Drak Znovuzrozený

10 Tajemství

Egwain al’Vereová si na chvílí přestala všímat svých společníků a postavila se ve třmenech, aby dohlédla na Tar Valon v dálce, ale viděla jen cosi nejasného, bíle se lesknoucího v ranním slunci. Muselo to být ostrovní město. Osamělá hora s uraženým vrcholkem, zvaná Dračí hora, zvedající se ze zvlněné pláně, se na obzoru objevila již předešlého odpoledne, a tato hora ležela na levém břehu řeky Erinin naproti Tar Valonu. Byl to přírodní ukazatel, neboť tato hora – jeden rozeklaný špičák trčící z planiny – byla vidět široko daleko na celé míle a bylo snadné se jí vyhnout, jako se jí všichni vyhýbali, i ti, co putovali do Tar Valonu.

Dračí hora byla podle pověstí místem, kde zahynul Luis Therin Rodovrah. A také se o ní mluvilo jinde, týkala se jí mnohá proroctví, většinou varovná. Spousta důvodů držet se dál od jejích černých svahů.

Egwain měla jistě důvod sem přijet, vlastně víc důvodů. Jedině v Tar Valonu mohla dokončit výcvik, který potřebovala, výcvik, který musela mít. Už se nikdy nenechám uvázat na vodítko! Rychle tuto myšlenku zahnala, ale ona se jí zase vrátila z jiného konce. Už nikdy neztratím svou svobodu! V Tar Valonu bude Anaiya pokračovat v rozebírání jejích snů. Aes Sedai v tom bude muset pokračovat, i když nenašla jediný skutečný důkaz, že Egwain je snílek, byť měla tušení. Egwain se ošklivé sny zdávaly od chvíle, kdy opustila Almothskou pláň. Kromě snů o Seanchanech – a z těch se budila celá zbrocená potem – se jí stále častěji zdálo o Randovi. O Randovi utíkajícím. Utíkajícím před něčím, ale také k něčemu.

Znovu upřela zrak k Tar Valonu. Tam bude Anaiya. A snad také Galad. Proti své vůli se začervenala a rychle mladého muže vyhnala z hlavy. Mysli na počasí. Mysli na cokoliv jiného. Světlo, ale že se oteplilo.

Tak časně na jaře, kdy lidé měli zimu ještě čerstvě v paměti, měla Dračí hora stále sněhovou čepičku, ale v podhůří už sníh roztál. Mezi matnou hnědí loňských stébel již tu a tam prorážely rané výhonky, a kde na nízkých pahorcích rostly stromy, objevovala se první červeň nalévajících se pupenců. Po zimě strávené na cestách, kdy je občas na dlouho uvěznila vánice ve vesnici či v táboře a kdy se občas ploužili hlubokým sněhem, sahajícím koním až po břicho, takže od úsvitu do soumraku urazili méně, než by ušla pěšky v lepším počasí za dopoledne, ji pohled na první náznaky jara potěšil.

Odhrnula si těžký vlněný plášť, zase se posadila do sedla s vysokými rozsochami a netrpělivě si uhladila suknice. V tmavých očích se jí zračilo znechucení. Šaty, které si sama pomocí jehly a nitě upravila k jízdě na koni, na sobě měla již příliš dlouho, ale jediné další byly ještě špinavější. A stejné barvy, jako ty, co měla na sobě. Byly to tmavošedé šaty uvázané. Před mnoha týdny, když se vydávali na cestu k Tar Valonu, si mohla vybrat jedině mezi tmavošedými nebo žádnými šaty.

„Přísahám, Belinko, že už nikdy na sebe nevezmu šedou,“ oznámila své kosmaté kobylce a poplácala ji po krku. Ne že bych po návratu do Bílé věže měla moc na vybranou, pomyslela si. Ve věži nosily všechny novicky bílou.

„Už zase mluvíš sama se sebou?“ ozvala se Nyneiva a navedla svého valacha blíž. Obě ženy byly stejně velké i podobně oblečené, ale díky rozdílné výšce jejich koní byla vědma z Emondovy Role o hlavu vyšší než Egwain. Nyneiva se teď mračila a tahala se za silný tmavý cop, který měla přehozený přes rameno, což dělala vždy, když měla starosti, nebo se chystala k něčemu, co bylo i na ni obzvlášť umíněné. Prsten s Velkým hadem ji označoval jako přijatou novicku, byť ne ještě Aes Sedai, čemuž však byla o hodný kus blíž než Egwain. „Radši bys měla dávat pozor.“

Egwain spolkla hněvivou odpověď, kterou měla na jazyku, totiž že vyhlížela Tar Valon. Copak si myslela, že stojím ve třmenech, protože se mi nelíbí sedlo? Nyneiva zřejmě až příliš často zapomínala, že již není vědmou v Emondově Roli a Egwain že již není dítětem. Ale ona má ten prsten a já ne – zatím? – a to pro ni znamená, že se vlastně nic nezměnilo!

