Drak Znovuzrozený

48 Cesta za řemeslem

Když se Štika kymácivě blížila k přístavu v Tearu na západním břehu řeky Erinin, Egwain město neviděla. Stála se sklopenou hlavou u zábradlí a hleděla do vod Erinin valících se podél bachratého trapu lodi a na přední veslo na její straně, které se jí vždycky na chvíli objevilo v zorném poli, aby vzápětí zmizelo, vytvářeje v řece bílé vrásky. Dělalo se jí z toho špatně, ale věděla, že kdyby zvedla hlavu, bylo by jí ještě hůř. Při pohledu na břeh byl pomalý pohyb Štiky zřejmější.

Plavidlo se takhle kymácelo už od Jurene. Egwain vůbec nezáleželo na tom, jak plulo předtím. Ona si přála, aby se byla Štika potopila dřív, než ještě dorazila do Jurene. Přála si, aby byly kapitána přesvědčily, že je má vysadit v Aringillu, aby si mohly najít jinou loď. Přála si, aby se nikdy k žádné lodi ani nepřiblížila. Přála si hodně věcí, většinou jenom proto, aby nemusela myslet na to, kde je.

Kymácení teď pod vesly nebylo tak strašné jako pod plachtami, ale už přešlo mnoho dnů, aby pro ni tato změna znamenala nějaký rozdíl. Žaludek se jí třásl jako mléko v máselnici. Polkla a snažila se na tuto představu rychle zapomenout.

Na Štice toho moc nenaplánovaly, ona, Elain a Nyneiva. Nyneiva zřídka vydržela deset minut bez zvracení, kterýžto pohled vždycky způsobil, že Egwain vyhodila i tu trochu jídla, jež se jí podařilo do sebe vpravit. A navíc jí zrovna nepomáhalo to, že čím blíž byly k ústí řeky, tím vyšší byla teplota. – Nyneiva teď byla v podpalubí, bezpochyby s Elain, která jí zase přidržovala umyvadlo u hlavy.

Ó Světlo, ne! Nemysli na to! Zelená pole. Louky. Světlo, louky se takhle nehoupou. Kolibříci. Ne, ne kolibříci! Slavíci. Zpívající slavíci.

„Paní Joslyn? Paní Joslyn!"

Chvíli jí trvalo, než poznala jméno, které si pro kapitána Canina sama vybrala, i jeho hlas. Pomaloučku zvedla hlavu a upřela oči na jeho protáhlou tvář.

„Přistáváme, paní Joslyn. Pořád jste říkaly, jak už chcete být na břehu. No, tak jsme tady.“ Z jeho hlasu jasně čišela touha zbavit se tří cestujících, z nichž dvěma bylo neustále špatně, takže celé noci sténaly.

Bosí, do půl těla nazí lodníci házeli lana mužům na kamenném molu, které vyčnívalo do řeky. Přístavní dělníci měli místo košil dlouhé kožené vesty. Opačiny už byly vytaženy, jen dvě se opíraly o molo, aby loď nepřirazila příliš tvrdě. Ploché kameny mola byly mokré a ve vzduchu byl cítit nedávný déšť, což bylo trochu uklidňující. Kymácení ustalo již před nějakou dobou, než si toho Egwain všimla, ale její žaludek se stále dobře pamatoval. Slunce klesalo k západu. Egwain se snažila nemyslet na večeři.

„Tak dobrá, kapitáne Canine,“ prohlásila s veškerou důstojností, na jakou se zmohla. Nemluvil by tak, kdybych nosila svůj prsten, i kdyby se mi žaludek obrátil a já mu potřísnila boty. Při tom pomyšlení se otřásla.

Prsten s Velkým hadem a zkroucený prsten z ter’angrialu teď měla pověšené na koženém řemínku kolem krku. Kamenný prsten ji studil na kůži – skoro dokázal zahnat dusno a teplo ovzduší – ale kromě toho zjistila, že čím víc je na ter’angrial zvyklá, tím víc se ho chce dotýkat přímo, aniž by mezi ní a prstenem byla látka či kůže váčku.

Tel’aran’rhiod jí stále nepřipadal nijak užitečný. Občas tam zahlédla Randa, Mata či Perrina, ale ty častěji vídávala ve vlastních snech bez pomoci ter’angrialu, avšak nic z toho jí nedávalo příliš smysl. Seanchané, na které vůbec odmítala pomyslet. Noční můry, v nichž bělokabátníci strkali pantátu Luhhana do velké ozubené pasti jako návnadu. Proč by měl mít Perrin na rameni sokola a proč bylo důležité, jestli se rozhodne mezi sekerou, kterou teď nosil, a kovářským kladivem? Co mělo znamenat, že Mat hraje v kostky s Temným, a proč pořád křičel: „Už jdu!“ a proč si ona sama v tom snu myslela, že křičí na ni? A Rand. Plížil se naprostou temnotou ke Callandoru, zatímco všude kolem něj přecházelo šest mužů a pět žen, z nichž někteří ho honili a jiní si ho naopak nevšímali, někteří se ho snažili vést k zářícímu křišťálovému meči a někteří se mu snažili zabránit, aby se ho dotkl, přičemž snad ani nevěděli, kde je, nebo ho zahlédli vždy jen na kratičký okamžik. Jeden z mužů měl plamenné oči a chtěl mít Randa mrtvého tak zoufale, že to Egwain téměř hmatatelně cítila. Myslela si, že tohoto muže poznává. Ba’alzamon. Ale kdo byli ti ostatní? A zase Rand, v té suché, zaprášené komnatě se všemi těmi maličkými tvorečky, kteří se mu usazovali na kůži. Rand čelící hordě Seanchanů. Rand čelící jí a ženám, které byly s ní, z nichž jedna byla Seanchanka. Bylo to všechno velice zmatené. Musí na Randa a na ostatní přestat myslet a věnovat se tomu, co ji čekalo vzápětí. Co mají černé adžah za lubem? Proč se mi nezdá něco i o nich? Světlo, proč se nemůžu naučit, jak to přimět, aby to dělalo, co chci já?

