Drak Znovuzrozený

28 Cesta ven

Mat, oblečený pouze ve spodcích, právě dojídal dopolední svačinku – kousek šunky, tři jablka a chleba s máslem – když se dveře do jeho pokoje otevřely a dovnitř vpadly Nyneiva, Egwain a Elain a všechny tři se na něho povzbudivě usmívaly. Zvedl se, že si dojde pro košili, ale pak se umíněně posadil. Mohly aspoň zaklepat. Ale stejně je rád viděl. Přinejmenším zpočátku.

„No, vypadáš líp,“ řekla Egwain.

„Jako kdybys celý měsíc jenom dobře jedl a odpočíval,“ dodala Elain.

Nyneiva mu položila ruku na čelo. Trhl sebou, než si připomněl, že tohle dělala doma nejméně posledních pět let. Tehdy ale byla jenom vědma, pomyslel si. To nenosila ten prsten.

Nyneiva si všimla, jak ucukl. Stísněně se na něho usmála. „Mně to připadá, že bys klidně mohl vstát z postele. Nebo tě ještě baví být tady zavřený? Doma jsi nevydržel ani dva dni za sebou pod střechou."

Mat se váhavě podíval na ohryzek posledního jablka a pak jej položil zpátky na podnos. Málem si začal olizovat šťávu z prstů, ale když ony se na něho dívaly. A stále se usmívaly. Uvědomil si, že se snaží rozhodnout, která z nich je nejhezčí, a nemůže. Kdyby to byl někdo jiný než kdo – a co – byly, kteroukoliv by rád požádal o tanec, ať by to byla giga nebo rejdovák. S Egwain ještě doma tančíval dost často, a jednou dokonce i s Nyneivou, ale to mu připadalo nesmírně dávno.

„‚Jedna hezká žena znamená legraci při tanci. Dvě hezký ženy znamenají potíže v domě. Tři hezký ženy znamená utýct do kopců.'“ Usmál se na Nyneivu ještě stísněněji než ona na něho. „Tohle říkával táta. Vy máte něco za lubem, Nyneivo. Všechny se usmíváte jako kočky na pěnkavu chycenou v trní, a já mám takovej pocit, že ta pěnkava jsem já.“

Jejich úsměvy zmizely. Mat si všiml jejich rukou a napadlo ho, pročpak asi všechny vypadají, jako by umývaly nádobí. Dědička Andoru určitě v životě neumyla jediný talíř, ale on si při takové činnosti neuměl představit ani Nyneivu, i když věděl, že doma v Emondově Roli to dělávala. Všechny tři teď měly prsten s Velkým hadem. To byla novinka. A ne zrovna příjemné překvapení. Světlo, jednou k tomu muselo dojít. Mně do toho nic není, a tím to končí. Nic mi do toho není. Prostě není.

Egwain zavrtěla hlavou, ale spíše to patřilo druhým dvěma ženám než jemu. „Říkala jsem vám, že se ho máme zeptat rovnou. Když chce, umí být umíněný jako mezek a protřelý jako kočka. To jsi, Mate. Víš to, tak se přestaň mračit.“

Mat se rychle přestal zubit.

„Ticho, Egwain,“ prskla Nyneiva. „Mate, to, že tě chceme požádat o laskavost, ještě neznamená, že nám nezáleží na tom, jak se cítíš. Nám na tom opravdu záleží, a ty to víš, leda bys byl ještě zabedněnější než obvykle. Jsi v pořádku? Ve srovnání s tím, jak jsem tě viděla posledně, vypadáš pozoruhodně dobře. Mně to opravdu připadá spíš jako měsíc než jako dva dny.“

„Mohl bych zaběhnout deset mil a potom si ještě zatančit gigu.“ Zakručelo mu v žaludku, ale on si toho nevšímal, a doufal, že ony si toho také nevšimnou. Opravdu se cítil téměř jako po měsíčním odpočinku a dobrém jídle. A poslední jídlo měl včera. „Jakou laskavost?“ zeptal se podezřívavě. Pokud se pamatoval, Nyneiva nikdy nežádala o laskavosti, Nyneiva lidem říkala, co mají dělat, a očekávala, že to udělají.

„Chci, abys doručil dopis,“ řekla Elain dřív, než Nyneiva stačila otevřít ústa. „Máti do Caemlynu.“ Usmála se tak půvabně, až jí na tvářích naskočily dolíčky. „Velice bych to ocenila, Mate.“ Ranní sluníčko pronikající okny jako by jí do vlasů házelo zlato.

