Drak Znovuzrozený

32 První loď

Jižní přístav samotný, velký bazén postavený ogiery, byl ohromný a okrouhlý, obklopený vysokými hradbami ze stejného kamene se stříbrnými žilkami jako zbytek Tar Valonu. Nábřeží táhnoucí se kolem přístavu bylo téměř celé zastřešené, kromě místa, kde se otevírala široká vodní brána, aby mohly lodi vyplout na řeku. – U nábřeží kotvila plavidla všech velikostí, většinou uvázaná zádí, a přes časnou hodinu pospíchali kolem lodníci v hrubých halenách bez rukávů a nakládali a vykládali balíky a truhly, sudy a bedny, buď pomocí jeřábů a kladek, nebo jen tak na zádech. Ze střešních trámů visely lampy a osvětlovaly celé nábřeží a na černou vodu uprostřed přístavu vrhaly pás světla. Temnotou se míhaly malé otevřené čluny a díky svým hranatým lucernám, zavěšeným vysoko na zadních vazech, připomínaly světlušky poletující přístavem. Malé však byly jen ve srovnání s loďmi, neboť některé pohánělo ne méně než šest párů dlouhých vesel.

Když Mat vedl stále nabručeného Toma pod obloukem z leštěné krevele a po širokých schodech dolů na nábřeží, ani ne o dvacet kroků dál lodníci na jedné třístěžňové lodi právě odvazovali lana. Plavidlo patřilo k těm zdaleka největším na dohled, od ostré přídě k hranaté zádi mělo patnáct až dvacet sáhů a jeho plochá paluba byla téměř v jedné rovině s nábřežím. Nejdůležitější však bylo, že loď právě odplouvala. Na první loď, která vypluje.

Na nábřeží vystoupil šedovlasý muž. Tři kusy konopného lana, jež měl našity na rukávcích, ho označovaly jako správce přístavu. Podle širokých ramen mohl docela dobře začínat jako lodní dělník, který lana spíš tahal, než je nosil na oděvu. Lhostejně pohlédl Matovým směrem a zarazil se. Na ošlehané tváři se mu objevil překvapený výraz. „Podle těch ranců soudím, co máš za lubem, mladíku, ale klidně na to můžeš zapomenout. Jedna ze sester mi ukázala tvůj obrázek. Ty v Jižním přístavu na žádnou loď nenastoupíš. Radši se vrať, ať nemusím posílat někoho, kdo by na tebe dohlídl.“

„Co pro Světlo...?“ vrčel Tom.

„Všechno je jinak,“ prohlásil Mat pevně. Lodníci právě odvazovali poslední lano. Světlé trojúhelníkové plachty byly ještě stále svinuté a přivázané k dlouhým šikmým ráhnům, ale muži už připravovali opačiny. Mat vytáhl z měšce amyrlinin dokument a strčil ho správci pod nos. „Jak sám vidíš, mám pověření z Věže a dokonce jednám na rozkaz samotné amyrlin. A musím nasednout právě na tuhle loď.“

Správce si přečetl, co bylo na papíře napsáno, a pak ještě jednou. „Nic takového jsem v životě neviděl. Proč by Věž říkala, že nikam nesmíš, a pak ti dala... tohle?"

„Zeptej se amyrlin, jestli chceš,“ poradil Mat muži unaveným hlasem, který naznačoval, že nikdo přece nemůže být tak hloupý, aby to udělal, „ale jestli neodpluju na tý lodi, ona nechá stáhnout z kůže mě i tebe.“

„To už nestihneš,“ řekl správce, ale okamžitě si přiložil ruce k ústům a zvolal. „Vy na palubě Šedého Rackal Stát! Světlo vás spal, stůjte!“

Do půli těla obnažený chlapík u kormidelního vesla se ohlédl a pak promluvil se svým vysokým společníkem ve tmavém kabátci s nabíranými rukávy. Dlouhán ani na chvíli neodtrhl zrak od lodníků, kteří právě skláněli opačiny do vody. „Zároveň vpřed,“ zavolal a od opačin se vzpěnila voda.

„To zvládnu,“ štěkl Mat. Řekl jsem na první lodi, a první loď jsem taky myslel! „Pojď, Tome!“

Bez ohlížení se rozběhl po nábřeží, vyhnul se několika mužům a vozíkům naloženým zbožím. Mezera mezi zádí Šedého Racka a nábřežím byla stále větší, jak lodníci řádně zabírali. Mat zvedl hůl a hodil ji na záď napřed jako kopí, odrazil se a skočil, jak nejdál dokázal.

Tmavá voda pod ním vypadala ledově, ale on ve chvilce přelétl zábradlí a skulil se na palubu. Jak se zvedal, zaslechl za sebou zachrčení a nadávku.

