Drak Znovuzrozený

31 U ženy z Tanchika

Šenk hostince byl jasně osvětlen a tak pozdě večer nebyla obsazena ani čtvrtina stolů. Mezi muži procházelo několik služebných v bílých zástěrách roznášejících poháry vína či piva, a tichý hovor podbarvoval zvuky harfy. Někteří hosté měli v zubech fajfky a jedna dvojice se skláněla nad stolkem s dámou. Všichni vypadali na lodní důstojníky či menší obchodníčky z malých obchodních společností. Kabátce měli dobře střižené z jemného sukna, ale chybělo zlato, stříbro a výšivky, které by měli bohatší kupci. A pro jednou nebylo slyšet chřestění kostek. V dlouhých krbech na obou koncích šenku plápolal oheň, ale i tak mělo místo přívětivý nádech.

Harfeník stál na stole a do melodie vyhazované na harfu předříkával kus „Mara a tři hloupí králové". Nástroj, celý ze zlata a stříbra, by se byl hodil i do paláce. Mat toho muže znal. Jednou Matovi zachránil život.

Harfeník byl hubený muž, který by byl dost vysoký, kdyby se tak nehrbil, a když na stole občas přešlápl, bylo vidět, že kulhá. I tady měl svůj plášť, celý pokrytý povlávajícími záplatami stovky barev. Vždycky chtěl, aby každý hned poznal, že je kejklíř. Dlouhé kníry a husté obočí měl bílé jako sníh a stejně husté jako vlasy. Při recitování měl v očích zarmoucený výraz. To u něj bylo neobvyklé. Mata by nikdy nenapadlo, že Tom Merrilin je smutný muž.

Mat se posadil ke stolu a věci si položil na podlahu vedle. Objednal si dva pohárky. Hezoučká služtička s velkýma hnědýma očima na něj mrkla.

„Dva, mladý pane? Nepřipadáš mi na někoho, kdo tolik pije.“ V hlase se jí ozýval poťouchlý tón, div že se nesmála nahlas.

Mat se chvíli prohraboval v kapsách a pak vytáhl dva stříbrné grošíky. O jeden víc, než kolik stálo víno, ale ten jí dal kvůli tomu, jaké měla oči. „Připojí se ke mně přítel.“

Věděl, že si ho Tom všiml. Starý kejklíř se málem zakuckal, když Mat vstoupil. To bylo také nové. Toma dokázalo z míry vyvést jen máloco natolik, aby to vůbec dal najevo, a pokud Mat věděl, příběh by přerušil snad jedině kvůli trollokům. Když mu dívka přinesla víno a měďáky nazpátek, nechal cínové korbele stát a zaposlouchal se do konce příběhu.

„ ‚I stalo se, jak jsme předpovídali, že by se mělo stát,' pravil král Madel, snaže se vyprostit rybu ze svého dlouhého vousu.“ Tomův hlas jak by se rozléhal velkou síní, ne jen obyčejným šenkem. Harfa podtrhovala poslední hloupý čin tří králů. „ ‚I stalo se, jak jsme předpovídali, že se stane,' oznámil Orander. A jemu uklouzly nohy v blátě a on s převelikým šplouchnutím usedl. ‚I stalo se, jak jsme předpovídali, že se musí stát,' prohlásil Kadar, hledaje po lokty v řece svou korunu. ‚Ta žena neví, o čem to hovoří. To ona je hloupá!' Madel a Orander s ním hlasitě souhlasili. V té chvíli toho již měla Mara dosti. ‚Dala jsem jim všem šanci, kterou si zasloužili, i víc,' řekla si. Přidala Kadarovu korunu k druhým dvěma, vyšplhala na vůz, mlaskla na kobylku a společně zamířily zpátky do vesnice. A když Mara vypověděla, co všechno se událo, lidé z Heape pak již neměli žádného krále.“ Kejklíř znovu zabrnkal hlavní melodii královské hlouposti, a tentokrát sklouzl do crescenda, které znělo skoro jako smích, rozmáchle se uklonil a málem přitom spadl ze stolu.

Muži se smáli a dupali, i když každý z nich nejspíš slyšel příběh už mnohokrát, a volali po přídavku. Příběh o Maře byl vždy dobře přijímán, neměli ho rádi jenom králové.

