Drak Znovuzrozený

55 Co stojí psáno v Proroctví

Rand zcela pomalu vstoupil do rozlehlé komnaty. Procházel mezi krevelovými sloupy, jak si je pamatoval ze svých snů. Ve stínech bylo ticho, něco ho však volalo. A to něco se zablesklo vepředu, paprsek světla na chviličku zaplašil stíny. Rand se zastavil pod vysokou kupolí a spatřil, co hledal. – Callandor visel ve vzduchu jílcem dolů a čekal na tu jedinou ruku, na ruku Draka Znovuzrozeného. Jak se otáčel, tříštil to málo světla, jež sem dopadalo, do střípků a občas zaplál, jako by byl sám zdrojem světla. Volal ho. Čekal na něj.

Jestli jsem Drak Znovuzrozený. Jestli nejsem jenom nějaký pološílený muž prokletý schopností usměrňovat, loutka tancující pro Moirain a Bílou věž.

„Vezmi si jej, Luisi Therine. Vezmi si jej, Rodovrahu."

Otočil se po hlase. Vysoký muž s krátkými bílými vlasy, který vystoupil ze stínu mezi sloupy, mu byl povědomý. Rand neměl ponětí, kdo to je, ten člověk v kabátci z rudého hedvábí, s černými proužky na nabíraných rukávcích a černými spodky zastrčenými do stříbrem umně vykládaných vysokých bot. Neznal toho muže, ale vídával ho ve snech. „Tys je vsadil do klece,“ řekl. „Egwain, Nyneivu a Elain. V mých snech. Pořád jsi je strkal do klece a ubližoval jsi jim.“

Muž odmítavě mávl rukou. „Jsou míň než nic. Možná jednou, až budou vycvičeny, ale teď nejsou nic. Musím přiznat, že mě překvapilo, že ti na nich záleží tolik, až jsou k něčemu dobré. Ale tys byl vždycky hlupák, vždycky jsi raději šel za hlasem srdce než za voláním moci. Přišel jsi příliš brzy, Luisi Therine. A nyní musíš udělat, k čemu ještě nejsi připraven, nebo zemřít. Zemřít věda, žes zanechal ty ženy, na nichž ti záleží, v mých rukou.“ Zřejmě na něco čekal. „Já je hodlám využít víc, Rodovrahu. Budou mi sloužit, sloužit mé moci. A to jim ublíží mnohem víc než to, čím zatím prošly.“

Za Randem se Callandor zablýskl a Rand v zádech ucítil závan tepla. „Kdo jsi?“

„Tak ty se na mne nepamatuješ, co?“ Bělovlasý muž se náhle zasmál. „Já si taky nepamatuji tebe tak, jak vypadáš teď. Kluk z venkova s flétnou v pouzdře na zádech. Že by Izmael mluvil pravdu? On byl vždycky ochoten zalhat, pokud by mu to přineslo coul či vteřinu navíc. Ty si na nic nevzpomínáš, Luisi Therine?“

„Jméno!“ chtěl vědět Rand. „Jaké je tvoje jméno?“

„Říkej mi Be’lal.“ Zaprodanec se zamračil, když Rand nijak nezareagoval. „Vezmi si jej!“ štěkl Be’lal a mávl rukou k meči za Randem. „Kdysi jsme bok po boku vyjížděli do války, a proto ti teď dám šanci. Sice malou, ale přece jen šanci zachránit si krk, šanci zachránit ty tři ženy, z nichž jsem si chtěl udělat své mazlíčky. Vezmi ten meč, venkovane. Možná to bude stačit a pomůže ti to přežít mě.“

Rand se zasmál. „Ty si myslíš, že mě tak lehce vyděsíš, Zaprodanče? Ba’alzamon sám mě pronásleduje. Snad si nemyslíš, že se polekám tebe? Že se budu plazit u nohou Zaprodanci, když jsem odmítl Temného a díval se mu přitom do očí?“

„Tak tohle si myslíš?“ řekl Be’lal tiše. „Ty opravdu nic nevíš.“ Náhle měl v ruce meč, meč s čepelí vyřezanou z černého ohně. „Vezmi si jej! Vezmi Callandor! Tři tisíce let, co jsem hnil v žaláři, tady čekal. Na tebe. Jeden z nejmocnějších sa’angrialů, co kdy byly vyrobeny. Vezmi ho a braň se, jestli to dokážeš!“

Blížil se k Randovi, jako by ho chtěl zatlačit dozadu ke Callandoru, ale Rand zvedl ruce – naplnil ho saidín, sladký proud jediné síly, odporná pachuť špíny – a držel v nich meč z rudého plamene, meč se znamením volavky na ohnivé čepeli. Prošel si postavení, která ho naučil Lan, až se plavně pohyboval z jednoho do druhého, jako by tančil. Roztínání hedvábí. Voda stéká z kopce. Vítr a déšť. Čepel z černého ohně se srazila s čepelí z rudého, až odlétla sprška jisker a ozval se hřmot, jako když se tříští doběla rozpálený kov.

Rand hladce ustoupil do krytu a snažil se nedat najevo nejistotu. Na černé čepeli byla také volavka, pták tak černý, až byl skoro neviditelný. Kdysi čelil muži s volavkou na ocelové čepeli, a jen tak tak přežil. Věděl, že sám na znamení mistra šermíře nemá nárok. Byl to meč, jejž mu dal otec, a když myslel na meč, který právě držel v rukou, myslel na ten druhý. Jednou vstoupil do objetí smrti, jak ho tomu naučil strážce, ale tentokrát věděl, že by smrt byla konečná. Be’lal byl s mečem lepší než on. Silnější. Rychlejší. Skutečný mistr šermíř.