„Přemýšlíš, jak asi Moirain zachází s Lanem?“ zeptala se sladce a na okamžik ji velice potěšilo, když si Nyneiva škubla za cop. Radost ji ale rychle přešla. Jedovaté poznámky obvykle nedělala, a věděla, že city, které Nyneiva ke strážci chová, připomínají klubka příze poté, co se do košíku dostalo kotě. Ale Lan nebyl kotě a Nyneiva s ním bude muset něco udělat, než ji jeho umíněná vznešenost rozčílí natolik, že ho vlastnoručně zabije.

Dohromady jich bylo šest, všichni v prostém odění, aby nebyli nápadní ve vsích a městečkách, jimiž projížděli, a přesto to byla ta nejpodivnější skupina, jaká v poslední době projížděla přes Caralainská pastviště. Čtyři z nich byly ženy a jeden z mužů ležel v nosítkách nesených dvěma koňmi. Nákladní koně nesli také lehká zavazadla se zásobami, jež jim musely vydržet vždy do další vesnice, které díky tomu, jak putovali, byly dost daleko od sebe.

Šest lidí, pomyslela si Egwain, a kolik tajemství? Všichni měli víc než jedno, tajemství, které bylo třeba zachovávat dokonce i v Bílé věži. Život doma byl mnohem jednodušší.

„Nyneivo, myslíš, že je Rand v pořádku? A Perrin?“ dodala rychle. Už si nemohla dovolit předstírat, že se jednoho dne za Randa provdá. Předstírat, že všechno bude jako dřív. Nelíbilo se jí to – ještě se s tím úplně nesmířila – ale věděla to.

„Tvoje sny? Už se ti zase něco zdálo?“ Nyneiva mluvila ustaraně, ale Egwain neměla náladu na soucit.

Dělala, co mohla, aby mluvila normálním hlasem. „Podle toho, co jsme slyšeli, ani nepoznám, co se asi děje. Všechno, co vím, lidi tak překroutí, až je to úplně špatně.“

„Všechno je úplně špatně od té chvíle, kdy do našeho života vstoupila Moirain,“ zavrčela Nyneiva. „Perrin a Rand...“ Nyneiva zaváhala a zamračila se. Egwain napadlo, jestli snad Nyneiva není přesvědčená, že všechno, co se Randovi stalo, je Moirainina práce. „Teď se budou muset o sebe postarat sami. Bojím se, že my máme dost starostí samy se sebou. Něco není v pořádku. Já to... cítím.“

„Víš co?“ zeptala se Egwain.

„Připadá mi to skoro jako bouřka.“ Nyneiva si prohlížela ranní oblohu, čistou a modrou, s roztroušenými bílými beránky, a znovu zavrtěla hlavou. „Jako když přichází bouře.“ Nyneiva vždycky uměla předpovídat počasí. Naslouchat větru, tak se tomu říkalo, a od vesnické vědmy se očekávalo, že to bude umět, i když ne každá to ovládala. Od té doby, co opustila Emondovu Roli, tato Nyneivina schopnost jen zesílila, nebo se snad změnila. Bouře, které nyní občas cítila, měly spíš co do činění s lidmi než s větrem.

Egwain si zamyšleně hryzala spodní ret. Nemohli si dovolit zpomalit nebo se zastavit, ne když už urazili takový kus cesty, ne tak blízko Tar Valonu. Kvůli Matovi a také z důvodů, o nichž jí sice rozum říkal, že jsou důležitější než život jednoho vesnického chlapce, jednoho přítele z dětství, ale které její srdce nepovažovalo za tak významné. Ohlédla se na ostatní a přemítala, jestli si někdo něčeho všiml.

Verin Sedai, malá a kyprá, oděná do všech možných odstínů hnědé, s kapuci pláště staženou do čela, až jí skoro zakrývala obličej, jela v čele, zřejmě ztracená v myšlenkách, přičemž nechávala koně jít svým vlastním tempem. Byla z hnědého adžah, a hnědé sestry se obvykle věnovaly spíše shromažďování vědomostí než čemukoliv, co se dělo ve světě kolem nich. Egwain si však nebyla jistá, nakolik je tomu Verin oddaná, neboť už jen tím, že jela s nimi, až po uši zabředla do událostí ve světě lidí.