Tom málem upadl znovu, když lezl ze stolu, a cestou k Matovu stolu se kymácel víc, než by se dalo přičíst ztuhlé noze. Nedbale položil harfu na stůl, sesul se na židli před druhým korbelem a upřel na Mata bezvýrazný pohled. Oči měl vždycky pronikavé jako šídla, ale teď měl zřejmě problém zaostřit zrak.

„Obyčejnej,“ bručel. Hlas měl stále hluboký, ale teď už tolik nezněl. „Ten příběh zní stokrát líp v prostým přednesu a tisíckrát ve vznešeným, ale oni chtějí obyčejnej.“ Bez dalšího slova zabořil nos do vína.

Mat si nevzpomínal, že by Tom někdy dohrál a okamžitě neuložil harfu do jejího tvrdého koženého pouzdra. A nikdy neviděl, že by byl Tom podnapilý. Úlevou bylo slyšel kejklířovy stížnosti na posluchače. Tom je nikdy nepovažoval za dostatečně na úrovni. Aspoň něco se na něm nezměnilo.

Služtička byla zpátky, ale tentokrát se neusmívala. „Ó, Tome,“ řekla tiše a pak se obrátila k Matovi. „Kdybych věděla, že tohle je přítel, na kterého čekáš, nepřinesla bych ti pro něj víno ani za sto stříbrných grošů.“

„Nevěděl jsem, že je opilý,“ namítal Mat.

Ale ona už upínala pozornost zase na Toma a opět mluvila jemně. „Tome, musíš si odpočinout. Oni tě nechají vyprávět ve dne v noci, jestli jim to dovolíš.“

Vedle Toma se objevila další žena a přetáhla si zástěru přes hlavu. Byla starší než ta první, ale o nic méně hezká. Ty dvě by mohly být sestry. „Hezký příběh, vždycky se mi líbil, Tome, a ty ho vyprávíš úžasně. Pojď, dala jsem ti do postele ohřívadlo a můžeš mi vykládat o dvoře v Caemlynu.“

Tom se podíval do korbele, jako by ho překvapilo, že je prázdný, a pak si foukl do knírů a podíval se z jedné ženy na druhou. „Hezká Mada. Hezká Saal. Už jsem vám říkal, že mě v životě milovaly dvě hezký ženy? To je víc, než může tvrdit většina mužů.“

„Už jsi nám o tom všechno vyprávěl, Tome,“ řekla smutně starší žena. Mladší se mračila na Mata, jako by to byla jeho vina.

„Dvě,“ mumlal Tom. „Morgasa byla vzteklá, ale já myslel, že to můžu přejít, a tak to skončilo tím, že mě chtěla zabít. Denu jsem zabil já. Skoro jako bych to udělal vlastní rukou. Není v tom moc velkej rozdíl. Měl jsem dvě šance, víc než většina lidí, a obě jsem je zahodil.“

„Já se o něj postarám,“ prohlásil Mat. Mada i Saal se na něj zamračily. Mat jim předvedl svůj nejlepší úsměv, ale tentokrát to nezabralo. Zakručelo mu v žaludku. „Nevoní tu pečený kuřata? Přineste tři nebo čtyři.“ Obě ženy zamrkaly a vyměnily si poplašené pohledy, když ještě dodal: „Chceš taky něco k jídlu, Tome?“

„Ocenil bych kapku tohohle skvělýho andorskýho vína.“ Kejklíř s nadějí zvedl korbel.

„Dneska v noci už žádné víno, Tome.“ Starší žena by mu byla korbel sebrala, kdyby ji nechal.

Téměř zároveň se ke starší připojila mladší se směsicí pevného odhodlání a zoufalé prosby: „Dostaneš kousek kuřete, Tome. Je moc dobré.“

A neodešly, dokud kejklíř neslíbil, že něco sní. Když odcházely, vrhly po Matovi tak zachmuřené pohledy, že ten jenom potřásl hlavou. Ať shořím, mysleli byste si, že ho nutím, aby pil dál! Ženský! Ale obě mají hezký oči.

