Drak Znovuzrozený

54 Cesta do Kamene

Střechy Tearu nejsou zrovna vhodným místem, kde by měl v noci pobývat rozumný muž, usoudil Mat, když se rozhlížel po měsíčních stínech. Necelých padesát kroků široká ulice, nebo snad uzoučké náměstí, oddělovalo Kámen od střechy, na níž se krčil ve výšce tří poschodí nad dlažbou. Ale kdy jsem já byl rozumný? Jediní lidé, které jsem potkal, co byli pořád rozumní, byli tak nudní, že jen dívat se na ně vás dokázalo uspat. Ať už to byla ulice či náměstí, od soumraku už obešel celý Kámen. Ulice, či náměstí, nevedly jedině na tu stranu, kde tekla řeka. Tam Erinin protékala přímo podél paty pevnosti, a přerušovala ji jen městská hradba. Ta byla jen o dva domy dál po jeho pravici. Prozatím vypadala koruna hradby jako nejlepší cesta do Kamene, ale rozhodně by se po ní nevydal s nadšením.

Sebral svou hůl a malou plechovou cínovou krabičku s cínovým držátkem a došel k cihlovému komínu o kousek blíž k hradbě. Balíček rachejtlí – tedy to, co bylo balíčkem rachejtlí, než na něm trochu zapracoval u sebe v pokoji – měl na zádech. Nyní to byl spíš ranec, všechny rachejtle byly svázány k sobě tak pevně, jak jen zvládl, ale přesto byl svazek příliš velký, aby ho potmě nosil po střechách. O něco dřív mu kvůli rachejtlím uklouzla noha. Shodil tašku ze střechy a vzbudil nějakého muže v ložnici pod sebou, který začal křičet: „Zloděj!", takže musel uprchnout. Teď si ranec bezmyšlenkovitě upravil a přikrčil se ve stínech za komínem. Po chvíli krabičku odložil, protože držátko začalo být příliš teplé na dotek.

Cítil se trochu bezpečněji, když tak obhlížel Kámen ze stínu, ale stejně ten pohled nebyl příliš povzbudivý. Městská hradba nebyla zdaleka tak silná jako v jiných městech, třeba Caemlynu nebo Tar Valonu, měla jen asi půl sáhu na šířku, a podpíraly ji mohutné kamenné pilíře, nyní zahalené temnotou. Půl sáhu pro chůzi samozřejmě zcela dostačovalo, až na to, že na obě strany to bylo dolů dobrých deset sáhů. Tmou na tvrdé dláždění. Ale některé z těch zatracených domů mají zadní stěnu přímo u hradby, takže bych to nahoru snadno zvládl, a vede to zatraceně rovně do toho zatracenýho Kamene!

To byla sice pravda, ale nijak ho to pomyšlení neuklidnilo. Stěny Kamene vypadaly jako skalní útesy. Znovu si je celé přeměřil a říkal si, že by měl být schopen vylézt nahoru. Ovšemže to dokážu. Jsou skoro jako ty skály v pohoří Oparů. Dobrých padesát sáhů přímo nahoru, pak začínalo cimbuří. I níž musely být střílny, ale on je ve tmě neviděl. A úzkou střílnou by se stejně neprotáhl. Padesát zatracených sáhů. Možná šedesát. Ať shořím, tam by nevyšplhal dokonce ani Rand. Ale byla to jediná cesta, kterou našel. Všechny brány, které viděl, byly zavřené a vypadaly dost silné, aby zastavily i stádo buvolů, a navíc skoro každou hlídal aspoň tucet vojáků v přilbicích a kyrysech a s meči u boku.

Náhle zamrkal a zašilhal na bok Kamene. Tam nějaký hlupák opravdu šplhal, byl vidět jen jako stín pohybující se v měsíčním světle. Už byl v polovině cesty a na chodník pod jeho nohama to bylo dobrých pětatřicet sáhů. Je to ale hlupák. No, já jsem úplně stejný trouba, protože já jdu taky nahoru. Ať shořím, on nejspíš nahoře spustí poplach a pak chytnou i mě. Lezce už neviděl. Kdo to, pro Světlo, je? A co záleží na tom, kdo to je? Ať shořím, ale tohle je tedy pěkně pitomý způsob, jak vyhrát sázku. Budu od každé chtít hubičku, i od Nyneivy!

Posunul se, aby lépe viděl na hradbu, a snažil se vybrat vhodné místo, kde začít šplhat. Náhle se mu o hrdlo opřela ostrá ocel. Bez přemýšlení srazil čepel stranou a holí muži podrazil nohy. Někdo jiný podrazil nohy jemu a on upadl málem přímo na muže, kterého předtím srazil. Překulil se na střešní tašky, pustil ranec s rachejtlemi – Jestli to spadne na zem, zlámu jim vazy! – a zavířil holí. Cítil, jak narazila na tělo, pak znovu, a zaslechl zachrčení. Pak se mu o hrdlo opřely dva hroty.

Ztuhl s rozpaženýma rukama. Hroty krátkých oštěpů, matné, takže se na nich měsíční světlo téměř vůbec neodráželo, se mu tiskly do kůže, a stačilo malinko přitlačit a tekla by krev. Sledoval je nahoru k tvářím těch, co zbraně drželi, ale útočníci měli hlavy zahalené a na obličejích černé závoje, takže jim byly vidět jenom oči, které ho však upřeně pozorovaly. Ať shořím, já musel narazit na skutečné zloděje! Co se stalo s mým štěstím?

Usmál se, hodně otevřeně, aby mu v měsíčním světle byly vidět i zuby. „Nechci vám překážet v práci, takže když mě necháte jít, nechám na pokoji i já vás a nic neřeknu.“ Zahalení muži se nepohnuli a jejich oštěpy také ne. „Já taky nechci způsobit hluk, jako vy. Neprozradím vás.“ Stáli tu jako sochy a pozorovali ho. Ať shořím, na tohle nemám čas. Je čas hodit kostky. Na jeden mrazivý okamžik měl pocit, že ta slova nějak nejsou v pořádku. Sevřel pevněji hůl, která ležela vedle něj – a málem nahlas vykřikl, když mu někdo prudce dupl na zápěstí.

