Drak Znovuzrozený

24 Pátrání a objevy

Vyřezávanými okenicemi proniklo slunce, a jak putovalo přes postel, probudilo Mata. Ten chvíli jenom tak ležel a mračil se. Než ho přemohl spánek, ještě nestačil vymyslet, jak uniknout z Tar Valonu, ale zatím se nevzdával. Příliš mnoho vzpomínek ještě halila mlha, ale on se nevzdával.

Přišly dvě služebné s horkou vodou a podnosem plným jídla. Smály se a vykládaly mu, jak už vypadá mnohem lépe a jak bude brzy na nohou, jestli udělá, co mu Aes Sedai řeknou. Mat jim odpovídal stroze a snažil se, aby to neznělo trpce. Ať si myslí, že hraju s nimi. Když ucítil vůni jídla, zakručelo mu v žaludku.

Když služebné odešly, odhodil pokrývky a vyskočil z postele. Než si nalil vodu na mytí a holení, stačil si ještě nacpat do úst plátek šunky. Začal si mydlit obličej, ale při pohledu do zrcadla se zarazil. Opravdu vypadal lépe.

Tváře měl sice stále propadlé, ale ne tolik jako předtím. Tmavé kruhy pod očima zmizely a oči už také neměl tolik zapadlé. Bylo to, jako by se každičký kousek jídla, který včera pozřel, přeměnil na svaly. Dokonce se cítil silnější.

„Tímhle tempem,“ zabručel si pro sebe, „budu pryč dřív, než si to uvědomí.“ Ale když se oholil a usedl k jídlu, kupodivu spolykal všechno do posledního drobečku.

Byl si jist, že Aes Sedai čekají, že po jídle zase vleze zpátky do postele, ale on se místo toho oblékl. Zadupal, aby mu padly boty, a prohlédl si náhradní oblečení, ale rozhodl se nechat je tady. Musím nejdřív vědět, co udělám. A jestli to tu budu muset nechat... Do měšce si strčil pohárky s kostkami. S těmi si opatří tolik šatů, kolik bude potřebovat.

Otevřel dveře a vyhlédl do chodby. Uviděl další dveře s výplní ze světlého, nazlátlého dřeva a mezi nimi barevné nástěnné koberce a na podlaze z bílých dlaždic modrý běhoun. Ale nebyla tu živá duše. Žádné stráže. Přehodil si plášť přes rameno a vyrazil na chodbu. Teď musí najít cestu ven.

Chvíli bloudil, šel po schodech dolů a chodbami a přes otevřená nádvoří, a než se konečně dostal ven, potkal hezkých pár lidí. Služebné a bíle oděné novičky spěchající za svými povinnostmi, přičemž novicky chvátaly víc než služebné. Hrstku hrubě oděných sloužících s velkými truhlicemi a dalším těžkým nákladem. Přijaté novicky v šatech s pruhy. Dokonce i několik Aes Sedai.

Aes Sedai si ho buď vůbec nevšímaly, když procházel kolem, a soustředily se na své vlastní úkoly, nebo se na něj jen zběžně podívaly. Měl na sobě venkovský oděv, i když dobře ušitý, a nevypadal jako vandrák, a přítomnost sloužících dokazovala, že muži do těchto částí Věže směli. Zřejmě ho považovaly za dalšího sluhu, což Matovi vyhovovalo, pokud po něm nikdo nebude chtít, aby něco zvedal.

Trochu litoval, že žádná z žen, které zahlédl, nebyla Egwain nebo Nyneiva, nebo dokonce Elain. Je docela hezká, i když většinou nosí nos pěkně nahoru. A mohla by mi říct, jak najít Egwain a vědmu. Nemůžu odejít, dokud se s nimi nerozloučím. Světlo, doufám, že se ani jedna z nich neobrátí proti mně jenom proto, že se mají stát Aes Sedai. Ať shořím, jsem to ale hlupák! To by ony nikdy neudělaly. A stejně to risknu.

Ale jakmile se dostal ven, pustil ženy na chvíli z hlavy. Bylo krásné jasné ráno a po modré obloze plulo jen pár beránků. Před ním bylo rozlehlé dlážděné nádvoří s prostou kamennou fontánou uprostřed a kasárnami z šedého kamene naproti. Kasárna vypadala skoro jako velikánský balvan mezi několika stromy, které vyrůstaly z pravidelně rozmístěných otvorů v dlažebních kamenech. Před nevysokou budovou kasáren seděli strážní v košilích a čistili zbraně, zbroj a postroje. A on teď právě strážné hledal.