Tom Merrilin se s další nadávkou přitáhl k zábradlí a přelezl na palubu. „Přišel jsem o hůl,“ vztekal se. „Tak chci jinou.“ Zamnul si pravou nohu, zadíval se dolů na stále se rozšiřující pruh vody za lodí a otřásl se. „Dneska už jsem se koupal.“ Kormidelník se s rozšířenýma očima díval z kejklíře na Mata a zpátky a svíral veslo, jako kdyby uvažoval, nemá-li ho snad použít na obranu proti těm šílencům.

Dlouhán vypadal stejně ohromeně. Světle modré oči mu málem vypadly z důlků a chvíli jenom bezhlesně hýbal rty. Tmavá bradka, přistřižená do špičky, se mu třásla vzteky a úzký obličej mu znachověl. „U Kamene!“ zařval nakonec. „Co to má znamenat? Na téhle lodi nemám místo ani pro lodní kočku, a pobudy, co mi klidně skočí na palubu, bych nevzal stejně. Sanore! Vaso! Hoďte tyhle trhany přes palubu!“ Dva zvláště mohutní muži, bosí a do pasu vysvlečení, přestali stáčet lana a vykročili na záď. Muži u opačin dál veslovali. Vždycky se sklonili, aby zvedli list vesla z vody, udělali tři dlouhé kroky po palubě, narovnali se a vrátili se zpátky, přičemž loď poháněli kupředu.

Mat jednou rukou zamával amyrlininým dokumentem vousatému dlouhánovi pod nosem – odhadl v něm kapitána – a druhou vylovil z váčku zlatou korunu, přičemž i ve spěchu dával pozor, aby si muž všiml, že tam má zlata mnohem víc. Hodil minci vousáči a mluvil rychle stále mávaje papírem. „Za tu nepříjemnost, co jsme ti způsobili při naloďování, kapitáne. Osobní rozkaz amyrlinina stolce. Je velice důležité, abychom okamžitě vypluli. Do Aringillu v Andoru. Co nejrychleji. Požehnání Bílé věže padne na každého, kdo nám pomůže, a hněv Věže na ty, kteří nám budou bránit.“

Mat doufal, že tou dobou už muž zahlédl plamen Tar Valonu na pečeti – a snad i trochu víc – a tak znovu papír složil a zase ho schoval. Nejistě se díval na oba vazouny, kteří se postavili vedle kapitána – Ať shořím, oba mají ruce jako Perrin! – a přál si, aby měl v rukou svou hůl. Viděl ji ležet o kus dál na palubě. Snažil se vypadat sebejistě, jako někdo, s kým není radno si zahrávat, jako někdo, kdo má za sebou všechnu moc Bílé věže. Hodně daleko za sebou, doufám.

Kapitán si Mata pochybovačně prohlížel a ještě podezřívavější pohled vrhal na Toma v kejklířském plášti a na nepříliš jistých nohou, nicméně však pokynul Sanorovi a Vasovi, aby zůstali, kde jsou. „Já bych Věž nahněvat nechtěl. Ať shoří moje duše, že mě říční obchod zavádí z Tearu do tohohle doupěte... Připlouvám příliš často, abych si mohl dovolit rozzlobit... kohokoliv.“ Na rtech se mu objevil napjatý úsměv. „Ale mluvil jsem pravdu. U Kamene, mluvil! Šest kajut mám pro pasažéry, a všechny plné. Za další zlatou korunu můžete spát na palubě a jíst s posádkou. Tu korunu za každého.“

„To je směšný!“ vybuchl Tom. „Mně je jedno, co udělala válka dole po řece, ale tohle je prostě směšný!“ Oba velcí lodníci přešlápli.

„To je cena,“ prohlásil kapitán pevně. „Nechci nikoho nahněvat, ale raději bych neměl nic společnýho s ničím, co můžete mít vy dva na práci na palubě mé lodi. Jako třeba když necháte někoho, aby vám zaplatil, takže vás může natřít horkým dehtem, tuhle práci myslím. Zaplaťte, nebo půjdete přes palubu a sušit vás může sama amyrlin. A tohle si nechám za ty nepříjemnosti, co jste mi způsobili, děkuju.“ Zlatou korunu, kterou mu Mat hodil, si strčil do kapsy kabátce s nabíranými rukávy.

„Kolik za jednu kajutu?“ zeptal se Mat. „Pro nás. Toho, kdo ji má, můžeš dát k někomu jinýmu.“ Nechtělo se mu spát na studené palubě. A jestli takového chlapa neohromíš, tak ti ukradne i spodky a bude tvrdit, že ti prokazuje laskavost. Hlasitě mu zakručelo v žaludku. „Taky budeme jíst to, co ty, ne s posádkou. A bude toho hodně!“

„Mate,“ ozval se Tom, „to já bych tady měl víst opilecký řeči.“ Obrátil se ke kapitánovi a mávl záplatovaným pláštěm, jak nejelegantněji dovedl s pokrývkami a pouzdry s nástroji přes rameno. „Jak sis možná všiml, kapitáne, jsem kejklíř.“ I tady venku jako by měl jeho hlas ozvěnu. – „A jako cenu za náš převoz budu s potěšením bavit tvoje cestující i posádku –“