Zaprodanec se pobaveně zasmál a rychle a ladně švihal mečem hned na jednu, hned na druhou stranu. Černý oheň burácel, jako by ho rychlý průchod vzduchem rozdmýchával. „Kdysi jsi byl lepším šermířem, Luisi Therine,“ vysmíval se mu Be’lal. „Vzpomínáš, když jsme se věnovali té krotké zábavě zvané šerm a naučili se tak zabíjet, jak stálo ve starých svazcích, že tak lidé kdysi činili? Vzpomínáš aspoň na jednu z těch zoufalých bitev, aspoň na jednu z našich hořkých porážek? Ovšemže ne. Ty se přece na nic nepamatuješ, že? Tentokrát ses nenaučil dost. Tentokrát, Luisi Therine, tě zabiju.“ Be’lal mluvil stále zlomyslněji. „Možná kdyby sis vzal Callandor, mohl by sis o trošku prodloužit život. O trošku.“

Pomalu zaútočil, skoro jako by dával Randovi čas udělat právě to, obrátit se a rozběhnout se pro Callandor, pro Meč, jehož se nelze dotknout, a vzít si jej. Ale Rand měl veliké pochybnosti. Callandoru se mohl dotknout pouze Drak Znovuzrozený. Dovolil jim, aby ho za něj prohlásili, protože dobrá stovka důvodů mu v té chvíli zřejmě nedávala na výběr. Byl však skutečně Drakem Znovuzrozeným? Kdyby se ke Callandoru rozběhl ve skutečném světě, ne jen ve snu, nesetkala by se jeho ruka s neviditelnou stěnou, zatímco by ho Be’lal srazil zezadu?

Střetl se se Zaprodancem mečem, který znal, čepelí ukutou pomocí saidínu. A byl zatlačen zpět. Padající list se setkal s Namočeným hedvábím. Kočka tančící na zdi se srazila s Kancem řítícím se dolů z kopce. Řeka podemílající břeh ho málem stála hlavu a on se musel zcela nepůvabně vrhnout stranou, když se mu černý plamen otřel o vlasy. Stačil se překulit na nohy a už musel čelit Kameni padajícímu z hory. Metodicky a záměrně ho Be’lal nutil ustupovat ve spirále, která se stahovala kolem Callandoru.

Mezi sloupy se náhle rozezněl křik, jekot a řinčení oceli, ale Rand to skoro neslyšel. S Be’lalem už nebyli v Srdci Kamene sami. Muži v kyrysech a přilbicích se zvednutým okrajem bojovali meči proti nezřetelným zahaleným postavám, které se míhaly mezi sloupy a bodaly do nich oštěpy. Někteří z vojáků vytvořili řadu. Z šera vylétly šípy a přesně zasahovaly odhalená hrdla a obličeje, a muži zemřeli ve své řadě. Rand si boje skoro nevšímal, dokonce i když jen pár kroků od něj padali mrtví lidé. Jeho boj byl příliš zoufalý, musel se na něj cele soustředit. Po boku mu stékalo cosi mokrého a teplého. Stará rána se opět otevřela.

Náhle klopýtl, protože mrtvého pod nohama uviděl, až když ležel na zádech na kamenné podlaze na pouzdru s flétnou.

Be’lal s úšklebkem zvedl čepel z černého ohně. „Vezmi jej! Vezmi Callandor a braň se! Vezmi jej, nebo tě zabiju hned! Jestli jej nevezmeš, zabiju tě!“

„Ne!“

Dokonce i Be’lal sebou při zvuku toho velitelského ženského hlasu trhl. Zaprodanec ustoupil z dosahu Randova meče a zamračeně se obrátil k Moirain, která vystoupila ze zmatku bitvy. Oči upírala na Be’lala a křiku umírajících kolem sebe si nevšímala. „Myslel jsem, že jsi hezky uklizená z cesty, ženská. Vlastně je to jedno. Jsi jen na obtíž. Jako moucha kousalka. Strčím tě do klece k ostatním a naučím tě sloužit Stínu svými ubohoučkými silami,“ dokončil s opovržlivým smíchem a zvedl volnou ruku.

Zatímco mluvil, Moirain se nezastavila ani nezpomalila. Když zvedal ruku, byla od něj necelých třicet kroků, a teď i ona zvedla obě ruce.

Zaprodanci se po tváři mihl záblesk překvapení. Měl čas vykřiknout jen: „Ne!“ Pak ho zasáhla tyč bílého ohně, teplejšího než slunce, která vylétla Aes Sedai z rukou, zářící hůl, která odehnala všechny stíny. – Be’lal se vzápětí změnil v mihotavá zrnka, tečky tančící na zlomek vteřiny ve světle, skvrnky, pohlcené dřív, než dozněl jeho křik.

Když ta světelná tyč zmizela, v komnatě nastalo ticho, jen zranění tiše sténali. Boj okamžitě ustal, zahalení muži i muži v kyrysech tu ohromeně stáli jako sochy.

„V jedné věci měl pravdu,“ řekla Moirain, chladná a vyrovnaná, jako by stála na louce. „Musíš vzít Callandor. On tě s ním chtěl zabít, ale je to tvoje dědictví. Bylo by mnohem lepší, kdybys o něm věděl víc, než sevřeš ruku na jeho jílci, ale došel jsi až sem, a teď není čas na učení. Vezmi ho, Rande.“

Kolem ní náhle zavířily černé blesky. Moirain zaječela, když ji zvedly a odhodily, až sklouzla po podlaze jako pytel. Zastavila se teprve o jeden ze sloupů.

Rand vzhlédl k místu, odkud se zablesklo. Poblíž vrcholků sloupů byl hlubší stín, čerň, vedle níž vypadaly všechny ostatní stíny jako polední světlo, a z té černoty na něj shlížely oči.

Stín pomalu sestupoval dolů – a zjevil se Ba’alzamon oděný v mrtvolné černi, v níž chodívali myrddraalové. A přesto nebyla tak tmavá jako stín, jenž k němu lnul. Ba’alzamon zůstal viset ve vzduchu dva sáhy nad zemí a bez sebe vzteky se zahleděl na Randa. „Dvakrát v tomto životě jsem ti nabídl možnost sloužit mi živý.“ Za řeči mu z úst šlehaly plameny a každé slovo burácelo jako otevřená pec. – „Dvakrát jsi odmítl a zranil mě. Nyní budeš sloužit Pánu hrobů ve smrti. Zemři, Luisi Therine Rodovrahu. Zemři, Rande al’Thore. Nastal čas, abys zemřel! Vezmu si tvou duši!“

Jak Ba’alzamon natáhl ruku, Rand se zvedl a zoufale se vrhl ke Callandoru, který se stále třpytil a otáčel ve vzduchu. Nevěděl, zda na něj dosáhne, zda se ho dokáže dotknout, ale byl si jist, že je to jeho jediná naděje.