Loudal se po nádvoří a prohlížel si vojáky, jako by neměl nic lepšího na práci. Ti si při práci povídali a smáli se, jako muži po sklizni. Občas se některý zvědavě podíval na Mata, který se procházel mezi nimi, ale žádný se nezeptal, co tu pohledává. Mat se sem tam na něco zeptal. A nakonec dostal odpověď, na niž čekal.

„Mostní stráž?“ To promluvil rozložitý tmavovlasý muž tak o pět let starší než Mat. Měl silný illianský přízvuk. I když byl mladý, měl na levé tváři bílou jizvu a pohyby při olejování meče měl jisté. Zašilhal nahoru na Mata a hned se vrátil ke své práci. „Já budu hlídat most, vracím se tam večer. Proč se ptáš?“

„Jen mě tak napadlo, jak to asi vypadá na druhým břehu.“ To bych taky mohl zjistit. „Jak tam vypadají cesty? Nemůže tam být moc bláta, leda vám tu pršelo víc, než co vím.“

„Na kterém břehu?“ zeptal se klidně strážný. Oči ani nezvedl od klůcku, jímž přejížděl po čepeli.

„Ehm... na východním. Na východním břehu.“

„Žádný bláto. Zato bělokabátníci.“ Muž se předklonil a odplivl si, ale hlas se mu nezměnil. „Bělokabátníci strkají nosy do každé vesnice na deset mil kolem. Zatím nikomu neublížili, ale už to, že tu jsou, lidi znervózňuje. Ať se picnu, ale podle mě se nás snaží vyprovokovat, protože vypadají, že kdyby mohli, tak okamžitě zaútočí. To není moc dobrý pro nikoho, kdo chce cestovat.“

„Tak co západní břeh?“

„To samý.“ Strážný teď vzhlédl. „Ale ty stejně nikam nepůjdeš, chlapče, ani na západ, ani na východ. Ať se propadnu, jestli ty nejseš Matrim Cauthon. Včera v noci jedna sestra, osobně, přišla na most, kde jsem držel stráž. Všechny nás donutila si opakovat tvůj popis, dokud jsme ho neuměli nazpaměť. Říkala, že jseš host, kterýmu se nesmí ublížit. Ale taky nesmíš z města, i kdybychom tě měli svázat, abychom ti v tom zabránili.“ Přimhouřil oči. „Tys jim něco ukradl?“ zeptal se pochybovačně. „Nevypadáš jako muži, kteří tu bývají hosty."

„Já nic neukrad!“ vzepřel se Mat. Ať shořím, dokonce jsem neměl možnost se k tomu dostat. Všichni mě tu musejí znát. „Nejsem zloděj!"

„Ne, ani na očích ti to není vidět. Žádný zloděj. Ale vypadáš jako ten chlap, co se mi před třemi dny pokusil prodat Valerský roh. Aspoň on tvrdil, že to je ten pravý roh, byl celý zprohýbaný a otlučený, jak by měl být. Nemáš na prodej Valerský roh? Nebo to snad je Dračí meč?“

Mat sebou při zmínce o Valerském rohu trhl, ale podařilo se mu promluvit klidně. „Byl jsem nemocný.“ Teď už ho pozorovali i ostatní strážní. Světlo, teď už všichni vědí, že nesmím odejít. Přinutil se zasmát. „Sestry mě vyléčily.“ Někteří strážní se na něho mračili. Možná si mysleli, že ostatní lidé by měli prokazovat Aes Sedai větší úctu a neříkat jim sestry. „Hádám, že Aes Sedai nechtějí, abych odešel, než se mi vrátí síly.“ Chtěl, aby to tito muži, neboť teď už ho pozorovali všichni, přijali. Prostě jenom muž, kterého léčily. Nic víc. Není důvod si kvůli němu dělat další starosti.