„Rand tvrdil, žes to přežil,“ obrátil se k Tomovi, když byly Mada se Saal z doslechu. „Moirain vždycky říkala, že musíš být určitě naživu. Ale slyšel jsem, žes byl v Cairhienu a že chceš jet do Tearu.“

„Takže Rand je v pořádku?“ Tomovi se podařilo zaostřit pohled skoro tak, jak se Mat pamatoval. „Myslím, že jsem to ani nečekal. A Moirain je pořád s ním, co? Hezká ženská. Byla by hezká ženská, kdyby nebyla Aes Sedai. Zapleť se s takovýma, jako je ona, a dopadneš hůř, než že si jenom spálíš prsty.“

„Proč by Rand neměl být v pořádku?“ zeptal se Mat opatrně. „Víš snad o něčem, co by mu mohlo ublížit?“

„Vím? Já nevím nic, chlapče. Tuším víc, než je pro mě zdravý, ale nevím nic.“

Mat změnil téma. Nemá smysl utvrzovat ho v jeho tušení. Nemá smysl, aby se dozvěděl, že já vím víc, než je pro mě zdravý.

Starší žena – Tom ji oslovoval Mado – se vrátila se třemi kuřaty s křupavou hnědou kůrčičkou a ustaraně se na bělovlasého muže podívala. Než odešla, vrhla po Matovi varovný pohled. Mat si utrhl stehýnko a při řeči se do něj pustil. Tom se zamračil na svůj korbel a drůbeži nevěnoval nejmenší pozornost.

„Proč jsi tady, v Tar Valonu, Tome? Tohle je poslední místo, kde bych čekal, že tě uvidím, při tom, jakej máš na Aes Sedai názor. Slyšel jsem, žes v Cairhienu pěkně vydělával.“

„Cairhien,“ zamumlal starý kejklíř a život se mu z očí zase vytratil. „Zabít člověka způsobí hrozný potíže, i když si to ten člověk zaslouží.“ Půvabně máchl rukou a objevil se mu v ní nůž. Tom měl vždycky v šatech poschováváno několik nožů. Ať už byl jak chtěl opilý, čepel držel pevně. „Zabiješ chlapa, co si o to vyloženě říká, a občas za to musí zaplatit jiní. Otázka je, stálo to vůbec za to? Vždycky to je vyvážený, víš. Dobro a zlo. Světlo a Stín. Nebyli bychom lidmi, kdyby to nebylo vyvážený.“

„Dej to pryč,“ zavrčel Mat s plnými ústy. „Nechci se bavit o zabíjení.“ Světlo, ten chlapík pořád ještě leží uprostřed ulice. Ať shořím, už jsem měl být na lodi. „Jen jsem se zeptal, co děláš v Tar Valonu. Jestli jsi musel opustit Cairhien, že jsi tam někoho zabil, tak o tom nechci nic vědět. Krev a popel, jestli se z toho pití nedokážeš vzpamatovat aspoň natolik, abys mluvil jasně, tak odcházím.“

Tom s kyselým výrazem nechal nůž zmizet. „Co dělám v Tar Valonu? Jsem tady, protože je to to nejhorší místo, kde bych mohl být, až na Caemlyn, možná. A to si zasloužím, chlapče. Některý z červených adžah si mě pořád pamatují. Tuhle jsem zahlíd na ulici Elaidu. Kdyby věděla, že jsem tady, stáhla by mě zaživa z kůže, a pak by se teprve přestala chovat mile.“

„Nikdy jsem tě neviděl, že by ses litoval,“ prohodil Mat znechuceně. „To se hodláš utopit ve víně?“

„Co ty o tom víš, chlapče?“ prskl Tom. „Až budeš starší, uvidíš kus světa, možná se párkrát zamiluješ, pak to pochopíš. Možná, jestli budeš dost bystrej, aby ses učil. Áááá! Chceš vědět, co dělám v Tar Valonu? Co tady děláš ty? Vzpomínám si, jak se ti rozklepala kolena, když jsi zjistil, že Moirain je Aes Sedai. Málem sis ucvrkl pokaždý, když se o síle někdo jenom zmínil. Co ty děláš v Tar Valonu s Aes Sedai na každým rohu?“

„Já z Tar Valonu odjíždím. To tu dělám. Odjíždím!“ Mat se zašklebil. Kejklíř mu zachránil život a možná i víc. Byl do toho tenkrát zapletený mizelec. Proto měl Tom potíže s pravou nohou. Víno z celé lodi by nestačilo na to, aby byl takhle opilý. „Já jedu do Caemlynu, Tome. Jestli chceš z nějakýho hloupýho důvodu riskovat život, proč nejedeš se mnou?“

„Do Caemlynu?“ zamyslel se Tom.

