Drak Znovuzrozený

43 Stínoví bratři

Tmavooká dívka znovu vylezla na stůl a opět se dala do zpěvu, byť nejistým hlasem. Tuto píseň Perrin znal jako „Kohout panímámy Aynory", a ač byla slova opět jiná, k jeho zklamání – i když ho zarazilo, že je zklamán – byla píseň opravdu o kohoutovi. Panímáma Luhhanová by ji sama schválila. Světlo, začínám být hrozný jako Mat.

Žádný z posluchačů si nestěžoval. Někteří muži vypadali poněkud rozladěně, ale jako zpěvačka, i oni stejně dychtili po tom, aby tuto píseň Moirain schválila. Nikdo nechtěl urazit Aes Sedai, i když byla pryč. Vrátil se Bili a zvedl další dva šedé muže. Několik mužů naslouchajících písničce se ohlédlo na mrtvoly a potřáslo hlavami. Jeden z nich si odplivl do pilin.

Za Perrinem došel Lan. „Jak jsi je poznal, kováři?“ zeptal se tiše. „Jejich poskvrnění není tak silné, abychom je já nebo Moirain vycítili. Šedí muži dokážou projít kolem stovky strážných, aniž by si jich někdo všiml, včetně strážců.“

Perrin, jenž si byl dobře vědom, že na něj Zarin upírá oči, se snažil mluvit stejně tiše jako Lan. „Já... zvětřil jsem je. Už jsem je cítil předtím, v Jarře a v Remenu, ale tam vždycky zmizeli. V obou případech byli pryč dřív, než jsme tam dorazili.“ Nebyl si jist, zda ho Zarin slyšela či nikoliv. Ta se teď předkláněla a snažila se zaslechnout, co si povídají, a zároveň vypadat, že neposlouchá.

„Tehdy sledovali Randa. Teď sledují tebe, kováři.“ Na strážci nebylo vidět žádné překvapení. Zvedl hlas tak, aby ho bylo řádně slyšet. „Jdu se teď podívat ven, kováři. A ty bys mohl zahlédnout něco, co mi uniklo.“ Perrin kývl. Známkou strážcovy ustaranosti bylo, že požádal o pomoc. „Ogiere, ty taky vidíš víc než většina lidí.

„Oh, aha,“ řekl Loial. „No, asi bych se taky mohl porozhlédnout kolem.“ Koutkem velkého kulatého oka mrkl na zbývající dva šedé muže na zemi. „Ale myslím, že víc už jich tam venku nebude. Nebo ano?“

„Co hledáme, tvrďáku?“ ozvala se Zarin.

Lan se na ni chvíli mlčky díval a pak zavrtěl hlavou, jako by se rozhodl, že to, co chtěl, přece jen neřekne. „Cokoliv najdeme, děvče. Poznám to, až to uvidím.“

Perrin zvážil, zda si nemá dojít nahoru pro sekeru, ale strážce už vykročil ke dveřím, a to u sebe neměl meč. Skoro ho nepotřebuje, pomyslel si Perrin mrzutě. Je téměř stejně nebezpečný bez něj, jako s ním. Nohu od židle však nepustil. S úlevou si všiml, že Zarin také ještě drží nůž v ruce.

Po nebi se valila černá mračna. Na ulici byla tma, jako by se blížila noc, a lidé se zřejmě všichni poschovávali před deštěm. Přes můstek dál v ulici utíkal jakýsi muž. Byl jediný, koho Perrin na ulici zahlédl. Zvedal se vítr a po nerovných dlažebních kamenech poháněl jakýsi hadr. Další hadr, zachycený za okraj jednoho ze schůdků pro nasedání, tiše pleskal. Dlouze zahřmělo.

Perrin nakrčil nos. Ve větru byly cítit rachejtle. Ne, ne přesně rachejtle. Bylo to jako hořící síra. Skoro.

Zarin zaťukala na nohu od židle čepelí. „Opravdu jsi silák, dlouháne. Tu židli jsi rozebral, jako by byla z třísek.“

Perrin zavrčel. Uvědomil si, že je narovnaný, a schválně se trochu přikrčil. Holka hloupá! Zarin se tiše zasmála a on náhle nevěděl, má-li se narovnat nebo zůstat, jak je. Hlupáku! Tentokrát myslel opravdu jen sebe. Máš hledat. Ale co? Neviděl tu nic, jen prázdnou ulici, a kromě slabého pachu hořící síry nic necítil. Také ovšem cítil Zarin.

Loial se zjevně taky rozmýšlel, co vlastně hledá. Podrbal se za jedním uchem, rozhlédl se po ulici a poškrábal se za druhým uchem. Pak vzhlédl ke střeše hostince.

Z uličky vedle hostince se vynořil Lan, na ulici se pak zastavil a zkoumal stíny, které vrhala budova.

