Drak Znovuzrozený

14 Bodnutí trnu

Amyrlin nepromluvila hned – s rukama sepjatýma za zády přistoupila k vysokému lomenému oblouku okna a vyhlédla přes balkon do zahrady dole. Uplynula delší doba, než opět promluvila, stále stojíc zády k oběma dívkám.

„Zabránila jsem, aby se ven dostalo to nejhorší, ale jak dlouho to vydrží? Sloužící o ukradených ter’angrialech nevědí, takže si ty mrtvé nespojují s odchodem Liandrin a ostatních. Nebylo snadné to udržet v tajnosti, pořád se vedou řeči. Oni si myslí, že ty mrtvé mají na svědomí temní druzi. A to taky mají. A nějaké řeči už prosákly i do města. Že se temní druzi dostali do Věže a že tu vraždili. Tomu se zabránit nedalo. Naší pověsti to rozhodně neprospělo, ale je to pořád lepší než pravda. Nikdo mimo Bílou věž neví, že byly zabity Aes Sedai, a tady zná pravdu jen pár z nás. Temní druzi v Bílé věži. Pcha! Strávila jsem život tím, že jsem to popírala. Nenechám je tady. Pochytám je, vykuchám a pověsím na slunce usušit.“

Nyneiva se nejistě poohlédla po Egwain – která se také necítila nejlépe – a pak se zhluboka nadechla. „Matko, máme být potrestané ještě víc? Kromě toho, k čemu jsi nás už odsoudila?“

Amyrlin se na ně ohlédla přes rameno. Oči měla zastíněné. „Víc potrestané? Taky se to tak dá říci. Někteří řeknou, že tím povýšením jsem vás obdarovala. Tak teď pocítíte, jak bolí, když se popícháte o růži.“ Rychle se vrátila ke své židli, posadila se, a pak jako kdyby znovu ztratila sílu. Nebo znejistěla.

Při pohledu na amyrlininu nejistotu se Egwain stáhl žaludek. Amyrlinin stolec byl vždy pevný, vždy věděl, kudy se dát. Amyrlin byla zosobněná síla. Přes všechnu svou obrovskou moc měla žena na druhé straně stolu dost vědomostí a zkušeností, aby se dokázala vyhnout překážkám. Vidět ji náhle na vážkách – jako dívenku, která ví, že musí skočit po hlavě do rybníka, a přitom neví, kolik je tam vody a je-li na dně písek či kamení – z toho pohledu Egwain zamrazilo až do morku kostí. Co tím myslela, že se skutečně popícháme o růži? Světlo, co s námi chce udělat?

Amyrlin přejela prstem po vyřezávané truhličce, která stála na stole před ní, a přitom na ni hleděla, jako by se dívala na něco za ní. „Otázkou je, komu lze věřit,“ pravila tiše. „Měla bych věřit aspoň Leaně a Sheriam. Ale odvážím se toho? Nebo Verin?“ Náhle se otřásla tichým smíchem. „Verin už věřím víc, než je zdrávo, ale jak daleko to ještě zajde? A Moirain?“ Na chvíli se odmlčela. „Vždycky jsem si myslela, že Moirain věřit mohu.“

Egwain přešlápla. Kolik toho amyrlin ví? Na to se ale zeptat neodvážila, ne amyrlinina stolce. Víš, že ten mladý muž z mé vesnice, muž, o kterém jsem si myslela, že se za něj jednoho dne provdám, je Drak Znovuzrozený? Víš, že mu pomáhají dvě ze tvých Aes Sedai? Byla jistá přinejmenším tím, že amyrlin neví, jak se jí o něm včera v noci zdálo, že od Moirain utekl. Byla si tím jistá. Ale neřekla nic.

„O čem to mluvíš?“ chtěla vědět Nyneiva. Amyrlin k ní vzhlédla, a Nyneiva dodala, teď již mírnějším tónem: „Odpusť, matko, ale chceš nás ještě potrestat? Těmhle řečem o důvěře nerozumím. Jestli chceš znát můj názor, tak Moirain se rozhodně věřit nedá.“

„To je tvůj názor, co?“ prohodila amyrlin. „Teprve před rokem jsi opustila svoji rodnou vesnici a myslíš si, že znáš svět natolik, abys věděla, které Aes Sedai můžeš věřit, a které ne? Kapitán lodi, co se teprve naučil vytahovat plachtu!“

„Ona tím nic nemyslela, matko,“ vložila se do hovoru Egwain, ale věděla, že Nyneiva myslela přesně to, co řekla. Vrhla na Nyneivu varovný pohled. Nyneiva se prudce zatahala za cop, ale pusu držela zavřenou.