Elain, dívka stejně stará jako Egwain a také novicka, ale se zlatými vlasy a modrýma očima, kde Egwain měla vlasy i oči tmavé, jela vzadu vedle nosítek, v nichž ležel v bezvědomí Mat. Byla oblečená do stejné šedi jako Egwain s Nyneivou, a ustaraně mladíka pozorovala. Všichni o něj měli starost. Mat se už tři dny neprobral. Hubený, dlouhovlasý muž, který jel na druhé straně nosítek, se snažil dívat zároveň na všechny strany tak, aby si toho žádná z žen nevšimla, a vrásky v obličeji se mu soustředěním prohloubily.

„Hurin,“ řekla Egwain a Nyneiva kývla. Zpomalily, aby je nosítka dojela. Verin se ploužila dál v čele.

„Cítíš něco, Hurine?“ zeptala se Nyneiva. Elain ihned zpozorněla a zvedla oči od nosítek.

Když na něho hleděly všechny tři, hubený muž si poposedl a zamnul si dlouhý nos. „Potíže,“ řekl stroze a zároveň váhavě. „Myslím, že nejspíš... potíže.“

Chytač zlodějů shienarského krále sice nenosil válečnický uzel vlasů, přesto měl krátký meč i lamač mečů obroušené častým používáním. Léta zkušeností mu zřejmě dala jistou schopnost vyčenichat lotry, zvlášť ty, kteří spáchali nějaké násilí.

Cestou jim dvakrát poradil, aby opustili vesnici ani ne hodinu poté, co tam dorazili. Poprvé všichni odmítli namítajíce, že jsou příliš unavení, ale než se rozednilo, hostinský se dvěma dalšími muži se je pokusili zavraždit v posteli. Byli to jenom obyčejní zloději, ne temní druzi, prostě chtěli získat jejich koně a to, co měli ve vacích a sedlových brašnách. Ale ostatní vesničané o tom věděli a cizince očividně považovali za vhodnou kořist. Museli prchnout před davem lidí mávajících sekerami a vidlemi. Podruhé Verin nařídila odjet málem dřív, než Hurin domluvil.

Ale chytač zlodějů si vždycky dával pozor na jazyk, když mluvil se svými společníky. Výjimku tvořil jen Mat, když ještě mohl mluvit. Spolu žertovali a hráli v kostky, když nebyly ženy nablízku. Egwain napadlo, že se asi necítí dobře, když vlastně zůstal sám s Aes Sedai a třemi ženami, které se cvičily, aby se mohly Aes Sedai stát. Některým mužům připadalo snazší bojovat než být ve společnosti Aes Sedai.

„Jaké potíže?“ optala se Elain.

Mluvila lehce, ale z jejího hlasu jasně zaznívalo, že čeká odpověď, a to velice podrobnou, takže Hurin otevřel ústa.

„Cítím –“ Okamžitě se zarazil a zamrkal, jakoby překvapením, a přeletěl ženy očima. „Takový pocit,“ řekl nakonec. „Takový... dojem. Včera jsem viděl nějaký stopy a dneska taky. Spousta koní. Dvacet nebo třicet, jeli tímhle směrem. A tak dvacet nebo třicet na opačnou stranu. Člověk se ptá. To je všechno. Pocit. Ale říkám, že to znamená potíže.“

Stopy? Egwain si ničeho nevšimla. Ostře promluvila Nyneiva. „Neviděla jsem na nich nic tak hroznýho.“ Nyneiva se pyšnila tím, že umí stopovat stejně dobře jako kterýkoliv muž. „Byly už pár dní starý. Proč myslíš, že znamenají potíže?“

„Prostě si to myslím,“ odpovídal Hurin pomalu, jako by chtěl říci více. Sklopil zrak, podrbal se na nose a zhluboka se nadechl. „Už je to dlouho, co jsme naposled viděli nějakou vesnici,“ zamumlal. „Kdo ví, jaký zprávy z Falme dorazily před náma? Možná nás nepřívítají zrovna s otevřenou náručí. Myslím, že ti chlapi mohli být banditi, zabijáci. Podle mýho bychom se měli mít na pozoru. Kdyby byl Mat na nohou, jel bych dopředu na výzvědy, ale asi by nebylo nejlepší nechávat vás samotný.“

Nyneiva zvedla obočí. „Ty si snad myslíš, že se o sebe nedokážem postarat?“

„Jediná síla vám moc nepomůže, jestli vás někdo zabije dřív, než ji stačíte použít,“ prohlásil Hurin, obraceje se k vysoké hrušce svého sedla. „Promiňte, ale já myslím, že... prostě chvíli pojedu vepředu s Verin.“ Pobídl koně patami a odcválal dřív, než některá z dívek stačila promluvit.