„Možná mu něco uniklo,“ zamumlal Perrin, i když mu přišlo zatěžko tomu uvěřit, a obrátil se k uličce. Měl bych hledat, tak hledám. Možná mu opravdu něco ušlo.

Lan se zastavil o kus dál v ulici a zíral na dlažbu pod nohama. Pak vyrazil zpátky k hostinci. Šel rychle, ale rozhlížel se po ulici, jako by něco sledoval. Cokoliv to bylo, vedlo to rovnou k jednomu z těch schůdků na nasedání vedle dveří do hostince. Tam se strážce zastavil a zahleděl se na vršek šedého kamenného kvádru.

Perrin se rozhodl, že do uličky nepůjde – taky proto, že páchla jako kanály v této části Illianu – a místo toho zašel za Lanem. To, nač strážce tak upřeně hleděl, zahlédl okamžitě. Vtištěné do horní desky kamene byly dva otisky, jako by se tu předníma nohama opřel obrovský pes. Pach hořící síry tu byl nejsilnější. Psi přece nedělají otisky tlap do kamene. Světlo, to ne! A také rozeznal stopu, kterou strážce předtím sledoval. Pes přiklusal ulicí až ke kamennému kvádru, tady se obrátil a odběhl zpátky, odkud přišel. Stopy v kameni vypadaly jako v čerstvě zorané hlíně. To přece není možné!

„Temný pes,“ řekl Lan a Zarin zalapala po dechu. Loial tiše zasténal. Tiše na ogiera. „Temný pes nezanechává otisky v hlíně, kováři, dokonce ani v blátě, ale kámen je něco zcela jiného. Jižně od Dhúmských hor nebyl temný pes od trollockých válek. A tenhle něco stopoval, řekl bych. A když to našel, šel to oznámit svému pánu.“

Mě? pomyslel si Perrin. Šedí muži a temní psi honí mě? To je ale šíleně!

„Chceš snad říct, že Nieda měla pravdu?“ chtěla vědět Zarin roztřeseným hlasem. „Děs opravdu jezdí s divokou štvanicí? Světlo! Vždycky jsem si myslela, že je to jenom pohádka.“

„Nebuď úplná husa, děvče,“ řekl Lan drsně. „Kdyby byl Temný volný, všem by se nám už vedlo hůř, než kdybychom byli mrtví.“ Zadíval se ulicí směrem, kterým temný pes odběhl. „Ale temní psi jsou skuteční. A skoro tak nebezpeční jako myrddraalové, a je těžší je zabít.“

„Teď do toho zatahuješ ještě číhače,“ zamumlala Zarin. „Šedí muži, číhači, temní psi. Radši bys mě měl dovíst k Valerskému rohu, sedláčku. Jaká další překvapení mě ještě čekají?“

„Žádné otázky,“ zarazil ji Lan. „Pořád toho víš dost málo, aby tě Moirain mohla zprostit přísahy, jestli odpřísáhneš, že nás nebudeš sledovat. Přísahat můžeš mně, a já tě nechám odejít hned. Udělala bys dobře, kdybys mě poslechla.“

„Mě nezastrašíš, tvrďáku,“ prohlásila Zarin. „Mě zastrašit není tak snadný.“ Ale mluvila vylekaně. A byl z ní cítit strach.

„Já mám otázku,“ promluvil Perrin, „a chci odpověď. Tohohle temnýho psa jsi, Lane, nevycítil, a Moirain taky ne. Jak to?“

Strážce delší dobu mlčel. „Odpověď na to, kováři,“ řekl nakonec zachmuřeně, „by mohla znamenat víc, než bychom ty i já chtěli vědět. Doufám, že nás odpověď nezabije všechny. Vy tři se jděte trochu prospat. Pochybuji, že zůstaneme celou noc v Illianu, a bojím se, že nás čeká těžká jízda.“

„Co budeš dělat ty?“ zeptal se Perrin.

„Já jdu za Moirain. Abych jí řekl o těch temných psech. Když za ní půjdu s tímhle, nemůže se na mě zlobit, že jsem ji sledoval, zvlášť když nepozná, že je temný pes poblíž, dokud ho nebude mít zahryznutého v hrdle.“

Když se vraceli do hostince, na dláždění dopadly první velké kapky deště. Bili zatím odklidil i poslední šedé muže a zametal piliny s jejich krví. Tmavooká dívka teď zpívala smutnou píseň o chlapci, který opustil svou milou. Panímámě Luhhanové by se velice líbila.

Lan je předběhl a už stoupal do schodů. Než Perrin dorazil na druhé poschodí, strážce už scházel dolů a připínal si opasek s mečem. Plášť měňavých barev měl přehozený přes ruku, jako by mu příliš nezáleželo na tom, kdo ho uvidí.

