Drak Znovuzrozený

47 Závod se Stínem

Z malého nádvoří s nádržkou s rybičkami Tallanvor Mata rychle vyvedl na velké nádvoří před palácem za vysokou pozlacenou bránu, jež se ve slunci jasně leskla. Brzy bude poledne. Mata to pohánělo, aby byl už už pryč, spěchal. Bylo těžké udržet krok s mladým důstojníkem. Někdo by se mohl divit, kdyby se najednou rozběhl, a možná – jenom možná – byly věci opravdu takové, jak vypadaly. Možná ho Gaebril opravdu nepodezíral, že to ví. Možná. Vzpomínal na ty téměř černé oči, které ho zachytily, držely a nepustily, jako by mu hlavu probodly rycí vidle. Světlo, možná. Přinutil se jít, jako by mu patřil všechen čas na světě – Prostě jenom venkovský balík, co mu čouhá sláma z bot, prohlížející si koberce a zlato. Prostě jenom ňouma, kterého by nikdy nenapadlo, že by někdo mohl jinému člověku vrazit nůž do zad. – dokud ho Tallanvor nevyprovodil výpadovou brankou ve velké bráně a nevyšel za ním ven.

Tlustý důstojník s krysíma očkama byl stále s gardisty, a když zahlédl Mata, znovu zrudl. Než však stačil otevřít ústa, ozval se Tallanvor. „Doručil dopis královně od dědičky. Buď rád, Elbere, že ani Morgasa, ani Gaebril nevědí, jak ses mu snažil zabránit ve vstupu. Urozeného pána Gaebrila totiž nepřítomnost urozené paní Elain velice zajímá.“

Elber změnil barvu obličeje z nachové v bílou, jako byl jeho límec. Znovu se zamračil na Mata a pak přeběhl podél řady gardistů a očima jako korálky nahlížel za hledí gardistů, jako by se chtěl přesvědčit, zda žádný z nich nezahlédl jeho strach.

„Děkuju,“ řekl Mat Tallanvorovi, a myslel to vážně. Na tlouštíka docela zapomněl, dokud na něj znovu nenarazil. „Kéž se ti vede dobře, Tallanvore.“

Vyrazil přes oválné náměstí a snažil se nejít příliš rychle. Překvapilo ho, když Tallanvor vykročil s ním. Světlo, je to Gaebrilův člověk, nebo Morgasin? Právě ho začínalo lechtat mezi lopatkami, jako by se mu tam měl každou chvíli zarazit nůž – On to přece neví, ať shořím! Gaebril netuší, že to vím! – když mladý důstojník konečně promluvil.

„Byl jsi v Tar Valonu dlouho? V Bílé věži? Dost dlouho, aby ses o ní něco dozvěděl?“

„Byl jsem tam jenom tři dny,“ řekl Mat opatrně. Dobu svého pobytu by ještě zkrátil – kdyby mohl dopis doručit, aniž by vůbec přiznával, že někdy do Tar Valonu vkročil, byl by to udělal – ale důstojník by určitě neuvěřil, že šel celou tu dálku, aby navštívil sestru, a odešel hned ten samý den. Oč mu, pod Světlem, vlastně jde? „Za tu dobu jsem toho sice viděl dost, ale nic důležitýho. Neprovedli mě kolem a nesvěřovali se mi. Byl jsem se podívat jenom za Elsou.“

„Musels přece něco zaslechnout, člověče. Kdo je Sheriam? Znamená rozhovor v její pracovně něco?“

Mat zuřivě zavrtěl hlavou, aby nebylo vidět, jak se mu ulevilo. „Ani nevím, kdo to je,“ řekl popravdě. Možná zaslechl, jak se o ní Egwain nebo snad i Nyneiva zmiňují. Možná nějaká Aes Sedai? „Proč by to mělo něco znamenat?“

„Já nevím,“ řekl Tallanvor tiše. „Je toho tolik, co nevím. Občas mám dojem, že se královna snaží něco sdělit...“ Ostře se na Mata podíval. „Jsi věrný Andořan, Tome Grinwelle?“

„Samozřejmě jsem.“ Světlo, jestli to budu často opakovat, možná tomu začnu i sám věřit. „A co ty? Sloužíš Morgase a Gaebrilovi věrně?“

Tallanvor na něj vrhl pohled milosrdný asi jako hrací kostka. „Já sloužím Morgase, Tome Grinwelle. Jí jsem oddán životem i smrti. Měj se dobře!“ Obrátil se a s rukou sevřenou na jílci meče se vydal zpátky k paláci.