„Tak tohle je opravdu překvapení,“ podotkla Elain, když Hurin zpomalil kousek od hnědé sestry. Verin si ho zřejmě nevšimla, jako nevnímala své okolí, a on s tím byl zjevně docela srozuměný. „Od té doby, co jsme odjeli z Tomovy Hlavy, se od Verin drží co nejdál. Vždycky se na ni dívá, jako by se bál, co by mohla říci.“

„Vážit si Aes Sedai neznamená, že se jich bojíš,“ upozornila ji Nyneiva, a pak váhavě dodala: „Že se nás bojíš.“

„Jestli si myslí, že by mohly nastat potíže, tak bychom ho měly poslat na výzvědy.“ Egwain se zhluboka nadechla a vrhla na obě ženy nejvyrovnanější pohled, na jaký se zmohla. „Jestli dojde k potížím, ubráníme se líp, než by dokázal on se stovkou vojáků.“

„On to neví,“ prohlásila zamračeně Nyneiva, „a já mu to vykládat nehodlám. Ani nikomu jinýmu.“

„Umím si představit, co by o tom mohla vykládat Verin.“ Elain mluvila dost nervózně. „Moc ráda bych věděla, kolik toho Verin vlastně ví. Egwain, nevím, jestli by mi moje matka dokázala pomoci, kdyby to amyrlin zjistila, natož aby pomohla vám dvěma. Jestli by to vůbec zkusila.“ Elainina matka byla královnou Andoru. „Stačila toho o jediné síle zjistit jen trochu, než musela opustit Bílou věž, i když se celou dobu chová, jako by byla totiž hotovou sestrou.“

„Na Morgasu se spolíhat nemůžeme,“ řekla Nyneiva. „Ta je v Caemlynu a my budeme v Tar Valonu. Ne, nejspíš už budeme mít i tak problémů až nad hlavu, že jsme zmizely, bez ohledu na to, s čím se vracíme. Nejlepší bude, když se budeme držet při zemi, chovat se pokorně a neuděláme nic, čím bychom na sebe přivolaly víc pozornosti, než bude nezbytně nutný.“

Jindy by Egwain představa pokorné Nyneivy asi rozesmála. Dokonce i Elain zvládala pokoru lépe. Ale v současné době jí moc do smíchu nebylo. „A co když má Hurin pravdu? Co jestli nás přepadnou? On nás proti dvaceti nebo třiceti chlapům neubrání, a jestli budeme čekat, než Verin něco udělá, budem dávno mrtvý. Tys ostatně říkala, že cítíš bouři.“

„Opravdu?“ zeptala se Elain. Rudozlaté kudrny zavlály, jak potřásla hlavou. „Verin se nebude líbit, jestli...“ Odmlčela se. „Ať už se to Verin bude líbit nebo ne, možná budeme muset.“

„Já udělám, co bude třeba,“ prohlásila důrazně Nyneiva, „jestli bude třeba něco dělat, a vy dvě v tom případě utečte. Bílá věž je možná celá vzhůru nohama z vašich možností, ale nemyslete si, že vás neutiší obě dvě, jestli se amyrlinin stolec nebo sněmovna rozhodnou, že je to nutný.“

Elain ztěžka polkla. „Jestli by za to utišily nás,“ řekla slabým hláskem, „tak tebe teprve. Buď bychom měly uprchnout společně, nebo něco udělat společně. Hurin už měl pravdu předtím. Jestli se chceme dožít potíží v Bílé věži, tak možná budeme muset... udělat, co bude potřeba.“

Egwain se otřásla. Utišené. Odříznuté od saidaru, ženské polovice pravého zdroje. Tento trest podstoupilo jen velice málo Aes Sedai, ale za několik činů jej Bílá věž stále vyžadovala. Novicky se musely naučit nazpaměť jména všech Aes Sedai, které kdy byly utišeny, i za jaké zločiny.

Egwain teď pravý zdroj cítila neustále, byl těsně mimo dohled, jako slunce v poledne za jejím ramenem. I když často nezachytila nic, když se saidaru pokusila dotknout, přesto se ho chtěla dotýkat. A čím víc s ním byla spojená, tím víc po tom toužila, být s ním ve spojení celou dobu bez ohledu na to, co Sheriam Sedai, správkyně novicek, říkala o nebezpečí plynoucím z přílišné touhy po doteku jediné síly. Být od pravého zdroje odříznutá, stále saidar cítit, ale nikdy se ho nemoci dotknout znovu...

Ani jedné z žen nebylo do řeči.