„Zařiď, ať vylodí koně, kapitáne,“ řekla Caninovi. „Oznámím to paní Maryim a paní Caryle.“ To byla Nyneiva – Maryim – a Elain – Caryla.

„Už jsem poslal muže, aby jim to vyřídil, paní Joslyn. Vaše zvířata budou v přístavu, jakmile moji muži stačí připravit ráhno.“

Podle hlasu ho nesmírně těšilo, že se jich konečně zbaví. Egwain napadlo, že mu řekne, aby nespěchal, ale rychle ten nápad zavrhla. Štika se možná přestala tak strašně kymácet, ale ona už zase chtěla mít pevnou půdu pod nohama. Hned. Přesto se ještě zastavila a poplácala Rosu po hlavě, přičemž se jí bílá kobylka otřela nosem o dlaň, jen aby Canin viděl, že nijak nespěchá.

Nyneiva s Elain se objevily na schůdcích vedoucích od kajut na palubu, naložené ranci a sedlovými brašnami, a Elain ještě podpírala Nyneivu. Když Nyneiva viděla, že se Egwain dívá, odstrčila dědičku Andoru a bez pomoci došla zbytek cesty k místu, kde muži připravovali úzkou lávku na molo. Dva lodníci šli přivázat dva široké pruhy plátna Rose pod břicho a Egwain odspěchala dolů pro své věci. Když znovu vyšla nahoru, její kobylka už byla skoro v přístavu a Elainina prokvetlá klisnička visela na plátěném závěsu v půli cesty na zem.

Chvíli poté, co se ocitla na molu, cítila jedině úlevu. Nic se nekymácelo a nehoupalo. Pak se začala rozhlížet po městě, do něhož se dostat jim dalo tolik práce.

Samotný přístav byl obklopen kamennými skladišti a kotvilo tu ohromné množství lodí, velkých i malých, buď přímo u mol, nebo uprostřed řeky. Egwain před loďmi rychle uhnula pohledem. Tear byl postaven na rovné pláni, na dohled nebyl skoro ani kopeček. V zablácených špinavých ulicích mezi skladišti zahlédla domy, hostince i krčmy ze dřeva a kamene. Střechy z břidlice či tašek měly podivné ostré rohy a některé se sbíhaly do špičky. Za nimi rozeznala vysokou hradbu z tmavě šedého kamene a za ní vrcholky věží s ochozy ve výšce a paláce s bílými kupolemi. Kupole vypadaly kupodivu hranatě a vrcholky věží zase končily ve špičce, jako některé střechy vně hradby. Vcelku byl Tear určitě aspoň tak velký jako Caemlyn nebo Tar Valon, a zdaleka ne krásný jako tato dvě města, přesto patřil mezi největší z měst. Egwain však měla oči téměř jen pro Tearský Kámen.

Slýchávala o něm v příbězích vyprávět, slyšela, že je to největší a nejstarší pevnost na světě, první postavená po Rozbití světa, ale nic z toho ji nepřipravilo na tento pohled. Nejdřív to považovala za velkou šedou skálu či menší holou horu zabírající stovky honů, táhnoucí se od Erinin na západ přes hradbu do města. I poté, co si všimla obrovského praporce povlávajícího z vrcholku kopce – tři stříbrné půlměsíce v děleném červeném a zlatém poli. Prapor vlál nejméně sto padesát sáhů nad řekou, a přesto byl dost velký, aby byl i v této výšce jasně vidět – poté, co rozpoznala cimbuří a věže, bylo pro ni těžké uvěřit, že Tearský Kámen byl postaven, a ne vytesán do hory, která tu již stála.

„Vyroben s pomocí jediné síly,“ ozvala se tiše Elain. Ona také hleděla na Kámen. „Prameny země spletené, aby vytáhly kámen z půdy, a vzduch, aby ho přinesl ze všech koutů světa, a země a oheň, aby ho spojily do jednoho kusu bez mezer, spojů a malty. Atuan Sedai říkala, že dnes by to ani Věž nedokázala. Je to zvláštní, vzhledem k tomu, jaký mají vznešení páni Tearu na sílu názor dneska.“

„Myslím,“ promluvila tichým hlasem Nyneiva pozorně sledujíc přístavní dělníky kolem nich, „že právě vzhledem k tomu bychom o tom vůbec neměly mluvit nahlas.“ V Elain se svářila nevole – mluvila přece velice potichu – se souhlasem. Dědička s Nyneivou souhlasila příliš často a příliš ochotně, až se to Egwain nakonec zajídalo.