Stočil oči, aby viděl, kdo to byl. Ať shořím jako hlupák, zapomněl jsem na toho, co jsem na něj spadl. Ale za mužem, jenž mu stál na ruce, zahlédl pohnout se dalšího a usoudil, že možná bylo docela dobře, že svou hůl nedokázal použít.

Bota, která mu spočívala na ruce, byla z měkké kůže, zašněrovaná až ke koleni. Něco mu to připomnělo. Bylo to něco o muži, kterého potkali v horách. Přelétl očima po tmou zahalené postavě nahoru a snažil se rozpoznat barvy jejího oděvu – připomínaly stíny, barvy, které až příliš dobře splývaly s temnotou, takže je nebylo jasně vidět – přes tesák, jejž měl muž připjatý u boku, vzhůru k tmavému závoji přes obličej. Černě zahalený obličej. Černě zahalený.

Aiel! Ať shořím, co tady dělají ti zatracení Aielové? Srdce mu spadlo až někam do spodků, když si vzpomněl, že slyšel, jak se Aielové zahalují, když chtějí zabíjet.

„Ano,“ řekl mužský hlas. „jsme Aielové.“ Mat sebou trhl. Neuvědomil si, že promluvil nahlas.

„Na někoho překvapeného jsi tančil docela dobře,“ ozval se hlas mladé ženy. Měl pocit, že právě ta mu stojí na zápěstí. „Jindy bychom možná měli čas zatančit si s tebou správně.“

Mat se začal usmívat – Jestli si se mnou chce zatancovat, tak mě aspoň nemůže chtít zabít! – ale pak se místo toho zamračil. Vzpomněl si, že Aielové občas říkají něco jiného, než mají zrovna na mysli.

Oštěpy byly odsunuty a něčí ruce mu pomohly na nohy. Setřásl je a oprášil se, jako by stál někde v šenku, místo na setmělé střeše se čtyřmi Aiely. Vždycky se vyplácelo dát druhému najevo, že máte pevné nervy. Aielové měli u pasů nejen tesáky, ale i toulce, a na zádech další krátké oštěpy spolu s luky v pouzdrech. Dlouhé hroty oštěpů jim vyčnívaly nad ramenem. Zaslechl sám sebe, jak si pobrukuje: „Dolů až na dno studny", a honem toho nechal.

„Co tu děláš?“ zeptal se mužský hlas. S těmi závoji si Mat nebyl jist, který z nich vlastně promluvil. Tento muž však měl hlas starší, sebevědomý, zvyklý velet. Mat měl dojem, že mezi nimi poznává aspoň tu ženu. Byla jediná, kdo byl menší než on, a i to jen o kousek. Ostatní byli nejméně o hlavu vyšší. Zatracení Aielové, pomyslel si. „Už hezkou chvíli tě pozorujeme,“ pokračoval ten starší muž, „pozorovali jsme, jak hledíš na Kámen. Prohlížel sis ho ze všech stran. Proč?“

„Mohl bych se vás zeptat na totéž,“ ozval se jiný hlas. Mat byl jediný, kdo sebou trhl, když ze stínu vystoupil muž v nabíraných spodcích. Tenhle byl zřejmě bosý, aby se mu na střešních taškách lépe chodilo. „Myslel jsem, že tu najdu zloděje, ne Aiely,“ pokračoval ten muž, „ale nemyslete si, že se bojím vaší přesily.“ Štíhlá hůl, vysoká asi jako ten muž, tiše zabzučela, jak s ní rychle zatočil. „Jmenuju se Juilin Sandar a jsem lovec zlodějů a rád bych věděl, co děláte na střeše a proč pozorujete Kámen.“

Mat potřásl hlavou. Kolik zatracených lidí je dneska v noci na střeše? Teď už by se měl objevit jenom Tom a zahrát na harfu, nebo někdo, kdo hledá hostinec. Zatracený chytač zlodějů! Napadlo ho, proč asi tu ti Aielové jen tak postávají.

„Na měštěnína se umíš dobře plížit,“ poznamenal onen starší muž. „Ale proč nás sleduješ? Nic jsme neukradli. Proč ses dneska v noci sám tak často díval na Kámen?“

I v měsíčním světle bylo Sandarovo překvapení zřejmé. Trhl sebou a otevřel ústa – a znovu je zavřel, když ze šera za ním vystoupili čtyři další Aielové. S povzdechem se opřel o svou štíhlou hůl. „Zdá se, že jsem se lapil sám,“ zabručel. „Zdá se, že já budu muset zodpovědět vaše otázky.“ Zadíval se na Kámen a pak zavrtěl hlavou. „Já... jsem dneska udělal něco... co mi dělá starosti.“ Znělo to, jako by mluvil sám k sobě a snažil se rozluštit nějakou záhadu. „Jedna moje část říká, že to, co jsem udělal, bylo správné, že musím poslouchat. Tedy když jsem to dělal, rozhodně mi to správné připadalo. Ale takový malý hlásek mi říká, že... jsem někoho zradil. Jsem si jistý, že se ten hlásek mýlí, a taky je velice slabý, ale nepřestává.“ Zarazil se a znovu zavrtěl hlavou.

Jeden z Aielů kývl – a promluvil hlasem toho staršího muže. „Jsem Rhuark z klanu Devět údolí Taardad Aielů, a kdysi jsem byl Aethan Dor, Rudý štít. Rudé štíty občas dělají to, co vaši lovci zlodějů. Říkám to, abys pochopil, že vím, co děláš, a jaký musíš být člověk. Nechci ti ublížit, Juiline Sandare z lovců zlodějů, ani lidem tvého města, ale nestrpím, abys vydal bojový křik. Jestli zůstaneš zticha, budeš žít. Jestli ne, zemřeš.“

„Když nechcete ublížit městu,“ řekl pomalu Sandar, „tak proč jste tady?“

„Kvůli Kameni.“ Rhuarkův tón jasně říkal, že to je vše, co hodlá sdělit.