Aby zakryla zachvění, naklonila se Egwain ze sedla k pohupujícím se nosítkům. Mat měl zmuchlané pokrývky, takže byla vidět zakřivená dýka ve zlaté pochvě, kterou tiskl v ruce, s hlavicí tvořenou rubínem o velikosti holubího vejce. Egwain mu opatrně, aby se dýky ani prstem nedotkla, přetáhla pokrývky přes ruku. Mat byl jen o pár roků starší než ona, ale propadlé tváře a povislá kůže mu přidaly spoustu let. Při dýchání chrčel a hruď se mu zdvíhala jen tak tak. V nohách měl položený naditý kožený pytel. Egwain přetáhla pokrývku i přes něj. Musíme dostat Mata do Věže, řekla si v duchu. A ten pytel taky.

Nyneiva se také naklonila a položila Matovi dlaň na čelo. „Horečka mu zase stoupla.“ Mluvila ustaraně. „Jenom kdybych měla trochu mučenkovýho kořene nebo řimbabu.“

„Možná by mohla Verin zase zkusit to své léčení,“ navrhla jí Elain.

Nyneiva zavrtěla hlavou. Odhrnula Matovi vlasy z čela a povzdechla si. Než znovu promluvila, narovnala se. „Říkala, že teď už ho jen tak tak dokáže udržet naživu, a já jí věřím. Včera večer jsem léčení zkusila taky, ale nic se nestalo.“

Elain zalapala po dechu. „Sheriam Sedai říkala, že nesmíme léčit, dokud to s někým aspoň stokrát neprojdeme krok za krokem.“

„Mohlas ho zabít,“ vyjela Egwain.

Nyneiva si hlasitě odfrkla. „Léčila jsem dřív, než mě vůbec napadlo, že půjdu do Tar Valonu, i když jsem nevěděla, že to dělám. Ale zdá se, že aby mi to fungovalo, potřebuju na to svoje bylinky. Kdybych jenom měla tu řimbabu. Myslím, že už mu moc času nezbývá. Možná pár hodin.“

Egwain měla dojem, že Nyneiva je skoro stejně nešťastná z toho, že to ví, jako z toho, jak to ví. Znovu ji napadlo, proč vlastně se Nyneiva rozhodla odjet do Tar Valonu na výcvik. Naučila se usměrňovat zcela nevědomky, i když to ne vždy dokázala ovládnout, a přežila krizi, která zabila tři ze čtyř žen, pokud se učily bez vedení Aes Sedai. Nyneiva tvrdila, že se chce naučit víc, ale často se tomu bránila stejně, jako když jste dítěti podávali odvar z kořene ostropysku.

„Brzy ho dostaneme do Bílé věže,“ prohlásila Egwain. „Tam ho vyléčí. Amyrlin se o něj postará. Postará se o všechno.“ Nepodívala se na bouli, kterou v Matových nohách zakrývala pokrývka. Druhé dvě ženy se na ni schválně nedívaly také. O některá tajemství se podělí s úlevou.

„Jezdci,“ ozvala se náhle Nyneiva, ale Egwain už je zahlédla. Na nízký hřeben vyjely dva tucty mužů. Jezdci cvalem vyrazili ke skupince a bílé pláště jim povlávaly ve větru.

„Děti Světla.“ Elain to vyslovila jako nadávku. „Myslím, že jsme našly tu tvou bouři a Hurinovy potíže.“

Verin zastavila a položila Hurinovi ruku na paži, aby mu zabránila tasit meč. Egwain zastavila koně, kteří nesli nosítka, těsně za kyprou Aes Sedai.

„Mluvit budu já, děti,“ řekla Aes Sedai mírně a shrnula si kapuci, takže byly vidět její prošedivělé vlasy. Egwain si nebyla jistá, jak je Verin vlastně stará, určitě by mohla být její babičkou, ale šedivé vlasy byly jediným znakem vysokého stáří. „A ať uděláte cokoliv, nenechte se od nich rozčílit.“

Verin se tvářila stejně klidně, jako mluvila, ale Egwain měla dojem, že Aes Sedai zvažuje vzdálenost k Tar Valonu. Vrcholky věží již byly vidět, také vysoký most klenoucí se přes řeku k ostrovu, který byl dost vysoký, aby pod ním podpluly obchodní lodi křižující řeku.

Jsou sice na dohled, pomyslela si Egwain, ale příliš daleko, aby to bylo k něčemu dobré.

Na chvíli byla přesvědčená, že je chtějí blížící se bělokabátníci napadnout, ale jejich vůdce zvedl ruku a jezdci přitáhli otěže, takže zastavili asi čtyřicet kroků před nimi tak rychle, že zvířili prach.

