Drak Znovuzrozený

23 Přijatá

Světlo ji rozebralo vlákno po vlákně a vlákna rozřízlo na vlákénka a vlákénka se oddělila od sebe. Oddělila se a hořela, věčně. Věčně.

Egwain vyšla ze stříbrného oblouku promrzlá a ztuhlá hněvem. Toužila po tom, aby led jejího hněvu zmrazil pálící vzpomínku. Její tělo si vzpomínalo na ten žár, ale jiné vzpomínky ji popálily mnohem hlouběji. Hněv studený jako smrt.

„To je to jediné, co mě čeká?“ chtěla vědět. „Že ho budu pořád dokola opouštět? Že ho pokaždé zradím a zklamu? To mě čeká?“

Náhle si uvědomila, že něco není takové, jak by být mělo. Teď tu byla amyrlin, jak Egwain učily, že tu bude, a sestry se šátkem každého z adžah, ale všechny se na ni ustaraně dívaly. Na každém místě kolem ter’angrialu teď seděly dvě Aes Sedai a po tvářích jim stékal pot. Ter’angrial bzučel, téměř vibroval, a bílé světlo v obloucích křižovaly pruhy divokých barev.

Sheriam na okamžik obklopila záře saidaru, když Egwain položila ruku na čelo, z čehož dívku znovu zamrazilo. „Je v pořádku.“ V hlase správkyně novicek se ozývala úleva. „Nic se jí nestalo.“ Jako by to nečekala.

Napětí jako by opadlo i z ostatních Aes Sedai, které se dívaly na Egwain. Elaida si dlouze vydechla a pak chvátala pro třetí kalich. Jedině Aes Sedai kolem ter’angrialu se neuvolnily. Hučení již utichalo a světlo se začínalo mihotat, což oznamovalo, že se ter‘angrial uklidňuje, ale Aes Sedai kolem něj vypadaly, jako by musely bojovat o každý coul.

„Co...? Co se stalo?“ zeptala se Egwain.

„Mlč,“ vyzvala ji Sheriam, ale laskavě. „Zatím mlč. Jsi v pořádku – to je hlavní – a my teď musíme dokončit obřad.“ Přistoupila k nim Elaida, málem běžela, a poslední kalich podala amyrlin.

Egwain zaváhala jenom chviličku, než poklekla. Co se stalo?

Amyrlin Egwain pomalu vylila na hlavu vodu z kalicha. „Je z tebe smyta Egwain al’Vereová z Emondovy Role. Jsou z tebe smyta všechna pouta, jež tě váží ke světu. Přicházíš k nám čistá, na srdci i na duši. Jsi Egwain z al’Vereů, přijatá novicka Bílé věže.“ Poslední kapka dopadla Egwain do vlasů. „Teď patříš k nám.“

Poslední slova jako by měla nějaký zvláštní význam, kterému rozuměly pouze Egwain s amyrlin. Amyrlin hodila kalich jedné z Aes Sedai a vytáhla zlatý prsten ve tvaru hada, jenž si požírá vlastní ocas. Egwain se proti své vůli třásla, když zvedala levici, a znovu se otřásla, když jí amyrlin nasunula prsten s Velkým hadem na prostředníček. Až se stane Aes Sedai, bude moci nosit prsten na prstu, na němž se jí bude líbit nejvíc, nebo vůbec, pokud bude nutné skrýt, kým je, ale přijaté ho nosily na prostředníčku.

Amyrlin ji bez úsměvu zvedla z kleku. „Vítej, dcero,“ pravila a políbila ji na líc. Egwain překvapilo, že cítí vzrušení. Ne dítě, ale dcero. Zatím byla vždycky dítě. Amyrlin ji políbila na druhou líc. „Vítej.“

Pak amyrlin ustoupila a kriticky si ji přeměřila, ale obrátila se k Sheriam. „Usuš ji a oblékni. A ať je určitě v pořádku. Určitě, rozumíš.“

„Určitě je v pořádku, matko.“ Sheriam mluvila překvapeně. „Viděla jsi, že ji prohlížím.“

Amyrlin zabručela a zalétla pohledem k ter’angrialu. „Chci vědět, co se dneska večer pokazilo.“ A vykročila k místu, kam se dívala, přičemž se jí suknice odhodlaně pohupovaly. Většina ostatních Aes Sedai se k ní připojila u ter’angrialu, jenž byl opět pouze stavbou ze stříbrných oblouků a kruhu.