Sandar po chvíli kývl a zamumlal: „Skoro bych si přál, abyste měli sílu Kámen porazit, Rhuarku. Budu držet jazyk za zuby.“

Rhuark otočil zahalenou tvář k Matovi. „A ty, bezejmenné mládě? Povíš mi taky, proč tolik pozoruješ Kámen?“

„Jen jsem se chtěl projít v měsíčním svitu,“ opáčil lehce Mat. Mladá žena mu zase opřela oštěp o hrdlo. Mat se snažil nepolykat. No, možná bych jim mohl něco prozradit. Nesměl jim dát najevo, jak je otřesen. Když to druhému prozradíte, ztratili jste veškeré výhody, které jste snad mohli mít. Dvěma prsty velice opatrně odsunul ocelový hrot stranou. Měl dojem, že se žena tiše zasmála. „V Kameni jsou moji přátelé,“ řekl a snažil se, aby to znělo ledabyle. „Jako vězni. Chci je dostat ven!“

„Sám, bezejmenný?“ podivil se Rhuark.

„No, nikdo jiný tu zřejmě není,“ odsekl suše Mat. „Leda byste mi chtěli pomoct vy. Zdá se, že vás Kámen taky zajímá. Jestli se do něj chcete dostat, možná bychom to mohli dokázat společně. Je to těsný vrh, ať se na to podíváte z kterýkoliv strany, ale já mívám štěstí.“ Aspoň zatím. Už jsem narazil na černě zahalené Aielany a oni mi nepodřízli krk. Štěstí už větší být nemůže. Ať shořím, ale nebylo by špatné mít tam s sebou pár Aielanů. „Mohli byste dopadnout hůř, než si přisadit na moje štěstí.“

„My tu nejsme kvůli vězňům, hráči,“ podotkl Rhuark.

„Je čas, Rhuarku.“ Mat sice nepoznal, který z Aielů to řekl, ale Rhuark kývl.

„Ano, Gaule.“ Podíval se z Mata na Sandara a zpátky. „Ne abyste vydali bojový křik.“ Otočil se a dvěma kroky splynul s nocí.

Mat sebou trhl. Ostatní Aielové byli také pryč a nechali je tu s chytačem zlodějů samotné. Pokud tu nenechali někoho, aby nás hlídal. Ať shořím, jak bych to poznal? „Doufám, že ty mě taky nechceš zastavit,“ řekl Sandarovi, když si znovu házel na záda ranec s rachejtlemi a zvedal hůl. „Chci jít dovnitř třeba přes tebe, když budu muset.“ Došel si za komín pro plechovou krabičku. Držátko bylo ještě teplejší než předtím.

„Ti tvoji přátelé,“ ozval se náhle Sandar. „Nejsou to náhodou tři ženy?“

Mat se na něj zamračil a přál si, aby bylo dost světla a on muži jasně viděl do obličeje. Ten chlapík mluvil nějak divně. „Co ty o nich víš?“

„Vím, že jsou v Kameni. A taky vím o malé brance u řeky, kudy si lovci zlodějů můžou vyžádat průchod s vězněm, aby ho odvedli do cely. Ony musejí být v celách. Jestli mi věříš, hráči, tak nás můžu dostat až tam. Co se stane potom, záleží na náhodě. Třeba nás tvoje štěstí dostane v pořádku ven.“

„Já měl vždycky štěstí,“ řekl Mat pomalu. Cítím dost štěstí na to, abych mu uvěřil? Představa, že by měl předstírat vězně, se mu moc nelíbila. Připadalo mu, že by se předstírání až příliš snadno mohlo změnit ve skutečnost. Ale nebylo to o mnoho větší riziko, než snažit se vyšplhat sto padesát loktů či víc kolmo vzhůru a potmě.

Zadíval se na městskou hradbu a ztuhl. Po hradbě plynuly stíny, matné obrysy klusajících Aielů, tím si byl jist. Muselo jich být víc než sto. Zmizeli, ale teď rozeznal stíny pohybující se po stěně útesu, která tvořila stranu Tearského Kamene. Tolik k cestě tamtudy. Ten první chlapík to možná zvládl dovnitř, aniž by spustil poplach – Rhuarkův bojový křik – ale stovka nebo víc Aielů, to bude jako rozeznít zvony. Ale mohli by vyvolat zmatek, který by odvrátil pozornost od nich. Jestli vyvolají rozruch někde nahoře v Kameni, tak ten, kdo bude hlídat cely, nebude věnovat příliš velkou pozornost chytači zlodějů přivádějícímu zloděje.

A já bych k tomu zmatku mohl trochu přispět. Dost tvrdě jsem na tom pracoval. „No dobře, chytači zlodějů. Ale ne aby ses na poslední chvíli rozhodl, že jsem opravdickej vězeň. Jakmile trochu rozhrabu to mraveniště, vydáme se k tý tvý brance.“ Měl dojem, že se Sandar mračí, ale nehodlal mu vykládat víc, než bude muset.

Sandar ho sledoval po střechách s naprostou lehkostí a stejně lehce za Matem stoupal do vyšších pater. Poslední střecha byla jen o maličko nižší než koruna městské hradby a vedla přímo k ní, takže se stačilo vytáhnout nahoru, nebylo třeba nikam lozit.

„Co to děláš?“ špitl Sandar.

„Počkej tu na mě.“

S plechovou krabičkou pověšenou na jedné ruce a holí vodorovně před sebou se Mat zhluboka nadechl a vykročil ke Kameni. Snažil se nemyslet na to, jak hluboko pod ním začíná dlažba. Světlo, ta zatracená věc je na sáh široká! Mohl bych po ní zatraceně chodit i s páskou přes oči a ve spánku! Sáh na šířku ve tmě a přes patnáct sáhů dolů. Snažil se taky nemyslet na to, že tam Sandar nemusí být, až se vrátí. Už se skoro poddal té hloupé představě, že bude hrát zloděje, jehož ten chlap chytil, ale stále mu připadalo vysoce pravděpodobné, že až se vrátí na střechu, bude Sandar pryč, možná si právě jde pro další muže, aby ho chytil doopravdy. Nemysli na to. Prostě udělej, co máš. Aspoň se konečně přesvědčíš, jaké to je.