Illianec kývl. „Opravdu vypadáš trochu špatně. Možná je to ten důvod. Ale já ještě nikdy neslyšel, že by se tolik namáhaly udržet jednoho nemocnýho chlapa ve městě.“

„To je ten důvod,“ prohlásil Mat pevně. Všichni se pořád dívali na něj. „No, už budu muset jít. Říkaly, že musím chodit na procházky. Hodně dlouhý procházky. Abych zase získal sílu, víte.“

Při odchodu cítil v zádech jejich oči a zachmuřil se. Hodlal prostě zjistit, jak dobrý je jeho popis, který byl rozeslán. Kdyby ho měli jenom důstojníci, možná by dokázal kolem hlídky proklouznout. Vždycky byl dobrý v tom, jak se někam dostat neviděn. A zase ven. Takové nadání rozvíjíte, když vás vaše matka neustále podezírá, že máte za lubem nějakou neplechu, a navíc máte čtyři sestry, které na vás všechno prozradí. A teď jsem zařídil, že mě pozná polovina hlídek z kasáren. Krev a zatracenej popel!

Většinu věžních pozemků tvořily zahrady plné stromů, kalin, bříz a jilmů, a Mat brzy kráčel po široké točité pěšině vysypané štěrkem. Kdyby nebyly nad vrcholky stromů vidět věže, vypadalo by to tu úplně jako na venkově. Bílá masa Věže za ním ho tížila, jako by ji nesl na ramenou. Pokud někde na pozemcích Věže existovalo místo, které nebylo hlídáno, tak tady by je mohl najít. Pokud takové místo ovšem existovalo.

Na stezce před ním se objevila novicka v bílém a cílevědomě kráčela proti němu. Jak byla zabraná do vlastních myšlenek, zprvu si ho nevšimla. Když došla dost blízko, aby viděl její velké tmavé oči a spletené vlasy, náhle se zazubil. Tohle děvče znal – ta vzpomínka se vynořila ze zamlžených hlubin – i když by nikdy nečekal, že je najde tady. Začal se usmívat. Štěstí v neštěstí. Jak si vzpomínal, chlapci se jí docela líbili.

„Elsa,“ zavolal na ni. „Elsa Grinwellová. Pamatuješ se na mě, viď? Mat Cauthon. S kamarádem jsme byli na návštěvě na tátově statku. Vzpomínáš si? Takže ses rozhodla stát se Aes Sedai?“

Dívka se prudce zastavila a upřela na něho zrak. „Co děláš venku?“ zeptala se.

„Ty o tom taky víš, co?“ Přistoupil k ní blíž, ale ona couvla. Mat se zastavil. „Není to nakažlivý. Vyléčily mě, Elso.“ Ty velké tmavé oči vypadaly nějak vědoucněji, než se pamatoval, a její pohled ani zdaleka nebyl tak hřejivý, ale Mat předpokládal, že učení se na Aes Sedai může se ženou tohle udělat. „Co se děje, Elso? Vypadáš, jako bys mě neznala.“

„Já tě znám,“ řekla dívka. Ani se nechovala, jak se pamatoval. Napadlo ho, že teď by mohla dávat lekce i Elain. „Mám... nějakou práci. Nech mě projít.“

Mat se zamračil. Stezka byla dost široká, aby vedle sebe mohlo projít šest lidí, a nemačkali by se. „Říkal jsem ti přece, že to není nakažlivý!“

„Nech mě projít!“

Mat nasupeně ustoupil na kraj cestičky a ona kolem prošla po druhém kraji, a přitom dávala pozor, aby se k ní nepřiblížil. Jakmile byla za ním, zrychlila krok a ohlížela se po něm, dokud nedošla za zatáčku.

Chtěla se ujistit, že ji nebudu sledovat, pomyslel si Mat kysele. Nejdřív ten strážný a teď Elsa. Dneska prostě nemám štěstí.

Znovu vykročil a brzy zepředu zaslechl zuřivé rachocení, jako by o sebe tlouklo na tucet holí. Zvědavě zamířil mezi stromy ke zdroji zvuku.

Kousek od cesty dorazil na velké volné prostranství, kde byla země na padesát sáhů zdéli a pětadvacet na šíř udusaná. V pravidelných rozestupech kolem volného místa stály pod mohutnými stromy dřevěné stojany s holemi a cvičnými meči, které tvořily volně svázané kousky dřeva, a několika skutečnými meči, sekerami a oštěpy.