„Matka si kvůli tobě dělá starosti,“ řekla Sheriam, když Egwain odváděla stranou k místu, kde ležel ručník na vlasy a osuška.

„A má k tomu nějaký důvod?“ zeptala se Egwain. Amyrlin nechce, aby se jejímu honícímu psu něco stalo, dokud nebude jelen na zemi.

Sheriam neodpověděla. Jenom se lehce zamračila a počkala, dokud se Egwain neosuší, než jí podala bílé šaty se sedmi prstenci u lemu.

Egwain trochu zklamaně vklouzla do šatů. Byla jednou z přijatých novicek, s prstenem na prstě a pruhy na šatech. Proč si nepřipadám jinak?

Přišla k nim Elaida s náručí plnou Egwaininých starých šatů mladší novicky a opaskem s váčkem. A papíry, které jí dala Verin. V Elaidiných rukou.

Egwain se přiměla vyčkat, než jí Aes Sedai raneček podá, místo aby jí ho vyškubla z rukou. „Děkuju, Aes Sedai.“ Kradmo se podívala na papíry. Nepoznala, jestli se v nich snad někdo nehrabal. Provázek byl stále zavázaný. A jak bych poznala, jestli si je třeba všechny nepřečetla? Zmáčkla váček pod šaty a uvnitř ucítila ten zvláštní prsten, ter’angriál. Alespoň že je tu. Světlo, mohla mi jej sebrat, a já vlastně ani nevím, jestli by mi to vadilo. Ano, vadilo. Myslím, že vadilo.

Elaida měla výraz studený jako hlas. – „Nechtěla jsem, aby tě dneska večer povýšily. Ne proto, že bych se bála toho, co se stalo. To nemohl nikdo tušit. Ale proto, čím jsi. Divoženka.“ Egwain chtěla něco namítnout, ale Elaida mluvila dál, nepohnutá jako horský ledovec. „Ó, já vím, že ses učila usměrňovat pod vedením Aes Sedai, ale stejně jsi divoženka. Divoženka duchem i chováním. Máš ohromné nadání, jinak bys dneska večer nepřežila, ale nadání nic nemění. A já nevěřím, že se kdy staneš součástí Bílé věže, ne tak, jako jsme její součástí my ostatní, bez ohledu na to, na kterém prstě budeš nosit prsten. Bylo by pro tebe bývalo lepší, kdyby ses byla naučila dost na to, abys zůstala naživu, a pak se vrátila do té své ospalé vesnice. Mnohem lepší.“ Otočila se na patě a odešla z komnaty.

Jestli ona není černá adžah, pomyslela si hořce Egwain, tak jenom o fous. Nahlas zabručela k Sheriam: „Takys jí mohla něco říct. Mohlas mi pomoct.“

„Novicce bych pomohla, dítě,“ odtušila klidně Sheriam, a Egwain sebou trhla. Už zase byla „dítě". „Snažím se novicky chránit, když toho potřebují, protože ony se nemohou bránit samy. Ty jsi teď přijatá. Je čas, aby ses učila bránit sama.“

Egwain se zadívala Sheriam do očí a uvažovala, jestli si představovala, že Aes Sedai poslední větu zdůraznila. Sheriam měla stejnou příležitost si přečíst ta jména jako Elaida, a mohla usoudit, že se Egwain zapletla s černými adžah. Světlo, začínáš už podezírat každého. Lepší to, než být mrtvá nebo zajatá těmi třinácti a... Rychle začala myslet na něco jiného. Vůbec nechtěla mít něco takového v hlavě. „Sheriam, co se dneska stalo?“ zeptala se. „A neodbývej mě.“ Sheriam zvedla obočí málem až k vlasům a Egwain otázku rychle poopravila: „Totiž Sheriam Sedai. Odpusť, Sheriam Sedai.“