Zrovna jak čekal, byla ve zdi Kamene střílna právě nad koncem hradby, hluboká škvíra vysekaná do skály, vysoká a vhodná k tomu, aby tudy mohl lučištník vystřelit. Kdyby byl Kámen napaden, vojáci uvnitř by chtěli mít možnost zastavit každého, kdo by se vydal tudy. Ve střílně byla tma. Zdálo se, že ji nikdo nehlídá. To bylo něco, nač se také snažil nemyslet.

Rychle si položil plechovku k nohám, opřel hůl o zeď a shodil si ranec ze zad. Spěšně ho vecpal do střílny tak daleko, jak jenom dosáhl. Chtěl, aby se co nejvíc hluku odehrálo uvnitř. Potom odhrnul růžek naolejované látky a odhalil tak svázané zápalné šňůry. V hostinci nad tím sice musel nějakou chvíli dumat, ale pak přiřízl šňůry tak, aby odpovídaly té nejkratší, a kousky použil k tomu, že svázal šňůry k sobě. Měly by se všechny odpálit zároveň a vydat rány i světlo, které by mělo stačit k tomu, aby to vzbudilo i mrtvého.

Víčko plechové krabičky už bylo tak horké, že si musel dvakrát pofoukat prsty, než je dokázal sundat – přál si znát tento trik, co uměla Aludra, když tenkrát tak snadno zapálila lucernu – a objevil se uhlík ležící na písku. Drátěné držadlo vytvořilo kleštičky, a když trochu zafoukal, rozžhavil se uhlík znovu doruda. Mat se rozpáleným uhlíkem dotkl spojených šňůr, a jak se zasyčením vzplanuly, nechal uhlík i s kleštičkami spadnout ze zdi, popadl hůl a vrhl se po hradbě zpátky.

Tohle je šílené, říkal si při běhu. Mně je jedno, jak velkou ránu to vydá. Mohl bych si srazit vaz při tom!

Rachot, který se ozval za jeho zády, byl ten nejsilnější zvuk, jaký kdy slyšel. Do zad ho uhodila obrovitánská pěst a vyrazila mu dech dřív, než stačil dopadnout na hradbu. Zůstal ležet rozplácnutý na břiše na koruně hradební zdi a jen tak tak zachytil hůl, když už přepadala přes okraj. Chvíli tam jen tak ležel a snažil se znovu rozhýbat plíce. Snažil se nemyslet na to, jak tentokrát musel spotřebovat už všechno své štěstí na to, aby nespadl z hradby. V uších mu zvonilo hlasitě, jako o klekání v Tar Valonu.

Opatrně se zvedl a ohlédl se ke Kameni. Ze střílny stoupal oblak dýmu. Za ním vypadala nezřetelná střílna jaksi jinak než předtím. Byla větší. Nechápal jak a proč, ale určitě byla větší.

Zamyslel se však jen na chvíli. Na jednom konci hradby mohl čekat Sandar, možná ho chtěl dovést do pevnosti jako nahraného vězně – nebo mohl spěchat pro vojáky. Na druhém konci hradby zase mohla existovat cesta dovnitř s nulovou pravděpodobností, že ho Sandar prozradí. Vrhl se zpátky cestou, kterou právě přišel, a už si nedělal starosti s tmou nebo s pádem na zem.

Střílna opravdu byla větší. Většina tenčího kamene uprostřed prostě zmizela, takže vznikla zhruba okrouhlá díra, jako by do stěny někdo celé hodiny bušil perlíkem. Díra právě stačila na to, aby se tamtudy protáhl člověk. Jak pro Světlo? Na divení nebyl čas.

Prolezl hrubým otvorem, rozkašlal se, protože se nadechl palčivého kouře, seskočil na podlahu a uběhl několik kroků, než se objevili první obránci Kamene. Bylo jich nejméně deset a všichni zmateně pokřikovali. Většina byla jen v košilích a žádný neměl přilbici nebo kyrys. Několik jich neslo lucerny. Někteří drželi obnažené meče.

Hlupáku! nadával si v duchu. Proto jsi přece hlavně odpálil ty zatracené rachejtle! Světlem zaslepený hlupáku!

Neměl čas vycouvat zpátky na hradbu. Roztočil hůl a vrhl se na vojáky dřív, než si vůbec stačili všimnout, že tu je. Vrhl se na ně, třískal je po hlavách, do mečů, do kolen a kamkoliv ještě dosáhl, věda, že jich je příliš mnoho, aby je zvládl sám, věda, že jeho hloupý hod stál Egwain a ostatní i tu maličkou šanci, kterou snad mohly mít.

Náhle se po jeho boku objevil Sandar a ve světle luceren, které upustili muži snažící se vytáhnout meče, jeho štíhlá hůl vířila ještě mnohem rychleji než Matova. Vojáci, chycení mezi dvěma bojovníky s holemi a dokonale překvapení, padali jako kuželky.

Sandar se podíval na padlé a potřásl hlavou. „Obránci Kamene. Napadl jsem obránce! Za to dostanou mou hlavu! Co jsi to vlastně udělal, hráči? Ten záblesk světla a hrom rozbily kámen. Ty umíš povolat blesky?“ Ztišil hlas do šepotu. „Připojil jsem se k muži, který umí usměrňovat?“

„Rachejtle,“ řekl Mat stroze. V uších mu stále zvonilo, ale slyšel přibíhat další muže v těžkých botách. Jejich kroky se hlasitě rozléhaly. „Ty cely, člověče! Ukaž mi cestu k celám, než se jich sem dostane víc!“

Sandar se otřásl. „Tudy!“ Vrhl se do boční chodby směrem od blížících se vojáků. „Musíme si pospíšit! Jestli nás najdou, zabijí nás!“ Někde nahoře začal na poplach bít gong a další gongy duněly v odpověď po celém Kameni.