„Jestli nosí tohle ve městě...“ Loial se čupřinou málem otíral o strop, když potřásal hlavou. „Nevím, jestli dokážu usnout, ale zkusím to. Sny budou příjemnější než zůstat vzhůru.“

Ne vždycky, Loiale, pomyslel si Perrin, když ogier odcházel ke svému pokoji.

Zarin asi chtěla zůstat s Perrinem, ale ten jí řekl, ať si jde lehnout, a odhodlaně jí zavřel laťkové dveře před nosem. Váhavě se zadíval na svou postel a pak se svlékl do spodního prádla.

„Musím to zjistit,“ povzdechl si a vlezl do postele. Venku šuměl déšť a duněl hrom. Vánek do pokoje přinášel něco z chládku venku, ale Perrin si přesto nemyslel, že bude potřebovat pokrývky, které byly složené v nohách postele. Poslední, co ho napadlo, než usnul, bylo, že zase zapomněl zapálit svíčku, i když v pokoji byla dost velká tma. Neopatrný. Nesmím být neopatrný. Neopatrnost všechno pokazí.

Hlavou se mu valily sny. Pronásledovali ho temní psi. Ani je nespatřil, ale slyšel jejich vytí. Mizelci a šedí muži. Občas se v nich mihl vysoký štíhlý muž v bohatě vyšívaném kabátci a vysokých botách se zlatými třásněmi. Většinou držel něco, co vypadalo jako meč zářící jako slunce, a vítězoslavně se smál. Někdy ten muž seděl na trůně a před ním se plazili králové a královny. Tyhle sny byly zvláštní, jako by vůbec nebyly jeho.

Pak se sny změnily a on věděl, že se ocitl ve vlčím snu, který hledal. Tentokrát doufal, že takový sen přijde.

Stál teď na vrcholku vysokého kamenného pilíře s plochým vrškem, vítr mu čechral vlasy a přinášel s sebou tisíce suchých vůní a slabý náznak vody skryté ve velké dálce. Na okamžik měl dojem, že má tvar vlka, a rychle se osahal, aby se přesvědčil, že je opravdu sám sebou. Měl na sobě vlastní kabátec, spodky a vysoké boty. Držel v rukou svůj luk a u pasu měl toulec. Sekera zde nebyla.

„Hopsale! Hopsale, kde jsi?“ Vlk nepřišel.

Kolem byly hory s ostrými vrcholky a za vyprahlou plání a křivolakými hřebeny a náhorními planinami s kolmými stěnami stál další vysokánský sloup. Sice tu rostly nějaké rostliny, ale nic tu nebujelo. Jen tuhá nízká tráva, houževnaté keře pokryté trním a další rostliny, které snad měly trny i na tlustých listech. Roztroušené stromy byly většinou zakrslé a pokřivené větrem. A přesto vlci dokázali najít kořist i v takové krajině.

Jak se tak rozhlížel po té drsné zemi, část pohoří náhle zakryl kruh temnoty. Nepoznal ani, jestli mu temnota začíná přímo před obličejem nebo v půli cesty k horám, ale viděl skrze ni, i dál. Zahlédl Mata hrkajícího s pohárkem kostek. Jeho protivník na něj hleděl ohnivýma očima. Mat toho muže zřejmě neviděl, ale Perrin ho poznal.

„Mate!“ zařval z plna hrdla. „To je Ba’alzamon! Světlo, Mate, hraješ s Ba’alzamonem!“

Mat hodil, a jak se kostky rozlétly, vidění zmizelo a byly tu opět jen vyprahlé hory.

„Hopsale!“ Perrin se pomalu otáčel a rozhlížel se do všech stran. Dokonce vzhlédl i k obloze – Teď přece může létat – kde mračna slibovala déšť, který půda hluboko dole vypije, jakmile dopadne. „Hopsale!“

V mračnech se vytvořila temnota, otvor do místa, které bylo někde jinde. Tam stály Egwain, Nyneiva a Elain a dívaly se na velkou kovovou klec s pozvednutými dvířky, které držela silná pružina. Vstoupily dovnitř a spolu se natáhly a spustily dvířka. Mřížové dveře se za nimi zabouchly. Žena s vlasy spletenými do mnoha cůpků se jim vysmála a další žena celá v bílém se zase vysmívala jí. Díra v nebi se zavřela a zbyly jen mraky.

„Hopsale, kde jsi!“ volal Perrin. „Potřebuju tě! Hopsale!“

A prošedivělý vlk byl tu, zjevil se na vrcholku sloupu, jako by seskočil odněkud shora.

Nebezpečné. Byl jsi varován, Mladý býku. Příliš mladý. Ještě příliš nový.

