Drak Znovuzrozený

40 Hrdina za noci

Opíraje se o zábradlí sledoval Mat, jak se blíží opevněné město Aringill. Opačiny Šedého racka se propracovávaly k dlouhým přístavním molům ze smolou napuštěných trámů. Chráněno vysokými kamennými větrolamy, zasahujícími daleko do řeky, se přístaviště hemžilo lidmi, a mnozí další vystupovali z lodí nejrůznějších velikostí, které kotvily u mol. Někteří lidé tlačili káry nebo táhli smyky či vozíky s velkými koly, vysoko naložené nábytkem a přivázanými truhlicemi, ale většina lidí nesla vaky na zádech, pokud vůbec něco měli. Ne všichni spěchali. Mnoho mužů i žen se nejistě choulilo k sobě a plačící děti jich držely jako klíšťata. Vojáci v červených kabátcích a lesklých pancířích je popoháněli ven z přístavu do města, ale většina lidí byla tak vyděšená, že se ani nedokázala pohnout.

Mat se obrátil a zastínil si oči, jak se zadíval na řeku, kterou opouštěli. Tady na Erinin panoval nejčilejší provoz na jih od Tar Valonu. Jen na dohled byl skoro tucet plavidel, od dlouhé brigy s ostrou přídí, která se hnala proti proudu poháněna dvěma trojúhelníkovými plachtami, až k širokému bachratému korábu s hranatými plachtami, který se kymácel podél vlnolamu na severu.

Skoro polovina lodí, které viděl, však neměla nic do činění s říčním obchodem. Přes řeku k menšímu městu na protějším břehu se pomalu vlekly dvě široké lodi s prázdnými palubami a tři další se propracovávaly zpátky k Aringillu, s palubami přecpanými lidmi jako sud slanečky. Zapadající slunce, stále ještě kousek nad obzorem, vrhalo stíny na zástavu vlající nad oním městem. Břeh patřil Cairhienu, ale Mat nepotřeboval na praporec vidět, aby věděl, že se na něm skví stříbrný lev Andoru. V těch několika andorských vesnicích, kde se Šedý racek krátce zastavil, se hodně mluvilo.

Mat zavrtěl hlavou. Politika ho nezajímala. – Dokud se mi nebudou zase snažit namluvit, že jsem Andořan, kvůli kousku nějaké mapy. Ať shořím, snad by mě i mohli nutit bojovat v tom jejich zatraceným vojsku, jestli se jim ta cairhienská záležitost vymkne z rukou. Poslouchat rozkazy. Světlo! Otřásl se a otočil se zpátky k Aringillu. Bosí muži na Šedém racku připravovali lana, aby je mohli hodit mužům na přístavním molu.

Kapitán Mallia si ho prohlížel od kormidelního vesla. Ten chlapík se neustále snažil získat jejich přízeň a pokoušel se zjistit, co důležitého mají za úkol. Mat mu nakonec ukázal zapečetěný dopis a prozradil mu, že ho nese od dědičky ke královně. Osobní zpráva dědičky své matce. Nic víc. Mallia však zřejmě slyšel jen slova „královna Morgasa".

Mat se zazubil. V hluboké kapse kabátce měl dva měšce, které teď byly naditější, než když se naloďoval. A měl dost dalších mincí, aby bohatě naplnil další dva takové. Štěstí už sice neměl takové jako tu první, podivnou noc, kdy jako by se kostky i všechno ostatní zbláznilo, nicméně mu zatím vydrželo. Po třetí noci se Mallia vzdal a přestal své přátelství předvádět při hazardu, ale to už byla jeho pokladnička značně odlehčená. A po Aringillu bude ještě lehčí. Mallia potřeboval doplnit zásoby potravin – Mat se díval na lidi hemžící se v přístavu – pokud to bude jen trochu možné, tak tady a za každou cenu.

Úsměv však Matovi zmizel ze rtů, když si znovu připomněl onen dopis. Stačila chvilka práce s horkým nožem a pečeť se zlatou lilií odstranil. – Nic nezjistil. Elain tvrdě studovala, dělala pokroky a chtěla se učit dál. Byla poslušná dcera a amyrlinin stolec ji potrestal za to, že utekla, a bylo jí sděleno, že už se o tom nebude dál hovořit, tak by měla máti pochopit, proč nemůže prozradit více. Tvrdila, že byla povýšena mezi přijaté, a není to nádhera, že tak brzo, a teď jí navíc byl svěřen důležitý úkol, a tak bude muset opustit Tar Valon, ale jen nakrátko, ve službě samotné amyrlin. Máti si nemá dělat starosti.

Pro ni bylo v pořádku, že řekla Morgase, aby si nedělala starosti. Ale jeho předhodila vlkům. Ten hloupý dopis musel být důvodem, proč ho ti muži pronásledovali, ale dokonce ani Tom v něm nedokázal nic najít, i když zamumlal cosi o „šifrách“ a „kódech“ a „hře rodů".

