Drak Znovuzrozený

29 Nastražená past

V rohu spokojeně ležel jeden ze psů, kteří otáčívali rožni. Nyneiva se na něj zamračila, otřela si pot z čela a znovu se sklonila k práci, kterou by měl dělat on. Nedivila bych se, kdyby mě strčily do toho jeho proutěného kola, místo aby mě nechaly otáčet touhle Světlem prokletou klikou! Aes Sedai! Ať všechny shoří! Na míru jejího rozhořčení ukazoval slovník, jejž používala, a také to, že si toho ani nevšimla. Byla si jistá, že kdyby vlezla do ohně v dlouhém krbu z šedého kamene, nebylo by jí větší horko. A ten žíhaný pes se jí určitě poškleboval.

Elain dřevěnou lžící s dlouhým držadlem sbírala omastek z plechu pod otáčející se pečení a Egwain podobnou lžící maso polévala. Ve velké kuchyni panoval polední shon. Dokonce i novicky si na přítomnost přijatých natolik zvykly, že si tří žen téměř nevšímaly. Ostatně žádná z kuchařek novickám nedovolovala lelkovat a okounět. Práce buduje charakter, tak to říkaly Aes Sedai, a kuchařky dohlížely na to, aby si mladší novicky vybudovaly skutečně pevný charakter. A tři přijaté taktéž.

Laras, správkyně kuchyní – ve skutečnosti to byla hlavní kuchařka, ale tolik lidí používalo to první oslovení a již tak dlouho, že se z něj vlastně stal titul – přišla zkontrolovat pečeni. A ženy potící se nad masem. Byla víc než jen statná, měla několik brad a bílou zástěru bez poskvrnky, která by stačila na šaty tří novicek. Nesla si vlastní lžíci s dlouhým držadlem, jako by to bylo žezlo. Tato lžíce nebyla na míchání. Ta sloužila k usměrňování podřízených a pobízení těch, které si nebudovaly pevný charakter dost rychle, aby jí to vyhovovalo. Prohlédla si pečeni a opovržlivě nakrčila nos. Pak se zamračila na tři přijaté.

Nyneiva se Laras podívala přímo do očí a nadále otáčela rožněm. Výraz mohutné kuchařky se nikdy neměnil. Nyneiva se pokusila o úsměv, ale Laras se pořád tvářila stejně. Kdyby Nyneiva přestala pracovat, aby si s ní zdvořile promluvila, byla by to hotová katastrofa. Bylo již tak dost špatné nechat se tyranizovat a sekýrovat od Aes Sedai. S tím se musela srovnat, ač ji to žralo a soužilo, pokud se chtěla naučit využívat své schopnosti. Ne že by se jí líbilo, co dokáže – jedna věc byla vědět, že Aes Sedai nejsou temnými družkami, i když používají jedinou sílu, ale něco zcela jiného bylo vědět, že sama dokáže usměrňovat – přesto se však musela učit, jestli to kdy měla Moirain vrátit. Nenávist k Moirain za to, co udělala Egwain a ostatním z Emondovy Role, když jim všem zamíchala se životem a manipulovala s nimi kvůli nějakým cílům Aes Sedai, byla skoro to jediné, co ji pohánělo. Ale to, že s ní tahle Laras, kterou by doma dokázala usadit několika dobře volenými slovy, zacházela jako s líným, nepříliš bystrým děckem, že se jí musela klanět a vyřizovat její věci – kvůli tomu skřípala zuby téměř stejně, jako když si vzpomněla na Moirain. Možná kdybych se na ni prostě nedívala... Ne! To raději shořím, než bych sklopila oči před touhle... krávou!

Laras si odfrkla a odkráčela. Jak se nesla po čerstvě umytých šedých dlaždicích, kolébala se ze strany na stranu.

Elain, stále skloněná nad plechem, se za ní mračila. „Jestli mě ta ženská ještě jednou uhodí, tak nechám Garetha Brynea, aby ji zavřel do vězení a –“

„Mlč,“ špitla Egwain. Nepřestávala polévat pečeni a na Elain se ani nepodívala. „Má uši jako –“

Laras se obrátila, jako by opravdu Elain zaslechla, zamračila se ještě víc a otevřela ústa. Než však vydala jediný zvuk, do kuchyně se jako smršť vřítila amyrlin. Dokonce i její pruhovaná štóla jako by byla celá naježená. Pro jednou nebylo Leanu nikde vidět.

Konečně, pomyslela si temně Nyneiva. A ještě ani není večer!