Jedině když má Nyneiva pravdu, přiznávala si zdráhavě. Žena, která nosila prsten, či by jen byla spojována s Tar Valonem, by tu byla pod dohledem. Bosí dělníci v kožených vestách nevěnovali trojici žen pozornost, jen spěchali kolem nosíce balíky či sudy na zádech i vozíce je na kárách. Ve vzduchu byla silně cítit rybina. Kolem tří vedlejších mol kotvily výhradně rybářské čluny, a vypadaly přesně jako ty na kresbách v pracovně amyrlin. Polonazí muži a bosé ženy vyndávali z člunů koše s rybami. Všude byly vidět hromady ryb stříbrných, bronzových a zelených a v barvách, o nichž Egwain ani netušila, že by vůbec ryby mohly mít, některé byly jasně červené, tmavě modré či zářivě žluté, s pruhy a skvrnami bílé i jiných barev.

Ztišila hlas, aby to slyšela jen Elain. „Má pravdu, Carylo. Nezapomeň, proč jsi Caryla.“ Nechtěla, aby Nyneiva takové přiznání zaslechla. Když něco takového Nyneiva uslyšela, její výraz se sice nezměnil, ale Egwain cítila, jak z ní vyzařuje uspokojení jako žár z pece.

Nyneivin černý hřebec byl právě spuštěn na molo. Lodníci už si vynesli věci z lodi a prostě je hodili na vlhké kameny mola. Nyneiva se podívala na koně a otevřela ústa – Egwain si byla jistá, že jim chce nařídit, aby je nasedlali – pak je zase zavřela a stiskla rty, jako by ji to stálo námahu. Prudce se zatahala za cop. Popruhy ještě málem nebyly dole, a Nyneiva už měla na vraníkovi sedlovou pokrývku s modrými pruhy a kladla na ni své sedlo s vysokou sedlovou hruškou. Na druhé dvě ženy se ani nepodívala.

Egwain teď zrovna nechtěla nikam jezdit – pohyb koně se až příliš podobal pohybu Štiky, aby se to jejímu žaludku líbilo – ale další pohled na zablácené ulice ji přesvědčil. Boty měla sice pevné, ale rozhodně by z nich nerada umývala bláto, a cestou pěšky by si navíc musela držet suknice nahoře. Rychle tedy osedlala Rosu a vyšplhala se do sedla, upravila si suknice, a pak začala dumat, zda by přece jen bláto nebylo lepší. Nyní měly všechny suknice rozdělené pro jízdu obkročmo, k čemuž stačila trocha úprav na palubě Štiky – tentokrát všechno obstarala Elain. Navíc měla dědička velice úhledný steh.

Když se Nyneiva vyhoupla do sedla a hřebec poskočil, mladá žena na chvíli zbledla. Nicméně se udržela a pevně sevřela otěže, takže koně brzy ovládla. Než pomalu projely kolem skladišť, zase našla hlas. „Musíme najít Liandrin a ty ostatní tak, aby nezjistily, že po nich jdeme. Určitě vědí, že přicházíme – aspoň že někdo přichází – ale já bych ráda, aby se nedozvěděly, že tu jsme, dokud pro ně nebude příliš pozdě.“ Zhluboka se nadechla. „Přiznávám se, že jsem ještě nevymyslela žádný způsob, jak to provést. Zatím. Má některá z vás nějaký návrh?“

„Chytač zlodějů,“ řekla Elain bez váhání. Nyneiva se na ni zamračila.

„Myslíš jako Hurin?“ ozvala se Egwain. „Ale Hurin přece sloužil svému králi. Copak tady každý chytač zlodějů nebude sloužit vznešeným pánům?“

Elain kývla, a Egwain dědičce na okamžik záviděla její žaludek. „Ano, to asi bude. Ale chytači zlodějů nejsou jako královnini gardisté, ani jako tairenští obránci Kamene. Ti slouží vládci, ale lidé, kteří byli oloupeni, jim občas zaplatí, aby získali zpátky, co jim bylo ukradeno. A taky občas berou peníze za to, aby našli nějaké lidi. Aspoň tak to dělají v Caemlynu. Já myslím, že tady v Tearu to nebude jiné.“

„Tak si najmeme pokoje v hostinci,“ navrhla Egwain, „a požádáme hostinského, aby nám takového chytače zlodějů co nejdříve sehnal.“

„V hostinci ne,“ zavrhla to odhodlaně Nyneiva, pobízejíc hřebce do kroku. Zvíře zřejmě vždycky držela pevnou rukou. Po chvíli trochu zmírnila tón. „Přinejmenším Liandrin nás zná, a my musíme předpokládat, že ostatní taky. Určitě budou sledovat všechny hostince, aby zjistily, kdo sleduje stopu, kterou nastražily. A já chci, aby jim past sklapla, ale abychom přitom my nebyly uvnitř. V hostinci bydlet nebudeme.“

Egwain jí odmítla poskytnou zadostiučinění, že by se zeptala.