Mat měl teď dopis bezpečně schovaný v podšívce kabátu, pečeť byla opět na místě, a on se byl ochoten vsadit, že to nikdy nikdo nepozná. Pokud ho někdo tolik chtěl kvůli dopisu zabít, mohl by to zkusit znovu. Řekl jsem ti, že ho doručím, Nyneivo, a to taky zatraceně udělám, ať už se mě snaží zastavit kdokoliv. Přesto až příště potká ty tři protivné ženské – Pokud vůbec. Světlo, to mě nikdy nenapadlo – tak si s nimi bude muset vážně promluvit o něčem, co nebudou chtít slyšet.

Jak lodníci vyhazovali silná lana na břeh, přišel na palubu Tom. Pouzdra s nástroji měl na zádech a ranec v ruce. I přes své kulhání se cestou k zábradlí nesl jako páv, lehce povíval pláštěm, aby se barevné záplaty rozvlnily, a důležitě si foukal do dlouhých knírů.

„Nikdo se nedívá, Tome,“ utrousil Mat. „A já si nemyslím, že by chtěli vidět kejklíře, leda by měl plný ruce jídla.“

Tom se zadíval na přístav. „Světlo! Slyšel jsem, že je to zlý, ale tohle jsem nečekal! Ubozí troubové. Polovina z nich vypadá, že umírá hladem. Dnešní noc by nás mohla stát jeden z těch tvých měšců. A jídlo další, jestli to hodláš víst dál jako doteď. Skoro se mi při pohledu na tebe dělá špatně. Jestli se budeš cpát stejně tam, kde na tebe zdejší lidi uvidí, mohli by ti vyrazit mozek z hlavy.“

Mat se na něj jenom usmál.

Mallia s dupáním sestoupil na palubu a tahal se za špičatou bradku. Šedého racka mezitím připoutali k molu. Lodníci běželi přistavit lávku a Sanor se u ní postavil na stráž. Mohutné paže měl zkřížené na prsou pro případ, že by se dav z přístavu pokusil dostat na palubu. Nikdo se o to nepokusil.

„Takže mě tady opustíte,“ řekl Mallia Matovi. Kapitánův úsměv nebyl tak pohotový jako dřív. „Určitě nechcete, abych vám ještě s něčím pomohl? Ať shoří moje duše, doteď jsem nikdy neviděl takovou chamraď! Ti vojáci by měli doky vyčistit – v případě nutnosti i s mečem v ruce! – aby mohli slušní kupci obchodovat. Možná by vám mohl Sanor udělat cestu tou sběří, abyste se dostali v pořádku do hostince."

Aby ses dozvěděl, kde se ubytujeme? Zatraceně, to ne. „Než půjdeme na břeh, chtěl jsem se trochu najíst, a možná si zahrát, aby uběhl čas.“ Mallia zbělel ve tváři. „Ale myslím, že bych už pomalu při jídle uvítal pevnou půdu pod nohama. Takže tě teď opustíme, kapitáne. Byla to příjemná cesta.“

V kapitánovi se stále ještě svářela úleva s ohromením, když Mat zvedl své věci z paluby, hůl použil jako vycházkovou a s Tomem vykročil k lávce. Mallia je sledoval až tam a cestou vyjadřoval lítost nad jejich odchodem, která byla chvíli opravdová, chvíli hraná, a tak dokola. Mat si byl jist, že kapitánovi nejvíc vadí, že přišel o možnost naklonit si vznešeného pána Samona tím, kdyby mu oznámil podrobnosti paktu mezi Andorem a Tar Valonem.

Když se Mat s kejklířem konečně tlačili mezi lidmi v přístavu, Tom zabručel: „Vím, že je ten chlap protivnej jako noc, ale proč sis z něj musel utahovat? Copak ti nestačilo, žes snědl i ten poslední drobek z jídla, co si myslel, že mu vystačí až do Tearu?“

„Tolik jsem nejedl už skoro dva dny.“ K jeho velké úlevě Mata jednoho rána hlad prostě přešel. Bylo to, jako by Tar Valon uvolnil i poslední pouto, jímž ho držel. „Většinu jsem hodil přes palubu. Nejtěžší na tom bylo zařídit, aby si toho nikdo nevšiml.“ Mezi vyhublými tvářemi bylo mnoho dětí, tak mu to už nepřipadalo tak vtipné. „Mallia si to zasloužil. Co třeba ta loď včera? Ta, co uvízla na mělčině nebo co. Mohl se zastavit a pomoct jim, ale on se ani nepřiblížil, i když křičeli jako blázni.“ Před nimi byla žena s dlouhými tmavými vlasy, která by mohla být i hezká, jen kdyby nebyla vyhublá na kost, a každého kolemjdoucího muže si pozorně prohlédla, jako by někoho hledala. Držel se jí hošík, jenž jí sahal kousek nad pas, a dvě menší holčičky, a všechna děcka plakala. „Pořád jenom žvanil o říčních pirátech a pastech. Mně to teda jako past nepřipadalo.“