Ale amyrlin se jejich směrem ani nepodívala. S nikým nepromluvila slůvka. Přejela rukou po stole vydrhnutém do běla, podívala se na prsty a zamračila se, jako by našla špínu. Laras byla okamžitě u ní a usmívala se jako sluníčko, ale amyrlinin rozhodný pohled ji přiměl úsměv zase mlčky polknout.

Amyrlin proletěla kuchyní. Prohlédla si ženy krájející ovesné placky. Zamračila se na ženy čistící zeleninu. Ohrnula nos nad hrnci s polévkou a pak i nad ženami, které na ně dohlížely. Ty se okamžitě jaly velice pozorně studovat hladinu polévky. Při pohledu na její zamračený výraz se dívky odnášející talíře a mísy do jídelny rozběhly. Než došla do půlky kuchyně, každá žena pracovala dvakrát rychleji než předtím. Než prošla kuchyní celou, odvážila se na ni podívat jedině Laras.

Amyrlin se s rukama v bok zastavila před rožněm a vzhlédla k Laras. Jen se na ni bezvýrazně dívala, modré oči měla chladné a tvrdé.

Velká žena polkla, a jak si uhlazovala zástěru, brady se jí natřásaly. Amyrlin ani nemrkla. Laras sklopila zrak a přešlápla. „Jestli mě matka omluví,“ řekla slabým hláskem. Předvedla něco, co snad mohlo být pukrle, a odspěchala. Tak se zapomněla, že se připojila k ženám zírajícím do polévky a začala sama míchat svou vlastní lžící.

Nyneiva se usmála, ale hlavu držela skloněnou, aby to nebylo vidět. Egwain s Elain se také věnovaly své práci, zároveň však vrhaly kradmé pohledy po amyrlin, která tu stála zády k nim ani ne o dva kroky dál.

Amyrlin si z místa, kde stála, prohlížela celou kuchyni. „Jestli je tak snadné je zastrašit,“ řekla si tiše, „tak jim možná opravdu procházelo příliš mnoho příliš dlouho.“

Snadné je zastrašit, to určitě, pomyslela si Nyneiva. Ony jsou jen ubohá náhražka žen. Vždyť se na ně jenom podívala! Amyrlin se ohlédla přes rameno a na okamžik zachytila Nyneivin pohled. Nyneiva se najednou přistihla, že obrací rožněm rychleji. Hned si řekla, že přece musela předstírat, že je taky zastrašena jako ostatní ženy.

Amyrlinin pohled padl na Elain. Amyrlin náhle promluvila tak hlasitě, že rendlíky a pánve visící na stěnách málem začaly chřestit. „Některá slova z úst mladé ženy rozhodně nehodlám tolerovat, Elain z rodu Trakandů. Jestli je z nich někdy vypustíš, nechám ti pusu umýt, že na to už nikdy nezapomeneš!“ Všechny ženy v kuchyni nadskočily.

Elain se zatvářila zmateně a Egwain velice rozhořčeně.

Nyneiva zavrtěla hlavou, důrazně, ale jen maličko. Ne, holka! Drž jazyk na uzdě! Copak nevidíš, co dělá?

Jenže Egwain ústa otevřela, s uctivým, ale odhodlaným: „Matko, ona ne –“

„Ticho!“ Amyrlinino zaburácení vyvolalo ještě další nadskočení. „Laras! Nemohla bys přijít na způsob, jak naučit dvě dívky promluvit, když mají, a říkat, co mají, správkyně kuchyní? Zvládneš to?“

Laras se přikolébala nejrychleji, jak to u ní kdy Nyneiva viděla, vrhla se k Elain a Egwain, každou popadla za ucho a neustále opakovala: „Ano, matko. Okamžitě, matko. Jak přikazuješ, matko.“ Spěšně odtáhla obě mladé ženy z kuchyně, jako by se chtěla co nejrychleji dostat z dosahu amyrlinina pohledu.

Amyrlin teď byla dost blízko Nyneivy, aby se jí mohla dotknout, ale stále přehlížela kuchyni. Mladá kuchtička se obrátila s hnětací mísou v rukou, náhodou zachytila amyrlinin pohled, hlasitě vyjekla a utekla.