„Tak kde?“ Elain se zamračila. „Jestli dám vědět, kdo jsem – a dokážu někoho přimět, aby tomu uvěřil, když mám tyhle šaty a jsem bez doprovodu – ve většině urozených domů by nás přijali, nejspíš i v samotném Kameni – mezi Caemlynem a Tearem panují dobré vztahy – ale pak by se to nedalo utajit. Do večera by to vědělo celé město. A nic jiného než hostinec mne nenapadá, Nyneivo. Leda bys chtěla vyjet na venkov, jenže z venkova je nikdy nenajdeme.“

Nyneiva se podívala na Egwain. „Poznám to, až to uvidím. Nechejte mě se porozhlídnout.“

Elain se, stále ještě zamračeně, podívala z Nyneivy na Egwain a zase zpátky. „ ‚Přece si neuřízneš uši, když se ti nelíbí náušnice,' “ utrousila.

Egwain upírala pozornost na ulici, kudy projížděly. Ať radši shořím, než aby ji vůbec napadlo, že nad tím uvažuju!

Kolem nebylo zrovna mnoho lidí, ne ve srovnání s ulicemi v Tar Valonu. Možná je odrazovala silná vrstva bahna. Kolem rychle projížděly vozy a káry, většinou tažené dlouhorohými voly, kdy vozka kráčel vedle spřežení s dlouhým bičem z nějakého světlého rýhovaného dřeva. Tudy neprojížděly žádné kočáry či otevřená nosítka. I tady byly ve vzduchu cítit ryby, a nejeden z mužů, které míjely, nesl na zádech velký koš plný ryb. Krámy tu příliš neprospívaly. Nikde nebylo zboží vyloženo venku a Egwain zřídka zahlédla někoho vcházet. Nad krámy visely vývěsní štíty – u krejčího jehla a štůček látky, u nožíře nůž a nůžky, u pláteníka tkalcovský stav, a podobně – ale malba byla většinou hodně oprýskaná. Těch několik málo hostinců mělo znamení ve stejně špatném stavu a nevypadalo to v nich na větší ruch. Mezi hostinci a krámky se tlačily menší domy, kterým na střeše často chyběly tašky či břidlice. Přinejmenším tato část Tearu byla chudá. A z toho, co Egwain zahlédla na tvářích těch několika lidí, které minuly, se tu jen málokdo ještě o něco snažil. Lidé tudy chodili, pracovali, ale většinou se už vzdali. Málokdo se po trojici žen na koních ohlédl, i když tu byla většina pěších.

Muži nosili baňaté spodky, ponejvíce uvázané u kotníků. Jen pár jich mělo kabátec, dlouhý tmavý kus oděvu, těsně padnoucí kolem ramen a hrudi a volný v pase. Víc mužů tu chodilo v nízkých opánkách než ve vysokých botách, ale v blátě jich stejně nejvíc chodilo bosky. Hodně jich taky nemělo žádný kabátec ani košili a spodky jim přidržovala široká šerpa, občas barevná, často špinavá. Někteří měli široké kuželovité slaměné klobouky a několik také plátěné čapky, které jim spadaly po straně obličeje. Ženské šaty měly vysoké límečky až k bradě a lem končící u kotníků. Hodně žen nosilo krátké zástěry světlých barev, občas dvě i tři, tu horní vždycky menší než tu spodní, a většina měla stejné slamáky jako muži, ale obarvené tak, aby ladily se zástěrami.

Právě na jedné ženě si Egwain poprvé všimla, jak se tu lidé nosící boty vyrovnávají s blátem. Žena měla k podrážkám bot přivázané malé dřevěné špalíčky, které ji zvedaly na dvě dlaně nad úroveň bahna. Žena šla, jako by měla nohy pevně přidělané k zemi. Egwain si pak všimla, že podobné špalíčky nosí i další, muži stejně jako ženy. Některé ženy byly bosé, ale zdaleka jich nebylo tolik jako mužů.

Napadlo ji, v kterém obchodě asi takové špalíčky prodávají, když Nyneiva najednou zabočila s vraníkem do uličky mezi dlouhým úzkým dvouposchoďovým domem a hrnčířskou dílnou s kamennými stěnami. Egwain si vyměnila pohled s Elain – dědička pokrčila rameny – a pak ji následovaly. Egwain nevěděla, kam vlastně Nyneiva jede, ani proč – a nehodlala se s ní o tom bavit – ale ani se od ní nechtěla oddělit.

Ulička náhle končila na malém dvorku za domem, ohrazeném budovami okolo. Nyneiva už sesedla a přivázala otěže k velkému fíkovníku tak, aby hřebec nedosáhl na zelené výhonky v zeleninovém záhonu, zabírajícím polovinu dvorku. Řada kamenů vytvářela chodníček k zadním dveřím. Nyneiva k těm dveřím došla a zaklepala.

„Co je to tu?“ zeptala se jí Egwain proti své vůli. „Proč jsme tu zastavily?“

„Tys neviděla ty bylinky za okny vepředu?“ Nyneiva zaklepala znovu.

„Bylinky?“ podivila se Elain.