Na prostranství stály dvojice mužů, většinou svlečených do pasu, kteří do sebe mlátili dalšími cvičnými meči. Někteří se pohybovali tak plynule, jako by spolu skoro tančili. Plavně přecházeli z jedné pozice do druhé a bez nejmenší přestávky vyráželi do útoku i odráželi výpady. Kromě jejich ohromné zručnosti při zacházení se zbraněmi je nic neodlišovalo od jiných mužů, ale Mat si byl jist, že se dívá na strážce.

Ti z nich, kteří se pohybovali méně ladně, byli vesměs mladší, a na každou dvojici dohlížel starší muž, z něhož, i když stál klidně, vyzařoval nebezpečný půvab. Strážci a žáci, usoudil Mat.

Nebyl jediným divákem. Ani ne deset kroků od něj stálo půl tuctu žen s bezvěkými tvářemi Aes Sedai a mnohem víc žen v bílých šatech s pruhy přijatých novicek a dívalo se na jedinou dvojici studentů, svlečených do pasu, s těly lesknoucími se potem, cvičících pod pozorným vedením strážce, který silně připomínal kamenný kvádr. Strážce držel v ruce fajfku s krátkou troubelí, a jak svým žákům cosi předváděl, nechával za sebou dým.

Mat se posadil se zkříženýma nohama pod kalinu, vydloubl ze země tři větší kamínky a začal si jimi líně pohazovat. Necítil se sice slabý, ale posezení mu udělalo dobře. Pokud existuje cesta z pozemků Věže, tak mu neuteče, než si chvíli odpočine.

Nebyl tu ani pět minut, a už věděl, koho to Aes Sedai a přijaté pozorují. Jeden z žáků hranatého strážce byl vysoký štíhlý mladý muž s kočičími pohyby. Je hezký skoro jako holka, pomyslel si Mat suše. Všechny ženy na něho upíraly zářící oči, dokonce i Aes Sedai.

Vysoký muž ovládal cvičný meč skoro stejně obratně jako strážci a tu a tam si od učitele vysloužil pochvalnou poznámku. Ne že by jeho protivník, mládenec asi v Matově věku, s rudozlatými vlasy, nebyl schopný. Ani zdaleka ne, pokud to Mat mohl posoudit, i když toho o mečích moc nevěděl. Zlatovlasý muž odrazil všechny bleskové výpady dřív, než ho mohla svázaná dřeva zasáhnout, a občas dokonce i sám zaútočil. Ale ten hezoun vždycky provedl protivýpad a ve zlomku vteřiny se vrátil na své místo.

Mat si přehodil kamínky do jedné ruky, ale nepřestával žonglovat. Rozhodně by nerad čelil oběma. S mečem tedy určitě.

„Přestávka!“ Strážcův hlas zněl, jako když se ze sudu sype kamení. Oba muži, namáhavě dýchajíce, odhodili cvičné meče. Vlasy měli slepené potem. „Můžete si odpočinout, dokud nedokouřím fajfku. Ale odpočívejte rychle. Už jsem skoro na dně."

Teď, když kolem sebe přestali tancovat, se Mat lépe podíval na toho zlatovlasého mládence a nechal kamínky klesnout. Ať shořím, ale sázím všechno, co mám, že je to Elainin bratr. A ten druhý bude Galad, nebo sním boty. Cestou z Tomovy Hlavy měl dojem, že polovina Elaininých hovorů se týká Gawynových ctností a Galadových nešvarů. I když měl Gawyn podle Elain také nějaké špatné vlastnosti, ty nebyly důležité. Matovi to připadalo, že kromě sestry by je nikdo jiný za špatné vlastnosti nepovažoval. Co se týkalo Galada, tak podle toho, co Elain vyprávěla, to byl přesně ten druh syna, po jakém touží každá matka. Mat tedy po Galadově společnosti rozhodně netoužil. Egwain se ale začervenala pokaždé, když na Galada přišla řeč, i když si myslela, že si toho nikdo nevšimne.

Mezi přihlížejícími ženami jako by projela vlna, když se Gawyn s Galadem zastavili, a jako by chtěly jako jedna žena popojít dopředu. Ale Gawyn zahlédl Mata a cosi naléhavě řekl Galadovi, a oba pak prošli kolem žen. Aes Sedai a přijaté se obrátily za nimi a sledovaly je pohledem. Když se dvojice přiblížila, Mat se spěšně zvedl.