„No, co k tomu říci,“ zamyslela se amyrlin. „Důvěra je občas kluzká jako vrš plný úhořů. Důležité ale je, že vy dvě s tím máte co do činění, i když jste takové třtiny ve větru.“

Nyneiva stiskla rty, i když hlas měla stále vyrovnaný. „Třtiny ve větru, matko?“

Amyrlin pokračovala, jako by Nyneiva vůbec nepromluvila. „Liandrin se vám nejdřív pokusila nacpat hlavu pod jez, ale možná odjela proto, že se dozvěděla o vašem návratu, a došlo jí, že byste ji odhalily, takže budu muset věřit, že nejste – černé adžah. Raději bych jedla šupiny a rybí hlavy,“ zamumlala, „ale asi si na to jméno budu muset zvyknout.“

Egwain na ni zírala s otevřenými ústy – Černé adžah? My? Světlo! – ale Nyneiva vyštěkla: „To teda rozhodně nejsme! Jak se opovažuješ něco takovýho vůbec říct? Jak se to opovažuješ jenom naznačit?“

„Jestli o tom pochybuješ, dítě, tak jen do toho!“ vybuchla amyrlin přísně. „Možná máš občas sílu jako Aes Sedai, ale ještě Aes Sedai nejsi, ani zdaleka ne. Takže? Mluv, jestli máš ještě co říci. Slibuji ti, že budeš plakat a prosit o odpuštění! ‚Třtina ve větru'? Zlomím tě jako třtinu! Už mi dochází trpělivost.“

Nyneiva chvíli kroutila rty. Nakonec se však otřásla a zhluboka se nadechla na uklidněnou. Když promluvila, ozýval se jí v hlase sice stále ostrý podtón, ale už jenom slabě. „Odpusť, matko. Ale neměla bys – My nejsme – Něco takovýho bychom rozhodně nikdy neudělaly.“

Amyrlin potlačila úsměv a opřela se o opěradlo. „Takže když chceš, dokážeš se udržet na uzdě. To jsem chtěla vědět.“ Egwain napadlo, kolik z toho vlastně byla zkouška. Amyrlin však měla napětí kolem očí, které naznačovalo, že jí trpělivost opravdu dochází. „Moc ráda bych znala způsob, jak tě povýšit a dát ti šátek, dcero. Verin říkala, že už teď jsi zdaleka nejsilnější ženou ve Věži.“

„Šátek!“ vydechla Nyneiva. „Aes Sedai? Já?“

Amyrlin mávla rukou, jako by něco odhazovala, ale tvářila se přitom lítostivě. „Nemá smysl toužit po něčem, co je nemožné. Těžko tě můžu povýšit mezi hotové sestry a pak tě poslat drhnout kotle. A Verin taky říkala, že pořád neumíš usměrňovat vědomě, pokud nejsi rozzuřená. Byla jsem připravená tě odříznout od pravého zdroje, kdybys chtěla sáhnout po saidaru. Konečná zkouška vyžaduje, abys usměrňovala, a zároveň pod tlakem zůstala naprosto klidná. Pod velkým tlakem. A ani já nemohu – a nechci – tento požadavek pominout.“

Nyneiva se tvářila ohromeně. Zírala na amyrlin s otevřenými ústy.

„Tomu nerozumím, matko,“ řekla po chvíli Egwain.

„Asi ne, zatím. Vy jste jediné dvě ve Věži, o kterých jsem si absolutně jistá, že nepatříte k černým adžah.“ Amyrlin při posledních slovech zkřivila rty. „Liandrin a těch dvanáct odešly, ale odešly všechny? Nenechaly snad některou tady, jako pahýl v mělké vodě, který sice neuvidíte, ale stejně vám udělá díru do člunu? To možná nezjistím, dokud nebude pozdě, ale nedovolím, aby Liandrin a těm druhým prošlo, co udělaly. Ani tu krádež, a zvlášť ne vraždy. Nikdo, kdo zabije moje lidi, neujde trestu. A nedovolím, aby třináct cvičených Aes Sedai sloužilo Stínu. Chci je najít a utišit!“

„Já ale nechápu, co to má společnýho s námi,“ poznamenala pomalu Nyneiva. Podle toho, jak se tvářila, se jí nelíbilo, nad čím právě uvažovala.