Ba’alzamonův úder ho zasáhl, ještě když letěl vzduchem, zasáhl ho uvnitř, trhal a drtil, cosi urval a snažil se vytáhnout jednu jeho část. Rand zařval. Měl pocit, že se hroutí jako splasklý pytel, jako by ho obraceli naruby. Bolest v boku, rána, kterou utržil ve Falme, byla skoro vítaná. Bylo to něco, čeho se mohl držet. Připomínala mu život. Křečovitě sevřel pěst. Na jílci Callandoru.

Naplnila ho jediná síla, proud větší, než by kdy dokázal uvěřit, že je možné, vtékal ze saidínu do meče. Křišťálová čepel zazářila jasněji než Moirainin oheň. Nedalo se na něj podívat, už nebylo vidět, že je to meč, bylo to jen světlo planoucí mu v pěsti. Bojoval s tím prouděním, vzepřel se neúprosnému přílivu, jenž hrozil, že ho odnese, že odnese vše, co bylo skutečně jím samotným, s sebou do meče. Na okamžik, který mohl trvat celá staletí, visel, vrávoral a balancoval na okraji proudu, kdy hrozilo, že ho to smete jako povodeň smete zrnko písku. Nekonečně pomalu se rovnováha upevnila. Stále to bylo, jako by stál bos na ostří nože nad nekonečně hlubokou propastí, ale cosi mu říkalo, že je to mnohem lepší, než mohl čekat. Aby usměrnil tolik síly, musel tančit na tom ostří, jako tančil při šermu.

Obrátil se k Ba’alzamonovi. Uvnitř ho to přestalo rvát, jakmile se dotkl Callandoru. Minula jen chvilička, ale jemu připadalo, že trvala celou věčnost. „Moji duši si nevezmeš!“ zařval. „Tentokrát s tebou chci skoncovat nadobro! Chci to skončit teď a tady!“

Ba’alzamon prchl. Muž i stín zmizeli.

Rand chvíli jenom užasle hleděl a mračil se. Když Ba’alzamon utekl, měl takový zvláštní pocit jako – by se něco zavíralo. Cosi se zkroutilo, jako by Ba’alzamon nějaký způsobem ohnul to, co bylo. Nevšímaje si mužů zírajících na něho, nevšímaje si Moirain zhroucené u paty sloupu, se Rand natáhl dál, skrze Callandor a pokřivenou realitu, takže vytvořil dveře vedoucí někam jinam. Nevěděl kam, věděl jen, že tam odešel Ba’alzamon.

„Teď jsem já lovec,“ řekl a prošel skrz.

Kámen se otřásl Egwain pod nohama. Pevnost se otřásla. Zazvonila. Egwain znovu nabyla rovnováhy, předklonila se a napjatě se zaposlouchala. Žádný jiný zvuk se neozval, chvění ustalo. Ať se stalo cokoliv, bylo to už pryč. Spěchala tedy dál. V cestě jí stály dveře z železných mříží – se zámkem velkým jako její hlava. Usměrnila pramen země, ještě než k nim došla, a když strčila do mříží, zámek se přelomil vejpůl.

Rychle prošla místností za dveřmi a snažila se nedívat na věci visící na stěnách. Důtky a železné kleště z nich byly zdaleka nejneškodnější. Lehce se otřásla a otevřela menší železnou branku. Vstoupila do chodby lemované hrubými dřevěnými dveřmi. V pravidelných vzdálenostech hořely v železných kruzích na stěnách rákosové louče. Pocítila úlevu, která vyplývala z toho, že nechala ty věci za zády, stejně jako z toho, že našla, co hledala. Ale která je to cela?

Dřevěné dveře bylo snadné otevřít. Některé byly nezamčené, a zámky na ostatních nevydržely o nic déle než ten větší zámek vepředu. Ale všechny cely byly úplně prázdné. Ovšem. Žádná nesní o tom, že je na tomto místě. Každý vězeň, kterému se podaří dosáhnout Tel’aran’rhiodu, by snil o mnohem příjemnějším místě.

Na okamžik téměř pocítila zoufalství. Chtěla věřit, že když najde tu správnou kobku, bude to znamenat rozdíl. I když by to mohlo být zhola nemožné. Tato chodba se táhla do nedohledna, a další podobné ji křižovaly.

Náhle spatřila kousek před sebou jakýsi záblesk. Postavu ještě méně hmotnou, než byla Joiya Byir. Ale byla to žena. Tím si byla Egwain jistá. Žena sedící na lavici u dveří do cely. Obraz se mihotal, chvíli byl vidět a chvíli ne. Ta štíhlá šíje a bledá, nevinně vypadající tvář s víčky, chvějícími se na pokraji spánku, se nedaly splést. Amico Nagoyin se propadala do spánku a snila o svých strážních povinnostech. A očividně si ospale pohrávala s jedním z ukradených ter’angrialů. Egwain to chápala. I jí dalo hodně práce, aby přestala používat ten, co jí věnovala Verin, byť jen na pár dní.

Věděla, že je možné odříznout ženu od pravého zdroje, i když už objímá saidar, ale oddělit vlákna už vytvořená muselo být mnohem těžší než zahradit proud dřív, než se objevil. Nastavila vzorec tkaniva, upravila ho, a tentokrát hodně posílila vlákna ducha, takže byla tlustší a těžší, vzniklo hutnější tkanivo s okraji ostrými jako nože.

Mihotající se postava temné družky se objevila znovu a Egwain udeřila prameny vzduchu a ducha. Na okamžik jako by něco tkanivu ducha vzdorovalo, a ona se do něj napřela vší mocí. Tkanivo sklouzlo na místo.

Amico Nagoyin zavřískla. Byl to slabý zvuk, skoro nebyl slyšet. Byl stejně nezřetelný jako sama Amico, a ona vypadala spíš jako stín toho, čím byla Joiya Byir. A přesto ji pouta spletená ze vzduchu udržela. Už nezmizela. Krásnou tvář temné družky zkřivila strašlivá hrůza. Zřejmě cosi blábolila, ale její křik byl pro Egwain šeptem příliš tichým, aby rozuměla.