„Moje posádka je tu na práci, kejklíři, ne kvůli zábavě.“ Kapitán si pohladil špičatou bradku a světlýma očima odhadl cenu Matova kabátce do posledního měďáku. „Takže ty chceš kajutu, co?“ Vyprskl smíchy. „A moje jídlo? No, můžeš mít moji kajutu i jídlo. Za pět zlatých korun za oba! A andorskou váhu!“ Ty byly nejtěžší. Začal se smát tak nahlas, až málem lapal po dechu. Sanor a Vasa vedle něj se zeširoka křenili. „Za deset korun si můžeš vzít moji kajutu i jídlo, a já se přestěhuju k cestujícím a budu jíst s posádkou. Ať shoří moje duše, to udělám! U Kamene, to přísahám! Za deset zlatých korun...“ Smích udusil zbytek.

Ještě se smál a lapal po dechu a utíral si oči, když Mat vytahoval jeden ze dvou měšců, ale smích ustal, když mu Mat do dlaně odpočítal pět korun. Kapitán nevěřícně zamrkal. Oba velcí lodníci vypadali jako opaření.

„Andorskou váhu, říkáš?“ zeptal se Mat. Bez vážek bylo těžké soudit, ale Mat na hromádku přidal ještě sedm mincí. Dvě byly dokonce andorské a ty ostatní by měly váhu víc než bohatě vyrovnat. Tomuhle chlapíkovi by to mělo stačit. Po chvíli přidal ještě dvě zlaté tairenské koruny. „To je pro toho, koho vyhodíš z kajuty, za kterou si zaplatil.“ Nemyslel, že z toho cestující uvidí byť měďák, ale občas se vyplácelo vypadat velkodušně. „Leda bys chtěl bydlet s nima. Ne, samozřejmě že ne. Měli by dostat něco za to, že se budou muset mačkat s ostatníma. A není nutný, abys jedl s posádkou, kapitáne. Rádi se s tebou s Tomem o jídlo podělíme ve tvý kajutě.“ Tom zíral stejně jako ostatní.

„Ty jsi...?“ Vousáč jen chraplavě šeptal. „Nejsi... čistě náhodou... mladý pán v převleku?“

„Já nejsem žádnej pán.“ Mat se zasmál. Měl k tomu důvod. Šedý Racek už byl daleko ve vodách přístavu a pruh světla z nábřeží nedaleko ukazoval černou mezeru, kde vodní brána ústila do řeky. Opačiny rychle poháněly loď do mezery. Muži už obraceli dlouhá šikmá ráhna a připravovali se ke spuštění plachet. A se zlatem v rukou se je už kapitán zřejmě nechystal hodit přes palubu. „Jestli ti to nevadí, kapitáne, nemohli bychom se podívat na naši kajutu? Totiž tvou kajutu. Je pozdě a já bych se chtěl trochu prospat.“ Znovu se ozval jeho žaludek. „A taky chci večeři!“

Loď se přídí zanořila do temnoty a vousáč je osobně vedl po žebříku a úzkou krátkou chodbičkou lemovanou po obou stranách dveřmi dost blízko sebe. Zatímco si kapitán sbíral v kajutě – táhla se po celé šířce zádi a postel i všechen ostatní nábytek až na dvě židle a pár truhlic byly zabudovány do stěn – svoje věci a Mat s Tomem se usazovali, zjistil Mat hodně věcí. Například to, že ten muž nebude stěhovat žádné cestující. Příliš si vážil peněz, které mu zaplatili, pokud už ne jich, než aby něco takového dovolil. Rozhodl se vzít si kajutu prvního důstojníka a ten zase druhého, a tak pořád dál, až jeho palubní skončí na přídi s posádkou.

Mat si nemyslel, že by mu tato informace k něčemu byla, ale pozorně naslouchal všemu, co ten muž vykládal. Vždycky bylo nejlepší vědět nejen kam jedete, ale s kým máte tu čest jednat, jinak by vám mohli sebrat kabát a boty a nechat vás jít domů bosky a v dešti.

Kapitán byl Tairen a jmenoval se Huan Mallia, a jakmile Mata s Tomem jednou odhadl ke své spokojenosti, byl velice výřečný. Říkal, že sice není urozeného rodu, ale také nechtěl, aby ho někdo měl za hlupáka. Mladý muž, který má víc zlata, než by měl každý slušný mladík správně mít, by mohl být zloděj, pokud by nebylo všeobecně známo, že z Tar Valonu nikdy žádný zloděj se svým lupem neunikl. A mladý muž oblečený jako sedlák, ale se způsoby a sebedůvěrou urozeného pána, což však popírá – „U Kamene, já neříkám, že jsi, když tvrdíš, že nejsi.“ Mallia mrkl, zahihňal se a zatahal se za bradku. Mladý muž s dokumentem s pečetí amyrlinina stolce a mířící do Andoru. Nebylo žádným tajemstvím, že královna Morgasa navštívila Tar Valon, i když její důvody tak zřejmé nebyly. Malliovi bylo jasné, že mezi Caemlynem a Tar Valonem se něco děje. A Mat s Tomem byli poslové – podle Matova přízvuku soudil, že Morgasini. Pokud by v tak velkém podniku mohl být něčím nápomocen, bude mu potěšením, ale ne že by se chtěl cpát někam, kam není zván.