Už jdu, pomyslel si Mat, utíkaje za chytačem zlodějů. Dostanu vás ven, nebo umřu! To slibuju!

Poplašné gongy vytvářely po celém Kameni dunivou ozvěnu, ale Rand jim nevěnoval o nic větší pozornost než rachotu, který se ozval předtím, jako tlumené zahřmění odněkud z útrob pevnosti. Bok ho bolel, stará rána pálila a jizva se mu při šplhání po stěně pevnosti napínala tak, až skoro praskla. Rand však nevěnoval pozornost ani bolesti. Na rtech měl neustále pokřivený úsměv, úsměv očekávání a strachu, který by nedokázal smazat, ani kdyby chtěl. Už to bylo blízko. To, o čem snil. Callandor.

Konečně to dokončím. Ať tak nebo tak, skoncuju s tím. Sny skončí. Štvanice, výsměch, pronásledování. S tím vším skoncuju! Se smíchem spěchal temnými chodbami Tearského Kamene.

Egwain si položila ruku na tvář a trhla sebou. V ústech měla hořkou pachuť a měla hroznou žízeň. Rand? Cože? Proč se jí znovu zdálo o Matovi? Všechno to bylo propojeno s Randem a Mat křičel, že přichází. Cože?

Otevřela oči a spatřila kamenné stěny a jednu čadící rákosovou louč vrhající mihotavé stíny. A když si na všechno vzpomněla, zaječela. „Ne! Už se znovu nenechám spoutat! Nenechám se uvázat na řetěz! Ne!“

Nyneiva s Elain byly okamžitě u ní a v potlučených obličejích měly příliš ustaraný výraz, aby jejich uklidňujícím slovům věřila. Ale už jen to stačilo, aby přestala křičet. Nebyla sama. Byla vězeň, ale nebyla sama. A neměla obojek.

Snažila se posadit a ony jí pomohly. Musely jí pomoci, protože ji bolel každý sval. Vzpomínala si na každou neviditelnou ránu, co dostala během záchvatu zuřivého vzteku, který ji málem dohnal k šílenství, když si uvědomila... Nebudu na to myslet. Musím myslet na to, jak se odsud dostaneme. Posunula se dozadu, až se mohla zády opřít o zeď. Bolest přemáhala únavu. Ten zápas, kdy se odmítla vzdát, z ní vysál i poslední kapku síly, a boule a modřiny snad vysály ještě víc.

Cela byla úplně prázdná, byly tu jen ony tři a louč. Podlaha byla holá, studená a tvrdá. Dveře z hrubých prken, celé poškrábané, jak je marně drásal bezpočet zoufalých prstů, byly jediným narušením zdí. Do kamene byly naškrábány zprávy, většinou dost roztřesené. Světlo, měj slitování a nech mě umřít, stálo v jedné z nich. Rychle to všechno vyhnala z hlavy.

„Ještě pořád nás mají odříznuté?“ zeptala se ochraptěle. I mluvení ji bolelo. Když Elain přikývla, Egwain si uvědomila, že se ani nemusela ptát. Nateklá líc zlatovlásky, rozseknutý ret a modřina na oku byly dostatečnou odpovědí, i kdyby jí to nesdělila už vlastní bolest. Kdyby byla Nyneiva schopná dosáhnout na pravý zdroj, určitě by je obě hned vyléčila.

„Zkoušela jsem to,“ řekla Nyneiva smutně. „Zkoušela jsem to pořád dokola.“ Prudce se zatahala za cop. Vyzařoval z ní hněv i přes beznadějný strach, jenž se ozýval v jejím hlase. „Jedna z nich sedí venku. Amico, ten žabec s tváří krev a mlíko, pokud se nevyměnily od tý doby, co nás sem uvrhly. Jedna asi stačí, aby nás odstínila, když už byl štít jednou utkaný.“ Hořce se zasmála. „Přes všechnu tu námahu, kterou s náma měly – a bolest, kterou nám uštědřily, by sis myslela, že pro ně vůbec nejsme důležitý. Už je to hezkých pár hodin, co za náma zabouchly dveře, a nikdo se ani nepřišel na nic zeptat, podívat se, nebo nám aspoň přinýst vodu. Možná nás tu chtějí nechat, dokud neumřeme žízní.“

„Návnada.“ Elain se zachvěl hlas, i když se očividně snažila strach potlačit. A vůbec se jí to nedařilo. „Liandrin říkala, že jsme návnada.“

„Návnada na co?“ zeptala se roztřeseně Nyneiva. „Návnada na koho? Jestli jsem návnada, tak bych se jim chtěla nacpat tak hluboko do krku, až by se udusily!“

„Na Randa.“ Egwain se odmlčela, aby mohla polknout. Alespoň kapka vody by jí pomohla. „Zdálo se mi o Randovi a o Callandoru. Myslím, že sem přichází.“ Ale proč se mi potom zdálo o Matovi? A o Perrinovi? Byl to vlk, ale já si jsem jistá, že to byl Perrin. „Nebojte se,“ řekla a snažila se, aby to znělo rozhodně. „Nějak se z toho dostaneme. Když jsme dokázaly vyzrát na Seanchany, tak na Liandrin vyzrajeme určitě taky.“

Nyneiva s Elain si vyměnily pohledy. Nyneiva řekla: „Liandrin říkala, že přichází třináct myrddraalů, Egwain.“

Egwain zjistila, že znovu hledí na tu zprávu vyškrábanou do kamene: Světlo, měj slitování a nech mě umřít. Zaťala pěsti. Až ji zabolely čelisti, jak zatínala zuby, aby nevykřikla. Lepší je zemřít. Lepší smrt než být obrácena ke Stínu, přinucena sloužit Temnému!