Egwain černou sestru opředla ze všech stran a teď obrátila pozornost ke dveřím do cely. Netrpělivě nechala zemi, aby zaplavila železný zámek. Ten odpadl jako černý prach, jako mlha, která se rozplynula dřív, než dopadla na podlahu. Prudce otevřela dveře a nijak ji nepřekvapilo, když našla celu prázdnou, jen tu hořela rákosová louč.

Ale Amico je svázaná a dveře otevřené.

Chvíli přemýšlela, co udělat dál. Pak vystoupila ze sna...

... a probudila se se všemi modřinami, bolestí a žízní. Stěnu cely měla za zády a dívala se na pevně zavřené dveře. Jistě. Co se stane živým bytostem je skutečné, když se probudí. Co jsem udělala s kamenem, železem nebo dřevem, nemá v bdělém světě žádný vliv.

Nyneiva a Elain stále klečely vedle ní.

„Ať je tam kdo chce,“ řekla Nyneiva, „před chvíli hrozně ječel, ale jinak se nic nestalo. Našla jsi cestu ven?“

„Měly bychom odsud prostě odejít,“ sdělila jí Egwain. „Pomozte mi vstát a já nás zbavím toho zámku. Amico nám potíže dělat nebude. To křičela ona.“

Elain zavrtěla hlavou. „Od chvíle, co jsi odešla, jsem zkoušela dosáhnout na saidar. Teď je to sice jiné, ale pořád jsem odříznutá.“

Egwain v sobě vytvořila prázdnotu, stala se poupětem otevírajícím se saidaru. Neviditelná stěna tam ale byla pořád. Teď se však chvěla. – Byly chvilky, kdy měla dojem, že skoro cítí, jak ji pravý zdroj naplňuje jedinou silou. Skoro. Štít se chvěl, chvíli tu byl a chvíli zase ne, ale bylo to příliš rychlé. Klidně to mohla být pevná zeď.

Zadívala se na druhé dvě ženy. „Svázala jsem ji. Odstínila jsem ji. Je živá, ne neživé železo. Musí být odstíněná.“

„Něco se s tím štítem stalo,“ řekla Elain, „ale Amico se stále daří ho na nás držet.“

Egwain se vyčerpaně opřela hlavou o zeď. „Budu to muset zkusit znovu.“

„Jsi na to dost silná?“ Elain se mračila. „Abych byla upřímná, mluvíš ještě hůř než předtím. Ten pokus tě hodně stál, Egwain.“

„Tam jsem silná dost.“ Cítila se unavenější a slabší, ale byla to jediná trochu slibná možnost, na kterou přišla. Tolik také řekla nahlas, a z jejich výrazů bylo zřejmé, že s ní souhlasí, byť velice neochotně.

„Dokážeš tak brzo zase usnout?“ zeptala se nakonec Nyneiva.

„Zazpívej mi.“ Egwain se vzmohla i na úsměv. „Jako když jsem byla malá, ano?“ Vzala Nyneivu za ruku, kamenný prsten stiskla v druhé ruce, zavřela oči a snažila se v tom tichém pobrukování najít spánek.

Široké dveře se železnými mřížemi byly otevřené a místnost za nimi vypadala prázdná, ale Mat vstoupil velice opatrně. Sandar byl ještě v chodbě a snažil se dívat zároveň dopředu i dozadu. Byl si jist, že se každou chvíli objeví nějaký vznešený pán, nebo snad stovka obránců.

V místnosti teď nebyli žádní lidé – a podle nedojedeného jídla na dlouhých stolech odešli ve spěchu. Nepochybně teď bojovali nahoře – a z toho, jak vypadaly věci na stěnách, byl docela rád, že se s žádným z nich nemusel setkat. Důtky o různé délce a tloušťce s různým počtem řemenů. Kleště, pinzety, skřipce a vypalovací železa. Věci připomínající kovové boty a rukavice a přilby, s velkými šrouby, které jako by sloužily k tomu, aby se ty věci daly těsně stáhnout. Předměty, jejichž použití ani nedokázal uhádnout. Kdyby se byl setkal s muži, kteří tyto věci používali, určitě by se nejdřív řádně přesvědčil, že jsou mrtví, než by šel dál.

„Sandare!“ sykl. „Hodláš tam stát celou zatracenou noc!“ Spěchal k zadním dveřím – byly mřížové, jako ty předtím, ale menší – a bez čekání na odpověď jimi prošel.

Chodbu za nimi lemovaly hrubé dřevěné dveře a byla osvětlená stejnými rákosovými loučemi jako místnost, již právě opustil. Necelých dvacet kroků od něj seděla na lavici u jedněch dveří žena a podivně ztuhlým způsobem se opírala o zeď. Při zvuku jeho kroků na kamenné podlaze k němu pomalu obrátila hlavu. Byla to hezká mladá žena. Uvažoval, proč se nepohne víc a proč vypadá, jako by napůl spala.

Byla taky vězeň? Venku v chodbě? Ale nikdo s takovou tváří by přece nemohl patřit k lidem, kteří používají ty věci, co viděl na stěnách. Skoro jako by spala, oči měla jen pootevřené. A utrpení patrné na té krásné tváři z ní rozhodně činilo mučednici, ne katanku.

„Stůj!“ zařval za ním Sandar. „Ona je Aes Sedai! Ona je jedna z těch, co chytly ty ženy, které hledáš!“

Mat ztuhl uprostřed kroku a zahleděl se na ženu. Vzpomněl si na Moirain metající ohnivé koule. Napadlo ho, zda by dokázal odrazit ohnivou kouli holí. Napadlo ho, jestli jeho štěstí stačí na to, aby utekl Aes Sedai.

„Pomoz mi,“ řekla ta žena slabě. Oči měla stále přivřené, ale prosba v jejím hlase byla zcela jasná. „Pomoz mi. Prosím!“

Mat zamrkal. Stále od krku dolů nehnula ani svalem. Mat opatrně přistoupil a mávl na Sandara, aby přestal kvílet, že je to Aes Sedai. Žena za ním obracela hlavu. Nic víc.