Mat si vyměnil poplašený pohled s Tomem, který strkal pouzdra s nástroji pod stůl připevněný ke stěně. Místnost měla na obou stranách dvě malá okénka a ve spojených konzolách svítily dvě lampičky. „To je nesmysl,“ řekl Mat.

„Ovšem,“ opáčil Mallia, jenž zatím vytahoval šatstvo z truhlice v nohách postele. Teď se narovnal a poněkud usmál. „Ovšem.“ Ve skříni u zdi zřejmě byly mapy řeky, které potřeboval. „Už nic neřeknu.“

Ale chtěl strkat nos, kam by neměl, i když se to snažil zamaskovat, a proto žvanil ve snaze vypáčit z nich nějakou informaci. Mat poslouchal a na otázky odpovídal krčením ramen a zabručením, kdežto Tom neřekl ani to. Kejklíř při odkládání svých věcí neustále potřásal hlavou.

Mallia strávil celý život na řece, i když snil o tom, že jednou vypluje na moře. O jediné zemi kromě Tearu nemluvil jinak než s pohrdáním. Andor jako jediný tomu unikl, i když chvála, na kterou se nakonec zmohl, byla i přes jeho zřejmou snahu dosti ubohá. „Jak jsem slyšel, mají v Andoru dobré koně. Ne špatné. Ne tak dobré jako z tairenského chovu, ale docela dobré. Taky vyrábíte slušnou ocel a železné, bronzové a měděné zboží – často jsem s ním obchodoval, i když si účtujete dost vysoké ceny – ale vy taky máte ty doly v pohoří Oparů. A zlaté doly k tomu. My v Tearu si naše zlato musíme vydělat.“

Mayene pohrdal nejvíc. „To je ještě ubožejší země než Murandy. Jedno město a pár leguí pozemků. Srážejí ceny oleje z našich dobrých tairenských oliv jenom proto, že ty jejich lodi vědí, jak najít hejna olejovek. Ti vůbec nemají nárok říkat si stát.“

Illian nenáviděl. „Jednoho dne Illian vypleníme, poboříme každé město i vesnici a tu jejich špinavou zem osejeme solí.“ Malliovi se rozhořčením málem zježila bradka, když líčil, jak nečistá illianská země je. „Dokonce i jejich olivy jsou zkažené! Jednou vsadíme jedno každý illianský prase do řetězů! Tak to říká vznešený pán Samon.“

Mata napadlo, co si asi kapitán myslí, že by Tear udělal se všemi těmi lidmi, kdyby tuto představu vskutku naplnili. Illiánce by museli krmit a navíc by v řetězech určitě nepracovali. Nedávalo mu to smysl, ale Malliovi zářily oči, když o tom mluvil.

Jenom hlupáci si nechávají vládnout králem nebo královnou, jediným mužem či ženou. „Až na královnu Morgasu, samozřejmě,“ dodal spěšně. „Jak jsem slyšel, to je skvělá žena. Taky mi říkali, že je krásná.“ A všichni ti hlupáci se klaněli jednomu hlupáku. Vznešení páni vládli Tearu společně, rozhodnutí dosahovali v souladu, a tak by to mělo chodit všude. Vznešení páni věděli, co je správné a dobré a spravedlivé. Zvláště vznešený pán Samon. Nikdo nemohl udělat nic špatně, když poslouchal vznešené pány. Zvláště vznešeného pána Samona.

Za nenávistí ke králům a královnám, za nenávistí k Illianu, ležela ještě mnohem větší nenávist, kterou se sice Mallia pokoušel skrýt, ale tolik toho namluvil ve snaze zjistit, co mají v plánu, až se nechal unést zvukem vlastního hlasu, že mu uklouzlo víc, než zamýšlel.

Ve službách královny Morgasy museli hodně cestovat. Museli vidět hodně zemí. Snil o moři, protože pak by mohl navštívit země, o nichž jen slyšel, protože pak by mohl objevit mayenská hejna olejovek, mohl by překonat v obchodování Mořský národ i špinavé Illiánce. A moře bylo daleko od Tar Valonu. Musejí to pochopit, když už museli cestovat po zvláštních místech a se zvláštními lidmi, po místech a s lidmi, na které by neměli žaludek, kdyby nesloužili královně Morgase.