„Vědma,“ řekla jí Egwain, slezla z koně a přivázala Rosu vedle vraníka. Gaidin není jméno pro koně. Copak si vážně myslí, že nepoznám, koho tím myslela? „Nyneiva si našla vědmu nebo kořenářku nebo jak jim tu říkají.“

Dveře otevřela žena a jen natolik, aby mohla podezřívavě vyhlédnout ven. Egwain si nejdřív myslela, že je baculatá, ale pak žena dveře otevřela dokořán. Rozhodně byla hezky zaoblená, ale podle toho, jak se pohybovala, byly vespod svaly. Vypadala silná jako panímáma Luhhanová, a někteří lidé z Emondovy Role tvrdili, že Alsbet Luhhanová je téměř tak silná jako její manžel, kovář. Nebyla to sice úplně pravda, ale skoro.

„Jak vám můžu pomoct?“ zeptala se ta žena s přízvukem, jakým hovořila amyrlin. Šedé vlasy měla silně nakadeřené a visely jí po stranách obličeje. Tři zástěry měla v odstínech zelené, ta horní byla vždy o trochu tmavší než ta pod ní, i když i ta svrchní byla hodně světlá.

„Já,“ začala Nyneiva, „potřebuju něco na zkažený žaludek. – A jedna moje společnice možná taky. Totiž, jestli jsme sem přišly správně?“

„Ty nejsi Tairenka,“ řekla ta žena. „Měla jsem to poznat podle šatů, než jsi promluvila. Mně říkají máma Guenna. Taky mi říkají moudrá žena, ale jsem dost stará, abych věděla, že slova spáry neutěsní. Pojď dál, dám ti něco na ten žaludek.“

V kuchyni bylo útulno, i když nebyla nijak velká, na stěnách visely měděné hrnce a od stropu sušené bylinky a klobásy. Několik vysokých kredencí ze světlého dřeva mělo na dvířkách vyřezávanou jakousi vysokou trávu. Stůl byl vydrhnutý skoro doběla a na zadních stranách opěradel židlí byly vyřezávané květiny. Na kamenné pícce bublal hrnec s nějakou po rybách vonící polévkou a z konvice s hubičkou právě začala stoupat pára. V kamenném krbu nehořel oheň, za což byla Egwain vděčná, protože z pece stoupalo dost tepla, i když si toho máma Guenna zřejmě vůbec nevšímala. Na krbové římse stály talíře a další byly úhledně naskládané do polic po obou stranách krbu. Podlaha vypadala, že ji někdo právě zametl.

Máma Guenna za nimi zavřela dveře, a když vykročila ke kredenci, Nyneiva řekla: „Jaký mi dáš čaj? Řebříček? Nebo hadinec?“

„Kéž bych měla něco z toho.“ Máma Guenna se chvíli přehrabovala v přihrádkách a pak vyndala kameninovou nádobu. „Poslední dobou vůbec nemám čas sbírat bylinky, tak ti uvařím listí proskurníku.“

„Ten neznám,“ přiznala pomalu Nyneiva.

„Má skoro stejné účinky jako řebříček, ale chuť má nedobrou, že ho někteří nemají rádi.“ Velká žena nasypala usušené a nalámané lístky do modrého čajníku a ten zanesla k peci, aby do něj mohla nalít vroucí vodu. „Takže ty znáš řemeslo? Sedněte si.“ Ukázala ke stolu rukou, v níž držela dva modré šálky, které sundala z římsy. „Posaďte se, a promluvíme si. Která z vás dvou taky nemá v pořádku žaludek?"

„Mně je dobře,“ prohlásila nedbale Egwain, když si sedala na židli. „Tobě je snad špatně, Carylo?“ Dědička zavrtěla hlavou s náznakem podráždění.

„To je jedno.“ Šedovlasá žena nalila šálek tmavé tekutiny Nyneivě a pak se posadila naproti ní ke stolu. „Udělala jsem dost pro dvě, ale proskurníkový čaj vydrží déle než slaneček. A čím je vylouhovanější, tím lépe účinkuje, ale taky je víc hořký. Je to závod mezi tím, kolik toho potřebuješ, aby se ti uklidnil žaludek, a tím, co snese tvůj jazyk. Napij se, děvče.“ Po chvíli nalila i do druhého šálku a usrkla. „Vidíš? Nekousne tě to.“

Nyneiva zvedla svůj šálek a při prvním ochutnání se zaškaredila. Když však šálek pokládala, už se tvářila vyrovnaně. „Je to jenom trošku hořký. Pověz, mámo Guenno, budeme muset ten déšť a bláto snášet ještě dlouho?“

Starší žena se zamračila a podělila svou nechutí všechny tři návštěvnice, než se zase vrátila k Nyneivě. „Já nejsem hledačka větru Mořského národa, děvče,“ řekla tiše. „A kdybych uměla předpovídat počasí, radši bych měla v břiše pilouna, než abych to přiznala. Obránci berou takové věci skoro jako práci Aes Sedai. Takže, znáš naše řemeslo, nebo ne? Vypadáš, jako bys byla dlouho na cestě. Co je proti únavě?“ vyštěkla náhle.