Nyneiva si pro sebe rozzlobeně bručela a Elain seděla vzpřímená a hrdá, jako by chtěla bělokabátníkům vyhubovat za špatné chování. Hurin stále svíral jílec meče. Byl zřejmě připraven vrhnout se mezi ženy a bělokabátníky bez ohledu na to, co Verin říkala. Verin zamávala rukou před obličejem, aby zahnala prach. Jezdci v bílých pláštích se rozestoupili do půlkruhu a odhodlaně jim zahradili cestu.

Kyrysy a kónické přilbice měli vyleštěné do vysokého lesku a dokonce i kroužky na pažích se jim třpytily. Každý muž měl na prsou zlatý sluneční kotouč s paprsky. Někteří založili šípy na tětivy, ale luky zatím nezvedli, jen je drželi připravené. Jejich vůdce byl mladý muž, ale přesto měl na plášti pod slunečním kotoučem již dva zlaté uzly vysoké hodnosti.

„Dvě tarvalonské čarodějnice, nemýlím-li se?“ prohodil s napjatým úsměvem. Z očí mu svítila nadutost, jako by věděl něco, co ony, příliš hloupé, nemohly znát. „A dvě hlupačky a párek hlídacích psů, jeden nemocný a jeden starý.“ Hurin se naježil, ale Verin ho zarazila. „Odkud přijíždíte?“ chtěl vědět bělokabátník.

„Přijíždíme od západu,“ odpověděla mu mírně Verin. „Uhněte nám z cesty a nechte nás jet dál. Děti Světla tady nemají žádné pravomoce.“

„Děti mají pravomoc všude tam, kde je Světlo, čarodějnice, a kde Světlo není, tam ho přineseme. Odpovídej na otázky! Nebo tě snad budu muset vzít do našeho tábora před tazatele?“

Mat si další odklad nemohl dovolit, muselo se mu dostat pomoci v Bílé věži. A co bylo důležitější – Egwain sebou při tom pomyšlení trhla – mnohem důležitější bylo, že nesměli dopustit, aby do rukou bělokabátníků padl obsah rance.

„Odpověděla jsem ti,“ řekla Verin stále klidně, „a mnohem zdvořileji, než sis zasloužil. Opravdu si myslíš, že nás dokážete zastavit?“ Někteří bělokabátníci zvedli luky, jako by pronesla hrozbu, ale ona mluvila dál, aniž zvedla hlas. „V některých zemích snad můžete lidem vyhrožovat, ale ne tady, ne na dohled Tar Valonu. To si pravdu myslíte, že byste na tomhle místě dokázali odvléci Aes Sedai?“

Důstojník si neklidně poposedl, jako by náhle zapochyboval, jestli by se snad neměl držet zpátky. Pak se ohlédl na své muže – buď aby si připomněl jejich podporu, nebo si uvědomil, že ho pozorují – a sebral se. „Já se vašich temných způsobů nebojím. Odpověz mně, nebo se budeš zodpovídat tazatelům.“ Ale neznělo to stejně hrozivě jako předtím.

Verin otevřela ústa, jako by hodlala pokračovat v jalovém hovoru, ale než mohla promluvit, skočila jí do řeči Elain a v hlase se jí ozýval rozkazovačný tón. „Jsem Elain, dědička Andoru. Jestli okamžitě neustoupíte, budeš se za to muset zodpovídat královně Morgase, bělokabátníku!“ Verin rozzlobeně zasyčela.

Bělokabátník se na okamžik zarazil, ale pak se zasmál. „To si myslíš, ano? Možná zjistíš, že Morgasa už čarodějnice tolik nemiluje, děvče. Kdybych jim tě sebral a vrátil tě domů, poděkovala by mi za to. Pan kapitán Eamon Valda si s tebou velice rád popovídá, dědičko Andoru.“ Zvedl ruku, snad aby ukázal Elain cestu, nebo dal pokyn svým mužům, to Egwain nepoznala. Někteří bělokabátníci zvedli otěže.

Už není čas čekat, řekla si Egwain. Nenechám se znovu uvázat! Otevřela se jediné síle. Bylo to prosté cvičení, a po dlouhé praxi jí to šlo mnohem rychleji, než když se o totéž pokusila poprvé. Ve vteřince měla prázdnou hlavu, prázdnou až na jediné růžové poupě plující v prázdnotě. Byla tím poupětem, otevírajícím se světlu, otevírajícím se saidaru, ženské polovici pravého zdroje. Jediná síla ji zaplavila, až hrozilo, že ji smete. Bylo to jako být naplněná světlem, Světlem, jako být jedno se Světlem, nádherná extáze. Bojovala, aby ji to nepřemohlo, a soustředila se na zemi před koněm důstojníka. Malý kousek země. Nechtěla nikoho zabít. Mě nedostanete!