Moc by mě zajímalo, jestli ráda tancuje. Rychle tuto představu zahnal. „To nezní jako něco těžkýho, ale je to dlouhá cesta. Co z toho budu mít já?“ Z výrazu její tváře usoudil, že ty dolíčky selžou jen málokdy.

Elain se narovnala, štíhlá a hrdá. Skoro za ní viděl trůn. „Copak nejsi věrným poddaným Andoru? Copak nechceš sloužit Lvímu trůnu a své dědičce?“

Mat se rozřehtal.

„Říkala jsem ti, že tohle taky nebude fungovat,“ podotkla Egwain. „Na něho ne.“

Elain naskočily kolem úst vrásky. „Myslela jsem, že by za to stálo aspoň to zkusit. Na strážné v Caemlynu to vždycky působí. Říkalas, že když se usměju –“ Prudce se zarazila a na Mata se ani nepodívala.

Cos jí to řekla, Egwain, zuřil v duchu Mat. Že zhloupnu kvůli každé holce, která se na mě usměje? Ale navenek se stále tvářil klidně a dokonce se mu podařilo dál se usmívat.

„Byla bych ráda, kdyby prosba stačila,“ řekla Egwain, „ale ty nikomu neprokazuješ laskavosti, viď, Mate? Nebo jsi v životě udělal cokoliv, by ti nelichotili, nepodkuřovali ti nebo tě neoblafli?“

Mat se na ni jenom usmíval. „Zatancoval bych si s váma oběma, Egwain, ale poslíčka dělat nebudu.“ Na okamžik měl dojem, že na něho vyplázne jazyk.

„Jestli se teda můžeme vrátit k našemu prvnímu plánu,“ ozvala se Nyneiva až příliš klidným hlasem. Druhé dvě ženy přikývly a ona obrátila svou pozornost k Matovi. Poprvé od chvíle, kdy vstoupila do pokoje, zase vypadala jako stará vědma, s pohledem, který vás dokázal na místě zastavit, a copem připraveným švihnout jako kočičím ocáskem.

„Jsi ještě neomalenější, než se pamatuju, Matrime Cauthone. Co jsi byl tolik nemocný – a já s Egwain a Elain jsme se o tebe staraly jako o děcko v kolíbce – jsem na to málem zapomněla. Přesto jsem si myslela, že budeš cítit aspoň kapku vděčnosti. Mluvil jsi o tom, že chceš vidět svět a navštívit velká města. No, který je lepší město než Caemlyn? Dělej, co chceš, dokaž svůj vděk a zároveň můžeš někomu pomoct.“ Vytáhla z pláště svinutý pergamen a položila jej na stůl. Na pečeti ze zlatožlutého vosku se skvěla lilie. „Víc žádat nemůžeš.“

Mat si pergamen lítostivě prohlédl. Jednou Caemlynem projížděli, ještě s Randem, ale skoro se na to nepamatoval. Byla hanba jim nevyhovět, ale on to považoval za nejlepší. Jestli si chcete užít při tanci, dřív nebo později musíte zaplatit harfeníkovi. Ale podle toho, jak se teď Nyneiva chovala, čím déle nezaplatí, tím horší to bude. „Nyneivo, já nemůžu.“

„Co tím myslíš, že nemůžeš? Jsi snad moucha na stěně, nebo chlap? Máš jedinečnou možnost prokázat službu dědičce Andoru, uvidět Caemlyn, a s největší pravděpodobností se setkat se samotnou královnou Morgasou, a ty nemůžeš? Opravdu nevím, co ještě chceš. A tentokrát neuhýbej jako omastek na pánvi, Matrime Cauthone! Nebo ses tolik změnil, že se ti tohle líbí?“ Mávla mu levou rukou před obličejem a málem ho prstenem třískla do nosu.

„Prosím, Mate,“ řekla Elain, a Egwain se na něho dívala, jako by mu vyrostly rohy jako trollokovi.

Mat se v křesle přikrčil. „To ne, že bych nechtěl. Nemůžu! Amyrlin to zařídila tak, že se nedostanu z tohohle zatra – z tohohle ostrova. Jestli to dokážete změnit, donesu ten dopis třeba v zubech, Elain.“

Ženy si mezi sebou vyměnily pohledy. Občas ho napadlo, jestli ženy dokážou číst myšlenky jiných. Jeho si rozhodně dokázaly přečíst, a zvláště ve chvílích, kdy to nejméně potřeboval. Ale tentokrát, ať už se mlčky rozhodly k čemukoliv, jeho myšlenky si nepřečetly.