„Nechtěla jsem, aby do toho Egwain takhle spadla.“ Amyrlin téměř nepohnula rty. Vypadalo to, jako by si bručela pro sebe, a podle výrazu její tváře nikdo v kuchyni nechtěl vědět, co říká. Nyneiva ji jen tak tak slyšela. „Ale možná ji to naučí zamyslet se dřív, než promluví.“

Nyneiva otočila rožněm a hlavu držela stále sklopenou ve snaze vypadat, jako by si také cosi mumlala, kdyby se náhodou někdo podíval. „Myslela jsem, že na nás budeš dohlížet, matko. Abychom ti mohly oznámit, co najdeme.“

„Kdybych za vámi chodila každý den, dcero, někdo by mohl něco vytušit.“ Amyrlin se stále rozhlížela po kuchyni. Většina žen se zřejmě vyhýbala pouhému pohledu jejím směrem ze strachu, aby na sebe nepřivolala její hněv. „Chtěla jsem vás nechat po obědě přivést do své pracovny. Abych vám vyčinila, že jste si ještě nevybraly předměty studia. Aspoň to jsem naznačila Leaně. Objevily se ale nové zprávy, které nepočkají. Sheriam našla dalšího šedého muže. Vlastně ženu. Mrtvou jako týden stará ryba, a nebyla na ní ani nejmenší známka násilí. Někdo ji položil, jako by odpočívala, přímo do Sheriaminy postele. To pro Sheriam nebyl zrovna příjemný nález.“

Nyneiva ztuhla a rožeň se na okamžik zastavil, než jím začala znovu otáčet. „Sheriam měla možnost vidět ten seznam, který dala Verin Egwain. Elaida taky. Nikoho neobviňuju, ale měly tu možnost. A Egwain taky říkala, že se Alanna... chovala divně.“

„O tom ti taky řekla, co? Alanna je z Arafelu. A v Arafelu mají zvláštní představy o cti a dluzích.“ Pokrčila odmítavě rameny, ale řekla: „Asi bych na ni mohla trochu dohlédnout. Zjistily jste již něco užitečného, dítě?“

„Něco,“ zamumlala ponuře Nyneiva. A co dohlédnout na Sheriam? Možná toho šedého muže jen tak nenašla. A co se toho týče, amyrlin by mohla dohlédnout taky na Elaidu. Takže Alanna opravdu... „Nechápu, proč věříš Else Grinwellové, ale tvoje zpráva nám pomohla.“

Krátce a stručně vypověděla o tom, co zjistily ve skladišti pod knihovnou, přičemž si dala záležet, aby to vypadalo, že tam byly jen s Egwain, a připojila závěry, k nimž došly. Nezmínila se o Egwainině snu – nebo co to vlastně bylo, protože Egwain trvala na tom, že to bylo skutečné – v Tel’aran’rhiodu. Také neřekla nic o ter’angrialu, který dostala Egwain od Verin. Nemohla se přimět, aby té ženě se štólou o sedmi pruzích plně důvěřovala – nebo kterékoliv ženě, která dokázala takovou štólu nosit – a připadalo jí nejlepší nechat si některé věci pro sebe.

Když skončila, mlčela amyrlin tak dlouho, až Nyneiva nabyla dojmu, že ji neslyšela. Už to chtěla zopakovat, poněkud hlasitěji, když amyrlin konečně promluvila, přičemž stěží pohnula rty.

„Já žádnou zprávu neposlala, dcero. Věci, které tu zůstaly po Liandrin a ostatních, byly pozorně prohlédnuty a spáleny, když nebylo nic nalezeno. Zbytky po černých adžah by nikdo nepoužil. A co se týče Elsy Grinwellové... na tu dívku se pamatuji. Mohla se učit, kdyby se trochu snažila, ale ona se jenom chtěla pořád usmívat na muže cvičící se strážci. Elsu Grinwellovou posadily na obchodní loď a poslaly ji zpátky k matce už před deseti dny.“

Nyneiva se snažila polknout knedlík, který se jí utvořil v krku. Amyrlinina slova jí připomněla tyrany, kteří se posmívali menším dětem. Vždycky se k malým dětem chovali tak opovržlivě, vždycky si byli tolik jistí, že ti malí jsou příliš hloupí, než aby poznali co se děje, že se své úsměšky ani nesnažili zakrývat. Z toho, že jí černé adžah tolik opovrhovaly, jí vzkypěla krev. Z toho, že dokázaly nalíčit tuhle past, ji zamrazilo. Světlo, jestli byla Elsa poslána pryč... Světlo, kdokoliv, s kým mluvím, by mohla být Liandrin nebo některá z ostatních. Světlo!

Rožeň se zastavil. Rychle jím začala zase otáčet. Ale nikdo si toho zřejmě nevšiml. Všechny ženy v kuchyni dělaly, co mohly, aby se nemusely podívat na amyrlin.