Tom se vyhnul vozu s vysokými koly – na plachtou zakryté hromadě byla přivázána klec se dvěma kvičícími vepříky – a málem zakopl o káru taženou mužem a ženou. „Copak ty se obtěžuješ lidem pomáhat? Zvláštní, že mi to uniklo.“

„Já pomůžu každýmu, kdo může zaplatit,“ prohlásil Mat pevně. „Jenom hlupáci v příbězích dělají něco zadarmo.“

Děvčátka vzlykala mámě do sukní, ale chlapec se slzami statečně bojoval. Žena na chvíli spočinula hluboko zapadlýma očima na Matovi a prohlédla si jeho obličej, ale pak uhnula pohledem. Podle toho, jak se tvářila, by se byla také nejraději rozplakala. Mat z náhlého popudu vylovil z kapsy hrst volných mincí a vtiskl je ženě do dlaně, aniž se podíval, co jsou zač. Žena sebou překvapeně trhla a nechápavě zírala na zlato a stříbro v dlani. Rychle se však usmála a otevřela ústa. Do očí jí vhrkly slzy vděčnosti.

„Kup jim něco k jídlu,“ řekl Mat rychle a spěchal dál, než se žena vzmohla na slovo. Všiml si, že ho Tom pozoruje. „Na co tak zíráš? Peníze vydělám vždycky, dokud najdu někoho, kdo bude ochotnej hrát.“ Tom pomalu kývl, ale Mat si nebyl jist, jestli je kejklíři jeho gesto jasné. Ten zatracenej dětskej pláč mi šel na nervy, to je všechno. A ten hloupý kejklíř teď nejspíš čeká, že dám zlaťáčky každému trhanovi, kterého potkáme. Hlupák! Chvíli měl nepříjemný pocit, protože si nebyl jist, jestli tím hlupákem myslel sebe nebo Toma.

Sebral se a vyhýbal se delšímu pohledu na lidské tváře, až u východu z přístavu konečně zahlédl člověka, kterého hledal. Voják bez přílby v červeném kabátci a pancíři, popohánějící lidi do města, byl prošedivělý a vypadal jako velitel menšího oddílu tak o deseti mužích. Jak tak šilhal do zapadajícího slunce, připomněl Matovi Una, i když měl obě oči zdravé. Vypadal skoro stejně znaveně jako lidé, které sekýroval. „Tak pohyb,“ hulákal již ochraptělým hlasem. „Tady proklatě zůstat nemůžete. Hněte sebou. Do města s váma.“

Mat se postavil přímo před vojáka a nasadil úsměv. „Omlouvám se, kapitáne, ale potřeboval bych vědět, kde najdu slušný hostinec. A stáj s dobrými koňmi na prodej. Ráno nás čeká dlouhá cesta.“

Voják si ho prohlédl od hlavy k patě, prozkoumal i Toma a jeho kejklířský plášť, a vrátil se pohledem k Matovi. „Tak kapitán, jo? No, chlapče, budeš mít Temnýho štěstí, jestli najdeš stáj, kde bys mohl přespat. Většina týhle sebranky spí pod keřema. A jestli najdeš koně, kterýho ještě neporazili na maso, nejspíš se budeš muset s jeho majitelem porvat, aby ti ho prodal.“

„Jíst koně!“ zavrčel znechuceně Tom. „To to na tyhle straně řeky opravdu došlo tak daleko? Copak sem královna neposílá jídlo?“

„Je to zlé, kejklíři.“ Voják se tvářil, jako by si chtěl odplivnout. „Přicházejí sem rychleji, než dokážou mlýny namlít mouku, rychleji, než sem vozy ze statků stačí vozit jídlo. No, už moc dlouho to trvat nebude. Dostali jsme rozkaz. Od zítra nenecháme nikoho přejít, a když to někdo zkusí, pošleme ho šupem zpátky.“ Zamračil se na lidi potulující se po přístavu, jako by to všechno byla jejich vina, a pak se stejně tvrdě podíval na Mata. „Zabíráš tu místo, poutníku. Hni sebou.“ Zesílil hlas, až zase křičel, a pobízel všechny na doslech. „Tak dál! Nemůžete tu zatraceně zůstat! Hněte sebou!“

Mat s Tomem se připojili k menšímu zástupu lidí, vozů a kár mířících k bráně v městské hradbě a do Aringillu.