„Ty jsi Mat Cauthon, viď?“ zeptal se s úsměvem Gawyn. „Byl jsem si jistý, že tě poznávám, podle toho, jak tě Egwain popisovala. A Elain. Slyšel jsem, že jsi byl nemocný. Už je ti lépe?“

„Je mi dobře,“ řekl Mat. Napadlo ho, jestli snad nemá Gawyna oslovovat „můj pane“ nebo tak něco. Odmítal říkat Elain „má paní" – ne že by to po něm někdy chtěla – a rozhodl se, že ani její bratr nebude výjimkou.

„Přišel jsi sem, aby ses naučil šermovat s mečem?“ zeptal se ho Galad.

Mat zavrtěl hlavou. „Jenom jsem byl na procházce. Já toho o mečích moc nevím. Myslím, že se radši spolehnu na dobrej luk nebo na hůl. S těma umím zacházet.“

„Jestli budeš trávit víc času s Nyneivou,“ podotkl Galad, „budeš potřebovat luk, hůl i meč, aby ses ochránil. A nejsem si jist, jestli to bude stačit.“

Gawyn se na něho ohromeně podíval. „Galade, tys skoro udělal vtip.“

„Já mám smysl pro humor, Gawyne,“ prohlásil podmračeně Galad. „Ty si myslíš, že ho nemám, jenom proto, že si neustále neutahuji z lidí okolo.“

Gawyn potřásl hlavou a obrátil se zpátky k Matovi. „Měl by ses naučit šermovat aspoň trochu. Dneska se to hodí každému. Tvůj přítel – Rand al’Thor – nosí velice neobvyklý meč. Neslyšel jsi o něm?“

„Už jsem Randa dlouho neviděl,“ zabručel rychle Mat. Jen na okamžik, když mluvil o Randovi, objevilo se Gawynovi v očích zaujetí. Světlo, copak on taky ví o Randovi? To přece nemůže. Kdyby to věděl, ohlásil by mě jako temného druha už jenom proto, že je Rand můj přítel. Ale něco ví. „Meče nejsou všechno, víš. Myslím, že bych vás oba zvládl, kdybyste měli meč a já svoji hůl.“

Gawyn se zakuckal, ale bylo zřejmé, že tím zakrývá smích. Až příliš zdvořile pravil: „Tak to musíš být velice dobrý.“ Galad se otevřeně tvářil, že mu nevěří ani slovo.

Možná to bylo proto, že si oba zjevně mysleli, že se vytahuje. Možná proto, že tak špatně pochodil s tím strážným. Možná kvůli Else, které se tolik líbili chlapci, a s ním nechtěla mít nic společného, a všechny ty ženy zíraly na Galada, jako kočky sledují krajáč se smetanou. Ať už byly Aes Sedai či přijaté, pořád to byly ženy. Všechna tahle vysvětlení táhla Matovi hlavou, ale on je rozzlobeně zahnal, zvláště to poslední. Udělá to, protože to bude legrace. A navíc by si mohl přivydělat. Ani se mu nemuselo vracet štěstí.

„Sázím,“ řekl proto, „dvě stříbrný marky proti dvěma od každýho z vás, že vás porazím oba najednou, jak jsem říkal. Lepší poměr dostat nemůžete. Jste dva a já jsem jeden, takže dva ku jedný je spravedlivý.“ Když viděl, jak se tváří ohromeně, málem se rozesmál nahlas.

„Mate,“ řekl Gawyn, „přece se nemusíš sázet. Byl jsi nemocný. Zkusíme to, až budeš silnější.“

„I tak by to nebyla skutečně spravedlivá sázka,“ prohlásil Galad. „Já tvoji sázku nepřijímám, ani teď, ani později. Ty jsi ze stejné vesnice jako Egwain, že? Já... bych nechtěl, aby se na mě rozzlobila.“

„Co s tím má ona co společnýho? Jednou mě praštíte tím vaším mečíkem, a já vám každýmu dám stříbrnou marku. Jestli vás zbouchám, až budete mít dost, dáte každej dvě marky mně. Copak si myslíte, že to nezvládnu?“

„Tohle je směšné,“ prohlásil Galad. „Ty bys neměl naději ani proti jednomu cvičenému šermíři, natož proti dvěma. Takovou výhodu nepřijmu.“

„To si myslíš?“ zeptal se chraplavý hlas. Připojil se k nim onen hranatý strážce a zamračeně vraštil husté černé obočí. „Myslíš, že vy dva s mečem stačíte na kluka s holí?“

„Nebylo by to vůbec spravedlivé, Hammare Gaidine,“ namítal Galad.