„Prostě tohle, dítě. Vy dvě budete mými honícími psy, budete lovit černé adžah. Od vás to nikdo nebude čekat, ne od párku napůl vycvičených přijatých novicek, které jsem otevřeně pokořila.“

„To je šílený!“ Když amyrlin došla ke slovům „černé adžah", Nyneiva měla oči doširoka otevřené a klouby na ruce měla bílé, jak se silně tahala za cop. Každé slovo jako by vyplivla: „Ony jsou hotové Aes Sedai. Egwain ještě ani nebyla přijatá a ty víš, že já nedokážu usměrnit ani tolik, abych zapálila svíčku, když se zrovna nevztekám, rozhodně ne o svý vůli. Jakou pak máme naději?“

Egwain souhlasně přikyvovala. Jazyk ale měla přilepený na patro. Lovit černě adžah? To budu raději lovit medvěda jenom s klackem! Snaží se nás vyděsit, potrestat nás ještě víc. Musí to tak být! Jestli se amyrlin opravdu snažila o tohle, tak se jí to povedlo až příliš dobře.

Amyrlin také přikyvovala. „Každé slovo je pravda. Ale co se týče čiré síly, ani pro jednu z vás není Liandrin soupeřkou, a ona je z nich nejsilnější. Ony jsou však vycvičené a vy ne, a ty, Nyneivo, máš zatím pořád jistá omezení. Když ale nemáš veslo, dítě, pomůže ti člun na břeh dopravit jakékoliv prkno.“

„Já ale nebudu k ničemu,“ vybreptla Egwain. Skoro kvílela, ale bála se tolik, že se za to ani nestyděla. Ona to myslí vážně! Ó, Světlo, ona to mysli vážně! Liandrin mě předala Seanchanům a ona teď chce, aby honila třináct takových, jako je ona? „Musím studovat, učit se, pracovat v kuchyni. Anaiya Sedai mě bude určitě chtít dál zkoušet, aby zjistila, jestli jsem snílek. Nebudu mít pořádně ani čas se najíst a vyspat. Jak mám pak někoho ulovit?“

„Budeš si ten čas muset najít,“ prohlásila amyrlin znovu chladným a vážným hlasem, jako by hon na černé adžah nebyl ničím víc než zametáním podlahy. „Jako jedna z přijatých si budeš studium do určité míry určovat sama, a taky si budeš vybírat čas ke studiu. A pro přijaté jsou pravidla trošičku mírnější. Trochu mírnější. Musíme je najít, dítě.“

Egwain se podívala na Nyneivu, ale ta řekla jen: „Proč se toho neúčastní Elain? Přece si nemůžeš myslet, že ona patří k černým adžah. Je to proto, že je dědička Andoru?“

„Plná síť na první zatáhnutí, dítě. Kdybych mohla, požádala bych ji taky, ale zrovna teď už mám s Morgasou i bez toho dost potíží. Až se mi ji povede uklidnit, až zase získám její přízeň a postrčím ji na správnou cestu, možná se k vám Elain připojí. Možná pak.“

„Tak vynechej i Egwain,“ navrhla Nyneiva. „Vždyť jen tak tak odrostla dětským střevíčkům. Já je pro tebe najdu.“ Egwain chtěla namítnout – Já jsem žena! – ale amyrlin promluvila dřív.

„Nechci z vás udělat návnadu, dítě. Kdybych měla stovku takových, jako jste vy, pořád by mi to nestačilo, ale vy jste jenom dvě, takže to bude muset stačit.“

„Nyneivo,“ dostala se Egwain konečně ke slovu, „já ti nerozumím. Chceš říct, že do toho půjdeš?“

„Ne že bych chtěla,“ odtušila unaveně Nyneiva, „ale raději je budu honit, než abych se užírala, jestli Aes Sedai, která mě zrovna učí, náhodou není temná družka. Ať už mají za lubem cokoliv, nechci čekat, až to budou mít připravený, abych zjistila, co to je.“

Z toho rozhodnutí se Egwain obrátil žaludek. „Tak já to taky udělám. Nechci jen tak čekat. O nic víc než ty.“ Nyneiva otevřela ústa a Egwain pocítila záchvěv hněvu. Po všem tom strachu to byla nesmírná úleva. „A neopovažuj se zase říct, že jsem na to moc mladá. Aspoň umím usměrňovat, když chci. Teda většinou. Už nejsem malá holka, Nyneivo.“

Nyneiva tam stála, tahala se za cop a nevzmohla se ani na slovo. Nakonec ji strnulost přešla. „To nejsi, co? Sama jsem sice řekla, že už je z tebe žena, ale nějak jsem tomu pořád nevěřila. Děvče, já – ne, jsi opravdu dospělá. Prostě jenom doufám, že ti je jasný, že se mnou lezeš do kotle, a někdo by pod ním mohl zapálit oheň.“

„To já vím.“ Egwain byla pyšná, že se jí téměř nezachvěl hlas.