U pasu jí visel velký železný klíč. Mat chvíli váhal. Aes Sedai, říkal Sandar. Proč se nehýbe? Polkl a přeopatrně sundal klíč, jako by to byl kus masa ve vlčích zubech. Žena stočila oči ke dveřím vedle a vydala zvuk jako kočka, která právě zahlédla, jak se do místnosti řítí obrovský hafan, a ví, že není cesty ven.

Mat tomu sice nerozuměl, ale dokud se mu nesnažila zabránit v otevření těch dveří, bylo mu jedno, proč tu jen tak sedí jako vycpaný strašák. Na druhou stranu ho však také napadlo, jestli snad na druhé straně dveří není něco, čeho by se měl bát. Jestli je jednou z těch, co chytily Egwain a ostatní, tak má určitě důvod, proč ty dveře hlídá. Ženě z očí vytryskly slzy. Až na to, že vypadá, jako by vevnitř byl zatracený půlčlověk. Ale byl jen jeden způsob, jak to zjistit. Opřel hůl o zeď, otočil klíčem v zámku a připraven uprchnout rozrazil dveře.

Nyneiva a Elain klečely na podlaze a mezi nimi zřejmě spala Egwain. Při pohledu na Egwaininu nateklou tvář zalapal po dechu a usoudil, že asi nespí. Když se dveře otevřely, druhé dvě ženy k němu také otočily hlavy – byly skoro stejně potlučené jako Egwain. Ať shořím! Ať shořím! – a civěly na něj s otevřenými ústy.

„Matrime Cauthone,“ pravila Nyneiva šokované, „co, pro Světlo, tady děláš zrovna ty?"

„Zatraceně jsem vás přišel zachránit,“ oznámil jim Mat. „Ale ať shořím, jestli jsem čekal přivítání, jako bych přišel ukrást kus koláče. Později mi můžete říct, proč vypadáte, jako byste se praly s medvědama, jestli budete chtít. A jestli Egwain nemůže chodit, odnesu ji na zádech. Po celým Kameni jsou Aielové, nebo skoro všude, a buď pobíjejí ty zatracený obránce, nebo zatracení obránci pobíjejí je, ale ať tak nebo tak, my bychom odsud měli zmizet, dokud ještě zatraceně můžem. Jestli můžem!“

„Dávej si pozor na jazyk,“ řekla mu Nyneiva a Elain mu věnovala jeden z těch nesouhlasných pohledů, které všechny ženy tak skvěle ovládají. Začaly třást s Egwain, jako by už tak nebyla celá potlučená.

Egwain otevřela oči a zasténala. „Proč mě budíte? Musím to pochopit. Jestli pustím ta pouta, probudí se a já ji už nikdy nechytím. Ale jestli je nepustím, nemůže úplně usnout a –“ Oči jí padly na Mata a rozšířily se. „Matrime Cauthone, co pro Světlo tady děláš zrovna ty?"

„Řekni jí to,“ obrátil se Mat na Nyneivu. „Já mám moc práce s tím, abych vás zachránil, takže si už nestačím hlídat jaz–“ Všechny hleděly za něj a mračily se, jako by zatoužily mít v rukou nože.

Mat se otočil, ale uviděl jenom Juilina Sandara, který vypadal, jako by spolkl celou shnilou švestku.

„Mají důvod,“ sdělil Sandar Matovi. „Já... je zradil. Ale musel jsem.“ To patřilo ženám. „Ta s těmi medovými copy na mě mluvila a já... já to musel udělat.“ Dlouhou dobu na něj všechny tři jen hleděly.

„Liandrin ovládá hnusný triky, mistře Sandare,“ prohlásila nakonec Nyneiva. „Možná to není úplně tvoje vina. O tom ale rozhodneme později.“

„Jestli jste si všecko vyjasnili,“ řekl Mat, „nemohli bychom zmizet?“ Bylo mu to jasné asi jako bláto, ale zrovna v té chvíli ho víc zajímalo, jak se dostat pryč.

Tři ženy za ním vykulhaly do chodby, ale pak se zastavily před ženou na lavici. Ta k nim zvedla oči a zakňučela. „Prosím. Vrátím se ke Světlu. Přísahám, že vás poslechnu. To odpřísáhnu i s holí přísahy v ruce. Prosím, ne –“

Mat nadskočil, když se Nyneiva náhle zaklonila a rozmáchla se pěstí. Ženu srazila z lavice. Ta zůstala ležet a oči se jí konečně úplně zavřely, ale ležela na boku nehybně přesně v té pozici, v jaké předtím seděla na lavici.

„Je to pryč,“ řekla nadšeně Elain.

Egwain se sklonila a pak začala prohrabávat váček, který měla bezvědomá žena u pasu. Vyndala z něj něco, co Mat nerozeznal, a vstrčila to do svého. „Ano. Je to nádhera. Něco se na ní změnilo, když jsi ji praštila, Nyneivo. Nevím co, ale cítila jsem to.“

Elain přikývla. „Já taky.“

„Já bych na ní ráda změnila i poslední nitku,“ prohlásila temně Nyneiva. Uchopila Egwaininu hlavu do dlaní. Egwain hekla a zvedla se na špičky. – Když po chvíli Nyneiva stejně uchopila i Elain, Egwaininy modřiny byly pryč. Elaininy zmizely stejně rychle.

„Krev a zatracenej popel!“ zavrčel Mat. – „Co to děláš, takhle praštit ženu, co tu jen tak sedí? Myslím, že se ani nemohla hnout!“ Všechny tři se obrátily k němu a on vydal přiškrcený zvuk, jak kolem něj vzduch zhoustl jako rosol. Zvedl se do vzduchu, až mu nohy visely dobrého půl sáhu nad zemí. Ó, ať shořím, síla! Tak já se bál, že tahle Aes Sedai proti mně použije tu zatracenou sílu, a teď to udělaly ty zatracené ženské, co jsem je sem přišel zachránit! Ať shořím!

„Ty ničemu nerozumíš, Matrime Cauthone,“ řekla Egwain napjatým hlasem.