„Tohle nám vysvětli,“ vyzvala ho stroze Nyneiva. „Proč by tě tu chtěla amyrlin držet?“

Mat pokrčil rameny, podíval se jí přímo do očí a předvedl jí svůj nejlepší lítostivý úsměv. „Protože jsem byl nemocnej. Protože to trvalo tak dlouho. Říkala, že mě nenechá odejít, dokud si nebude jistá, že se někde nesložím a neumřu. Ne že bych to udělal. Totiž umřel.“

Nyneiva se zamračila a zatahala se za cop. Náhle ho popadla za hlavu a Mata zamrazilo. Světlo, jediná síla! Než to domyslel, bylo to pryč a Nyneiva ho pustila.

„Co...? Cos mi to udělala, Nyneivo?“

„Ani desetinu toho, co si z největší pravděpodobnosti zasloužíš,“ odtušila ona. „Jsi zdravý jako buk. Slabší než vypadáš, ale zdravý.“

„Říkal jsem ti to,“ opáčil nejistě. Snažil se znovu nasadit úsměv. „Nyneivo, vypadala jako ty. Totiž amyrlin. Tyčí se nad tebou, i když je o půl lokte menší, a nutí...“ Z toho, jak Nyneiva zvedla obočí, usoudil, že tudy cesta nevede. Pokud jen dokáže udržet jejich myšlenky dál od Valerského rohu. Napadlo ho, jestli to vědí. „No. Stejně si myslím, že mě tu chtějí mít kvůli tý dýce. Chci říct, dokud nepřijdou na to, jak přesně udělala to, co udělala. Víte, jaký Aes Sedai jsou.“ Zasmál se. Ony se na něho jenom dívaly. To jsem možná neměl říkat. Ať shořím! Ony se chtějí stát zatracenýma Aes Sedai. Ať shořím, už to trvá moc dlouho. Byl bych hrozně rád, kdyby se na mě přestala Nyneiva takhle dívat. Zkrať to. „Amyrlin to zařídila tak, že se nedostanu přes most, ani se nemůžu nalodit, bez jejího rozkazu. Chápete? Ne že bych vám nechtěl pomoct. Prostě nemůžu.“

„Ale jestli tě dostaneme z Tar Valonu, tak to uděláš?“ zeptala se naléhavě Nyneiva.

Tentokrát Elain zvedla obočí a Egwain potřásla hlavou a pronikavě se na Mata zadívala. Ženy občas nemají smysl pro humor.

Nyneiva svým dvěma přítelkyním pokynula a všechny tři se odebraly k oknu, kde se k němu obrátily zády a cosi si tiše povídaly. Mat slyšel jenom mumlání. Měl dojem, že Egwain říká cosi o tom, že pokud zůstanou pohromadě, budou potřebovat jenom jeden. Díval se na ně a uvažoval, jestli si opravdu myslí, že mohou obejít amyrlinin rozkaz. Jestli to dokážou, donesu ten jejich zatracený dopis kamkoliv. Opravdu ho ponesu třeba v zubech.

Bez přemýšlení sebral ohryzek a ukousl konec. Skousl a rychle vyplivl hořká semínka zpátky na podnos. Když se ženy vrátily ke stolu, podala mu Egwain silný složený papír. Mat si je podezíravě prohlédl, než papír rozložil. Když četl, začal si pro sebe nevědomky broukat.

A dole byla zavěšena pečeť s plamenem Tar Valonu v kruhu z bílého vosku, tvrdého jako kámen.

Mat si uvědomil, že si pobrukuje „Kapsu plnou zlata“ a přestal. „Tohle je pravý, že jo? Nevzaly jste...? Jak jste se k tomu dostaly?“

„Ona to nikde nezapomněla, jestli jsi měl na mysli tohle,“ řekla Elain.

„Je jedno, jak jsme to získaly,“ prohlásila Nyneiva. „Je to pravé. A to je taky to jediné, co by tě mělo zajímat. Kdybych byla tebou, tak to nikde moc neukazuju, nebo ti to amyrlin zase sebere, ale dostane tě to přes strážné a na loď. Říkal jsi, že ten dopis doručíš, jestli tě odsud dostaneme.“

„Už to můžete brát tak, že je v Morgasiných rukou.“ Nemohl se přestat dívat na papír, ale přece jen jej složil a položil na Elainin dopis. „Čistě náhodou byste neměly trochu peněz nazbyt, co? Aspoň nějaký stříbro? Zlatou marku nebo dvě? Na cestu lodí mám skoro dost, ale slyšel jsem, že dál po řece je všechno pořád dražší a dražší."