Mat se za ním díval a tiše si pro sebe říkal: „Vsadil bych tohle –“ zatřásl Gaebrilovým koženým váčkem – „že Gaebril tvrdí to samý.“ Ať už v paláci hráli jaké chtěli hry, on se jich rozhodně nehodlal účastnit. A hodlal zajistit, aby z nich vypadly i Egwain a ostatní ženy. Ženský hloupý! Teď musím dávat pozor i na to, aby se nespálily jejich buchty, místo abych si hlídal jen ty svoje! Rozběhl se, teprve když ho domy zakryly před pohledem z paláce.

Když vrazil ke Královninu požehnání, v knihovně se toho moc nezměnilo. Tom a hostinský stále seděli u dámy – tentokrát to sice byla jiná hra, jak viděl z postavení kamenů, ale Gillovi se nevedlo o nic líp – a tříbarevná kočka byla zpátky na stole a umývala se. Vedle kočky ležel podnos s nezapálenými fajfkami a zbytkem jídla pro dva a jeho věci z křesla zmizely. Oba muži měli vedle lokte pohár s vínem.

„Odcházím, mistře Gille,“ oznámil. „Ty peníze si nech, jenom ať mi připraví něco k jídlu. Ještě se tu najím, ale pak musím honem do Tearu.“

„Co tě honí, chlapče?“ Tom zřejmě sledoval spíš kočku než hru. „Právě jsme dorazili.“

„Takže jsi dopis od urozené paní Elain doručil, co?“ vyptával se dychtivě hostinský. „A vypadá to, že máš kosti v pořádku. Opravdu jsi přelezl tu zeď, jako ten druhý mladý muž? Ne, na tom nezáleží. Uklidnil Morgasu ten dopis? Nebo kolem ní pořád musíme chodit jako mezi vajíčky?“

„Asi ji uklidnil,“ řekl Mat. „Myslím, že ano.“ Na chvíli zaváhal a pohazoval si Gaebrilovým váčkem. Cinkalo v něm. Ani se nepodíval, aby se přesvědčil, jestli je v něm opravdu deset zlatých marek. Na váhu by to odpovídalo. „Mistře Gille, co mi můžeš říct o tom Gaebrilovi? Kromě toho, že nemá rád Aes Sedai. Říkal jsi, že v Caemlynu není nijak dlouho.“

„Proč chceš vědět zrovna o něm?“ zeptal se Tom. „Basile, tak položíš už ten kámen nebo ne?“ Hostinský si povzdechl a položil černý kámen na šachovnici. Kejklíř potřásl hlavou.

„No, mládenče,“ začal Gill, „moc toho k povídání není. Přišel v zimě odněkud ze západu. Myslím, že někde tam od vás. Možná to bylo Dvouříčí. Slyšel jsem, že se zmiňoval o horách.“

„My ve Dvouříčí nemáme žádný urozený pány,“ namítl Mat. „Možná jsou nějací na severu kolem Baerlonu. To nevím.“

„To je možný, mládenče. Předtím jsem o něm nikdy neslyšel, ale já se s venkovskýma pánama moc nestýkám. Přišel, když byla Morgasa ještě v Tar Valonu, to se tu objevil, a půlka města se bála, že Věž nechá zmizet i ji. Ta druhá půlka ji zas nechtěla zpátky. Znovu začaly nepokoje, jako vloni koncem zimy.“

Mat zavrtěl hlavou. „Mě politika nezajímá, mistře Gille. Já chci vědět jenom o Gaebrilovi.“ Tom se na něj zamračil a začal si slámkou protahovat dlouhou troubel fajfky.