„Ten přístav jsem nikdy neměl rád, nikdy nevíte, kdo tam zrovna používá sílu.“ To slovo skoro vyplivl. Jelikož o tom slyšel mluvit vznešeného pána Samona, tak... „Ať shoří moje duše, mám z toho pocit, jako bych měl v žaludku čmeláky, když se na tu jejich Bílou věž jenom podívám a když vím, co mají v plánu.“

Vznešený pán Samon říkal, že Aes Sedai chtějí vládnout celému světu. Samon říkal, že chtějí rozdrtit každý stát a vložit nohu na hrdlo každého muže. Samon říkal, že Tear už nemůže udržovat jedinou sílu mimo své území a myslet si, že to stačí. Samon říkal, že Tearu má nadejít oprávněný den slávy, ale mezi Tearem a jeho slávou stojí Tar Valon.

„Nedá se s tím nic dělat. Dřív nebo později je bude nutné najít a zabít, jednu každou Aes Sedai. Vznešený pán Samon říká, že ty ostatní snad bude možné ušetřit – ty mladší, novicky a přijaté – pokud budou přivedeny do Kamene, ale ostatní musejí být vymýceny. To říká vznešený pán Samon. Bílá věž musí být zničena.“

Mallia chvíli stál uprostřed kajuty, náruč plnou šatů, knih a svinutých map, a hlavou se téměř dotýkal trámů nad hlavou. Světle modré oči upíral někam do dálky a Bílá věž se zatím hroutila jako domek z karet. Pak sebou trhl, jako by si uvědomil, co všechno právě řekl. Špičatá bradka se mu nejistě zakývala.

„To je... tohle říká. Já... si myslím, že to možná zachází příliš daleko. Vznešený pán Samon... On mluví tak, že to člověka unese. Jestli mohl s Věží uzavřít smlouvu Caemlyn, tak Tear může taky.“ Otřásl se a zřejmě si to ani neuvědomoval. „To říkám já.“

„Jak říkáš,“ prohodil Mat a cítil, jak v něm bublá neplecha. „Myslím, že tvůj návrh je správný, kapitáne. Ale já bych se nezastavoval u pár přijatých. Požádejte tak tucet Aes Sedai, ať přijdou, nebo dva tucty. Jen si pomysli, jaký by Tearský Kámen mohl být s dvěma tucty Aes Sedai uvnitř.“

Mallia se otřásl. „Pošlu si někoho pro truhličku s penězi,“ oznámil škrobeně a odkráčel.

Mat se zamračil na zavřené dveře. „Myslím, že to jsem asi říkat neměl.“

„Nechápu, jak tě jen něco takovýho mohlo napadnout,“ podotkl Tom suše. „Příště bys mohl navrhnout velícímu kapitánovi bělokabátníků, že by se měl oženit s amyrlin.“ Svraštil obočí jako dvě bílé chlupaté housenky. „Vznešený pán Samon. O žádným vznešeným pánovi Samonovi jsem v životě neslyšel.“

Tentokrát suše podotkl Mat: „No, ani ty nemůžeš vědět všechno o všech králích a královnách a šlechticích, co jich jen je, Tome. Jeden nebo dva možná unikli tvý pozornosti.“

„Znám jména všech králů a královen, chlapče, a jména všech vznešených pánů Tearu taky. Hádám, že asi povýšili nějakýho pána země, ale myslím, že pokud by jeden ze vznešených pánů zemřel, tak bych se to doslechl. Kdyby ses byl spokojil s tím, že bys z kajuty vyhodil nějaký ubožáky místo kapitána, tak jsme měli každej postel pro sebe, i když úzkou a tvrdou. Teď se budeme muset podělit o tu Malliovu. Doufám, že nechrápeš, chlapče. Chrápání nesnáším.“

Mat zaskřípal zuby. Pokud se pamatoval, chrápal Tom jako pila pracující na dubovém suku. Na to zapomněl.

Pro kapitánovu železem obitou pokladnici, která byla pod postelí, přišel jeden z těch vazounů – buď Sanor nebo Vasa, Mat si nepamatoval, který je který. Silák neřekl ani slovo, jen se krátce poklonil, a když si myslel, že se nedívají, tak se na ně zamračil. Vzal truhličku a odešel.

Mat už se začínal podivovat, jestli ho snad štěstí, které ho doprovázelo celou noc, neopouští. Bude se muset smířit s Tomovým chrápáním, a popravdě řečeno, nemuselo být zrovna nejlepší naskočit právě na tuto loď a mávat papírem od amyrlin s pečetí s plamenem Tar Valonu. – Z náhlého popudu vytáhl jeden z kožených pohárků s kostkami, sundal těsně padnoucí víčko a obrátil kostky na stůl.

Byly to ty s tečkami a na Mata zíralo pět jedniček. Oči Temného, tak se tomu někdy říkalo. Při některé hře se na tento hod vyhrávalo, při jiné prohrávalo. Ale jakou hru to tady hraju? Sebral kostky a hodil znovu. Pět jedniček. Další vrh, a opět na něj mrkalo oko Temného.