Hlavní ulice tu byly dlážděny šedými kamennými deskami, ale bylo tu tolik lidí, že bylo těžké zahlédnout kámen pod nohama. Většina lidí se motala zcela bezcílně, protože neměli kam jít, a ti, kteří se již vzdali, dřepěli sklíčeně na kraji ulice. Ti šťastnější měli před sebou rance svých věcí, nebo něco drželi v náručí. Mat viděl tři muže takhle držet hodiny a tucet i víc se stříbrnými kalichy či talíři. Ženy si k prsům většinou tiskly děti. Vzduchem se nesl šum hlasů, tichý ustaraný hukot beze slov. Mat se zamračeně tlačil davem a hledal vývěsní štít, který by mohl označovat hostinec. Budovy tu byly různé, dřevěné, cihlové i kamenné, stály těsně vedle sebe a střechy měly z tašek, došků i břidlice.

„Tohle se Morgase nepodobá,“ poznamenal po chvíli Tom napůl pro sebe. Huňaté obočí měl stažené jako bílou šipku ukazující mu na nos.

„Co se jí nepodobá?“ zeptal se Mat nepřítomně.

„Zakázat lidem příchod. Posílat je zpátky. Ona sice byla vždycky prudká jako blesk, ale taky měla měkký srdce a nad chudáky a hladovějícími se vždycky slitovala.“ Potřásl hlavou.

Tehdy Mat zahlédl vývěsní štít – U poříčného, stálo na něm pod namalovaným bosým chlapíkem bez košile, tančícím gigu – a zamířil tím směrem, přičemž se dral proti proudu lidí pomocí své hole. „No, musela to být ona. Kdo jiný by to mohl být? Zapomeň na Morgasu, Tome. Do Caemlynu je ještě dlouhá cesta. Nejdřív zjistíme, kolik je třeba zlata, aby sis mohl koupit na noc postel.“

Šenk u Poříčného byl na pohled stejně přecpaný jako ulice, a když hostinský uslyšel, co Mat žádá, zasmál se, až se mu roztřásla druhá brada. „Teď tu lidi spějí čtyři na jedný posteli. Kdyby přišla na návštěvu moje vlastní matka, nemohl bych jí dát ani peřinu k ohni.“

„Jak sis docela jistě všiml,“ ozval se Tom svým zvučným hlasem, „jsem kejklíř. Určitě by se tu našly aspoň kavalce v rohu oplátkou za to, že ti budu bavit hosty vyprávěním a žonglováním, polykáním ohně a kouzelnickými triky.“ Hostinský se mu však vysmál do očí.

Když ho Mat vytáhl zpátky na ulici, Tom normálním hlasem zavrčel: „Ani jsi mi nedal možnost zeptat se na tu stáj. Určitě bych nám vyjednal aspoň místo na seníku.“

„Ve stájích a stodolách jsem se od chvíle, co jsem opustil Emondovu Roli, naspal až dost,“ prskal Mat, „a taky pod keřema. Chci postel.“

Ale v dalších čtyřech hostincích, které našel, mu majitelé odpovídali stejně jako ten první. Nejméně dva další ho skoro doslova vyhodili, když jim navrhl, že si o postel zahrají. A když jim majitel pátého sdělil, že by nemohl dát kavalec ani samotné královně – tady se to jmenovalo U dobré královny – Mat si povzdechl a zeptal se: „A co takhle tvoje stáj? Za peníze bychom určitě mohli přespat aspoň na seníku, ne?“

„Moje stáje jsou pro koně,“ prohlásil muž s kulatým obličejem, „teda ne že by jich ve městě ještě moc zůstalo.“ Při řeči leštil stříbrný pohár. Teď otevřel dvířka příborníku, stojícímu na široké nízké skříni s přihrádkami, a uložil pohár k ostatnímu nádobí. Ani dva kusy nádobí však nebyly stejné. Na skříni, těsně mimo dosah dvířek příborníku, stál pohárek z rýhované kůže s hracími kostkami. „Nedávám tam lidi, aby mi nevyděsili koně. Navíc by mi s nima mohli zmizet. Ti, co mi zaplatili za ustájení, chtějí, aby bylo o jejich zvířata dobře postaráno, a taky tam mám dva svoje vlastní. V mý stáji pro vás postel není.“

Mat si zamyšleně prohlížel pohárek s kostkami. Vytáhl z kapsy zlatou andorskou korunu a položil ji na truhlici. Další mince byla stříbrná tarvalonská marka, pak zlatá a ještě zlatá tairenská koruna. Hostinský hleděl na mince a olizoval si tlusté rty. Mat přidal dvě stříbrné illianské marky a další zlatou andorskou korunu a vzhlédl k tlouštíkovi. Hostinský váhal. Mat sáhl po penězích. Hostinský byl rychlejší.

„Třeba když budete jenom dva, koně by to tolik nerušilo.“

Mat se na něj usmál. „Když už mluvíme o koních, kolik by stáli ti dva tvoji? Samozřejmě se sedlem a uzdou?“

„Já svoje koně neprodám,“ zatvrdil se hostinský a přitiskl si mince k hrudi.