„Nezapomínej, že ještě nejsi Aes Sedai, dítě.“ I přes ocel v hlase se Sheriam lehce zvlnily koutky úst v úsměvu, který však hned zmizel, když pokračovala: „Nevím, co se tu stalo. Ale vážně se bojím, žes málem umřela.“

„Kdo ví, co se stalo těm, které nevyšly z ter’angrialu? Tohle řekla Alanna, která se k nim mezitím připojila. Zelená sestra byla známá výbuchy vzteku a smyslem pro humor. Někteří dokonce prohlašovali, že dokáže přejít od jednoho k druhému a zpátky dřív, než stačíte mrknout, ale pohled, který vrhla na Egwain, byl téměř ostýchavý. „Dítě, měla jsem to zastavit, když jsem ještě měla možnost. Když jsem si poprvé všimla toho – odrazu. Pak se to vrátilo. To se stalo. Vrátilo se to zesílené tisíckrát. Desettisíckrát. Skoro to vypadalo, jako by se ter’angrial snažil uzavřít před tokem ze saidaru – nebo se protavit podlahou. Omlouvám se ti, i když tady slova nestačí. Ne na to, co se ti málem stalo. Říkám to, a při první přísaze víš, že je to pravda. Abych ti dokázala, co cítím, požádám matku, aby mě nechala podělit se s tebou o službu v kuchyni. A ano, o tvoji návštěvu u Sheriam také. Kdybych udělala, co jsem měla, nedostala by ses do ohrožení života, a já ti to vynahradím.“

Sheriam se pohoršeně zasmála. „To ona nikdy nedovolí, Alanno. Sestra v kuchyni, natož... To je neslýchané. To je nemožné! Udělala jsi, cos považovala za správné. To není žádná chyba.“

„To nebyla tvoje chyba, Alanno Sedai,“ řekla Egwain. Proč to Alanna dělá? Pokud se mě nesnaží přesvědčit, že s tím neměla nic společného, ať už se zvrtlo cokoliv. A možná tak na mě chce dohlížet. Právě ta představa hrdé Aes Sedai třikrát denně po lokty v umaštěných hrncích, jen aby mohla na někoho dohlížet, ji přesvědčila, že se nechává unést vlastní představivostí. Ale bylo také nemyslitelné, že by Alanna splnila, co slibovala. Na každý pád neměla zelená sestra rozhodně možnost prohlédnout si seznam jmen, když dohlížela na ter’angrial. Ale jestli má Nyneiva pravdu, nepotřebovala by vidět ta jména, aby mě chtěla zabít, jestli tedy je z černého adžah. Přestaň! „Opravdu, nebyla.“

„Kdybych byla udělala, co jsem měla,“ trvala na svém Alanna, „nikdy by k tomu nedošlo. Něco podobného jsem viděla jen jedenkrát, když jsme se tehdy před lety pokoušely použít ter’angrial ve stejné místnosti s jiným, který s ním snad mohl být nějakým způsobem spojený. Je nesmírně vzácné najít dva takové. Ty dva se tenkrát spojily a každou sestru, která se dostala na sto kroků od nich, pak týden tak bolela hlava, že nedokázala usměrnit ani jiskřičku. Co se děje, dítě?“

Egwain stiskla váček tak velmi pevně, až se jí zkroucený prsten vtlačil i přes silnou látku do dlaně. Nebyl teplý? Světlo, to jsem udělala já sama. „To nic, Alanno Sedai. Aes Sedai, tys neudělala nic špatného. Nemáš důvod sdílet můj trest. Vůbec žádný. Opravdu!“

„Trochu prudké,“ poznamenala Sheriam, „ale pravdivé.“ Alanna jenom zavrtěla hlavou.

„Aes Sedai,“ řekla Egwain pomalu, „co to znamená být zelenou adžah?“ Sheriam pobaveně otevřela doširoka oči a Alanna se otevřeně zazubila.