„Čaj ze zázvoru,“ odtušila zcela klidně Nyneiva, „nebo kořen andělíky. Když už se tak ptáš, co bys použila na usnadnění porodu?“

Máma Guenna si odfrkla. „Horké ručníky, dítě, a možná bych jí dala trochu bílého fenyklu, kdyby byl ten porod zvlášť těžký. Žena toho víc nepotřebuje, snad jen laskavou ruku. To tě nenapadne nic, co by nevěděla obyčejná venkovská hospodyně? Co dáš na srdeční bolest? Tu, která zabíjí?“

„Květ náprstníku v prášku pod jazyk,“ odvětila stroze Nyneiva. „A když má žena bodavou bolest v břiše a plive krev, co pak uděláš?"

Usadily se, jako by jedna druhou zkoušela, a přehazovaly si otázky a odpovědi stále rychleji. Občas se to zadrhlo, když jedna z žen mluvila o rostlině, kterou ta druhá znala pod jiným jménem, ale pak zase nabraly rychlost a přely se o tom, jaké mají výhody výluhy a odvary, hojivé masti a teplé obklady, a kdy je jedno lepší než druhé. Pomalu se všechny otázky začaly sunout k bylinkám a kořínkům, které jedna znala a druhá ne, jak se snažily něco dozvědět. Egwain začínala být podrážděná.

„Když mu dáš kostival,“ říkala máma Guenna, „zavážeš zlomenou končetinu ručníkem namočeným ve vodě, v které jsi povařila modrou kozí bradu – jenom tu modrou, nezapomeň!" – Nyneiva netrpělivě kývla – „a co nejteplejší snese. Jeden díl modré kozí brady na deset dílů vody, ne slabší. A ručníky musíš měnit, jakmile se z nich přestane kouřit, a tak to budeš dělat celý den. Kost pak sroste dvakrát rychleji, než když použiješ jenom kostival, a bude dvakrát silnější.“

„Budu si to pamatovat,“ řekla Nyneiva. „Mluvilas o tom, že používáš kořen ostropysku na bolení očí. Nikdy jsem neslyšela –“

To už Egwain nevydržela. „Maryim,“ skočila jí do řeči, „opravdu si myslíš, že tyhle věci budeš ještě někdy potřebovat? Už nejsi vědma, nebo jsi na to zapomněla?“

„Na nic jsem nezapomněla,“ odsekla ostře Nyneiva. „Pamatuju se na dobu, kdy ses sama taky ochotně učila novým věcem.“

„Mámo Guenno,“ ozvala se Elain zdvořile, „co uděláš, aby se dvě ženy přestaly hádat?“

Šedovlasá kořenářka stiskla rty a zamračila se na stolní desku. „Obvykle, ať už se jedná o muže nebo ženy, jim řeknu, aby se od sebe drželi dál. To je nejlepší a nejsnazší.“

„Obvykle?“ pokračovala Elain. „A co když musejí zůstat spolu. Řekněme, že jsou sestry.“

„Znám způsob, jak rozhádané zastavit,“ vykládala velká žena pomalu. „Sice to není nic, co bych lidem právě nutila, ale někteří za mnou přicházejí.“ Egwain měla dojem, že se jí koutky úst maličko zvedly v náznaku úsměvu. „Od každé ženy si vyžádám stříbrnou marku. Od mužů dvě, protože nadělají větší poprask. Někteří jsou ochotní koupit cokoliv, pokud je to dost drahé.“

„A jaká je ta léčba?“ vyzvídala Elain.

„Řeknu jim, že musejí přivést toho druhého sem, toho, s kým se hádají. Oba pak čekají, že toho druhého umlčím.“ Egwain proti své vůli pozorně poslouchala. Všimla si, že Nyneiva kořenářku také napjatě sleduje. „Když mi zaplatí,“ pokračovala máma Guenna, a zaťala mohutnou pěst, „odvedu je dozadu, nacpu jim hlavu do sudu s dešťovou vodou a držím jim ji tam tak dlouho, dokud neslíbí, že se přestanou hádat.“

Elain vyprskla smíchy.

„Myslím, že bych něco podobného udělala sama,“ prohlásila Nyneiva hlasem, který byl až příliš lhostejný. Egwain doufala, že se netváří stejně jako bývalá vědma.

„To by mě nijak nepřekvapilo.“ Máma Guenna se teď usmívala zcela bez zábran. „Pak jim řeknu, že jestli uslyším, že se zase hádají, udělám to zadarmo, ale použiju řeku. Je úžasné, jak často tato léčba zabírá. A taky je úžasné, co to udělalo s mou pověstí. Z nějakého důvodu nikdo z těch, které takhle vyléčím, neprozradí ostatním podrobnosti, takže o ni někdo žádá každých pár měsíců. Zřejmě je to stejné, jako když uděláš tu hloupost, že sníš bahníka, to taky nikomu nevykládáš. Ale nevěřím, že by některá z vás chtěla utratit stříbrnou marku.“

„To asi ne,“ připustila Egwain a zamračila se na Elain, která se znovu zvonivě rozesmála.