Uvědomila si, že jednu ruku zaťala do váčku u pasu. – Ucítila uvnitř dva prsteny, malý kroužek s Velkým hadem a větší, zkroucený kamenný prsten.

„Nevzaly ter’angrial,“ řekla poněkud překvapeně. Rychle otevřela váček. Prsten jí těžce spočinul v dlani, samý barevný proužek a skvrnka, prsten jen s jednou hranou.

„Nebyly jsme ani tak důležité, aby nás prohledaly,“ povzdechla si Elain. „Egwain, jsi si jistá, že Rand přichází sem? Já bych se mnohem radši osvobodila sama, než čekat na něj, ale jestli existuje někdo, kdo dokáže Liandrin a ty ostatní porazit, tak to musí být on. Drak Znovuzrozený přece má vládnout Callandorem. Musí být schopen je porazit.“

„Ne jestli ho za sebou vtáhneme do klece,“ zamumlala Nyneiva. „Ne jestli připravily past, kterou neuvidí. Proč tak zíráš na ten prsten, Egwain? Tel’aran’rhiod nám teď moc nepomůže. Leda bys nám odsud dokázala vysnít cestu.“

„Možná ano,“ odvětila pomalu Egwain. „Mohla bych usměrňovat v Tel’aran’rhiodu. Tam mi jejich štít nezabrání dosáhnout na pravý zdroj. Potřebuju jenom usnout, ne usměrňovat. A jsem určitě dost unavená, abych usnula.“

Elain se zamračila a hned sebou trhla, jak ji to zabolelo. „Já bych brala jakoukoliv možnost, ale jak můžeš usměrňovat, třebas ve snu, když jsi odříznutá od pravého zdroje? A pokud ano, tak jak by nám to mohlo pomoci tady?“

„To zatím nevím, Elain. Ale to, že jsem odstíněná tady, ještě neznamená, že jsem odstíněná i ve světě snů. Aspoň to stojí za pokus.“

„Možná,“ připustila unaveně Nyneiva. „Já jsem taky ochotná zkusit cokoliv, ale posledně, když jsi ten prsten použila, vidělas Liandrin a ostatní. A ony tě viděly taky. Co jestli tam jsou zase?“

„Doufám, že jsou,“ prohlásila poněkud temně Egwain. „Doufám, že jsou.“

Sevřela ter’angrial v dlani a zavřela oči. Cítila, jak jí Elain uhlazuje vlasy a slyšela, jak na ni tiše mluví. Nyneiva začala broukat ukolébavku beze slov, kterou znala z dětství. Pro jednou necítila žádný hněv. Tiché zvuky a pohlazení ji uklidnily, dovolily jí poddat se únavě. A spánek přicházel.

Tentokrát na sobě měla modré hedvábí, ale skoro si toho nevšimla. Nepotlučenou tvář jí hladil jemný vánek a motýli v něm nad lučními květy přímo vířili. Žízeň byla pryč, i bolest. Natáhla se pro saidar a naplnila ji jediná síla. I když se cítila skvěle, že uspěla, nebylo to nic proti nádhernému pocitu, který v ní vzbuzovalo proudění jediné síly.

Váhavě se přinutila ji propustit. Zavřela oči a naplnila se prázdnotou s dokonalým obrazem Srdce Kamene. To bylo jediné místo v Kameni, které si dokázala představit, tedy kromě své cely, ale jak by měla odlišit jednu ničím nezajímavou místnůstku od druhé? Když otevřela oči, byla tam. Ale nebyla sama.

Před Callandorem stála Joiya Byir a její postava byla natolik nehmotná, že světlo vycházející z meče proudilo přímo skrze ni. Křišťálový meč se už netřpytil jen odraženým světlem. Teď pulzoval vlastním světlem, jako by se uvnitř odkrýval a zakrýval vlastní zdroj záření. Černá sestra překvapeně nadskočila a otočila se k Egwain. „Jak? Jsi odstíněná! Tvoje snění je u konce!“

Ještě než žena dořekla první slova, Egwain znovu sáhla po saidaru, utkala složitý pramen ducha podle vzpomínek na to, jak byl použit proti ní, a odřízla Joiyu Byir od zdroje. Temné družce se rozšířily oči, ty kruté oči tak neslučitelné s překrásnou laskavou tváří, ale Egwain už spřádala vzduch. Postava druhé ženy sice připomínala mlhu, ale pouta ji držela pevně. Egwain to připadalo, že jí nedá žádnou práci udržet oba prameny, jak se proplétaly. Joiye Byir vyrazil na čele pot, když se Egwain přiblížila.

„Ty máš ter’angriall" Strach jí byl na tváři jasně vidět, i když se ho snažila v hlase potlačit. „To musí být ono. Ter’angrial, který nám unikl a který nevyžaduje usměrňování. Myslíš, že ti to bude k něčemu dobré, děvče? – Ať už tady uděláš cokoliv, dění ve skutečném světě to nijak neovlivní. Tel’aran’rhiod je sen! Až se probudím, sama ti ten ter’angrial seberu. Dávej pozor, co uděláš, jinak budu mít důvod se hodně zlobit, až si pro tebe půjdu do té cely.“

Egwain se na ni usmála. „Jsi si jistá, že se vůbec probudíš, temná družko? Jestli tvůj ter’angrial vyžaduje usměrňování, jak to, že ses neprobudila hned, jak jsem tě odstínila? Možná se nemůžeš vzbudit, dokud jsi tady odstíněná.“ Její úsměv pohasl. Usmívat se na tuto ženu jí dalo mnohem větší práci, než dokázala snést. „Jedna žena mi kdysi ukázala jizvu, již si přinesla z Tel’aran’rhiodu, temná družko. Proto co se stane tady, je skutečné, i když se probudíš.“

Po hladkém bezvěkém obličeji černé sestry stékal pot již proudem. Egwain napadlo, jestli si snad nemyslí, že zemře. Skoro si přála, aby byla dost krutá a dokázala to. Většina neviditelných ran, které dostala, přišla od této ženy. Neviditelné pěsti do ní bušily jen proto, že se snažila odplazit, jen proto, že se odmítla vzdát.