„Ten prsten ti na prstě ještě ani neoschl,“ pravila zelená sestra, „a ty už se chceš rozhodnout pro některé adžah? Tak nejdřív musíš milovat muže. Nemyslím být do nich zamilovaná, ale milovat je. Ne jako modré, kterým se muži prostě líbí, dokud mají stejný cíl a nelezou jim do cesty. A rozhodně ne jako červené, které jimi opovrhují, jako by všichni do jednoho byli zodpovědní za Rozbití.“ Alviarin, bílá sestra, která přišla s amyrlin, jim věnovala chladný pohled a šla dál. „A ne jako bílé,“ dodal Alanna se smíchem, „které nemají v životě místo na žádnou vášeň.“

„Tak jsem to nemyslela, Alanno Sedai. Chci vědět, co znamená být zelenou sestrou.“ Nebyla si jistá, jestli jí Alanna rozumí, protože si nebyla jistá, jestli sama rozumí tomu, co se chce dozvědět, ale Alanna pomalu kývla, jako by pochopila.

„Hnědé hledají vědomosti, modré se pořád do něčeho pletou a bílé s neochvějnou logikou zvažují otázku pravdy. Všechny z toho vlastně máme část. Ale být zelenou znamená být připravená.“ Do Alannina hlasu se vkradla pýcha. „Za trollockých válek nás často nazývali bojovné adžah. Všechny Aes Sedai pomáhaly, kde mohly, ale jen zelené byly vždycky s vojsky a skoro v každé bitvě. To my jsme se postavily Hrůzopánům. Bojovné adžah. A teď jsme také připraveny, protože trolloci znovu vytáhnou na jih, do Tarmon Gai’donu, do Poslední bitvy. A my tam budeme. To znamená být zelenou sestrou.“

„Děkuju, Aes Sedai,“ pravila Egwain. Tak to jsem byla? Nebo budu? Světlo, jak ráda bych věděla, jestli to byla pravda, jestli to mělo něco společného s tím, co je teď a tady.

Přistoupila k nim amyrlin a ony jí předvedly hlubokou úklonu. „Jsi v pořádku, dcero?“ zeptala se amyrlin Egwain. Mrkla na růžek papírů, který vykukoval zpod šatu novicky v Egwaininých rukou, ale hned se vrátila k Egwainině tváři. „Zjistím důvod toho, co se dnes večer stalo, než tu skončím.“

Egwain zrudla. „Jsem v pořádku, matko.“ Alanna ji překvapila, když amyrlin požádala, jak to předtím slibovala.

„O něčem takovém jsem v životě neslyšela,“ štěkla amyrlin. „Rejdař si nešpiní ruce s plavčíky, i když dostane loď na mělčinu.“ Podívala se na Egwain a zatvářila se ustaraně. A také rozzlobeně. „Sdílím tvůj zájem, Alanno. Ať už tohle dítě provedlo cokoliv, něco takového si nezasloužilo. No dobrá. Jestli ti to pomůže, můžeš navštívit Sheriam. Ale bude to přísně mezi vámi dvěma. Nechci, aby nějaká Aes Sedai byla pro smích, i kdyby jenom uvnitř Bílé věže.“

Egwain otevřela ústa, aby všechno přiznala a dala jim prsten – Já tu zatracenou věc nechci, opravdu – ale Alanna ji předešla.

„A to druhé, matko?“

„Nebuď směšná, dcero.“ Amyrlin se zlobila čím dál víc. „Celý den by se ti smáli všichni kromě těch, co by si mysleli, že ses zbláznila. A já nemyslím, že by ses toho někdy zbavila. Na takové příhody se nezapomíná. Od Tearu po Maradon bys slyšela vyprávět příběhy o Aes Sedai pomocnici v kuchyni. A to by se odrazilo na každé sestře. Ne. Jestli se potřebuješ zbavit nějakých pocitů viny a nedokážeš se tomu postavit jako dospělá žena, tak dobře. Řekla jsem ti, že můžeš navštívit Sheriam. Půjdeš s ní, až dneska odejdete odsud. Pak si můžeš zbytek noci promýšlet, jestli ti to nějak pomohlo. A zítra můžeš začít zjišťovat, co se tu dneska v noci zvrtlo.“

„Ano, matko.“ Alanna mluvila dokonale bezvýrazně.

Touha přiznat se Egwain přešla. Alanna se jen na okamžik zatvářila zklamaně, když si uvědomila, že jí amyrlin nedovolí připojit se k Egwain v kuchyni. Ona nechce být potrestána o nic víc než jakákoliv rozumná bytost. Chtěla jenom důvod, aby mohla být v mé společnosti. Světlo, nemohla ter’angrial pobláznit schválně. To jsem udělala já. Mohla by patřit k černým adžah?