„Vždyť ti taky povídám o Gaebrilovi, mládenče,“ řekl Gill. „Během nepokojů se ustanovil vůdcem frakce podporující Morgasu – jak jsem slyšel, tak se v boji nechal i zranit – a než se vrátila, bylo po bojích. Garethu Bryneovi se Gaebrilovy metody nelíbily – on umí být hodně tvrdý – ale Morgasu tolik potěšilo, že byl znovu nastolenej pořádek, že ho jmenovala na místo, které dřív zastávala Elaida.“

Hostinský se odmlčel. Mat čekal, že bude pokračovat, ale on už nic neřekl. Tom si palcem nacpal fajfku tabákem a přešel k lampě, která byla k tomuto účelu postavená na krbové římse, kde si zapálil třísku.

„Co dál?“ zeptal se Mat. „Ten chlap musel mít důvod k tomu, co dělal. Kdyby se oženil s Morgasou, stal by se králem, až ona zemře? Totiž kdyby umřela i Elain?“

Tom se při zapalování fajfky zakuckal a Gill se rozesmál. „Andor má královnu, mládenče. Vždycky měl královnu. Kdyby zemřela Morgasa i Elain – Světlo dej, ať k tomu nedojde! – tak by na trůn nastoupila Morgasina nejbližší příbuzná. Žena. Aspoň že tentokrát nejsou pochyby o tom, kdo to bude – sestřenice, urozená paní Dyelin – ne jako když šlo o boj o nástupnictví poté, co zmizela Tigrain. Trvalo to rok, než tenkrát na Lví trůn zasedla Morgasa. Dyelin by si mohla Gaebrila ponechat jako svého rádce, nebo si ho vzít, aby upevnila spojení – i když by to nejspíš neudělala, pokud by s ním Morgasa neměla dítě – ale i kdyby si ho vzala, on by byl pořád jenom princem, manželem královny. Nic víc než to. Díky Světlu je Morgasa ještě mladá. A Elain je zdravá. Světlo! Nestálo v tom dopise, že není, viď?“

„Je v pořádku.“ Aspoň prozatím. „A neexistuje něco, co bys mi mohl říct o něm? Zřejmě ho nemáš moc rád. Proč?“

Hostinský se zamyšleně zamračil, poškrábal se na bradě a zavrtěl hlavou. „Hádám, že by se mi nelíbilo, kdyby si ho Morgasa vzala, ale vážně nevím proč. Povídá se, že je to dobrý chlap. Všichni šlechtici se v něm zhlížejí. – Jenže mně se nelíbí většina těch chlapů, co přivedl do gardy. Od tý doby, co přišel, se toho moc změnilo, ale všechno to na něj hodit nemůžu. Prostě od jeho příchodu je nějak moc lidí, co si povídají na rozích. Pomalu by sis mohl myslet, že jsme tu všichni Cairhieňani, jací byli před tou občanskou válkou, že všichni kují pikle a snaží se získat výhody. A od tý doby, co přišel, mám pořád zlý sny, a nejsem sám. Je to hloupost, bát se snů. Nejspíš si jenom dělám starosti kvůli Elain a kvůli tomu, co chce Morgasa udělat s Bílou věží, a kvůli tomu, že se lidi chovají jako v Cairhienu. Prostě nevím. Proč se na urozeného pána Gaebrila tolik vyptáváš?“

„Protože chce zabít Elain,“ řekl Mat, „a Egwain a Nyneivu s ní.“ Pokud věděl, neřekl mu Gill nic důležitého. Ať shořím, nemusím vědět, proč je chce mrtvé. Jenom ho musím zastavit. Oba muži na něj opět zírali. Jako kdyby zešílel. Opět.