Mat zvedl pohárek s kostkami a zatřásl jím. „Dvakrát tolik proti koním, sedlům a uzdám.“ Zatřepal kapsou, až mince zazvonily, aby ukázal, že má čím pokrýt sázku. „Můj jeden hod proti lepšímu z tvých dvou.“ Skoro se zasmál, když se hostinskému chamtivostí úplně rozsvítil obličej.

Když Mat došel do stájí, ze všeho nejdřív zkontroloval půl tuctu stání s koňmi, hledaje pár hnědých valachů. Zvířata to nebyla ničím výjimečná, ale byla jeho. Zoufale potřebovala vyhřebelcovat, ale jinak vypadala v dobrém stavu, zvláště vzhledem k tomu, že všichni podomci až na jednoho utekli. Hostinský mluvil s nesmírným opovržením o tom, jak si neustále stěžovali, že už nevyžijí z toho, co jim platí, a zřejmě považoval málem za zločin, že ten, který mu zůstal, měl tu drzost oznámit mu, že se jde domů vyspat, protože je unaven, jelikož musí sám pracovat za tři.

„Pět šestek,“ zamumlal za ním Tom. Pohledy, které kolem sebe vrhal ve stáji, nebyly tak nadšené, jak by měly být, vzhledem k tomu, že spaní ve stáji sám navrhl jako první. V posledních paprscích zapadajícího slunce, pronikajících tam velkými dveřmi, se třpytila zrnka prachu a provazy, s jejichž pomocí se nahoru vytahovaly balíky sena, visely z kladek na střešních trámech jako liány. V seníku pod střechou bylo již dosti šero. „Když podruhé hodil čtyři šestky a pětku, myslel si, že už to má zaručeně v kapse, a já taky. V poslední době jsi nevyhrával úplně pořád.“

„Vyhrál jsem dost.“ Matovi se docela ulevilo, že už nevyhrává každý hod. Štěstí bylo jedna věc, ale při vzpomínce na onu noc ho pokaždé zamrazilo. Přesto v jedné chvíli, kdy míchal kostky, málem s jistotou věděl, co hodí. Když vyhodil hůl nahoru na seník, zahřmělo. Mat vylezl po žebříku a zavolal na Toma: „Tohle byl dobrej nápad. Řekl bych, že budeš rád, že dneska nemusíš spát v dešti venku.“

Většina sena byla ještě v balících naskládaná u vnějších stěn, ale volného tu bylo dost, aby si Mat mohl pohodlně ustlat. Nahoře se objevil i Tom a z torby vytáhl dva bochníky chleba a hroudu zeleně prorostlého sýra. Hostinský – jmenoval se Jeral Florry – se s jídlem rozloučil jen za tolik peněz, za kolik by bylo normálně možné koupit jednoho z jeho koní. Najedli se a do střechy zatím bubnoval déšť. Jídlo spláchli vodou z lahvic – Florry víno prostě neměl – a když dojedli, Tom vytáhl krabičku s troudem a nacpal si fajfku s dlouhou troubelí a usadil se, aby si v klidu zakouřil.

Mat si lehl na záda a zadíval se na střechu ztrácející se ve stínech. Uvažoval, jestli do rána přestane pršet – chtěl mít ten dopis z krku co nejdřív – když zaslechl, jak ve stáji vrže náprava. Překulil se na okraj seníku a vyhlédl dolů. Ještě bylo dost světla, aby viděl.

Od oje vozíku s vysokými koly, který právě dotáhla z nečasu venku, se narovnávala štíhlá žena. Sundala si plášť, a jak z něj vytřepávala dešťové kapky, cosi si pro sebe mumlala. Vlasy měla spletené do spousty malý cůpků a hedvábné šaty – Mat měl dojem, že jsou světle zelené – měla na prsou bohatě vyšívané. Šaty kdysi byly nádherné, ale teď byly celé potrhané a špinavé. Žena se protáhla, a stále si tiše mumlajíc odběhla ke dveřím do stáje a vykoukla ven do deště. – Stejně spěšně vyběhla ven a přitáhla křídla velkých vrat, takže se stáj ponořila do tmy. Zdola se ozvalo šustění, cinknutí a cáknutí a náhle v lampičce v jejích rukou vykvetl ohýnek. Žena se rozhlédla kolem sebe a na sloupku našla háček, na nějž lampičku zavěsila. Vzápětí se jala lovit cosi pod plachtou, jíž byl vůz zakrytý.

„To zvládla rychle,“ podotkl Tom tiše přes fajfku. „Mohla klidně podpálit celou stáj, když takhle potmě křesala oheň.“

Žena vytáhla skývu chleba, kterou pak ožužlávala, jako by byl tvrdý a ona neměla příliš velký hlad.