Amyrlin se usmála, jako by ji to potěšilo, ale v jejích modrých očích bylo cosi, co Egwain prozradilo, že celou dobu věděla, jak se rozhodnou. Na okamžik zase ucítila ty vodicí provázky na rukou a na nohou.

„Verin...“ Amyrlin zaváhala, a pak dodala spíš pro sebe. „Jestli už musím někomu věřit, tak to klidně může být ona. Už tak toho ví stejně tolik, co já, a možná víc.“ Promluvila hlasitěji. „Verin vám sdělí všechno, co je známo o Liandrin a ostatních, a také vám dá seznam ter’angrialů, které ukradly, s popisem toho, co dělají. Aspoň u těch, u kterých to víme. A co se týče černých adžah, jež snad zůstaly ve Věži... Poslouchejte, dívejte se a dávejte si pozor, nač se ptáte. Buďte jako myšky. Když budete mít sebemenší podezření, přijďte za mnou. Sama na vás budu dohlížet. Nikdo v tom neuvidí nic divného, vzhledem k tomu, zač jste trestány. Můžete mi podat zprávu, až si vás zavolám. A nezapomeňte, že už zabíjely. Klidně to můžou zopakovat.“

„To je všechno moc hezký,“ řekla Nyneiva, „ale my pořád budeme jenom přijaté, a ony Aes Sedai. Kterákoliv hotová sestra nám může nařídit, abychom si šly po svý práci, nebo nás poslat do prádelny, a my budeme muset poslechnout. Jsou místa, kde přijaté novicky nemají co dělat, věci, který by neměly dělat. Světlo, i kdybychom náhodou nějakou černou adžah objevily, může klidně nařídit strážným, aby nás zamkli do našich pokojů, a oni to udělají. Rozhodně nedají na slova přijatých víc než na slova Aes Sedai.“

„Většinou,“ pravila amyrlin, „budete muset pracovat s omezeními přijatých. Nesmíte se dostat do podezření. Ale...“ Otevřela truhličku na stole, zaváhala a zadívala se na obě mladé ženy, jako by si nebyla jistá, jestli to opravdu chce udělat. Pak přece jen vytáhla několik tuhých složených papírů. Opatrně je rozložila, znovu zaváhala, a pak dva vybrala. Zbývající vrátila zpátky do truhličky a ty dva podala Egwain a Nyneivě. „Mějte to pečlivě schované. Jsou jenom pro případ nejvyšší nouze.“

Egwain rozbalila silný papír. Byl popsán úhledným okrouhlým písmem a dole byla pečeť s bílým plamenem Tar Valonu.

„S tímhle bych mohla udělat cokoliv,“ vydechla ohromeně Nyneiva. „Nařídit strážím vytáhnout do boje. Rozkazovat strážcům.“ Zasmála se. „S tímhle bych mohla nechat strážce tancovat.“

„Dokud bych to nezjistila,“ připustila amyrlin suše. „Pokud to použijete a nebudete mít skutečně přesvědčivý důkaz, tak si budete přát, aby vás do rukou dostala Liandrin.“

„Já jsem nic z toho nechtěla udělat,“ spěchala ji ujistit Nyneiva. „Jenom jsem chtěla říct, že nám to dává takovou autoritu, o jaký se mi nikdy ani nesnilo.“

„Možná z ní budete potřebovat každičký ždibeček. Hlavně si pamatuj, dítě. Temné družce na tom nebude záležet o nic víc než bělokabátníkovi. Oba by tě za něco takového nejspíš na místě zabili. Má-li ten papír být štítem... no, papírové štíty jsou dost tenké, a tenhle má možná uprostřed namalovaný terč.“

„Ano, matko,“ řekly Egwain s Nyneivou zároveň. Egwain papír složila a vložila ho do míšku u pasu rozhodnuta, že jej nevytáhne, leda by opravdu neměla na vybranou. A jak poznám, že už nemám na vybranou?

„A co Mat?“ zeptala se Nyneiva. „Je vážně nemocný, matko, a už mu nezbývá moc času.“

„Dám vám vědět,“ řekla stroze amyrlin.

„Ale matko –“

„Dám vám vědět! A teď se ztraťte, děti. Naděje Věže leží ve vašich rukou. Jděte do svých pokojů a odpočiňte si. A nezapomeňte, máte schůzku se Sheriam a s hrnci."