„Tobě už zas není dobře?“ zeptal se podezřívavě Gill. „Pamatuju si, jak sis posledně každýho prohlížel úkosem. Buď to, nebo si myslíš, že je to nějaký dobrý vtip. Ty mi připadáš jako velkej šprýmař. Jestli je to tohle, tak ten vtip je hnusný!“

Mat se zaškaredil. „Není to žádnej zatracenej šprým. Slyšel jsem ho, když říkal nějakýmu chlapovi jménem Comar, aby Elain usekl hlavu. A Egwain a Nyneivě taky, když už bude v tom. Ten Comar je velkej chlap s bílým pramenem na bradě.“

„To zní jako urozený pán Comar,“ řekl Gill pomalu. „Byl to dobrý voják, ale povídá se, že odešel z gardy kvůli nějakým zatíženým kostkám. Ne že by mu to někdo řekl do očí, protože Comar byl jedním z nejlepších šermířů v gardě. Ty to opravdu myslíš vážně, co?“

„Podle mě to myslí vážně, Basile,“ ozval se Tom. „Aspoň já si to myslím.“

„Světlo na nás sviť! Co na to řekla Morgasa? Pověděl jsi jí to, ne? Světlo tě spal, řekls jí to!“

„Jasně že řekl,“ vybuchl trpce Mat. „Když Gaebril stál hned vedle a ona na něj koukala jako zamilovanej polštářovej pejsek! Řekl jsem: ‚Možná jsem jenom prostej vesničan, co vám před půl hodinou přelezl ohradu, ale čirou náhodou jsem se zatím dozvěděl, že tady tvůj spolehlivej rádce, ten, co jsi do něho zřejmě zamilovaná, hodlá zavraždit tvoji dceru.' Světlo, člověče, pak by nechala useknout hlavu mně!"

„To by mohla udělat.“ Tom hleděl na umně vyřezávanou hlavičku své fajfky a tahal se za knír. „Vždycky se navzteká rychle, jako když z oblohy sjede blesk, a je dvakrát nebezpečnější.“

„Ty ji znáš líp než většina z nás, Tome,“ prohodil nepřítomně Gill. Díval se do prázdna a oběma rukama si prohraboval prošedivělé vlasy. „Musí přece existovat něco, co bych mohl udělat. Sice jsem nedržel meč od aielský války, ale... No, to by k ničemu nebylo. Jen bych se nechal zabít a ničeho bych tím nedosáhl. Ale něco udělat musím!“

„Řeči.“ Tom si zamnul nos. Teď pozorně studoval kameny na šachovnici a mluvil sám k sobě. „Nikdo nedokáže zabránit tomu, aby se řeči dostaly až k Morgasinu uchu, a jestli se to doslechne z víc míst, začne přemýšlet. Řeči jsou hlasem lidu, a hlas lidu často mluví pravdu. Morgasa to ví. Neexistuje nikdo, s kým bych se jí chtěl postavit ve velký hře. Láska neláska, jakmile jednou Morgasa začne toho Gaebrila zkoumat zblízka, neschová před ní ani odřený koleno z dětství. A jestli zjistí, že chce ublížit Elain –“ položil kámen na šachovnici. Na první pohled to byl podivný tah, ale Mat poznal, že ve třech tazích by získal třetinu Gillových kamenů – „urozenej pán Gaebril bude mít velice vybranej pohřeb.“

„Ty a ta tvoje hra rodů,“ zavrčel Gill. „Přesto by to mohlo fungovat.“ Náhle se mu obličej rozjasnil. „Dokonce vím, odkud začít. Stačí jenom, abych se zmínil Gildě o tom, že se mi to zdálo, a do tří dnů to bude vykládat všem služebným na Novém Městě jako fakt. Je to ta největší klepna, jakou kdy Stvořitel vytvořil.“

„Hlavně dávej pozor, ať se to nedá vystopovat zpátky k tobě, Basile.“

„Toho se neboj, Tome. – Před týdnem mi jeden člověk vykládal jeden z mých vlastních špatných snů jako něco, co zaslechl od někoho, kdo to slyšel od někoho jinýho. Gilda musela poslouchat za dveřma, když jsem to vykládal Coline, ale když jsem se ho zeptal, pověděl mi pěknou řádku jmen, která vedla až na druhou stranu Caemlynu a pak zmizela. No, vlastně jsem tam zašel osobně a našel toho posledního, jen tak ze zvědavosti, abych věděl, přes kolik lidí to prošlo, a on tvrdil, že to byl jeho vlastní zlej sen. Jen žádnej strach, Tome.“