„Nezůstalo tu ještě kousek toho sýra?“ zašeptal Mat. Tom zavrtěl hlavou.

Žena začala čichat a Mat si uvědomil, že nejspíš ucítila kouř z Tomova tabáku. Už chtěl vstát a ohlásit se, když se dveře stáje otevřely znovu.

Žena se přikrčila, připravena prchnout, když do stáje z deště vstoupila čtveřice mužů. Když si odložili pláště, byly vidět světlé kabátce s širokými rukávci, na prsou vyšívané, a baňaté vyšívané spodky. Šaty možná měli honosné, ale byli to všechno velcí muži a tvářili se zachmuřeně.

„Tak vidíš, Aludro,“ to promluvil muž ve žlutém kabátci, „neutíkalas tak rychle, jak sis myslela, co?“ Matovi zněl jeho přízvuk divně.

„Tammuzi,“ řekla ta žena, jako by to byla nadávka. „Copak nestačí, že mě kvůli tvé neobratnosti vyloučili z cechu, ty příšerný tupče, ale ještě mě pronásleduješ?“ Mluvila stejně zvláštně jako muž. „Snad si nemyslíš, že tě tu vidím ráda?“

Muž, oslovený jako Tammuz, se zasmál. „Ty jsi velice velmi hloupá, Aludro, což jsem věděl vždycky. Kdybys byla prostě jen odešla, byla bys mohla prožít dlouhý život na nějakém tichém místě. Ale tys nemohla zapomenout na naše tajemství, co? Vážně sis myslela, že se nedoslechneme, jak se snažíš vydělat si peníze na cestu tím, co má právo dělat pouze cech?“ Náhle se mu v ruce objevil nůž. „Bude mi velkým potěšením ti podříznout krk, Aludro.“

Mat si ani neuvědomil, že stojí, dokud nedržel v ruce jeden z provazů na vytahování sena a nevrhl se ze seníku. Ať shořím, že jsem takový zatracený trouba!

Měl čas jen na tu jednu zoufalou myšlenku, a pak už letěl mezi muži v pláštích, které rozhodil jako kuželky. Provaz mu proklouzl mezi prsty a on upadl a překulil se na slámou pokryté podlaze. Z kapes se mu vysypaly peníze. On sám skončil na opačném konci stáje. Když se vyškrábal na nohy, muži se již zvedali také. A všichni teď měli v rukou nože. Světlem zaslepený hlupče! Ať shořím! Ať shořím!

„Mate!“

Vzhlédl a Tom mu hodil hůl. Mat ji sebral ještě ze vzduchu a právě včas, aby stačil Tammuzovi vyrazit čepel z ruky. Vzápětí muže s ostrým lupnutím udeřil z boku do hlavy. Tammuz se zhroutil, ale ostatní tři byli hned za ním, a na jednu šílenou chvíli měl Mat co dělat, aby vířící holí stačil odrážet nože. Nepřátele zasahoval do kolen, kotníků i žeber, až mohl konečně zasadit další ránu do hlavy. Když padl i poslední muž, Mat na ně chvíli hleděl, a pak vzhlédl k ženě. „Vybrala sis tuhle stáj, aby tě tu zabili?“

Žena vrátila dýku se štíhlou čepelí zpátky do pochvy za pasem. „Byla bych ti pomohla, ale bála jsem se, že by sis mě mohl splést s jedním z těch velkých kašparů, kdybych se přiblížila s ocelí v ruce. A tuhle stáj jsem si vybrala, protože déšť je mokrý a já taky a nikdo tady nehlídal.“

Byla starší, než si myslel, nejméně o deset či patnáct let starší než on, ale stále byla hezká. Měla velké tmavé oči a malá ústa s plnými rty, které jako by stále špulila. Nebo jako by byla připravená k polibku. Mat se uchechtl a opřel se o hůl. „No, co se stalo, stalo se. Hádám, že jsi nás nechtěla dostat do potíží.“

Ze seníku už šplhal Tom, kvůli zraněné noze dost neobratně, a Aludra se na něj podívala. Kejklíř už měl zase svůj plášť. Zřídkakdy se nechával vidět bez něj, zvláště napoprvé. „Tohle vypadá jako příběh,“ prohodila Aludra. „Kejklíř a mladý hrdina mě zachránili –“ zamračila se na muže ležící na podlaze – „před těmi, co měli za matky svině!“

„Proč tě chtěli zabít?“ zeptal se Mat. „Říkal něco o tajemství.“

„Tajemství,“ promluvil Tom málem jako by přednášel, „výroby ohňostrojů, pokud se nemýlím. Ty jsi ohňostrůjkyně, není-liž pravda?“ Krátce se poklonil a umně mávl pláštěm. „Jsem Tom Merillin, kejklíř, jak sis jistě všimla.“ Jako by ho to napadlo až teď, dodal: „A tohle je Mat, mladý muž se schopností vyhledávat potíže.“