„A co hodláte dělat s touhle... očividnou pastí?“ zeptala se tiše amyrlin stále stojící stranou od Nyneivy a přehlížející kuchyni. „Hodláte padnout i do téhle?“

Nyneiva zrudla. „Vím, že tohle je past, matko. A nejlepší způsob, jak chytit toho, kdo ji nastražil, je skočit mu na lep a počkat, až přijde.“ Po tom, co jí amyrlin právě sdělila, to sice neznělo tak odhodlaně, jako když to říkala Egwain s Elain, ale pořád to myslela vážně.

„Možná ano, dítě. Možná je to způsob, jak je najít. Jestli ovšem nepřijdou a nenajdou vás pevně uvízlé v síti.“ Znepokojeně si povzdechla. „Nechám ti do pokoje poslat zlato na cestu. A nechám rozšířit zprávu, že jsem vás poslala na statek okopávat kapustu. Půjde s vámi i Elain?“

Nyneiva se zapomněla natolik, že na amyrlin vytřeštěně zazírala. Rychle však sklopila zrak. Klouby rukou na klice rožně měla úplně bílé. „Ty prohnaná stará... Proč všechno to předstírání, když to víš? Ty tvoje mazaný intriky nás popletly skoro tolik, jako černý adžah. Proč?“ Amyrlin stiskla rty dost na to, aby to Nyneivu přimělo použít uctivější tón. „Jestli se smím zeptat, matko.“

Amyrlin si odfrkla. „Přimět Morgasu vykročit po správné cestě, ať chce nebo ne, bude už tak dost těžké, i když si nebude myslet, že jsem její dceru poslala na moře ve člunu, do kterého teče. Takhle můžu rovnou říct, že s tím nemám nic společného. Pro Elain možná bude trochu tvrdé, až se nakonec setká s matkou, ale já teď mám tři lovecké psy, ne jen dva. Říkala jsem ti, že kdybych mohla, pořídila bych si jich stovku.“ Upravila si štólu na ramenou. „Tohle už trvá dost dlouho. Jestli zůstanu tak blízko, mohl by si toho někdo všimnout. Chceš mi říct ještě něco? Nebo se na něco zeptat? Ale pospěš si dcero.“

„Co je to Callandor, matko?“ zeptala se Nyneiva.

Tentokrát se zapomněla amyrlin a pootočila se k Nyneivě dřív, než se vzpamatovala. „Ten nesmějí dostat.“ Šeptala tak tiše, jako by spíš mluvila sama k sobě. „Nejspíš se k němu nemohou dostat, ale...“ Zhluboka se nadechla a začala mluvit dost jasně, aby ji Nyneiva slyšela, i když už o dva kroky dál jí rozumět nebylo. „Jen asi tucet žen ve Věží vi, co je Callandor, a zhruba stejně tolik mimo Věž. Vznešení páni Tearu to vědí, ale oni o tom odmítají mluvit, pokud nemá být zrovna jmenován pán země. Meč, jehož se nelze dotknout, je sa’angrial, děvče. Vyrobeny byly jen dva silnější a, díky Světlu, nebyly nikdy použity. S Callandorem v rukou, dítě, bys dokázala jedinou ranou srovnat se zemí celé město. Pokud zemřete, abyste černým adžah zabránily dostat ho do rukou – s Egwain a Elain, všechny tři – tak prokážete světu službu a cena za ni bude ještě velice malá.“

„Jak by ho mohly dostat?“ zeptala se Nyneiva. „Myslela jsem, že Callandoru se může dotknout jenom Drak Znovuzrozený.“

Amyrlin na ni úkosem vrhla tak ostrý pohled, že by stačil na odříznutí pečené z rožně. „Mohou jít po něčem jiném,“ řekla po chvíli. „Tady nakradly ter’angrialy. V Tearském Kameni je uloženo skoro tolik ter’angrialů, jako jich bylo ve Věži.“

„Myslela jsem, že vznešení páni nenávidí všechno, co má něco společného s jedinou silou,“ zašeptala Nyneiva nevěřícně.