„Jestlis použil tyhle kostky, abys vyhrál všechno to zlato,“ podotkl tiše Tom, „tak není divu, žes musel vypadnout s první lodí.“ Svlékl se do košile a tu si právě přetahoval přes hlavu, když promluvil, takže jeho hlas zněl poněkud tlumeně. Kolena měl kloubnatá a nohy samou šlachu. Svaly na pravé noze měl trochu svraštělé. „Chlapče, i dvanáctiletá holka by ti jistě vyřízla srdce, kdyby zjistila, že proti ní používáš takovýhle kostky.“

„To není kostkama,“ zavrčel Mat. „To je štěstím.“ Štěstí Aes Sedai? Nebo Temného štěstí? Strčil zpátky kostky do pohárku a přirazil víčko.

„Hádám,“ prohodil Tom leza do postele, „že mi nehodláš prozradit, odkud to zlato máš.“

„Vyhrál jsem ho. Dneska v noci. S jejich kostkama.“

„Hmm. A hádám, že mi nehodláš vysvětlit ten papír, cos s ním tak mával kolem – viděl jsem tu pečeť, chlapče! – nebo mi povědět něco o záležitostech Bílý věže, ani proč měl správce přístavu od Aes Sedai tvůj popis."

„Nesu dopis pro Morgasu od Elain, Tome,“ řekl Mat trpělivěji, než se cítil. „A ten papír mi dala Nyneiva. Nevím, kde ho vzala.“

„No, jestli mi to nechceš povědět, tak jdu spát. Sfoukneš lampičky, viď?“ Tom se obrátil na bok a přetáhl si polštář přes hlavu.

Mat se svlékl do spodního prádla, sfoukl lampy a zalezl si pod pokrývky, ale nemohl usnout, i když měl Mallia dobrou matraci vycpávanou peřím. S Tomovým chrápáním měl pravdu a polštář také nepomáhal. Znělo to, jako by Tom rezavou pilou řezal sukovité dřevo. A Mat nedokázal přestat myslet. Jak dostala Nyneiva s Egwain a Elain ten papír od amyrlin? Zapletly se snad se samotným amyrlininým stolcem – do nějaké intriky, do jedné z těch pletich, jimiž byla Bílá věž proslulá – ale teď, když o tom tak přemýšlel, musely dívky něco zamlčet i před amyrlin.

„‚Prosím, dones ten dopis máti, Mate,'“ říkal si tiše a posměšně vysoko posazeným hlasem. „Hlupáku! Amyrlin by s dopisem od dědičky královně poslala strážce. Slepý hlupáku, tolik ses chtěl dostat z Věže, že sis to neuvědomil.“ Tomovo pochrupování jako by vytrubovalo na souhlas.

Ale ze všeho nejvíc Mat přemýšlel o štěstí a o bercích. Prvního nárazu do zádi si skoro nevšiml. Nevšímal si ani rány a šoupání na palubě nad sebou, ani tichých kroků. Plavidlo samo bylo dost hlučné a na palubě lodi přece musel někdo být, i když pluli po proudu. Ale tichoučké kroky v chodbičce vedoucí ke dveřím jejich kajuty se mu v duchu spojily s pomyšlením na berky, a tak nastražil uši.

Dloubl Toma loktem do žeber. „Vzbuď se,“ řekl tiše. „V chodbě někdo je.“ Sám už vstal z postele a doufal, že pod ním podlaha kajuty – Podlaha nebo paluba či co to zatraceně je! – nezavrzá. Tom zachrul, zamlaskal a klidně chrápal dál.

Mat neměl čas si s Tomem lámat hlavu. Ti tichošlápkové už byli těsně za dveřmi do jejich kajuty. Mat zvedl hůl, postavil se přede dveře a vyčkával.

Dveře se pomaloučku otevřely a ve slabém světle dopadajícím sem otevřeným poklopem nahoře nad žebříkem, po němž zřejmě slezli dolů, se objevili dva zahalení muži, jeden za druhým. Měsíční světlo bylo dost jasné, aby byly vidět obnažené čepele nožů. Oba muži zalapali po dechu. Očividně nečekali, že na ně bude někdo čekat.

Mat vyrazil holí dopředu a prvního muže udeřil těsně pod prsní kost. Když zaútočil, uslyšel hlas svého otce. Tohle je úder, který může zabít, Mate. Nikdy ho nepoužívej, pokud ti nehrozí smrt. Ale ty nože mu hrozily smrtí. A v kajutě nebylo dost místa, aby se mohl holí dostatečně rozmáchnout.

Muž zachrčel a složil se na podlahu. Zoufale se snažil nadechnout. Mat už ale vykročil a nad padlým vrazil druhému muži konec hole do krku. Hlasitě to zapraštělo. Muž pustil nůž a chytil se za hrdlo. Pak se zhroutil na svého společníka a oba kopali nohama a v hrdlech jim chřestilo několik posledních doušků vzduchu.

Mat tam stál a díval se na ně. Dva muži. Ne, ať shořím, tři! Myslím, že jsem doteď ještě nikdy neublížil jiné lidské bytosti, a teď jsem za jedinou noc zabil tři muže. Světlo!