„Byl nemocný,“ dodával Gawyn. „Tohle přece není nutné.“

„Na cvičiště,“ zachraptěl Hammar a trhl hlavou směrem k volnému prostranství. Galad i Gawyn vrhli na Mata lítostivý pohled a poslechli. Strážce si Mata pochybovačně prohlédl. „Opravdu na to máš, mladíku? Teď, když tě vidím pořádně, tak bys měl spíš ležet v posteli.“

„Už jsem vstal,“ prohlásil Mat, „a jsem připravenej. Musím být. Nechci přijít o ty dvě marky.“

Hammar překvapeně zvedl obočí. „Ty tu sázku myslíš vážně, mladíku?“

„Potřebuju peníze,“ zasmál se Mat.

Ale když se otočil k nejbližšímu stojanu s holemi, podlomila se mu kolena a smích ho přešel. Rychle se narovnal, aby si každý, kdo si toho náhodou všiml, myslel, že jenom klopýtl. Při výběru hole si dal na čas a vzal si hůl skoro dva couly v průměru a o půl lokte vyšší než byl sám. Tohle musím vyhrát. Vytahoval jsem se, a teď musím vyhrát. Nemůžu si dovolit přijít o ty dvě marky. Bez nich mi bude trvat věčnost, než vyhraju dost peněz.

Když se obrátil, s holí v obou rukou, Gawyn a Galad už čekali tam, kde předtím cvičili. „Štěstí,“ zamumlal Mat. „Je čas vrhnout kostky.“

Hammar se na něho podíval se zvláštním výrazem. „Ty mluvíš starým jazykem, mladíku?“

Mat na něj chvíli mlčky hleděl. Zamrazilo ho. Dalo mu práci vykročit ke cvičišti. „Nezapomeňte na sázku,“ pronesl nahlas. „Dvě stříbrný marky od každýho proti mým dvěma.“

Když si přijaté novicky uvědomily, oč jde, začaly si vzrušeně povídat. Aes Sedai se dívaly mlčky. Rozhodně to neschvalovaly.

Gawyn s Galadem se rozestoupili a drželi se z dosahu. Meče měli pozdvižené.

„Žádné sázky,“ řekl Gawyn. „Žádná sázka není.“

Zároveň se ozval Galad: „Takhle si tvoje peníze nevezmu.“

„Já si hodlám vzít tvoje,“ opáčil Mat.

„Ujednáno!“ zařval Hammar. „Jestli oni nemají odvahu se s tebou vsadit, mladíku, tak ti zaplatím sám.“

„No dobrá,“ prohlásil Gawyn. „Jestli na tom pořád trváš – tak ujednáno!“

Galad se zamračil. „Takže ujednáno. Skončeme s tou fraškou.“

Ten okamžik Matovi stačil. Když proti němu Galad vyrazil, sklouzl rukou po holi a zatočil jí. Konec hole udeřil dlouhána do žeber a vyrazil mu dech. Mat nechal hůl odrazit od Galada a otočil se ve chvíli, kdy se na dosah dostal Gawyn. Sklonil hůl pod Gawynův cvičný meč a podrazil mu kotník. Jak Gawyn padal, Mat dokončil otočku právě včas, aby mohl udeřit Galada přes pozdvižené zápěstí, takže mu cvičný meč vylétl z ruky. Galad, jako by ho ruka vůbec nebolela, přešel do plavného kotoulu, z něhož se zvedl s mečem v obou rukou.

Mat si ho na chvíli přestal všímat a pootočil se, přičemž stočil zápěstí a přitáhl si hůl k tělu. Gawyn, jenž se právě začal zvedat, dostal ránu z boku do hlavy. Úder jen částečně ztlumila jeho hustá kštice. Okamžitě se zhroutil.