Egwain, celá zamyšlená, zaslechla, jak si kdosi odkašlal. – Pak znovu, důrazněji. Zaostřila zrak. Amyrlin na ni upírala oči, a když promluvila, jasně oddělovala slova.

„Protože zřejmě spíš ve stoje, dítě, navrhuji ti odebrat se do postele.“ Na okamžik mrkla na téměř schované papíry, které Egwain držela. „Zítra tě čeká spousta práce, a ještě několik dní poté taky.“ Ještě chvíli se dívala Egwain do očí a pak odešla dřív, než jí stačily udělat pukrle.

Sheriam se obrátila k Alanně hned, jak byla amyrlin z doslechu. Zelená Aes Sedai se mračila a neříkala nic. „Ty jsi blázen, Alanno! Hlupačka a dvojnásobná hlupačka, jestli si myslíš, že k tobě budu mírná jenom proto, že se známe od doby, kdy jsme byly novicky. Copak tě posedl Drak, že –?“ Náhle si Sheriam uvědomila Egwain a její hněv změnil směr. „Copak jsi neslyšela amyrlin, když ti přikazovala jít do postele, přijatá? Jestli se o tomhle jenom slovíčkem zmíníš, budeš si přát, abych tě byla nechala zakopávat na poli hnůj. A ráno přijdeš do mé pracovny, hned jak poprvé zazvoní, a ani o chvíli později. Tak mazej!“

Egwain odešla. Točila se jí hlava. Je tu vůbec někdo, komu můžu věřit? – Amyrlin? Ta nás poslala honit třináct černých adžah a zapomněla se zmínit, že třináct je právě ten počet, který je třeba k tomu, aby ženu, co umí usměrňovat, obrátily proti její vůli ke Stínu. Komu můžu věřit?

Nechtěla zůstávat sama, nevydržela to pomyšlení, a tak spěchala do obydlí přijatých novicek a myslela na to, že se sem bude zítra stěhovat. Hned po prvním zaklepání otevřela dveře do Nyneivina pokoje. Jí se mohla svěřit se vším. Jí a Elain.

Ale Nyneiva seděla na jedné ze dvou židlí, co tu byly, s Elaininou hlavou v klíně. Elain se třásla ramena. Dívka vzlykala tak tiše, jak je to možné, jen když už člověku nezbývají síly, ale city se v něm stále ještě bouří. Nyneiva měla také zvlhlé tváře. Na ruce, kterou hladila Elain po vlasech, se jí třpytil Velký had, stejný, jako měla Elain na ruce, jíž tiskla Nyneivinu sukni.

Elain zvedla tvář zarudlou a napuchlou od dlouhého pláče, a když spatřila Egwain, mezi vzlyky zaštkala: „Nemohla jsem být tak hrozná, Egwain. Prostě jsem nemohla!“

Nehoda s ter’angrialem a strach z toho, co by se mohla dočíst v papírech od Verin, podezření vůči každému v oné komnatě, to všechno bylo hrozné, ale aspoň to drsným, nelaskavým způsobem přehlušilo to, co se jí přihodilo v ter’angrialu. To vše přicházelo zvenčí, to druhé pocházelo zevnitř. Elainina slova to všechno zase obnažila tak rychle, jako by Egwain spadl na hlavu strop. Rand jako její manžel a děťátko Joiya. Rand přitisknutý k zemi a žebronící, aby ho zabila. Rand v řetězech připravený ke zkrocení.

Než si to uvědomila, klečela vedle Elain, a všechny slzy, které měla vyplakat už dávno, se jí řinuly z očí jako potopa. „Nemohla jsem mu nijak pomoct, Nyneivo,“ vzlykala. „Prostě jsem ho tam nechala."

Nyneiva sebou trhla, jako by dostala ránu, ale vzápětí už objímala Elain i Egwain, chovala je a kolébala. „Šššš,“ uklidňovala je polohlasem. „S časem to přejde. Trochu to přejde. Jednou je donutíme, aby zaplatily naši cenu. Šššš. Šššš."