V temné chodbě bylo ticho, ale Mat zaslechl dusot obutých nohou na palubě nahoře. Lodníci však všichni chodili bosí.

Mat se snažil nepřemýšlet o tom, co dělá. Jednomu z mrtvých strhl plášť, přehodil si ho přes ramena a zakryl tak světlý len svých spodků. Bosý prošel chodbou, vylezl po žebříku a opatrně vystrčil nos nad okraj paluby.

Bledé měsíční světlo se odráželo od napjatých plachet, ale noc stále halila palubu do stínů, a kromě šplouchání, jak voda narážela do trupu lodi, se neozývalo nic. Na palubě byl zřejmě pouze jediný muž u kormidelního vesla s kapuci staženou hluboko do čela, neboť bylo chladno. Muž přešlápl a podrážkou zašoupal po prknech paluby.

Mat, drže hůl nízko v naději, že si jí nevšimne, vylezl nahoru. „Je mrtvej,“ zamumlal tichým, drsným šeptem.

„Doufám, že cítil, když jsi mu podřezával krk.“ Hlas se silným cizím přízvukem si Mat pamatoval z ústí křivolaké uličky v Tar Valonu. „Ten kluk nám způsobil spousty potíží. Počkat! Kdo jsi?“

Mat vší silou švihl holí. Silné dřevo muže uhodilo do hlavy a kapuce jen částečně ztlumila zvuk připomínající meloun dopadající na zem.

Muž přepadl přes veslo, jež tím posunul, a loď v proudu poskočila, takže se Mat zapotácel. Koutkem oka zahlédl ve stínu u zábradlí zvedající se stín i záblesk čepele, a poznal, že hůl už nestačí otočit včas. Ale cosi jiného blýskavého prolétlo nocí a s tupým nárazem se spojilo s postavou. Zvedající se muž se vzápětí zhroutil téměř Matovi k nohám.

Jak se loď znovu zakymácela, protože se kormidelní veslo smýkalo spolu s mrtvolou, z podpalubí se ozvaly hlasy.

Od poklopu přikulhal Tom v plášti a spodcích a zvedl kryt na zastíněné lucerně. „Měl jsi štěstí, chlapče. Jeden z těch dole měl lucernu. Mohla od ní chytnout celá loď, jak tam tak ležela.“ Světlo dopadlo na jílec nože trčící z hrudi muže s mrtvýma očima doširoka otevřenýma. Mat ho nikdy neviděl. Byl si jist, že někoho s tak zjizveným obličejem by si určitě zapamatoval. Tom odkopl dýku, jež mrtvému vypadla z ruky, a sklonil se pro svůj nůž, který pečlivě otřel do pláště mrtvého. „Veliký štěstí, chlapče. Vážně veliký štěstí.“

Na zádi bylo k zábradlí uvázáno lano. Tom k němu přistoupil a posvítil lucernou dolů. Mat se k němu připojil. Na druhém konci lana se pohupoval jeden z těch malých člunů z Jižního přístavu. Hranatá lucerna na něm byla zhasnutá. Mezi vytaženými vesly stáli další dva muži.

„Ať si mě vezme Veliký pán, to je on!“ vyjekl jeden z nich. Ten druhý se vrhl k uzlu držícímu lano.

„Chceš zabít i tyhle dva?“ zeptal se Tom hlasem tak zvučným, jako by přednášel.

„Ne, Tome,“ řekl Mat tiše. „Ne.“

Muži v lodici museli zaslechnout jen otázku, odpověď už zřejmě ne, protože se přestali namáhat s uzlem a s hlasitým žbluňknutím skočili do vody. Se šploucháním plavali ke břehu.

„Hlupáci,“ zamumlal Tom. „Řeka se za Tar Valonem trochu zužuje, ale pořád tu musí mít víc než půl míle na šířku. Ve tmě to nikdy nezvládnou.“

„U Kamene!“ ozval se výkřik od poklopu. „Co se to tu děje? V chodbě jsou mrtví muži! A co dělá Vasa, že se tu tak válí na kormidle? Skončíme na mělčině!“ Oblečen pouze ve lněném prádle se Mallia vrhl k veslu, hrubě mrtvého odvalil a zatáhl za dlouhé veslo, takže loď znovu srovnal. „To není Vasa! Ať shoří moje duše, kdo jsou ti mrtví muži?“ Na palubu už šplhali další lodníci i poděšení cestující zabalení v pláštích a pokrývkách.

Tom tak, aby si toho nikdo nevšiml, zasunul nůž pod provaz a jedním tahem ho odřízl. – Člun zmizel v temnotě. „Říční banditi, kapitáne,“ řekl. „Tady s mladým Matem jsme ti zachránili loď před říčními piráty. Kdyby nebylo nás, mohli všem podříznout krk. Možná bys měl znovu uvážit poplatek za plavbu.“

„Piráti!“ vyjekl Mallia. „Kolem Cairhienu jich je plno, ale tak daleko na sever jsem o nich ještě neslyšel!“ Schoulení cestující začali tiše vykládat o banditech a o tom, jak mohli snadno skončit s podříznutými hrdly.