„Dobrá,“ pravila šedovláska. „Ti, které jsem vyléčila z hádavosti, se mi potom vyhýbají jako žahavce, co se jim chytí do sítí, pokud vážně neonemocní, a mně se vaše společnost líbí. Většina z těch, co teď přicházejí, chce něco na zahnání špatných snů, a když jim na to nic nedám, bývají roztrpčení.“ Chvíli se mračila a mnula si spánky. „Je příjemné vidět tři lidi, co se netváří, jako by jim nezbývalo nic jiného než skočit z mostu a utopit se. Jestli zůstanete v Tearu, musíte mě zase přijít navštívit. To děvče tě oslovovalo Maryim? Já jsem Ailhuin. Příště si popovídáme nad nějakým čajem, co prodává Mořský národ, místo nad něčím, z čeho se ti zkroutí jazyk. Světlo, jak já nesnáším chuť proskurníku. To i bahník je sladší. Vlastně jestli máte čas, zůstaňte rovnou. Uvařím konvici tremalkingského černého. A za chvíli už bude večeře. Mám sice jenom chleba, polívku a nějaký sýr, ale bude mi potěšením.“

„To by bylo hezký, Ailhuin,“ řekla Nyneiva. „Totiž... Ailhuin, kdybys měla volnou ložnici, ráda bych si ji pro nás tři najala.“

Velká žena si je všechny mlčky pozorně prohlédla. Vstala, postavila konvici s proskurníkovým čajem na kredenc s bylinkami a z jiné vyndala červený čajník a váček. Teprve až uvařila konvici tremalkingského černého čaje a postavila na stůl čtyři čisté hrnečky, misku s kousky pláství s medem a lžičky a znovu se usadila na židli, teprve tehdy promluvila.

„Mám nahoře tři prázdné ložnice, když se mi teď dcerky všechny provdaly. Manžel, Světlo na něj sviť, zmizel za bouře u Dračích Prstů skoro před dvaceti lety. Najímat si nic nemusíte, jestli se rozhodnu vás pozvat. Jestli, Maryim.“ Zamíchala si do čaje med a znovu se je jala studovat.

„A co ti s rozhodováním vlastně pomůže?“ zeptala se tiše Nyneiva.

Ailhuin dál míchala lžičkou, jako by se zapomněla napít. „Tři mladé ženy na dobrých koních. Já toho o koních moc nevím, ale tihle mi připadají dost dobří i pro urozené pány a paní. Ty, Maryim, toho víš o řemesle dost, takže sis už musela věšet bylinky do okna, nebo sis k tomu už vybírala místo. Ještě nikdy jsem neslyšela, že by žena prováděla řemeslo daleko od místa, kde se narodila, ale podle toho, jak mluvíš, jsi hodně z daleka.“ Podívala se na Elain. „Lidi s takovou barvou vlasů taky nežijí ledaskde. Řekla bych, že podle toho, jak mluvíš, jsi z Andoru. Hlupáci vždycky žvaní o tom, jak si najdou plavovlasou dívku z Andoru. Já ale chci vědět proč. Utíkáte před něčím? Nebo za něčím? Jenže mně na zlodějky nepřipadáte, a já ještě nikdy neslyšela, že by tři ženy společně honily jednoho mužského. Tak mi povězte proč, a když se mi to bude líbit, pokoje jsou vaše. Jestli mi budete chtít něco oplatit, tak občas koupíte maso. Maso je od přerušení obchodu s Cairhienem drahé. Ale nejdřív chci vědět proč, Maryim.“

„Něco hledáme, Ailhuin,“ řekla Nyneiva. „Nebo spíš jisté osoby.“ Egwain se přiměla ke klidu a doufala, že si vede stejně dobře jako Elain, která usrkávala čaj, jako by naslouchala hovoru o šatech. Egwain si byla jistá, že tmavým očím Ailhuin toho moc neunikne. „Něco ukradly, Ailhuin,“ pokračovala Nyneiva. „Mé matce. A vraždily. My jsme tu, abychom zařídily, že spravedlnosti bude učiněno zadost.“

„Ať shoří moje duše,“ řekla velká žena, „copak u vás nejsou žádní chlapi? Muži se sice nehodí celkem k ničemu, zvládají tak snad tahání těžkých věcí a pořád se pletou pod nohy – a taky umějí líbat a tak – ale jestli je třeba bojovat nebo chytit zloděje, podle mého by se to mělo nechat na nich. Andor je stejně civilizovaný jako Tear. Vy nejste Aielanky.“

„Kromě nás nikdo nezbyl,“ řekla Nyneiva. „A ti, kdo by byli mohli jít místo nás, jsou mrtví.“

Tři zavražděné Aes Sedai, pomyslela si Egwain. Ty nemohly být z černého adžah. Ale kdyby nebyly zavražděny, amyrlin by jim stejně nemohla důvěřovat. Snaží se dodržovat ty zatracené tři přísahy, ale jde jí to jen tak tak.

„Áááá,“ pravila smutně Ailhuin. „Takže oni pobili vaše muže? Bratry, manžely a otce?“ Nyneivě na tvářích naskočily rudé skvrny a starší žena špatně pochopila její pocity. „Ne, neříkej mi to, děvče. Nechci ti znovu připomínat tvůj žal. Nech ho být, až se časem rozplyne. No tak, no tak, jen se uklidni.“ Egwain dalo práci, aby znechuceně nezavrčela.