„Byla jsem ohňostrůjkyně,“ opáčila Aludra škrobeně, „ale tohle prase Tammuz zničil představení pro krále Cairhienu a téměř zničil i kapitulu. Jenomže já byla správkyní kapituly, takže cech pohnal k zodpovědnosti mne.“ Teď se bránila. „Já žádná tajemství cechu nikdy neprozradila, ať už Tammuz vykládá co chce, ale nehodlám umřít hlady, když umím vyrábět rachejtle. Už nejsem v cechu, takže se na mne pravidla cechu nevztahují.“

„Galldrian,“ řekl Tom a mluvil téměř stejně ztuhle jako Aludra. „No, teď je to jenom mrtvý král a žádný další ohňostroje už neuvidí.“

„Cech,“ ozvala se Aludra a mluvila unaveně, „mi málem dává za vinu válku v Cairhienu, jako by Galldrian zemřel kvůli té jedné strašlivé noci.“ Tom se zaškaredil. „Vypadá to, že už tu nemohu déle setrvat,“ pokračovala dále. „Tammuz a ti ostatní oslové se brzy proberou. Tentokrát by mohli vojákům namluvit, že to, co jsem si sama vyrobila, jsem ukradla.“ Prohlédla si Toma i Mata, zamračila se nad nějakým nápadem, a potom se zřejmě rozhodla. „Musím vás odměnit, ale nemám peníze. Mám však něco, co je možná stejně dobré jako zlato. Možná dokonce lepší. Uvidíme, co si o tom budete myslet.“

Když se znovu začala hrabat pod plachtou na svém voze, Mat s Tomem si vyměnili pohled. Pomůžu každému, kdo může zaplatit. Měl dojem, že se Tomovi v očích objevilo zamyšlené světélko.

Aludra oddělila jeden balíček od několika jemu podobných. Byla to svinutá látka napuštěná olejem, tak tak se jí celý soudek vešel do náručí. Položila ho na slámu, rozvázala šňůrky a rozbalila látku na podlaze. Po celé délce látky byly čtyři řady kapsiček, řady byly od nejmenší do největší. V každé kapsičce byl voskem pokrytý papírový váleček právě tak dlouhý, že koneček s tmavou šňůrou vyčuhoval z kapsičky.

„Rachejtle,“ řekl Tom. „Věděl jsem to. Aludro, tohle nemůžeš. Tohle bys mohla prodat za tolik, aby ti to stačilo nejmíň na deset dní ve slušným hostinci a dobrý jídlo každý den. No, alespoň kdekoliv mimo Aringill.“

Aludra, klečící u dlouhého pruhu naolejované látky, se ušklíbla. „Buď zticha, staroušku.“ Ale neznělo to nelaskavě. „Já že nesmím projevit vděčnost? Myslíš si, že bych ti to dávala, kdybych neměla další na prodej? Dávej pozor.“

Mat si k ní užasle přidřepl. Dvakrát v životě viděl ohňostroj. Formani je přivezli do Emondovy Role a vesnická rada se pokaždé hodně plácla přes kapsu. Když bylo Matovi deset, pokusil se jednu rachejtli otevřít, aby se dozvěděl, co je uvnitř, a vyvolal tím hotový výbuch. Bran al’Vere, starosta obce, ho zpohlavkoval. Doral Barranová, která tehdy byla vědmou, ho ztřískala proutkem. A když se konečně dostal domů, jeho otec ho zmydlil. Nikdo ve vsi s ním měsíc nepromluvil slovo, až na Randa a Perrina, a ti mu většinou jen říkali, jakou hroznou hloupost udělal. Natáhl ruku k válečkům. Aludra ho přes ni okamžitě plácla.

„Nejdřív pořádně poslouchej, povídám! Tyhle malé udělají velkou ránu, ale nic víc.“ Byly asi velikosti Matova malíku. „Tady ty větší způsobí větší ránu a jasné světlo. Tyhle udělají rámus, světlo a spoustu jisker. Ty poslední –“ ty byly silnější než jeho palec –„udělají to všechno, ale jiskry jsou barevné. Skoro jako noční květ, ale ne nahoře na obloze.“

Noční květ? zamyslel se Mat.

„Na ty musíte dávat obzvláštní dobrý pozor. Vidíte, zápalná šňůra je hodně dlouhá.“ Všimla si jeho nechápavého pohledu a zašermovala mu před očima dlouhými tmavými šňůrami. „Tohle, tohle!“

„Kde se to zapaluje,“ zabručel. „To přece vím.“ Tom si odkašlal a hřbetem ruky si pohladil kníry, jako by zakrýval smích.