Nyneiva zavrtěla hlavou. „Ty nemáš peníze? Skoro každou noc jste přece hrávali s Hurinem kostky, dokud ti nebylo tak špatně, že jsi nezvedl pohárek. A proč by to po řece mělo být dražší?“

„My hráli o měďáky, Nyneivo, a po nějaký době ani o to nechtěl hrát. To je jedno. Nějak to zvládnu. Vy neposloucháte, co lidi povídají? V Cairhienu je občanská válka, a já slyšel, že v Tearu je to stejně zlý. Slyšel jsem, že pokoj v Aringillu stojí tolik, co doma dva slušný koně.“

„Měly jsme moc práce,“ odsekla Nyneiva a vyměnila si ustaraný pohled s Egwain a Elain, což v Matovi znovu vzbudilo zvědavost.

„Na tom nezáleží. Já to zvládnu.“ V hospodách kolem přístavu se musely hrát hazardní hry. Po noci při kostkách se ráno dostane na loď s plným měšcem.

„Jenom dones ten dopis Morgase, Mate,“ řekla Nyneiva. „A ať nikdo neví, že ho máš.“

„Donesu jí ho. Řekl jsem, že to udělám, ne? Podle toho, jak mluvíš, by sis mohla myslet, že svý sliby neplním.“ Pohled, jehož se mu od Nyneivy a Egwain dostalo, mu připomněl nemálo slibů, které nesplnil. „Udělám to. Krev a – Udělám!“

Ženy ještě chvíli zůstaly a většinou si povídali o domově. Egwain a Elain se usadily na posteli a Nyneiva do křesla. Mat si vzal stoličku. Hovor o Emondově Roli v něm vyvolal stesk po domově, a Nyneivu i Egwain to zřejmě rozesmutnilo také, jako by se tu bavili o něčem, co ony už nikdy neuvidí. Mat si byl jist, že jim zvlhly oči, ale když se pokusil změnit téma, zase začaly mluvit o lidech, které znaly, o svátcích, o Bel Tinu a Letnicích, o dožínkových tancovačkách a setkáních při stříhání ovcí.

Elain mu vyprávěla o Caemlynu, o tom, co ho čeká v královském paláci a s kým má promluvit, a taky trochu o městě. Občas se narovnala tak, že málem viděl na její hlavě korunu. Muž by musel být hlupák, aby se zapletl s takovou ženou. Když se zvedly k odchodu, mrzelo ho, že odcházejí.

Vstal a náhle se cítil neohrabaný. „Koukněte, prokázaly jste mi laskavost.“ Dotkl se amyrlinina dokumentu na stole. „Velkou laskavost. Vím, že se všechny stanete Aes Sedai –“ při tom se trochu zakoktal – „a z tebe, Elain, bude jednou královna, ale jestli budete někdy potřebovat pomoc a jestli to já zvládnu, tak přijdu. S tím můžete počítat. Řekl jsem něco legračního?“

Elain měla ruku na ústech a Egwain se snažila potlačit smích. „Ne, Mate,“ řekla hbitě Nyneiva, ale také se jí chvěly rty. „Jenom něco, čeho jsem si všimla na mužích.“

„Musel bys být žena, abys to pochopil,“ dodala Elain.

„Ať se ti cestuje dobře a v bezpečí, Mate,“ připojila Egwain. „A nezapomeň, jestli žena potřebuje hrdinu, potřebuje ho hned, ne až zítra.“ Na rtech jí zabublal smích.

Mat se díval, jak se za nimi zavírají dveře. Ženy, usoudil přinejmenším posté, jsou zvláštní.

Pak mu zrak padl na Elainin dopis a na složený papír na něm. Amyrlinin požehnaný papír, jemuž sice nerozuměl, ale který uvítal jako oheň v zimě. Na květovaném koberci si zatančil kvapík. Uvidí Caemlyn a setká se s královnou. Tvoje vlastní slova mě od tebe osvobodí, amyrlin. A taky mě dostanou od Seléné.

„Nikdy mě nechytíte,“ zasmál se. „Nikdy nechytíte Matrima Cauthona.“