Matovi příliš nezáleželo na tom, co ti dva udělají se svými klepy – žádné řeči Egwain a ostatním nepomohou – ale jedna věc ho zmátla. „Tome, ty to bereš nějak moc klidně. Myslel jsem, že Morgasa byla tvou životní láskou.“

Kejklíř se znovu zahleděl na svou fajfku. „Mate, jedna velice moudrá žena mi jednou řekla, že čas zahojí všechny rány, že čas prostě všechno zahladí. Já jí nevěřil. Ale ona měla pravdu.“

„Tím chceš říct, že už Morgasu nemiluješ?"

„Chlapče, je to patnáct let, co jsem opustil Caemlyn půl kroku před katovou sekerou, kdy byl inkoust na Morgasině podpisu na zatykači ještě vlhký. Když tu tak sedím a poslouchám Basila, jak žvaní –“ Gill začal protestovat a Tom zvedl hlas – „žvaní, povídám, o Morgase a Gaebrilovi, a jak by se mohli vzít, uvědomil jsem si, že vášeň vymizela už dávno. Ano, asi ji mám pořád rád, možná ji dokonce i trochu miluju, ale už to není vášeň.“

„A já si skoro myslel, že ji poběžíš do paláce varovat.“ Mat se zasmál a překvapilo ho, když se k němu Tom připojil.

„Tak velkej hlupák nejsem, chlapče. Každý trouba ví, že muži a ženy občas myslí jinak, ale největší rozdíl je v tomhle. Muži zapomínají, ale nikdy neodpouštějí. Ženy odpouštějí, ale nikdy nezapomínají. Morgasa by mě mohla políbit na tvář a dát mi pohár vína a vykládat, jak jsem jí chyběl. A pak by klidně mohla nechat gardisty, aby mě odtáhli do žaláře katovi. Ne. Morgasa je jedna z nejschopnějších ženských, co znám, a to něco prozrazuje. Skoro je mi líto Gaebrila, až Morgasa zjistí, co má za lubem. Tear, říkáš? Je naděje, že bys s odchodem počkal do zítra? Docela rád bych se v noci vyspal.“

„Do západu slunce chci být co nejdál na cestě do Tearu.“ Mat zamrkal. „Chceš snad říct, že bys šel se mnou? Myslel jsem, že chceš zůstat tady.“

„Copak jsi neslyšel, že jsem se rozhodl, že si nenechám useknout hlavu? Vypadá to, že v Tearu by pro mě mohlo být bezpečněji než v Caemlynu, a ten nápad mi najednou nepřipadá tak špatnej. Kromě toho mám ty holky rád.

Nechtěl bych, aby se jim něco stalo. Ale jestli to znamená, že se chceš do Tearu dostat co nejrychleji, tak musíš do Aringillu. Na rychlým člunu se tam dostaneme dřív než na koních, i kdybychom je cestou uštvali k smrti. A to neříkám jenom proto, že můj zadek začíná dostávat tvar sedla.“

„Tak do Aringillu. Pokud je to rychlejší.“

„No,“ prohodil Gill, „hádám, že jestli odjíždíš, mládenče, radši bych se ti měl jít poohlídnout po něčem k jídlu.“ Odsunul křeslo a vykročil ke dveřím.

„Tohle mi schovej, mistře Gille,“ řekl Mat a hodil mu jelenicový váček.

„Co je to, mládenče? Peníze?“

„Sázka. Gaebril to sice neví, ale my dva jsme se vsadili.“ Když Mat zvedl dřevěný pohárek s kostkami a otočil jej na stůl, kočka sjela dolů. Padlo pět šestek. „A já vždycky vyhrávám."