na vlastní problémy. Světlo, co s námi udělají? Myslela Aes Sedai, Bílou věž, ne tyhle ženy.

„No, tak jdeme,“ štěkla Faolain. „Už je dost špatné, že musím stát na stráži u tvých dveří, abych ještě celý den musela stát tady. Tak půjdeme.“

Egwain se zhluboka nadechla, stiskla Elain ruku a následovala Faolain. Světlo, ať vyléčí Mata.