„A dokud to nepochopíš,“ dodala Nyneiva hlasem ještě napjatějším, „tak ti radím, aby sis svý názory nechal pro sebe.“

Elain se spokojila jen s tím, že se na něj mračila, až mu to připomnělo mámu, když si chěla jít uříznout proutek.

Z nějakého důvodu se na ně usmál přesně tím způsobem, který často mámu pro ten proutek opravdu poslal. Ať shořím, jestli dokážou tohle, tak nechápu, jak je vůbec někdo mohl zavřít do té kobky! „Co chápu, je, že jsem vás dostal z něčeho, z čeho jste se samy dostat nemohly, a vy jste mi vděčný asi jako chlap z Tarenskýho Přívozu s bolením zubů!“

„Máš pravdu,“ řekla Nyneiva a on náhle dopadl na podlahu tak tvrdě, až mu cvakly zuby. Ale zase se mohl hýbat. „I když mě to velice bolí, Mate, tak musím přiznat, že máš pravdu.“

Svádělo ho to, aby odpověděl nějakou jedovatostí, ale omluvný tón v jejím hlase byl i tak jen náznakem. „Už můžeme jít? S tím, jak se tu všude bojuje, si Sandar myslí, že bychom vás měli odvíst takovou malou brankou u řeky.“

„Já ještě neodcházím, Mate,“ prohlásila Nyneiva.

„Hodlám najít Liandrin a stáhnout ji z kůže,“ připojila se Egwain, a znělo to, jako by to chtěla opravdu udělat.

„Já chci jenom ztlouci Joiyu Byir,“ poznamenala Elain, „až bude prosit o milost, ale spokojím se i s někým jiným.“

„Copak jste všechny hluchý?“ vybuchl Mat. „Všude se bojuje! Přišel jsem vás zachránit, a to taky hodlám dokončit.“ Egwain ho cestou kolem poplácala po tváři, stejně jako vzápětí Elain. Nyneiva si jenom odfrkla. „Proč něco neřekneš ty?“ obrátil se Mat namíchnuté na lovce zlodějů.

„Viděl jsem, co sis mluvením vysloužil ty,“ opáčil Sandar. „Já nejsem hlupák.“

„No, já teda uprostřed bitvy nezůstanu!“ křikl Mat na odcházející ženy. Ty právě zmizely v úzkých mřížových dvířkách. „Jdu pryč, slyšíte?“ Ani se neohlédly. Nejspíš se tam nechají zabít! Někdo do nich vrazí meč, zatímco se budou dívat na druhou stranu! S vrčením si přehodil hůl přes rameno a vykročil za nimi. „To tady hodláš jen tak stát?“ zavolal na lovce zlodějů. „Já nedošel tak daleko, abych je nechal umřít!“

Sandar ho dohonil v místnosti s důtkami. Ženy už byly pryč, ale Mat měl pocit, že je nebude těžké najít. Prostě hledej muže visící ve vzduchu! Zatracené ženské! Zrychlil krok do poklusu.

Perrin šel zachmuřeně chodbou v Kameni, pátraje po nějakých stopách po Faile. Už ji zachránil celkem třikrát, jednou ji vylámal z železné klece hodně podobné té, v níž byl zavřen onen Aiel v Remenu, a jednou ji dostal z ocelové truhlice se sokolem vytlačeným na boku. V obou případech se s jeho jménem na rtech rozplynula ve vzduchu. Po boku mu klusal Hopsal a větřil. I když měl Perrin velice dobrý nos, vlk měl čich mnohem lepší, a byl to Hopsal, kdo je dovedl k truhlici.

Perrin uvažoval, jestli ji vůbec někdy osvobodí doopravdy. Už dlouho zřejmě žádné stopy nebyly. Chodby Kamene byly prázdné, jen tu hořely lampy a na stěnách visely koberce a zbraně, ale kromě něj a Hopsala se tu nic nehýbalo. Až na to, že to podle mě byl Rand. Zahlédl ho jenom na okamžik, muže, který utíkal, jako by někoho honil. To přece nemohl být on. Nemohl, ale já myslím, že to byl on.

Hopsal náhle zrychlil běh a zamířil k dalším vysokým dveřím, tentokrát ulitým z bronzu. Perrin se s ním snažil držet krok a náhle klopýtl a padl na kolena. Stačil ještě pod sebe vrazit ruce, aby si nenatloukl obličej. Zasáhla ho únava, jako by se mu všechny svaly změnily ve vodu. I když ten pocit ustoupil, vzal s sebou něco z jeho síly. Dalo mu práci se vůbec zvednout na nohy. Hopsal se k němu obrátil.

Jsi tu příliš silně přítomný, Mladý býku. Tělo slábne. Už bys v tom neměl pokračovat. Brzy tělo a sen zemřou společně.

„Najdi ji,“ pravil Perrin. „To je všechno, o co tě žádám. Najdi Faile.“

Žluté oči se setkaly se žlutýma očima. Vlk se obrátil a odklusal ke dveřím. Za nimi, Mladý býku.

Perrin došel ke dveřím a strčil do nich. Nepovolily. A zřejmě neexistoval způsob, jak je otevřít. Nebyla tu klika, nic, zač by se dalo vzít. Do kovu byl vyryt maličký vzor, tak jemný, že si ho skoro nevšiml. Sokoli. Tisíce maličkých sokolů.

Takže musí být tady. Myslím, že už moc dlouho nevydržím. S výkřikem udeřil kladivem do bronzu. Zazvonilo to jako velký gong. Uhodil znovu, a zvonění se prohloubilo. Třetí rána, a bronzové dveře se rozlétly jako sklo.

Uvnitř, sto kroků od rozbitých dveří, obklopoval kruh světla sokolici řetězem připoutanou k bidýlku. Zbytek rozlehlé místnosti byl ve tmě. Byla tu jen tma a tiché šustění stovek křídel.