„Žena, která dokáže někoho tak ztlouct,“ pravila, „by neměla mít námitky proti mnohem slabším ranám.“ Rychle spředla další pramen vzduchu. Joiye Byir lezly tmavé oči z důlků, jak nedokázala uvěřit, když jí na zadku přistála první rána. Egwain předtím viděla, jak upravit předivo, a tak je nemusela udržovat. „Tohle si budeš pamatovat i cítit, až se probudíš. Až ti dovolím se probudit. To si taky pamatuj. Jestli se mě ještě někdy pokusíš uhodit, vrátím tě sem a nechám tě tu po zbytek života!“ Černá sestra na ni hleděla s otevřenou nenávistí v očích, v nichž se ale také objevily slzy.

Egwain se na okamžik zastyděla. Ne proto, co dělala Joiye – ta ženská si zasloužila každou ránu, pokud ne za to, jak ztloukla ji, tak za ty mrtvé ve Věži – za to opravdu ne, ale proto, že tráví čas vlastní pomstou, zatímco Nyneiva a Elain sedí v cele a doufají, proti vší naději, že by je mohla zachránit.

Spojila a upravila prameny ve svém tkanivu dřív, než si uvědomila, co dělá, a teprve pak se zastavila, aby si prohlédla, co vlastně udělala. Tři různá přediva, a ona nejenže neměla problémy je udržet všechny zároveň, ale teď navíc udělala něco, co je udrží pohromadě i bez jejího přičinění. Dokonce se pamatovala, jak to udělala. A mohlo by to ještě být velice užitečné.

Po chvíli jeden pramen rozpředla a temná družka teď vzlykala stejně tak bolestí, jako úlevou. „Já nejsem jako ty,“ řekla Egwain. „Tohle je podruhé, co jsem udělala něco takového, a nelíbí se mi to. Místo toho se naučím podřezávat krky.“ Z výrazu černé sestry bylo jasné, že je přesvědčená, že se Egwain hodlá učit na ní.

Egwain jenom znechuceně zabručela a nechala ji tam stát, lapenou a odstíněnou. Rychle se vydala do lesa leštěných krevelových sloupů. Někde tu musí být cesta dolů do cel.

Když poslední výkřik umírajícího utichl, jak se dvounožci kolem hrdla sevřely čelisti Mladého býka a rozdrtily je, v kamenné chodbě zavládlo ticho. Krev na jazyku vlka byla hořká.

Věděl, že tohle je Tearský Kámen, i když netušil, jak to ví. Všude kolem leželi dvounožci. Jeden ještě kopal nohama, jak se mu Hopsalovy zuby zaryly do hrdla, a za boje všude páchl strach. Dvounožci byli vůbec cítit zmatkem. Mladý býk měl pocit, že ani nevědí, kde vlastně jsou – rozhodně nepatřili do vlčího snu – ale byli sem posláni, aby mu zabránili vstoupit do vysokých dveří se železným zámkem vepředu. Nebo aby ty dveře alespoň strážili. Když uviděli vlky, vypadali překvapeně. Měl pocit, že jsou vylekaní již z toho, že se tu ocitli.

Otřel si ústa a zmateně se podíval na svou ruku. Byla to opět lidská ruka. Byl Perrinem. Zase ve vlastním těle a v kovářské vestě, s těžkým kladivem u boku.

Musíme si pospíšit, Mladý býku. Někde blízko je něco zlého.

Perrin vytáhl kladivo ze smyčky a vykročil ke dveřím. „Tam musí být Faile.“ Jedinou prudkou ranou urazil zámek. Rozkopl dveře.

Místnost byla prázdná, jen uprostřed stál podlouhlý kamenný kvádr. Na kameni ležela Faile, jako by spala, černé vlasy měla rozhozené do vějíře a tělo tak omotané řetězy, že mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že na sobě nemá žádné šaty. Každý řetěz byl ke kameni připevněn silným svorníkem.

Skoro si neuvědomoval, že jde blíž, dokud se rukou nedotkl jejího obličeje. Prstem sledoval obrys její tváře.

Otevřela oči a usmála se na něj. „Pořád se mi zdálo, že přijdeš, kováři.“

„Za chvíli z toho budeš venku, Faile.“ Zvedl kladivo a urazil jeden svorník, jako by byl ze dřeva.

„Tím jsem si byla jistá. Perrine.“

A jako jméno splynulo z jejích rtů, tak se také rozplynula ona. Řetězy se zarachocením spadly na kámen, kde ještě před chviličkou ležela.

„Ne!“ vykřikl. „Našel jsem ji!“

Sny nejsou jako svět masa a krve, Mladý býku. – Tady některé štvanice nemají konce.

Ani se však neobrátil, aby se na Hopsala podíval. Věděl, že vlk má opovržlivě vyceněné zuby. Znovu zvedl těžké kladivo a veškerou silou jím udeřil do řetězů, které předtím držely Faile. Kamenný kvádr se pod jeho úderem rozpůlil. Sám Kámen se rozezněl jako zvon.

„Tak budu štvát dál,“ zavrčel.

S kladivem v ruce a Hopsalem po boku Perrin vyšel z místnosti. Kámen bylo místo lidí. A lidé, jak věděl, jsou mnohem krutější lovci, než jakými kdy byli vlci.

Poplašné gongy, vyzvánějící někde nahoře, se i dole v chodbách zvučně rozléhaly, ale jejich dunění nedokázalo úplně přehlušit řinčení kovu o kov a křik bojujících, znějící z mnohem menší dálky. Aielové a obránci, předpokládal Mat. Chodbu, v níž právě byl, lemovaly vysoké zlaté stojací lampy, každá se čtyřmi zlatými svítidly, a na stěnách z leštěného kamene visely hedvábné nástěnné koberce s bojovými výjevy. Dokonce i na podlaze ležel hedvábný koberec, tmavě rudá na tmavě modré, vetkaný vzor se jmenoval tairenské bludiště. Pro jednou byl Mat příliš zaneprázdněný, aby stačil odhadnout cenu nějaké věci.