Muž stále ještě zvedal ruku. S hromovým zaburácením ze země před ním vylétl do vzduchu gejzír hlíny a kamení až vysoko nad jeho hlavu. Jeho kůň se se zařičením vzepjal a muž spadl jako pytel hrušek.

Než dopadl na zem, Egwain se zaměřila na ostatní bělokabátníky, a země před nimi začala také vybuchovat. Bela odtančila do strany, ale Egwain kobylku řídila otěžemi i koleny, aniž by si to pořádně uvědomovala. Byla sice ponořená do prázdnoty, ale třetí výbuch ji přece jen překvapil, protože ho nezpůsobila ona. A další následoval. Vzdáleně si uvědomovala, že Nyneiva i Elain jsou obklopeny září, která prozrazovala, že ony také sáhly po saidaru a zahalily se do něj. Tu auru mohla spatřit pouze žena, která sama dokázala usměrňovat, ale výsledky viděli všichni. Výbuchy bělokabátníky rozehnaly na všechny strany, zasypaly je hlínou, vyděsily je a jejich koně se rozprchli.

Hurin se kolem sebe rozhlížel s otevřenými ústy a bylo jasné, že je vyděšený stejně jako sami bělokabátníci, když se snažil udržet koně nesoucí nosítka i svého vlastního na místě. Verin se tvářila ohromeně a rozzlobeně zároveň. Zuřivě hýbala rty, ale ať už říkala cokoliv, její hlas zcela zanikl v tom hrozném rachotu.

A pak už se bělokabátníci hnali pryč. Někteří v panice dokonce odhazovali luky. Řítili se, jako by měli za patami samotného Temného. Všichni až na mladého důstojníka, který se sbíral ze země. Schlíple se podíval na Verin a oči měl vytřeštěné tak, že mu bylo vidět bělmo. Jemný bílý plášť i obličej měl celé od prachu, ale zřejmě si to neuvědomoval. „Tak mě zabij, čarodějnice,“ vypravil ze sebe třesoucím se hlasem. „Do toho. Zabij mě, jako jsi zabila mého otce!“

Aes Sedai si ho nevšímala. Pozornost cele upírala na své společnice. A ty nejspíš také zapomněly na důstojníka i prchající bělokabátníky mizející bez ohlížení za stejným hřebenem, na němž se prve objevili.

Pod Verininým rozzuřeným pohledem Egwain saidar pomalu, neochotně pustila. Propustit jej bylo vždycky těžké. Záře kolem Nyneivy pohasínala ještě pomaleji. Nyneiva se silně mračila na vyzáblého důstojníka před nimi, jako by ho stále podezřívala z nějakého podvodu. Elain to, co udělala, asi dost polekalo.

„Co jste provedly,“ začala Verin, a pak se musela zarazit, aby se mohla nadechnout. Jedním pohledem zahrnula všechny tři ženy. „Co jste provedly, je ohavnost. Ohavnost! Aes Sedai nepoužívá jedinou sílu jako zbraň, pokud to není proti zplozencům Stínu nebo jako poslední možnost při obraně vlastního života. Tři přísahy –“

„Chtěli nás zabít,“ přerušila ji rozhořčeně Nyneiva. „Zabít nás, nebo nás odvlíct na mučení. Už k tomu dával rozkaz.“

„My... my ji vlastně nepoužily jako zbraň, Verin Sedai.“ Elain zvedla bradu, ale hlas měla roztřesený. „Nikomu jsme neublížily, dokonce jsme to ani nechtěly udělat. Určitě –“

„Nehraj si se mnou se slovíčky!“ vyštěkla Verin. „Až se stanete hotovými Aes Sedai – jestli se jimi vůbec kdy stanete! – budete vázány třemi přísahami, ale dokonce i od novicky se očekává, že se bude chovat, jako by je již složila.“

„A co on?“ Nyneiva ukázala na bělokabátnického důstojníka, který tu pořád stál a vypadal málem v šoku. Nyneiva byla napjatá jako struna. Byla skoro stejně rozzlobená jako Aes Sedai. „Chtěl nás zajmout. Mat zemře, jestli se brzo nedostaneme do Bílé věže, a... a...“

Egwain věděla, co Nyneiva nechce vyslovit nahlas. A my nemůžeme dopustit, aby se ten ranec dostal do jiných rukou než rukou amyrlin.

Verin se unaveně obrátila k bělokabátníkovi. „Jenom se nás snažil zastrašit, dítě. Velice dobře věděl, že nás nemůže donutit jít tam, kam nechceme, aniž by si způsobil víc potíží, než byl ochoten přijmout. Ne tady, na dohled Tar Valonu. Mohla jsem nás z toho dostat, umluvit ho, stačila trocha času a trpělivosti. Ó, mohl se nás pokusit zabít, kdyby to dokázal udělat z úkrytu, ale žádný bělokabátník s trochou mozku v hlavě by se nepokoušel ublížit Aes Sedai, která o něm ví. Podívejte, co jste nastrojily! Co teď ti muži budou vyprávět a jakou škodu to nadělá!"