Udělal krok do místnosti a ze tmy se vynořil sokol, a jak prolétal kolem, ťal ho drápy do obličeje. Perrin si zvedl ruku před oči – drápy mu rozdrásaly předloktí – a klopýtal k bidýlku. Ptáci nalétávali znovu a znovu, vrhali se na něj, trhali ho pařáty, on však vrávoral dál a po pažích a ramenou mu stékala krev, i po ruce, jíž si chránil oči, které neustále upíral na sokolici na bidýlku. Cestou někde přišel o kladivo. Ani nevěděl kde, ale věděl, že jestli se vrátí, aby ho našel, zemře dřív, než ho objeví.

Když dorazil k bidýlku, ostré drápy ho srazily na kolena. Vyhlédl pod rukou na sokolici na bidýlku a ona ho na oplátku bez mrknutí tmavého oka pozorovala. Řetěz, který měla na noze, byl připevněn k bidýlku maličkým zámkem, tvarem připomínajícím ježečka. Popadl řetěz oběma rukama a nevšímaje si ostatních sokolů, tvořících teď kolem něho hotový vír sekajících drápů, jej z posledních sil přetrhl. Bolest a sokoli přinesli temnotu.

Otevřel oči do bodavé agónie. Měl pocit, jako by měl obličej, paže a ramena pořezány tisícovkou nožů. Nezáleželo na tom. Nad ním klečela Faile a ty tmavé, šikmé oči měla ustarané. Otírala mu obličej kusem látky, již nasáklé krví.

„Můj ubohý Perrine,“ řekla měkce. „Můj ubohý kováři. Tolik jsi poraněný.“

S námahou, která mu způsobila další bolest, otočil hlavu. Byl v soukromé jídelně u Hvězdy a u jedné nohy stolu ležel dřevěný ježek, přelomený v půli. „Faile,“ zašeptal. „Moje sokolice.“

Rand byl stále v Srdci Kamene, ale bylo to tu jiné. Tady nikdo nebojoval, nebyli tu žádní mrtví, byl tu jen on sám. Náhle se Kamenem rozezněl velký gong, a pak znovu, a samotné kameny pod jeho nohama se rozezněly společně. Gong se ozval ještě potřetí, ale náhle umlkl, jako by se rozbil. A nastalo ticho.

Kde je tohle místo? uvažoval. A co je mnohem důležitější, kde je Ba’alzamon?

Jakoby v odpověď ze stínu mezi sloupy vylétl žhnoucí paprsek, podobný tomu, který použila Moirain, a mířil mu na hruď. Rand pudově otočil zápěstím. Stejně pudově vypustil proud ze saidínu do Callandoru, záplavu jediné síly, díky níž meč zazářil ještě jasněji než paprsek, který na něj mířil. Nejistá rovnováha mezi bytím a nebytím se zachvěla. Ten dravý proud ho nakonec určitě pohltí.

Světelná střela udeřila do čepele Callandoru – a rozdělila se na jeho ostří, takže na obě strany odlétly proudy světla. Cítil, jak mu to ožehlo kabátec, a ucítil zápach hořící vlny. Za ním vidlice zmrzlého ohně, tekutého světla, udeřila do mohutným sloupů z krevele. Kam světlo dopadlo, kámen prostě přestal existovat, a hořící vidlice proletěla dalšími sloupy, které také okamžitě propálila. V Srdci Kamene to dunělo, jak sloupy padaly a tříštily se v oblacích prachu a spršce kamenných úlomků. Co se však dostalo do cesty tomu světlu, prostě – přestalo existovat.

Ze stínu se ozvalo zuřivé zavrčení a planoucí proud čistě bílého světla zmizel.

Rand se rozmáchl Callandorem, jako by útočil na něco před sebou. Bílé světlo halící čepel se prodloužilo, rozlétlo se dopředu a propálilo se krevelovým sloupem, za nímž se ozvalo to zavrčení. Leštěný kámen se rozestoupil, jako by to bylo hedvábí. Podťatý sloup se zachvěl, část se ho uvolnila a spadla od stropu. Na podlahu dopadaly obrovské zubaté kusy krevele. Když rachot konečně ustal, zaslechl Rand spoza hromady kamení kroky. Někdo utíkal.

S Callandorem připraveným se Rand rozběhl za Ba’alzamonem.

Vysoký klenutý průchod, vedoucí ze Srdce, se zřítil ve chvíli, kdy k němu dorazil. Celá zeď spadla v oblaku prachu a kamení, jako by ho chtěla pohřbít, ale on proti ní vrhl sílu a vše se změnilo v prach vznášející se ve vzduchu. Utíkal dál. Nebyl si jist, co udělal, ani jak, ale neměl čas o tom přemýšlet. Hnal se po zvuku kroků prchajícího Ba’alzamona, které se rozléhaly chodbami Kamene.

Ve vzduchu se zjevovali myrddraalové a trolloci a vrhali se po něm, obrovské zvířecké postavy a bezoké obličeje zkřivené zuřivostí, ochotou zabíjet. Byly jich stovky, takže ucpali celou chodbu před ním i za ním, a kosiny a čepele ze smrtící černé oceli prahly po jeho krvi. Aniž věděl jak, proměnil je v páru, která se před ním rozdělila – a zmizela. Vzduch byl náhle plný sazí, které ho dusily. Měl jich plný nos, nemohl popadnout dech, ale on si znovu vyrobil čistý vzduch, chladivý opar. Z podlahy pod jeho nohama vyšlehly plameny, vyskočily na stěnách a na stropě, zuřivé proudy ohně, které sežehly koberce na stěnách i běhouny na podlaze, stoly a truhlice změnily v hromádky popela, roztavily ozdoby a lampy, až z nich padaly kapky roztaveného, žhnoucího zlata. Rand plameny přitiskl ke stěnám a podlaze a zakalil je do rudého povlaku na kameni.

Kameny kolem něj vybledly, až vypadaly jako mlha. Sám Kámen se ztrácel. Realita se zachvěla. Cítil, jak se třepí, cítil, jak se sám rozplétá. Vytlačovalo ho to z místa, kde byl, na nějaké místo, které vůbec neexistovalo. Callandor mu zaplál v rukou jako slunce, až měl dojem, že se roztaví. Měl pocit, že se sám rozteče, jak jím silně proudila jediná síla, a on ten proud nějak nasměroval, aby uzavřel trhlinu, která se kolem něj otevírala, aby sám sebe udržel v realitě. Kámen se znovu zpevnil.