Mat ztuhle došel k poklopu. Za sebou zaslechl Malliu. „Ten tedy je chladnokrevný. Nikdy ještě jsem neslyšel, že by Andor zaměstnával zabijáky, ale ať shoří moje duše, tenhle je tedy chladnokrevný.“

Mat klopýtavě slezl po žebříku, překročil dvě těla v chodbičce a s prásknutím zavřel dveře kapitánovy kajuty. Došel do půli cesty k posteli, když ho přepadl záchvat třesu, a pak už se mohl jenom svézt na kolena. Světlo, v jaké hře to vlastně hraju? Musím ji znát, jestli mám vyhrát. Světlo, co je to za hru?

Hraje tiše „Krásná růže v sadu kvetla“ na flétnu, Rand pozoroval svůj ohýnek, nad nímž se na tyči opékal králík. V nočním vánku se plameny mihotaly. Rand si vůně králíka téměř nevšímal, i když si roztěkaně uvědomoval, že v příští vesnici či městečku, do kterého zavítá, bude muset sehnat sůl. „Krásná růže v sadu kvetla“ byla jedna z melodií, které hrál na těch svatbách.

Kolik dní už uplynulo? Opravdu jich bylo tolik, nebo jsem si to jenom představoval? Všechny ženy z té vesnice se najednou rozhodly vdát? Jak se to tam vůbec jmenovalo? Copak už šílím?

Na čele se mu perlil pot, ale on hrál dál tak tiše, že se skoro sám neslyšel, se zrakem upřeným do ohně. Moirain mu řekla, že je ta’veren. Každý říkal, že je ta’veren. Možná jím opravdu byl. A takoví lidé – měnili – věci kolem sebe. Takový ta’veren by mohl způsobit všechny ty svatby. Ale příliš se to podobalo něčemu jinému, nač nechtěl ani pomyslet.

Taky říkají, že jsem Drak Znovuzrozený. Všichni to říkají. Živí to říkají, i mrtvi. To ale ještě neznamená, že je to pravda. Musel jsem je nechat, aby mě prohlásili. Povinnost. Neměl jsem na vybranou, ale to ještě neznamená, že je to pravda.

Nějak se nemohl přimět přestat hrát tu jedinou melodii pořád dokola. Připomínala mu Egwain. Kdysi si myslel, že se vezmou. Egwain. Připadalo mu to tak dávno. To už bylo také pryč. Ale přicházela k němu ve snech. Mohla to být ona. Její obličej. Byl to její obličej.

Jenže těch obličejů bylo tolik, tváří, které znal. Tam a jeho matka, a Mat a Perrin. A všichni se ho snažili zabít. Samozřejmě to nebyli doopravdy oni. Jen jejich obličeje na zplozencích Stínu. Myslel si, že to ve skutečnosti nejsou oni. Dokonce i v jeho snech se zřejmě procházeli zplozenci Stínu. A byly to jenom sny? Některé sny byly skutečné, to věděl. A jiné byly jen sny, nočními můrami či sny plnými nadějí. Ale jak měl poznat rozdíl? Jedné noci se mu ve snu zjevila Min – a pokusila se mu vrazit nůž do zad. Ještě teď žasl nad tím, jak moc ho to bolelo. Byl tenkrát bezstarostný, nechal ji přijít příliš blízko, přestal si dávat pozor. S Min necítil potřebu dávat si příliš pozor, i přes věci, které viděla, když se na něj podívala. Být s ní bylo jako balzám na jeho rány.

A potom se mě pokusila zabít! Melodie vyskočila v neladné zapištění, ale on ji zase rychle ztlumil. Ona ne. Zplozenec Stínu s její tváří. A přitom Min byla jedna z mála, kdo by mu nikdy neublížil. Nechápal, jak na tento nápad přišel, ale byl si jist, že je to pravda.

Ve snech vídával tolik obličejů. Přišla i Seléné, chladná a záhadná a tak roztomilá, až mu při pouhém pomyšlení na ni vysychalo v ústech, a nabídla mu slávu, jako již předtím – teď mu to připadalo tak dávno – ale nyní říkala, že musí získat meč. A s mečem přijde i Seléné. Callandor. Ten byl v jeho snech pokaždé přítomen. Pokaždé. A zlomyslné tváře. Ruce strkající Egwain, Nyneivu a Elain do klecí, lapající je do sítí, zraňující je. Proč by měl plakat pro Elain víc než pro ty druhé dvě?

Zatočila se mu hlava. Bolela ho skoro tolik co bok a do očí mu stékal pot, když celou noc tiše hrál „Krásná růže v sadu kvetla", jelikož se bál usnout. Bál se, že se mu bude něco zdát.