Ten zatracený chlapík je dobrý, pomyslel si v duchu, když se mu podařilo odrazit výpad mečem, ale ránu druhým koncem hole, jíž mířil na mužovu hlavu, musel stočit poněkud stranou a odrazit další bodnutí. Rád bych věděl, jestli je to jeden z těch zatracených vznešených pánů. Téměř se mu podařilo zasadit protivníkovi silnější úder do kolena, ale ten odskočil a rovnou čepel včas zvedl do krytu.

Modrooký muž měl určitě kabátec s nabíranými rukávy, žlutý, s vetkanými zlatými proužky, ale celý rozepjatý, a podolek košile jen napůl zastrčený do spodků. Krátké tmavé vlasy měl rozcuchané jako někdo, koho vyrušili z hlubokého spánku, bojoval však jako někdo, kdo je plně vzhůru. Asi před pěti minutami se vyřítil z jedněch vysokých vyřezávaných dveří, které lemovaly tuto chodbu, s obnaženým mečem v ruce, a Mat byl jenom vděčný, že se ten chlapík objevil před nimi a ne za jejich zády. Nebyl to sice první muž takto oblečený, s nímž se Mat již střetl, ale rozhodně z nich byl nejlepší.

„Dokážeš se protáhnout kolem, lovče zlodějů?“ křikl Mat a dával pozor, aby ani na okamžik nespustil zrak z muže, čekajícího na něj s pozvednutou čepelí připravenou k výpadu. Sandar protivně trval na oslovení „lovec zlodějů", a ne „chytač zlodějů", i když Mat v tom neviděl žádný rozdíl.

„Nemůžu,“ zavolal za jeho zády Sandar. „Kdybys mi poněkud uhnul, abych mohl projít, neměl bys místo rozpřáhnout se tím veslem, co mu říkáš hůl, a on by tě rozpáral jako kanice.“

Jako co? „No, tak něco vymysli, Tairene. Tenhle obejda už mi leze na nervy.“

Muž v kabátci se zlatými proužky se ušklíbl. „Budeš mít tu čest zemřít rukou vznešeného pána Darlina, kmáne, jestli ti to dovolím.“ To bylo poprvé, co se uráčil promluvit. „Myslím, že vás dva nechám spíš pověsit za paty a budu se dívat, jak vám stahují kůži z těla –“

„Myslím, že tohle by se mi nelíbilo,“ odtušil Mat.

Vznešený pán zrudl rozhořčením nad tím, že byl přerušen, ale Mat mu nedal čas na rozčilenou odpověď. Hůl zavířila v těsných osmičkách tak rychle, že její konce byly vidět rozmazaně, a Mat skočil dopředu. Vztekající se Darlin měl co dělat, aby si hůl udržel od těla. Na chvíli. Mat věděl, že tohle moc dlouho nevydrží, a jestli bude mít štěstí, všechno se zase vrátí k výpadům a protivýpadům. Bude-li mít štěstí. Na což tentokrát nechtěl spoléhat. Jakmile měl vznešený pán dostatečnou možnost ustavit obranu, Mat uprostřed pohybu změnil způsob útoku. Konec hole, který by podle Darlinova očekávání měl mířit na hlavu, se místo toho sklonil a podrazil mu nohy. Teprve pak ho druhý konec praštil do hlavy, ještě při pádu, a tak prudce, že jen zvrátil oči.

Mat, lapaje po dechu, se opřel o hůl a naklonil se nad vznešeného pána, který byl v bezvědomí. Ať shořím, jestli budu muset bojovat ještě s jedním nebo dvěma takovými, zatraceně se zhroutím vyčerpáním! V příbězích se nevypráví, že hrdinové mají tak tvrdou práci! Nyneiva vždycky přijde na způsob, jak mě donutit pracovat.

Přistoupil k němu Sandar a zamračil se na zhrouceného vznešeného pána. „Když tu takhle leží, nevypadá tak mocný,“ prohodil zadumaně. „Vlastně nevypadá o moc větší, než jsem já.“

Mat sebou trhl a rozhlédl se chodbou, kde právě kdosi proběhl křižovatkou. Ať shořím, kdybych nevěděl, že je to šílenství, přísahal bych, že to byl Rand!

„Sandare, myslíš, že –“ začal zvedaje si hůl na rameno, a zarazil se, když narazil na cosi pevného.

Otočil se a uviděl dalšího polooblečeného vznešeného pána. Tenhle však měl meč na podlaze, třásla se mu kolena a oběma rukama se držel za hlavu, kde mu Matova hůl roztrhla kůži. Mat ho rychle uhodil koncem hole do břicha, aby ho přinutil dát ruce dolů, a pak ho znovu praštil do hlavy, čímž ho srazil na zem na jeho meč.

„Štěstí, Sandare,“ zamumlal. „Zatracený štěstí prostě neporazíš. A teď, proč nenajdeš tu zatracenou soukromou cestu, kterou vznešení páni chodí dolů do žaláře?“ Sandar trval na tom, že takové schodiště existuje, a když je použijí, nebudou se muset honit po celém Kameni. Mat se rozhodl, že lidé, kteří tak dychtí po tom, aby se mohli dívat na lidi při výslechu, až si nechají zbudovat rychlejší cestu k vězňům přímo ze svých komnat, mu rozhodně nejsou sympatičtí.

„Jen buď rád, žes to štěstí měl,“ jektal Sandar zuby, „Jinak by nás tenhle zabil oba dřív, než bychom si ho všimli. Vím, že ty dveře jsou někde tady. Tak jdeš se mnou? Nebo tu chceš počkat, až se objeví další vznešený pán?“

„Jdi první.“ Mat překročil bezvládného vznešeného pána. „Já nejsem žádnej zatracenej hrdina.“

Poklusem následoval lovce zlodějů, který nahlížel do vysokých dveří, jež míjeli, a mumlal si, že přece ví, že je to někde tady.