Mat si jen nejasně uvědomoval Aes Sedai ženoucí se k Elaininu padlému bratru. Doufám, že je v pořádku. Měl by být. Sám jsem se praštil víc, když jsem spadl z plotu. Pořád ještě musel vyřídit Galada, a podle toho, jak ten stál na špičkách s přesně pozdviženým mečem, začínal brát Mata vážně.

Zrovna v tom okamžiku se Matovi roztřásly nohy. Světlo, teď se nemůžu složit. Ale cítil, jak se slabost vrací, a taky hlad, jako by čtrnáct dní nejedl. Jestli budu čekat, až zaútočí, tak dřív spadnu sám. Dalo mu práci udržet kolena pevná, když vykročil. Štěstí, zůstaň při mně.

Hned od první rány věděl, že štěstí, nebo zručnost, nebo co ho zatím drželo na nohou, je pořád ještě tu. Galadovi se podařilo odrazit výpad rychlým sekem, další také, a ještě jeden, i ten příští, ale začínal mu námahou tuhnout výraz v obličeji. Ten plavný šermíř, skoro tak dobrý jako strážci, bojoval za použití všech sil a schopností, aby si udržel Matovu hůl od těla. Neútočil, měl co dělat, aby se stihl jenom bránit. Neustále ustupoval do strany, jen aby nemusel couvat, a Mat na něj tlačil a hůl se v jeho rukou pohybovala jako blesk. A Galad ustoupil o krok, o další, a dřevěná čepel byla proti holi jen nevalným štítem.

Mat náhle dostal hlad jako vlk. Do očí mu stékal pot a síly mu ubývaly, jako by odtékaly s potem. Ještě ne. Ještě nemůžu padnout. Musím vyhrát. Teď. S výkřikem vrhl všechny zbylé síly do posledního útoku.

Hůl prolétla kolem Galadova meče a v rychlém sledu ho zasáhla do kolena, do zápěstí a do žeber, a nakonec se mu jako oštěp zarazila do břicha. Galad se se zasténáním předklonil a snažil se neupadnout. Hůl v Matových rukou se zachvěla, vzápětí by Galada udeřila do hrdla a bylo by po všem. Galad se sesul.

Mat hůl málem pustil, když si uvědomil, co chtěl udělat. Vyhrát, nezabít. Světlo, nač jsem to myslel? Pudově opřel hůl o zem, a jakmile to udělal, musel se jí zachytit, aby se udržel na nohou. Hlad v něm hlodal, jako když nožem vyškrabuje morek z kosti. Najednou si uvědomil, že se na něj nedívají jenom Aes Sedai a přijaté. Veškerý výcvik ustal. Strážci i studenti ho pozorně sledovali.

Ke Galadovi, který stále ještě sténal na zemi a snažil se zvednout, přistoupil Hammar. Strážce zvedl hlas a zakřičel: „Kdo byl nejlepší šermíř všech dob?“

Z tuctů hrdel na cvičišti se ozval mohutný řev v odpověď: „Jearom, gaidine!“

„Ano!“ křikl Hammar a otočil se, aby ho všichni slyšeli. „Za svůj život bojoval Jearom přes desettisíckrát, jak v bitvě, tak při souboji. A pouze jednou byl poražen. Sedlákem s holí! Pamatujte si to. Pamatujte si, co jste právě viděli.“ Sklopil oči ke Galadovi a ztlumil hlas. „Jestli se nedokážeš hned zvednout, tak je konec.“ Zvedl ruku a ke Galadovi přiběhly Aes Sedai a přijaté novicky.

Mat podél hole klesl na kolena. Žádná Aes Sedai se ani nepodívala jeho směrem. Ale jedna z přijatých to udělala, kyprá dívka, kterou by možná požádal o tanec, kdyby se nechtěla stát Aes Sedai. Teď se na něho zamračila, odfrkla si a obrátila se k místu, kde ležel Galad.

Mat si s úlevou všiml, že Gawyn už stojí. Když k němu princ přistoupil, vytáhl se na nohy. Nesmí to poznat. Nikdy se odtud nedostanu, jestli se mě rozhodnou ošetřovat od slunka do slunka. Gawyn měl rudozlaté kudrny na spánku ztmavlé krví, ale žádná rána ani boule vidět nebyla.