„Ó, to ano, dítě. Nenávidí to a bojí se. Když objeví tairenskou dívku, která může usměrňovat, bez okolků ji do slunce západu posadí na loď do Tar Valonu, a to tak rychle, že se ani nestačí rozloučit s rodinou.“ Amyrlin mluvila hořce a z vlastní zkušenosti. „A přesto v tom svém milovaném Kameni drží jeden z nejmocnějších ohnisek síly, jaká kdy svět viděl. Já myslím, že proto za ta léta nasbírali tolik ter’angrialů – a jiných věcí, které mají něco společného se sílou – jako by tím mohli umenšit existenci té věci, když už se jí nemůžou zbavit, věci, která jim pokaždé, když vstoupí do Srdce Kamene, připomene jejich vlastní zkázu. Pevnost, která odolala stovkám vojsk, padne jako jedno ze znamení znovuzrození Draka. A dokonce to nebude jediné znamení, jen jedno z mnoha. To musí žrát ty jejich pyšné dušičky. Jejich pád dokonce ani nebude jediným hlavním znamením změny světa. A nemohou na to prostě zapomenout a do Srdce nechodit. Tam jsou páni země povyšováni na vznešené pány a tam musejí čtyřikrát do roka provést obřad strážby, kdy tvrdí, že stráží celý svět před Drakem tím, že drží Callandor. To je musí hryzat, jako by měli v břiše živé pilouny, a nic jiného si taky nezaslouží.“ Otřásla se, jako by si uvědomila, že řekla víc, než chtěla. „Je to všechno, dítě?“

„Ano, matko,“ odpověděla Nyneiva. Světlo, vždycky se to vrací zpátky k Randovi, co? Vždycky zpátky k Drakovi Znovuzrozenému. Pořád jí dávalo práci na něj myslet takhle. „To je všechno.“

Amyrlin si znovu upravila štólu a zamračila se na horečnatou činnost v kuchyni. „Tohle musím napravit. Potřebovala jsem s tebou bezodkladně mluvit, ale Laras je dobrá žena, a kuchyně i spíž zvládá skvěle.“

Nyneiva si odfrkla a oslovila své ruce otáčející rožněm. „Laras je žluklá hrouda tuku a s tou lžící zachází až moc šikovně.“ Myslela si, že to řekla dostatečně tiše, ale zaslechla, jak se amyrlin suše uchechtla.

„Ty vážně umíš skvěle odhadnout charakter, dítě. Jako vědma sis u vás na vsi musela vskutku vést velice dobře. To Laras zašla za Sheriam a chtěla vědět, jak dlouho má vás tři nechat u té nejšpinavější a nejtěžší práce. Říkala, že se nehodlá podílet na lámání něčího zdraví či ducha, bez ohledu na to, co řeknu já. Skvělý odhad, dítě.“

V té chvíli do dveří vstoupila Laras a zaváhala před vstupem na vlastní výsostné území. Amyrlin jí vyšla vstříc a pro změnu se usmívala.

„Všechno mi tu připadá v pořádku, Laras.“ Amyrlin hovořila dost hlasitě, aby ji v kuchyni slyšely všechny. „Nevidím tu nic špatného a všechno je, jak má být. Dostane se ti pochvaly. Myslím, že ze správkyně kuchyní udělám formální titul.“

Výraz Laras přešel od nejistoty k šoku a pak se jí obličej rozzářil radostí. Ale když se od odcházející amyrlin obrátila k pracovnicím v kuchyni, znovu se zachmuřila. Kuchtičky se vrhly do díla. Zamračený pohled Laras spočinul na Nyneivě.

Nyneiva zase otáčela rožněm, a teď se pokusila na velkou ženu usmát.

Laras se zamračila ještě víc a začala si lžící poklepávat na stehno, když zřejmě na chvíli zapomněla, že ji předtím použila k původnímu účelu. Na bílé zástěře lžíce zanechávala mastné šmouhy od polévky.

Budu se na ni usmívat, i kdyby mě to mělo zabít, pomyslela si Nyneiva, i když při tom zatínala zuby.

Objevily se Egwain s Elain, kroutily pusou a otíraly si ústa rukávem. Laras se na ně podívala a ony se vrhly k rožni a daly se do práce.

„Mýdlo,“ zamumlala nezřetelně Elain, „chutná hrozně!“

Egwain se při polévání masa třásla. „Nyneivo, jestli mi řekneš, že nám amyrlin nařídila zůstat tady, začnu ječet. Možná opravdu uteču.“

„Odcházíme, až domyjeme nádobí,“ oznámila oběma Nyneiva, „a hned, jak si vyzvedneme v pokoji věci.“ Přála si, aby také cítila nadšení, jež se jim mihlo v očích. Světlo dej, ať nespadneme do nějaké pasti, z niž bychom se nedostaly. Světlo dej.