Aludra zavrčela. „Kde se to zapaluje. Ano. Nezůstávejte blízko žádné z nich, ale od těch největších musíte utéci, když zapálíte šňůru. Rozumíte mi?“ Hbitě dlouhý pruh látky svinula. „Můžete je prodat, jestli chcete, nebo je použít. A nezapomeňte, nesmíte to nikdy dát k ohni. Oheň by je odpálil všechny. Tolik rachejtlí najednou by možná mohlo zničit i dům.“ Zaváhala, než znovu zavázala šňůry, a ještě dodala: „A ještě jedna věc, kterou jste taky možná už slyšeli. Neotevírejte je, jako to dělají někteří hlupáci, aby se podívali, co je uvnitř. Občas když se to, co je uvnitř, setká se vzduchem, vybuchne to i bez ohně. Můžete přijít o prsty nebo dokonce o ruku.“

„To jsem taky slyšel,“ odtušil suše Mat. Aludra se na něj zamračila, jako by uvažovala, zda to snad nehodlá i přesto zkusit, ale pak postrčila zavázaný balíček směrem k Matovi. „Na. Už musím jít, než se ti kozí syni proberou.“ Ohlédla se ke stále ještě otevřeným dveřím, za nimiž nocí šuměl déšť, a povzdechla si. „Třeba najdu nějaké jiné suché místo. Myslím, že zítra vyrazím do Lugardu. Tahle prasata budou čekat, že se vydám do Caemlynu, viďte?“

Do Lugardu bylo ještě dál než do Caemlynu, a Mat se náhle rozpomněl na tu poslední skývu. A říkala, že nemá další peníze. Za ohňostroje si žádné jídlo nekoupí, dokud nenajde někoho, kdo si je může dovolit. A na zlato a stříbro, které se mu vysypalo z kapes do slámy, když upadl, se ani nepodívala, přestože se ve světle lampičky lesklo a třpytilo. Eh, Světlo, asi bych ji neměl nechávat jít hladovou. Sebral tolik, nač tak rychle dosáhl.

„Ehm... Aludro? Já mám dost, víš. Myslel jsem, že bys třeba...“ Natáhl k ní ruku s mincemi. „Vždycky si můžu vyhrát další.“

Aludra se zarazila s pláštěm na ramenou, potom se usmála na Toma a plášť si přehodila přes ramena a zapjala si ho. „On je ještě mladý, co?“

„Je mladý,“ souhlasil Tom. „A ani zpoloviny tak špatný, jak si o sobě rád myslí. Alespoň občas takový není.“

Mat se na oba mračil a stáhl napřaženou ruku. Aludra zvedla oje vozu, obrátila jej a vydala se ke dveřím. Cestou ještě nakopla Tammuze do žeber. Omámeně zasténal.

„Rád bych něco věděl, Aludro,“ ozval se Tom. „Jak jsi tak rychle potmě zapálila tu lampičku?“

Aludra se zastavila ve dveřích a přes rameno se na něj usmála. „Chtěl bys, abych ti prozradila jedno ze svých tajemství? Jsem vděčná, ale ne zamilovaná. To tajemství nezná dokonce ani cech, protože jsem je objevila úplně sama. Tolik ti prozradím. Až budu vědět, jak na to, aby to pracovalo správně a jenom tehdy, když chci já, vydělají mi ty hůlky hotové bohatství.“ Zapřela se do vozu a vyjela s ním do deště. Vzápětí ji pohltila noc.

„Hůlky?“ podivil se Mat. Napadlo ho, jestli to nemá v hlavě trochu popletené.

Tammuz znovu zasténal.

„Asi bychom měli udělat to samý, chlapče,“ řekl Tom. „Jinak si můžeme vybrat mezi tím, že podříznem čtyři krky, a tím, že to budeme dalších pár dní vysvětlovat královniným gardistům. Tihle podle mýho vypadají na to, že by je na nás okamžitě poštvali.“ Jeden z Tammuzových společníků se začal cukat, jako by přicházel k sobě, a cosi si nesrozumitelně mumlal.

Než si posbírali věci a nasedlali koně, Tammuz už klečel. Hlavu sice ještě neudržel zvednutou, ale ostatní muži se již také hýbali a sténali.

Mat se vyhoupl do sedla a zadíval se na déšť za otevřenými dveřmi. Pršelo hustěji než předtím. „Zatracenej hrdina,“ řekl. „Tome, jestli ještě někdy budu vypadat na to, že hodlám províst něco hrdinskýho, nakopni mě.“

„A co bys byl udělal jinak?“

Mat se na něj zamračil, pak si stáhl kapuci do čela a plášť rozložil přes velký balíček, přivázaný za vysokou zadní rozsochou svého sedla. I přes naolejovanou látku další ochrana před deštěm neuškodí. „Prostě mě nakopni!“ Pobodl koně do žeber a odcválal do deštivé noci.