„Jedno ti musím říct,“ prohlásila škrobeně Nyneiva. Stále měla ruměnec na lících. „Ty vražednice a zlodějky jsou temné družky. Jsou to sice ženy, ale jsou stejně nebezpečné jako nejlepší šermíři, Ailhuin. Jestli se divíš, proč jsme nešly hledat hostinec, tak toto je ten důvod. Možná vědí, že je sledujeme, a mohly by na nás číhat.“

Ailhuin to všechno odbyla pokrčením ramen. „Ze čtyř nejnebezpečnějších lidí, co znám, jsou dvě ženy, které nikdy nenosily ani nůž, a jenom jeden z těch dvou mužů je šermíř. A co se temných druhů dotýče... Maryim, až budeš tak stará jako já, zjistíš, že falešní Draci jsou nebezpeční, perutíni jsou nebezpeční, žraloci jsou nebezpeční a náhlé bouřky od jihu taky. Ale temní druzi jsou hlupáci. Odporní hlupáci, ale přesto jenom hlupáci. Temný je zavřený tam, kam ho strčil Stvořitel, a žádní dvojníci ani zubouni, co děsí děcka, ho ven nedostanou. Hlupáci mě nelekají, pokud nepracují na člunu, na kterém se zrovna plavím. Hádám, že nemáte nějaký důkaz, který byste mohly donést obráncům Kamene? Bude to jen jejich slovo proti vašemu?“

Co je to „dvojník"? přemítala v duchu Egwain. A vlastně i ten „zuboun"?

„Až je najdeme, získáme i potřebné důkazy,“ prohlásila Nyneiva. „Budou u sebe mít věci, které ukradly, a my je můžeme podrobně popsat. Jsou to hodně staré věci, a cenu mají jenom pro nás a naše přátele.“

„Byla bys překvapená, co můžou takové staré věci stát,“ podotkla suše Ailhuin. „Starý Leuesa Mulan vytáhl loni jižně od Dračích Prstů v síti tři misky a pohár ze srdečníku. Teď místo rybářské bárky má na řece obchodní loď. Ten starý nekňuba ani nevěděl, co vlastně našel, dokud jsem mu to neřekla. Na tom místě toho nejspíš bylo víc, ale Leuesa si nedokázal vzpomenout, kde přesně to bylo. Nevím, jak se mu kdy podařilo dostat do sítě ryby. Polovina rybářských člunů z Tearu pak celé měsíce vyplouvala do těch míst. Snažili se najít další cuendillar, místo kaniců a platýsů, a někteří s sebou měli urozené pány, kteří jim říkali, kde mají hodit sítě. Tak takovou cenu můžou ty staré věci mít, když jsou dost staré. Takže, rozhodla jsem se, že na tohle potřebujete chlapa, a já znám zrovna toho pravého.“

„Koho?“ zeptala se rychle Nyneiva. „Jestli myslíš urozeného pána, jednoho ze vznešených pánů, tak nezapomínej, že zatím nemůžeme předložit důkazy, dokud je nenajdeme.“

Ailhuin se rozesmála tak, že z toho začala sípat. „Děvče, nikdo z Maule se nezná se vznešenými pány, ani se žádnými urozenými pány. Bahníci neplavou v jednom hejnu s lososy. Zavedu vás za tím nejnebezpečnějším mužem, kterého znám, co není šermíř, a přitom je nebezpečnější než dva takoví. Juilin Sandar je lovec zlodějů. Ten nejlepší. Nevím jak v Andoru, ale tady bude lovec zlodějů pracovat pro vás nebo pro mě spíš než pro pána nebo kupce, a bude si za to účtovat míň. Juilin pro vás ty ženské najde, jestli je možné je najít, a ty věci vám vrátí, aniž byste se k těm temným družkám vůbec musely přiblížit.“

Nyneiva přitakala, jako by si tím nebyla zcela jistá, a Ailhuin si přivázala ty špalíčky k botám – dřeváky jim říkala – a odchvátala. Egwain se za ní dívala oknem z kuchyně, jak prochází kolem koní a zahýbá do uličky.

„Učíš se, jak být Aes Sedai, Maryim," podotkla, když se otočila od okna. „Už manipuluješ lidmi stejně jako Moirain.“ Nyneiva zbělela ve tváři.

Elain přešla kuchyní a vlepila Egwain políček. Egwain to tak šokovalo, že se nevzmohla na slovo. „Zašla jsi příliš daleko,“ prohlásila zlatovlasá žena. „Příliš daleko. Musíme zůstat spolu, jinak bychom určitě zahynuly! Ty jsi snad Ailhuin prozradila své pravé jméno? Nyneiva jí řekla, co mohla, abychom našly ty temné družky, a už to bylo dost velké riziko, spojit nás s temnými družkami. Řekla jí, že jsou nebezpečné a vražedkyně. Chtěla bys snad, aby řekla černé adžah? V Tearu? Riskovala bys všechno a spolehla se, že si tohle Ailhuin nechá pro sebe?“

Egwain si opatrně zamnula tvář. Elain měla vskutku pádnou ruku. „Nemusí se mi to líbit.“

„Já vím,“ povzdechla si Elain. „Mně také ne. Ale my přesto musíme."

Egwain znovu vyhlédla z okna na koně. Vím, že musíme. Ale nemusí se mi to líbit.