Důstojník zrudl, když se zmínila o úkrytu. „Na tom, že se člověk nechce postavit silám, které rozbily svět, není nic zbabělého,“ vybuchl. „Vy čarodějnice chcete rozbít svět znovu, abyste posloužily Temnému!“ Verin jen unaveně zavrtěla hlavou.

Egwain si přála, aby mohla napravit škodu, kterou spáchala. „Moc mě to mrzí,“ řekla důstojníkovi. Byla ráda, že zatím není vázána slibem mluvit jen pravdu, jako byly hotové Aes Sedai, protože to byla pravda jen zpolovice. „Neměla jsem to dělat, omlouvám se. Jsem si jistá, že ti Verin Sedai vyléčí ty boule.“ Muž ustoupil, jako by mu navrhla, že ho nechá zaživa stáhnout z kůže, a Verin si hlasitě odfrkla. „Máme za sebou dlouhou cestu,“ pokračovala Egwain, „celou cestu z Tomovy Hlavy, a kdybych nebyla tak unavená, nikdy bych ne –“

„Buď už konečně zticha, holka!“ zařvala na ni Verin ve chvíli, kdy bělokabátník vybuchl: „Z Tomovy Hlavy? Falme! Vy jste byly ve Falme!“ Ucouvl a napůl vytasil meč. Z toho, jak se tvářil, Egwain vůbec nepoznala, hodlá-li zaútočit nebo se bránit. Hurin, s rukou položenou na jílci svého lamače mečů, pobídl koně směrem k bělokabátníkovi, ale muž s úzkou tváří mluvil rychle dál a zuřivostí mu od úst odletovaly sliny. „Můj otec zahynul u Falme! Byar mi to řekl! Vy čarodějnice jste ho zabily kvůli svému falešnému Drakovi! Za to všechny umřete! Dohlédnu na to, aby vás za to upálili!“

„Zbrklá děcka,“ povzdechla si Verin. „Skoro tak špatná jako chlapci, že jste si pustily pusu na špacír. Jdi se Světlem, můj synu,“ řekla bělokabátníkovi.

Bez dalšího slova je provedla kolem muže, ale jeho křik se za nimi nesl dál. „Jmenuji se Dain Bornhald! Pamatujte si je, temné družky! Mého jména se ještě naučíte bát! Pamatujte si je!“

Když Bornhaldův křik konečně utichl, jeli všichni dost velký kus cesty mlčky. Nakonec promluvila Egwain, aniž by se obracela k někomu konkrétnímu. „Jenom jsem se to snažila trochu napravit.“

„Napravit!“ zavrčela Verin. „Musíš se naučit, kdy říkat pravdu a kdy si dávat pozor na jazyk. To je to nejmenší, co se musíš naučit, ale velice důležité, jestli chceš zůstat naživu tak dlouho, abys aspoň získala šátek hotové sestry. Copak tě nenapadlo, že se sem zprávy o Falme mohly dostat před námi?“

„Proč by ji to mělo napadnout?“ zeptala se Nyneiva. „Nikdo, koho jsme doteď potkali, o tom zatím neslyšel víc než klepy, pokud vůbec něco, a za poslední měsíc jsme předjeli i ty klepy.“

„Copak musí všechny zprávy putovat po stejných cestách jako my?“ opáčila Verin. „Jeli jsme pomalu. Zprávy se umí rozletět po stovkách cest. Vždycky čekej to nejhorší, dítě. Tak tě může něco překvapit jen příjemně.“

„Co myslel tím, když mluvil o mé matce?“ ozvala se najednou Elain. „Musel lhát. Ona by se proti Tar Valonu nikdy neobrátila.“

„Královna Andoru byla Tar Valonu vždycky přátelsky nakloněna, ale věci se mění.“ Verin se tvářila klidně jako obvykle, ale hlas měla napjatý. Obrátila se v sedle a podívala se na ně, na tři mladé ženy, na Hurina a na Mata v nosítkách. „Svět je zvláštní místo, a všechno se časem mění.“ Dojeli na hřeben. Na dohled se jim objevila vesnice. Střechy pokryté žlutými taškami byly nahloučené kolem velkého mostu vedoucího do Tar Valonu. „A teď si opravdu musíte dávat pozor,“ oznámila jim Verin. „Tady začíná skutečné nebezpečí."