Strčil Matovi do ruky dvě stříbrné marky a suše podotkl: „Myslím, že příště budu poslouchat.“ Všiml si Matova pohledu a dotkl se svého spánku. „Vyléčily mi to, ale nebylo to tak zlé. Elain mi nejednou provedla něco horšího. S tou holí jsi dobrý.“

„Ne tak dobrej jako táta. Ten vyhrál souboj na hole každej Bel Tin, co se pamatuju, jenom jednou nebo dvakrát ho porazil Randův táta.“ Gawynovi se v očích objevil zájem a Mat si hned přál, aby se o Tamu al’Thorovi nebyl nikdy zmiňoval. Aes Sedai i přijaté novicky se pořád tlačily kolem Galada. „Já... musel jsem ho ošklivě zranit. To jsem nechtěl.“

Gawyn se tím směrem také podíval – nebylo vidět nic než záda žen, a bílé šaty přijatých tvořily vnější kruh, jak dívky nahlížely klečícím Aes Sedai přes ramena – a zasmál se. „Tys ho nezabil – slyšel jsem ho sténat – takže by už měl být pomalu na nohou, ale ony si tuhle šanci nenechají ujít, když ho teď dostaly do rukou. Světlo, čtyři z nich jsou ze zeleného adžah!“ Mat se na něho užasle podíval – Zelené adžah? Co to s tím má co společného? – a Gawyn potřásl hlavou. „Na tom nezáleží. Klidně odpočívej. To nejhorší, s čím si musí Galad dělat starosti, je to, že se stane strážcem některé zelené Aes Sedai dřív, než se mu rozjasní v hlavě.“ Vesele se zasmál. „Ne, to by mu neudělaly. Ale sázím se o ty moje dvě stříbrné marky, co držíš v ruce, že některé z nich si přejí, aby to mohly udělat.“

„Ne tvoje,“ opravil ho Mat a strčil mince do kapsy kabátce, „moje.“ To vysvětlení mu stejně nedávalo smysl. Pochopil jen, že je Galad v pořádku. O vztazích strážců a Aes Sedai věděl jenom to, co si pamatoval o Lanovi a Moirain, a mezi nimi nepanovalo nic takového, o čem se zmiňoval Gawyn. „Myslíš, že by jim vadilo, kdybych si od něho vybral výhru?“

„To by jim rozhodně vadilo,“ podotkl suše Hammar, jenž se k nim zatím připojil. „U těchto Aes Sedai teď nejsi zrovna oblíbený.“ Odfrkl si. „Myslel by sis, že se i zelené Aes Sedai budou chovat líp než holky, co se právě dostaly zpod máminých sukní. Zas tak dobře nevypadá.“

„To ne,“ souhlasil Mat.

Gawyn se na oba zazubil, ale Hammar se na něj zamračil. „Na,“ řekl strážce a vtiskl Matovi do dlaně dva stříbrňáky. „Vyberu si je od Galada později. Odkud jsi, mladíku?“

„Z Manetherenu.“ Mat ztuhl, když slyšel jméno, které vypustil z úst. „Chci říct, z Dvouříčí. Slyšel jsem moc starejch příběhů.“

Oni na něho jen beze slova hleděli. „Myslím... že se vrátím a zkusím si najít něco k jídlu.“ Ještě se neozvalo ani dopolední zvonění, ale oba muži přikyvovali, jako by jim to dávalo smysl.

Mat si hůl nechal – nikdo mu neřekl, aby ji vrátil – a pomalu odcházel, až mu cvičný dvůr zakryly stromy. Potom se opřel o hůl, jako by to bylo to jediné, co ho ještě drželo na nohou. A nebyl si jist, jestli tomu tak není.

Napadlo ho, že kdyby si rozepjal kabátec, uviděl by v místě, kde by měl mít žaludek, jenom díru, která se stále zvětšuje, jak do sebe vtahuje zbytek jeho těla. Ale na hlad skoro nepomyslel. Pořád v hlavě slyšel hlasy. Ty mluvíš starým jazykem, mladíku? Manetheren. Roztřáslo ho to. Světlo mi pomáhej, pořád do toho zabředávám hlouběji a hlouběji. Musím se odsud dostat. Ale jak? Dokulhal zpátky na pozemek Věže jako stařec. Jak?