„Potřebuju to vědět, Hopsale. Říkal jsi, že jsou věci, které musím spatřit. Musím vidět víc, vědět víc.“ Zaváhal mysle na Mata, Egwain, Nyneivu a Elain. „Viděl jsem tu zvláštní věci. Jsou skutečné?“ Hopsal odpovídal pomalu, jako by to bylo tak prosté, že vlk nechápal, proč je třeba to vysvětlovat, a ani nevěděl jak. Nakonec však odpověděl.

Co je skutečné, není skutečné. Co není skutečné, je skutečné. Tělo je sen a sny mají těla.

„To mi nic neříká, Hopsale. Nerozumím.“ Vlk se na něj podíval, jako by řekl, že nerozumí tomu, že voda je mokrá. „Říkal jsi, že musím něco uvidět, a ukázal jsi mi Ba’alzamona a Lanfear.“

Jedovatý jazyk. Měsíční lovkyně.

„Proč jsi mi je ukázal, Hopsale? Proč jsem je potřeboval vidět?“

Blíži se poslední lov. V té zprávě byl smutek a pocit něčeho nevyhnutelného. Co se má stát, stane se.

„Tomu nerozumím! Poslední lov? Jaký poslední lov? Hopsale, dneska večer mě přišli zabít šedí muži.“

Tebe loví Nemrtví?

„Ano! Šedí muži! Jdou po mně! A přímo před hostincem byl temný pes! Chci vědět, proč po mně jdou."

Stínoví bratři! Hopsal se přikrčil a rozhlédl se kolem, skoro jako by čekal útok. Už je to dlouho, co jsme viděli Stínové bratry. Musíš jít, Mladý býku. Velké nebezpečí! Prchni před Stínovými bratry!

„Proč mě honí, Hopsale? Ty to víš. Já vím, že to víš!“

Prchni, Mladý býku. Hopsal skočil a předními tlapami udeřil Perrina do prsou, takže ho srazil ze sloupu. Prchni před Stínovými bratry.

Při pádu Perrinovi kolem uší svištěl vítr. Hopsal a vrcholek sloupu se nahoře zmenšovali. „Proč, Hopsale?“ zařval. „Musím vědět proč!“

Blíží se poslední lov.

Dopadne tvrdě. Věděl to. Země se k němu rychle blížila a on se napjal před drtivým dopadem, při němž...

Probudil se a spatřil svíčku, jejíž světlo blikalo na stolku u postele. Za oknem se blýskalo a tabulky roztřáslo zahřmění. „Co myslel tím posledním lovem?“ zamumlal. Já žádnou svíčku nezapálil.

„Mluvil jsi sám se sebou. A ve spánku jsi sebou mlátil.“

Vyskočil a proklel se, že si nevšiml vůně bylin ve vzduchu. Zarin seděla na stoličce u stolku, loket opřený o koleno, bradu podepřenou pěstičkou, a pozorovala ho.

„Ty jsi ta’veren," řekla, jako by to shrnula. „Tvrďák si myslí, že ty tvoje zvláštní oči vidí i věci, co ty jeho nedokážou. Chtěli tě zabít šedí muži. Cestuješ s Aes Sedai, se strážcem a s ogierem. Osvobodil jsi z klece Aiela a pobil bělokabátníky. Kdo jsi, sedláčku, Drak Znovuzrozený?“ Z jejího hlasu poznal, že to považuje za tu nejsměšnější věc, která ji napadla, ale přesto neklidně poposedl. „Ať jsi, kdo jsi, dlouháne,“ dodala, „trochu víc chlupů na prsou by ti neuškodilo.“

Perrin se otočil, zaklel a přitáhl si pokrývku až ke krku. Světlo, pořád kvůli ní skáču jako žába na rozpálené plotně. Zarin měla obličej částečně ve stínu. Neviděl ji jasně, jen když se zablesklo, a toto drsné osvětlení vrhalo vlastní stíny na její nos a lícní kosti. Náhle si vzpomněl, jak Min říkala, že by měl prchnout před krásnou ženou. Jakmile jednou poznal ve vlčím snu Lanfear, myslel si, že Min musela mluvit o ní – žádná žena nemohla být krásnější než Lanfear – ale to byl jenom sen. Zarin tu seděla a dívala se na něj těma tmavýma, zešikmenýma očima, přemýšlela a zvažovala.

„Co tu děláš?“ chtěl vědět. „Co chceš? Kdo jsi?“

Zarin zvrátila hlavu dozadu a rozesmála se. „Jsem Faile, sedláčku, hledač Valerského rohu. Kdo myslíš, že jsem, žena tvých snů? Proč tak nadskakuješ? Ještě bych si mohla myslet, že ti ze mě běhá mráz po zádech.“

Než se vzmohl na odpověď, rozlétly se dveře, až narazily na protější zeď, a v nich stála Moirain s tváří bílou a ponurou jako smrt. „Tvoje vlčí sny říkaly pravdu, jako bys byl snílek, Perrine. Zaprodanci jsou volní a jeden z nich vládne v Illianu."