Ani si neuměl představit, co vlastně udělal. Proud jediné síly v něm zuřil, až se málem nepoznával, až málem nebyl sám sebou, až to, čím byl, málem přestalo existovat. Jeho vratká stabilita se zakymácela. Po obou stranách mu hrozil nekonečný sráz, hrozilo mu, že ho jediná síla, která skrze něj proudila do meče, vymaže. Jedině v tanci na ostří nože spočívala jakás takás jistota. Callandor v jeho ruce zářil, až měl dojem, že nese slunce. V jeho nitru, nejasná, mihotající se jako plamen svíčky v bouři, byla jistota, že s Callandorem v ruce dokáže cokoliv. Cokoliv.

Běžel nekonečnými chodbami, tančil na ostří, pronásledoval toho, jenž ho chtěl zabít, jehož musel zabít. Tentokrát to nemůže skončit jinak. Tentokrát jeden z nich musí zemřít! Že to ví i Ba’alzamon, bylo nad slunce jasné. Pořád utíkal, pořád zůstával mimo dohled, takže Randa vedly jen zvuky Ba’alzamonova útěku, ale i na útěku obracel tento Tearský Kámen, který nebyl Tearským Kamenem, proti Randovi. A Rand proti němu bojoval pudově, odhadoval a riskoval, bojoval a utíkal po ostří nože v dokonalé rovnováze s jedinou silou, nástrojem a zbraní, která by ho úplně strávila, kdyby maličko zaváhal.

Chodby od stropu po podlahu naplnila voda, hustá a černá jako na dně moře, a začala ho dusit. – Nevědomky si znovu vytvořil vzduch a běžel dál. Vzduch náhle nabyl na váze, až měl pocit, že každým coulem těla podpírá celou horu, ze všech stran na něj tlačil. Okamžik předtím, než ho to rozdrtilo na prášek, vybral ze záplavy síly, která v něm zuřila, několik vln – ani nevěděl jak a proč a které, bylo to příliš rychlé, aby to vůbec promyslel, nebo se to snažil poznat blíž – a tlak zmizel. Pronásledoval Ba’alzamona a samotný vzduch se náhle změnil v pevnou skálu, která ho uvěznila, pak se roztavil kámen, pak zmizel i vzduch, který mu plnil plíce. Země pod nohama ho táhla, jako by náhle každá libra vážila centnýř, potom veškerá váha zmizela, takže ho krok vynesl do vzduchu. Rozšklebené tu číhaly neviděné tlamy, připravené mu vyrvat duši z těla. Z každé pasti vyskočil a běžel dál. Co Ba’alzamon pokřivil, aby ho to zničilo, on zase napravil, aniž tušil, jak to dělá. Nejasně si uvědomoval, že nějakým způsobem navrací věci do přirozené rovnováhy, nutí je srovnat se s jeho vlastním tancem na tom neuvěřitelně tenkém předělu mezi existencí a nicotou, ale to vědomí bylo vzdálené. On vnímal jen pronásledování, štvanici, smrt, která ji musí zakončit.

A pak byl opět v Srdci Kamene, kradl se přes hromadu balvanů, které bývaly zdí. Některé ze sloupů teď visely od stropu jako polámané zuby. A Ba’alzamon před ním s planoucíma očima couval do stínů, které ho zahalovaly. Od Ba’alzamona jako by se rozbíhaly černé čáry jako ocelové dráty, mířily do temnoty hromadící se kolem něj, mizely v nepředstavitelné dálce v oné černotě.

„Já se zničit nenechám!“ vykřikl Ba’alzamon. Jeho ústa byla ohněm, jeho křik se rozléhal mezi sloupy. „Mne nelze porazit! Pomozte mi!“ Něco z té černi, jež ho obklopovala, mu vplulo do rukou a vytvořilo to kouli tak černou, jež jako by nasávala i světlo Callandoru. Plameny jeho očí náhle vítězoslavně zažhnuly.

„Jsi zničen!“ zařval Rand. Callandor se mu pootočil v rukou. Jeho světlo rozvířilo temnoty, přerušilo ocelově černé čáry kolem Ba’alzamona a Ba’alzamon se celý zkroutil v křeči. Jako by tu byli dva, zdálo se, že se zároveň zmenšuje i roste. „Je po tobě!“ Rand vrazil zářící čepel do Ba’alzamonových prsou.

Ba’alzamon zaječel a ohně v jeho tváři divoce zaplály. „Hlupáku!“ zavyl. „Velikého pána Temnoty nelze nikdy porazit!“

Rand vytáhl čepel Callandoru a Ba’alzamonovo tělo se podlomilo a začalo padat. Stíny kolem zmizely.

A náhle byl Rand v jiném Srdci Kamene, obklopen stále celými sloupy, křikem bojujících a umírajících lidí, zahalenými muži a muži v kyrysech a přilbicích. – Moirain stále ležela zhroucená u paty krevelového sloupu. A u Randových nohou leželo tělo muže, rozhozené na zádech, s dírou vypálenou v hrudi. Mohl to být docela hezký muž ve středních letech, až na to, že tam, kde by měl mít oči a ústa, byly jenom otvory, z nichž stoupaly proužky černého dýmu.

Dokázal jsem to, pomyslel si Rand. Zabil jsem Ba’alzamona, zabil jsem Šej’tana! Zvítězil jsem v Poslední bitvě! Světlo, já JSEM Drak Znovuzrozený! Ničitel států, Ničitel světa. Ne! Já SKONCUJU s ničením, skoncuju se zabíjením! Já s tím skoncuju!

Pozvedl Callandor nad hlavu. Z čepele vyskočil stříbrný blesk a klikatě stoupal k velké kupoli nahoře. „Dost!“ zařval. Boj ustal. Muži na něj ohromeně zírali přes černé závoje a zpod okrajů kulatých přilbic. „Já jsem Rand al’Thor!“ zavolal, až se jeho hlas jasně rozléhal komnatou. „Já jsem Drak Znovuzrozený!“ Callandor v jeho ruce zářil.

Jeden po druhém muži v závojích i přilbicích poklekali volajíce: „Drak je znovu zrozen! Drak je znovu zrozen!"