„Do Caemlynu, Tome. Elaida se tam dřív nebo později vrátí, takže si s ní budeš moct dělat starosti. A pokud se dobře pamatuju, jestli tě dostane do rukou Morgasa, budeš si přát, aby tě radši dostala Elaida.“

„Caemlyn. Ano. Caemlyn se k mý náladě hodí jako rukavice na ruku.“ Kejklíř se zadíval na kuřata na talíři a trhl sebou. „Cos to udělal, chlapče? To sis je nacpal do rukávu?“ Ze tří ptáků zbyly jenom kosti a pár kousků masa.

„Občas dostanu hlad,“ zabručel Mat. Hrozně toužil olízat si prsty. „Tak jdeš se mnou, nebo ne?“

„Ó, to víš, že půjdu, chlapče.“ Jak se Tom zvedal na nohy, nepohyboval se zdaleka tak neohrabaně jako předtím. „Počkej tady – a dej pozor, ať nesníš i stůl – já si posbírám věci a rozloučím se.“ Cestou kulhal, ale nepotácel se.

Mat dopil víno a obral kosti dočista. Napadlo ho, že by si objednal další, ale Tom se vrátil rychle. Na zádech měl vedle svinutých pokrývek pověšena i pouzdra s flétnou a harfou. Měl s sebou i prostou vycházkovou hůl, která byla vysoká jako on. Doprovázely ho obě služtičky. Mat usoudil, že to budou sestry. Ke kejklíři vzhlížely dva páry stejných hnědých očí s naprosto stejným výrazem. Tom políbil nejdřív Saal, pak Madu, poplácal je po tváři a zamířil ke dveřím. Jen kývl na Mata, aby ho následoval. Byl venku dřív, než si Mat posbíral věci a hůl.

Mladší z obou žen, Saal, Mata cestou ke dveřím ještě zastavila. „Ať už jsi mu řekl cokoliv, tak ti odpouštím to víno, i když nám ho odvádíš. Takhle živého jsem ho neviděla celé týdny.“ Vtiskla Matovi cosi do dlaně, a když se na to mládenec podíval, oči se mu překvapením rozšířily. Dala mu stříbrnou tarvalonskou marku. „Ať už jsi mu řekl cokoliv. Kromě toho, ten, kdo tě krmí, to rozhodně nedělá dobře, ale stejně máš hezké oči.“ Zasmála se, když viděla, jak se tváří.

Mat se proti své vůli rozesmál také. Vyšel ze dveří a cestou obracel minci mezi prsty. Tak já mám hezký oči, jo? Smích mu odumřel na rtech, jako když krčmář zavře pípu. Na ulici byl Tom, ale ne mrtvola. Okna taveren v ulici vydávala dost světla, aby si tím mohl být jist. Městští strážní by mrtvého člověka neodnesli, aniž by se poptali v těch tavernách a U ženy z Tanchika také.

„Na co tak zíráš, chlapče?“ zeptal se Tom. „Tady nejsou ve stínu žádní trolloci.“

„Berkové,“ mumlal Mat. „Myslel jsem na berky.“

„V Tar Valonu nejsou ani kapsáři, ani pouliční rváči, chlapče. Když strážní nějakýho berku chytí – a co já vím, tak jich tu tenhle obchod moc neprovozuje – ale když nějakýho chytnou, odvlečou ho do Věže. Tam s ním Aes Sedai něco provedou a on hned druhej den uteče z Tar Valonu s očima vytřeštěnýma jako svedená holka. Slyšel jsem, že na ženy zlodějky jsou ještě tvrdší. Ne, tady můžeš o peníze přijít jedině tak, že ti někdo místo zlata zaplatí leštěnou mosazí nebo má cinknutý kostky. Ale žádní berkové tu nejsou.“

Mat se otočil na patě, prošel kolem Toma a zamířil k přístavu. Holí ťukal do země, jako by se pomocí ní mohl pohybovat rychleji. „Budeme na palubě první lodi, co vypluje, ať je jaká chce. Na první, Tome.“

Tom spěšně klapal za ním. „Zpomal, chlapče. Proč tak spěcháš? Tady je spousta lodí, vyplouvají ve dne v noci. Tak zpomal. Žádní berkové tu nejsou.“

„Na první zatracený lodi, Tome! I kdyby do ní teklo, my budeme na ní!“ Jestli to nebyli berkové, tak co byli zač? Museli to být zloději. Co jiného by mohli být?